Kevin zabrzdil.

Skryl si tvář ve dlaních a dlouze vydechl.

Byla to pitomost. Hodně velká.

Proč tak zariskoval? Měl vědět, že ho David půjde navštívit. Co všechno David ví? Kolik informací mu uteklo mezi prsty, že je pořád tak slepý. Copak potřebuje přímé fotky, jeho přímé doznání?

Pevně si sevřel vlasy mezi prsty.

Pokud ho nechtěl nějak ohrozit, tak nyní ho ohrozil o to víc.

Pohlédl na hodiny na displeji rádia.

Kolik pomyslného času života jeho bratr měl?

---

Max moc dobře postřehl, kdy někdo opustil sídlo Hillů.

Řev motoru by zaujal každého.

Kdo by však opouštěl dům v takhle pozdní dobu? Alfréd? Samanta? Nebo Kevin?

Netušil.

Zavřel v oči. V mysli si skládal útržky a tvořil plán.

Poslední plán na dokončení tohoto případu. Jeho naprostou finální verzi. Verzi, která nezklame.

Vše promýšlel do detailů a představil si veškeré Alfrédovy reakce.

Bylo mu jasné, že to nezvládne sám.

Bude se muset spolehnout, že i ostatní aktéři v této hře budou chtít spolupracovat. I kdyby je měl donutit násilím. V mysli si vytvářel a znovu rozbíjel obrazy plánu, zahazoval nepotřebné fragmenty, které by vyústily v jeho odhalení. Muselo to být perfektní, tak čistá práce, jakou odváděl vždycky. Nikdy však vrahovi nebyl tak moc nablízku jako nyní - nikdy předtím mu skoro nedýchal na krk, ale přitom v jeho mysli nemohl číst. Co když prokoukne jeho plán okamžitě?

Bude se muset modlit, že mu Alfréd bude chtít alespoň ještě krátkou chvíli důvěřovat.

Stejně jako tehdy jeho otec, když mu poprvé podal cigaretu se slovy, aby si zkusil, co je to za svinstvo. Litoval jeho otec někdy tomu, že propadl drogám? A co jeho matka? Ne, nikdy nezaváhali. Byly to ztracené existence, které mu a jeho sestře daly život. Nic je s nimi nespojovalo. Poté, co se odstěhoval a našel si práci u policie, veškeré hovory s nimi nebo setkávání se potají muselo skončit. Už dvakrát zabil Maxe Yorka. A nyní ho bude muset zabít potřetí.

Poprvé, když opustil svůj domov a přerušil styky se svými rodiči.

Podruhé, tu deštivou noc, kdy dovolil, aby jeho zbraň zabila.

A nyní potřetí, když bude muset zemřít doopravdy. Bude to nejvyšší oběť, kterou za celý život bude muset obětovat. Alespoň pro tuto chvíli.

Jak potupný cit ta láska je. Zbytečné pouto, které vás sváže s druhou osobou. Pouto tak silné, že ho jen tak nezničíte. Pouze smrt vás může nadobro rozdělit. A proto bylo potřeba, aby Max zemřel.

A musí to být on sám, kdo si vezme život. Musí se zabít potřetí. Jistě přijdou i další chvíle, kdy bude muset obětovat svůj život, aby ochránil pořádek. Počítal s tím, když se rozhodl stát se policistou. Jen málokdo si za svůj život tak tvrdě vydře svou práci a udržuje si ji tím, že pokaždé něco obětuje.

Největší obětí je vždycky život sám. Život, který vám potom už nikdo nevrátí. Život, který byste mohli žít s osobou, kterou milujete.

Milujete?

Sám se zarazil, když si to pomyslel.

Hleděl slepě na zeď před sebou.

„Velmi často se s těmito slovy plýtvá… A já nejsem výjimka,“ zašeptal a zavřel oči. Z neznámého důvodu se mu vybavil jeho první den zde. Kdy sem přijel na doporučení (přesněji řečeno rozkaz) jeho nadřízené. Byl slepý už tehdy, když nedůvěřoval vlastnímu rozumu a intuici. Jenže tady intuice byla to největší zlo, alespoň pro Davida Hilla. Kdyby své myšlenky, že podezřívá Alfréda, řekl nahlas, nikdo by mu nevěřil. Ani poté, co by jim předložil důkazy. Jediné, co jim bude dostačujícím důkazem, bude jeho oběť.

