Jistě, mohl by se nahnout přes stůl, popadnout Maxe a vytáhnout zbraň, pohrozit, že ho zastřelí, a utéct. Ale nemohl. Byla to hra. Předtím by to bylo jiné, když se jenom popichovali. Nyní… Nyní si byl vědom alespoň svých drobných náznaků citu, který k němu cítil. Navíc by si protiřečil - chtěl po Maxovi, aby to byl právě on, kdo ho dopadne. Pohled v Maxových očích byl překrásný. Pohled vítěze.

V duchu mu Alfréd poděkoval, že tak ukončil jeho směšnou pomstu. Nechal si dobrovolně nasadit želízka a přitom pořád hleděl na Maxe, osobu, která ho dopadla a nasadila mu želízka. Vnímal každý letmý dotek jeho kůže na svých zápěstích či rukách, i když to tak Max nejspíš necítil stejně. Každý jeho drobný pohyb, detaily, na které se zaměřoval i předtím, když se milovali, jeho osobní vůni, sklopený pohled - všechno vnímal dokonale. Protože se bál, že by to bylo naposled, co jen letmo ucítí dotek jeho kůže na té své.

Samanta ho varovala, aby se nezamiloval. A on měl nyní obavy, zda skutečně lásce nepropadl.

Přesto mu na tváři nyní hrál úsměv. Stejně šibalský, jako měla Samanta před svou smrtí. David se jen zamračil - začínal ten úsměv skutečně nenávidět. Sledoval Maxe, jak upevňuje želízka na Alfrédových rukou a nechává ostatní, aby ho odvedli. Chvíli váhal, než k němu přešel.

„Tak tohle jsi myslel tou poslední chvílí?“ zeptal se ho trochu povýšeně.

Max se na něj tiše podíval a přikývl.

---

Když za ním Kevin toho dopoledne zavřel dveře od koupelny, měl Max v mysli jen jedno číslo, kam musí zavolat. Netušil, zda ho pochopí, proto si v hlavě připravil dlouhou, rozsáhlou řeč i pro ty největší idioty na světě, aby ho pochopili. Bylo mu jasné, že David nesmýšlí stejně. Bylo mu jasné, že mu nikdy nesedl. Ale to mu nevadilo. Aby vyřešili tento případ, bude potřeba i jeho spolupráce.

„Plukovník Hill u telefonu, prosím?“ ozval se rozespalý hlas Davida.

Max chvíli váhal, než se ozval: „U telefonu Max York...“

David v tu chvíli okamžitě ožil. „Yorku, sakra! Kde jsi? Kde je Riddle a Kevin?“

„Nejspíš… už ti to došlo, co?“ zeptal se jen. David mlčel. „Místo už nebude potřeba prozradit. Dnes večer to všechno skončí.“

„Co tím myslíš?“

Max se zhluboka nadechl. „Už vím, jak Alfréda zastavit.“

„Počkej, zpomal, nějak-...“

„Jen mě alespoň jednou vyslechni, Davide. Nic víc po tobě nežádám.“

David mlčel. „Do toho,“ ozval se po chvíli.

„Díky...“

A tak mu Max vysvětlil celý svůj plán - o tom, jak spolu s jednou neurčitou osobou (nechtěl Kevina prozradit, aby neměl problémy, že se na tomhle podílel také) navedou Alfréda do policejní stanice s tím, že tam bude Simmons kvůli nějakému přestupku. Po Davidovi se jenom chtělo, aby stanice vypadala naprosto prázdně a až bude správná chvíle, mohli by ho přijít zatknout. Jak prosté.

„Bude to Alfrédova poslední chvíle, aby se mohl přiznat,“ dodal Max.

David mlčel. Nejspíš si v hlavě probíral jeho plán úplně odznova.

„Takže raději obětuješ parťáka, než abys mu pomohl utéct?“ zeptal se nakonec.

„Je mi líto - v Anglii máme jiné způsoby, jak řešit případy,“ zavrčel Max zle. David mlčel.

„Uvědomuješ si, že i na tvou hlavu padne obvinění?“

„Nikdy jsem nic nespáchal, takže se není třeba čeho bát.“

„A Kevin?“

„Tomu řeknu, aby zůstal v sídle. Pokud není úplně blbý, tou dobou už bude dávno sedět někde na letišti, aby se odsud dostal. Je mi líto - aby zůstal v bezpečí, bude muset zmizet. Nemůžeš se s ním jít rozloučit. Nebo může také přijít na stanici před námi a nechat se sebrat za spolupráci. Rozhodnutí je na něm, co bude chtít udělat.“

David mlčel.

Představa, že jeho bratr půjde do vězení, protože ho Alfréd zmanipuloval, se mu nelíbila. „Řekni mu, aby zůstal na místě za každou cenu. Až bude po všem, vyřídím si to s ním osobně.“

Nyní bylo na Maxovi, aby mlčel. „Kolik Alfréd dostane?“ zeptal se po chvíli nejistě, tiše.

David si povzdychl. Věděl, že na tuto otázku dojde. „Pokud mu budeme moci přišít všechny vraždy, odpověď znáš. Pokud je spáchala Samanta a on ji jenom navedl, bude brán jako spolupachatel.“

Max stiskl ruce v pěst.

