„Co je pravdy na tom, že jsi gay?“ zeptal se Alfréd přímo.

V tu chvíli v Maxovi nejspíš ztuhly všechny svaly. Chvíli na to se začal dusit čajem, který by si jinak vychutnával každou buňkou v těle. Rozkašlal se na celé kolo, div zbytek drahého čaje nevylil jak na sebe, tak na Alfréda. Nečekal, že se ho zeptá zrovna na tohle u snídaně.

Když se konečně uklidnil (alespoň částečně), zaraženě hleděl na toho nevychovance před sebou, který se pokojně snažil ze sebe setřít jakékoliv známky prudké Maxovy reakce. Aha, takže jenom necelou hodinu předtím se mě pokoušel zabít jako nějaký psychopat a nyní z něj vypadne tohle?! Myšlenku typu: ‚Střílí si ze mě! Já toho magora zabiju! To nemůže být pravda… Přišel o rozum. Jenom si se mnou hraje!‘ a jiné se mu proháněly hlavou, narážely jedna o druhou a křičely o pozornost každá sama za sebe. Ano, je to pitomost. Určitě si dělá jenom legraci a teď se začne smát na jeho účet.

Alfréd však zachoval pokojnou tvář a čekal na jeho odpověď.

Místo toho se po chvíli začal smát Max. Reakce ze stresu a strachu – každý by reagoval jinak. Alfréd poslouchal ten zvonivý smích s menším úsměvem a znovu upil ze své kávy. Když prvotní šok z Maxe opadl, úsměv mu zmizel.

„Víš to od Alexe, že?“ zeptal se. Alfréd odložil šálek a založil si ruce na břiše.

„No,“ začal s milým úsměvem, „nebylo by to až tak těžké uhodnout. Obzvlášť po tom, jak ses choval, když jsme byli v jedné cele, jenom sami dva.“

Věnoval mu úšklebek a ukázal tak drobně odstávající špičáky. ‚Upír,‘ napadlo Maxe, ‚kde mám zatraceně ten kolík a česnek?‘

„Fajn,“ řekl, když se uklidnil, „chceš toho nějak zneužít? Vydírat mě?“

„Ne, nechci jít proti zákonu, který mám sám bránit,“ odvětil Alfréd mile.

„Tak co teda chceš?“ zavrčel Max, očividně nespokojený, že si s ním pohrává zrovna on. Alfréd dopil svou kávu, nasadil neodolatelný úsměv a nahnul se k němu přes stůl. Zakryl je oba pomocí jídelního lístku a Max se ani nepohnul. Co to zase sakra dělá?!

„Vezme se to tak – co mi můžeš nabídnout,“ řekl Alfréd svůdně. Krátce poté však vydal neidentifikovatelný zvuk, když mu Max dloubl prsty do očí, aby si vymezil svůj intimní prostor zpátky, a přitom mu prý omylem ještě dupl na nohu.

„Neznáš ani pravidla slušného chování, natož svádění,“ povzdychl si Max tiše a zakroutil hlavou. Založil ruce na prsou. „Jestli ses takhle pokoušel kdysi balit nějakou babu, tak máš smůlu – mám vlastní rozum a vím, kdy je dobré udržovat čistě pracovní vztah. A navíc!“ ukázal na něj prstem a dostal tik do oka. „Byls to ty, kdo mě chtěl při prvním setkání hodit do koše!“ připomenul mu a pěnil vzteky. Alfréd si mezitím mnul oči a doufal, že neoslepl.

‚Sakra! Co to má za techniku, že to tak strašně bolí?!‘ pomyslel si vztekle, když konečně byl znovu schopný pootevřít víčka. „Ano, uznávám… nepředstavil jsem se zrovna nejlépe,“ uznal poraženě. „Ale kdo mohl vědět, že pošlou takového prcka, jako jsi ty…“ A než si to uvědomil, vykoledoval si několik úderů pěstí do hlavy.

„Prosím vás, nebijte se tady, pánové,“ vyzvala je majitelka starostlivě a hned šla zkontrolovat hlavu toho urostlého policisty. „Jste v pořádku?“ zeptala se starostlivě, zatímco mu prohrábla pomalu vlasy. Max si jenom hrdě odfrkl. Může si za to sám!

Alfréd zavrčel něco v tom smyslu, že mu mozek z hlavy naštěstí vymlátit nemůže. Když konečně zmizela, oba se nevraživě sledovali.

„Měli bychom vyrazit, chtěl jsi vidět i další místa činu,“ poznamenal Alfréd jenom a už se zvedal. Max v tichosti dopil zbytek čaje a záměrně si nechal sbalit všechno zbylé jídlo. Byla by škoda něco z toho vyhodit, když to platil zrovna Alfréd. Ten se mezitím málem kácel nad účtem a přemýšlel, zda jeho kolega má bezedný žaludek. S peněženkou úplně vybílenou a naprosto zdrcený nasedl do svého auta a mlátil hlavou o volant. Ano, blbý nápad, měl si zjistit, kolik toho takový prcek dokáže spořádat a potom ho někam zvát, aby z něj něco dostal. S každým úderem do volantu si v duchu nadával do blbců.

