„Varoval jsem tě,“ ozval se Alfredův hlas, který jako bič přerušil ticho v místnosti, „říkal jsem ti, abys mě nenazýval dobrým člověkem. A stejně – podívej se na sebe, Maxi. Jsi v žalostném stavu.“

‚Pitomost…‘ pomyslel si Max zlomeně, když viděl, jak před ním Alfréd stojí. ‚Pitomost! Prosím, ať se pletu! Ať tohle je jen zlý sen! Aby se má pitomá intuice spletla… Alespoň jednou, prosím!‘

„Překvapený?“ rozhodl Alfréd rukami. „Pochybuji. Už dávno tě to napadlo, jen jsi začal příliš důvěřovat. Nechal sis mysl pobláznit slovy, která ti zakalila mozek. Důvěra oslabuje a oslepuje. Kdyby ses rozhodl se mnou nenavázat hlubší kontakt, mohl bys z toho vyváznout. Ale takhle jsem tě musel zapojit do svého plánu.“

„Do jakého plánu?“ zeptal se Max. Konečně se dostal z nečinnosti svého mozku. Zamračil se. „Do jakého plánu?!“ zeptal se znovu a zvýšil přitom hlas. „Do plánu zhatit všechny naše snahy v hledání vraha? Do plánu hraní si na detektiva, zatímco sám jsi vrah?!“

Alfréd se pousmál. „Správně,“ řekl mile. „A protože to víš, jistě tušíš, že musíš zemřít. Ale je zde i jiná strana mince.“

Max mlčel. Snažil se zachovat si poslední zbytky zdravého rozumu. Nepletl se. Poprvé šel proti vlastní intuici… a nyní musí nést následky. Stiskl ruce pevně v pěst. Najednou se však naprosto uklidnil a tiše vydechl. Alfréda jeho reakce zarazila.

„Tebe snad nezajímá, co-…“ začal zaraženě, ale Max ho přerušil.

„Spolupracovat s detektivem je jedna věc. I tak jsem šel proti sám sobě. Nejsem týmový hráč. Ale spolupracovat s vrahem? Dovol mi, abych se zasmál. Raději zemřu, než abych poskvrnil odznak, který mi byl dán,“ odvětil Max chladným hlasem. Stálo ho to veškeré úsilí, aby jeho hlas zněl tak, jak zněl. Musel potlačit všechny vzpomínky, pocity, které v něm tento muž kdy probudil, které k němu kdy nevědomě cítil. Jen proto, aby ho viděl jako maniaka, psychopata, odporného zrádce a vraha, aby byl smířený s tím, že může kdykoliv během pár dalších vteřin zemřít, pokud ho bude provokovat i nadále. Ale věděl, že takový Alfréd není. Raději nechá někoho jiného, aby si špinil ruce, než aby něco takového udělal.

A navíc…

Nepochyboval, že ani Alfréd vůči němu nic necítil po takové době strávené po jeho boku.

Alfréd jeho reakci očekával, a přesto ho zabolela. Jen mu shrnul, kdo doopravdy je, ale z jeho úst to opravdu zabolelo. Ušklíbl se.

„Hezky řečeno,“ řekl pobaveně a vytáhl pistoli. Nenabitou. Ale to mu přece říkat nemusí. Přitiskl mu ji na čelo. „Pak ti tedy nebude vadit, když tě odpravím jako nevhodného svědka. Mám pravdu?“

Max se mu díval hluboce do očí. Neměl strach ze zbraně. Měl vnitřní strach z příšery, kterou by z Alfréda udělal, kdyby mu to dovolil. Už nyní je na pokraji lidského bytí. Když ho zabije, zabije i svou lidskost.

„Sám moc dobře víš, co by se s tebou stalo,“ zašeptal Max beze strachu. Nedůvěřoval už vlastnímu hlasu, že by k němu dolétl. A nevěřil, že by se mu nezatřepal, když mluvil. „Našli by mé tělo. A vzhledem k tomu, že ty jsi také nedorazil na dnešní směnu, dají si dvě a dvě dohromady. Taky jim dojde spojení mezi tebou a Annie Riddle z fotografie. Dojde jim, že ty a Samanta vraždíte ty lidi. Sice ne ihned, ale jednou určitě…“

„A co kdybychom se tvého těla zbavili? Můžeme ho přece spálit… a všem říct, že jsi odletěl do zpátky do Londýna.“

„Dobrý nápad – co bys ale udělal s popelem?“

„Rozprášil ho do řeky, vyhodil… cokoliv,“ řekl Alfréd s klidným hlasem. Ale představa toho, že by to byl zrovna on, kdo by Maxe zabil… kdo by ho připravil o život… nebo představa někoho jiného, jak ho připravuje o život, byla neúnosná.

