„Ten Alfréd by si měl vážně dávat bacha na to, co vyvádí!“ skřípal zuby muž okolo šedesátky, s brýlemi na nose a prořídlými vlasy. „Kdybych ho neznal, ani by mě nenapadlo, že se budu muset denně setkávat s takovými věcmi.“

Sice prskal, ale Max poznal, že mu může důvěřovat. Kevin ho sem dovezl se slovy, že je to jediný doktor, kterému Alfréd plně věří. Max byl proto obezřetný. Poslouchal vše, co ten starý doktor vykládal, a po jejich odchodu z ordinace mu musel i poděkovat. Daroval mu tolik informací, ke kterým by se nikde jinde nedostal, že ho měl chuť i obejmout. Cenné informace, které, kdyby je řekl před soudem, by mohly Alfréda ihned usvědčit. 

Jenže to bylo nemožné – Alfréd tak hloupý není. Kdyby si všiml něčeho nekalého, raději by obětoval pěšáka, než aby měl padnout sám. A Max toho starého muže ohrozit nechtěl. 

Byl by to dokonalý svědek… 

Jenže Max si nemohl dovolit udělat z něj pěšáka, kterého pošle na smrt. Nebyl jeho král, aby mu dal rozkaz.

Když odcházeli ze soukromé nemocnice, doufal, že se do toho případu onen muž nijak vážně nezapletl. Vykonával ctihodnou práci – měl lidi zachraňovat, ne je zabíjet. Stejně tak Alfréd je měl chránit a ne trestat.

----

Bolest čelisti díky práškům naštěstí odešla relativně rychle. Co však Maxe trápilo nyní víc – bude tam Alfréd, až přijedou na místo? Poví mu Kevin něco? Nebo zůstane mlčet a pomůže mu v dopadení Alfréda? Bude vůbec stačit jeden vzkaz? Pochopí ho David? Nebo zůstane tvrdohlavý až do konce? Kolem Maxova plánu bylo plno otazníků… Věděl, že vše nemusí jít přesně podle plánu. 

To samé si nyní uvědomoval i Alfréd, který už netrpělivě čekal na jejich příjezd k sídlu. Kdyby si všiml Maxových myšlenek v čas, zabránil by mu ve zmaření vlastního plánu? Nebo by nebyl dostatečně silný, aby ho přiměl zabít? Ne. Zakroutil nad tou myšlenkou hlavou. Musí ho zlomit. Dřív, nebo později. Musí ho přinutit, aby ho zatkl. Je to jen součást jeho vlastního plánu. Když zlomíte člověka, je potom schopný čehokoliv. A Max byl nehezky nalomený už z minulosti. Přiměje ho stisknout spoušť na oběť, kterou Alfréd vybere? Nebo to bude on sám, kdo okusí chuť olova ve vlastních žilách? 

Ta představa… Maxe vykonávající pomstu všech těch obětí na něm, jejich vrahovi, Alfrédovi… ho překvapivě uspokojovala. Ale musí to ještě počkat. Buď ho chytí, nebo nejdříve dokončí svou pomstu. A Max okusí i tu temnou stránku, které se doposud tak dokonale bránil. Když se pohybujete na hranici světla a tmy, je jen otázkou času, kdy se propadnete do sladké temnoty a probudíte svou nejtemnější část. Bude Max dostatečně silný na to, aby tomu pokušení odolal? 

Zpozorněl, když slyšel hluk motoru. Vzhlédl od mozaiky na podlaze, na kterou se doposud díval, a sledoval přijíždějící auto. Vrátila se mu ona nepříjemná vzpomínka, kdy Maxe bez rozmyslu napadl. Ztratil nervy. To však nebyla omluva. Rozhodně nedostačující pro dospělého muže, pro chytrého muže, jako byl zrovna on.

Jen zvíře se nechá ovládat instinkty dravce.

Chvíli váhal, než se vydal směrem k autu.

Kevin vypnul motor a pohlédl na muže vedle sebe. Rozhodně za těch několik dnů, kdy byl v Chicagu, tady o dost zestárl. Neposlušné vlasy mu už nabíraly světle šedou barvu v konečcích, popelavá kůže dokazovala nedostatek vitamínů a kruhy pod očima nervový otřes a nedostatek spánku. A nejvíce na této proměně měl podíl právě Alfréd. Pohlédl k blížícímu se muži. Co Maxe pohání k tomu, aby ho zastavil? Jenom chce dopadnout Alfréda a dostat ho za mříže, nebo je v tom něco víc? Chce se snad pokusit zachránit vlastní sestru, která se už dávno propadla do drogového snu? Netušil. Vylezl z auta a pozoroval Maxe, zda učiní taktéž. Na okamžik se Max nehýbal, ale nakonec také vylezl. Měl šanci utéct, i předtím jich měl plno. Ale měl plán, kterého se striktně musí držet.

Plán, kterým stáhne Alfréda ke dnu, i kdyby se měl sám utopit.

