„Co tady děláš?“

Stejná slova, která původně patřila Samantě, nyní patřila jemu. A byla pronesena tak chladným hlasem, že Max zapochyboval, že to skutečně řekla žena, která stála za ním. Hlas by poznal kdekoliv, ale tón se naprosto změnil. Reagoval instinktivně – popadl svou zbraň, připravený klidně i střílet, ale osoba za ním byla rychlejší a poslala ho jednou přesnou ránou do zátylku díky své pistoli do hlubokého spánku. A pokud bude mít štěstí, zapomene, co zde viděl. Osoba vzhlédla k mapě.

Napsala jenom krátkou zprávu: ‚Musíme změnit základnu.‘

Poupravila si rolák, který jí skrýval část obličeje, popadla omráčeného muže a s lehkostí ho tahala nahoru. Když se objevili venku, vyhodila si ho na záda, div neskončila na zemi. Musí ho odnést daleko. Kdyby měl štěstí a vše si pamatoval, musí být někde úplně mimo, aby tohle místo už víckrát nenašel. Podívala se na policejní auto. I to bude muset přemístit, aby mu popletla myšlenky.

Po delší době shodila muže do příkopu. Spěchala, aby vše stihla, než se probudí. Už věděla, co s autem – záměrně najela do stromu v blízkosti Maxe. Aby to vypadalo, že naboural, dostal se z auta, ale zakopl a skončil v příkopě s otřesem mozku. Našla lísteček se souřadnicemi. Vymazala záznam z GPS. Vše, co nasvědčovalo někdy tomu, že byl kdy v onom podzemním domě… muselo být zničeno.

Vzhlédla k nebi. Jako na zavolanou začalo sněžit. Usmála se a odkryla si tvář.

„Lepší pro tebe, když zapomeneš, Maxíku,“ zašeptala s úšklebkem.

----

Alfréd stál před tabulí a pozoroval jakousi fotku, kde byly vyobrazeny prozatím všechny oběti. Má věřit, že skutečně všichni zde jsou oběťmi? Že jsou všichni vinni stejným trestem z minulosti? Chvíli ignoroval vibrování telefonu. Přečetl si nějakou zprávu, ale bez odpovědi ji smazal. Opět mobil schoval do kapsy a vzhlédl k fotografii. Prsty jemně přejel po jediné tváři, než se odvrátil a přešel ke svému stolu.

Vytáhl mobil a rozhodl se Maxovi zavolat. Odvést Kevina mu přece nemohl trvat takovou dobu. Zamračil se nad hlasovou schránkou. Odešel z místnosti za zmateného pohledu Alexe. Došel za jedním z kolegů, na něco se ho zeptal. Onen druhý muž ho posléze odvedl ke svému počítači.

„Řekni mi poznávací značku,“ řekl pouze a po chvíli se jal vyhledávat vypůjčené auto na jméno Kevina Hilla. Alfréd svraštil obočí, když viděl to místo.

„Dobře, díky,“ řekl, vyfotil si souřadnice a odešel. Alexovi i Davidovi jenom ve spěchu oznámil, že musí něco zařídit, a vyřítil se ze stanice. Za zběsilé jízdy se snažil Maxovi dovolat. Zahalená žena jenom pohlédla směrem k muži, kterému z kapsy znělo mobilní vyzvánění. Ukončila hovor a potom se rychle vzdálila, zahodila mobil někde po cestě. Alfréda však jedno položení neodradilo – zkoušel to nesčetněkrát, ale pokaždé se ozvala jen hlasová schránka. Zkontroloval souřadnice ještě jednou. Uvolnil si límeček kolem krku, tělesná teplota se mu nepříjemně zvyšovala. Měl nehezké tušení.

Nervózně ťukal prsty o volant, když stál na křižovatce. Sotva spatřil oranžovou, nečekal na zelenou a jako šílenec se prudce rozjel kupředu. Přál si ze všeho nejvíc, aby jeho nehezké tušení bylo mylné. Aby to auto vzal nakonec někdo jiný, aby ho někdo Maxovi ukradl, aby na to místo nikdy nejel. Ani netušil, proč tak vyváděl – odůvodnil si to podrážděností a zároveň obavami z otázek ze strany druhých.

Prudce zabrzdil, když viděl, že proti němu jede jakési bílé auto. Chvíli mu trvalo, než zaměřil řidiče a zamračil se. Byla to nějaký plavovlasá žena s koženými rukavicemi, hrdým výrazem a slunečníma brýlemi na nose. Projela kolem něj rychlostí nad stanovený limit. Ale nezabýval se jí. Dupl na pedál a rozjel se stejně rychle kupředu cestou, kterou ona přijížděla. Neupravená cesta ho naváděla směrem naprosto nepřijatelným, ale jeho pevný stisk volantu autu nedovolil jet nikam jinam, než on uznal za vhodné – sníh nesníh. Vyjel na kopec a sledoval opuštěnou chatu. Všiml si několika otisků pneumatik. Dvě naprosto rozdílná auta. Jedno vyjíždělo zpoza lesa, druhé jelo stejnou cestou jako nyní on. Vystoupil z auta a rozhlédl se kolem. Všiml si, že stopy toho druhého auta pokračují až někam do lesa. Dostal nepříjemný pocit, ale zamračil se, když vidět temně rudou kapalinu na zemi a otisky bot. V očích se mu objevil vztek. Běžel podél stop po autě a po nějakém člověku, než se zastavil. Sledoval rozbité auto, které vrazilo do stromu. Nebo to tak mělo alespoň vypadat. Všiml si otisků bot, které však vedly jinam, než k příkopu. A v příkopu nalezl muže se zraněnou hlavou. Rychle k němu sklouzl dolů a snažil se ho probudit.