„Pochybuji,“ ušklíbl se Max.

Muž za ním mu pevně stiskl vlasy a Max měl nyní možnost vidět, jeho tvář. Jak si myslel. Byl to ten, kdo mu vyrazil dveře. Jeho obří pracka mu drtila vlasy mezi prsty a dle menšího úšklebku si to náramně užívala.

Jeho oči mu doslova přikazovaly: „Nepochybuj o něm.“, plné šílenství a zároveň slepé oddanosti. Byl horší než pes, kterého byste zavolali na kus masa. Tomuhle stačilo jen slepě věřit. Jedno jediné slovo a byl by schopen si klidně vystřelit mozek z hlavy, pokud by si to Alfréd přál. Co mu mohl slíbit, že mu byl tak oddaný? Jaká minulost je mohla spojit, aby ho poslouchal jako pes?

Alfréd ty dva pokojně sledoval. Moc dobře si vzpomínal, když o něj jednou už málem přišel. Když mu už nejednou nevědomky narušil plán. Vlastně za to mohla Samanta. Kdyby se ho nerozhodla nechat v tom lese zemřít, nic z tohohle by se stát nemuselo. Kdyby nenašel jeho bývalý dům, ve kterém žil se svými rodiči a malou sestrou ještě jako malé děti, tu podzemní stavbu kdysi váženého architekta, který potom zešílel a rozhodl se odejít se svou rodinou pod zem, možná by se nesnažil najít ani nic dalšího. Nelitoval, když přikázal Kevinovi tehdy, aby všechno spálil. Učinil z toho domu vlastní základnu, kde měl všechny informace. Ty potom přemístil do opuštěných skladišť po celém městě, dokonale skryté před zraky všech.

Jak ironické, že muž, který se tolik zajímal o bydlení pod zemí, v případě nějakého radioaktivního útoku, zemřel právě na povrchu, když šel kupovat mléko. V den, kdy jeho dcera slavila první narozeniny. A jaké neštěstí, že ho jeho manželka následovala jen dva roky přesně na to také. Už tehdy si Annie vytrpěla ztrátu obou rodičů – v tak mladém věku. Být předán do rukou příbuzných by bylo příjemné – kdyby se na vás věčně nedívali skrz prsty. Potomci toho šílence, který dohnal k šílenství i svou manželku.

Alfréd se naučil skvěle hrát na city, promlouval lidem do duše a měnil tak jejich myšlenky. Annie, jeho malá sestřička, se tohle v čas nenaučila.

Proto ji musel být Alfréd nucen vydat do toho odporného místa. Slíbil jí, že se pro ni vrátí, že tam nezůstane příliš dlouho, že najde způsob, jak mohou být zase spolu. Ale nebyl příliš rychlý. Když studoval, zapomínal na svou sestru. Nestaral se. Hlavu měl jen plnou sám sebe, svého úspěchu. Chtěl zastínit otcovo jméno, aby vše, co kdysi připomínalo Patricka Riddlea, bylo naprosto ztraceno, pohřbeno v sutinách spolu s jeho tělem.

Potom přišla ta – jak on sám často říkával – první zkáza.

V jeden jediný den přišel o všechno a zároveň získal půlku zpátky. V ten den, kdy si Annie vzala život, uprostřed nedokončené modlitby. Dlouho musel prosit, aby ji pohřbili na hřbitově. Dlouho křičel pod modlící se sochou anděla, aby si nebral její duši.

O vše přišel. Rozhodl se však soustředit se na školu. Medicína. Záchrana lidí. To ho drželo při zdravém rozumu a zároveň mu ničilo mozkové buňky. Proč jí nikdo nepomohl? Proč se k ní socha anděla odklonila? Proč musela zemřít v kostele?

Uběhlo pár let. Byl zaražen, když mu nějaký policista předal leták, že hledají výpomoc. Dlouho váhal. Nakonec to přijal.

Jeho rozhodnutí však předcházel jeden večer – jeho druhá zkáza.

Myslel si, že se s tím už vyrovnal, že všechnu tu bolest, kterou cítil, zocelil silnou myslí. Proto netušil, že ten večer přijde o všechen ten pokoj, o tu dokonalou masku, kterou tak pracně budoval.

Onen večer před víc než rokem a půl. To ráno mu zavolal bývalý spolužák – prázdná existence, jehož jméno si ani nepamatoval – a ptal se ho, zda má čas. Chtěl najít parťáka na pití. Našel si ženu. Chce se ženit. A potřebuje to pořádně oslavit.

