Srdce mu splašeně bilo. Proč mu to nedošlo rovnou? Má vůbec nějaký čas na záchranu Chrise Adamse?

Max se rozhlédl opatrně po lidech kolem sebe. Každý cestoval za vlastním cílem, ignorujíce fakt, že by mohli být příštím terčem vraha. Pokud by byli dětmi z oné fotografie… Chrise zachrání. Za každou cenu. Nechce mít na rukách další krev. Ten pocit, kdykoliv uleháte a chcete usnout, a najednou se vám před očima objeví nekončící seznam lidí, které jste nebyli schopni zachránit, a další seznam se jmény těch, které jste zklamali. Opřel se o okno a zavřel oči. Musel upokojit svou mysl. Pokud se stane to, čeho se obával – tedy přímá konfrontace s vrahem – musí zachovat klid. Musí ho dostat živého, aby pykal za svá provinění vůči společnosti a rodinám obětí. Musí pykat – on i jeho společník, nebo společníci, pokud je jich víc. Budou pykat za těch osm mrtvých lidí.

Nedočkavě vyhlížel zastávku nemocnice. A dřív, než autobus stihl zastavit, už se hnal ven ze dveří, které ještě nebyly ani otevřené. Řidič si jen klepal na čelo a brblal něco ve stylu: „Cizinec.“, když odjížděl.

Doběhl do nemocnice a spěšně se rozhlédl, aby se zorientoval. Nenapadlo ho zavolat někomu, aby ho šel krýt, pokud by bylo potřeba. Nikomu své domněnky opět neřekl. Věděl, že se může mýlit. Proto raději šel na vlastní pěst. Po chvíli slyšel nějaký hluk, kterému nikdo jiný nevěnoval pozornost. Vběhl od místnosti a spatřil nějakou sestřičku, jak pomáhá starému člověku do postele. Jiný pokoj.

‚Vzpomeň si na číslo,‘ pomyslel si Max a krátce na to běžel na opačnou stranu. Netrvalo dlouho a viděl dva muže, kteří měli sloužit jako ochranka svědka a oběti, na zemi, jednoho nejspíš mrtvého, druhého zraněného. Všiml si jeho pohledu, ale ihned mu ukázal, aby mlčel a nehýbal se. Zpomalil a potom skoro neslyšným krokem přešel ke dveřím. Vytáhl zbraň a opatrně nakoukl dovnitř. Pohlédl na mladíka na posteli. Pořád má naději ho zachránit. Až posléze si všiml, co ho ten doktor přiměl udělat. Přiměl ho, aby si sám vzal život…

„Spi sladce,“ pronesl sametově medovým hlasem onen muž, než se oddálil a zapnul přístroj na měření tepu srdce. Maxovi došlo proč – pro vraha jeho typu je zajisté uspokojující zpráva, kdy jeho oběť zemře doopravdy.

„Ani se nehni!“ přikázal mu přísně a namířil na něj zbraní. Všiml si, jak se pomalu narovnal a hleděl upřeně před sebe. Max chtěl udělat krok kupředu, ale v tu chvíli se po místnosti rozlehlo jenom hlasité pípání oznamující smrt pacienta. Smrt Chrise Adamse. Max ve své mysli jenom vztekle zaklel. Vrah se na chvíli pousmál pro sebe, ale tohle vítězství mělo trpkou chuť. Nebylo to ono. Ani když měl svědka. Právě ten svědek… byl tou trpkou příchutí.

Chtěl se otočit.

Chtěl ho varovat, ale…

„Chceš otestovat, kdo by byl rychlejší?“ zeptal se Max přísně, zamračil se a pořád na něj mířil. Pohled v jeho očích byl pevný, odhodlaný. „Věř mi – kulka nikdy nemine cíl. Ne, když mířím. Chceš to snad riskovat?“

Skalpel, který vrah pevně držel, nyní pustil na zem. Co udělá člověk, který je plně soustředěný na svou roli v příběhu a někdo onen příběh naruší?

Skalpel dopadl na zem a ozval se líbezný cinkot.

Zpanikaří.

Kdo z nich však svou roli jenom hraje?

Max se instinktivně za oním zvukem podíval, přestože ho očekával. Jenže smysly se dají otupit, instinkt obelstít. A toto muž v bílém plášti moc dobře věděl. Sotva z něj Max spustil oči, byť jenom na pár setin vteřin, získal tak vzácný čas pro sebe. Než Max svůj pohled stihl vrátit zpět k němu, muž v plášti nechal útržek novin na nemocničním lůžku a zaútočil na to nejcennější, na co se snad všichni lidé spoléhají nejvíce – na zrak. Nechtěl ho oslepit, stačilo mu jen na krátkou chvíli zatřít zrak. Třeba dekou z nemocničního lůžka. Proto neviděl ránu, která mířila k jeho břichu, která ho skoro odhodila přes půlku místnosti. A než se vymotal z deky, vrah už prchal pryč. Max zaklel, popadl svou zbraň a utíkal za ním.