„Vše v pořádku?“ zeptal se Alfréd, když přišel, dívaje se na Maxe, ale otázka patřila Kevinovi.

„Ano,“ řekl Kevin stroze.

„Nějaké nepříjemné situace?“

„Ne.“

„Dobře,“ ozval se Alfréd po chvíli ticha a pošťouchl Maxe kupředu. „Pokud narazíš na Samantu, vyřiď ji, aby se vrátila a nejednala svévolně. Nerad bych po ní uklízel bordel.“

„Spolehni se,“ řekl Kevin chladně, skoro až nuceně. Nechtěl mu dělat poslušného psa, sluhu, ale neměl na výběr. Pokud se však Maxovi povede zahnat ho do kouta, pomůže mu. Oba jsou to bystré mozky – kdo z nich zvítězí?

Zanedlouho Max a Alfréd seděli u stolu a Max mlčenlivě pozoroval jídlo před sebou. Nemyslel si, že je otrávené. Ale neměl chuť ani pomyšlení na jídlo. Žaludek měl stáhnutý. Alfréd seděl sice na druhé straně stolu, ale i tak – u maniaka nikdy nevíte, kdy mu přeskočí a vmžiku bude u vás. Očima těkal na věci kolem sebe. Příbor. Jídlo. Talíř. Sklenka s vínem. Láhev vína uprostřed stolu. Staré prostírání. Stůl z ebenového dřeva.

Sevřel si rukami kolena a tiše vydechl nosem. Musel zůstat v klidu. Pokud si doposud ničeho nevšiml, pokud mu to doposud nedošlo, nesmí mu dát žádnou záminku k tomu, aby ho podezříval.

„Nemáš hlad?“ slyšel hlas, který zněl skoro jako bič. Sám sebe napomenul, aby neucukl a nedal mu tak podezření. Vydechl zbytek dechu nosem a vzhlédl k němu.

„Ani ne,“ lhal.

Alfréd ho upřeně pozoroval. „Opravdu?“

Max se zmohl pouze na přikývnutí.

„Nebo je to snad tím, že jsem tady já?“ zeptal se Alfréd a vzal sklenici s vínem.

„Proč bys mi měl vadit?“ nechal Max zaznít prázdnou otázku, které bylo potřeba.

Alfréd na jeho otázku neměl žádnou odpověď. Polkl doušek vína. Vstal od stolu a pomalými kroky kráčel k němu. Zvuk jeho podpatku se rozezníval po obří místnosti dokola a Max cítil, že s každým jeho blížícím se krokem se mu stahují jak plíce, tak srdce. Bude to ještě hodně těžké. Ale musí vydržet…

Nesmí uznat pravidla nějakého vraha za svá vlastní.

Alfréd se zastavil u něj a palcem mu přejel tváři a zajel celou rukou do jeho neposlušných vlasů. Pomalu jimi projel a nechal konečky polaskat jeho kůži na prstech. Max ho pouze očima sledoval. Nesměl se pohnout. Nedokázal odhadnout jeho další jednání, a to ho děsilo. Už od počátku v něm nemohl číst. Otázkou zůstávalo – dokázal v něm Alfréd číst? Pokud ano, ihned by si všiml, že udělal něco, co by se mu nelíbilo.

„Řekni, Maxi,“ oslovil ho a Maxovi na chvíli ztuhly svaly. Nedal na sobě přece nic zdát. Je přece normální, že by se každý člověk cítil nesvůj po situaci, kterou si oba prošli. Že ano…? Jen k němu zvedl oči. „Děsím tě?“ zeptal se Alfréd po skoro až nekončící minutě ticha, kdy slyšeli jen dech toho druhého.

Zapeklitá otázka.

Vlastně jednoduchá, ale v jeho podání zapeklitá. Když odpoví kladně, uspokojí to jeho ego? Propadne do deprese? Vysměje se mu, že mu lže? A když od poví záporně – naštve ho to? Naštve se na něj nebo na sebe? Nebo právě poté přijde to uspokojení, že ještě není taková bestie, jakou si myslí, že je? Dojde k zadostiučinění, že na něj ještě nepohlíží, jako na chodící zvíře bez špetky citu?

„Nemusíš odpovídat, jestli nechceš,“ odvětil Alfréd, když mu to ticho připadalo opravdu nekončící. „Je to ostatně jedno.“

„Ne,“ ozval se Max jen a Alfréda zarazil. Opět k němu zaměřil svůj pohled hlubokých, pronikavých očí.

„Ne?“ zopakoval po něm překvapeně.

„Kdybys mě děsil, nebyl bych s tebou schopný komunikovat, natož sedět u jednoho stolu. Kdybys mě děsil, už bys nebyl člověk,“ vysvětlil mu Max pokojně, dávaje dobrý pozor na slova, která volí. Lidem, jako je Alfréd, nestačily nepřímé poklony. Vychutnávali si ten okamžik, kdy mají navrch. To Max poznal naprosto dobře už dávno. Když jste řekli něco, co se mu nelíbilo, dal Vám to najevo. Buď slovy, nebo i jinak.