Max se k němu usadil a nespouštěl z něj oči. Když se takhle mlátil do hlavy už pěknou chvíli, chtěl ho zastavit, ale přišel pouze k úrazu, div mu svým tvrdým čelem nerozdrtil všechny prsty najednou. Ale účinek to mělo – Alfréd ustal v sebepoškozování a mohl se bavit nad zraněním Maxe. Však si schytal taky nehezký kopanec do tváře. Chvíli jeli na další místo mlčky, zatímco měl Alfréd na čele bouli po svém svérázném činu.

„Byl bych vážně raději,“ začal Max a Alfréd se na něj podíval jenom očima, „kdyby náš vztah zůstal čistě pracovní. Nerad bych se do něčeho zamotal. Takže – jestli by to šlo, rád bych tě poprosil, aby ses ke mně choval, jako doposud. Je to snesitelnější…“

Alfréd nereagoval a pohlédl zase před sebe. Podal mu svůj mobil a řekl mu adresu, kterou má najít na mapě, aby věděli, kam jet. Mezitím mu začal vykládat o oběti. Byla to úplně první. Na chvíli se odmlčel, než řekl: „Muž… Jess Sparks… Věk: 20 let. Známky pohmožděnin a modřin, úmrtí bylo však dobrovolné – podřezal si žíly. Díky němu to vše začalo… Nesmyslné sebevraždy mladých lidí, které máme nyní řešit.“

Max se zarazil. „Moment, jak jsi říkal to jméno?“ zeptal se zaujatě. Alfréd mu věnoval jenom tichý pohled a potom chvíli mlčel.

„Správně… úplně první oběť v tomto případě byl… Samantin bratr,“ řekl tiše, jakoby snad soucítil se ztrátou své kolegyně. Max mlčel a pohlédl před sebe. Chvíli jen tak tupě zíral před sebe, než zašeptal:

„Jak to Samanta vzala…?“

„Co myslíš…? Byl její jediná rodina. Dělala vše proto, aby ho ochránila. A potom někdo přijde, zmlátí ho… a on potom spáchá sebevraždu. Je pochopitelné, že se sesypala. Od té doby toho moc nenamluvila. Už se ani nesměje. Znal jsem ji jako veselou ženu, ne tu, která nyní s námi pracuje. I když se to stalo už před rokem a půl rokem… pořád je to pro ni jako nová jizva, kdykoliv se ji na to někdo zeptá. Proto o tom nemluvíme. Po jeho smrti byl dlouhou dobu klid, než se objevila další oběť. Spustil se nehezký kolotoč, který si neumíme vysvětlit, proto jsme potřebovali někoho, kdo místní lidi nezná, aby nám pomohl…“ vysvětlil Alfréd tiše a pohlédl trochu k zemi. Nejspíš znal mladého Jesse a vyčítal si, že nebyl schopný doposud najít toho, kdo ho přiměl k smrti. Max si všiml, jak mu zbělely klouby, když pevně sevřel volant mezi prsty.

„Kdy a kde se to stalo…?“ zeptal se jenom.

„Když mu Samanta nově zařídila byt a on se zrovna nastěhoval. I po roku a půl tam Samanta nikomu kromě nás nedovolila pořádně vejít. Ani sama tam nechodí. Jenom jednou za měsíc v den jeho smrti, aby zapálila svíčku, aby chvíli s jeho duší uvězněnou v tom bytě zůstala, a potom zase odejde. Je v tomhle dost zvláštní. Věří, že duše těch, kteří spáchají sebevraždu, zůstávají na zemi a nemohou jít do nebe za spásou. Dokud důvod jejich smrti nebude odhalen,“ řekl Alfréd nezaujatě.

Zbytek cesty oba zarytě mlčeli.

Když dojeli k bytovému komplexu a zeptali se recepční na pokoj mladého Jesse, jenom sklopila pohled k zemi. Dovedla je tam, nepříliš ochotně, nevešla ani dovnitř, Maxovi předala klíče s tichou prosbou, aby jí je při odchodu zase vrátili. Max vešel do třípokojového bytu a rozhlédl se kolem. Kuchyně, hlavní místnost s postelí a koupelna. Skromně zařízené. Nábytek nejspíš přestěhovaný z domu Samanty, obitý a otlučený. Ihned si všiml zaschlé krve na koberci a na nábytku. Dle všeho tady došlo k rvačce. A nepříliš pěkné. Vešel do koupelny, kde zůstaly pořád krví vyznačená místa, kterých se mladý Jesse dotkl před svou smrtí. Zemřel ve vaně. Alfréd mu ne moc ochotně ukázal fotky ze spisu a Maxovi se zvedl žaludek. Čekal něco méně… brutálního. Byl rád, že nebyl při nalezení těla. Není divu… že se Samanta sesypala. Když uklidnil svůj žaludek, rozhlédl se kolem. Alfréd zůstal v koupelně a tiše se díval na místo, kde mladý Jesse ukončil svůj život. Dobrovolně či nedobrovolně…? Zatáhl závěs přes vanu a pohlédl směrem k Maxovi, který vše pečlivě prohlížel.