Proč tady nejsou žádní doktoři nebo sestry?! A proč tady nechávali jenom dva lidi, aby hlídali jejich hlavního svědka, k čertu! A taky… proč si neřekl o posily. Nyní by se mu snad i hodily, pokud by dorazily v čas pochopitelně. Jenže na to tolik času neměl – ostatní by měli plno otázek a nedorazili v čas.

Napadlo ho napsat prvnímu člověku v seznamu a doufat, že jeho krátkou zprávu pochopí. CA Draslík. Odeslal to Alexovi. Když si zprávu nadporučík Blackberry přečetl, jen zmateně zamrkal a zavolal si ostatní, aby mu to pomohli rozluštit. Kevin se jen zamračil.

Davida to napadlo až po dvou minutách uvažování. CA. Chris Adams. A vražedná zbraň – draslík. Bylo to zřejmé. Rozkaz zněl jasně; směr nemocnice, svědek Chris Adams možná už nemusí být naživu.

Více nyní Max udělat nemohl. Jen stíhat vraha, který si myslel, že se ho tak lehce zbaví. Utíkat rychle rozhodně uměl. Pomáhaly mu přitom dlouhé nohy. Ale na Maxově straně byla rychlost a vytrvalost – na rozdíl od stíhaného, který po pár metrech už zadýchaně sípal a snažil se chytit alespoň trochu dechu. Maxe napadla nebezpečná myšlenka – mohl by ho postřelit. Jenže pak by z toho mohl mít problémy… Ale má ho snad nechat utéct, pokud po něm on zaútočí a Max bude nucen se skrýt, čímž mu dá čas na útěk?

Risk je zisk.

Zastavil se a rychle zamířil. Soustředil se. Nemohl minout. Mířil na jeho levou nohu. Ozvala se rána, než se Max rozběhl za útočníkem znovu. Netrefil se… Přišel o vzácné vteřiny. Ale příště se trefit musí… jinak ho ztratí. Když ho znovu doběhl, zastavil se a střílel. Opět do nohy. Tentokrát se mu to povedlo. Útočník se mírně naklonil na levou nohu, ze které mu po chvíli tekla krev, o dost zpomalil a za další chvíli se rychle přidržel zábradlí, které bylo nedaleko od něj. Očividně byl v šoku.

„Konec té hry,“ řekl Max zle a šel k němu, pořád na něj mířil. „Ruce za hlavu!“ Muž ho ignoroval. Max se zastavil jenom pár kroků od něj. „Nehodlám se opakovat,“ dodal přísně. Nyní by měl právo ho zastřelit – varoval ho a on očividně ignoroval jeho rozkaz. Tak proč se pořád držel zpátky? Chtěl, aby ten zmetek šel za mříže, aby žil a odpykal si svůj trest.

Muž v bílém plášti si pevně tiskl poraněnou nohu, ale na tváři měl onen zvrhlý úsměv, jako když viděl umírat Chrise Adamse.

‚Míříš skutečně dobře…‘ pomyslel si muž a očima pohlédl za sebe na přijíždějící auto. ‚Ale když se budeš soustředit jenom na mě, zapomeneš si všímat okolí…‘

Max slyšel zvuk motoru, ale ignoroval ho. Doufal, že je to auto místní policie, že se na ně může spolehnout. Ale potom mu to došlo. Neslyšel houkání… Ohlédl se za přijíždějícím autem. A ztratil toho muže ze zorného pole. Bylo to obyčejné černé auto. Řídila ho jakási žena s krátkými, tmavými vlasy, měla velké sluneční brýle na očích. Někoho mu připomínala. Ale koho? Kdyby měla jiné vlasy, tak snad…

Až potom se vzpamatoval. Ohlédl se za mužem, který se ladně prostrčil skrz zábradlí, několika kroky se dostal k přibrzďujícímu autu, naskočil dovnitř, a než tak stihl učinit i Max, auto se rozjelo kupředu. Párkrát sice vystřelil, ale ani jednou se netrefil. Nesoustředil se. Proto minul. Vycenil zuby a pevně stiskl ruce v pěst. Kdo byla ta žena…? Spolupachatel? Nebo…

Potom si všiml bílého pláště na zemi. Zvedl ho. Prohlédl si jmenovku. Pochopitelně byla falešná. A obličej také neodpovídal, alespoň ne barva pleti, kterou viděl. Snažil se najít vlasy, kousky kůže, cokoliv – ale ten muž byl zatraceně důkladný. Možná jejich neschopní lidi v laboratoři něco najdou, ale s jejich rychlostí o tom silně pochyboval.

Jako na zavolanou slyšel v dálce sirénu. To jako vážně…? Rozhlédl se kolem. Proč utíkal zrovna sem…? Tato čtvrť byla opuštěná. Má snad někde blízko svou druhou skrýš? Místo, kde se usídlí předtím, než bude vraždit? Tolik střípků mu chybělo. Nemohl takhle hádat. Musel najít nějakou spojitost. Proč zrovna tato čtvrť…?

Sešel ze silnice, aby ho nesrazilo auto. Postavil se pod střechu nějakého obchodu.

Vedle něj dopadla první kapka.

Netrvalo ani pár vteřin a rozpršelo se. Max zůstal stát na svém místě a čekal. Sledoval plášť ve svých rukách a snažil se snad něco najít. Snad část kůže… snad vlasy. Cokoliv. Ale nic nenašel. Žádný vrah nemůže být perfekcionista. Někde něco musel zanechat.