„Nechceš z toho snad najednou vycouvat, že ne?“

Max se křivě usmál. Bolelo to. „Ovšemže ne. Chci odsud konečně vypadnout. Z Ameriky je mi už vážně na blití,“ přemáhal se, aby zněl klidně, „obzvlášť z vaší pohodlnosti, sleposti a tvrdohlavosti.“

Dal sluchátko trochu stranou a všiml si jak se třese. Kousl se od rtu a zhluboka se nadechl. Proč…? Proč prostě nemůže normálně odejít, jak si myslel, že by to bylo nejlepší? Je to snad proto, že bude cítit vinu, že Alfréda nebyl schopný zastavit? Nebo snad proto… že to bude on sám, kdo ho zatkne? Netušil. Zakryl si obličej a přemlouval rozum, aby ještě chvíli zůstal střízlivý.

„Maxi, to, co uděláš, bude pro všechny nejlepší. Není třeba se za to cítit vinný,“ ozval se David po chvíli. Max jenom přikývl a stiskl čelist k sobě. Proč…? Proč se musel zamilovat zrovna do Alfréda Riddlea? Nebo proč vrahem všech těch lidí musel být nepřímo Alfréd Riddle? V očích ho pálily odporné slzy. Věděl, že čím víc času s ním bude trávit, tím to bude pro něj ve finále horší. „Alfréd to jistě pochopí...“ dodal David po chvíli.

Jak by mohl? Vrazí mu kudlu do zad.

„Je to jen obyčejný vrah,“ přemohl se a odpověděl pevným, chladným hlasem, „a ten zasluhuje jenom jeden osud.“ Oči měl zarudlé, když je otevřel. Musel se spolehnout na mozek. Nemohl se nechat ovládnout city. Ne nyní. „A to jít za mříže.“

---

Max pozoroval, jak Alfréd pokojně kráčí směrem k celám. Bůhvíkdy proběhne soud. Prozatím ho dají sem. Snad budou mít dostatek rozumu a budou tu mít alespoň vysokou ostrahu. Všiml si, že se Alfréd zastavil a podíval se koutkem oka směrem k němu. Na tváři měl pořád úsměv. Jeho rty zformulovaly jedno slovo, které Maxovi způsobilo mravenčení po celém těle, když pozoroval jeho rty. Stiskl ruce v pěst. Proč mu sakra děkoval?

Hlupák.

„Myslím si, že případ můžeme označit za uzavřený,“ nechal se slyšet nějaký policista. Max se na něj podíval jen koutkem oka. Aha, takže tyhle paka se přišli přiživit na něčem, na čem oni jinak dřeli sami. Nemělo to snad být prioritou všech? Bylo mu z těch lidí všude kolem na blití. Jediný, kdo měl oproti nim racionální myšlení… byl Alfréd. Ne! Stiskl ruce v pěst. Musel zmizet. Daleko od nich. Nemohl být v jedné místnosti s nimi. Začínalo se mu špatně dýchat.

Rozběhl se rychle pryč. Vyběhl z budovy a zhluboka se nadechl. Nemohl však popadnout dech. Stiskl si uniformu mezi prsty. Srdce mu splašeně bilo. Co to bylo za pocit? Pocit viny? Proč? Odvedl přece dobrou práci. Tak proč to tak necítil? Neměl čas zůstávat na jednom místě. Právě ona budova ho nyní děsila nejvíce. Rozběhl se pryč, ignorujíc tak něčí hlas, který ho volal. Musel pryč.

Netušil, kam běžel. Snad to podvědomě tušil.

Zakryl si uši, aby neslyšel vyčítavý hlas svědomí a hlas srdce. Bylo to špatné nebo správné rozhodnutí? Netušil. Nemohl nyní určit, co bylo správné a co špatné. A to bylo to nejhorší. Držel uši zakryté a zavřel oči. Sám sebe nabádal, aby začal normálně myslet a uklidnil se. Jenže ten pocit viny neodcházel. Zastavil se a snažil se uklidnit.

Kolem něj prošlo pár lidí. Jen prázdné schránky s maskami na tvářích, hloupě se ženoucí za svými každodenními povinnosti. Naprosto ignorovali člověka, který se nyní nacházel na pokraji psychického zhroucení. Až na jednoho.

„Maxi?“ slyšel nějaký ženský hlas a pootevřel víčka. Chvíli váhal než konečně vzhlédl.

Christina se na něj zmateně dívala. Nikdy svého bratra v takovémhle stavu neviděla.

„Christino?“ zašeptal tiše zlomeným hlasem.

Stačil jí jeden pohled na jeho stav a bylo jí jasné, co se odehrálo. Nepotřebovala znát ani o špetku víc. Jako sestra to vycítila. Popadla ho za ruku a táhla někam pryč, aniž by cokoliv řekla. Dotáhla ho před svůj dům. Chvíli mu trvalo, než ho poznal. Připadalo mu, že jeho paměť se smrkla asi tak na desetinu její předešlé velikosti a veškeré jeho informace v ní nyní obsahovaly jen Alfréda.

Vtáhla ho dovnitř a usadila v obývacím pokoji na sedačku. Usadila se do křesla naproti němu, zkřížila ruce pod prsy a započala výslech.

„Maxi Yorku, okamžitě mi řekni, co ti zase přeskočilo v tvojí palici nebo to z tebe vytáhnu násilím,“ řekla přísně a nežertovala.

Max pohlédl na své ruce, zatímco si hrál s palci. „Tomu bys nerozuměla.“

„Maxi!“ zvýšila hlas přísně a zamračila se. „Nežertuji. Vyklop to! Ihned!“

Max dlouhou dobu váhal, ale tomu skenovacímu upřenému pohledu nemohl dlouho odolávat. Kdy se jeho sestra tolik změnila? „Tak dobře…“ vzdal to po deseti minutovém rozhodování pod tlakem jejího upřeného pohledu.

Musel jí vysvětlit všechno úplně od počátku, včetně toho, že byla na seznamu a že mohla zemřít, pokud by neudělal to, co udělal, což si nakonec vyčítal kvůli vlastním citům a své zásady nyní pokládal za špatné.

