„Tvoje nadřízená by si nás asi podala s tím, že jsme jí tady vykoukali takového fešáka.“

Pokus o kompliment se Alfrédovi nevydařil – schytal ránu řízenou do břicha, ale k jeho překvapení to až taková pecka nebyla. Spíše jen pošťouchnutí. A nemohl si nevšimnout rudých tváří, které se Max snažil skrýt v kapuci bundy.

Otevřel mu dveře a zarazil se, když mu začal zvonit mobil.

„Běž dovnitř, vyřídím to rychle,“ vyzval ho. Max mu věnoval kradmý pohled, ale vešel dovnitř. Alfréd za ním pomalu zavřel dveře, zatímco zvedl hovor. Jeho pohled se ihned změnil. Zamračil se. Úsměv mu zmizel a on pohlédl chladnýma očima před sebe. „Smím vědět, co to mělo znamenat?“ zasyčel vzteklým hlasem.

Na druhé straně bylo ticho.

„Rozkaz zněl jasně,“ začala žena na druhé straně pokojně.

„To jsi snad nepoznala, že to je on? Kdybych ho nenašel v čas, uvědomuješ, co by se mohlo stát?“ Žena tiše mlčela. „Na něco jsem se ptal,“ zavrčel Alfréd nebezpečně.

„Už musím končit,“ zašeptala žena. Alfrédovy zornice se zúžily a on jedním prudkým pohybem praštil s mobilem o zem. Rozpadl se na několik kousků, které se rozkutálely kolem. Tiše, pomalu a zároveň nebezpečně dýchal. Jako šelma před svou kořistí. Stiskl ruce pevně v pěst. Nedovolí jí to.

Posbíral zbytky mobilu a odnesl je do popelnice. Vyndal jen svou SIM kartu a vrátil se zpátky do bytu, když si všiml Maxe, jak stojí zády k němu, jen v kalhotách. Pozoroval to štíhlé tělo, boky určené k tomu, aby byly hlazeny, drženy mužem, sjel pohledem dolů o něco níž, na pevné hýždě, které měl už jednou možnost prozkoumat, držet… cítit je proti své pokožce, stejně jako zbytek Maxovy kůže. Neuvědomil si, jak moc ho jen ta vzpomínka na onu společnou noc vzrušila. Naštvanost z předešlého hovoru byla pryč, když ho sledoval před sebou, z půlky svlečeného, jakoby ho snad vyzýval, aby si ho vzal, přivlastnil, jako tehdy. Uvědomuje si vůbec ten muž, jak je strašně sexy?

Pomalým, opatrným krokem k němu kráčel. Zapomněl si vyzout i boty a sundat kabát. Všiml si Maxova mírného ztuhnutí, když k němu přistupoval. Tak neodolatelný.

Už, už k němu vztahoval ruku, když se zarazil. Jen pár rychlých pohybů a byl pryč. Věděl, kam míří. Směr kuchyně. Ke stolu. Všiml si oné pistole, kterou tam předtím nechal. Křivý úsměv se mu objevil na tváři. Je to pochopitelné – měl jsi na sebe nějak upozornit a ne si myslet, že bude vědět, že jsi to ty přímo. Nezamykal – dovnitř se mohl dostat přece každý. A je to správná reakce. Správného policisty.

Zvedl ruce k hlavě, aby mu dokázal, že není ozbrojený. Když si všiml, že se Max uklidnil, teprve nyní k němu přistoupil. Opět dostatečně blízko, ale zarazil se, když Max zvedl pistoli výš. Opět mu vymezoval prostor, kam smí a kam už ne. Chtěl se přiblížit, ale zarazil se, když Max zbraň sklonil, stejně tak svůj pohled. Alfréd si ho mlčenlivě prohlížel, jako si vlk prohlíží malé jehně. Uvědomuje si vůbec, že je pořád v nebezpečí?

Už mu chtěl vzít pistoli, jako předtím, ale Max mu přísným pohledem jasně dal najevo, aby to ani nezkoušel.

„Kdybych byl začátečník… neváhal bych a při otočení bych ihned střílel,“ řekl mu pokojným hlasem, ale chlad v něm byl znatelný. „A věř mi, že bych se strefil přímo do místa, kam bych mířit chtěl.“

Sklonil zbraň a prošel kolem něj. Tedy chtěl, kdyby mu Alfréd pevně nestiskl rameno.