„Sakra,“ zaklel vztekle, když si uvědomil, že tady musel být delší dobu. Byl celý zmrzlý a rána na hlavě pořád krvácela. Použil vlastní šály a omotal mu ji kolem hlavy, alespoň dočasně místo obvazu. Vytáhl ho z příkopu do náruče a rychle pospíchal zpět k autu. Nastartoval motor, aby se auto zahřálo a přehodil přes něj i svůj kabát. Hlavu mu mezitím poněkud nešikovně ovázal obvazem, který měl v lékárničce. Ale rozhodně to nestačilo. Aby měl jistotu, rozhodl se, že ho odveze do nemocnice.

Jenže ani těm lidem už nevěřil…

----

Max pomalu otevřel oči a svět se s ním prudce zatočil, přestože ležel. Sevřel se mu žaludek a palčivá bolest v hlavě se mu okamžitě a snad i s radostí připomněla. Když se chytil za spánky, zarazil se. Přejel prsty pomalu po obvazu kolem své hlavy. Konečně se rozhlédl kolem sebe. Nebyl v nemocnici, jak si nejdříve mylně pomyslel – to ten obvaz ho zmátl. Byl v jakémsi bytu. Tiše dýchal, zatímco zkoumal neznámé prostředí. Byl to byt, tím si byl jistý. Zanedlouho se mu to potvrdilo, když se z druhého konce místnosti ozval jiný hlas, který si stěžoval na televizi a na souseda, který zase chodí všude možně a ruší mu obraz. A kdyby to byl domek, neslyšel by hlas naštvaného muže tak zřetelně. Byt – čí? Toho, kdo ho praštil? Oné… ženy? Ne. Vyloučeno. A pokud ano – proč by ho sem vedla? Má s ním snad nějaké nehezké úmysly? Mělo by jí být jasné, že kdyby…

Sáhl po své zbrani a ironicky se usmál. Jak si mohl myslet – vzala mu zbraň, nenechala nic náhodě. Opět přejel prsty po obvaze a sledoval jeho cestu okolo jeho hlavy. Několik vrstev. Nevypadalo to na amatérskou práci. Ten, kdo mu omotal hlavu, musel být profesionální lékař. Očima se znovu rozběhl po místnosti. Vstal, aby to tu prozkoumal a zároveň se porozhlédl po své zbrani. Pokud je tady ten, kdo ho sem dovezl a kdo ho předtím praštil po hlavě, musí být připravený na všechno. Rukou se snažil najít svůj mobil a zamračil se nad zjištěním, že i o něj byl připraven. Nevadí, i tak se odsud dostane. Hlavně nepropadat panice. Vešel do druhé místnosti. Byla to kuchyně. Rozhlédl se podezíravým pohledem kolem sebe a tiše otevřel šuplík s příbory. Mohl se jen zarazit, když spatřil jakousi zbraň, která si hověla mezi vidličkami a noži, jakoby snad sloužila jeho hostiteli jako lžička.

Slyšel kroky. Popadl pistol a zamířil za sebe. Kroky se tiše blížily.

„Není nabitá,“ ozval se najednou hlas, který by poznal kdykoliv, a zamračil se.

„Smím vědět, co má tohle znamenat, Riddle?“ zeptal se zle, když do kuchyně za ním přišel i obr, který mu kdysi lezl na nervy, ale nyní se stával i podezřelým číslo jedna.

„Snad jenom to,“ začal Alfréd a odložil si jakousi kabelu na židli, na stůl položil Maxův mobil, který byl trochu mokrý, „že nebýt mně, asi bys zmrzl v tom lese, kde jsem tě našel. Snad se mi povedlo stejně šikovně zachránit i tvůj mobil. Všiml jsem si, že ti chybí, až když jsem tě sem dovezl, tak jsem se vrátil zpátky.“

„Kde to jsme?“ pokračoval Max ve výslechu.