Christina chvíli mlčela. Možná přemýšlela o jeho slovech. Potom vstala, udělala pár koleček kolem sedačky, na které seděl, než se znovu usadila. Stejně to tak dělala i matka, když se jí na něco jako malí zeptali, když byla střízlivá.

Kousla se do kloubu na ukazováčku a potom na něj zamyšleně pohlédla.

„Takže jsi mi, jednoduše řečeno, zachránil krk,“ řekla po chvíli.

„Jo,“ souhlasil Max po chvíli.

„A Alfréd byl ten, kdo mě chtěl zabít, takže jsi musel ho musel poslat za mříže, aby mi a těm zbylým neublížil, je to tak?“

„Ano.“

Christina se najednou vřele usmála.

„Jsi pako, Maxi,“ řekla vesele a Max na ni zmateně zamrkal. „Neboj se, nemyslím to ve zlém. Každý by se rozhodl však úplně jinak. Chci říct - ano, zákony jsou podstatné, ale pokud by se jednalo o člověka jim blízkého, tak by se snažili udělat cokoliv na světě, aby ho zachránili, ne?“

Max pohlédl k zemi. „Možná proto jsem tak zmatený nad svými vlastními činy...“ zašeptal a sevřel si vlasy mezi prsty. „Nevím, co mám dělat, nemohu ani pořádně myslet. Cítím se vinný, i když vím, že jsem udělal správnou věc… a zároveň úplnou zhovadilost…“

Christina se usmála o trochu víc a sedla si vedle něj na sedačku, aby ho pevně objala.

„Jsi vážně pako,“ řekla znovu a zasmála se.

Max se na ni nepodíval a ve tváři měl smutný výraz. Po chvíli ho přiměla, aby se na ni podíval. Pohladila ho po tváři.

„Rozhodla jsem se… Chci začít s léčbou. Nechci dopadnout jako rodiče. Přerušila jsem s nimi styky. Jako ty… Tys to nazval, že jsi zemřel. Po kolikáté to dnes bylo? Po kolikáté si dnes obětoval svou šťastnou budoucnost pro zákon, který chráníš?“

„Potřetí…“ hlesl Max tiše.

Christina ho znovu pevně objala a po chvíli ho pustila. „Nemyslíš si, že je na čase, aby se tentokrát zákon obětoval pro tebe?“ zeptala se mile a stiskla mu ruku. Nejistě ji stiskl zpátky. „Řekni… kdy dostaneš takovouhle příležitost? Začít znovu? S osobou, kterou miluješ? Není to až tak těžké, věř mi. Já… někoho jsem si našla. Proto chci začít s léčbou. Nechci, aby mě viděl jako naprostou trosku, která prahne po své dávce. Myslím… že bys měl Alfrédovi dát druhou šanci, aby se mohl napravit.“

„Jenže…“

„Alespoň tentokrát zapomeň na zákony… a řiď se srdcem, Maxi. Co ti dal, že způsobil, že jsi v takovémhle stavu? Nemyslíš si, že je na čase si přiznat, že ho miluješ?“

Max mlčel.

Christina se usmála a prohrábla mu vlasy. Tohle jí jako odpověď bohatě stačilo. Dostala ho do bodu, ke kterému by se sám nikdy nedostal. Hloupý starší bratříček. Ale od toho tady byla - aby mu pomohla, když zakopne a nebude umět vstát, když bude váhat nad jasnými fakty. „Udělej, co musíš, bráško.“

„Nebude mě chtít…“

„Pokud jsem to správně pochopila, byl to on, kdo po tobě chtěl, abys ho chytil, ne? To byl přece jasný důkaz.“

Max se na ni tiše podíval.

„Jdi za ním. Pomoz mu na svobodu. Utečte spolu.“

„Tohle není kniha, Christino…“ řekl Max zklamaně. Copak jako jediný se na to díval realisticky? Christinu však rozesmál.

„Já vím - právě proto bys s ním měl strávit veškerý svůj čas, i kdyby to měl být ten poslední. Je to tvá jediná šance, jak začít znovu. Jestli chceš skutečně zapomenout na minulost, musíš se soustředit na budoucnost a jít prostě dál.“

Najednou Christina vstala.

„Už musím jít - mám pohovor na nové místo. Drž mi palce!“ usmála se široce a oba palce měla zdvižené. „A pokud budeš chtít odletět a ani se nerozloučíš, tak si mě nepřej,“ dloubla ho do ramene pobaveně, než se vydala ven ze svého domu.

Max mlčel. V hlavě si přehrával její slova pořád dokola a dokola.

Měla pravdu.

Zákonu obětoval celý svůj život. Je na čase, aby zákon obětoval něco pro něj.

---

‚Tohle je pitomost, která mě bude možná stát hodně…‘ pomyslel si Max. ‚Ale co s tím - zákon nezákon. Alespoň jednou ho snad mohu porušit…‘

Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. Stiskl ruce v pěst a zavřel oči. Musel zůstat v klidu. Už včera opět zemřel. Vzdal se života s osobou, kterou miloval. Své budoucnosti. Nejspíš bude potřeba se zabít ještě jednou. Počtvrté. Přežije to i tentokrát? Bude muset. Pousmál se a vzhlédl k nápisu na chicagské policejní stanici.

Jak směšné.