Případ před vlastní život.

Případ je důležitější.

Dopadnout vraha znamená všechno.

Opřel si hlavu o dlaně.

Ale copak také city, kterým se předtím tolik vyhýbal, aby ho nesvazovaly ve své síti, nejsou podstatné? Věděl to. Neměl to dovolit. Ta jedna opilecká noc bohatě stačila, aby zapochyboval o vlastní odolnosti. A pak následoval další prudký pád do propasti. Držel se na tenké větvi, která měla jistý osud - praskne a on spadne dolů, ještě hlouběji do temnoty. A pokud to znamená, že nespadne sám, že s ním spadne i někdo jiný… je ochotný se propadnout ještě hlouběji.

A během svého pádu strhne i oba stvořitele tohoto plánu. Za každou cenu zaručí, že ani jeden z nich nevyvázne bez trestu.

Mysl mu opět potemněla.

Usmál se do temnoty místnosti kolem něj.

Našel to.

Plán, který neměl chybu. Plán, který předpokládal všechny možné reakce všech zúčastněných. Konečně. Našel to.

Finální podobu na svržení Alfréda Riddlea a Samanty Sparksové hluboko do propasti spolu s ním, i za cenu vlastního života.

---

Samanta čekala na zastávce.

V kapse jí zavibroval mobil.

Volal jí Alfréd. To už to štěně šlo zakňučet k pánovi? Chladným pohledem skenovala obrazovku mobilu a nakonec hovor ukončila a mobil vypnula. Alfréd nijak nereagoval na Samantino chování. Pouze mobil odložil. Pohlédl na fotografii zbývajících lidí. Jak prosté a jednoduché. Může je zabít klidně dnes večer všechny. A jeho milovaná sestra bude moci konečně odpočívat v pokoji.

Smutně se pousmál.

Samanta je opravdu naivní - věřit, že nějaký neznámý vrah zabil jejího tolik milovaného bratra. Skouskl si líce než se rozesmál nahlas. Opravdu naivní. Stejně tak Max, když si myslí, že Christina přežije. Ne. Přestal se smát. Nikdo nesmí odejít bez trestu. Pomstí se na všech, kteří způsobili její smrt. I kdyby měl ztratit sám sebe… I kdyby měl obětoval Maxe - on tuhle hru vyhraje za každou cenu.

Samanta vzhlédla, když se před ní zastavil autobus s číslem 18.

Nechala, aby kolem ní prošli lidé a očima sledovala jenom jejich tváře. Hledala v nich jejich další oběť. Neviděla ji. Zamračila se. Copak ta osoba stihla uniknout dřív, než se na ni zaměřili? Ne! Konečně ho spatřila a vřele se usmála.

Vystoupila proti němu.

Jen kolem něj prošla, ale tak, aby se otřela o jeho rameno. Aby mu dala jasně najevo, že Smrt je blízko něj, že ho sleduje, že je další na řadě. Stejně tak Alfréd hleděl do očí mladého muže na fotce. Nehty mu přejel po obličeji, jakoby si ho přál poškrábat. Pohlédl na osobu, která měla zaškrtaný obličej propiskou. Nehtem přitlačil na krk Christiny na fotce. Netušil proč, ale na pár vteřin místo čmáranice spatřil Maxův káravý pohled a přestal.

Jak směšné…

Slyšel zvuk motoru a podíval se ven z okna. Ve stejnou chvíli jako Samanta nastoupila na autobus číslo 18, který mířil do nemocnice, vystoupil také Kevin z auta.

Kevin vycítil něčí pohled a vzhlédl k oknům ve druhém patře. Byl to Alfréd, který ho tak obezřetně sledoval, špehoval ho skoro na každém kroku. Když kráčel proti hlavním dveřím, usadila se Samanta na sedadlo, pohlédla z okna a čekala na konečnou zastávku. Nemocnice, kde nyní je nic nevědoucí Alex. Musí se pojistit. Pokud nezemřel, nesmí si nic pamatovat.