„Možná je to pravda – a možná, že bych se tomu i vyhnul,“ pronesl pokojně. Max mlčel po jeho slovech. Věděl, že i to může být pravda, ale méně pravděpodobná. Nikdo nemůže číst kroky toho druhého dopředu. To jsou jenom výmysly. Nikdo není tak vnímavý.

„Vyloučeno,“ řekl tiše jen. „Když mě omluvíš, rád bych podal hlášení.“

„To není třeba, Davida jsem už spravil, a jak jsem slíbil – vynechal jsem i tamtu část.“

Jak sprostá lež. Ale kdo se v dnešní době nezamotává dobrovolně do pavučiny lží?

„I tak bych to rád vysvětlil osobně.“

Už byl na odchodu, ale Alfréd ho opět zastavil. Přiměl ho, aby se na něj otočil. Ruce mu ponechal na ramenou. Snížil se k němu. „Pořád máš ze mě strach?“ zeptal se ho důvěrně. „Co mám udělat… abys mi alespoň trochu věřil, že mé úmysly nejsou nějaké postranní?“

Ruku, kterou Alfréd mířil k jeho vlasům, chladně odstrčil. „Říká ten, který mě chtěl před pár dny při prvním setkání hodit do odpadkového koše,“ připomněl mu Max dotčeně. Alfréd se křivě usmál.

„Pořád tě to štve? Mám si snad strčit hlavu do odpadkového koše, abys mi odpustil?“

Max už měl na jazyku, že to by ho opravdu potěšilo, ale raději tuhle jízlivou poznámku spolkl. „Tebe by to taky štvalo, být na mém místě,“ zavrčel Max nepříjemně. Proč byl Alfréd pořád tak blízko? Onen polibek, který mu Alfréd věnoval, rozhodně nečekal – tak vášnivý, skoro až svůdný. Ne! Nesmí podlehnout! Musí se soustředit.

Neubránil se však mírnému zalapání po dechu, když se na něj Alfréd opět nalepil a jeho hmatavá ruka vklouzla pod jeho kalhoty. Cítil to. To, že nebyl sám, kdo začínal mít problémy se sebeovládáním. Kabát, s hřejivou kožešinou uvnitř, Max pevně sevřel.

„Řekni, Maxi – co jsi tam dělal…?“ zeptal se Alfréd po chvíli ticha.

Max se mu podíval do očí. Byl u něj tak blízko… „Hledal informace,“ zašeptal tiše. Opět se snížil. Maxe zavalila vůně jeho těla.

„O čem?“

„O případu.“

„A našel jsi tu mapu.“

„Ještě něco – byla v nějakém obydlí… ale to bylo pod zemí.“

„Byl bys schopný ho najít znovu?“

Max jen tiše přikývl. Alfréd se pousmál.

„Dobře…“ řekl vlídným hlasem, až se jejich rty skoro dotýkaly… a oni cítili dech toho druhého. „Ale nejdříve… bych tě měl potrestat za tvou tvrdohlavost. Už mě totiž neskutečně štve. Co kdybych to nestihl, pako?“

„Tak bych posloužil vrahovi jako špatná oběť… musel by mě zařadit do svého plánu. Nebo by mě zabil jako zvíře. Kulka je zaručená smrtelná zbraň. Ale… slova jsou horší. Existují i lidi, kteří dokážou ovládnout tvou mysl pouhými slovy.“

„Skutečně? V tom případě jsi jeden z nich… a jsi ten z nejlepších.“

Max se nad tím zarazil. Byla to nyní… poklona? Cítil studené Alfrédovy prsty, jak mu sklouzávají dolů po kůži na krku, přes ramena a paže směrem k bokům. Jeho kůže reagovala instinktivně. Ale nejen kůže. Pomalu, zhluboka se nadechl, když ho Alfréd přitáhl k sobě. Ze všech sil se snažil neříct: „Chci tě…“ jinak by přišel o vše. O hrdost, tvrdohlavost, pozornost… o vše. Pak by mu mohl propadnout. A to nemohl dopustit. Ne, jako první. Pokoří ho! Alfréd Riddle musí prohrát.