Alfréd se po jeho vysvětlení spokojeně usmál. Max si v duchu oddychl. Byl rád, že nepoužil srovnání s nějakými jinými psychopaty. Alfréd a jemu podobní nesnesou srovnávání s jinými lidmi. Je to pro ně ta největší potupa. To si Max vyvodil z jeho nynějšího i předešlého chování.

„Vždycky tak přesný,“ utrousil Alfréd jen poznámku a dolil mu víno. Sám si vzal sklenici a ťukl si s Maxem. Dal mu tak nepřímý rozkaz napít se. Vyčkával s kamennou tváři na jeho reakci.

Max pohlédl na rudou tekutinu ve sklenici. Opravdu neměl chuť, natož náladu pít. Co měl slavit? To, že měl dnes málem na rukou krev někoho jiného?

Nebo snad to… že Alfréda brzy dopadne?

Opatrně vzal sklenici s vínem.

Pohlédl na temnou kapalinu a jemně jí zakroužil.

„Co kdybychom oba zahodili tu masku, kterou nosíme?“ slyšel Alfrédův podmanivý hlas, ale nevzhlédl od vína. Alfréd odložil svou sklenici a vzal Maxe za volnou ruku. „Alespoň pro dnešek. Připozdívá se. Bude západ slunce. Nebyl jsi nikdy fascinován tím okamžikem, kdy se slunce spojí se zemí v jedno?“

Max ho spatřil v odrazu temné kapaliny ve sklenici. Je to jenom hra, kterou musíš vyhrát. Vzhlédl k němu a dostal letmý polibek na rty.

„Pojď se mnou,“ řekl Alfréd, ale nedal mu na výběr. Vzal ho za ruku, vytáhl na nohy a táhl ho směrem k balkónu.

----

Kdo ví, kolik minut zůstali oba potichu a pozorovali tu nepopsatelnou krásu, když se slunce a země navzájem dotknou a spojí v jedno. Na žádných obrazech nebo v žádných knihách nenajdete lepší popis, než vlastní zážitek, který si uchováte v srdci. Max tyhle řeči slýchával často, přesto netušil, co všechny tolik fascinovalo právě na západu slunce. Byl to jen obyčejný jev, který se dennodenně opakoval za každé situace.

Ale pohled na Alfrédův úsměv, spokojenou tvář, mu stačil. Když věděl, že je spokojený, věděl, že zvíře uvnitř něj je také spokojené. Učil se rychle. Mohl ho popichovat, ale jen tehdy, když měl jistotu, že se hned poté zklidní. Pro tentokrát raději volil roli krotkého štěněte, aby poté mohl těžit vlastní prospěch.

Najednou, když i ten poslední sluneční paprsek opustil Alfrédovu tvář, vypadal opět tak tajemně, jako při jejich prvním setkání.

Jejich oči se setkaly, když to ani jeden z nich nečekal.

Max jako první odvrátil pohled před sebe.

„Díky, že jsi zůstal,“ slyšel Alfrédův podmanivý hlas a cítil jeho ruku ve vlasech. Beze slov ji odstrčil. Nestihl však zastavit ruce, které se mu obemknuly kolem těla ani zabránit dalšímu polibku.

„Přestaň,“ odvrátil tvář stranou a Alfréd zaraženě zamrkal, „přestaň s tím divadlem…“

„Co tím myslíš?“

„Nehraj si na blbého…“

Alfréd svraštil obočí. „Co se stalo?“

Max se mu vymanil ze sevření. Nesvíral ho jako někdo, kdo by ho miloval, ale jako někdo, kdo ho chtěl vlastnit… pohltit… zmocnit se jeho mysli a zahubit ho zevnitř. To si nemohl dovolit. Musel opět nastolit tu přísnou hranici mezi nimi.

Srdce mu splašeně bilo. Mysli, mozku, mysli!

Na mozek se však nyní spoléhat nemohl.

„Maxi?“ slyšel jeho podmanivý hlas ve své hlavě v několika ozvěnách.

„Nepřibližuj se!“ řekl Max a sám ustoupil o dva kroky, když se Alfréd chystal učinit jeden. Musel myslet… Musel se nějak zbavit té hromady krve, kterou mu srdce pumpovalo, jako o život.

Alfréd, opojený sladkou chutí vína a Maxovou přítomností, pochopil. Zůstal stát na místě. Musel se uklidnit. Bylo to pochopitelné – způsobil mu předtím šok a nyní se ho snažil tak rychle zbavit? Vyloučeno.