Není až tak bezcitná, aby ho zabila.

Nesmí si nic pamatovat, pro vlastní bezpečí.

Všimla si novin, které četl muž před ní, a pousmála se nad titulkem.

Chicago v ohrožení. Policisté jsou jen loutky vraha. Jak trefné. Opřela se o něco víc do sedadla, které ztěžka zaskřípalo, odhrnula si vlasy z tváře a pohlédla z okna. Potom se zarazila, když muž otočil noviny na další stranu. Zahleděla se na čtyři fotografie. Nejdříve v sobě smích držela, ale potom se rozesmála na celý autobus, až se na ni ostatní dívali jako na šílenou. Držela se za břicho a prohýbala se v boku, div se hlavou nepraštila o sedadlo před sebou. Lidé na další zastávce raději vystoupili, zatímco ona se smála i nadále.

Najednou zčistajasna přestala a zhluboka se nadechla. Úsměv jí zmizel.

„Davide, ty hade jeden úlisný,“ zašeptala tiše s úšklebkem.

Ony čtyři fotografie byly Samanty Sparksové, Alfréda Riddlea, Maxe Yorka a Kevina Hilla.

„Obětuješ nevědomky i vlastního bratra? Nebo jsi to věděl po celou tu dobu?“ zamyslela se nahlas. Kousla se od rtu, aby zabránila dalšímu návalu smíchu. Kolik stop by si ten chytráček ještě přál dostat? To mu to došlo teprve až nyní? Dal jenom vyhlásit pátrání po spolupracovnících, ale to je přece jasný důkaz! Jen David je ten slepý.

Potom se zarazila.

Co když to celou tu dobu věděl a plánoval to až do konce? Nechal všechny ty oběti pozabíjet záměrně? Ne, blbost. David tak chytrý nikdy nebyl.

Autobus se pomalu zastavil před nemocnicí a řidič se na ni podíval pomocí zpětného zrcátka. Dveře neotevřel. Vstal a šel pomalou dozadu k ní.

„Pročpak tak krásná žena jede do nemocnice a sama?“ zeptal se jí vřele a přejel jí po rameni. Sledovala ho prázdnýma očima.

Na krátkou chvíli zalitovala, že zrovna on není na seznamu. S radostí by si jeho vraždu užila. Počkat - kdo jí zakázal zabíjet i jiné? Takhle může svést ty hlupáky z policejního oddělení z cesty… Stačilo by zabít jednoho navíc stejným způsobem - někoho, kdo by s ostatními obětmi neměl nic společného a dostali by je na slepou stopu.

Ne.

Alfrédův plán znala dokonale. Nebylo potřeba nějakých okliček.

Hrubě jeho ruku ze sebe sundala a zkroutila mu ji dozadu.

„Jdu navštívit svého manžela, úchýlný bastarde,“ zašeptala mu do ucha a pustila ho na zem. Prošla kolem něj, otevřela si dveře pomocí tlačítka a nechala řidiče autobusu v agónii.

Netušila však, že sotva odešla, muž vytáhl mobil a někomu volal.

„Davide? Je tady. Jak jsi předpokládal,“ řekl jen.

David nic neříkal, jen poslouchal slova muže na druhé straně telefonu. Bylo to směšné - požádat někoho z jiného oddělení, aby si na večer hrál na řidiče autobusu. Bylo to také riskantní - Samanta si mohla kdykoliv vzít jiný autobus, mohla jít pěšky nebo jet autem. Nebo ho mohla poznat ihned a nenastoupila by vůbec. Přesto mu štěstěna dnes přála. Samanta nic nezpozorovala a nechala se odvést sem, na toto místo.

Do nemocnice, kde přišel o život Chris Adams.

Kvůli nedostatku lidí se musel snížit k tomu, aby napsal žádost o přidělení více lidí. Pochopitelně - zamítnuto. Už čistě z principu, že šlo o Hilla. Proto nyní byl sám, jen se čtyřmi svými dobrými přáteli z jiného oddělení, stál před pokojem Alexe a čekal, že se jeho (tolik nenáviděná) domněnka stane skutečností.