„Chci tě,“ slyšel hluboký, vzrušený Alfrédův hlas, kterým mu šeptal do vlasů a za pomocí dechu je mírně rozcuchával. Max přivřel vzrušeně oči. Nepropadl mu. Zatím ne… ale jak se příště ovládne? Prsty se mu zahákl o kapuci a potáhl tak, aby mu kabát sundal. Vzhlédl k němu s vyzývavým pohledem. Byla to jen hra. A oni určovali pravidla. Omotal mu ruce kolem krku a přitáhl ho níž.

„Tak si mě vezmi,“ zašeptal stejně vzrušeně. Už nemusel nic skrývat, když věděl, že to byl Riddle, kdo ho chtěl, kdo nyní obětoval svého pěšáka, aby stejně prohrál toto kolo. Alfréd se lehce ušklíbl.

„S radostí,“ řekl spokojeně a vyzvedl ho na linku, o kterou ho doposud opíral. Netrvalo dlouho a i Alfrédova košile skončila na zemi vedle kabátu. Snad doufala, že se stane svědkem něčeho zajímavého.

„Tady ne,“ řekl Max pouze, když už Alfréd sundal jeho i své kalhoty. Představa odřené kůže (navíc na hýždích… v jeho věku) rozhodně nebyla přijatelná. Už tak bude mít problém se pořádně posadit, ale je schopný to snést. Bonus v podobě odřenin rozhodně nechtěl. Nebyl vybíravý, ale když si mohl vybrat, vybere si raději to menší zlo. Naštěstí Alfréd nebyl ignorant, který by šel jen za vlastním potěšením, a proto pochopil. Sice ne ihned, ale po rázné výhružce kopancem, by to došlo i oslovi.

„Primadono,“ utrousil provokující poznámku, než si ho vyhodil na rameno, jako pytel. Ihned svého rozhodnutí litoval, protože kopance a rány pěstí, které posléze dostával do zad a do břicha, za toto rozhodně nestály. Nevrle zavrčel a hodil s tím protivou o postel. Nic mu není dobré, zatraceně!

„Mám rád pohodlí,“ poznamenal Max suše a posadil se. „A klidně budu primadona, když nebudu mít odřený zadek.“

Ti dva se chvíli propalovali nevraživými pohledy, než Alfréd protočil očima. Jak řekl – chtěl ho. Až ho to i samotného překvapovalo. Nikdy by si předtím nepřiznal, že tohle řekne nahlas a jemu.

‚Měl by sis uvědomit, jakou moc nade mnou máš, než ji ztratíš,‘ pomyslel si Alfréd pouze, než se staršímu muži pod ním zakousl do krku jako hladový vlk. O něco silnější stisk a Max by se skutečně stal bezmocným jehnětem v zubech hladového vlka. Špičkou jazyka přejel po pokožce a pozoroval mírnou husí kůži na zbytku krku. Jak uspokojující reakce.

Alfréd ho přiměl znovu si lehnout mírným tlakem dlaně na jeho hruď a také hlubokým polibkem.

Tak hlubokým a vášnivým, že se jim oběma mírně točila hlava. Skoro… jako by byli skuteční milenci. Což je vyloučeno. Je to jenom hra. A zůstane to jenom hrou.

Max cítil ono vzrůstající vzrušení mezi nimi. A posléze ho i viděl, když je Alfréd obou zbavil spodního prádla.

„Neudělám nic, co by se ti nelíbilo,“ zašeptal mu Alfréd svůdně do ucha. Pro jeho potěšení a zároveň pro svou vlastní obranu. Bylo mu jasné, že Max má sílu. A je klidně schopný si ho vzít. Netušil proč, ale cítil to. Kousl ho do brady, než začal jazykem pomalu sjíždět po kůži, pozorujíc husí skůru, která skoro instinktivně vznikala okolo jeho vlhké cestičky.

Rukou zajel mezi Maxovy nohy a třel jeho úd, když jazykem obkroužil kolem bradavky a stiskl mezi zuby. Dravě. Nenapadlo ho, že zadržený sten je o tolik vzrušující, než ten vypuštěný. Vzhlédl k Maxovi a dráždil jeho druhou bradavku. Bavil se jeho reakcemi na své činy a dotyky. A přitom ho to také uspokojovalo. Obzvlášť, když Max dostal svou ruku k Alfrédovu nabuzenému klínu. Byl to příjemný pocit. Přestal ho dráždit a odtáhl se, jenom proto, aby mohl Maxovu chloubu celou přejet jazykem, než ji uvěznil ve svých ústech, kde ji nepřestával laskat jazykem za důkladného hlazení varlat.