„Dám ti tolik času, kolik potřebuješ, Maxi,“ řekl milým, vstřícným hlasem. „Hlavní pro mě je, že budeš v bezpečí…“

Max na okamžik zaváhal, zda učinil dobře, že mu takhle rozkazoval bez rozmyslu, ale po jeho slovech si mohl oddechnout. Dech se mu zpravidelnil a tep zpomalil. Pomalu se uklidnil, ale drobný třas v rukách mu zůstal. Nemůže si být u něj stoprocentně jistý ničím. Když k němu Alfréd udělal pár kroků, řekl jen: „Raději půjdu…“ a otočil se k odchodu.

Alfréd se zastavil. Nemohl mu v tom bránit, když si sám nepřál sdílet svůj čas s ním. „Dobře…“

Max přešel zpátky do pokoje a slyšel, že ho pronásledoval další zvuk bot. Pochopitelně ho nenechá bez dozoru. „Díky za jídlo,“ řekl ze zdvořilosti.

„Ani ses ho nedotkl,“ podotkl Alfréd, skoro až zklamaně.

„Na jídlo si moc nepotrpím.“

„To souhlasím.“

„Ani značkové víno na mě nedělá dojem,“ nutil se Max do úsměvu. Nemohl s ním být už ani o minutu déle. Nebo ztratí rozum. Ví, že je to vrah, a to ho vzrušuje? Proč mu srdce bije jako o život, když je s ním? Je to snad ze strachu o život? Ne… Tak čím to je?!

„Maxi,“ chytil ho Alfréd za ruku a Maxem prošlo drobné mravenčení. Musí z jeho dosahu, jinak ztratí kontrolu úplně!

„Pusť,“ zašeptal Max zlomeně. Nemohl to už déle snášet. Musel pryč… Jinak přijde o všechno, i o zdravý rozum!

„Až se uklidníš…“ řekl Alfréd po chvíli a pořád ho držel za ruku.

Jeho dotek pálil a do Maxova těla vysílal další a další mravenčení. Reagoval bez rozmyslu. Vytrhl se mu ze sevření a než mu stihl Alfréd cokoliv dalšího říct, vystříkl mu víno do obličeje. Spěšnými kroky na roztřesených nohou Max rychle odešel pryč. Měl šanci na útěk, ale mozek mu nefungoval. Nebyl si schopný spojit chodbu s ostatními místnostmi.

Alfréd zůstal nehnutě stát na místě a cítil každou kapku vína, která mu stékala po tváři. Takové mrhání…

Ale nemůže mu to mít za zlé, když nedokáže ocenit kvalitní víno.

Až potom se vzpamatoval. Pohlédl ke dveřím. Utřel si rukou tvář a několika rychlými kroky se přemístil na chodbu. Sledoval roztřesené tělo muže, který sotva věděl, co dělá nebo co udělal. Byl na něj žalostný pohled, když se opřel o zeď, aby získal oporu.

Tohle nebyl Max, který v něm dokázal probudit bouřlivou krev.

Tohle nebyl muž, který ho měl dopadnout.

Kde udělal chybu?

Alfréd k němu přešel a sklonil se k němu.

Maxovi se z neznámého důvodu dostala do hlavy slova z písně, kterou si jeho sestra tolik oblíbila.

Zdravím, temnoto, můj starý příteli. Přišel jsem si s tebou znovu promluvit.

Opatrně se očima ohlédl na Alfréda, který ho starostlivě sledoval.

Viděl ruku, jak se k němu přibližuje.

„Maxi…“ zašeptal Alfréd. „Tohle přece nejsi ty…“ Položil mu ruce na ramena a trochu s ním zatřásl. „Vzpamatuj se, prosím, dokud je ještě čas.“

Činy a slova nebyly za jedno v případě tohoto muže. Jak může vědět, kdo Max doopravdy je? Na druhou stranu – měl pravdu. Neměl ve zvyku nechat se někým ovládat, zviklat, aby málem učinil to, co si nepřeje učinit. A dnes málem zabil, málem zklamal víru v sebe samotného. A to bylo hlavní. Měl vlastní zásady a skoro je porušil.

Max se váhavě nadechl.

„Nesnaž se ze mě udělat někoho, kdo nejsem,“ zmohl se jen na tato slova.

Alfréd mu stiskl bradu mezi prsty a přiměl ho vzhlédnout k němu. „Takhle už nikdy nemluv,“ řekl se svraštěným obočím.

Už se nadechoval, že bude pokračovat, ale slyšel posměšný hlas: „Hlavně tady nezačněte cukrovat.“

Otráveně pohlédl k Samantě, která je už bůhvíjak dlouhou dobu sledovala se spokojeným výrazem.

„Nebo ne, pokračujte. Možná to potom budu moci nějak využít jako cenné informace. Dva chlapi, co mají spolu sex – jak by na to asi reagovala společnost, že?“ popichovala Samanta dál a zakroutila hlavou. „Všichni si hrají, že jsme si rovni, ale pak přijde bisexuál nebo gay a je z toho aféra, že jak si dovoluje milovat někoho jiného, než toho, kdo mu byl, jakože přidělen od přírody.“

„Nech si ty filozofické kecy,“ zamračil se na ni Alfréd a přešel k ní.