Bylo pozdě.

Nemusela by přijít - to by však nesměla být Samanta. Ta zvědavá Samanta, která se o všem musí přesvědčit na vlastní oči.

Byl v pokoji svého kolegy, zatímco druhý strážník Alexovi vysvětloval, co se po něm bude chtít. Naštěstí Alex byl vnímavý a rychle pochopil, co se po něm chce.

David stál u okna a tiše sledoval blížící se plavovlásku.

„Všichni na svá místa,“ řekl jenom a sám odešel z pokoje. Alex mu nejistě zamával, než znovu ulehl do postele a zavřel oči.

Věděl, že se něco děje, že chtějí někoho dostat. Netušil však koho a proč? Co ta osoba udělala? Pohlédl nejistě k oknu, než zavřel oči.

David ještě chvíli svého kolegu sledoval, nejistý si vlastním plánem. Ale pokud to vyjde - už Samantu nespustí z očí. Nejlépe by se chtěl vyhnout tomu nejhoršímu scénáři ze všech. Zakroutil nad tím hlavou a čekal. To se jistě nestane.

Nakonec se rozhodl pro ještě jednu poslední změnu v tomhle šíleném plánu.

Opuštěnou nemocnicí se roznesly dlouhé ale rázné kroky. Samanta nakoukla sestřičce na recepci přes rameno do její složky, zjistila si potřebné informace během chvíle a posléze šla dál za svým cílem, nedbaje poznámky hloupé zdravotní sestry na recepci, že už je po návštěvních hodinách.

Musí se přesvědčit. Ujistit.

Ujistit, že je Alex v pořádku. Že nemá na rukou jeho krev.

Zastavila se před pokojem. Dveře byly zavřené. Rozhlédla se obezřetně kolem sebe, než vkročila dovnitř. Tiše otevřela dveře -  Alex jistě už spí…

Stejně tiše je také zavřela a přešla k posteli. Pohlédla na přístroje, které znázorňovaly Alexův stav. Pomalu, tiše vydechla a pevně sevřela roh postele. Byla to její vina. Moc dobře to věděla. Nyní na ni dolehla ta tíha viny.

Viny? Jaké…? Jen bránila sebe samotnou.

Ne, ublížila kolegovi…

Smíšené pocity se v ní míchaly a ozývaly se jeden po druhém. Čemu měla věřit? Jednala správně nebo špatně?

Obešla postel a opatrně přejela Alexi po hlavě. Kousla se do rtu při pohledu na jeho ránu. Poodstoupila o dva kroky a usadila se na židli.

Chvíli takhle zůstala a pozorovala ho.

Připadalo jí, že za tu chvíli zestárla minimálně tak o deset, patnáct let.

Nakonec si jen tiše povzdychla sama nad sebou, vstala a pohlédla z okna. Až potom svraštila obočí. Rychlými kroky se přemístila k oknu a přimhouřila oči.

Potom si uvědomila svou vlastní chybu.

Sama vešla do pasti, kterou na ni nachystali. Očekávali snad, že sem přijde?

Nedaleko od nemocnice spatřila několik policejních vozů. Nebyly tam jistě jen tak nazdařbůh.

Ona se však usmála.

Bylo to směšné. Jako hra na kočku a na myš. Přejela po okenní tabulce skla pomalu rukou. V odraze od skla sledovala svůj obraz ale i to, co bylo za ní. Na chvíli ji napadlo, jaké by to bylo proletět se vzduchem. Rychle však svou mysl změnila a několika kroky byla už u dveří.

Ve stejnou chvíli, když se tak rychle otočila, otevřely se také dveře skříně a v nich se objevil David. Samanta, jím překvapená, se jen utvrdila ve vlastní myšlence. Usmála se však.

„Díky, Davide,“ řekla pouze.

David se ji pokusil zachytit, ona ho však použila jako dočasný štít, kterým si prorazila cestu ven, když se další dva muži zákona objevili ve dveřích. Snadno je tak od sebe odstrčila a utíkala rychle pryč. Měla ještě práci. David byl opravdu naivní, pokud si myslel, že ji takhle zastaví. Jeho plán by byl dobrý, ale měl plno trhlin.