„Našel jsi něco?“ zeptal se po chvíli ticha, když vešel za ním do pokoje.

Max jen zakroutil hlavou a znovu se pozorně po místě činu rozhlédl.

„Tehdy jste to uzavřeli jako obyčejnou sebevraždu?“ zeptal se Max a potom jeho pohled upoutala jakási fotka na stole.

„Ano, vše tomu nasvědčovalo. Modřiny jsme připsali k tomu, že byl opilý a tak s sebou několikrát praštil o zem. Pak nám Samanta řekla, že se nikdy neopíjel a nechodil moc na oslavy a akce, takže jsme se v tom trochu povrtali. Bylo to krátce předtím, než jsem zde nastoupil…“ řekl Alfréd a získal si tak Maxovu pozornost. „Do té doby jsem byl na jiné pobočce,“ vysvětlil krátce.

„Aha,“ okomentoval Max krátce. „A Samanta?“

„Ta se přidala k této pobočce chvíli přede mnou,“ vysvětlil krátce a přešel ke stolu, aby ho prohledal, „prý si začala něco se šéfovou, vyrazila ji, aby z toho sama neměla problémy.“ Max přešel ke stolu taktéž, ale zaujala ho fotografie s několika krvavými šmouhami a kilem prachu na ni. „Co děláš?“

Max přešel do koupelny, aby sklo alespoň trochu očistil.

Alfréd ho po chvíli tiše následoval. Zpoza vší té nečistoty spatřil Max nejspíš školní fotku. Ale nebyla to nějaká třídní fotka, ale fotka několik různých věkově starých dětí. A za nimi byla nějaká učitelka, jejíž obličej byl rozpíchaný asi špendlíkem.

„Tohle není třídní fotka… proč by si schovával takovouhle fotku?“ zeptal se Max. Alfréd pokrčil rameny a prohlédl si fotografii znovu.

„Asi kvůli vzpomínce,“ navrhl Alfréd a zastavil se u jakési kudrnaté, černovlasé dívky, která se smála a mávala do fotoaparátu. Sebral fotku Maxovi z rukou a šel ji položit zpátky. „Nenašel jsem nic zajímavého. Zaujalo tě tady něco neobvyklého?“

Max zakroutil hlavou a naposledy přejel pohledem po místnosti. Jeho pohled znovu padl na tu fotografii. Když se zeptal, zda si ji může vzít, Alfréd pokrčil rameny. Prý nemá povolení od Samanty tady vůbec vkročit, natož si něco odnést. Max si jenom zhluboka povzdychl. Aha, takže tady se povolení dělají až po vstupu na cizí pozemek. Měl by si zvyknout.

Chtěl něco namítnout, ale Alfrédovi zapípal mobil. Odešel, aby si vyzvedl hovor od Samanty. Max přešel do kuchyně a i tu pozorně prohlédnout. Cokoliv, cokoliv by mu pomohlo. Něco, aby se pohnuli z místa, aby to šílenství zastavili.

„Dobře, hned jsme tam,“ řekl Alfréd, když se vracel zpátky a zavěsil. Zavřel zklamaně oči a povzdychl si.

„Co se děje?“ zeptal se Max a obával se nejhoršího. Alfréd mlčel a potom zvedl sedm prstů.

„Máme už sedmou oběť,“ řekl jen a pohlédl k zemi. Vztekle potom udeřil do rámu od dveří, očividně znepokojený tím, že doposud nebyli schopni cokoliv udělat, aby to nějak zastavili. Po chvíli se uklidnil. „Jdeme,“ dodal jen, „další oběť není odsud daleko…“

Max jen přikývl a zamknul byt. Pohlédl na jeho číslo a krátce na to byt 66 opustil.

Předal klíč na recepci, poděkoval ženě za vstřícnost a spěchal za Alfrédem, který už sedal do auta a byl připravený odjet, klidně i bez něj.

„O koho se jedná nyní?“ zeptal se.

„Nevím, Samanta ji našla před chvílí… dle všeho u ní byl ještě před chvílí vrah. Snažila se ji zachránit, ale-…“ začal Alfréd, ale hlas se mu ke konci mírně třásl. Odkašlal si a pokračoval: „Nějaká dívka. Asi 18 let. Plavovláska.“

„Viděla vraha?“ zeptal se Max.