„Jdu si pro tebe,“ zašeptal si spíše pro sebe, než vstoupil do budovy. Nasadil si kapuci na hlavu. Uniformu vyměnil za nepohodlné normální oblečení tmavé barvy. Možná ho to bude stát kariéru, ale co se dá dělat, když už se stal posedlým. Opatrně se rozhlédl po vstupní hale. Nikde nikdo. Pochopitelně dnes měli pravý důvod slavit. Rychlými tichými kroky se plížil po budově směrem k celám.

Prohledal malou skříňku na zdi a vytáhl z ní jeden klíček.

Zkontroloval kamery a nechal si kapuci na hlavě pro případ nutnosti. Rychle přeběhl kolem prázdných cel, dokud se nezastavil u jedné. V jedné jediné, temné a opuštěné cele, kde ho předtím on sám zavřel, se nacházel Alfréd Riddle, který pokojně spal sladkým spánkem vrahů. Sledoval ho, jak jen tak bezstarostně spí, zatímco Maxova mysl se mohla zbláznit. Mysl mu říkala ne, zatímco srdce radostně souhlasilo.

Strčil klíček do zámku a mříže otevřel. Ten zvuk přiměl Alfréda, aby se otočil. Když spatřil postavu v černém, nepoznával ho. Až potom, když zaměřil, jen na něj zmateně hleděl.

„Maxi?“ zeptal se zmateně. „Co tady děláš?“

Max neměl na vysvětlování čas. Rychle vešel dovnitř, popadl ho za želízka a hnal se s ním pryč ze stanice. Kolik budou mít společného času, než je najdou?

Alfréd nic neříkal, nechal se jím táhnout nočním Chicagem v naději, že sám moc dobře ví, co dělá, že ještě nepřišel kvůli němu o zdravý rozum.

„Kam mě vlečeš?“ zeptal se jen, když Max zastavil, aby popadl dech po delším běhu.

„Zmlkni,“ zavrčel Max a opět ho začal tahat pryč, tentokrát jen rychlým krokem. Alfréd se pro sebe pousmál. Tato dominantní stránka Maxe se mu začínala líbit. Nedíval se, kam ho vede. Stačilo mu, že ho mohl následovat.

Po delší době rychlé chůze (vozem by to bylo rozhodně praktičtější, ale Alfréd neprotestoval) ho Max dotáhl od nějaké budovy a tahal ho po schodech výš a výš, dokud neotevřel dveře a nešťouchl Alfréda o něco víc dovnitř. Za sebou jen zavřel dveře a zhluboka vydechl. Alfréd jen zmateně zamrkal. Chvíli Max vypadal v pohodě, jenže potom se rozklepal, a když se na něj otočil, Alfréd zadržel výbuch smíchu. Takhle zmateného ho ještě neviděl a navíc ve tváři měl výraz zoufalství z toho, že mu mozek za chvíli nejspíš exploduje, protože si byl vědom, že udělal naprostou pitomost. Kousal se do jazyku, aby se opravdu nerozesmál. Tento Maxův výraz neznal - a byl přitom tak roztomilý.

A mezitím se Maxovi honily hlavou myšlenky typu: ‚Jsem magor, magor, magor!! Za tohle mě čeká stejný kriminál, jako jeho! Jsem naprostý blbec - nejdříve ho zatknu a teď mu pomůžu utéct? Jsem snad stalker nebo co? Jsem maniak, který se vyžívá v trýznění vlastního mozku? Maxi Yorku, ty jsi vážně úplně střelený! Hned teď se jdi udat a popros je, aby ti nasadili kazajku, než vyvedeš zase nějakou kravinu.‘

Alfréd sledoval jeho vnitřní boj a nemohl ho v tom nechat. Přešel k němu, uzavřel ho mezi svými pažemi a pevně stiskl v náručí. Spoutané ruce mu vadily, ale i tak ho musel obejmout, jinak mu bylo jasné, že se mu ten malý človíček rozpadne před očima kvůli nervům, které nyní měl.

‚Ty jsi vážně třída, Maxi,‘ pomyslel si s úsměvem a v očích ucítil slzy. Jenom zanadával ve své mysli a stiskl ho silněji. ‚Sakra… Asi jsem ti už úplně propadl, ty malý zmetku. Povedlo se ti to dokonale,‘ pomyslel si a pevně ho držel u sebe, nedbaje na jeho protesty. Max však neprotestoval. Věděl, že potřeboval objetí, jinak by zešílel z vlastních myšlenek. Když cítil ty silné paže, jak ho tiskly k teplému tělu Alfréda, uklidnil se. Omotal mu ruce kolem těla stejně pevně a nepouštěl ho. Tvář skryl v jeho hrudi a dýchal vůni jeho tepla. Poslouchal tlukot jeho srdce, který mu dával naději, že to není sen, že Alfréd pořád žije. Kdy se z něj stala taková citlivka…?

‚Nakonec jsem to já, kdo prohrál,‘ pomyslel si Max. Zavřel oči, když slyšel chrastění řetězu o sebe a posléze teplou ruku ve vlasech. Váhal, než vzhlédl k Alfrédovi. Ten mu stiskl tváře ve dlaních a on cítil chladný kov zezadu na krku. Alfréd se k němu snížil a hluboce ho políbil. Po chvíli oba zavřeli oči. Nebylo potřeba slov, aby si rozuměli.

Max se nebránil, když si ho Alfréd k sobě o něco víc přivinul, a Alfréd se zase nebránil, když cítil, jak se Maxovy prsty zarývají do jeho kůže pod košilí. Ani jeden z nich se nemohl nabažit polibku, který věnoval tomu druhému. Nechtěli, aby to někdy skončilo. Báli se, co by se stalo, kdyby ten polibek nyní přerušili. Protože, jakmile opustí ty dveře, už nebudou moci být spolu. Věděli to.