„Promiň, dřív jsme to nestihli,“ slyšel nějaký starostlivý hlas. Vzhlédl od pláště a spatřil Alexe. Na něj se nemohl naštvat. Kdyby mu to oznámil David nebo Kevin, asi by se naštval, ale Alex – z jeho úst to neznělo jako lež.

„Nic se neděje, tak či onak bychom ho nechytili,“ zabrblal si Max spíše pro sebe.

„Co se stalo…?“

„Chris Adams je mrtvý. Zabil ho… pomocí draslíku. A před smrtí mu pořezal žíly. Nebo… mu v tom spíše pomohl. Neřekl mu, proč ho přišel zabít, nebo tak…“

„Proč ho přiměl si pořezat žíly?“

„Nevím. Asi aby splňoval i předešlá měřítka.“

„Jak tě to napadlo?“

Nevím,“ zalhal Max. Nemohl říct, že svou teorii má založenou na domněnkách. Nyní by to bylo více než podezřelé. Byl si toho vědom až moc dobře.

„Nevěřím ti. Tipoval jsi to?“

Max chvíli mlčel, než řekl: „Ne…“

„Tak jak?“

„U každé oběti jsme našli útržek, ale tentokrát tam žádný nebyl. Napadlo mě, že… to místo, kde jsme Chrise našli, nemělo být místem, kde zemře. Chci říct – ten útok na něj nebyl nejspíš plánovaný. Vrtalo mi to hlavou. Tak jsem šel do nemocnice. Ale… přišel jsem pozdě. Byl už mrtvý.“

„Proč jsi nám to nezavolal ihned…?“

Nevím.“

„Nejsi přece tak hloupý, aby sis myslel, že mi tohle jako odpověď bude stačit, Maxi,“ usmál se Alex mírně. „Takže…?“

„Chtěl jsem mít jistotu… a pak – bylo pozdě.“

Alex ho poplácal po rameni, než ho přiměl se mu podívat do očí. „Ber to z té druhé stránky – našel jsi důkaz.“

„Důkaz?“

„Ten plášť, co máš v rukách – pochybuji, že jsi ho sebral nějaké sestřičce, nebo tak. Tipuji to na doktorský plášť. A myslím si, že osoba, která v něm předtím byla, není ta samá, jako je vyfocená na té vizitce. Což znamená – že ta osoba z fotky bude svůj plášť jistě postrádat a přijde si pro něj k nám nebo si ho podle ní najdeme sami. Což může vést k menšímu rozhovoru, kde bychom se toho daného muže mohli zeptat, proč svůj plášť nechal tam, kde ho nechal, aby ho náš vrah vzal. A možná, že se tak dovíme něco víc. Co si o tom myslíš?“

„Pokud ta osoba není mrtvá…“

„To je dobrá poznámka, ale budeme to řešit, pokud se tak skutečně stane, co ty na to…?“

„Co Chrisovi rodiče?“

„Dle všeho jim ten doktor řekl, aby šli pryč. Ale pochybuji, že by ten vrah udělal chybu a nevzal si roušku, když už si dokázal ukrást plášť.“

„Byl… hodně vysoký.“

„Z tvého úhlu pohledu jsou všichni vysocí,“ ušklíbl se Alex.

„Ne, opravdu vysoký – vyšší než ty nebo David.“

Alexův úšklebek se hned vytratil. „Takže obr? Myslíš si, že by jeho velikost bot mohla odpovídat těm, které jsi předtím nalezl?“

„Je to možné,“ připustil Max.

„No, nechytíme ho, pokud tady zůstaneme. Tak pojď,“ ukázal Alex směrem k autu. Max opatrně složil plášť a uložil ho do igelitky, pro kterou mu Alex po vyzvání zašel. Nemohl si dovolit přijít o případné vlasy, chlupy, lupy… cokoliv, co by mohlo vraha usvědčit.

----

Tmavovlasá žena zastavila v podzemních garážích velkého obchodního centra a sundala si sluneční brýle. Stejně tak zahodila hnědou paruku někam za sebe na sedadlo. Prohrábla si plavé vlasy a bedlivě se rozhlédla po garáži, zda jsou zde sami. Natáhla se ke svému zraněnému spolujezdci k přehrádce a vytáhla z ní obvazy a skalpel.

„Takhle to podělat…“ zavrčel muž vedle ní zle a sundal si dioptrické brýle.

„Je mrtvý, takže není třeba se rozčilovat, uspěl jsi,“ zhodnotila Samanta chladně. Nařízla mu zarudlé, kdysi bílé nemocniční kalhoty, a soustředila se. Zastavil ji se slovy, že to udělá sám. Pohlédla z okna. „Takže… kdo je další na řadě?“

„Měli bychom si možná dát na chvíli pauzu,“ ozval se muž, když už si ovazoval nohu.

„Proč tak najednou?“ pousmála se.

„Dnes je to noha, zítra by to mohlo být o něco víc doprostřed a opravdu nerad bych přišel o zábavu tak mladý,“ ušklíbl se muž vedle ní, až se zasmála.