„Ne… Nikdo v okruhu pěti metrů nebyl, když ji našla,“ odvětil Alfréd a po chvíli zastavil. Netrvalo dlouho a Max sledoval další oběť toho šíleného maniaka. Nebo se snad ta dívka dobrovolně připravila o život zrovna tady? Uprostřed zatuchlé uličky? A opět… tentokrát v ruce měla útržek novin, který barvila krev do ruda. Samanta se za nimi ihned podívala a od dívky odstoupila. „Hýbala jsi s ní?“ zeptal se Alfréd, nasadil si rukavice a opatrně jí vyndal z ruky papírek, doufaje, že bude ještě čitelný, a zamračil se nad krví, kterou už byl lehce nasáklý.

„Ne,“ řekla Samanta. „Ptala jsem se lidí, kteří byli poblíž, když se to stalo. Prý křičela a volala o pomoc. Než se někdo z těch bezdomovců odhodlal jít podívat, co se stalo, prý umlkla, a tak se o to dál nestarali. Měli ji asi za další lehkou děvu, která si zde přivedla zákazníka…“

„Ochota nade vše,“ zavrčel Alfréd zle.

„Lidé jsou prostě jiní,“ povzdychla si Samanta.

„Co jste tady vůbec dělala Vy?“ zeptal se Max podezřívavě. Samanta mu věnovala klidný pohled a potom se podívala za něj.

„Hledala jsem v tamté hospodě naproti nějaké informace o nedávno zesnulém Patrickovi, ale vyhodili mě s tím, že mi nemají tentokrát co říct. Dívka, 18 let, ráda chodila do klubů… bydlí asi kilometr odsud. A její jméno je…“

„Lola Cleerwoodová,“ zamračil se Alfréd, když viděl její občanku.

„Správně… mladší sestra Isabely,“ dodala Samanta tiše a pokojně hleděla na mrtvou dívku s modrýma očima a bledou pletí zabarvenou kapkami krve. „Dle všeho… se ji někdo pokusil v té restauraci naproti zardousit, a když se mu to nepovedlo, utekla mu. A ona – protože přišla o sestru a už tak byla na pokraji šílenství – nejspíš spáchala sebevraždu…“ řekla Samanta své myšlenky na hlas.

„Domněnky,“ upozornil jí přísný hlas Davida, který se tam dostal spolu s několika lidmi z laboratoře, aby ohledali místo. „Pomohlo ti ohledání předešlých míst v něčem, Yorku?“ zeptal se přísně.

„Co ten notebook?“ opáčil Max jeho otázku otázkou. To se Davidovi moc nelíbilo, přimhouřil oči a připomněl mu, že se ptal jako první. „Ano, mám alespoň nějakou představu o tom psychopatovi,“ řekl po chvíli.

„Ano, pane,“ připomněl mu David zle a vzhlédl k Alfrédovi. „Dělal potíže?“

„Ne, pane,“ řekl Alfréd pokojně.

David pohlédl na Samantu a přešel k oběti, Samanta mu zopakovala všechny informace, které o ní věděla. Přitom se nenápadně podívala na Alfréda skoro, jakoby ho kárala, že ho předtím varovala, že může být tato dívka další na řadě.

„Novináři?“ zeptal se David jenom.

„Ne,“ odvětila Samanta. „Mám říct Kevinovi, aby se jich případně zbavil?“

„Prozatím o této smrti nikomu neřekneme,“ řekl David a vstal. „Čím méně lidí ví, že máme další oběť, tím lépe… Možná, že to toho maniaka na chvíli zastaví, poslední dobou se ozývá nějak moc.“ Očistil si ruce. Prohlédl útržek a zamračil se. Stiskl ho mezi prsty. Z velké části na něm byla fotka jakési malé holky.

„Chci vypracovat podrobnou zprávu, Sparksová,“ řekl poněkud prudce a prošel kolem všech, kteří se za ním zmateně dívali.

„Nevšímej si ho, takový býval pořád,“ poznamenal Alfréd, když si všiml Maxova upřeného pohledu za Davidem.

„Co bylo na tom útržku?“ zeptal se Max pouze a vzhlédl k němu.

„Fotka jedné holky…“ řekl Alfréd lhostejně. „Možná, že nám konečně zapadne do té mozaiky, kterou ses pokoušel předtím rozluštit.“ Pohlédl na sedmou oběť. „I když o tom pochybuji…“

Max se snažil rozpomenout na všechny útržky, které viděl. Byl schopný je nyní alespoň trochu spojit. Zpráva. Smrt mladé dívky. Podezřelí: její… kdo? Ten útržek mu chyběl… Kdo byl podezřelý? Co se jim ten šílenec snaží říct. Vraždí snad v jejím jménu? Aby uctil její památku? Proč? Nechápal.

„Maxi?“ slyšel najednou něčí hlas a otřásl se. Konečně se vzpamatoval. Nepostřehl ani chvíli, kdy nasedl do auta a byl odvezen někam pryč Alfrédem. „Děje se něco?“

„Ne,“ hlesl po chvíli a podíval se z okna. Kolik je pravdy na tom, co se mu prohání hlavou? Jsou ty útržky nějak podstatné, nebo jim to jejich vrah dává jako poslední sbohem? Je možné ho zastavit…? Předejít nějaké vraždě? Narušit jeho cyklus…? Lze vůbec zastavit perfekcionistu, jako je on?