„Já jen aby ses nám nezamiloval, Alfrédku,“ usmála se na něj Samanta mile.

Alfréd stiskl ruce v pěst a nejspíš by ji i uhodil, kdyby neprohodila: „Simmons se snažil utéct. Naštěstí měl smůlu, že jsem zařídila, že jeho vstup do jakékoliv jiné země je do konce tohoto měsíce zakázaný. To samé platí i pro zbylé dva.“

Max zpozorněl. Zbylé dva. Simmons. Takže už mají jen tři oběti? Musí je zastavit za každou cenu. Simmons. Jak dál?

„Výborně,“ pochválil ji Alfréd.

Samanta se podívala směrem k Maxovi ledovým pohledem.

„Vzhledem k jeho stavu usuzuji, že to posral,“ řekla chladně.

Alfréd se na ni zamračil. „To není tvoje starost,“ řekl přísně. Samanta na jeho slova nereagovala a propalovala Maxe nehezkým pohledem.

‚Zkusí narušit plán… nebo nějakou pitomost… a věř mi, že nezaváhám ani tentokrát. A tentokrát se ujistím, že nepřežije,‘ pomyslela si Samanta chladně.

Usmála se však. „Jdu si dát koupel,“ oznámila jen tak do vzduchu, otočila se na podpatku a odešla. Max ji tiše sledoval, jak kráčí do jednoho z pokojů a zpozorněl, když si všiml, že na stolku u dveří je pevná linka.

V mysli mu přeskočila jiskra, když ho napadl další dost riskantní nápad.

Ale za pokus to stojí…

Alfréd ho šťouchl do čela a získal si tak jeho pozornost. „Chceš pořád odejít nebo můžeme v pokoji pokračovat v našem společném večeru?“ zeptal se ochotně. Max si v duchu prošel obě možnosti.

„Raději se půjdu vyspat, není mi moc dobře,“ odpověděl.

Alfréd přikývl.

Chytil ho za ruku a vedl ho chodbami. Takže ho zase zavře. Bylo to pochopitelné. Nedůvěřuje mu. Otočil se za sebou ke dveřím, za kterými zmizela Samanta. Jsou to nyní jediné dveře, které ho na celé stavbě zajímaly. Především onen pokoj.

----

Kapka tiše dopadla na hladinu a vytvořila na ní další z nekončících kruhů. Samanta hleděla do stropu a tiše v hlavě přemítala, co se všechno odehrálo v poslední době.

Ruku pod vodou stiskla v pěst.

‚Kdyby ten hlupák nepřišel, šlo by to rychleji,‘ pomyslela si a pohlédla ke dveřím. ‚A Alfréd by nemusel váhat a čekat takovou dobu. Mohli bychom to mít už z krku. Davidovi by to nikdy nedošlo. Kevina není potřeba, když neumí ani zabíjet, blbeček jeden!‘

Prudce udeřila druhou rukou do vany, až voda vystříkla.

„A kdyby se Alfréd nesnažil tak tupě zamilovat do ještě většího tupce!“ zaprskala vztekle. „Co má sakra on a já ne?!“

Frustrovaně kopla do kohoutku od vany, div ho neulomila.

„Co ho sakra tolik vzrušuje na sexu s mužem, když je stejně ten dominantní,“ prskala nahlas. Pohlédla dolů na hladinu a sledovala svůj odraz. Zavřela oči, aby se uklidnila.

Potom však prudce vstala, vylezla z vany a vztekle udeřila do zrcadla před sebou. To se roztříštilo na plno dalších kousíčků, které popadaly dolů a nepříjemně se roztříštily ještě na menší. Způsobila hluk, ale ona ho neslyšela. Hleděla na zbylý kousek skla, na svůj obraz v něm. Nikdy nebyla tak ubohá, jako nyní.

Žárlit na někoho, kdo využívá jen desetinu mozku? Pitomost!

Pohlédla na svou krvácející ruku.

Co pohánělo jejího bratra, aby se svévolně vzal život?

A proč? Známky mu nikdy na srdci neležely, měl plno kamarádů, dokonce si našel holku a měl i velké plány do budoucna.

A potom ta osudná noc…

Povzdychla si.

Kdyby mohla vrátit čas do oné chvíle a dostat se ke svému bratrovi, zachránila by ho? Změnilo by se něco?

Ano, změnilo – nebyla by tolik posednutá pomstou jako Alfréd.

Vzhlédla k onomu kusu zrcadla a křivě se usmála.

Její mysl by nikdy nebyla tak pokřivená, jako nyní.

Opatrně vyjmula zbytek zrcadla a přejela po něm prsty. Kdo má vůbec právo rozhodovat o životu druhých?

Střep hodila do koše.

Oblékla si tmavý, mužský župan. Nevadilo jí to.

Vydala se z koupelny pryč. Musela si něco ověřit, aby nebyla neustále na pochybách. Něco naprosto primitivního, jak by někdo řekl.