„U mě doma.“

„A proč?“

„Jediné rozumné místo, kde jsem ti mohl omotat hlavu a ujistit se, že neprochladneš.“

„Nemocnice ti nic neříká?“

„Zkus se zamyslet,“ vyzval ho Alfréd mile a posadil se na židli, kabelu si dal na stůl, „kdybych tě odvezl do nemocnice, ptali by se na spoustu věcí, které ani neznám a ty bys mi je stejně neřekl. A potom by nastal dlouhý proces – museli by volat Davidovi, kterému bys musel všechno vysvětlit, já bych mu musel vysvětlovat, jak jsem tě našel, co se stalo, co si o tom myslím, a tak dále, další hloupé řeči, které by nám nijak v případě nepomohly. Chápeš tedy, že jsem tímto způsobem zachránil nás oba před zbytečně ztracenými hodinami?“ Z kabely najednou vytáhl Maxovu zbraň a položil ji na stůl před sebe, blízko k Maxovi. „S touhle se budeš snad cítit jistěji.“

„Proč jsi mi vzal zbraň?“

„Dobrá otázka – myslím si, že odpověď na ni znáš,“ odpověděl Alfréd s naprostým klidem, když viděl, jak si pistoli Max bere k sobě. Ticho bylo jenom na zlomek vteřiny.

„Protože jsi věděl, že budu dezorientovaný a budu to tady chtít prozkoumat…“ zašeptal Max tiše. Alfréd se ušklíbl.

„Díkybohu, že tvůj mozek pořád myslí. Tak – co se takhle posadit a říct mi, co se stalo a co jsi tam dělal? Tu ránu sis jistě nezpůsobil tak pitomým způsobem, jakým se to snažila ta osoba zajistit. A taky – proč jsi tam vůbec jel? A sám? O informace se přece dělíme.“

Max popadl svůj mobil a rychle projížděl veškeré fotky a mohl se zamračit. Pravda, nestihl to vyfotit. Ta osoba byla rychlejší…

„Jsou to jenom domněnky,“ hlesl tiše. Alfréd vstal a přešel k němu.

„Víš moc dobře, že nejsem jako David. Domněnky mi nevadí. Někdy i tyto domněnky jsou podstatné pro případ, když víš, že je můžeš doložit.“

Max schoval svůj mobil a namířil na Alfréda, aby mu dal jasně najevo, aby se vzdálil do bezpečné vzdálenosti. To mu však očividně nevadilo, když se na Maxe skoro nalepil, nevnímaje zbraň, která mu mířila na bok. Jak bláhové – neuvědomuje si nebezpečí. Nebo uvědomuje, a to ho vzrušuje. Snad se vyžívá v Maxových reakcích na jeho blízkost…

„Nevystřelíš,“ zhodnotil Alfréd klidně. „I kdybys chtěl, moc dobře si uvědomuješ rizika. Nemám pravdu?“

Ticho. Ticho, které jen sem a tam přerušilo mudrování souseda, který nadával pro změnu na špatné internetové připojení, a kapky vody, které tiše, nenápadně padaly z kohoutku – jedna za druhou, v určeném intervalu, pro tu chvíli tak hlasitě, že Max přemýšlel, proč je neslyšel i předtím. Cítil teplý dech ve svých vlasech. Cítil dotek Alfrédových studených prstů, když mu bral pistol z rukou a pokládal ji na stůl.

„Vidíš?“ řekl Alfréd a odtáhl se. Když se otočil, aby přešel k ledničce, Max si uvědomil, že sám podvědomě zadržoval dech. K čemu by přirovnal ten pocit, když byl Alfréd tak blízko…? Pocit kořisti, před kterou stojí lovec, připravený ji ulovit. Bylo tomu skutečně tak? „Jsi lehce čitelný, když jsi ve stresu a když jsi nejistý. Ale neboj se – to my všichni,“ ozval se Alfréd a otevřel si plechovku nealkoholického piva. Max si povšiml několika dalších plechovek, které vyplňovaly první poličku v ledničce.

„Neměl bys tolik pít,“ zkonstatoval suše.

„Nepiju, je to bez alkoholu,“ ujistil ho Alfréd a položil plechovku na stůl. Přešel k Maxovi a přinutil ho sednout. Prsty mu přejel po obvaze. „Asi bych ti to měl převázat.“

„Takže jsi to původně vázal taky ty?“

„Vím, jsem nešikovný, ale základy ovládám,“ pousmál se Alfréd a pomalu, opatrně odvázal obvaz z Maxovy hlavy. Zase byli k sobě tak blízko, že oba mohli slyšet dech toho druhého. A Maxovi se na chvíli zdálo, že slyší i jeho tep srdce, které se jen nepatrně dostalo z pravidelného rytmu.

„Ani bych neřekl,“ přiznal Max popravdě. „Spíš to vypadalo… jako práce od profesionála.“

Alfréd mu přejel po nehezké ráně na hlavě a zamračil se. I když to vydezinfikoval, nebyl si jistý, zda to udělal správně.

„Příliš moc mě chválíš,“ popíchl ho a přiměl ho, aby hlavu mírně předklonil. Max mlčel a nechal ho v tichosti pracovat. Mírně nervózní si stiskl kolena. Proč si připadal v jeho blízkosti takhle? Pořád se hádali. Jedna společně prožitá noc přece nic nezmění. A navíc – jsou spolupracovníci. Uvědom si rizika a pravidla, Maxi.

Sotva si tohle pomyslel, Alfréd přestal zkoumat jeho zranění, přiměl ho zvednout pohled k němu a políbil ho. Max by čekal všechno, jen tohle ne.