Protože za dveřmi čekala nejistá budoucnost a krutá realita. Realita, ve které byl Alfréd vrah a Max policista. Realita, která je oba děsila. Nyní, za zavřenými dveřmi, dal by se jejich vztah nazvat mileneckým? Nikdy si navzájem neřekli své city. Ale byla to pro ně pořád jenom hra, jak o tom předtím mluvili?

Nebylo potřeba slov.

„Víš, že budeš mít kvůli mně problémy?“ zeptal se Alfréd tiše, když polibek přerušili. Max stiskl jeho ruce, chvíli váhal, než mu pouta odepnul. Alfréd si promnul ztuhlá zápěstí a váhavě pohlédl na Maxe. „Nemáš strach?“

„Měl bych?“ zvedl Max obočí a pouta dal stranou.

„Byl jsi to ty, kdo mi ta pouta předtím nasadil.“

„A nyní jsem ti je zase sundal. Nevidím v tom jediný důvod ke strachu.“

„Opravdu?“ zeptal se Alfréd chladným hlasem a úsměv mu zmizel. Přitiskl Maxe na zeď a držel mu levé zápěstí. „Copak si neuvědomuješ, že jsem nevypočitatelný psychopat? Možná jsi na mém seznamu… Zmařil jsi mi plány, Maxíku.“

Max ho pokojně sledoval. Pousmál se. „A i kdyby tak co?“ zeptal se a bavil se tou Alfrédovou zmatenou tváří, jakou měl i předtím. Pohladil ho po tváři volnou rukou. „I kdybych na něm byl, nezáleželo by mi na tom. Protože už jsem stejně šílený sám o sobě.“ Cítil, že stisk na jeho druhé ruce povolil a využil toho. Stiskl Alfrédovy tváře a pohladil ho po lícních kostech. Dívali se vzájemně do očí. „Řekni mi jednoho jediného člověka, který by chytil psychopata a stejně ho potom pustil na svobodu, protože by jinak zešílel, kdyby ho nemohl alespoň ještě jednou spatřit?“

Alfréd mlčel. Nechal Maxe, aby ho políbil. Přitiskl ho více ke zdi svým tělem. Měl pravdu. Jen blázen by tohle udělal. Cítil jeho vůni, jeho ruku ve vlasech a stisk na košili. Pevný stisk. Jakoby se Maxík bál, že by ho znovu opustil. To by si neodpustil. Ne poté, co si sám uvědomoval, že je na tom stejně. Tak dlouhou dobu chtěl být dopaden a Max mu jeho přání konečně splnil. Jeho pomsta neměla smysl, když by při ní ztratil Maxe. Nyní už to věděl. Už měl oči otevřené pořádně.

Maxův horký dech ho příjemně zašimral na rtech, když polibek přerušili. Podíval se na něj dolů. Oči měl plné vzrušení. Stejně tak Alfrédovy oči byly zatemněné touhou. Nemusí mluvit, aby si navzájem porozuměli, na to přišli už dávno. Nebylo třeba se ptát nebo cokoliv říkat. Oběma bylo jasné, že čekali dlouhou dobu na vykoupení.

Zaměstnaní polibkem pomalu kráčeli dál chodbou. Alfréd netušil, kde se nacházeli. Ale sotva spatřil matraci na zemi, bylo mu jasné, že nic lepšího zde nenajde. Nejspíš by ani nadále nehledal - už tak, tak se držel. Svalil Maxe na matraci, jenže nečekal, že se ho bude pořád tak pevně držet, takže ho málem přimáčkl. Slyšel jen tiché uchechtnutí.

„Vysmíváš se mi?“ zavrčel mu laškovně do ucha.

„S velkou radostí,“ souhlasil Max s úsměvem.

Alfréd se ušklíbl a kousl ho do krku. Hrubě. Tak, aby tam zanechal výrazný kousanec. Reakce v podobě zasténání na sebe nenechala dlouho čekat. Už viděl, že Max nadechuje pro poznámku, místo toho na něj Alfréd zavrčel. Odpovědí mu bylo stejné zavrčení. Oba se usmáli a políbili se. Max mu omotal ruce kolem těla a nepouštěl ho. Alfréd nebyl proti jejich blízkosti. Hladil tělo muže pod sebou a užíval si každý jeho pohyb. Cítil všechno. Otřel se o něj pomalu a zlehka, provokativně a svůdně. Sevřel mu boky mezi prsty. Max se nebránil. Přál, aby i klidně víc přitlačil. Aby na jeho těle zanechal známky toho, že byl s ním. Stejně jako on mu zarýval své nehty do zad, když ho tiskl k sobě.

Nestačilo jim to. Polibky už nebyly dostačující, blízkost jejich těl taky ne.

Alfréd odhodil svou košili a vrátil se zpátky dolů k Maxovi pro polibek, zatímco z něj sundával triko. Ani Max nezůstal pozadu a dobýval se do Alfrédových kalhot. Zapletené jazyky spolu bojovaly a dechu jim ubývalo. Přerývavé nádechy byly vhodným časem pro útok toho druhého, aby plenil ústa svého… milence? Byli by schopni si to nyní přiznat?

Alfréd tiše zavrčel do polibku, když cítil, že mu Max omotal nohy kolem boků a způsobil tak příjemné tření pro ně pro oba. Provokoval ho všemi možnými zbraněmi, které měl, syčák jeden malý. Už to nemohl vydržet. Odtáhl se, aby je oba zbavil zbytečného oblečení. Chtěl se zeptat na lubrikant, ale Max byl rychlejší. Po chvíli mohl jen cítit a sledovat, jak Maxův jazyk hbitě krouží kolem žaludu a celé jeho délky. Nečekal to, a proto nestihl zastavit vzdech, který se mu prodral hrdlem. Opřel se zezadu o ruce, jinak by to nevydržel. Bytem se ozývaly jeho spokojené vzdechy. Stiskl Maxovy vlasy silně mezi prsty a zatáhl. Ztrácel kontrolu. Šílel z něj.