Alfréd mu tehdy odvětil, že nechápe, proč by to měl být zrovna on, s kým bude popíjet.

Po delším přemlouvání, ale nakonec svolil.

Taky musel vypnout.

Hledání práce pro mladého doktora nebylo nikdy lehké. Proto potřeboval vypadnout z malého prostoru svého bytu. Kdyby se ti dva tehdy rozhodli zajít do jiného podniku, kde popijí pár skleniček vína či piva, vše by skončilo jinak.

Když vešli dovnitř, kdyby si sedli na jiné místo, kdyby na sebe ta skupinka lidí neupozorňovala… nikdy by mezi nimi nespatřil mladého muže zlomeného alkoholem, který pokřikoval všude kolem a podpíral si hlavu.

Alfréd mu nejdříve nevěnoval pozornost. Brblal něco o promarněném životě a zlomeném srdci. A potom zmínil to jméno…

„Snad jen Annie mi chybí – z té by rozhodně vyrostla kočka,“ zašvitořil opilý vínem mladý Jesse Sparks, neuvědomujíc si, že díky tomu v něm Alfréd poznal starého známého.

„A proč prosím tě?“ zeptala se Lucy, přiopilá pivem. „Znal jsi snad její rodiče – oba zemřeli mladí. Tak či onak by zemřela.“ Zakroutila hlavou.

„Annie náhodou mluvila něco vo tom… no… že chtěla studovat medicínu, jako její bratr. Ona měla bratra?“

„Ách, ten chlápek, co jí pokaždé vyzvedával, že?“

„Tak starý zase nebyl, mohl by být stejně starý jako… jako….“ začal Jesse a vstal, motaje se ze strany na stranu, přimhouřil oči a potom ukázal na Alfréda a vyprskl smíchy: „Tenhle dědula!“ A rozhekal se pitomým smíchem opilců spolu s tou dívkou, která jenom přitakávala.

Alfréd sevřel ruku pod stolem v pěst.

„Stejně je škoda, že je pryč, mohli bychom si nyní spolu užívat,“ švitořil přiopile.

„Já ti snad nestačím?“ zeptala se dívka a našpulila pusu.

Ti dva spolu vedli podivnou konverzaci přes celý podnik. Nebylo nemožné je neslyšet. Veřejně se bavili o tom, jak Annie vypadala, když si vzala život. Napadlo je vůbec tehdy, že se zabila kvůli nim? Alfréd tiše tehdy začínal pěnit. Vzpomínky, myšlenky, které si přísně uzamkl ve své hlavě, aby se k nim víckrát nedostal, vyplavaly na povrch. Včetně bolesti a prázdnoty v jeho srdci.

Kdyby se ti dva alespoň nevysmívali památce jeho nebohé sestry…

Když se Jesse zvedl, že už půjde domů, Lucy ho ignorovala. Zrovna se hádala s barmanem, že jí nedolil whisky. Alfréd pozoroval Jesseho chladnýma očima. Tehdy se mu mysl pokroutila špatným směrem. Nemyslel na nic jiného, než že z toho opilce vymlátí duši… Jak si to mohl dovolit? Takhle špinavě mluvit o jeho nebohé sestře!

Jeho bývalý spolužák se na něj zaraženě podíval, když Alfréd vstal od odpitého vína. Alfréd se mu s dokonalou maskou milého člověka omluvil, že zítra má směnu a musí už jít. Když jeho spolužák začal protestovat, že mu ani neřekl, kde bydlí nebo pracuje, už Alfréd vyšel z podniku. Tichými, obezřetnými kroky pronásledoval Jesse. Měl něco, co Annie mít nemohla. Život. Možnost se radovat. Smát se. Studovat. Milovat. Dýchat. Žít. S rukami v kapsách ho pronásledoval toho tichého podzimního večera.

Jesse Sparks. Osoba, na kterou si Annie nejvíce stěžovala, kdykoliv mu volala. Sebral jí hračku. Shodil jí lžičku na zem. Tahal ji za vlasy. Křičel na ni. Posmíval se jejich rodičům. Rozplakal ji.

Vše, co jí kdykoliv udělal, nyní se bude násobit do jeho hříchu a potrestání. To samé platí i pro ostatní. Donutí je platit stejně, jako musela Annie zaplatit. Životem. Ale s určitými lidmi si slíbil, že si pohraje tak, jako si oni hráli s Annie.

A právě kvůli Jessemu Annie trpěla nejvíce.