„Přestaň myslet nad kravinami,“ odvětil Alfréd jen, když polibek pomalu přerušil.

„Nepřemýšlím…“

„Nemusím ti číst mysl, abych věděl, že přemýšlíš nad tím, co se mezi námi stalo.“

Maxovy tváře nabraly mírně rudý odstín. „B-Baví tě si ze mě utahovat?“ zachvěl se mu nedobrovolně hlas nad rozpaky, které cítil. Alfréd se pousmál a opatrně mu prohrábl vlasy, ale nic neřekl. Ani jeden z nich už nepromluvil, dokud Alfréd neskončil. Pevně utáhl obvaz a vstal.

„Měl jsi štěstí, že jsem tě našel včas, zítra už by to možná mohlo být v pořádku. Při tvém štěstí ti tam možná ani nezůstane jizva,“ pronesl Alfréd ledabyle, když si šel umýt ruce.

„Kde ses to naučil?“ zeptal se Max a vzhlédl k němu. Alfréd mlčel, umyl si ruce a potom se podíval jeho směrem.

„Stačí znát základy – zbytek ti většinou dojde v případě nutnosti,“ odvětil krátce a usadil se naproti němu. „Takže – řekneš mi konečně, co jsi tam dělal?“

Max sklopil pohled ke svým rukám, které pořád mírně tiskly jeho kolena. „Myslel jsem si… že jsem něco našel, ale… asi to byla kachna.“

„Možná ne, pokračuj,“ vyzval ho Alfréd zaujatě.

Opět zavládlo na chvíli ticho, když si Max snažil uvědomit vše, co viděl. „Nemáš… někde po ruce papír a tužku?“ zeptal se najednou. Alfréd zmateně zamrkal. „Bude možná lepší, když to nakreslím.“

Alfréd se chvíli nehýbal, mlčel, ale nakonec vstal a po chvíli se vrátil s papírem a tužkou. A potom už mohl jenom tiše sledovat, jak Max kreslí jakousi mapu. Mírně svraštil obočí, když pozoroval jednotlivé body, které na onu slepou mapu Max podvědomě zaznamenával. Většinu z nich poznával až moc dobře.

„Co to je…?“ zeptal se, když Max skončil. Max chvíli seděl ve strnulé poloze, kontroloval očima všechna místa, zda jsou na správných souřadnicích, než se pomalu uvolnil a opřel se o opěradlo židle.

„Mapa… kterou si ten maniak vytvořil… něco jako seznam pro jeho oběti. Všechna jména si nevybavuji… nebo si nejsem jistý, proto je tam zapsat nemohu. Ale většinu z nich jsme už našli – bohužel mrtvých,“ zašeptal Max tiše. Poukázal na místo nemocnice. „Dle všeho… očekával, že Chris přežije… u místa, kde jsme ho našli, nebyla žádná poznámka.“

„Nebo jeho kolega jednal na vlastní pěst,“ přemýšlel Alfréd nahlas.

„Cokoliv je možné – nejsem pořád schopný určit jeho osobnost ani způsob myšlení.“

„Každý vrah je psychopat. Nemají osobnost nebo správnou mysl,“ zabrblal Alfréd spíše pro sebe a sledoval mapu, kterou jeho kolega nakreslil. Pohlédl na Maxe, který byl nejspíš zase ponořený hluboko ve svých myšlenkách. Proto ani nepostřehl, kdy vstal. Zamrkal až ve chvíli, kdy mu Alfréd před nos dal čaj, ze kterého se ještě kouřilo, se slovy, aby to vypil, že vypadá příšerně. „Mezitím zavolám Davidovi, že jsi i s domněnkami našel něco velkého, co nám rozhodně pomůže,“ dodal a otočil se k němu zády. Překvapilo ho však, když ho Max chytil za rukáv a tím ho zastavil. Věnoval mu tichý pohled. Max se díval dolů na kouřící čaj, ale byl to spíše prázdný pohled.

„Mohl bys… vynechat to, co se stalo okolo? Škodu na Kevinově autě zaplatím a převezmu zodpovědnost za její opravu… ale nechci, aby to věděl. Nerad bych poslouchal proslovy, že jsem jednal nerozvážně…“ promluvil Max tichým, zlomeným hlasem. Alfréd se nehýbal. Nakonec se pohnul, ale směrem k Maxovi jenom proto, aby ho opatrně objal zezadu. Prohrábl mu vlasy, poněkolikáté za tento den.

„Neboj se, to bych vynechal i bez tvé prosby. Ohřeju ti zbytek polévky,“ řekl jen, vtiskl mu jemný polibek do vlasů a po chvíli už Max necítil jeho teplo kolem sebe. Horký čaj ho lákal. Pořád ještě nenašel ztracené teplo, které si tělo tolik vyžadovalo, aby mohlo správně fungovat. Nepříjemně se zatřásl nad chladem okolo. Překvapily ho najednou silné, ale teplé paže, které se kolem něj obemknuly. „Zima…?“ zeptal se Alfréd tiše. Max jen přikývl a vypil vařící čaj skoro na jeden zátah.