Když utíkala chodbou, opět dostala ten samý pocit nejistoty, jako když si všimla policejních aut. Tolik aut a tak málo lidí…? Vyloučeno.

Potvrzení této myšlenky na sebe nenechalo dlouho čekat. Na konci chodby spatřila další dva, kteří proti ní utíkali a něco křičeli. Ona je však neslyšela. Myslela rychleji, než se hýbal svět. Bylo jí jasné, že je obklíčená. Ti zezadu se k ní dostanou dřív. Všimla si dveří po své levé straně. Tak by mohla získat trochu času.

Nebo by snad měla…?

V kapse pevně stiskla Maxovu pistoli a oči se jí leskly šílenstvím.

‚Samanto, prosím,‘ slyšela něčí hlas a zastavila se. Svět se pro ni zastavil. Cítila teplou ruku na svém rameni. ‚Je čas jít…‘

Samanta se opatrně ohlédla za sebe.

„Jesse?“ zašeptala tiše. Bláznila už? Ne… V nejhorších chvílích viděla svého bratra, jak ji snaží pomoci. Jakoby on navedl její ruku a táhl ji ke dveřím. Jako by je on sám zavřel. Ocitla se v malé místnosti. Netrvalo jí dlouho a pochopila, co po ní Jesse chtěl. Ne, Jesse… Sama to chtěla. Už dávno. Už dávno to chtěla skončit.

Vřele se usmála.

„Děkuji,“ řekla jenom a rozhlédla se po místnosti. Byla to malá místnost, spíše na věci k uklízení.

A přesto tak trefná pro její finální scénu.

Na mobilu rychle něco vyťukala a usadila se na zem.

Zanedlouho se ozvalo bušení na dveře a Davidův hlas.

Usmála se a zavřela oči. Představila si, jak ji Jesse objímá a drží v náručí.

‚Sestři,’ slyšela ten hlas znovu a otevřela oči, plné slz, ‚už je čas jít spát. Věčným spánkem vrahů.’

‚Jesse…‘ pomyslela si jen, vytáhla Maxovu pistoli a prohlédla si ji. Po tváři ji stekla slza. Přejela po hlavni pomalu prsty, jakoby laskala rameno toho, jenž milovala a nemohla mít, jenž milovala a ztratila. ‚Co měl on a já ne?‘ pomyslela si jen při vzpomínce na Alfréda a pohlédla prázdnýma očima před sebe. ‚Promiň, Jesse… Nakonec je to tak, jak jsem si myslela - já jsem tvým vrahem. Kdybych ti nedovolila odejít… nic by se nestalo. Ty bys žil, byl bys pořád tady…‘ Opřela se o zeď a pohlédla ke stropu. ‚Promiň, Alfréde… takhle to zvorat…‘

Přesto měla na tváři úsměv.

Přiložila si hlaveň k hlavě. Ruka se jí třásla.

Nechtěla zemřít. Ale musela.

Nemohla si dovolit pochybit.

Nevnímala Davidův hlas, který na ni něco křičel přes dveře, ani rány nebo smýkání s dveřmi.

Nyní tady byla jen ona a její vzpomínka na Jesseho, která měla náruč smrti otevřenou, připraven ji obejmout, až bude ten správný čas.

‚Sladké sny,‘ slyšela, když stiskla kohoutek a ve stejnou chvíli, jako když se ozvala rána z pistole a Samanta padla na bok, vyrazil David konečně dveře. Sotva ji spatřil, nemohl se hýbat. Tvář od krve, flek na zdi krvavý a jí na tváři přesto hrál ten šibalský úsměv, který na ní tolik nesnášel. Převezla je. Znala tolik potřebných informací… Nebylo potřeba, aby jí kontrolovali pulz.

Vyšel ven, spíše se vypotácel, z malé místnosti, aby se zhluboka nadechl.

Mohl jen bezmocně praštit rukou do zdi.

