„Tak to ti rád předvedu,“ zašeptal Alfréd nebezpečně, vzrušeně, než se snížil a dostatečně vášnivě ho políbil. Sevřel mu vlasy mezi prsty a natiskl koleno na Maxův rozkrok. Chtěl mít jistotu, že není jediný zoufalý v této situaci – že to nebyl jenom on, komu přišly kalhoty teď úzké. Po chvíli přitlačil a vynutil si tak nepříjemné, však spokojené zavrčení do polibku. Přimhouřil oči a užíval si tu chvíli. Přerušil polibek a posypával Maxův krk dalšími letmými polibky. Vycítil, že mu chce zatáhnout za vlasy, ale ruku mu v čas uzemnil a jemně kousl do kůže na krku. Cítil, jak se mu napnuly všechny svaly. Nasál kůži, aby lehce zrudla. Max cítil mravenčení v celém těle – to mu snad udělal cucflek?! Žertuje? A zrovna tak špatně umístěný – tohle límečkem teda nezakryje!

Už teď se obával Christininých otázek.

Ne, že by se mu to nelíbilo, ale nedovoloval si trochu moc – proč si ho značkuje? Mírně se pod jeho nadvládou pohnul a díval se na něj dolů. Alfréd k němu spokojeně vzhlédl a tentokrát ho do krku kousl. Max ho chtěl druhou rukou odsunout, ale i tato byla pevně uzemněna.

„Zapomínáš na pravidla,“ ušklíbl se na něj Alfréd.

„To ty je porušuješ,“ řekl Max tiše. Alfréd mu jazykem přejel po rtech a sledoval, jak se ta bledá tvář barví do růžova.

„Možná máme každý jiná,“ zašeptal mu do ucha, než ho jemně stiskl mezi zuby. Max se pevně kousl do spodního rtu – nedopřeje mu to potěšení! Slíbil si, že mu nepodlehne. Musel se soustředit. Alfréd si všiml jeho záměru, proto se ho rozhodl vyhecovat tak moc, jak jen to půjde. Pokoří ho, za každou cenu.

Max ho zatahal za kravatu, aby ho přitáhl k sobě a hluboce ho políbil. I kdyby nahlas říkali cokoliv – v mysli oba věděli, že rty toho druhého jsou určené přímo pro ně samotné. Zatímco Max sevřel Alfréda okolo krku a držel ho v tomto polibku, Alfrédovy ruce klesaly dolů po jeho těle, pod košili, a druhá se pokoušela otravné košile a kravaty zbavit. Překážela mu. Po krátkém boji s knoflíky se rozhodl nechat svou živočišnou sílu působit – prostě z něj košili strhl. Nezáleželo mu, že dva knoflíky odletěly stranou. Max mu chtěl něco říct, ale nestihl, protože mu opět ústa uzavřel v polibek. Nyní bylo na něm, aby z Alfréda strhl přebytečný kus oblečení. Alfréd mu (skoro až nedočkavě a ochotně) pomohl a přetáhl si vrchní díl uniformy přes hlavu.

Max zůstal chvíli hledět na Alfrédův trup. Všiml si nehezké jizvy těsně pod levým prsem. Staré sotva dva roky. Netušil proč, ale zatoužil po ní přejet prsty. Zeptat se na ni. Kdo mu ji způsobil. A proč? Ale nechal ty myšlenky uvnitř své hlavy. Nebylo by slušné se ho na to ptát. Ne nyní. Oči mu pomalu sjely k levému boku – tmavá modřina. Kdo ho tam mohl kopnout? Vypadala čerstvá.

„Zatýkání nezvladatelného delikventa chvíli předtím, než jsi přijel,“ vysvětlil, když si všiml jeho pohledu. Přiměl ho, aby se mu podíval do očí. „Znechucuje tě to snad?“

„Ne,“ odvětil Max po chvíli.

Alfréd mlčel a potom svůj zrak snížil k jeho kalhotám, které se snažil z něj sundat. Maxův pohled opět padl na jizvu pod jeho levým prsem. Kdo mohl být tak zručný, aby ji způsobil? Komu se povedlo pokořit Alfréda Riddlea? Nepostřehl ani, kdy z něj sundal zbytek oblečení, když se před ním objevil úplně nahý. Ne že by cítil stud – proč by měl? Alfréd ho sledoval, jak se snaží uvolnit pásek u jeho kalhot, a musel se ušklíbnout, když s ním zápasil.

„Kolikrát jsi to dělal někomu jinému?“ zeptal se provokativně.

„Kdo se má vyznat v těch vašich dírách? Stačí pouze knoflík a zip, ale ne – Vy Amíci musíte mít i opasek,“ zavrčel Max nespokojeně. Alfréd se kousl do jazyku, aby se nezasmál.

Musel nakonec poraženecky přikývnout. Nechal Maxe, aby z něj sundal všechno přebytečné oblečení – takže úplně všechno – a opět ho přinutil, aby si lehl na záda. „Neodpověděl jsi mi,“ připomněl mu spokojeně. „Tvrdíš o sobě, že jsi se ženou nespal už deset let. Vězel za tím snad chlap?“

„Je snad moje věc, co se děje v mém osobním životě,“ připomněl mu Max chladně. Alfréd mu mírně stiskl ramena a oběma palci mu přejel po krku.