Na další místo činu už Max opravdu neměl sílu. Představa, že sotva vejde na místo, kde zemřelo další dítě, další adolescent, asi by mu bylo špatně. Netušil, proč ho Alfréd dovezl k jeho ubytovně. Váhavě se podíval na to obydlí. Jeho pohled jasně naznačoval, že má obavy, aby se to každou chvílí nezbořilo.

„Zítra pro tebe přijedu o něco později. Musím ještě něco zařídit,“ řekl Alfréd místo rozloučení.

„Nemusíš,“ připomněl mu Max a vyšel z auta. Kdyby se ohlédl, povšiml by si, že ho Alfréd chtěl ještě na chvíli zastavit. Snad mu chtěl něco říct… Max za sebou zavřel dveře od auta a neohlédl se. Alfréd ani nic neřekl, aby ho zastavil. Počkal, dokud nevejde do domu, než se sám rozjel pryč. Přitom se myšlenkami vracel k tomu, co se dnes stalo. Zničehonic zastavil auto. Sevřel volant pevně v rukách, nehty si zaryl do kůže. Chvíli takhle stál s autem a ignoroval troubení aut za ním. Pomalu se za ním tvořila kolona, zatímco on pořád byl myšlenkami někde jinde. Povzdychl si, nahlas si zanadával, otočil se s autem a jel zpátky.

Proč mi zrovna takový prcek jako on nedá pokoj?! Nepokojné myšlenky se mu vířily hlavou. Zastavil před tou pochybnou budovou tak prudce, že brzdy zaskřípaly, a Maxe ten zvuk zaujal. Který šílenec si nyní vysloužil pokutu za to, že jel příliš rychle a zastavil jako hovado? Už, už vytahoval blok na pokuty a kráčel ke dveřím, že tu dotyčnou osobu seznámí se zákonem, ale zarazilo ho zběsilé zaklepání.

Dostal nepříjemný tik do oka. Ne… Opovaž se tyhle dveře vyrazit, Riddle!! Musí sloužit ještě pár týdnů, k čertu!

Naneštěstí zastavil Alfréda před vykopnutím dveří, který už zvedal nohu dozadu, připravený kopnout vší silou.

„To bys zkusil jenom jednou,“ zavrčel na něj Max zle.

„Taky tě zase rád vidím,“ poznamenal Alfréd a už se mu sáčkoval dovnitř, to by muvšak Max rázným úderem do dveří nesměl zabránit v průchodu. „Hele, oba nechceme zkoušet, zda ta tvoje vyhublá ruka zastaví mou nohu, nebo chceme?“

Max si ihned spočítal, že po jeho zákroku by to jeho ruka skutečně nebyla schopna přežít, a tak mu rychle uhnul. Připomněl mu, že je na cizím pozemku bez povolení. Alfréd ho ignoroval a skoro jako pes začichal a pochodoval kupředu. Zarazil ho počet místností, čekal nejspíš něco víc.

„Lednička?“ zeptal se jenom. Max po něm hodil botu, které se vyhnul.

„To jsi mě snad přišel vyžrat?“ zeptal se podrážděně.

„Ne, něco tady smrdí, myslím si, že je to nějaké plesnivé jídlo,“ vysvětlil pokojně a jal se prozkoumávat dál, přestože mu to Max zakázal. „Máš tady něco plesnivého?“

„Ne, lednička tady není a nic plesnivého taky ne. Kromě celého domu…“

Alfréd se na něj podíval. „Jak tady můžeš přežít?“ zeptal se skoro překvapeně. Ani po opětovném rozkazu, aby zmizel, Alfréd ho ignoroval a usadil se na zem.

„Proč jsi přišel?“ zeptal se Max otráveně, když se usadil naproti němu.

„Pozvat tě na drink,“ usmál se Alfréd mile.

„Zamítá se!“ ¨reagoval Max ihned, prudce.

„Nebuď suchar.“

„Ne! Jestli je to léčka, jak mě odvléct někam do neznáma a ujet, tak na to zapomeň!“ A hned se od něj odsunul do rohu. „A navíc – máš zbraň, zatímco já mám jenom odznak, které si může koupit každé dítě v jakémkoliv vetešnictví za dva dolary!“

Alfréd zamrkal. Tohle ho žere?

„A ano! Narážím tím na to, že jsi mě ohrozil během vyšetřování!“ dodal Max podrážděně.

„Můžeš si stěžovat, jednal jsem neuváženě,“ pokýval Alfréd hlavou.

Max mlčel. Pohlédl se svraštěným obočím dolů. Ano, má na to právo… ale na druhou stranu se může zase bránit tím, že i on ohrozil průběh vyšetřování – zkoumal věc z místa činu, i když tady mají odborníky. Pochybil i on. Tiše vydechl.