Nyní to chápal, proč měl vůči němu takovou zlost. Ale kdysi mu nedocházelo, proč tehdy mile zaklepal na dveře, aby ho pustil dovnitř, proč si s ním povídal, jako se starým známým. A potom ho mohl konečně obvinit a uklidnit, že se spolu s Annie znovu uvidí. Ten večer poprvé Alfréd někoho ztloukl skoro do němoty, a když ho Jesse prosil, aby to ukončil, nabídl mu, že to smí ukončit sám.

Stačí jen jedno, dvě říznutí a vysvobodí se z tohoto krutého světa.

Nebude muset déle trpět.

A tak si Jesse Sparks vzal život. To, že k tomu byl donucen, nebylo třeba znát. Nikdo než jen on a Alfréd, to přece nevěděl. A vědět nebude.

V ten okamžik… vznikla metoda smrti i pro další.

Tehdy se setkal se Samantou. Spojila je stejná bolest. Jejich mysli byly pokroucené. Samanta přišla o rodinu, Alfréd už také žádnou neměl.

Tu noc jí došel dopis. Aby se přidala k policii, a potrestá tak vraha jejího bratra. Samantina mysl se pokroutila. Dostala naději. Mohla mít právo zabíjet a být pod ochranou policie. Měla tomu věřit? Neváhala. Přijala obě nabídky.

Večer předtím, když Alfréd vycházel z bytu, vytáčel číslo toho policisty. Jakže se jmenoval? David Hill? Omluvil se mu, že ho budí tak pozdě večer. Ale oznámil mu, že by rád zítra nastoupil. Neměl už, co by ho svazovalo, ba naopak. Stával se volným.

A jednou… bude naprosto volný, až svou pomstu dokončí.

Policie je vskutku slepá vůči těm, kteří se přidají do jejích řad. Nezajímají se, co se dělo noc předtím, než se tak rozhodli. Zajímají se o jejich dávnou minulost.

Tu noc Alfréd prolil krev. Vzdal se přísahy doktora zachraňovat lidi. Přijal vlastní řád. Měl seznam. Věděl, kdo je na řadě. Znal jejich hříchy. Bylo na čase, aby vyslyšel jejich hlasy a umlčel je jednou pro vždy.

Ano, moc dobře si na tohle všechno vzpomínal. A uvědomoval si to o to víc, když nyní pozoroval Maxe před sebou.

„Když chceš špatného chlapce potrestat, zmlátíš ho. Když chceš potrestat hodného chlapce, musíš zranit někoho blízkého jeho srdci,“ pronesl Alfréd pokojně. „A myslím si, že oba moc dobře víme, koho si tolik ceníš, Maxi.“

Mohl si všimnout okamžité změny jeho pohledu. Nejdříve zmatený a potom naprosto vzteklý. Musel rychle odstoupit. Nedivil se, že mu Max vyhrožoval. Kdyby byl volný, své výhružky o jeho zlomené čelisti by rozhodně splnil do písmene.

Snížil se k němu a podle se ho zeptal: „Nechceš přece, aby se něco Christině stalo, že ne?“

Max v tu chvíli ztuhl.

Na co se ho ptal?

Prázdným pohledem se na něj podíval. Nežertoval… Proč chtěl ublížit Christině? Co mu kdy udělala?!

Alfréd se k němu snížil a jemně mu prohrábl vlasy. Byli blízko, dostatečně blízko, aby se mohli políbit, kdyby tohle byla jiná situace.

„Budeš tedy spolupracovat?“ zeptal se Alfréd opět tím něžným hlasem, na který si Max musel počkat několik společných dnů. Tím hlasem, kterým ho uklidňoval a přemlouval, aby se spojili a tohle vyřešili společně. A nyní se ho snaží nalákat, jako nebohou kořist do svých tesáků. Co když se ale plete? Co když je to právě naopak?

Maxův pohled se změnil během několika krátkých setin. A než si Alfréd uvědomil hrozící nebezpečí, už nebylo útěku.

Neuvědomoval si, že čím více bude tlačit na pilu, v tom větší nebezpečí bude on sám. Co může dělat člověk, který se nemůže bránit rukama? Netušil.

Proto ho překvapilo, když Max prudce pohnul čelem proti jeho obličeji. Nečekal prudkou ránu do nosu. Převážil se dozadu a chytil se za krvácející nos. Osoba s brýlemi a šátkem přes obličej toho byla jen tichým svědkem, zatímco muž vedle ní reagoval ihned a srazil Maxe na zem. Osoba si trochu sundala brýle. Kevin nemohl uvěřit, čeho byl svědkem. Tohle by ho nenapadlo.

Neuvědomuje si snad Max, v jaké situaci se nachází?

Slyšel však pobavený smích.

„Nic lepšího jsem od tebe očekávat nemohl!“ rozesmál se Alfréd spokojeně a pomalu se zvedl do sedu. Očividně mu rozbitý nos nijak nevadil. Úsměv mu z tváře totiž nevymizel ba naopak – ještě se zvětšil.