„Divím se, že tě někdo nepřetáhl, sotva jsi opustil Londýn,“ pronesl upřímně. Překvapilo ho však, jak rychle Max byl schopný dostat ho na záda a držet mu ruku nad hlavou a poněkud lehce ho uzemnil tak, že se nemohl ani pohnout.

„Kdo říkal, že jsem to vždycky býval já, koho si mohli ostatní brát?“ zeptal se tiše, skoro až nebezpečně. Měl svou vlastní hrdost. A pokud si z něj hodlá střílet, klidně mu dokáže, že i on je muž. Alfréd mlčel a pobaveně se usmál. Zvedl druhou ruku poraženecky.

„Dobře, beru zpět,“ řekl klidně. Max ho však nepouštěl. Alfréd musel bohužel uznat… že ho tahle Maxova poloha vzrušovala – viděl ho celého, nahého a hladovýma očima hltal úplně všechno, co mu poskytl ke zhlédnutí. Pozoroval klidný pohyb jeho hrudi – nahoru a dolů. I v této situaci uměl zachovat chladnou hlavu. Zvedl druhou ruku a přejel mu po levém boku pomalu výš až ke krku. „Máš snad nějaká jiná pravidla?“ zeptal se tiše, vzrušeně. Jestli se nějak nepohne, vezme si ho klidně i v této poloze. Cítil jeho kůži na svém údu, který okamžitě reagoval na jeho blízkost.

„Přestaň konečně kecat,“ poradil mu Max s mírným zamračením. Nechtěl se vykecávat. Chyběl mu sex. Deset let. Jak mohl vydržet deset let? Bez řádného sexu! Dlouhá doba. Neskutečně dlouhá doba. Alfréd si po chvíli hravě uvolnil ruku a sevřel mu boky. Max se mu opřel o kolena a mírně se nadzvedl, nasměroval ho do sebe a pořád ho vyzývavě sledoval. Alfréd nemohl od jeho těla odtrhnout oči. Čekal nějaké vypracované svalstvo, ale Max mu poskytl pohled na něco, o čem by se mu ani nesnilo. Zatoužil dotknout se ho. Po delší době zírání konečně odtrhl oči, vzhlédl k němu a ve stejnou chvíli do něj i hluboce pronikl. Bez přípravy. Hluboce, tvrdě. Chtěl vidět jeho obličej v extázi, naprosto vzrušený obličej, který nikomu předtím neukázal, i kdyby měl sebelepší ovládání. Jen na krátkou chvíli se mu v mysli objevila otázka – co kdyby to byl on, kdo si ho jako první vzal? – ale hned zase zmizela, když do něj přirazil podruhé, hlouběji. Max tiše zavrčel. Čekal, že bude velký, ale že až tak moc. Nelitoval toho však. Kolikrát si on sám bral sotva vyzrálé mladíky, když byl mladší a hloupější. A také se tehdy bláhově nestaral, zda je to bolelo. Nebo zda to bolelo druhé. Alfréda si však podřídit nemohl – cítil z něj něco živočišného. Něco, čemu by nemohl vládnout. Zaklonil hlavu dozadu a vypustil tichý sten, když Alfréd svůj pohyb zopakoval.

Alfréd spokojeně poslouchal tu vzrušenou, tichou odezvu a znovu přirazil – hlouběji. Nedal mu moc času si na něj zvyknout, než začal přirážet. Dle Maxové odezvy mu to nevadilo, spíše si to doslova užíval. Na chvíli se mu zdálo, že spatřil i neposednou slinu, která utekla z jeho rtů. I kdyby ho jenom šálil zrak, bylo to tak neuvěřitelně sexy, že by si to o Maxovi nemohl ani pomyslet. Oba zavřeli oči, zintenzivnili tak jejich propojení. Teplo pohlcovalo Maxe zevnitř. Cítil bolest, ale nestaral se o ni. Cítil, jak se do něj tlačí s každým přírazem hlouběji a hlouběji, jako dravé zvíře. Alfréd pootevřel oči a sledoval ho. Jak vzrušující. Držel jeho boky a přirážel o to rychleji. Vysloužil si tak zadržený Maxův sten. Ach, jak by miloval, kdyby ho vypustil na svobodu ze svých úst, aby se rozlehl po celé místnosti. Matrace mírně vrzala – byla poprvé svědkem jakéhosi propojení, poprvé necítila na sobě váhu jen jednoho těla.

Chtěl slyšet jeho hlas. Nahnul se k němu a stiskl mu bradavku mezi zuby. Mírně zatáhl. Konečně se mu povedlo ho něčím překvapit a on překvapením nechal průchod svému vzrušenému hlasu. Podíval se na něj s mírně růžovými tvářemi, ale Alfréd stiskl jeho bradavku mezi zuby o to víc, aby si vysloužil další takový nečekaný vzdych. Přitom opět začal pohybovat pánví. Chvíli se věnoval jedné, potom hned druhé bradavce. Nečekal, že by on sám byl schopný něčeho takového, ale musel uznat, že to bylo uspokojující. Skousl druhou bradavku o něco víc, opět poslouchaje ten líbezný vzdych. Začal přirážet rychleji. Max stiskl víčka k sobě. Tohle tempo dlouho nevydrží. Chtěl něco říct, ale v ústech měl sucho. Alfréd ho navíc krátce na to divoce políbil, převážil ho na matraci, několikrát přirazil, než společně vyvrcholili. Chvíli nechali ústa spojená ve vzrušující polibek, než ho konečně přerušili, aby popadli dech. Dívali se vzájemně do očí a jakoby v nich už nenacházeli to, co předtím. Chvíli jen tak navzájem hleděli do očí, než se z něj Alfréd pomalu vysunul. Všiml si, že si Max skousl spodní ret, ale nedal na sobě znát bolest v konečníku. Alfréd se položil vedle něj a zhluboka oddychoval. Leželi tiše vedle sebe a nemluvili. Snad nevěděli, co říct. Oba byli překvapeni, že se k něčemu takovému dobrovolně odhodlali.