„Nebudu,“ řekl tiše a Alfréd zamrkal. „Jednal jsem stejně neuváženě, jako ty… Takže by to nemělo smysl, kdyby ses bránil vlastní výpovědí. A byli bychom jako děti na pískovišti.“

Alfréd se pousmál.

„Konečně od tebe slyším rozumné slovo,“ pronesl s ironickým nádechem. Byla po něm hozená druhá bota. Ušklíbl se, když se jí stihl vyhnout v čas.

„Jak dlouho tady hodláš sedět?“

„Dokud se nezvedneš a nepůjdeš se mnou na drink.“

„No, tak to tady asi mezitím srosteš s tímto… tímto příbytkem.“

Alfréd se musel ušklíbnout – ani on sám netušil, jak to stavení nazvat. A to ho těšilo. „Máš štěstí,“ pronesl mile. „Když jsem pro tebe ráno jel, stavil jsem se v obchodě. Pokud ti nebude vadit, že jídlo a pití, které obsahuje můj kufr, nebude zrovna v nejlepší teplotě i formě, v jaké by mělo být, klidně se s tebou o desetinu podělím.“

Maxův drobný úsměv úplně zmizel. Aha, desetina. Takže má jednu bagetu… Představa toho kousku ho přesvědčila, že si raději nechá zajít chuť. A pití? Pokud nenakoupil deset lahví nějakého pití, tak se taky může rozloučit s jakýmkoliv občerstvením. Zarazil ho Alfrédův smích.

„Žertuji,“ dodal jen, vstal a během chvíle zmizel. Vrátil se s taškou plnou jídla a v druhé bylo pití – alkoholické i nealkoholické. Maxe napadlo něco nebezpečného – má zkusit Alfrédovu toleranci alkoholu? Ten nápad se mu zamlouval. Možná, že když se s ním opije, nebude až tak moc protivný a arogantní. Možná bude dokonce i vtipný. Už jenom za to, že ho pozval do té čajovny, si získal body k dobru.

Chvíli váhal, než sám sobě tento nápad potvrdil.

Opije ho! Za ty vtípky, kterými ho přivítal! Ušklíbl se. I on umí být nebezpečný, když se mu chce. To ovšem netušil, kolik toho Alfréd snese…

Jak očekával, dostalo se mu piva z plechovky. No, co se dá dělat, bude muset být buran. Přiťukli si a snad hráli závod, kdo dřív plechovku vypije, zatímco se sledovali navzájem, zpoza přivřených očí. Oba skončili stejně a na důkaz, že právě jeden z nich vyhrál, třískli s prázdnými plechovkami o zem.

„Vyhrál jsem!“ řekli ve stejnou chvíli, trochu zadýchaní. Nevraživé pohledy se jim vrátily, když ihned říkali, že ten druhý podváděl.

„Tak fajn, další!“ řekl Alfréd, rozohněný tím, že se mu ten prcek snažil namluvit, že vyhrál.

„S radostí!“ přikývl Max rázně, s jasným nesouhlasem, že by ten dlouhán mohl vyhrát.

To se opakovalo ještě několikrát, dokud se kolem nich nenahromadily skoro všechny plechovky piva. Zatím celkově pět piv na každého. Ve spojení s tím, s jakou rychlostí je všechny vypili, nebylo divu, že se za chvíli už tahali a říkali, že ten druhý podváděl.

„Ještě ti zbylo na dně!“ řekl Alfréd, lehce zdlouhavě.

„A tys nechal půlku,“ vrátil mu to Max, zatímco se mu lehce motal jazyk i hlava. Ne! Proti tomu nafoukanci prohrát nesmí!

Alfréd se ušklíbl a uvolnil si knoflík na košili. Alkohol v jeho těle vyvolával patřičnou reakci – bylo mu horko. A hlavně odbourával veškeré zábrany. Podal Maxovi další plechovku.

„Tak mě přesvědč, že jsi rychlejší,“ vyzval ho tiše. Max jeho výzvu přijal a ignoroval fakt, že už teď se blížil k vlastní hranici toleranci alkoholu.

„S radostí,“ zvedl další plechovku.

Nic je nezastavovalo. Když došly plechovky piva, měl Alfréd k velkému překvapení zásobu vína. Na co se proboha chystal? Čekal snad, že jeho dnešní den nějak takhle skončí nebo to měl nakoupené na nějakou oslavu?

To jim oběma bylo jedno.

„Takže…“ vydal ze sebe Alfréd, ještě trochu schopný pohybu a normální mluvy, zatímco sledoval Maxe, který už tak stabilní polohu neměl a hrozilo, že každou chvílí skončí na zemi a (pravděpodobně) usne. Kolem nich byl učiněný bordel. Ani tornádo by tolik škody nejspíš nenadělalo jako ti dva. „Co je pravdy na tom, že jsi gay? Nakonec… jsi mi ani pořádně neodpověděl.“

„Už jsem ti říkal,“ začal Max a škytl, „že jsem. A jestli… je to nákaza… tak ji velmi brzy dostaneš… arogantní dlouháne.“ Ukázal na něj křivě prstem, div neztratil svou rovnováhu. ‚Bože, mně je špatně…‘ pomyslel si a snažil se udržet víčka otevřená.