Věčné zadržované vzdechy. Proč je dnes tak stydlivý? Nechce si snad připustit, že ho taky chce? Nebo je to právě kvůli tomu, že si toho je vědom?

Alfréd netušil. Ale nechal se unést do iluze, že jedna z těch verzí je určitě správná. Dýchal nosem, když zrychlil tempo, při kterém měl jistotu, že dřív nebo později Maxe uspokojí. Nebo alespoň vzruší za hranice možností a nechá ho, aby trpěl, protože mu nedovolí vypustit všechno své vzrušení najednou. Bude zlý. Potrestá ho za ty starosti, které mu způsobil. A potrestá ho za to, že je zlý hoch, který mu nedopřeje slyšet jeho vzrušený hlas.

Max pevně stiskl povlečení mezi prsty. To tempo bylo neúnosné. Brzy se jistě udělá, pokud nezvolní.

Rozhodně ale nečekal, že by Alfréd skončil před dokončením své práce a vrhl na něj zlý pohled.

„Nebyla by to zábava, kdyby sis užíval jenom ty,“ usmál se na něj Alfréd úlisně.

‚Aha, takže se chce nadřazovat i v tomto případě?‘ pomyslel si Max protivně a byl připravený vstát. To už ho však Alfréd přinutil zůstat ležet rukou na jeho rameni.

Sám si počal třít svůj úd v těsné blízkosti Maxova obličeje.

„Opovaž se,“ zavrčel na něj Max protivně. Rozhodně nehodlal přijmout to, o co se Alfréd dle všeho pokoušel. Alfréd se jen křivě usmál.

„No, tak se v tom případě připrav sám,“ prohodil Alfréd.

Oba mysleli na něco jiného. Ale to bylo pochopitelné – byli oba jiní. Z jiných světů. Alfréd podal Maxovi gel a za pravidelného tření svého údu pozoroval svého kolegu, jak se pro něj připravuje.

Jak vzrušující podívaná… Ani nyní nehodlal Max přiznat své vzrušení a své vzdechy vědomě zadržoval uvnitř sebe. Alfréd se usmál pro sebe. O tomhle se mu jistě bude zdát ještě několik vlhkých snů. To tělo kroutící se pod návalem vzrušení a extáze. Tento okamžik si musí vychutnat za každou cenu. Aby na něj mohl vzpomínat, aby ho pořád viděl živě před sebou. Jak krouží prstem uvnitř sebe a hledá to správné místo, které by ho vzrušilo natolik, aby se udělal sám. Ale poznal po chvíli, že to Max neudělá. Přenechá to jemu.

Najednou Maxe zastavil – jen pozorovat, jak se pro něj připravuje, mu nestačilo. Toužil ho pohltit. Zlomit. Přivlastnit si ho. Ne… To poslední ne. Stačí mu, když ho zlomí, když bude toužit jenom po něm. Nemůže si dovolit závazky. Proč by si je měli tvořit, když se jedná o hru?

Přitáhl si ho blíž k sobě.

Prstem zkontroloval, zda je dostatečně roztažený. Max rozhodně měl zkušenosti, přestože se tak při jejich první noci moc nejevil.

Věnoval mu polibek na krk, jen letmý, skoro jako polechtání, tiché díky, že byl ohleduplný sám k sobě a připravil se pečlivě. Nerad by ho zranil tímto způsobem. Několikrát promnul svůj úd, aby rozetřel gel po celé délce i on sám, než do Maxe pronikl. Pomalu. Ale zároveň tvrdě.

Konečně se dočkal té sladké odpovědi v podobě zasténání. Konečně slyšel ten hlas, který ho vzrušil i jejich první noc. Konečně toho pravého Maxe probudil.

„Sakra,“ zaklel Max zle a vrhl po Alfrédovi zlý pohled. „To nemůžeš začít trochu jemněji?“

„Jsi snad panna?“ provokoval ho Alfréd a pohnul se, aby se dostal o něco hlouběji.

Zlomí ho. Max York dnes jejich hru prohraje. Chytil ho za boky. Nebylo to jenom o výhře. Bylo to také o Alfrédově vlastní vzrušenosti, kterou si nepřiznal, o tom, jak si přeje Maxe pokořit. A nevědomky, kdesi hluboko v jeho mysli, se naskytla myšlenka něčeho, co by jiní nazvali možnost vlastnit, chránit… a možná i milovat.