Zastavila se před polootevřenými dveřmi.

Už ho nebude zamykat, nebo úplně zešílel? Copak mu začal věřit? Musí vzít alespoň ona rozum do vlastních rukou. Uvědomuje si číhající hrozbu.

Otevřela prudce dveře a vešla dovnitř.

Beze slova sledovala Maxe, který seděl v rohu.

Přešla až k němu. Zdálo se jí to? Úplně ji ignoroval! Jak se opovažuje?!

„K smíchu,“ zasyčela vztekle. „Nechápu, co v tobě Alfréd vidí, že ti tak slepě důvěřuje.“

Max otevřel oči a konečně k ní vzhlédl.

„Myslím si, že po mojí odpovědi netoužíš, Samanto,“ řekl Max s klidem v hlase.

„Pochopitelně – jsi jen odpad, co by měl být zticha,“ prohodila Samanta skrz zuby.

Max se ušklíbl: „Proč tedy s tím odpadem mluvíš?“

Samanta přimhouřila oči, popadla ho za krk a přitiskla ke zdi.

Přiblížila se k jeho uchu.

„Alfréda možná oblafneš, ale mě ne,“ zasyčela zle a stiskla mu krk pevněji. „Zkus mu cokoliv udělat… a počítej, že to poslední, co uvidíš, budu já.“

„Jaká to oddanost,“ zasípal Max přiškrceně. „Tohle bych od tebe nečekal. Že bys snad v tom viděla vlastní prospěch a pak Alfréda zradíš, jako všechny okolo?“

Samanta mu stiskla krk ještě víc.

Tenhle malý červ si dovoluje příliš. Jak si dovoluje v ní číst? Jak si dovoluje na ni tak povrchně mluvit?!

Smykla s ním o zem a nohou na hrudi ho k ní ještě víc přitlačila.

„Mohla bych tě zabít,“ řekla hrdě, „ale proč si upírat zábavu tak brzy, když se sem mohu kdykoliv vrátit a udělat to později? Nebo… proč bych tu radost upírala druhým?“ Ušklíbla se. „Proč bych to měla být věčně já, kdo dává a ostatní si od ní jenom berou. Jen si to představ. Co takhle zkusit uspokojit tři muže najednou? Pro tebe to jistě nebude problém, Maxíku.“

„Říkáš to, jako bys to sama neuměla,“ usmál se Max nad její výhružkou.

Samanta mlčela.

Místo toho mu vší silou dupla na hrudník a otočila se k odchodu, nechávaje ho v agónii. Jestli zlomila žebra či nikoliv, ji nezajímalo. U něj nenajde pochopení. Je příliš zaslepený sám sebou, než aby mu pronikla do hlavy. Zabouchla za sebou dveře. Neměla by se rozčilovat… ale co jí zbývá, když se jí ten červ vysmívá?

Max se zvedl ze země a zhluboka dýchal. Nelitoval svých slov. Pokud má uspět, nepotřebuje Samantinu důvěru. Stačí mu ta Alfrédova. Stačí zasít sémě nenávisti mezi těma dvěma. Alfréd mu bude důvěřovat, zatímco Samanta nenávidět. Bylo to prosté. Neshodnou se v názoru na něj, budou se hádat a začnou dělat ještě více chyb.

Tak prosté.

Důležité je…

Vykoukl z místnosti a zaposlouchal se. Slyšel tupé znění kroků, které se mu pomalu ztrácelo. Chvíli ještě čekal, než se rychle rozběhl směrem ke koupelně.

Tiše za sebou zavřel dveře.

Samanta se sem možná brzy vrátí – nechala si tady věci a z půlky plnou vanu.

Má jen pár minut…

Vytočil číslo a čekal.

„Dobrý den, policejní oddělení, Chicago, jak vám mohu pomoci?“ zeptala se monotónním hlasem žena a Max jí v duchu poděkoval, že byla tak aktivní a alespoň to zvedla po pátém zazvonění.

„Přepojte mě prosím k plukovníkovi Hillovi,“ poprosil ji.

„A smím znát vaše jméno?“ zeptala se opět monotónně.

„Max York.“

Žena se zarazila s propiskou nad papírem a podívala se na právě přicházející policisty. „Už tady po Vás byla sháňka předtím,“ prohodila, když odešli.

„Prostě mě k němu přepojte,“ řekl Max nevrle. Neměl tolik času se s ní bavit.

„Plukovník Hill tady není, je mi líto, ale mohu mu vyřídit Váš vzkaz.“

Max sevřel sluchátko mezi prsty. To už přišel o všechny možné karty? Dodají mu vůbec jeho zprávu, nebo se tomu vysmějí a zahodí to? Proč by se přece starali o případy jiného týmu. Klesl na kolena.

‚Ne! Nepropadej panice! Mysli!‘ přikazoval si v duchu.

Jaká je pravděpodobnost, že to, co jí nyní řekne, pochopí a zapíše si to alespoň na papírek? Menší než 30%. Možná jen 23%. A i to by v ní měl příliš velkou důvěru.