Alfréd se trochu ušklíbl. „Abych pravdu řekl…“ začal a opřel se o zeď, „asi by mi to nevadilo, mít tu nákazu…“

Max se suše zasmál. „Ty a gay? Nedělej si ze mě srandu… Ty jenom… ž-žertuješ,“ zakoktal se Max kvůli pomotanému jazyku a několikrát zamrkal, aby udržel víčka nahoře. Ano, došlo na konec jeho tolerance. Brzy usne.

Alfréd se ušklíbl. Opatrně vstal, aby se mu nepodlomila kolena a pracně k němu přešel. Nohy se mu pletly jenom trochu, ale jinak měl chůzi pořád dobrou. Pochyboval, že by se Max byl vůbec schopný zvednout, kdyby mu to řekl. Jemu samotnému se však nohy podlomily, když byl jenom kousek od něj. Opřel se o zeď a snažil se najít Maxovy oči.

„Pak mi… teda řekni,“ začal, jazyk se mu už také značně pletl, ale nyní jeho hlas zněl sebejistě, klidně, „kdy jsi mě stihl nakazit, Maxíku?“

Max zdlouhavě zamrkal a naklonil hlavu na stranu. „Hm…?“ vydal ze sebe jenom. Alfréd se ušklíbl nad jeho dočasnou otupělostí. ‚Tohle není dobré,‘ pomyslel si Max. ‚Je až zatraceně příliš blízko… Proč ho… neodstrčím?‘

Alfréd se přiblížil ještě o trochu blíž, až se skoro dotýkali nosy. Max cítil jeho teplý dech na své tváři a rtech. Ten lechtivý, slabý pocit se mu prohnal celým tělem. Ach, zatraceně. Deset let je zatraceně dlouhá doba. Uvědomil si, že podvědomě už delší chvíli zadržuje dech. Očima sjel k poodhalenému Alfrédově krku. Rozepnutý knoflíček ho vybízel, aby i ostatní jeho bratry uvolnil a odkryl tak horoucí kůži, kterou bude moci zasypat polibky.

Bude toho litovat?

Vem to čert! Rozhodl místo vlastního mozku. Přisál se Alfrédovy na rty. Nečekal, že mu vyjde až tak ochotně vstříc. Alfréd ho přitiskl na zeď a hned se dobýval do jeho úst, svazoval jeho jazyk se svým a dýchal mu horký vzduch do úst a na kůži. Max nečekal, že tak chladný ignorant může být až tak vášnivý svůdce. A že mu to šlo…

Alfréd ho přiměl, aby pomalu sklouzl po zdi dolů a on se dostal nad něj. Max pootevřel oči, které se mu plnily vzrušením a chtíčem.

‚Aha, takže tady si někdo ihned zařizuje dominantní roli?‘ pomyslel si Max s úšklebkem, ale hlubšímu polibku se ani v nejmenším nebránil. Spíše naopak – ještě víc ústa rozevřel, aby mu pomohl v prozkoumávání jeho dutiny ústní.

Jedno musel uznat – Alfréd rozhodně líbat uměl. Stiskl mu uniformu mezi prsty. ‚Sakra… proč musí vypadat tak zatraceně sexy v té uniformě?!‘ Čí to byla myšlenka? Obou. Přerušili polibek, zatímco je pořád spojovaly sliny jako svědkyně té vášně, kterou do toho nevědomky dali.

Bylo to jenom vteřinové přerušení polibku, aby popadli dech, jenom proto, aby mohli další polibek započít. Oba se ztráceli ve víru vášně, kterou způsobil alkohol. Dřív nebo později jim bylo jasné, že vystřízliví a budou tvrdit, že se toto nikdy nestalo. Možná proto do toho oba dávali tolik, jakoby se tak nikdy stát nemělo.

Odtáhli se od sebe opět jenom proto, aby popadli dech.

Když se však Alfréd už živě skláněl pro další polibek, Maxovi se nejspíš povedlo svůj mozek opět spojit se zbytkem těla a uhnul. Zadýchaně ho pozoroval a snažil se něco říct, než mu alkohol opět ovládne mozek.

Alfréd se zastavil jenom kousek od jeho tváře a vzrušeně na ni vydechoval. Max ho chvíli tiše sledoval, v očích se mu pořád zobrazovalo vzrušení a chtíč, ale nyní i obavy. Dělá to jenom proto, že jsou oba opilí? Jenom ho zkouší? Chce si užít a potom ho odkopnout? Řekl mu to jasně – chce mít přece jen čistě pracovní vztah.