Tuhle myšlenku si však Alfréd nepřál nikdy slyšet.

Byla tak patetická, že se jí sám musel smát, natož aby jí věnoval pořádnou pozornost.

Když našel konečně to správné tempo, které jim oběma vyhovovalo, pohled mu padl na Maxovu ruku, která křečovitě svírala povlečení. Bolelo ho to. Věděl to. Snížil se, aby ho políbil, zatímco mu pevně stiskl ruku v té své, aby ho alespoň nějak rozptýlil a zároveň uklidnil.

Druhou rukou si ho přitáhl blíž k sobě, až se vlastními boky dotýkal těch Maxových. Po chvíli propletl prsty druhé ruky v jeho vlasech, zatímco pokračoval v pravidelných přírazech. Pevně je sevřel. Přiměl ho, aby zaklonil hlavu. Vzdechy, které mu Max vydýchával do úst, byly tak dokonalé… jedinečné… určené jenom pro něj. Pro Alfréda Riddlea.

A stejně tak nepravidelný dech Alfréda patřil nyní jen Maxovi.

Jejich jazyky sehrály divočejší hru než jejich těla. Oba ztráceli dech, ale nepřiznávali si to. Nechtěli se odtáhnout. Jinak by prohráli.

Max pevně sevřel Alfrédovo rameno. Nevědomky mu vyryl do kůže svou vlastní značku v podobě otisku nehtů. Poškrábal ho na krku, když Alfréd zrychlil tempo. Bylo to nečekané. A tak vzrušující.

Nebylo tedy divu, že se kolem něj sevřel a sám vyvrcholil.

Alfrédovi jizvy nebo škrábance nevadily. Myšlenka, že mu je udělal právě Max, v této chvíli, byla tak uspokojující než všechny jiné myšlenky, které míval o ženách, se kterými kdysi spal. Než ho jedna z nich podvedla tak šeredným způsobem, že na všechny ženy zanevřel. Nevěřil, že by dovedl někoho milovat tak vášnivě, jako nyní miloval Maxe. Sice pořád s myšlenkou, že je to jen hra, ale i o této myšlence začal nevědomky pochybovat.

Přerušili polibek, protože Alfréd prudce vydechl, když konečně také vyvrcholil. Párkrát mírně přirazil, než z Maxe pomalu vystoupil.

Dva splašené dechy dvou mužů, kolegů, kteří leželi vedle sebe. Alfréd pořád pevně svíral Maxovu ruku. Byl to divný pocit. Propletl jejich prsty a sevřel ji těsněji. A Max nevědomky učinil to samé.

Po chvíli Max zavřel oči a zhluboka si oddychl.

Něco bylo jinak, než když to dělali předtím. I Max si uvědomoval, že tohle není už hra, přestože to pořád tak nazývají. I on si uvědomoval, že srdce mu splašeně nebije jen kvůli tomu adrenalinu a vzrušení, které nyní prožil, ale i kvůli něčemu jinému. A že srdce muže ležícího vedle něj bije stejně rychle. Pomalu jeho ruku pustil.

„Páni,“ pronesl Max po chvíli ticha, když se jejich dechy pomalu zklidnily. Vysloužil si Alfrédův pohled temných očí, ve kterých však pořád byl jiskry po vzrušení, které se rovnalo skoro živočišnému. „Tohle bylo… nečekané.“

Alfréd se lehce ušklíbl. „Spokojený s mým výkonem?“ poškádlil ho.

„Určitě. Zlepšuješ se.“

„Díky za pochvalu,“ ušklíbl se Alfréd, popadl polštář a praštil jím Maxe. Ten chtěl popadnout druhý, ale jeho tělo se ozvalo. Vzrušení bylo to tam, přišly odezvy jeho těla. Představa, že by tohle takhle divoce dělali v kuchyni, byla děsivá. To už by si na zadek nesedl nikdy.

Kupodivu mu Alfréd polštář podal, nečekal však tak prudkou ránu, která ho málem shodila i z postele. A to Max jenom ležel a mával rukou s polštářem kolem sebe, aby ho strefil. Po chvíli však polštáře oba zahodili a Alfréd znovu ulehl vedle Maxe, zíraje do stropu svého bytu. Srdce mu pořád splašeně bilo. Nemělo čas, aby se zastavilo.