Alfréd se pousmál.

„Ani se ti nedivím – bůhví, jak dlouho jsi tam ležel,“ pohladil ho starostlivě po zátylku. „Chceš donést deku?“

Max se k němu vzhlédl a provokativně se ušklíbl: „Myslím si, že ty bohatě budeš stačit.“

Alfréd se ušklíbl taktéž. „Ale uvědomuješ si rizika, která to může přinést?“

„S radostí je příjmu.“

„Nejdřív tě ale s radostí dostanu z těch mokrých hadrů.“

„Tak malomocný opravdu ještě nejsem,“ poznamenal Max jízlivě. Proto se (čistě z bezpečnostních důvodů) zavřel v jiném pokoji, kde se převlékl do Alfrédových věcí. Tedy… stačilo mu jenom triko, které bohatě sloužilo jako košile. Připadal si naprosto nemožně. Nepřímo ho ponižuje! Povzdychl si. Jeho pohled však padl na noční stolek, na kterém byla jakási fotka malé holčičky a Alfréda, o dost mladého, spíše ještě jako studenta. Studenta, který nosil brýle. Přešel k fotce a prohlížel si ji. Kde tu tvář oné dívky viděl? Už, už ji chtěl zvednout, ale rychle se otočil, když se dveře otevřely.

Alfréd chvíli zůstal stát na prahu, než se uchechtl a poté vybouchl v hlasitý smích.

„Bavíš se?“ zeptal se Max podrážděně.

„Neskutečně,“ přiznal Alfréd hrdě, pořád měl blízko k tomu se rozesmát na celé kolo, když ho viděl. „Měl bys vážně povyrůst – dal jsem ti své staré věci, které jsem nosil jako mladší.“

Max cítil, že jeho sebevědomí bylo pohřbeno hluboko, hluboko pod zem, zatímco Alfrédovo ego nyní vzrostlo až k výšinám. Brzy se dopustí trestného činu, pokud začne přitloukat hřebíky na rakev. „Jen žertuji,“ slyšel hlas a reagoval na dotek ve vlasech. Odsunul jeho ruku pryč a vzhlédl.

„Proč mi pořád saháš na vlasy?“ zeptal se podrážděně. „Nejsem dítě.“

„Výškově ale ano,“ ušklíbl se Alfréd. Rychle zalitoval této poznámky, nad kterou ani vteřinu nepřemýšlel, protože kopanec do kolena ho snížil na Maxovu blízkost a on zažil nehezký pocit déjà vu, když mu Max dal pořádnou hlavičku. Nebyl však jediný, kdo trpěl velkou bolestí – i Max si vzápětí uvědomil svůj stav a to, že tohle nebyla ta nejrozumnější cesta, jak toho nafoukance potrestat. Zatočila se mu hlava. „Vidíš, co děláš?“ slyšel hlas jakoby z dálky. Konečně byl znovu schopný zaměřit svůj pohled před sebe, když mu Alfréd stiskl tváře a díval se mu zblízka do očí. „Měl bys mi přestat dávat hlavičku alespoň pro dnešek, jinak ti ještě něco praskne v hlavě,“ vtipkoval.

Chvíli ho tak držel – teplo, které jeho ruce dodávaly do Maxových tváří, vysílalo i příjemné vibrace do celého těla. Na chvíli snad oba zneužili situace a zůstali tak nehnuti stát. Než se Alfréd přiblížil, až se skoro dotýkali rty.

„Vážně si mě vyděsil, když jsem tě našel,“ zašeptal Alfréd. Max cítil jeho dech, viděl jeho oči zblízka, viděl v nich něco, co viděl i onu jednu noc, kdy ho svedl.

„Jsem tvrdohlavý – nezměníš mě,“ zašeptal stejně tiše. Alfréd mu pomalu přejel prsty po tvářích a pořád vyčkával.

„Pro příště mě laskavě tolik neděs – nerad bych o tebe přišel, parťáku.“

Max se jen na zlomek vteřiny zarazil. Co měla doopravdy znamenat ta slova? Potom mu mozek vypověděl službu, když ho Alfréd opět obdaroval polibkem, tentokrát však vášnivým a hlubokým, skoro až nesmlouvajícím. Nedovolil mu jejich rty rozpojit, dokud tomu polibku nepodlehli oba úplně. Stačil jeden pohled zpod přivřených víček Alfrédových očí – a lovec byl zpátky. Nyní to však byla kořist, kdo ho dopadl a sváděl.

Udělal krok dopředu, přiměl Maxe pomalu couvat, dokud nedopadl na postel a on se nedostal nad něj. Ještě před pár dny chladné oči nyní vypadaly jinak. Byla v nich vášeň, neutuchající vzrušení a zvědavost. Zvědavost jich obou, jak dlouho tahle hra bude pokračovat, kdo dřív poruší pravidla, kdo podlehne jako první.