„Smím se zeptat na číslo plukovníka Hilla?“

„To byste přece měl už dávno mít, pane Yorku.“

‚Sakra! Jdi k šípku, potvoro!‘ pomyslel si vztekle Max a měl chuť praštit se sluchátkem o zem.

„Nebo bych mu mohla vyřídit, že jste volal,“ nadhodila žena pokojně a připravila si propisku a malý papírek. „A možná bych mu mohla i něco vyřídit, pokud chcete.“

Max se zarazil. Opravdu se mu to zdálo nebo nyní začala konečně spolupracovat?

„Jste tam ještě?“

„Ano, omlouvám se,“ řekl Max, pořád v šoku z její ochoty. Už se nadechoval, že něco řekne, ale ztuhl, když slyšel tiché otevření dveří. Váhal, než se konečně otočil. Tiše vydechl, když spatřil Kevina. Ten na něj zaraženě hleděl, ale pochopil a rychle zavřel dveře a zamlkl. Pak na něj kývl, aby pokračoval.

Když jí Max vyložil situaci, která se nyní odehrává, a kde se nachází, pořád ho nechápala, ale na jeho prosbu (nebo spíše rozkaz) si to všechno zapsala na papírek a slíbila, že ho doručí plukovníku Hillovi ještě dnes.

Max jí poděkoval a zavěsil. Bylo to moudré rozhodnutí? Vlastně nenápadně naznačil, že s Alfrédem možná nepřímo spolupracuje, když toho tolik ví. Nezmínil jména. Nemohl. Ještě ne…

Kevin k němu přešel.

„Myslíš si, že to pochopí?“ zeptal se Kevin.

„Očividně Davidovi ještě nepředali ani tu předešlou zprávu… prý je pryč.“

„Ale předtím tam být mohl, takže tu zprávu možná dostal a ona to neviděla.“

„Možná, to je to správné slovo.“

„Neriskuješ? Alfréd může mít napojené telefony.“

„Vyloučeno. Kdyby byl, musel by si to sám pro sebe nějak označit. Navíc – proč by si nechával odposlouchávat telefon zrovna v koupelně… I když – proč by si ho v první řadě tady dával?“

Max dostal tik do oka.

Dal ho tady Alfréd, nebo měla rodina Hillů nechutnou úchylku volat si, zatímco se ten druhý koupe? Nechtěl raději znát odpověď.

„No… moji rodiče jsou trošičku hodně výstřední,“ vysvětlil Kevin snadno, jasně dávaje najevo, že se o tom nadále nechce dál bavit pro jejich vlastní bezpečí. A Max to respektoval.

Když ho potom Kevin vedl zase zpátky a zavíral za ním dveře, zeptal se jen:

„Myslíš si, že se to povede?“

„Nevím… naše šance jsou v tomto případě mizivé.“

„Kolik tak tipuješ?“

„Míň než 20%,“ odvětil Max popravdě.

Kevin kývl. „Snad budeš mít klidnější noc,“ dodal jen, než odešel. Max mu za to v duchu poděkoval a rozhlédl se po malé místnosti, kde byl zavřený. Znal ji nyní dokonale. Každou její píď si dokázal zapamatovat i během naprosté tmy.

Nebylo tu téměř nic, co by mu pomohlo dostat se ven.

Byla to dokonalá zlatá klec a on v ní byl zavřený.

Ale ne na dlouho!

----

Kevin nasedl do auta a pohlédl na hodinky.

‚Někdy teď by se už možná mohl vracet…‘ pomyslel si, než se rozjel se starým, bílým autem jeho otce kupředu.

Pustil rádio a poslouchal zprávy. Trochu je zesílil, když v nich byla zmínka o Davidovi a jeho neschopnosti udržet si svůj vlastní tým, natož podezřelou. Díval se tiše před sebe, když jel, a myšlenky neměl žádné.

Poslechl si všechny potřebné zprávy a rádio vypnul.

Jel nočním městem, sem a tam pozdravil na dálku známé svých rodičů.

Asi po půlhodině jízdy se konečně zastavil před policejní stanicí a vypnul motor. Díval se směrem k hlavním dveřím. Sledoval, jak se veškerá světla pomalu zhasínají a lidé vycházejí ven.

Svého bratra však nikde neviděl.

Až potom ho viděl, jak vychází bočním východem. Nechal ho, aby se rozjel kupředu a potom ho bez zapnutých světel pronásledoval. Udržoval si dostatečný odstup.

Vůbec mu práci neulehčoval, věděl to. Ale potřeboval s ním mluvit.

O samotě.

Daleko od zvědavých lidí.

Zarazilo ho, když však nejel domů ale do nemocnice.

Čekal, až zmizí uvnitř, než se za ním rychle rozběhl.

Tiše ho pronásledoval.

Vůbec se mu to nelíbilo. Proč jel do nemocnice? Je nemocný?