Max zamrkal, když znovu ucítil teplou ruku, která pevně sevřela tu jeho. Pohlédl očima na Alfréda, který se usmíval a oči měl zavřené.

Netušil proč, ale cítil nutkavý pocit být k němu blíž… položit si hlavu na jeho hruď… usnout při poslouchání tlukotu jeho srdce. Zrudl při té myšlence. Jak směšné. Copak je náctiletý panic? A přesto… realizovatelné. Ohlédl se za Alfrédovým hlasem.

„Můžeš se na mě spolehnout… tak už prosím – nic nedělej na vlastní pěst,“ zašeptal mu Alfréd do vlasů, když si ho přitáhl do náruče. Rukami ho pevně přitiskl k sobě. Rukami, které tak příjemně hřály a chránily. Max mlčel. Toho se obával. Nesmí se nechat spoutat. Pouta vždy přináší jenom špatné věci. Ale co mohl v tuhle chvíli dělat?

„Dobře,“ ozval se tiše po chvíli. Nikdo mu neodpověděl, jen tichý, pravidelný a pokojný dech. Zavřel oči. Vypustil všechny špatné myšlenky. A propadl se do hlubokého spánku… v náručí někoho, kdo ho hřál. Kdy tohle naposledy doopravdy cítil?

----

Potřebovala sprchu.

Potila se, zatímco zvedala činku. Musela se udržovat v kondici. Nejen kvůli práci, ale kvůli vlastní sebeobraně. Byla jednou z mála žen, která by dovedla s mužem házet jako s nějakou křehkou, lehkou ženou. Pustila těžkou činku na zem, až se země zatřásla. Setřela si pot z tváře. Tiše vydechla a otevřela chladné, prázdné oči.

Vzala si ručník a setřela zbytek potu z obličeje a krku. Popadla láhev s vodou a hltavě se napila. Když svůj zrak zaměřila stranou, pozorovala fotku se svým bratrem. Oba se smějící, zrovna oslavující jeho úspěch v soutěži.

Jak ironické – oba měli už od malička díky správné životosprávě a vedení rodičů v genech sportovní nadání. Proto nebylo překvapující, že její bratr vyhrával první místa v běhu nebo skoku. A stejně…

Stiskla pevně láhev, až ji zničila, a zamračila se.

Stejně ho nějaký parchant překvapil tak rychle, že od něj nedokázal utéct nebo mu jednu vrazit. Možná, že se nebránil. I tato myšlenka Samantu několikrát napadla. Ale to je pitomost. V každém se přece probudí pud sebezáchovy.

Hodila láhev do koše. Odrazila se od jeho hrany, ale přesto bezpečně spadla dovnitř. To už Samanta neviděla. Kráčela nahoru po schodech do koupelny. Věděla, že nemine.

Sundala ze sebe zpocené věci na cvičení a vklouzla pod hřejivou vodu ze sprchy.

Dlouhou dobu si už neumyla vlasy. Pořád pracovala, dlouho do noci. Dlouho nespala. Pila jen kávu, aby zůstala vzhůru a čilá. Nyní měla konečně chvíli klidu. Svou práci odvedla dobře, i když ve výsledku s tím někdo nebyl spokojený. Brzy ulehne, aby si odpočinula. A pročistila si mysl. Ale předtím…

S ručníkem přehozeným na hlavě jen tak ledabyle, aby jí skrýval jednu část tváře, vyšla ven, v županu. Přešla do ložnice a převlékla se.

Pohlédla na tmavé věci, které po svém příchodu přehodila jen přes židli. Všechny hodila do igelitky. Nebyla v tomhle nováček. Důkazy se musí vždycky dobře skrýt. Aby na ně nikdo nemohl přijít. Aby jí to potom nemohli přišít. Útok na policistu – kolik let by dostala? Schody seběhla po dvou. Došla do garáže. Nasedla do auta se slunečními brýlemi na nose. Igelitku měla uloženou vedle sebe. Vyrazila kupředu.

Po delší cestě zastavila na mostě. Vylezla z auta a dívala se do dálky. Vítr si pohrával s jejími vlasy. Bude si je muset přebarvit. Už jí chytají nezdravou barvu…

Barvu, kterou by si mohl někdo snadno zapamatovat.