Max zamrkal, když ucítil dotek na svých prstech. Jemný, jenom letmý, než mu Alfréd ruku trochu sevřel. Všiml si, že má zavřené oči. Jeho pohled opět spočinul na té jizvě a čerstvé modřině.

„To jsi až tak perverzní, že mně musíš pořád hledět? Nemáš snad dost?“ zeptal a provokativně otevřel jedno oko s úšklebkem, jenom proto, aby se rychle vzdálil, jinak by mu Max uštědřil ránu. Hned však viděl, že musel nadávat ve své mysli, když se mu nepříjemně ozvala bolest v konečníku a připomněla mu, co právě spolu zažili. Alfréd se posadil na matraci vedle něj. Neměl stud – neměl důvod se stydět za své obnažené tělo. „Proč na mě pořád tak zíráš?“

„Odkud máš tu jizvu?“ zeptal se Max po chvíli ticha.

Alfrédovi na chvíli zmizel úsměv, než pohlédl před sebe.

„Dlouhá historie…“ řekl jen. „Něco, na co bych nerad vzpomínal.“

Max přikývl. Respektoval ho. Pochyboval, že by si byli najednou blízcí, jenom po první souloži. Věděl, že to bude jen jednou a naposled.

Pomalu se posadil. Díval se pokojně před sebe. Alfréd se jen zeptal, zda smí použít sprchu. Max jen tiše přikývl. Když zmizel, zůstal Max sám se svými myšlenkami. Bylo to správné? Ano, byla to hra. Kdo ji vyhrál? Nebo snad pořád pokračuje? Byl tohle poslední akt této hry? Netušil. Teprve začala a už by měla skončit? Zavřel oči. Co od toho očekával? A co očekával Alfréd? Proč ji vůbec rozehrál?

A na jak dlouho?

Probudila ho teplá kapka vody, která na něj spadla. Pomalu otevřel oči. Viděl, že Alfréd sotva nejspíš vylezl ze sprchy. Ani se neobtěžoval nějak zahalovat. Jen měl ručník kolem krku, jinak byl celý obnažený. Dřepěl u něj, v těsné blízkosti.

„Koupelna je volná,“ řekl jen a odtáhl se. Na chvíli snad váhal, zda Maxovi nabídnout ruku, aby mu pomohl vstát, ale po chvíli už sledoval jenom jeho záda, jak mizí v druhé místnosti. Tiše zanadával, když osaměl. Stačil jen jeden pohled a sám musel uznat, že po něm znovu zatoužil. Tahle hra se mu vymyká z kontroly. Zarazil ho až jeho mobil, který vibroval v kapse. Volala mu Samanta.

Max vklouzl do sprchy, nohy se mu mírně třepaly. Byl to nejspíš následek prudkého Alfrédova vpádu. Ale nelitoval toho. Konečně vyzkoušel i druhou stranu. Lámal si hlavu, jak to ti mladí kluci mohli vydržet, když si je sám někdy tahle dravě bral. Ušklíbl se nad vzpomínkou své smutné minulosti a zapnul sprchu. Chvíli váhal, než si rozevřel půlky a pomalu do svého otvoru strčil prst. Tiše zasténal. Pořád to bolelo, ale už ne tak moc. Zavřel oči a pohyboval prstem ze strany na stranu. Cítil, jak po jeho stehnech teče sperma. Alfrédovo sperma. Zrudl. Kdo by si pomyslel, že to jejich pošťuchování skončí nakonec takhle. Když chtěl vytáhnout prsty, zarazil se. Slyšel, jak někdo vešel dovnitř. Zrudl o to víc. ‚Zatraceně!! Já zapomněl zamknout?!‘ pomyslel si s menším strachem a pomalu se ohlédl za siluetou, kterou viděl skrz závěs. Nehýbal se. Jestli ho uvidí v této pozici, jak na to bude reagovat? Chvíli vyčkával, skoro nedýchal, srdce mu na pár chvil přestalo bít, snad aby ho neprozradilo v nepříliš hezké pozici, než konečně slyšel zavření dveří a žádné kroky po kachličkách. Dlouze, tiše vydechl.

Důkladně se umyl. Snad měl strach, aby z něj Alfrédův pot nebyl cítit, aby na sobě necítil jeho vůni, když půjde spát, když bude ráno vstávat, aby ji na něm necítil nikdo jiný. Dal si opravdu záležet. Nechtěl mít kvůli vztahu opět problémy v práci.