„Možná… bychom měli přestat,“ prolomil Alfréd ticho po chvíli. „Nerad bych tě měl na svědomí.“

Max se zamračil, popadl ho za kravatu a stáhl ho dolů pro hladový polibek, který Alfréda zaskočil. „Je to tvoje vina – tys mě našel,“ zašeptal mu proti rtům, které mírně skousl, než se mu zadíval vyzývavě do očí. „Myslíš si, že mě rána do hlavy vyřazuje ze hry? Nechtěj, abych se začal smát. Nebo bych se ti měl vysmát, že jsi změkl?“

Alfrédovo obočí mírně poskočilo nahoru a na tváři se mu objevil nebezpečný úsměv. Ruku z jeho tváře pomalu přesunul dolů ke krku, který mírně stiskl. Jen mírně, aby mohl dýchat, ale aby si uvědomil, že on má zde navrch.

„Nevíš, s kým si zahráváš,“ zašeptal mu nebezpečně do ucha. „Stačí jeden špatný pohyb, jedno špatné slovo a můžeš skončit. Víš to?“

Nakonec byl sám překvapen rychlostí, jakou ho Max stihl strhnout dolů na postel, přehodit jejich pozice. Jednou zamrkal, když ležel na břiše, s rukou, která ještě před chvilkou jemně tiskla ten úzký krk, překroucenou na zádech. Uvědomoval si Maxovu jasnou výhružku – stejnou, jakou on dal jemu.

„Stačí jeden špatný pohyb, jedno špatné slovo a můžeš skončit. Tak jsi to říkal?“ zeptal se Max pohrdavě, vědom si své převahy nad ním. „Měl by sis uvědomit, že nejsem hračka, do které můžeš zasunout jen tak, Alfréde Riddle. I z lovce se může snadno stát kořist. To si pamatuj…“

Alfréd mlčel, snad na chvíli přemýšlel nad tou vtipnou situací, ve které se ocitl, a po chvíli měl opět ten úšklebek jako předtím. Podíval se na něj koutkem oka.

„Skutečně jsi zajímavý – myslel jsem si, že jsem tě už minule zlomil,“ pronesl upřímně.

„Kdybys mě zlomil, vypadal bych jinak, chlapečku,“ utrousil Max stejně upřímně, nepouštěje jeho ruku z pevného sevření.

„Tak co – budeš pokračovat?“ zeptal se Alfréd po nějaké době. Max mu neodpověděl. Ruku mu pustil a odtáhl se. Vstal a odešel z místnosti s tím, že potřebuje čerstvý vzduch. Alfréd se posadil na postel a pohlédl na své zápěstí. ‚Tak silný stisk,‘ pomyslel si, ‚měl bych si dávat pozor. Ale to on taky…‘ Stiskl ruku v pěst.

Když za sebou Max zavřel dveře, tiše zavrčel nad sebou samým.

‚Co to do tebe vjelo…?‘ pomyslel si vztekle a sevřel si vlasy pevně mezi prsty. ‚Vzpamatuj se, k čertu!‘ Vzpomínka na plavovlasého mladíka, kterého držel stejně, jako předtím Alfréda, ho přiměla vztekle kopnout do židle. Nemohl racionálně myslet. Východ – musí najít východ. A odejít odsud. I když na sobě měl jen Alfrédovo triko, zima by mu nyní vyhovovala víc, než myšlenky, které mu probíhaly hlavou. Vzpomínky na minulost, kterou si přál pohřbít už tolikrát. ‚Proč se všechno musí vždycky pokazit?‘

Otevřel dveře, ovál ho chladný vítr, který procházel skrz otevřené okno na chodbě. Popadl jen svůj kabát a mobil a rychlým krokem odešel pryč z bytu. Nezavíral za sebou dveře – bylo mu jasné, že ho Alfréd bude tak či onak následovat. Dostal se ven. Bosýma nohama chodil po zahradě, než vzhlédl k bytovce před sebou. Měla jen tři patra, tvar krychle, šedý kámen. V každém patře bylo asi šest oken. Malý dům, jen pro pár lidí. Pohlédl k hlavním dveřím, vydechl bílý oblak kouře a pozoroval Alfréda, který skutečně jen chvíli po jeho odchodu sešel schody taktéž.

Všiml si, že drží nějaké boty. Jeho boty. Zahanbeně pohlédl k zemi. Choval se nedůstojně. Pomohl mu, zachránil mu život a on mu to oplácí tímhle…?

„Jsi vážně číslo,“ slyšel jeho hlas a po chvíli spatřil i jeho velké boty ve svém zorném poli. Ucítil jeho teplou ruku zezadu na svém krku. Pomalu se přesunula k jeho bradě a Alfréd ho přiměl vzhlédnout. Neviděl vztek, nýbrž se shledal s úsměvem. „Jsi zajímavý. Nepřestáváš mě udivovat. Jsi jako časovaná bomba – nepředvídatelný. A hlavně tvrdohlavý.“

„Takový už prostě jsem…“ zašeptal Max skoro neslyšně.

Alfréd si dřepl a donutil ho nasoukat se alespoň do bot. „Příště tě pro jistotu dám pod zámek, abys mi neutekl,“ zažertoval.

Max pohlédl provinile stranou. „Promiň…“ řekl jen.