Na dno řeky pod mostem po chvíli dopadla taška. Věci v ní jí rychle tahaly dolů na dno. Zatíženy těžkými botami, které nosívají muži. Dívala se dolů na řeku. Opřela se o zábradlí o něco víc. Jaké by to bylo… umět létat?

Vzhlédla k temnému nebi. Usmála se. Bude pršet. Zima pomalu končí. A sníh bude tát. Stejně tak bude odkrývat zemi. A vše ukryté pod ní.

Její další cesta byla jasná – místo, kde měl Max York najít svůj poslední odpočinek, kdyby byl někdo jiný, místo, které jí bylo až příliš známé na to, aby na něj někdy zapomněla.

Potom si bude moci odpočinout. Byť jen na chvíli…

----

Když se Max probudil, byl v posteli sám.

A na stole ležel jen vzkaz.

Stálo v něm, že až se probudí, Alfréd už asi bude pryč. Jel podat osobně hlášení, taky zařídil odtah zničeného Kevinova auta. Kdyby se někdo ptal, popře cokoliv, co by mohl vědět a v nejhorším případě je obrátí přímo na Maxe. A taky jim prý sdělí, že si bere pro dnešní zbytek dne volno. Max mu za to v duchu poděkoval. Takhle získá čas. A navíc…

Šel se důkladně umýt. Chodil opravdu vtipně. Každý krok se ozýval v celém jeho těle. Ale stálo mu to za to. Takový sex už zatraceně dlouhou dobu nezažil. Divoký a nespoutaný. Probudil snad tu šelmu v Alfrédově nitru? Ne, ještě pořádal zamčená, ale už vystrčila drápy ven.

Osušil si vlasy a kráčel směrem ke kuchyni. S menšími obtížemi došel ke stolu, kde Alfréd zanechal mapu. Na zem dopadaly kapky vody z jeho vlasů, když si ji prohlížel. Musí se ujistit, že tomu vrahovi to tentokrát nevyjde.

Potom si všiml něčeho, co mu předtím unikalo. Útok na Chrise byl plánovaný, přestože na mapě zaznačený jako místo činu nebyl. Jako místo činu… byla označena nemocnice. Má věřit té neblahé myšlence, která ho nyní napadla? Má riskovat? Pohlédl hbitě na hodiny na stropě, které nebezpečně tiše tikaly. Kolik má času? Má vůbec nějaký? Popadl své věci, a co nejrychleji se dopravil na zastávku.

Stihl právě přijíždějící autobus.

Řekl zastávku a rychle zaplatil.

Nesedl si.

Stál a přemýšlel. Přemýšlel o čase, který mu zbýval.

Má vůbec nějaký čas na záchranu Chrise Adamse?

----

Právě bylo střídání směn doktorů. Dovnitř vešel vysoký muž s brýlemi, mile se usmál na své kolegy a omluvil se, že přišel tak pozdě. Zamířil rovnou na pokoj, který mu byl udělen. Pokoj, kde ležel mladý Chris Adams. Jeho rodiče si vyžádali speciální péči. A možnost u něj pobývat většinu dne, na rozdíl od ostatních rodičů pacientů. Musel ho zkontrolovat. Poprosil je, aby odešli. Chudák kluk. Pořád se neprobudil.

Nebylo divu.

Každý den mu dával tolik uspávacích léků do infúze, že by se neprobral nikdy. Ale pořád žil. I dnes mu dal jeho určenou dávku. A zároveň malou dávku kalia.

Kalium. Draslík.

Další osoba zemře přesně podle seznamu, který si stvořil. Musí. Nemůže mu narušovat pokojnou pomstu tím, že bude žít. Policie se od něj nic nedozví.

Vyšel ven a rodičům oznámil, že návštěvní hodiny jsou u konce. Lhal. Ale copak obyčejní lidé mohou něco takového poznat? Sám se však k odchodu neměl. S rouškou na ústech, aby se náhodou nenakazil a zároveň zůstal skrytý před bedlivými pohledy dvou strážníků, se pousmál.

Draslík začal pomalu působit. Chris Adams se probral. Jaká ironie osudu. Probral se jenom proto, aby během pár minut zemřel. Draslík se už v jeho těle pomalu ozýval. Bylo pozdě. Dva strážníci se podívali ostražitě dovnitř od místnosti. Muž vytáhl jakousi lahvičku, něco z ní vylil a rychle jednomu přiložil kapesník přes nos a ústa. Jen dýchej onu sladkou vůni… a spi sladce.