Tak proč… když se Alfréd k němu znovu snížil, mu vyšel s polibkem opět vstříc? Co ho přimělo ho znovu políbit? Byl to alkohol… nebo něco jiného? Zneužíval Alfréd jenom situaci nebo byl také opilý? Netušil. Mozek mu zahalila mlha, kterou rozhodně nechtěl jen tak rozehnat. Ať má raději mysl zatemněnou… než aby čelil kruté pravdě. Nebo aby zjistil, že usnul a jeho mysl vytváří až takhle přesvědčivý sen. Prohrábl mu vlasy a mírně je stiskl, aby polibek dobrovolně prohloubil.

Ne, tohle nemohl být sen. Tak silně by vlasy stisknout nemohl, necítil by je tak moc. A on by rozhodně nereagoval tak intenzivně.

Alfréd mu kolenem mírně přitlačil na rozkrok a musel se ušklíbnout do polibku. Není jediný, kdo má problém se sebeovládáním. To, co však přišlo potom, byl však vrchol vší drzosti, kterou by si Alfréd kdy představil. Odtáhl se jenom proto, aby ho políbil na krk, a než se nadál, už slyšel tiché oddychování a chrápání. To si dělá srandu, že ano?

Ne, nedělá.

Max skutečně usnul. Alfréd dostal menší tik do oka. Dlouze si povzdychl a zapřel se rukami, aby ho nezalehl. Chvíli ho pozoroval, jak spí, a potom očima sklouzl dolů, níž a níž. Musel se pousmát. Ani se mu nedivil, však budou oba muset nastoupit zítra s kocovinou. A hlavně neuspokojení. Nastavil budík na pět hodin ráno, to jim bude stačit dostatečně na to, aby se připravili, případně vyříkali, co se tady stalo, pokud si to někdo nebude pamatovat. Chtěl ulehnout vedle něj, ale pro vlastní bezpečí si raději šel lehnout na druhou stranu. Nepořádek neuklízel, neměl na to síly.

Věděl, proč si raději lehnout na druhou stranu – nebezpečí na sebe nenechalo dlouho čekat… Nebezpečí v podobě svévolných úderů nebo kopanců ze strany Maxe ho jasně přesvědčily, že kdyby zalehl u něj, rozhodně by se nevyspal a stal by se z něj boxovací pytel.

Nemohl usnout.

I když se snažil, jak moc chtěl, neměl tak pokojný spánek, jako Max. Využil alespoň jeho koupelny, osprchoval se a zchladil si tak trochu mysl i tělo. Vzrušení i alkohol z něj už opadly. Uklidil ten nepořádek, který způsobili. Kdyby to neudělal, bylo mu jasné, že si tak vykope vlastní hrob. Přestože chlastali oba…

Za dlouhé, bezesné noci, kdy nemohl usnout, pozoroval a poslouchal spícího Angličana, který byl jenom kousek od něj.

Pohlédl na svůj mobil. 3:19. Měl by se stydět, za chvíli bude vstávat a takhle bude úspěšně zaspávat za volantem nebo v práci a David bude mít řeči. Opět pohledem sjel ke spícímu muži, který byl nyní jenom kousek od něj.

Tiše k němu přešel a pozoroval jeho spící tvář. Naneštěstí už nechrápal a dle všeho vystřízlivěl. Snížil se k němu, div se jejich tváře znovu nedotýkaly. Jenom o něco blíž a mohl by ho znovu políbit.

‚Ne,‘ pomyslel si a odtáhl se. ‚Nesmíš… je to kolega. Musíš ho nechat si myslet… že nemáte nic společného… že toto byl jenom sen. Nesmíš tomu podlehnout, Alfréde, sakra! Máš tady práci!‘

Zamračil se sám nad sebou.

Vztáhl k němu ruku a prohrábl mu vlasy. Posléze palcem jemně přejel po spodním rtu. Povšiml si, že se Maxova víčka trochu pohnula. Zůstal v klidu. Odtáhl se, naposledy pohlédl na ty rty, které ho pár hodin zpátky přiměly ztratit mysl a jako blázen je líbat, nemyslet na nic jiného, cítit něco, co nikdy předtím necítil vůči žádné ženě či muži.

Nakonec se Max pomalu probudil. Bolela ho hlava. Dával to za vinu alkoholu, který násilnou formou pil, aby stíhal s Alfrédem. Ale proč měl pocit… že jeho rty hořely? Co proboha všechno pili, že ho tak moc bolela hlava? A hlavně – o čem si vykládali, že měl tak těsné kalhoty?

Byl jeho pocit, že před chvíli cítil něčí dotyk, správný, nebo si jeho mysl s ním jenom zahrávala jako trest za tolik alkoholu? Netušil.

A raději ani nechtěl tušit.

Alfréd ho tiše sledoval. Ušklíbl se pro sebe a špičkou jazyka jemně olízl palec, kterým předtím hladil Maxův dolní ret, a v očích měl výraz vítězství, převahy, ale taky naprostého zaujetí.