„Pravda, zapomínám, že si chceš ještě několikrát zasunout,“ utrousila Samanta pobaveně. Úsměv jí po chvíli zmizel. „Poznal tě?“

„Neměl šanci, neviděl mou tvář ani na zlomek vteřiny,“ řekl muž.

„A co ten plášť?“

„Nic na něm nenajdou, jen něco z toho, komu to patřilo. Škoda, že ho najdou už hnít někde v příkopu.“

„Ještě jsem se o to nepostarala.“

„Proč?“

„Nebylo třeba. Musel dojít přece dnes na směnu. Pak jsi přišel ty. Není třeba ho ještě zabíjet. Stačí ho pro dnešek pořádně uspat, trocha prášku na spaní ve víně a bude spát jako nemluvně.“

„Rozhodně jsi neotálela,“ pochválil ji muž pobaveně.

„Nemám čas na hraní, jako někdo,“ pousmála se Samanta nad pochvalou. „A tohle je myslím tvoje,“ dodala a předala mu nějaký papírek se souřadnicemi. „Měl by ses tam stavit a všechno zamést, jestli nechceš, aby se tam někdo zase potuloval.“

„O to se nestarej,“ pronesl muž chladně. „Přivezla jsi mi jiné oblečení?“

„Samozřejmě,“ řekla jen a vyšla z auta, otevřela kufr a podala mu nějaké černé oblečení. Opřela se o dveře a prázdně hleděla před sebe. „Stejně… říkal jsi, že se postaráš, aby byl mimo hru,“ ozvala se najednou. Muž v autě se zarazil a zíral před sebe. Přes tmavá okna šel vidět jenom jeho obrys. Samanta se ušklíbla. „Asi nejsi tak moc přesvědčivý.“

„Zmlkni,“ ozval se muž vztekle a po chvíli vyšel z auta. „Zbav se těch věcí.“

„A co plášť?“

„Ten jim můžeme nechat, nic nenajdou,“ pronesl muž sebejistě. „Na nalezení další oběti máš týden. Rozumíme si, Samanto?“

Samanta k němu vzhlédla, aby se mu dívala přímo do očí.

„Řekni, Alfréde, nelituješ někdy svého rozhodnutí?“ zeptala se tiše.

„Jakého?“ zeptal se policista, když si spravoval uniformu.

„Toho, že budeš polda.“

Alfréd se křivě usmál. „Blázníš? Kde si myslíš, že se dají získat ty nejlepší informace? Sama ses o tom přece přesvědčila v našem archívu, kam máš jinak vstup zamítnutý.“

„To nemyslím… Chceš pomstít svou sestru – a přitom by sis sám měl nasadit želízka. Není to vtipné?“

Alfréd se na ni nebezpečně podíval. „Opravdu moc. A přitom je to tak geniální, až je to skoro lehké,“ řekl pobaveně.

„O to tady jde… koho by to napadlo – nejlepší policista v Chicagu… a přitom geniální vrah, který podkopává všechny správné stopy svým kolegům. Jsi vážně krysa, Alfréde Riddle.“

„I ta největší krysa má své vlastní důvody, proč hlodá na tom správném místě,“ odvětil Alfréd mile. „Příště nezapomeň na útržek, ten je podstatný.“

„Rozumím, chceš odvést?“

„Není třeba. A o naši poslední oběť se neboj – zařídím tu správnou atmosféru, aby měla poslední hodiny svého života ty nejpříjemnější,“ slíbil jí důvěrně. Samanta se zasmála.

„Nemohu se dočkat, až ji uvidím… hořet jako padlého anděla,“ svěřila se mu spokojeně, než Alfréd vyšel, spíše vykulhal z podzemních garáží. „Protože si to zaslouží ze všech lidí nejvíce…“

----

Sotva Alfréd dorazil na policejní stanici, přivítal se s ženou na recepci, předal jí jakousi bonboniéru a důvěrně jí řekl, aby nikomu nesdělovala, že je zde, zatímco zamířil do vedlejší budovy, než měl kancelář. Musel do laboratoří. Určitě už zkoumají ten plášť. Ulehčí jim práci. Stejně je to banda neschopných starých bláznů, kterým vše trvá.

Vešel do místnosti, kde spatřil jejich tak dokonalé spolupracovníky. Tak rychlí, tak spolehliví. Neschopnější lidi byste snad už ani nenašli. Bylo mu z nich na zvracení. Věnoval jim všem milý úsměv a přerušil jejich zbytečný rozhovor. Přinesl jim menší občerstvení, které všichni přivítali. Odvedl si stranou jednoho muže ve staromódních brýlích, okolo padesáti osmi let, s mastnými vlasy, vypadající však na zdravého a čilého muže.

„Co se tedy děje, Riddle?“ zeptal se muž, než se zakousl do rajčete, které pečlivě vyhrabal zpod velkého listu salátu. Jedl tak soustředěně, že si ani nevšiml, že mu po bradě steklo semínko. Pro Alfréda to byl vskutku nechutný pohled. Bránil však sám sobě udělat znechucenou grimasu.