Kevin si trochu odkašlal, aby ho upozornil na čas.

„Pravda, máme práci,“ pousmál se Alfréd a setřel si palcem krev. „Bavit se můžeme až posléze. Takže tvoje rozhodnutí se nezmění?“ zeptal se, aby si byl naprosto jistý. Opět na něj namířil pistoli bez nábojů. Najednou se usmál tak vřele, jako předtím. „Jaká škoda, že mi došly náboje…“ zahodil zbraň do koutu místnosti a vstal.

„Zamkněte ho, ať si na chvíli zchladí hlavu,“ rozkázal těm dvěma hromotlukům.

Max tiše zavrčel, než za ním zakřičel: „Alfréde!!“

Myšlenky měl rozházené. Musel se začít nějak soustředit. Ale jak?! Toho zjištění na jeden den bylo strašně příliš. Když ho tahali pryč z místnosti, cítil křeč ve svalech a třas po celém těle. Proč na to zapomněl? A proč ho dovedl do toho bytu? Co si od něho sliboval? Netušil. Nechápal.

----

Toho rána obdržel David Hill prapodivný telefonát, který se mu ani trochu nelíbil. Volala mu Elisa Shionová. Představila se jako hlavní vedoucí detektivní pobočky v Londýně. David Hill se jí zdvořile zeptal, jak jí může vyhovět. Nechtěl sám zapříst na to nemilé téma, proč její podřízený je i nadále zde a nejspíš nepodává moc dobré zprávy. Nechtěl přiznat, že s případem skutečně moc nepohnuli. Nechtěl přiznat, že Max měl pravdu. A přesto to moc dobře věděl.

„Chtěla bych se zeptat, zda můj podřízený nedělá problémy?“ zeptala se Elisa po chvíli přímo. „Víte, co myslím. Stuart je prostě sukničkář každým coulem, tak zda náhodou neběhá věčně za ženskýma a nesvádí vám je tam, neoblbuje jim hlavy, že si je vezme a potom zmizí zpátky do Londýna a nechá je se zlomeným srdcem.“

David Hill se zarazil.

„Stuart?“ zeptal se zaraženě.

„Stuart King. Pořád naráží na to, že je příbuzný Stephena King, takže je král literatury,“ pronesla Elisa znechuceně.

‚Stuart King…‘ pomyslel si David zaraženě a položil sluchátko. Neodpověděl. V hlavě měl zmatek. ‚Proč sem tedy přijel Max? O žádném Stuartovi Kingovi jsme informace neobdrželi… Ledaže…‘

A potom Davida napadla nepříjemná myšlenka. Co když Max záměrně poupravil záznamy, protože se nepohodl se svou šéfovou? Proto z počátku vždycky reagoval na Londýn tak negativně, skoro až podezřele. Všiml si, jak s sebou ošíval, kdykoliv padlo to město. Je snad možné… že by toho byl Max schopný? Určitě ano, má bystrou mysl. Stačilo by si zjistit jen heslo do počítačů, přeposlat si pár souborů, aby byl v obraze, a potom jen přiměl Stuarta Kinga, aby zůstal doma. Ale proč by to dělal? Jaký by z toho měl zisk…? Snad jen, pokud by pod Elisou Shionovou nepracoval. Chtěl jí tak zesměšnit…?

Vstal od stolu a Alex k němu vzhlédl. Musel mít jistotu. Jestli je tady Max York, který zde nemá být, kde je tedy Stuart King?

Nechal svého kolegu z jiného oddělení, aby mu zkusil vyhledat spisy od Maxe a onoho Stuarta. Musel poprosit londýnskou pobočku, aby spolupracovala. Elisa byla podezřívavá vůči Davidovu náhlému chování, ale souhlasila. Obdržel dvě složky. Stuart King, naprosto neschopný strážník, který zde měl být poslán spíše za trest, než za odměnu. Max York, výborný policista, který se pevně držel každého případu, který zdárně vyřešil, ale jeho slabinou byla týmová práce. Byl propuštěn pár roků zpátky a vrátil se o dva roky později, než sem přijel. David se zamračil. Ve spisu nestálo, proč byl propuštěný.

Důvod toho propuštění znala jen Elisa sama. Dohodli se před lety s Maxem, že nenapíše důvod, proč ho propustila. Nechtěla jim oběma připomínat tu krutou noc, kdy přišla na Maxův vztah s jejím mladším bráškou. A potom tu střelbu v oné prokleté ulici… I ona se na čas stáhla, aby se vzpamatovala.