Když si byl konečně jistý, že je naprosto očištěn od Alfréda, vylezl ven. Cítil se příjemně. Dlouho takovýhle pocit neměl. Pocit… radosti, volnosti. Vyšel ven z koupelny a zarazil se, když viděl, jak si Alfréd obléká uniformu. Nemohl si pomoci, ale tiše ho špehoval. Ten pohled na svalnatá ramena by si přece nemohl nikdo nechat ujít. A ten pevný zadek, obepnutý v úzkých kalhotách. Však on sám věděl, jak jeho tělo vypadá – úplně nahé. Ihned si vlepil facku, aby se zbavil úchylných myšlenek. Začínal být horší, než jeho sestra! Vlastně ne – už je horší, když se s ním dobrovolně vyspal… a líbilo se mu to. Sevřel si vlasy mezi prsty. Bože, Maxi, ty maniaku!! Praštil se hlavou do stěny a tím přinutil Alfréda se otočit. Konečně si ho všiml.

„Nevlezeš se do dveří?“ zeptal se s úšklebkem.

„Čí si myslíš, že je to chyba?“ ušklíbl se Max.

Alfréd k němu přešel a přitáhl ho blíž za župan. „Nevzpomínám si, že bys protestoval,“ pronesl tiše, blízko jeho ucha, skoro až svůdně.

Max ho mlčky sledoval. „Už mizíš?“ zeptal se jen.

Alfréd se pousmál a prohrábl mu vlasy. „Někdy se zase stavím,“ pronesl a šel si obout boty. Max se za ním otočil a šel ho vyprovodit.

„Nikdo tě sem nepozval,“ připomněl mu ostře, přísně. Alfréd se zastavil na prvním schodu a pro sebe se ušklíbl. Vrátil se k němu a věnoval mu hluboký, divoký polibek.

Po chvíli se odtáhl, aby svůdně zašeptal: „Nebude ti vadit, když zase přijdu?“ zatímco mu rukou pomalu zajel pod župan a dotkl se jeho boků. Max cítil, že trochu zrudl. Byl rád za temnou, chladnou noc kolem nich. Tak si alespoň Alfréd ničeho všimnout nemohl.

„Ani ne…“ pronesl tiše s pohledem stranou.

„Kdybych na něco přišel, ozvu se,“ dodal Alfréd už profesionálně a odtáhl se.

„Díky…“ odvětil Max a chvíli váhal, než dodal: „Jsi vážně dobrý člověk.“

Alfréd se po jeho slovech zastavil u branky. „Nenazývej mě dobrým člověkem. Budeš toho potom litovat,“ zašeptal tiše, ale Max ho slyšel. Netušil, zda se jenom přeslechl, nebo to skutečně řekl. Čekal, dokud jeho auto s řevem neodjelo pryč. Díval se tiše za ním, dokud mu naprosto nezmizel z dohledu.

Pohlédl na hodiny. Bylo pořád brzy na to, aby šel spát. Devět hodin večer. Ležel na matraci, kterou předtím musel uklidnit po jejich aktu. Nemohl usnout. Převaloval se z jednoho boku na druhý. Najednou mu matrace připadala strašně velká.

Co taky čekal? Po jednom sexu se na jejich vztahu absolutně nic nezmění. Pořád jsou kolegové.

Povzdychl si a převalil se na bok. Bolest ho už skoro opustila. Nebyl na ni zvyklý. Vstal a pomalu kráčel ze strany na stranu a přemýšlel. Hodiny tiše utíkaly. Během chvíle bylo už deset hodin večer. Nepostřehl by to, kdyby mu nepřišla zpráva od Christiny, která mu psala, že pokud má pořád zájem o tu fotku, pošle mu o ní informace. Prý se setkala s někým, kdo tam předtím pracoval, a pamatuje si na tu skupinku. I na osobu, která je tehdy vedla.

Jestli budeš tak hodná, pošli mi vše na mail, přečtu si to, až si seženu notebook, napsal jí ihned. Byl rád, že mu to mohla sestra sehnat a věnovat. Pousmál se. Konečně se v něčem pohnou. Zavřel oči. Jen na chvíli. Usnout nemohl. Myšlenky mu těkaly z místa na místo a on se probíral tím, co se dnes stalo. Nedalo mu to. Napsal Alexovi, v jaké nemocnici přesně jsou. Bylo mu jasné, co musí udělat.

Dokud je Chris Adams naživu, nemá jistotu, že přežije. Nehledají obyčejného vraha, ale psychopata, maniaka, který nedovolí, aby jeho řetězec byl narušen. Oblékl si civilní oblečení, kabát, a když si ukládal mobil, zarazil se. Pevně stiskl fotku, kterou v něm doposud měl, mezi prsty. Co řekne Davidovi, pokud tam bude? Jedná na vlastní pěst? Ne, jen se potřebuje přesvědčit. Důvěřuje Alexovi. Důvěřuje Kevinovi. Ale nedůvěřuje Samantě. Co kdyby tam byla s nimi? Toho se nejvíce obával. Všude byly její otisky bot. Jaká je pravděpodobnost, že se plete ve svých intuicích? Hodně malá. A to ho děsilo nejvíc. Obul si boty. Nebude moci usnout, dokud se to nevyřeší. Dokud si neudělá jasno…