---

‚Jak dlouho trvá na rozluštění hádanky dvěma géniům? Celý život, protože se pořád dohadují, kdo na to přišel jako první,‘ pomyslel si Max a pousmál se nad suchým vtipem své sestry, který mu kdysi vyprávěla. Proč si na něj vzpomněl zrovna nyní? Ach, pravda. Slunce vstává. Začíná jeho poslední den. Je na čase to ukončit.

Pohlédl ke Kevinovi, který otevřel dveře.

Zavedl ho do koupelny. Kevin zůstal za dveřmi, opřený o ně a poslouchal, zatímco Max nahlas něco říkal. Přál si mít poslední hovor předtím, než odejdou.

Byl si vědom, že toto je poslední den pro něj.

Jen ho zajímalo, kde je Samanta. Včera se vypařila a doposud se nevrátila. Alfréd také neotvíral dveře, když se ho chtěl zeptat, kde je. Měl nepříjemný pocit. Ale nemohl s tím nic dělat.

Zpozorněl, když Max otevřel dveře, div nespadl dozadu.

„Připraven?“ zeptal se Kevin jen. Max pouze přikývl. Kevin ho opět zavedl do místnosti a zavřel ho. Předtím, než vešel do Alfrédovy pracovny, něco napsal na papír a položil mu ho potom doprostřed stolu.

Znal Maxův plán.

Věděl, co se chystá udělat. I on byl nad tou propastí dlouhou dobu na to, aby ho mohla udržet tak tenká větev.

Potkal Alfréda s ručníkem okolo krku na chodbě. Byl cítit potem - nejspíš se zrovna vrátil z posilovny. Nic si neřekli, jen kolem sebe tiše prošli.

Alfréd za sebou zavřel dveře a když si utíral krk, všiml si malého lístku na stole. To se Samanta nemohla ani obtěžovat na něj počkat? Zamračil se nad její sobeckostí. Když si však přečetl onen malý lísteček se zprávou, pousmál se.

 

Dnes dopoledne zatkli L. Simmonse za napadení policisty. Odvezli ho na stanici. Dle mého zdroje dnes v noci budou všichni zase něco slavit, takže bude budova úplně prázdná. Budu čekat tam. Vypnu kamery.

Samanta

 

„Dobrá práce,“ řekl jen tak do větru.

Nepodíval se na mobil, kde měl doposud jednu nevyzvednutou zprávu. Místo toho odešel opět pryč. Moc času na plýtvání nebylo.

Max seděl v místnosti a usmíval se. Pohrával si s prsty, jako malé dítě. Nebylo potřeba zůstat v klidu, když už jste byli šílení. V hlavě si pořád dokola opakoval, co se dnes večer bude dít, co se musí dít. Bylo to tak prosté. Stačilo jen vyčkat na takovouhle příležitost a vše to dnes večer ukončit.

Byl ochotný obětovat vše, hlavně, aby se to konečně uzavřelo. Proto se rozhodl obětovat to nejcennější, co nyní měl.

Nikdy nebyl šťastnější, když slunce zapadalo a on slyšel něčí kroky. Rychle se posadil, skryl úsměv, aby to nebylo příliš nápadné. Už brzy tuhle hru ukončí. Jaká škoda, že ji pochopil až tak pozdě. Začal se sotva bavit a už musí skončit.

To se bohužel stává i během lepších her.

Vyčkával, jako pes na svého pána. Když se dveře otevřely, očekával ta slova, která mu Alfréd poté řekl.

„Projedeme se. Máme práci.“

Přesně podle plánu.

Neodporoval. Nebylo proč. Byla to jeho poslední práce, poslední kousek skládanky, který mu chyběl.

Nasedl do auta a pokojně čekal. Alfréd ho tiše sledoval. Potom se otočil ke Kevinovi.

„Kdyby ti volala Samanta, řekni jí, že jsme na cestě,“ řekl jen než se rozjel pryč. Kevin jen přikývl a sledoval auto, které se vzdalovalo. Věděl však, že se Samanta sem nikdy už nevrátí. Když auto zmizelo z dohledu, spěchal do pokoje, z kterého si Alfréd udělal dočasnou pracovnu. Zkontroloval jeho mobil.