Její mladší bratr tehdy přežil jen díky Maxově zbrani. Nikdy jí neřekl, co se tam stalo, ani Max nepromluvil. Ale byla zde oběť, původně zločinec. Zastřelila ho Maxova pistole. Nikdy nebyla schopna objevit pravdu – kdo tehdy střílel? Tuhle pravdu znali jen oni dva, ale zarytě mlčeli. Chovala vůči Maxovi zášť, protože pošpinil jejího bratra – a přitom se měli brát… Kousla se do prstu. Pokud je její myšlenka správná – tudíž, že Max odletěl do Chicaga místo Stuarta – musí jednat. A okamžitě.

A stejně tak David se rozhodl jednat. Alfréd Riddle, Kevin Hill ani Max York nedorazili na dnešní směnu. A on obdržel zprávu o dalším zabití. Poslal tam Alexe. Tým se mu rozpadal. Obětí přibývalo. Byl trnem v oku vedení. S takovou ho rozhodně vyrazí. Očekával výpověď každým dnem. Nebo zprávu o jeho přeřazení. Byl blízko, cítil to.

Co mu však nedocházelo?

----

Alex dorazil na místo činu a tiše pozoroval mrtvou Lucy, která seděla v křesle. Jako by jen pár hodin zpět sledovala televizi. Ohledal místo činu, ale jako vždycky – ani stopa po vrahovi. Zamračil se.

„Zasraný perfekcionista,“ zavrčel zle, „to nemůže jednou udělat chybu?!“

Vzal útržek z novin a zamračil se nad jménem, které bylo zakroužkované. Annie Riddle.

Schoval ho do kapsy.

„Nadporučíku Blackberry,“ oslovil ho jeden ze strážníků. „Ti dva, kteří ji měli hlídat, nebyli schopni určit pachatele. Prý viděli jen projet motorku a víc si nepamatují.“

„Jakou?“ zeptal se Alex ihned. Možná, že něco zjistí.

„Byla tma, neviděli barvu ani poznávací značku.“

„K čertu s nimi.“

„Pane?“

„V pořádku,“ řekl Alex, když se uklidnil. „Pamatují si něco specifického nebo…?“

„Ne… neviděli nikoho ani nic.“

„Ať jedou na stanici, vyslechnu je potom,“ přikázal Alex zle a natáhl žlutou pásku po bytě. Jak mohl očekávat, rodiče vycítili nebezpečí také příliš pozdě. Přijeli na návštěvu a čekali jejich obvyklý šálek čaje u jejich milované dcery. Místo toho ji našli mrtvou. A její přítel se musel ochomýtnout kolem také v nesprávný čas.

Alex měl co dělat, aby otce mrtvé dívky zastavil před vraždou toho hlupáka. Křičel na něj něco v tom smyslu, že mu sliboval, že ji vždycky ochrání, a sliboval mu, že ho uškrtí. Trvalo mu dlouhou dobu, než situaci uklidnil. Nechal je také odvést na stanici. A sám se vydal po bytě. Rozhlížel se kolem. Snažil se dívat se očima Maxe. Co by ho tady zaujalo? Co by zde našel, co oni přehlíželi?

Bez lidí z laboratoře jsou dost omezeni informacemi. Kdy se k nim dostal vrah tak blízko, aby mohl otrávit i je? Co věděli, že museli zemřít? Byli tam už desítky let a odváděli svou práci správně… Ledaže by vrah poukazoval na nějaký nedořešený případ. A proto ty útržky. Desátá oběť.

Něco mu nedocházelo. Maxovi to nejspíš došlo. Vydal se na vlastní pěst? Už zase. Povzdychl si, ale pousmál se. Tvrdohlavec až do konce. Ale někdo takový jim vždycky chyběl. Někdo, kdo by dal vše do pohybu. Zamračil se nad slovy, která mu Samanta říkala. Otočil se na patě a vyšel z bytu. Zavřel dveře a přelepil je žlutou páskou policie.

Musí být blízko. Cítil to.

Jen poslední dílek do mozaiky jim chyběl. Mozaiky, kterou Max už nejspíš rozluštil. Jaká je šance, že ho najdou někde mrtvého, protože ho vrah kontaktoval? Když někoho poslal do toho skladu, aby to David nezjistil, našli jen krev na zemi pod schody. Co se tam stalo? Záznamy z určité hodiny chybí. Někdo je vymazal.

Co se vrah snažil skrýt?