„Sakra,“ zaklel Alfréd. Už to nemohl vydržet. Přiměl Maxe odtáhnout se a vytáhl si ho na klín.Tiše dýchali, jakoby chtěli slyšet každé vrznutí matrace pod nimi. Max se k němu nahnul a políbil ho, zatímco druhou rukou vyhledal jeho úd, několikrát ho protřel. Cítil, jak mu škube v ruce. Nasměroval Alfréda do sebe a pootevřel ústa, aby se nadechl. Alfréd mu však nedal šanci, aby zde velel. Musel zůstat nad věcí.

Hrubě do něj přirazil, odpovědí mu byl slastný, na krátkou chvíli přerušený vzdech. Max vyhledal jeho oči, nahnul se blíže k němu a opřel se o jeho ramena, aby získal oporu. Oba věděli, že tentokrát to bude jiné.

Alfréd stiskl Maxovy tmavé vlasy silně mezi prsty a pomalý, leč hrubý příraz zopakoval. Bolest za bolest. Oba dnes něco ztratili. Oba si to chtěli zapamatovat - vzdech pro toho druhého, horký dech na své kůži, prsty, které se zatínaly do ramen nebo boků. Alfréd chtěl, aby si ho takhle pamatoval - jako neohroženého a divokého. Stejně tak Max mu na několika místech prsty rozdrásal kůži.

Neměl se koho chytit - jen jeho.

Nikdy takovéhle spojení necítil.

Alfréd ho přiváděl ještě hlouběji do propasti šílenství. Nejen pomalým tempem s hrubou silou, ale i věčně hladovými polibky a kousanci všude možně po jeho těle.

Srdce jim oběma splašeně tloukla - takhle intenzivní to opravdu nikdy nebylo. Ani pro jednoho z nich. Dávali do toho všechno, protože věděli, že je to naposledy? Naposledy, kdy se jejich těla spojí v jedno?

Netrvalo dlouho a oba vyvrcholili.

Nemluvili. Jen zadýchaně hleděli do očí toho druhého.

Alfréd se pomalu sehnul pro další, avšak tentokrát dlouhý, vášnivý polibek. Max mu slabě omotal ruce kolem krku. Nechtěl, aby se od něj kdy odtáhl. Chtěl, aby v tomhle smrtícím polibku vraha zůstal napořád, aby tato chvíle nikdy neskončila, aby zůstali navěky zavřeni za těmi dveřmi opuštěného bytu.

Až do konce světa…

V náruči toho druhého se oba odebrali do říše spánku a snů, které se nemohly nikdy naplnit.

---

O den dřív

David sledoval Maxe, jak spěchá pryč ze stanice. Moc dobře věděl, co cítí. I on měl stejně tíživý pocit na srdci. Když se situace trochu uklidnila, vypařil se také. Jel na jedno jediné místo. Přál si, aby tam ještě byl.

Málem ignoroval dopravní předpisy. Byl úplně mimo. Nesoustředil se. Špatně se mu dýchalo. Měl strach o svého bratra. Přál si, aby to všechno byl jen jeden zlý sen. A aby se mohl konečně probudit.

V hlavě měl prázdno. Když dupl na brzdu, div mu nepraskla zadní pneumatika, jak prudce najel na chodník. Vyběhl z auta a utíkal směrem ke vstupní hale sídla svých rodičů. A zatímco se snažil dostat přes zamčené dveře dovnitř, seděl Kevin v křesle svého otce v jeho pracovně. Bylo to stejně červené křeslo, jaké míval v práci. Jediná věc, kterou mu rodiče kdy dali. Moc dobře chápal, proč upřednostňovali jeho bratra před ním. Byl neschopný, vystrašený muž, který se pořád bál noci.

Jak ubohé…

Protřel si oči. Hleděl na jejich poslední rodinou fotku. Jaké by to bylo, kdyby se nikdy nenarodil? Nezpůsobil by tolik potíží svému bratrovi. Chtěl ho jenom bránit. Ale zapomněl, že to on potřeboval věčně chránit. Byl naivní. Nechal se zatáhnout do zločinecké hry Alfréda a Samanty.

Byl slabý a úplně k ničemu.

Po tváři mu stekla slza, když si zakryl oči a pomalu se nadechl. Dokonce ani zabít se nedokázal. Ruka s nožem se mu třásla, a tak ho raději odložil. Kulka by mohla být jistější, střílet uměl a stisk měl jistější. Bude to jistější a bezbolestné. Skoro. A přesto pocity viny, že nechá svého bratra samotného na tomto světě bez jediného vysvětlení vlastních činů, ho ubíjely. Už několikrát si přiložil hlaveň ke spánku ve snaze to ukončit, ale vždycky vycouval. Jak směšné a ubohé… Místo toho, aby se zabil, nyní brečel, jako nějaké malé dítě. Nedůstojné, tak nedůstojné.

Hřbetem ruky si utřel slzy a zhluboka se nadechl.

„Ukonči to, idiote,“ přikázal si sám sobě.