Vzhledem k tomu, že mu důvěřovali natolik, že si služební auto dovolit nemohl, musel hledat zastávku. Netrvalo mu to dlouho, byl všímavý. A měl štěstí. Autobus k nemocnici mu jel za pár chvil. Mezitím si v hlavě srovnal, co by řekl Davidovi, pokud by ho tam potkal. Kdyby ho nepotkal, půjde se rovnou zeptat Chrise, pokud bude vzhůru, zda si něco pamatuje. Pokud ne, zůstane u něj spolu s Kevinem a Alexem. Pohlédl na fotku ve své ruce a vzpomínal, jak po sobě oběti šly. A zamračil se. Jako další měla být na řadě usmívající se dívka. Protřel si obličej. Na chvíli musí vypnout a zároveň si všechny myšlenky zapamatovat. Sevřel si vlasy mezi prsty, když kolem něj projelo černé auto. Jak dlouho to bude ještě trvat…?

Otevřel oči teprve tehdy, když slyšel, že se něco zastavilo a otevřelo to dveře. Vzhlédl a viděl před sebou autobus. Řidič se na něj klidně díval. Když mu Max sdělil místo, předal mu lístek, vzal si peníze a zavřel dveře. Neřekl ani slovo. Rozjel se kupředu. Max se usadil dozadu. Byla mu zima. Přehodil si kapuci přes hlavu, aby se alespoň nějak zahřál. Řidič se na něj nenápadně díval pomocí zpětného zrcátka. Měl ho jistě za více než podezřelého, ale věnoval se plně cestě. Jen sem a tam na něj znovu pohlédl. Max se opíral o okno a díval se na noční město. V tuhle hodinu by normálně měl usínat. Jenže tady nemůže. Má případ, který mu nedá spát. Přitáhl si kolena k bradě a tiše se díval před sebe. Přemýšlel. Vybavoval si všechna jména obětí. I jejich tváře, způsob smrti, místo, kde je nalezli mrtvé. Vše o nich věděl. Jen jejich vrah byl záhada – kdo je přinutil, aby se zabili? Co jejich smrtí chtěl sdělit? A proč nejdříve dával útržky z novin a u Chrise Adamse na něj zapomněl? Neměl na to čas? Zapomněl? Je možné, aby perfekcionista, jako on, zapomněl? Začal si kousat nehet. Nevnímal místa, kudy projel. Jeho mysl byla někde mimo.

Předtím jim vždycky dával nápovědu. Vzdal to jenom proto, že jsou neschopní a nebyli schopni pochopit jeho hádanku?

Pohlédl z okna. Pršelo a sněžilo. Sníh na silnici se měnil na námrazu. No výborně, pokuty půjdou zítra ráno na odběr. Nehody budou nejčastěji říkané slovo. Smutně se pousmál. Jaká to smutná země – Amerika.

Měl chuť vyzout si boty. Povzdychl si. Asi už je vážně starý na to, aby takhle v noci cestoval autobusem. Křivě se ušklíbl nad touto myšlenkou. Pozoroval svůj odraz ve skle. Najednou se autobus zastavil. Řidič otevřel dveře, přestože na zastávce nikdo nebyl. Max si všiml jeho důležitého pohledu jeho směrem. Kdyby alespoň pořádně zatopil, k čertu, a nedělal si z něj blázny! Měl by mu dát pokutu?

Max konečně poznal velkou budovu nemocnice. Nelišila se nijak jinak od jiných nemocnic, které doposud viděl. Vstal a byl připravený vyjít dveřmi, ale řidič sice zastavil, ale zadní dveře neotevřel. Podíval se na něj, zda to myslí vážně, nebo jenom na této zastávce hodlá otevřít jen přední dveře. Nehodlal se rozčilovat, možná na něj zapomněl. Vydal se směrem k němu. Když vycházel ven, všiml si v zrcátku jeho pohledu, který ho mírně poděsil. Byl to pohled stalkera, který pozoroval svůj idol, svou oběť, a zároveň pohled nadrženého psa před fenou v období páření. Zvedl se mu z něj žaludek. Moc dobře věděl, kam se díval, když rychlým krokem kráčel směrem k nemocnici. Když byl za rohem, otřásl se od znechucení. Proto mu připadal tak nepříjemný už od prvního pohledu!

Snažil se na tu scénu rychle zapomenout.

Vydechl teprve ve chvíli, kdy byl v nemocnici. Až poté ho napadlo, že si měl všimnout jeho jména nebo čísla autobusu, aby se mu příště vyhnul nebo ho měl v pojistce jako podezřelého z pokusu o… o něco. O zírání? To je přece dostačující!

Rozhlédl se kolem. Zeptal se na recepci na Chrise Adamse. Nebyla mu ochotna cokoliv sdělit. Využil proto lest.

„Jsem jeho blízký přítel, prosím,“ skoro žadonil. Prohlédla si ho, ale nakonec mu řekla, kam má jít. Drobná lež, která ho přivede na místo, aniž by musel dlouho hledat. Kdyby se nezeptal, bloudil by. Musel do druhého patra.

Když se výtah zastavil, vyšel ven. Na jeho místo vešel jakýsi vysoký doktor. S brýlemi na nose a rouškou přes ústa, kašlaje, když vstupoval dovnitř. Max mu nevěnoval moc velkou pozornost.