„Chtěl jsem se jen zeptat, jak postupujete ve zkoumání těch obětí… a nově získaného materiálu?“ zeptal se pokojně.

„Ach, myslíte ten plášť? Plukovník Hill nám už volal, že našel muže, kterému ten plášť patří. Mrtvého. Část týmu už vyjela, aby ohledala místo. A další část prozkoumává tělo mladého Adamse. Já a zbylá třetina pracujeme na tom plášti,“ vysvětlil muž pokojně, než se znovu zahryzl svými nažloutlými zuby do dalšího rajčete, až šťáva vyprskla na všechny strany.

„Našli jste něco?“ zeptal se Alfréd zvědavě.

Muž zakroutil hlavou. „Ten, co za tím vším stojí, rozhodně ví, co dělá…“ pokyvoval hlavou pokojně. „Vyzná se ve svém řemeslu… ale zároveň mi připadá staromódní, skoro jako až nováček.“

„Proč?“

„Proč? Kdo v dnešní době používá draslík jako vražednou zbraň? Je to docela nepraktické – člověk může draslík vyzvracet…“

„To je pravda,“ souhlasil Alfréd. Muž odložil prázdnou mísu od salátu a usmál se.

„Díky za jídlo. Až něco zjistíme, ozveme se.“

„Dobře, mějte se,“ rozloučil se Alfréd a odešel. ‚Neozvete se. Ani jeden z vás,‘ pomyslel si jen, když opouštěl místnost. Slyšel, jak někdo zalapal po dechu, zakašlal, jak poloprázdná miska salátu spadla na zem a krátce poté i něco většího.

„Kene!“ zvolalo několik zoufalých hlasů.

A zatímco se skláněli ke svému kolegovi, sami očekávaje blízkou smrt, Alfréd kráčel kupředu. S tímto plánem nepřišel on. Byl to nápad někoho, kdo si vše zjistil dopředu a ujistil se, že si toho nevšimnou. A měla pravdu – nevšimli si ničeho.

----

„Takže… smím vědět, co tě zavedlo ke svědkovi, nyní už oběti, Chrisi Adamsovi, aniž bys nám nedal nějak vědět?“ zeptal se David, který vedl výslech spolu s Kevinem, který nebezpečně kroužil kolem Maxe, kterému tohle všechno přišlo jako fraška. Kdybyste zapojili mozky, nemuseli byste si tím nyní procházet. Ale bylo to pochopitelné – bylo pochopitelné, proč mu Alex chvíli po nasednutí do auta nasadil želízka a zopakoval mu jeho práva, ignorujíc fakt, že je sám moc dobře zná. Bylo pochopitelné, že ho nyní vyslýchali, jako podezřelého. Stejným procesem si projdou i ti dva, kteří měli hlídat svědka-oběť. A proto zůstal v klidu, přestože měl chuť se jim vysmát do obličejů, že jsou neschopní, když jim ten vrah takovou dobu uniká. Tohle by si u nich nedovolili – nedovolili by si nechat rodiny v nevědomí, ve strachu o své blízké. Jednu věc, ale obdivovat musel – jak se jim povedlo všechny tyhle vraždy tak dokonale uhlídat před médiemi? Proč od rána do večera si na nich média neslízávala smetanu kvůli neschopnosti? Překvapovalo ho to. Proč jim nepřidali více lidí? Proč se toho nezhostilo celé oddělení, celá pobočka? Proč se na ně lidi už nedívali skrz prsty…?

A hlavně ho překvapovalo to, že na to ještě nepřišli.

Prsty přejel po chladném kovu želízek a musel se pousmát. Tak takhle se cítí podezřelý? Takový je to pocit – být v želízkách? Zajímavé.

„Asi mi moc nepomůže výpověď založená na domněnkách, co?“ neodpustil si Max uštěpačnou poznámku.

„Pozor na jazyk, Yorku,“ připomněl mu David zle. „A odpovídej na otázku.“

Max pokrčil rameny. Neměl co ztratit. Tak či onak mu David nikdy nevěřil. „Tento fakt mám podložený jenom svými domněnkami,“ upozornil ihned v úvodu pohledem na staršího z bratří Hillů, „Chris Adams byl nalezen živý, byl pouze napaden. Proto jsme u něj nenašli žádný útržek. Nejednalo se o místo, kde by měl zemřít. Vrah nejspíš vybírá záměrně místa, která pro něj mají skrytý význam, pouze na těch pravých místech může nechat svou oběť zemřít.“

„Zpomal, zpomal – máš pro to nějaké důkazy?“ zeptal se David po chvíli zmateného hledění na toho Angličana. Nechápal ho. Nechápal postupy jeho myšlení. Jak mohl vyšetřovat, když vše dokládal jenom domněnkami.

„Ne, nemám, proto jsem to oznámil hned v úvodu,“ připomněl mu Max.

Kevin si sevřel kořen nosu. „Takže tvrdíš… že jsi něco jako novodobý Sherlock, kterému vše dojde pomocí domněnek?“ zeptal se, s lehkou dávkou arogance. Max se po jeho poznámce zamračil. „Nebo nám snad chceš tímto naznačit, že spolupracuješ s vrahem?“ zaútočil Kevin přímo, nebezpečně.