„Kevine!“ slyšel hlas svého bratr a ruka s pistolí se mu zatřásla. Vycenil zuby ve snaze nevykřiknout. Proč?! Přál si, aby jeho bratr odešel a nechal ho na pokoji, jinak tohle nebude moci nikdy udělat. A věděl, že musí! „Kevine!“

„Zmlkni!“ zakřičel na oplátku a snažil se normálně dýchat. Po chvíli do otcovy pracovny vtrhl David. Kevin na něj namířil. „Nepřibližuj se!“

David se zarazil a zvedl ruce k hlavě. „Kevine, uklidni se. Jistě se to dá nějak vysvětlit,“ snažil se ho přemluvit, aby neudělal hloupost. Kevin se smutně usmál a zakroutil hlavou.

„Nechápeš? Jsem vrah,“ řekl Kevin téměř plačtivě. „A jako vrah raději zemřu, než abys to potom musel odnášet také i ty…“

„Kevine…“

„Jo!“ usmál se Kevin široce. Jeho hlas zněl… cize. „Měl jsem strach. Ano, jsem prostě ten malý blbeček, který se bál o svého bratra, aby ho Alfréd čirou náhodou neodpráskl, kdyby mu stál v cestě. Ano, chtěl jsem svést vypálení toho podzemního domku na tebe. Ano, to já zametal veškeré stopy po Samantě, když něco podělala. Ano… Věděl jsem, kdo je vrah. A přesto jsem nic neudělal. Protože jsem, ano, správně, úplný zbabělec a ubožák!“

David svého bratra sledoval. Udělal krok blíž k němu.

„Řekl jsem, aby ses nepřibližoval!“ ozval se Kevinův hlas vztekle a namířil na svého bratra. „Chceš snad, abych tě zabil?!“

David se opět o krok vrátil zpátky. Kevin popotáhl a těžce vydechl, utřel si nos i oči, ale nespouštěl ze svého bratra oči. Musel ho udržet co nejdál od sebe, aby ho nestihl zastavit.

„Kevine, nějak se to vyřeší…“

Kevin nesouhlasně zakroutil hlavou do strany a měl opět ten vynucený úsměv. „Ne… mně už není pomoci, bráško… Mně ne.“

„Kevine, prosím,“ prosil David a sledoval svého bratra. Nechtěl ani pomyslet, co se mu honí hlavou. „Rodiče by-...“

„Rodiče,“ přerušil ho Kevin ihned a zhluboka se nadechl, „budou první rádi, když zjistí, že jsem mrtvý. Nemysli si. Je mi moc jasné, který syn byl ten lepší od prvního dne. Že jsem byl slepý! A přesto se na mě podívej - měli jste pravdu! Jsem ten ubohý druhý syn, zbytečný bratr, kterého nikdo nepotřeboval, proto David byl odjakživa ve všem nejlepší.“

„Kevine, víš moc dobře, že to není pravda!“ zamračil se David.

„Je to pravda!“ zakřičel na něj Kevin, až trochu zaprskal. „Kdykoliv jsem se o něco pokusil a překonal tě, jen se mi řeklo, že se vytahuji! Kdykoliv jsem se zajímal o něco, o co ty ne, bylo to zbytečné a nebylo potřeba na to vynakládat energii! Proč si myslíš, že máš vyšší hodnost? Protože všichni moc dobře od počátku věděli, že si ji zasloužíš víc, než já! Proč by ze mě někdy měl být plukovník, když jsem jen druhorozený blbeček?“

Kevinovi se po chvíli zlomil hlas. Chtěl pokračovat, ale nemohl. Musel to ukončit. Tu nekončící bolest ve svém srdci. Musel upokojit mysl.

„Ale neboj se, dlouho tady oxidovat nebudu,“ řekl a přiložil si hlaveň ke spánku. Konečně měl dostatek síly to udělat. Usmál se. Nic z toho nemyslel vážně. Jen potřeboval Davida dostat co nejdále od sebe. Přinutit ho vidět ho jako ještě větší trosku a nenávidět ho. „Mám tě rád, Davide…“

David hleděl na scénu před sebou. ‚Přeskočilo mu?!‘ pomyslel si zděšeně. ‚Proto jsem si měl udržovat odstup?‘

Kevin viděl, jak jeho bratr k němu běží. Zavřel oči a stiskl spoušť. Ozvala se rána a na zem dopadla dvě těla.

„Ty debile! Opovaž se to ještě někdy zkoušet!“ zakřičel David vztekle, zatímco svíral bratrovu košili mezi prsty. Kevin mlčel a pozoroval ho. V poslední vteřině mu David namířil zbraň na strop. Zastavil ho tak od hlouposti, kterou chtěl vytvořit. Cítil v očích slzy. Už zase, sakra. David se na něj zle podíval. „Jestli chceš větší trest, než smrt, tak koukej žít o to déle a odpykej si svůj trest tady! Myslíš si, že kdyby ses zastřelil, něčím bys tím pomohl?!“ Potom se i Davidovi zlomil hlas a pevně svého bratra sevřel v náručí. „Nenávidím tě za ty nervy, co mi způsobuješ, Kevine,“ řekl tiše a opřel se o jeho rameno.

Ve skutečnosti cítil velkou úlevu. Nemohl svého bratra nechat vidět jeho slzy. Ztratil by tak na důstojnosti.

„Nějak… se to vyřeší,“ zašeptal do tiché místnosti. „Dostanu tě odsud, slibuji.“

---

Když se Alfrédova ruka pohnula po matraci, svraštil obočí. Necítil teplo kolem sebe. Otevřel oči a rozhlédl se kolem. Maxe nikde neviděl. Vstal a šel se rozhlédnout kolem.

„Maxi?“ zavolal starostlivě.

„Ano?“ ozval se jeho hlas a Alfréd si oddychl. Usmál se a vešel do druhé místnosti, odkud jeho hlas přišel.