Druhý si toho všiml. Nenechal ho to dokončit. Vytáhl zbraň, ale vystřelit nedovedl. Onen doktor si totiž vypůjčil zbraň od jeho kolegy a střílel první. Dvakrát. První kulka strážníka škrábla jenom přes oko, druhá ho zasáhla do ramene. Nepotřebuje ho zabít. Jen nesmí přerušit smrt Chrise Adamse.

Po chvíli slyšel jakési pazvuky. Ach, to se jeho oběť snaží vyvolat dávicí efekt. Doktor se jen spokojeně zadíval dovnitř místnosti. Strážník ho v jeho nynějším stavu nemůže nijak ohrozit. Jen ať si zavolá posily. Přijdou pozdě. S rouškou na ústech vešel do místnosti a pozoroval zvracejícího chlapce. Další fáze na sebe nenechala příliš dlouho čekat.

Nepravidelné dýchání.

„Jaký je to pocit umírat?“ zeptal se ho vrah pokojným hlasem a zpoza roušky se usmál. „Je to pocit euforie nebo naprostý strach ze smrti?“

Otravné pípání přístrojů vedle mladíka jednoduše umlčel. Nevytáhl je však ze zásuvky. Chce vědět, kdy přesně zemře. Jak smutné. Nikdo si za chvíli ni nevzpomene, že nějaký takovýhle ubožák kdy žil. Sestry jsou nepozorné. Raději si zajdou na kávu a nechají zde jenom jednu pobíhat. Jaká škoda, že ji před pár minutami poslal na jeden pokoj s tím, že jakýsi starý pán potřebuje umýt. A ty hloupé husičky nepřijdou v čas, aby si všimly, že se na tomto pokoji něco kdy stalo.

Sledoval, jak mladík pomalu umírá.

Konečně přestal dýchat.

Srdce pořád tlouklo. Ale slaběji a slaběji. Chris Adams konečně potkal svůj osud a brzy zemře. Jeho vrah stál v jeho blízkosti a užíval si ten pohled, vědom si smrtelného nebezpečí pro svou vlastní osobu. Rouška ho ochránit nemůže. Ví to. Ale nemůže si pomoci…

Vytáhl z kapsy skalpel a přiměl ho Chrise rukami v rukavicích pevně sevřít už bezvládnou rukou. Vedl jeho ruku, když se ostří zarývalo do hladké pokožky. Dokud srdce bije, krev putuje po jeho těle. A on může vykrvácet.

Přejel mladíkovi prsty po tváři.

„Spi sladce,“ pronesl sametově medovým hlasem, než se oddálil a zapnul přístroj na měření tepu srdce. Chtěl si vychutnat jeho poslední úder.

„Ani se nehni!“ slyšel přísný rozkaz a úsměv mu ztvrdl na rtech. Pomalu se narovnal a hleděl upřeně před sebe.

Jak je to možné?

Kde se přepočítal?

Udělal chybu?

Ne…

To jen ten policista, který ho přišel zatknout (nejspíš), udělal chybu. Max York. Neuvědomuje si své vlastní nebezpečí. Možná, že je dostatečně vzdálený… ale až vejde dovnitř, bude taky v ohrožení. Nemůže mu to dovolit.

Po chvíli se po místnosti rozlehlo jenom hlasité pípání oznamující smrt pacienta. Smrt Chrise Adamse. Max ve své mysli jenom vztekle zaklel. Vrah se na chvíli pousmál pro sebe, ale tohle vítězství mělo trpkou chuť. Nebylo to ono. Ani když měl svědka. Právě ten svědek… byl tou trpkou příchutí.

Chtěl se otočit.

Chtěl ho varovat, ale…

„Chceš otestovat, kdo by byl rychlejší?“ zeptal se Max přísně, zamračil se a pořád na něj mířil. Pohled v jeho očích byl pevný, odhodlaný. „Věř mi – kulka nikdy nemine cíl. Ne, když já mířím. Chceš to snad riskovat?“

Skalpel, který vrah pevně držel, nyní pustil na zem. Co udělá člověk, který je plně soustředěný na svou roli v příběhu a někdo onen příběh naruší?

Skalpel dopadl na zem a ozval se líbezný cinkot.

Zpanikaří.

Kdo z nich však svou roli jenom hraje?