Kdyby se na něj však podíval pozorněji…

Zamířil rovnou do pokoje, kde ležel Chris Adams. Sotva vešel dovnitř, našel unavené Alexe a Kevina, kteří nespouštěli oči z Chrisova zdravotního stavu. Když vešel, až po chvíli se podívali jeho směrem. Jako první vstal Alex, mile se usmál a šel jeho směrem. Rukou Kevina, který někomu rychle psal SMS, naznačil, aby zůstal namísto něj a vyšel ven s Maxem. Mile se s ním pozdravil.

„Jak mu je?“ zeptal se Max starostlivě. Alex se unaveně usmál. Nespavost si na něm nehezky vybírala daň. „Jak dlouho jsi už nespal?“

„Pořád se neprobral,“ řekl Alex, dal si ruce do kapes a opřel se o zeď. „Klid, nezkolabuji tady. I kdybych se snažil, spal bych tak maximálně dvě hodiny. Pokud ovšem nepřijde zeď. Stav, kdy spím klidně i celý den.“

„Mám tě vystřídat?“

Alex se pořád usmíval. „Ne, to je v pořádku,“ odvětil zdvořile. „Slyšel jsem, že jsi prý našel stopu. Dobrá práce. Jsi vážně vnímavější, než my všichni dohromady.“

„Jo… Díky. Vážně se nechceš vystřídat? Nevadilo by mi to.“

„Ne, v pořádku, skutečně. Spíš bych ti poradil, abys vzal Kevina s sebou. Vyčítá si to, že nebyl schopen tam dojet v čas jako první. Kdyby jenom tu uličku našel o minutu dřív – co kdyby chytil vraha. Pořád o tom mluvil. Proto jsem mu taky několikrát řekl, aby přestal ignorovat Davida a konečně mu odpověděl na volání a zprávy, které dostával. Vyčítal si to. A přitom nebylo co. Nikdo nemohl tušit, co se stane.“

„Nemohl vědět, že…“ začal Max, ale rychle se zastavil. Nemá důkazy, aby mohl Samantu obvinit. Tiše ve své mysl zanadával.

„Že…?“ podíval se na něj Alex zmateně. Max se jen trochu pousmál.

„Ale to nic. Jen mě něco napadlo…“

„Něco?“

Max rychle změnil téma: „David tady není?“

„Jen si odskočil.“

„Dobře… Nechceš si sednout?“ zeptal se Max starostlivě.

„Ne, díky, zůstávám tady přes noc. David odveze Kevina domů. Beru si noční, a kdyby se něco dělo, hned se budu hlásit.“

Max přikývl. „Opravdu nechceš i druhého u sebe?“

Alex se přívětivě usmál. „Díky za nabídku. Určitě bychom se pobavili nad nějakými historkami, ale je mi jasné, že bys usnul. Nic ve zlém, ale – vím, že bys usnul. A taky ti v očích vidím, že jsi před malou chvílí nejspíš zažil opravdový šok.“

Mírně se na něj ušklíbl. Max dostal tik do oka. To je snad setkání s nechutným autobusákem tak moc vidět?

Zhluboka se nadechl, nasadil milý úsměv a zeptal se, zda náhodou Alfréd taky nedorazil. Alex zakroutil hlavou do stran a podotkl, že Alfréd nikdy nebyl na takovéhle akce. Většinou hlídání oběti zajišťoval on nebo Kevin. „Alfréd by prostě nevydržel jen tak sedět a nic nedělat, jenom hlídat, jako pes. Je spíše jako vlk – volný, nespoutaný… a někdy trochu divoký,“ zasmál se Alex.

„Jenom někdy?“ ušklíbl se Max a Alex se musel znovu zasmát. Max mu prohrábl vlasy. „Nepřepracuj se.“

Alex přikývl. „Neboj se. Škoda, že jsem nebyl přitom, když jsi zkoumal ty stopy. Rozhodně máš postřeh. Já bych se tím jistě nezajímal,“ podotkl upřímně.

„Stejně je nám to k ničemu,“ řekl Max už bez úšklebku. „Ty fotky stojí za nic. A i když je Alfréd dokonale překreslil, nijak nám to v řešení případu nepomůže. Je nereálné, abychom každému člověku měřili velikost bot.“

„Slyšel jsem, že jedny jsou velké. U těch máš rozhodně velkou šanci na úspěch. Je jen pár lidí, kteří mají velké nohy. A ještě méně obchodů s botami je prodává. Alespoň té velikosti. Vždyť i já mám malou hnátu,“ pronesl a hrdě mu ukázal svou, skutečně malou, nohu. Max nad ním zakroutil hlavou a nohu mu opět postavil na zem. Podíval se mu do očí.

„Znám lidi, kteří ji mají i menší,“ řekl pobaveně. Alex našpulil pusu a poznamenal, že to už teda není možné. Max měl blízko k tomu, aby se rozesmál. Postřehl teprve nyní, že jsou stejně vysocí. A Alfréd si z něj nedělá legraci. „Řekni – dělal si z tebe Alfréd legraci, že jsi prcek?“ zeptal se a opřel se o zeď. Alex zamrkal.