Povzdychl si. Nemůže tolik přemýšlet. Jsou to jenom domněnky, které nemá ničím podložené. Také si je může vymýšlet a smotávat dohromady detaily z jiných případů, které se již staly. Nasedl do auta, naposledy pohlédl na dveře se žlutou páskou, než se rozjel pryč z místa. Zastavil se na červenou. V rádiu oznamovali další oběť. Přepnul na jinou stanici. Na každé zesměšňovali místní policii. Ano, byli pro smích. Neuměli vyřešit něco tak naprosto zřejmého. Alex se zamračil.

Prudce zabočil doleva, objel celý blok a dojel zase zpátky.

Strhl žlutou pásku a dostal se opět dovnitř. Prohlédl si místo činu ještě jednou. V tu chvíli mu někdo zavolal. Nejdřív mu David vyčítal, že stanice není holubník, a pak se ho zeptal, kde je, že má pro něj pár dost zajímavých informací.

„Jsem na místě činu, na rozdíl od někoho nesedím věčně na zadku,“ řekl Alex podrážděně. Za dnešek už toho bylo víc než dost.

„Jde ohledně Maxe…“ začal David a Alex se zarazil.

„Co je s ním?“

„Není to ten, za koho jsme ho považovali.“

„Co?“

„Teď mi volala jeho vedoucí. Sem měl dorazit nějaký Stuart King. Max pozměnil naše záznamy, aby se sem dostal.“

„Vůbec ti nerozumím…“ ozval se Alex po chvíli.

Když se mu to snažil David nějak vysvětlit, neuvědomoval si Alex blížící se nebezpečí. Nechali ji bez dozoru, jak slabomyslné. Mysleli si, že se Samanta vzdá tak snadno, že ji pouta zastaví, že jen tak přijme svůj osud? Spletli se…

Moc dobře věděla, kam má jít. Včera sem poslala Kevina a byla spokojená s jeho prací. Nečekala, že to odvede až tak dobře. Pousmála se.

Alexe měla vždycky ráda, byl to ten milý pajdulák, který pro Vás udělal cokoliv, protože to měl v povaze. Nyní ho poprvé viděla naštvaného a zmateného. Byl pořád tak roztomilý, ale začal být moc všímavý. Pomalu k němu kráčela. Podpatky vyměnila za obyčejné tenisky. Zastavila se těsně za Alexem. Stejná pálka, jako byla použita, když napadli Lucy, nyní umlčí Alexe Blackberryho jednou provždy.

Nebezpečně se usmála.

Alex si všiml stínu za sebou. Už Davida neposlouchal. Díval se na onen stín. Pousmál se. Mohlo ho to napadnout. Však je Max taky varoval.

Už mu ta zvířata dávala smysl. Moucha – vtíravá. Chameleon – přizpůsobivý svému okolí. Ondatra – schopná rozmnožit své informace do nevídaných rozměrů. Racek – uletí do bezpečí…

„Mohl jsem to čekat,“ zašeptal Alex. A David se zarazil.

„Co?“ zeptal se on nyní zmateně.

Alex hovor ukončil a schoval mobil do kapsy, stejně tak strčil ruce do kapes.

„Už chápu ta zvířata, Samanto,“ řekl Alex jen a pousmál se. „Opravdu chytré varování před tebou samotnou… Jsem překvapený? Ano i ne. Vzhledem k posledním událostem už mě nejspíš nic nepřekvapí. Nech mě hádat – Maxe jsi na to místo vylákala pod záminkou, aby se setkal s vrahem, nemám pravdu? Nemusíš odpovídat. Už mi došlo, kdo za tím stojí. Ty útržky… Byli jsme opravdu slepí.“

„A pořád jste,“ souhlasila Samanta.

Alex se vesele usmál, jako by se usmíval na své děti. „Ano, to jsme…“ přikývl na její slova a zavřel oči, smířený se svým osudem.

Samanta se prudce rozmáchla pálkou. Cítila větší tíhu na srdci, když tohle udělala? Kdo ví… Nikdo jí do hlavy nikdy neviděl. Její oči však chladné nebyly. Nechtěla ho zabít. Ale to se přece Alfréd dozvědět nemusí. Stačí, když zapomene. Když Alex Blackberry zapomene na vše, co zde viděl…

Snížila se k němu a prohrábla mu vlasy, když už nehybně ležel na zemi.

Políbila ho na čelo.

Z jeho mobilu vytočila záchranku a udala jeho polohu. Řekla mu poslední sbohem a odešla. V lepším případě na vše zapomene, v horším případě jim jen potvrdí vše, co mu tady řekla… V lepším případě přežije a ona nebude mít na prstech kolegovu krev.