„To jsou jenom tvé domněnky,“ použil Max proti němu jeho vlastní zbraň.

„Ale jsou více než přesvědčivé… vzhledem k tomu, že co ses sem nachomýtl, se stalo už tolik vražd.“

„Náhoda.“

„Na náhody nevěřím. Už ne. A pokud jsi tedy byl v přímém kontaktu s vrahem, jak tvrdíš, jak vypadá? Jak můžeš vědět, že ten muž z fotky z nemocniční průkazky, kterého jsme čirou náhodou zastihli doma, ale už mrtvého, není právě náš vrah? Co když spáchal sebevraždu?“

„Z pocitu viny? Omlouvám se, praporčíku Hille, ale to jsou domněnky a navíc naprosto hloupé. Jasně jsem vypověděl, že-…“ začal Max, ale to už u něj byl starší z bratří a nebezpečně mu syčel do ucha výhružku.

„Urážíš snad mého bratra? Být na tvém místě, spolupracoval bych,“ slyšel Davidův chladný hlas, ale ani tak neztratil klid.

„Vyhrožujete mi?“ zeptal se pořád s vnitřním klidem.

„Možná – podle toho, až zjistím, jaké spojení s vrahem doopravdy máš.“

„Žádné – neviděl jsem ani pořádně jeho tvář, protože…“

„Protože jsi šel sám a nechal jsi ho hloupě uprchnout. Začátečnická chyba.“

„Prosil bych, abyste se mnou takto nemluvil,“ vyzval ho Max. Začínal ho štvát. To, jak věčně předhazuje svou hodnost, to, jak je neschopný, i to, jak ignoruje čistá fakta, která si stačí podložit domněnkami.

Alex vše tiše sledoval a nahrával v oddělené místnosti a povzdychl si. Tohle je přece pitomost. Co by z toho Max mohl mít? Pozoroval řeč jeho těla. Nelhal. Alex si byl naprosto jistý, že jim Max nelže. Nemohl by. Neverbální komunikace by ho jinak už dávno prozradila. Jaký by pro to mohl mít motiv? Od počátku byl proti tomuto útoku, ale bratři Hillovi jsou oba tvrdohlaví, když se dají dohromady. Bůhví, jak dlouho trval výslech. Ne, bůh ne. Alex ano. Přesně třicet osm minut, než se Kevin naštval a odešel z místnosti, že na tuhle šarádu už nemá nervy a pokud David Maxovi nevěří, tak je už opravdu labilní. S tímto práskl dveřmi a nechal Maxe, Davida, ale i Alexe zmateně hledět na jeho odchod. Alex se neubránil menšímu uchechtnutí. Aspoň, že Kevin má rozum.

Kevin vyšel ven z budovy nadýchat se čerstvého vzduchu. Pohlédl stranou, když si všiml stínu vedle sebe. Opřel se o stěnu a mlčel.

„Jak to probíhá?“ zeptal se Alfréd nezúčastněně.

„Měl bys to jít zarazit – David na tebe alespoň dá,“ poznamenal Kevin jenom.

„Pravda, ale potom by to nebyla taková zábava.“

„Vážně se vyžíváš, když ostatní trpí, co?“

„Ne, u Maxe je to ještě větší potěšení, než by sis dokázal představit.“

„Jsi skutečně zmetek. A ty že jsi polda? Naval mi odznak.“

„To bych mohl říct i já o tobě,“ pronesl Alfréd temně a Kevin pohlédl k zemi. „Je ale zvláštní, že už jsi druhý za dnešek, koho to napadlo.“

Kevin se trochu zamračil. „Co tím myslíš?“

Alfréd se rozhlédl po lidech, kteří kráčeli na druhé straně chodníku, zabraní do vlastních myšlenek. „Ale nic…“ řekl bezduše. Po chvíli prošel kolem něj. Všiml si ženy na recepci, která k němu vzhlédla a věnovala mu milý úsměv. Děkovala mu tak za bonboniéru, kterou jí předtím obdařil. Byl to milý čin, vykoupený za její nepřímé alibi a mlčení zároveň. Po chvíli vešel do stejné místnosti, kde stál Alex a něco si zapisoval. „Už ho to přestalo bavit?“ zeptal se ho Alfréd. Alex zakroutil hlavou. „Mohu tě poprosit, abys přestal nahrávat? Rád bych to ukončil…“

„Ale David řekl-…“ začal Alex.

„Tak teď říkám já…“ přerušil ho Alfréd pokojně a nahodil milý úsměv. „Prosím?“ dodal.

Alex si povzdychl. „Bude to na tebe,“ řekl mírně v rozpacích, ale přestal nahrávat.

„S tím počítám,“ přikývl Alfréd spokojeně, než vešel do místnosti a několikrát zatleskal, aby si získal jejich pozornost. „Dobře, vy dvě hrdličky, to by stačilo,“ vyzval je.

Stačilo?“ reagoval David vztekle.

Hrdličky?“ reagoval Max stejně vztekle.