Čekal za rohem a pozoroval svého bratra. Bavil se s nějakou sestrou a o něco ji prosil. Kevin ho potom viděl jít do nějakého pokoje. Prošel okolo sestry, tiše ji pozdravil, než se podíval dovnitř do pokoje.

Ztuhl, když uvnitř viděl svého bratra a Alexe, který měl omotanou hlavu.

Co se mu stalo…?

Kevin je tiše sledoval, než se David zvedl a šel ke dveřím. Rychle běžel se schovat zase za roh a čekal, až jeho bratr odejde. Když zmizel za dveřmi od pánských záchodů, pronikl tiše dovnitř.

Alex se na něj zmateně podíval.

Nejdříve mlčel, mrkal, ale potom se usmál a pozdravil ho: „Dobrý večer, pane. Známe se?“

Kevin na něj hleděl.

„Alexi…“ řekl zaraženě.

„Jo, tak se prý jmenuji,“ usmál se Alex. „Prý jsem ztratil paměť. Říkají, že když mě tady budou navštěvovat mí kolegové, tak si vzpomenu. Smím znát vaše jméno, pane?“

Kevin mlčel. Jak dlouho se s Alexem znali? Šest, osm let? Ne, rozhodně víc. Proto cítil tu palčivou bolest u srdce, když na něj Alex hleděl očima muže, který ho nepoznával? Spolupracovali spolu tak dlouho a on na něj úplně zapomněl? Zapomněl i na ostatní nebo jenom na něj?

„Kevin,“ řekl jenom tiše.

Alex se mile usmál: „Těší mě.“ a zvedl ruku, aby si spolu potřásli. Kevin k němu pomalu přešel a jako omámený mu stiskl ruku. Alex s ní dvakrát jemně potřásl a potom ji pustil.

„Omlouvám se,“ řekl Kevin rychle, otočil se a spěšně vyběhl z pokoje. Tohle bylo opravdu moc…

Na tohle neměl… tohle nebyl Alex, kterého znal!

Nepostřehl, že proběhl přímo okolo Davida, který se zarazil. Neviděl jeho tvář, ale muž, který právě vyběhl z Alexova pokoje, ho rozhodně zaujal. Proč tak najednou utekl, když sotva před chvílí mohl přijít?

Vešel dovnitř a zavřel dveře.

„Kdo to byl, Alexi?“ zeptal se, když se usadil na židli vedle postele.

Alex se na chvíli zamyslel a potom se vesele usmál a řekl: „Přece Kevin.“

David ztuhl. „Kdože?“ zeptal se otupěle.

„Kevin. Jste si oba moc podobní.“

Davidovi se rozproudila krev v žilách. Rychle se Alexovi omluvil, div nepovalil židli na zem a rychle utíkal z jeho pokoje.

Alex ho zmateně sledoval. „Proč mají oba tolik naspěch?“ zeptal se zmateně.

David utíkal, jak nejrychleji mohl. Přestože byl rychlejší než Kevin a výdrž měl také větší, dal mu plno času na to, aby se odsud dostal.

Kdyby to věděl, co by udělal?

Kdyby věděl, že ta vycházející osoba před ním byl Kevin, zastavil by ho ihned?

Když vyběhl ven z nemocnice na parkoviště, viděl muže, který rychle hledal klíčky od auta ještě za běhu.

„Kevine!“ zakřičel za ním a rychle utíkal k němu.

Kevin s sebou cukl, div mu nespadly klíče. Rychle se dostal dovnitř a spěšně se snažil nastartovat. Srdce mu bilo jako splašené. Proč se musel vrátit v tu špatnou chvíli?!

Roztřesenými rukami rychle nastartoval a dupl na pedál.

Zapomněl však na ruční brzdu.

To už se však David dostal před něj. Věděl, že bratr nepojede vpřed, když mu v tom zabrání.

„Kevine!“ zakřičel znovu. „Vylez z toho auta! Ihned!“

Kevin pevně sevřel volant mezi prsty.

Nemohl.

Nemůže ho ohrozit.

Až bude po všem, všechno mu vysvětlí.

Takhle by ho ale jenom ohrozil.

Rychle přeřadil po paměti a dupl na pedál. Rozjel se dozadu.

David zanadával a rychle se přemístil k vlastnímu autu. Než se však stihl vytočit, Kevin se mu ztratil z dohledu. Dávat hledat auto vlastního otce nemusel. Věděl, odkud ho Kevin získal. Otázkou však bylo, zda ho tam také vrátí.

Potom se zarazil.

Ta protivná recepční mu přece dávala něčí vzkaz. Rychle zašátral v kapsách. Protože měl v plánu navštívit Alexe, chtěl tuhle práci nechat na doma.

Přečetl si, co si všechno zaznačila a také vzkaz, který mu předala od dnešní hlídky. Papíry sevřel mezi prsty.

„Do hajzlu!“ udeřil vztekle do volantu svého auta, aby si ulevil.