„Takhle mě neděs.“

„Nejsem povinen ti říkat, zda jsem vzhůru, nebo ne,“ převrátil Max nad ním oči. Zarazil se však, když ho sevřel v majetnickém objetí a políbil na krk.

„Co bude teď?“ zeptal se Alfréd tiše. Sledoval, jak Max připravuje snídani. Na muže měl štíhlé prsty. Jemně mu po nich přejel.

„Teď se půjdeš osprchovat a já mezitím udělám kávu,“ seznámil ho s jeho plánem Max. Alfréd se ušklíbl a přitiskl ho blíž k sobě.

„A proč si nechceš dát sprchu se mnou? Kávu udělám potom já,“ dýchl mu do ucha. Max se ušklíbl. Očekával tuhle nabídku. Cvrnkl ho do nosu.

„A ty bys mě s velkou radostí zase přehnul, co? Padej nebo ti pomůžu,“ řekl přísně. Alfréd se ušklíbl a provokativně ho plácl po zadku.

„Abys toho nelitoval,“ dodal pobaveně.

Sotva zmizel v koupelně, Max si povzdychl. Pohlédl na snídani na talíři pod sebou. Dalo by se tomu věřit - oni dva jako pár, který žije spolu. Ale to byla příliš velká utopie. Výměnou za Alfrédovu svobodu musí Max obětovat velkou částku. Byl s tím smířený už od první chvíle. Ale nyní, když si uvědomoval, že ty city, které cítí, jsou oboustranné, bylo to o to těžší. Neměl však na výběr.

Bylo potřeba se rozhodnout.

Vzal papír a něco na něj začal psát.

Položil papír pod jeden z talířů a pohlédl z okna. Docela by si i zvykl na takovýhle život v utajení, s Alfrédem… ale měl své zásady. Smutně se usmál.

---

Když Alfréd vylezl z koupelny, jen omotaný ručníkem kolem pasu, ucítil příjemnou vůni snídaně a kávy. Vešel do kuchyně a jeho úsměv pomalu vymizel. Na stolku našel jenom jeden talíř a jednu kávu. Rozhlédl se zmateně kolem. Tentokrát, když Maxe zavolal, nikdo mu neodpověděl. Usadil se k jídlu, ale hlad neměl. Všiml si ohnutého papíru pod talířem. Vzal ho a přečetl.

 

Milý Alfréde,

je mi líto. Každý máme své vlastní zásady, které jsme se rozhodli bránit. Chtěl jsi, abych tě dopadl, abys mohl ukončit svou pomstu. A stalo se. Já jsem tady byl, abych dopadl vraha mladistvých. A stalo se. Oba jsme nyní volní. Ty můžeš odjet daleko od Chicaga a začít znovu. Myslím si, že změnit si jméno, pas a jiné doklady pro tebe nebude až tak těžké. Přeji hodně štěstí a zdaru při tvých cestách. Chtěl bych zůstat s tebou, ale tím by se nic nevyřešilo ani nezměnilo. Oba jsme měli jasnou roli v této hře. Byla to příjemná hra, uznávám, ale každá hra má svůj konec.

Gratuluji, probudil si ve mně i tu nejtemnější část.

Jestli mohu být trochu drzý a mít na tebe poslední žádost - nezapomeň na mě. Vtiskni si mě do mysli, jako jsem si tě vtiskl já. Vzpomínej na mě tak, jak uznáš za vhodné. Stejně tak si tě já budu pamatovat jako nezkrotnou šelmu, která šla za svým za každou cenu, i přes mrtvoly.

Díky, že jsem si díky tobě mohl uvědomit jaké to je někoho znovu milovat. Byl to příjemný pocit. Ale já na lásku nevěřím. Je to jen tělesná reakce pojmenovaná jinak než ty ostatní.

Svůj pobyt v Chicagu jsem si užil. Byla to zábava. Děkuji ti.

 

Max York

 

PS: Máš štěstí, že jsi spal, jinak bych tě umlátil k smrti. Který člověk zatraceně usne s rukou na cizím zadku?!

 

Alfréd se ušklíbl nad tou poslední poznámku. Podíval se ven z okna. Max měl pravdu - má právo začít znovu. I když to znamená zapomenout na něj i na všechno, co spolu prožili… chopí se té šance. Musel si však přiznat, že mu ten prcek bude chybět.

Ani ve snu ho nenapadlo, že ta bolest, která mu prohnala srdcem, mohla být bolest ze ztráty milovaného člověka.

Na to byl až příliš hrdý.

---

Max York stál v letištní hale. Díval se na tabuli odletů a příletů, letenku v kapse, připravený vrátit se domů. V hlavě měl prázdno. Na nic nemyslel, aby tak ulehčil splašeně bijícímu srdci. Na stanici bylo boží dopuštění. Alfréd Riddle záhadně utekl. Max se usmál.

Noviny toho byly plné. Toho, co dokázal, a jak se Alfréd dostal záhadně ze své cely. Je volný. Stejně tak Max je nyní volný.

„Prosíme, pasažéry letu…“ začal ženský hlas monotónně. Max si vzal své věci a naposledy pohlédl k hlavní bráně letiště. Pamatoval si první chvíli, kdy tady přistál a ta tři individua ho přišla přivítat. Byla to hezká vzpomínka. Otočil se zády ke dveřím a šel rázným krokem kupředu.

Neohlížej se.

Nesmíš.

Jinak bys mohl litovat každého dalšího kroku.

‚Buď silný, Alfréde, jednou se znovu setkáme,‘ pomyslel si, když předkládal svou letenku. ‚Ne jako dva lidi na jiných stranách spravedlnosti, ale možná… možná jako milenci.‘