„A vůbec, Riddle! Kde jsi sakra byl?“ prskal David a přestal se věnovat tomu vtipnému výslechu, protože se nejspíš chystal vyslechnout právě Alfréda. Max si až posléze uvědomil, že ho Alfréd přišel tak trochu zachránit, protože odešel z místnosti a David ho pronásledoval, jako vlk malé jehně, a dotíravě se ho vyptával, proč nebyl v dosahu, když ho bylo potřeba. Bylo mu jasné, že to jen tak neudělal. Splátka tak hrdinského činu ho rozhodně přijde na hodně. Už viděl své vybílené konto a povzdychl si. Sebral si věci a s dostatečným odstupem je pronásledoval.

Odpojil se od nich, aby zneužil nehlídané chvíle a dostal se k místnímu počítači, který se snad zastavil na počátku tohoto století, ale to mu nevadilo – internet zde fungoval – mohl zadat souřadnice, které si pořád pamatoval. Vyfotil si přesnou cestu. Bylo mu jasné, že pokud si bude chtít vypůjčit auto, dají mu ten nejhorší typ, který mají na skladě a vůbec nic mu neulehčí. Měl nemilé tušení. Vrah se může domnívat, že už znají jeho tvář a bude se snažit zahladit stopy. A proč by nezničil celou svou základnu, aby je nesvedl z cesty? Doposud jim o tom místě nic neřekl. Jen Alfrédovi. A ani tomu neřekl vše, co tam viděl. Proč? Pořád mu nedůvěřoval. Ne na 100%.

Jako nedůvěřoval nikomu zde.

Vybavila se mu slova jeho nadřízené. Jestli půjdeš na vlastní pěst, už se vracet nemusíš – nepotřebuji sóla kapra, ale týmového hráče.

‚Promiň, Ellie,‘ pomyslel si jen, když se ženy na recepci zeptal, zda si může půjčit služební auto na jméno Alfréda Riddla. ‚Nikdy nebudu týmový hráč, jako ostatní. Vím to. A ty také.‘

Žena chvíli hrabala mezi klíči a spolu s nějakými papíry mu je podala. Poprosila ho, aby je vyplnil, než odejde. Učinil tak. Byly to otázky, proč si půjčuje auto, kam jede a za jakým účelem. Pochopitelně si vymýšlel – pojede navštívit Adamsovy rodiče. To udělá. Ale potom. Nejdříve musí ještě něco ověřit.

Mile se na ni usmál a vrátil jí papíry a tužku. Neviděl osobu, která ho bedlivě sledovala, když odcházel ven ze stanice, spolu s klíčky a s číslem vozu, který si smí půjčit. Neviděl Kevina, jehož oči byly prázdné. Jeho směr se náhle změnil. Nešel zpátky do kanceláří, nýbrž následoval Maxe.

Po delším hledání našel auto shodné s poznávací značkou, kterou měl na klíčence. Bylo to kupodivu normální auto, schopné i delší jízdy, žádný křáp, jak se zbytečně obával. Nasedl dovnitř a poupravil si sedadlo a zrcátko. A vzadu viděl nějakou osobu, která šla po chodníku jeho směrem. Otočil se, ale tu osobu nikde neviděl. Viděl uniformu, ale obličej nezahlédl. Podíval se znovu do zrcátka, ale osoba tam opravdu nebyla. Zakroutil hlavou. Připoutal se a rozjel se kupředu. Než však stihl vyjet ze zatáčky, jiné policejní auto se sirénou kolem něj prudce projelo, div do toho vypůjčeného auta nevrazilo plnou silou. Naštvaně zatroubil a pomyslel si, že nemusí tolik hnát. Na druhou stranu – ty sirény pustil chvíli předtím, než chtěl vyjet. Nemusel ho vidět…

Pohlédl na navigaci a zadal souřadnice. Zase jednáš na vlastní pěst? V hlavě se mu ozval přísný hlas jeho nadřízené. Pousmál se.

„Jsem tvrdohlavý, co se dá dělat…?“ zeptal se sám sebe, když se rozjel kupředu. ‚Ale pochybuji, že se ta ženská na tento můj malý výlet nezeptá Davida nebo někoho jiného. Takže si musím pohnout,‘ pomyslel si jen.

Neměl na vybranou… Pokud David chtěl důkazy, má je mít. Až bude na místě, zavolá jim vysílačkou. Dovede je na místo, které může označit za základu toho šílence. Stačí, když nasadí hlídky a chytí ho. Každý udělá chybu. A jejich vrah se chytí do vlastní pasti. Nebude očekávat, že se tam někdo pokusí dostat znovu…

Pokud už to tam dávno nezničil… Max se zamračil nad touto myšlenkou. Vyloučeno. Kdyby chtěla, mohla ho ta osoba zabít. Ale nechala ho naživu. Možná, že ta podzemní budova pro ně není nijak podstatná. Tak proč by ho nechávala naživu? Proč by se tam vůbec objevovala? Leda že by měla rozkazy, které jí zabraňovaly, aby ho zabila. Ale proč…?

K místu činu se blížil, když se hlásil západ slunce.

Jel po neupravené silnici, ale všiml si ještě v břečce, která zbyla po zbytku sněhu, vyjetých otisků kol. Někdo tudy musel jet jen pár minut před ním. Kdo? Dostal nepříjemný pocit, že by mohl přijet pozdě. Přidal.