„V pořádku, jsem zvyklý.“

„Zvyklý?“

„Taky si pamatuji jednu osobu, která mi pořád utíkala do zimy, přestože byla z půlky oblečená. Ale na rozdíl od tebe to bylo dítě doopravdy, nejen výškově.“

„To si vážně nemůžeš odpustit alespoň minutu bez nějaké poznámky na mou výšku?“ zeptal se Max, opět podrážděně. Alfréd se zaculil a vlepil mu jemný polibek na rty.

„Nejspíš ne,“ řekl po pravdě. Max si povzdychl. „Ale za to, že to tak dobře snášíš, tě nyní zvu na misku horké polévky, k sobě domů, abychom mohli tuhle vtipnou záležitost vyřešit. Co ty na to?“

„Pokud přísaháš, že se o nic nepokusíš,“ zvedl Max jedno obočí. Div se Alfréd málem nepokřižoval, jak zvedal ruku a sliboval, jako skaut, čímž Maxe rozesmál. Ale věřil mu. Pokud by to porušil, sám si uvědomoval, co by ho nejspíš čekalo.

„I tak mi vysvětli laskavě jednu věc – ty se vyžíváš v sebetrýznění, nebo co?“ zeptal se Alfréd cestou nahoru, čímž Maxe zarazil. „Nejdříve si dobrovolně necháš vrazit pořádnou pecku do hlavy a potom si skoro nahý odejdeš do zimy a chodíš kolem dokola po trávníku a navíc před domem, ze kterého tě sledoval nejeden perverzní pár očí.“

„Asi to mám v genech jako ostatní Britové – jsme výstřední,“ pokrčil Max ledabyle rameny.

„No, hlavně, aby mi tě nevykoukali, abych pak neměl problém.“

„Problém?“

„Tvoje nadřízená by si nás asi podala s tím, že jsme jí tady vykoukali takového fešáka.“

Pokus o kompliment se Alfrédovi nevydařil – schytal ránu řízenou do břicha, ale k jeho překvapení to až taková pecka nebyla. Spíše jen pošťouchnutí. A nemohl si nevšimnout rudých tváří, které se Max snažil skrýt v kapuci bundy.

Otevřel mu dveře a zarazil se, když mu začal zvonit mobil.

„Běž dovnitř, vyřídím to rychle,“ vyzval ho. Max mu věnoval kradmý pohled, ale vešel dovnitř. Ohlédl se, když byl vevnitř, a sledoval, jak Alfréd pomalu zavírá dveře, zatímco zvedá hovor. Spatřil nehezkou tvář Alfréda, která ho mírně polekala. Tolik nenávisti jenom v jednom chladném pohledu. Oči, které předtím zářily, ústa, která se naučila smát… Vše se změnilo opět v pevnou masku z ledu. Neslyšel, co vykládal. Nejspíš odešel, aby měl klid. Ani trochu se mu to nelíbilo.

Měl by se zeptat, kdo mu volal?

Vyzul boty a pohlédl na své zarudlé nohy. Ano, je pako. Otřásla ho zima po celém těle. Naneštěstí si vzpomněl, co ho učila jeho stará babička jako malého. Bylo to sice střelené, ale zabíralo to rychleji, než topení. Napustil si mísu horké vody a do ní vložil zarudlá chodidla. Příjemné mravenčení pomalu mizelo, když se jeho tělo zahřívalo.

Vzal mapu, kterou předtím nakreslil, a tiše si ji prohlížel. Zkusil se rozpomenout na místo – co všechno v něm viděl. A potom se rozpomenul. Našel nějaký papírek! Ale ten nejspíš zůstal v Kevinově autě. Tiše zavřískal. Kevin ho zabije, až se vzpamatuje – někdo mu zničil auto a byl to on, kdo ho řídil jako poslední. Počkat – Alfréd pro něj přece přijel… V tom případě našel i auto. A pokud nebyl sobec, tak ho nechal alespoň odtáhnout, ne?

Praštil se do tváří.

Mozek očividně odmítal spolupracovat. Raději si vzal dovolenou. No, ne že by si ji nezasloužil, ale tahle situace si ho opravdu vyžaduje. Ani po dvou minutách snažného prosení se mozek nedostavil, tak to Max vzdal. Zavřel oči a pomalu krčil prsty na nohou. Když oči po delší době znovu otevřel, Alfréd ještě nebyl zpátky.

Zamračil se sám nad sebou – proč je to on, na koho myslí jako první věc po procitnutí? Musí už být vážně starý… Voda už vychladla. A vzhledem k tomu, že pán bytu se ještě neráčil vrátit, rozhodl se, že to tu prozkoumá o něco víc. Ostatně – co může být lepšího, než najít nenabitou zbraň v příborníku? Po tomhle ho už nic rozhodně nepřekvapí. Byt byl kupodivu větší, než se na první pohled zdál. Když vešel do koupelny, neodolal a prozkoumal ji pozorněji.