„Ne, proč by měl?“

Max se na něj zaraženě podíval a dal mezi ně dlaň, aby je přeměřil. Alex zaraženě zamrkal. „Nemožné,“ řekl Max a přiblížil se k Alexovi, který zrudl a zmateně zamrkal.

„A-A co?“ zeptal se zaraženě.

„Jsme stejně vysocí a on si jenom ze mě utahuje?!“ zeptal se Max, div nezkolaboval. Takže to není jenom podle výšky, ale podle toho, jak se cítí?! Za to si ho tedy nehezky podá! A on příště skončí pod ním! Ještě mu ukáže, tomu náfukovi velkému!

„Ehm, Maxi, doufám, že nepřemýšlíš nad Alfrédovou vraždou, jinak tě budu muset zatknout, víš o tom?“ zeptal se Alex starostlivě. Max se mile usmál, ale byl to ten úsměv psychopata, který se vás snaží přesvědčit o opaku.

„Ovšemže ne,“ odvětil mile. Skončil v poutech s Alexem. „Je tohle opravdu nutné?“

„Ano, je. Jestli ho zabiješ, budu z toho mít problém i já,“ usmál se Alex nevinně. Po chvíli se však rozesmál a odpoutal pouta, která je na tu krátkou chvíli spojovala. „Nemyslím si, že bys toho byl schopný – na to jsi příliš průhledný.“

„Aha, takže skrz mě vidíš až někam do Londýna?“ provokoval Max, než ho popadl a rozcuchal mu vlasy. Alex se chvíli smál a snažil se mu vymanit ze sevření, ale Max ho nepouštěl. Chybělo mu takhle blbnout s kolegy. Když ho takto mučil už delší chvíli, pustil ho s naprosto rozcuchanými vlasy.

 Alex jenom našpulil pusu a snažil si zkrotit vlasy.

„Dám ti ale radu ohledně Alfréda,“ řekl najednou, když si vlasy trochu upravil. Max se na něj pořád s úsměvem podíval. „Nesnaž se ztratit jeho důvěru. Věří jen málokomu. Já, Kevin a David jsme jediní, kterým věří. Je dost podezřívavý. Takže pokud tě jednou uzná – nevysměj se mu. Možná…“ začal a podíval se na něj. „Možná by byl ochotný obětovat vše, aby ti to vrátil i s úroky.“

Maxův úsměv zmizel úplně.

„Co tím myslíš?“ zeptal se zmateně.

„Když k nám přestoupil, dostal se k nám spis. Z minulé práce. Většinou stížnosti. Všichni na oddělení ho četli a jsou s ním obeznámeni. Spálili jsme ho, aby ho nenašel. Je důkladný, když něco hledá v archívu. A riskovat, že by to tam našel, jsme nemohli. Je to možná směšné, že nám takhle důvěřuje, ale… lepší mít jeho důvěru, než nenávist.“

„Rozumím,“ řekl Max po chvíli tiše.

„Půjdu se podívat na pacienta,“ nasadil Alex najednou milý úsměv.

„Yorku!“ ozval se odněkud zlý hlas, který přiměl Alexe se otřást.

 „A jéje,“ řekl Alex jen a váhavě se podíval stranou. Se třemi kávami kráčel si to k nim rázným krokem David a mračil se. „To nevypadá moc dobře.“

„Ne, tohle je naprosto normální,“ poznamenal Max otráveně. Alex hodlal využít situace, že ho nyní David ignoroval, a rychle se vypařil do pokoje.

„Co tady děláš?“ zeptal se David nemile, když byli jen sami dva na chodbě.

„Žádám o povolení udělat kopii složky o celém případu…“ zalhal Max. „Rád bych chtěl mít jednu doma.“

„Teď? V tuto hodinu? Proč?“

„Abych se mohl plně soustředit. Je zde možnost, že i pořád něco přehlížíme. Možná, že má myšlenka je špatná… ale byl zde důvod, proč by měl být Chris napaden. Zrovna dnes a zrovna on.“

„Poslouchám…“

Max mu ukázal fotografii a poklepal prstem na mladou tvář nějakého chlapce. „Chris Adams. Další oběť bude tato dívka,“ řekl a ukázal na dívku vedle něj, „a je zapotřebí, abychom ji našli dřív, než vrah. Možná, že se rozhodne své dílo dokončit – přimět Chrise, aby skutečně zemřel. Nebo se ho vzdá a nechá ho jako mučedníka.“

David odnesl kávy dovnitř a vyšel opět ven.

„Máš proto nějaký důkaz?“

„Ne, jsou to jenom domněnky, zatím nemám nic, čím bych je podložil… Jen léty praxe. Prosím, Davide, důvěřujte mi. Dovolte mi najít tu dívku a varovat ji. Dokud je čas. Dovolte mi přidělit jí někoho, aby na ni dohlédl. A nespouštějte oči z Chrise. Protože na to ten maniak bude čekat – až bude sám, tak zaútočí. Pokud ne, narušili jsme jeho řetěz. Davide, jestli je perfekcionista, jakým se doposud stavěl, jsou jen dvě možnosti – buď přestane, nebo své dílo dokončí, i kdyby to znamenalo, že sám sebe ztrestá za svou chybu.“