Sjel po kopci dolů, celou cestu brzdil a doufal, že brzdy tohohle šrotu to vydrží.

Zastavil a přimhouřil oči, aby spatřil nějakou osobu poblíž větší kopy sněhu, ve skutečnosti vchodu do onoho podzemního domu. Co tady dělala? Proč se ochomýtala kolem? Do této pustiny by nikdo dobrovolně nešel. Vylezl z auta, připravený se ptát na mnoho otázek. Kráčel blíž k té osobě, aby ji viděl a mohl nějak zahrnout do podezřelých nebo obětí. Až potom si všiml, co tam dělala.

„Přestaň!“ zakřičel a hnal se k ní.

Osoba před ním doposud rozlévala benzín z obřího kanystru, který rozhodně nebyl jediný, který musela použít, aby celou místnost mohla jednou malou sirkou zapálit. Max tu osobu strhl v čas, ale sirka spadla tak nešikovně, že se dotkla benzínem pokropených dveří.

S hrůzou sledoval plamen, který nabral na mohutnosti a zaútočil proti němu a žháři. Odvrátil pohled a schoulil se do klubíčka, stejně učinil i žhář, přestože byl dál od ohniště. Bylo slyšet několik ran. Země se trochu zatřásla. To jen trámy padaly dolů, jak se podzemní dům bortil a rozpadal na kousíčky, které pohlcovaly mohutné plameny.

Osoba se zvedla ze země a oprášila ze sebe bahno a sníh. Sledovala strážníka, který byl očividně v šoku z toho, co právě udělala. Zničila všechny jeho drahocenné důkazy. Vše, co si myslel, že by mohl použit proti vrahovi.

Oči toho muže, který se skrýval pod černou kapucí, byly prázdné.

Jeho úkol zněl jasně – dostat se na místo dřív, než Max York, a všechny důkazy, skryté v podzemním domě, zničit. Aby se dostal před něj, měl využít policejního auta a sirény, aby si vydobyl dominantní místo na silnici, ve vhodnou chvíli sirénu vypnout, aby neupoutával zbytečnou pozornost.

Max viděl, jak se všechny jeho nápady rozpadají na popel spolu s domem před ním.

Cítil prázdno v hlavě.

Proč tady jel? Co očekával, že zde najde? Nemohl volat hasiče. Nedojeli by v čas. Ani policisty. Našli by jen ohořelý podzemní dům, bez jakýchkoliv důkazů. Snad jen…

Když se osoba pohnula, hmátl po její noze, přiměl ji ztratit rovnováhu, a tak muž s kapucí na hlavě skončil na zemi vedle Maxe. Max se na něj rychle vyšplhal a držel mu ruce za zády, hledaje svá pouta… která zapomněl v autě. Jenom vztekle zaklel ve své hlavě. Žhář však neměl tolik času na myšlení, jako on. Aniž by to Max postřehl, povedlo se mu překulit na záda tak prudce, že ho ze sebe shodil a nyní to byl Max, kdo ležel na zemi. Nebyly to ruce, které mu byly svírány, nýbrž krk.

Max nestihl zareagovat dostatečně rychle, aby jeho ruce zastavil, přestože mu došlo, co se hodlá udělat. Pevně mu stiskl zápěstí, ve snaze jeho pevný stisk kolem svého úzkého krku nějak uvolnit. Musel. Měl jen ony vzácné vteřiny, než plicím dojde vzduch, který je potřebný pro srdce a mozek.

Tohle má být jeho konec?

Neznat ani tvář svého vraha a vraha tolika mladých, nevinných lidí?

Pustil jeho zápěstí, dávaje mu tak větší svobodu, místo toho se natáhl po kapuci, která doposud útočníkovi-žhářovi skrývala tvář. Muž s sebou cukl, pustil krk onoho strážníka a rychle se dal na útěk, skrývaje si svou tvář, zatímco Max kašlal a snažil se nabrat dech, jen aby zavolal: „Stůj!“

Dostat se na nohy mu ale učinilo menší problém. Nedostatek kyslíku nemohl nabrat během pár krátkých nadechnutí.

Sledoval, jak ten žhář utíká pryč.

Zarazil se. Nevzal si jeho auto – není až tak úplně blbý. Kdyby si ho vzal, pomocí sériového kódu by ho ostatní našli. Stejně jako ho předtím Alfréd našel. Ale daleko po vlastních utéct nemůže. Což znamená…

Policejní auto se vyřítilo zpoza stromů a Max vykulil oči.

Jenom to ne… ať se mu to jenom zdálo.

Vždyť je to přece naprostá pitomost!

Vyloučeno!

Kravina! Zhovadilost nejvyššího stupně!!

Nemohli mít přece v řadách zrádce. A už vůbec to nemohl být on. Tohle by Kevinovi nemohl přece udělat. Tohle by ani Kevin rozdýchat s čistou hlavou nemohl.

Protože to auto, které se nezkrotně nyní řítilo cestou zpátky do Chicaga, s onou poznávací značkou, bylo napsané… na plukovníka Davida Hilla.


Průměrné hodnocení: 4,96
Počet hodnocení: 26
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.