Ve vzduchu ještě cítil vůni, kterou moc dobře poznával. Vůni, která se vždy táhla za Alfrédem. Příjemnou vůni. Povzdychl si nad sebou, když pohlédl dolů, a sám sebe pokáral za to, že už není ani pes, ani adolescent, aby se vzrušil jenom nad vůní dané osoby. Rozhlédl se opatrně kolem.

Doufal, že se Alfréd ještě neplánuje vrátit.

Sprchu opravdu potřeboval…

Na zemi po chvíli skončilo velké triko i jeho spodní prádlo. Zalezl do sprchového koutu a nechal odtéct studenou vodu. Když se ohřála, vlezl pod proud vody. Vlasy se mu ihned nalepily na tvář. Pramínky vody mu stékali po tváři přes krk a klíční kost dolů přes hruď, sem a tam zavadily o bradavky, než sjely dolů k jeho klínu. Zajel si rukami do vlasů – zarazil se. Proč má najednou pocit, že… cizí ruka patří do jeho vlasů. Zamračil se nad myšlenkou, že si zvykl na Alfrédovo prohrábnutí vlasů. To je přece pitomost… Je to jenom hra, nemůže od toho čekat nic víc. Jenom jedna prožitá noc. A přitom tolik vzpomínek. Stejně jako tehdy.

‚Jen jedna noc, na kterou nezapomeneš,‘ slyšel svůj vlastní hlas a před sebou spatřil mladého plavovlasého muže, kterému si pohrával s vlasy. ‚Bez závazků, jenom pro onen prožitek. Sestra se nic nedozví, abys neměl problémy. A bude to naše tajemství, platí?‘

Zavřel znaveně oči.

Jak pitomé rozhodnutí onu noc… Pro jeden prožitek byl schopný se vzdát všeho. Byla to chyba. Chyba, kterou už nikdy neodčiní. Chyba, za kterou pykal a bude pykat ještě dlouhou dobu. Nebude mu nikdy odpuštěno.

Už nevnímal teplo, které na něj dopadalo. Sundal si obvaz z hlavy. Je skutečně pitomec. Ani si to neuvědomil. Opřel se rukami o zeď.

„Omlouvám se,“ zašeptal tiše. Opřel se čelem o chladnou zeď. Ach, jak příjemně chladila. Zavřel oči a na chvíli nic nevnímal. Pomalu se od zdi odsunul. Opět se mu sevřel žaludek. Musí to rychle vyřešit a zmizet… Daleko, daleko odsud. Daleko od všech. Daleko od Alfréda. Vypnul vodu.

Dřív, než se něco dozví…

Zůstal s pohledem k zemi. Kapky mu padaly z vlasů dolů. Vzal ručník a zarazil se, když se jím utíral. Nenápadně k němu přivoněl. Aha… jedná se o sprchový gel. Ta vůně. Vzhlédl k poličce nad sebou. Spatřil onen sprchový gel, kterým Alfréd tolik voněl. Asi byl blbý ještě od té rány. Jinak by nepřemýšlel nad takovými absurdními věcmi. Natáhl se k němu a tiše zavrčel. Proč ten člověk musí být dvoumetrový?!

Nedosáhl, pochopitelně. Hodil ručník na umyvadlo a nahý, bez nějakých starostí, se prošel po bytě, dokud nenašel své věci. Mozek se mu opravdu vydal na dovolenou, jinak by si tohle nikdy nedovolil. Ne, že by se měl za co stydět, ba naopak. Na svůj věk měl pořád dost udržované tělo.

Po chvíli své oblečení skutečně našel. Bylo dokonce i suché. Nesmí se tu moc zdržovat, aby neměl Alfréd problém. Stejně tak on. Měl Kevina jenom odvést. Pohlédl na hodiny. Výborně, 8 hodin večer. Tak tohle rozhodně neukecá jenom na návštěvu sestry a bistra pro jejich jídlo, které snědl stejně cestou… Ani David není tak blbý, aby mu na to skočil. Když se shýbal pro triko, ozvala se v jeho hlavě prudká bolest. A rozhodně jen tak neschová ránu na hlavě, když si ji omotá obvazem. K čertu!

Proč se všechno muselo pokazit?

Byl už tak blízko… Věděl to. Čí byl ten dům? Kdyby to věděl, dopadl by vraha ihned? Zakroutil hlavou do stran, aby se zbavil dotěrných kapek ve vlasech. Oblékl si spodní prádlo a kalhoty. Nejdůležitější ale bude… dostat se z tohoto nebezpečného místa. Daleko od Alfréda. Nebo možná jeden z nich udělá zase něco, čeho budou oba litovat.

Na chvíli v pohybu ustál, když slyšel zavření dveří. Nepostřehl, kdy se otevřely. A byl si jistý, že je Alfréd zavíral. Ale nezamykal. Slyšel tiché kroky, které mířily k němu. Kroky, které doprovázel zvuk podpatků. Očima přeběhl do kuchyně, kde na stole ležela jeho pistole. Neotáčel se.

Možná už začínal být opravdu paranoidní, ale…

Kolik vteřin bude potřebovat, aby se dostal do kuchyně, pokud osoba za ním je zloděj nebo vrah?