David mlčel a chvíli přemýšlel. „Takže tady máme nechat někoho, kdo by Chrise ochránil a přitom se ještě připravit o jednoho z naší jednotky, aby našel tu dívku?“ Max přikývl. „Víš, že pokud ty tvoje domněnky jsou mylné, zdržíš nás?“

„Ano, pane, jsem ochoten za to nést následky v plné výši.“

David opět mlčel a pohlédl na fotografii ve své ruce. „Řekni, Maxi – mohu ti věřit?“

Max se mu podíval do očí – bylo to poprvé, kdy mu neřekl příjmením. Byla to příjemná změna. Měl nyní jistotu, že mu začíná alespoň trochu důvěřovat. „Věřte mým instinktům, pane. A létům strávených u policie.“

David přikývl. „Dobře, máš povolení. Zavolám na stanici, aby uvolnili dva lidi. Jeden bude 24 hodin hlídat Chrise, druhý najde tu dívku. Ale varuji tě – pokud se ukáže, že jsou to jenom mylné představy z tvé hlavy – končíš a píšu do Londýna, že Vaši pomoc odmítáme.“

„S tím souhlasím, pane,“ řekl Max odhodlaně.

David si po chvíli povzdychl. „Neviděl jsi Alfréda? Mohl by přijít vystřídat Alexe a Kevina.“

„Ne, pane,“ zalhal Max.

„Co ty? Vydržel bys tady hlídat přes noc?“ zeptal se, ale potom si všiml Maxova stavu. „No, vypadá to, že jsme na tom oba stejně. Ale nemohu tady nechat ty dva. U Kevina mám více než jistotu, že během chvíle usne. Alex by to vydržel, ale sám hlídat, když se tady kdykoliv může objevit psychopat…“ začal a rozhlédl se po chodbě. „Nemám z toho moc dobrý pocit.“

„A nemůžete sem dodat někoho z jiného oddělení?“ navrhl Max.

„To by neslo plno papírování, vysvětlování, hovorů a hloupých přednášek nadřízených,“ povzdychl si David.

„Tak tady zůstanu. Naláduju do sebe několik káv, pár čajů a vydržím,“ navrhl Max.

David si povzdychl. „A pak budeš chtít odškodné, co?“

„Ne, pokud to přispěje k případu, jsem ochoten to udělat.“

David o tom chvíli přemýšlel, než mu po krátké úvaze svolil tento šílený krok učinit. Max jen podotkl, že někomu jenom zavolá, aby ho zítra nehledal doma. David přikývl a vešel do pokoje k ostatním.

Max vyšel ven. Pořád pršelo a padal sníh.

Málem skončil na zemi. Jak si myslel – námraza na sebe nenechala dlouho čekat.

Kačeřími kroky pomalu kráčel k zábradlí a opřel se o ně. Vydechl bílý dým z úst a vzhlédl k nebi. Kam to svět dospěl, že je až tak zvrácený?

Nabral si sníh do rukou, aby si je mírně zchladil. Potily se mu. Chodil kolem dokola. Proč si z něj Alfréd utahoval? Proč si neutahoval i z Alexe? Dělal to záměrně, protože je z jiné země? Pitomost. To není ten důvod. Proč?

Potom ho něco trklo a on dostal nehezký pocit. Vybavil se mu hrob, který předtím objevil na hřbitově. Chvíli přemýšlel a hrál si s mobilem, než se odhodlal a vytočil Alfrédovo číslo. Potřeboval znát jeho názor, jeho pravdu.

„Co je?“ ozval se Alfrédův hlas.

„Už jsi spal?“

„To je snad zřejmé, pako. Nemáš na práci nic jiného, než budit počestné lidi?“

„Počestné? Mám ti připomenout, co jsi před hodinou udělal? A užíval si to?“

„Nemyslím si, že jsem si to užíval jenom já… Fajn, co chceš?“

„Nejdříve se pořádně probuď, nechci se bavit s polo-spícím mužem. Potom přijeď před nemocnici. Ihned.“

„Chceš snad vášnivého muže, který tvýmu zadku umí udělat pořádnou díru?“

„Bez toho vtipu,“ zavrčel Max podrážděně. Neměl čas ani náladu na vtípky. Zavěsil. Chvíli netrpělivě čekal. Přijde? Nepřijde? Vysměje se mu? Šel spát znovu? Ozářily ho něčí reflektory. Ne. Po chvíli rozeznal Alfréda, který vystupoval z auta.

„Stýskalo se ti po mně?“ zeptal se mile, když se zastavil kousek od něj.

„Ne,“ řekl Max chladně.

„Tak co teda chceš vědět? Jsem jedno velké ucho, které poslouchá, a mozek, který se bude snažit najít rychle informaci, kterou po něm chceš.“

„Tak mi teda řekni, Alfréde – odkdy se v katolické církvi dělají řádné pohřby do země pro sebevrahy?“

„Oficiálně od roku 1983,“ odpověděl Alfréd klidně, ale zároveň s chladným, lhostejným hlasem. „Alespoň, co jsem slyšel. U nás se slouží jen zádušní mše, na přání rodiny. Nejsem si jistý, zda se provádí i pohřeb do země jako takový…“

„Nechal jsi tedy Annie Riddle pohřbít na místním hřbitově u kostela, ve kterém zemřela?“ zeptal se Max rázně, nenechávaje ho vydechnout.