----

Dle rozkazu byl Max uzavřen v malé, temné místnosti. Rozhodně se nehodlal vzdávat tak snadno. Bušil do dveří, kopal do nich, křičel nadávky na Alfrédovu hlavu a vyžadoval, aby se okamžitě vrátil. Několik hodin. Kevin toho byl jen tichým svědkem. Musel čekat na rozkazy, stejně jako ti dva, kteří sem a tam bouchli do dveří na Maxe, aby se zklidnil. Na rozdíl od nich se Kevin mohl pohybovat o dost volněji. Oni měli přímý rozkaz zůstat a hlídat, jako poslušní psi. Však si to také u Samanty náležitě vyberou. V noci jim opět splní všechna jejich přání, která se jejich perverzní hlavou kdy prohnala. Výměnou za oddanost tomu psychopatovi Alfrédovi. Oba muži však museli uznat, že ten nově příchozí měl výdrž. Dlouhé tři hodiny vydržel takto bušit a kopat do dveří, o další dvě dlouhé hodiny byl schopný takhle křičet. Potom nejspíš přišel o hlas nebo ho to přestalo bavit. První myšlenka byla správná.

Max těkal očima kolem sebe a jakýkoliv poryv větru proti oknu nebo snad spadnutí kapky z vodovodního kohoutku v něm vytvářely představy a on trhal hlavou za jakýmkoliv tímto drobným zvukem.

Je velmi snadné zlomit lidskou mysl. Strčte je do malé místnosti bez světla, bez možnosti s kýmkoliv komunikovat a mějte štěstí, aby se přírodní jevy neustále opakovaly. Ať už se jednalo o vítr, který bušil do okna vždycky dvakrát za dvacet šest sekund v přesném intervalu nebo padající kapky z vodovodu, který nešel zastavit nebo utáhnout, aby ten otravný zvuk přestal. A občasné zavrzání dveří, když se jeden z mužů zvedl, aby se poškrábal na zádech nebo někde jinde, a pak se o ně zase opřel.

Udržet si čistou mysl a klidné myšlenky, navíc po tolika zjištění za dnešek, bylo nemožné. Max, pokud by toho byl schopný, by se byl zařadit do stavu naprostého počátku šílenství. Chtěl v něm snad Alfréd probudit schizofrenii? K čemu mu vůbec bude živý?

On má pohnutku, aby ho poslouchal… Chce, aby Christina zůstala naživu, aby byla v bezpečí.

Udělá cokoliv, aby se jeho jediné rodiny nedotkl. A toho si je Alfréd až moc dobře vědom. Na rozdíl od Maxe však znal krutou Christininu pravdu. Závislost. Jediná věc, se kterou se nemohla svěřit svému bratrovi. Věc, za kterou se styděla.

To však Alfrédova starost nebyla.

Nyní potřeboval dostat Maxe na svou stranu.

Udělá cokoliv, aby ho zlomil.

Ne… To není to správné slovo…

Zpátky do toho opuštěného domu se dostal až pozdě k večeru. Nečekal, že jim bude až tak lhostejný jejich nový (budoucí) společník. Však jim také každému z nich uštědřil ránu do slabin, aby si uvědomili, jak se mají příště chovat. Hloupí psi, kteří jdou jen za potěšením. Co mohl čekat. Alespoň na Samantu byl spoleh.

Opatrně otevřel dveře, připravený, že po něm skočí už jen člověk s půlkou mozku. Byl to dlouhý den, ano, to vskutku byl. Obzvlášť pro Maxe, který jej strávil naprosto odříznutý od lidí. Nepřekvapilo ho, když ho našel skrčeného v rohu.

Nepřekvapilo ho ani to, že na něj nereagoval.

Přešel k němu a prohrábl mu vlasy.

„Vypadni,“ zašeptal Max chraptivým hlasem. „Nemám, co bych řekl vrahovi, jako jsi ty. Nesahej na mě rukami, kterými jsi vraždil.“

Měl pravdu. Alfréd to věděl. Ale přesto ho to bolelo, když to řekl právě Max.

„Maxi,“ oslovil ho tiše.

„Vypadni,“ zvýšil Max trochu hlas. Snad se chtěl přesvědčit, že ho tentokrát uslyší zřetelně. Alfréd mu mírně sevřel ramena.

„Poslouchej mě, Maxi…“

„Ne, vypadni!“ zakřičel na něj Max.

„Maxi!“ také zvýšil hlas, což konečně toho muže přimělo, aby vzhlédl, než se mu Alfréd zahleděl hluboko do očí pohledem zraněného štěněte. „Jedině ty mě můžeš zastavit…“ pronesl zlomeně Alfréd, než se mu opřel o rameno a pevně ho sevřel v náručí. ‚Proč to nemůžeš pochopit…?‘ pomyslel si smutně a zavřel oči, kde se mu vytvářely slzy.