Je to v prdeli, Alfréde, napsala mu Samanta jako svou poslední SMSku. A měla pravdu. Pomalu vydechl. Znamenalo to, že je opravdu po všem? Klesl na kolena. Může konečně po tak dlouhé době jít za Davidem a podívat se mu do očí? Ne… nemá právo. Podílel se na tomhle všem. David ho nebude chtít nikdy vidět.

Musí zmizet.

A zatímco se Kevin utápěl ve vlastních myšlenkách, Alfréd s Maxem jeli nočním Chicagem. Nebyl důvod nevěřit Samantě.

Max si přál alespoň naposledy napsat Christině, že mu bude chybět, ale nemohl.

Jeho mobil nyní ležel na dně popelnice a Alfréd si svůj očividně zapomněl. Nestihl se ani pořádně rozloučit, a to ho trápilo nejvíce. Jak na to všechno zareaguje Christina?

Všimne si toho nebo její zdegenerovaný mozek plný drog to ani nepostřehne?

Netušil.

Jen si přál, aby byla i po tomto jeho činu v pořádku a v bezpečí.

Díval se z okna a palcem si přejížděl po hřbetu ukazováčku. Věděl, že se konec toho všeho velmi rychle blížil. Proč se tedy vracel v myšlenkách do své minulosti, na kterou si přál nemyslet ze všeho nejvíce? Na chvíle, kdy se uměl smát zplna hrdla. Nyní ho tak akorát bolely.

Zavřel oči a raději předstíral krátký spánek. Nechtěl, aby v něm Alfréd četl nebo aby se ho potom vyptával na to, co na něm vypozoroval.

Otevřel je až ve chvíli, kdy cítil drobné škubnutí, auto se zastavilo úplně a Alfréd zatáhl za ruční brzdu.

„Jsme na místě,“ řekl Alfréd pouze, odpoutal se a vylezl z auta. Max váhavě pohlédl na policejní stanici, která byla tichá a opuštěná.

Chvíli mu trvalo, než také vylezl z auta.

Od samotného počátku to cítil…

Cítil, že vše nakonec bude směřovat přímo k tomuto bodu. Měl to očekávat. Od počátku byl jen součástí plánu vyšší moci. Nikdy neměl navrch nebo nebyl vedoucí ve hře. Vždycky tady byl někdo dál, výš nebo mocnější, než on. Na rozdíl od svého minulého já však znal své hranice. Věděl, co snese, alespoň většinou.

Sledoval, jak mu Alfréd otevřel dveře a oba vešli dovnitř. Alfréd se nezajímal o kamery. Nebylo třeba. Věřil Samantě.

Šli rovnou k celám, ale nikde nikoho neviděli.

Po chvíli Alfréd jen skřípal zuby, že si z něj Samanta vystřelila.

Max se před odchodem však zastavil. Tohle je jeho jediná šance. Místo východu zamířil záměrně na opačnou stranu. K jejich velké místnosti, kterou sdíleli předtím jako kolegové. Nyní zela prázdnotou.

Sledoval rudé křeslo uprostřed, doposud špinavé od krve a slin.

„Co se děje?“ zeptal se Alfréd, který se opřel o dveře. „Začínáš snad litovat, že ses sem kdy dostal?“

„Ne,“ řekl Max po pravdě a začal se procházet po té obří místnosti.

„Pak bychom měli vypadnout.“

„Mám dotaz. Už od prvního dne se mi honí hlavou…“

Alfréd zpozorněl.

„Ptej se.“

Max přešel ke Kevinově křeslu. „Proč měl Kevin jako jediný jiné křeslo?“

Alfréd se pousmál a konečně opustil rám dveří. Přesel k němu a prohrábl mu vlasy. „Protože jeho starší bratr byl vždycky ten, který dostal všechno. On byl jen ten druhý, který se bohužel musel narodit. Kompenzoval si to takovou malou hrou, že on byl zde král. Ale každý věděl, kdo tomu tady velí.“

„Proč si hrál na krále?“

„A to odpověď znáš sám.“

Max se zamyslel. „Protože tady nemusel věčně poslouchat-…“

„Jak ho rodiče s ním srovnávají nebo jak ho lidé pomlouvají za jeho zády. Správně. Tady byl svým vlastním pánem a králem.“

„Proč tedy Samanta usadila Iana zrovna na jeho místo?“

Alfréd pokrčil rameny. „Nejspíš aby vynikl,“ usmál se nevinně. Prošel kolem něj a usadil se na křeslo. Špína mu očividně neviděla. „To křeslo jsem mu vždycky záviděl,“ svěřil se a usmál se, jako malé dítě.

Maxe překvapilo, že se ještě nezačal točit kolem dokola.

„Jako král by byl také vhodnou obětí, vhodným pěšákem do tvé hry, co?“

„Bylo snadné ho zmást. Tolik se snažil ochránit vlastního bratra, že si ani neuvědomil, že to bude nakonec on sám, koho bude David nenávidět ze všech nejvíc. Je to prostá reakce na předešlou akci - jsi vrah a vrahem zůstaneš. Nezáleží, kolik životů jsi předtím zachránil. Jednou pochybíš a už se navždy topíš v moři viny. Stejně jako já…“

„Proč jsi ho tedy pro svůj plán potřeboval?“

„Věřil jsem, že si tak udržím Davida trochu dál od těla,“ svěřil se spokojeně.

Max zůstal potichu. Neuvědomil si, že zadržoval dech, dokud ho nyní pomalu nevydechl nosem.

„Proč se vůbec ptáš?“ zeptal se Alfréd a otočil se na křesle směrem k Maxovi.

Max, aby se uklidnil, obešel stůl na druhou stranu, kde se zastavil.

Možná, aby vytvořil pomyslnou stěnu mezi ním a Alfrédem, možná, aby se rozhodl pro finální podobu svého plánu.

Pro poslední scénu v této směšné hře.

„Protože jsi to byl ty, kdo se přiznal ke všem těm vraždám,“ řekl Max vážně.

Alfréd se ušklíbl.

„Zapomínáš, že většinu z nich spáchala Samanta,“ řekl Alfréd pobaveně.

Byla to příjemná hra na kočku a na myš. Alfréd se opravdu náramně bavil.

Až se vrátí, rozhodně si trest pro Maxe užije. Takhle ho provokovat a dokonce na stanici. Želízka rozhodně budou správné zpestření.

„A ty zapomínáš, že tohle je hra o všechno,“ řekl Max pouze a narovnal se, „a tys prohrál.“

Alfréd na něj zmateně pohlédl, než se rozesmál.

Smál se dlouhou dobu.

Potom se však smích pomalu vytrácel.

Nyní mu to došlo.

Kamery…

Pohlédl na Maxe, který ho pouze sledoval, a stůl mezi nimi je pořád odděloval.

Zaposlouchal se.

Max si musel v duchu přiznat, že tento zmatený Alfrédův výraz byl ten nejkrásnější výraz, který u něj zatím viděl.

Ale nejlepší přišlo až poté - výraz, kdy si uvědomil, že mu vletěl do pasti, kterou zosnoval on sám pouze pár hodin před jeho realizací.

Během pár vteřin se velká místnost naplnila policisty, kteří mířili na Alfréda a Maxe.

Alfréd si nyní jen potvrdil, že písmo, které viděl na papírku, skutečně nebylo Samanty. Tak kde zatraceně celou noc byla?! Proč mu nezavolala?!

Proč mu něco takového nezavolala ihned?!

Poté si uvědomil svou další chybu.

Mobil neviděl dobrých třicet hodin.

Mohla mu poslat za celou tu dobu několik zpráv, aby ho varovala.

Zamračil se a pohlédl na Maxe.

„Jsi vážně krysa, Yorku,“ řekl hrubým hlasem.

Max se pousmál.

Tohle byla rajská hudba pro jeho uši.

Lepší lichotku nakonec si nemohl přát.

„Nejsi jediný, kdo umí správně volit slova, Riddle,“ řekl Max s přímým pohledem do Alfrédových temných očí beze strachu.

Oči šelmy hleděly do očí své kořisti.

Kdo však byl nyní lovcem a kdo loveným?

Hra skončila.

A Alfréd byl ten, kdo prohrál.