Alfréd vešel do budovy pár minut před svítáním. Na zemi našel svého kolegu. Rozhlédl se kolem. Nikde neviděl známky po boji nebo něčem podobném. Šel tedy dobrovolně až sem? Proč? Chtěl snad Samantu usvědčit? Přešel k němu. Pozoroval ho. Četnou chvíli. Už se chtěl snížit a prohrábnout mu vlasy. Ale v tu chvíli viděl, že se probudil. Co ho napadlo, když viděl jako první jeho boty? Došlo mu, že jeho velikost bot je devítka? Nebo ho to v tuto chvíli ani nenapadlo? Copak mu nedal už dostatek důkazů?

Přimhouřil oči a přísně ho sledoval.

„Alfréde?“ zeptal se Max zmateně. Určitě bude následovat i myšlenka v jeho hlavě: ‚Co tady děláš?‘ Ale nahlas ji neřekne. Není hloupý. Jistě mu to dojde. Možná mu stojí na vedení, jinak by se okamžitě zvedl a snažil se utéct, kdyby věděl, kdo před ním stojí. Přísný pohled mu z očí nevymizel. Nemůže být přece až tak moc důvěřivý… Důvěra oslepuje. Důvěra oslabuje. Chtěl ho mít pod dozorem, proto mu nabídl spolupráci. Ale nakonec to možná nebude ani potřeba.

Popadl ho za loket a zvedl ho na nohy.

„V pořádku?“ zeptal se jenom.

Max chvíli váhal, ale nakonec přikývl. Může mu přece věřit… Uzavřeli dohodu. Sledoval Alfréda, jak mu prohlédl ránu na hlavě zkušeným pohledem.

„Opravdu tě nemůžu spustit z očí, aniž bys nepřišel k úhoně,“ zavtipkoval Alfréd.

Maxovi se v mysli vyrojilo podezření. Tohle je více než opuštěný areál. Kdo by sem chodil jen tak? Navíc neměl u sebe nic, pomocí čeho by ho mohli najít. Nemohl však zaútočit přímo. Pokud to byla náhoda, řekne to instinktivně. Ale pokud ne… „Taky si říkám, že se mi poslední dobou lepí smůla na paty. Od doby, co tě znám,“ utrousil štiplavou poznámku na jeho osobu.

Alfréd se křivě usmál. Provokuje ho záměrně? „Ano, taky se to tak dá říct,“ uznal.

„Jsi docela zručný,“ dodal po delší době, když spolu vyšli z budovy a Alfréd mu obvazoval hlavu.

„Díky. Léta praxe se spolupracovníky, kteří většinou skončili s podobně rozbitou hlavou.“

„To moc vtipné není.“

„Taky nebylo. Proto je potřeba znát alespoň základy.“

„Základy první pomoci?“

„Ano, je to standardní léčba, kterou musí poskytnout každý kolemjdoucí.“

„To souhlasí.“

„Myslím si, že v případě nutnosti, bys mi tuto službu taky oplatil.“

„Jak jsi mě našel?“ zeptal se Max najednou. Nemohl déle čekat. Musel přejít do přímého útoku. Nyní, když si neuvědomuje svá vlastní slova. Nyní, když nevnímá úplně vše a soustředí se na svou práci. V tuto chvíli, kdy je zranitelný.

„Samanta mi-…“ začal Alfréd ledabyle a pak se zarazil. Pohlédl opět tím přísným pohledem na Maxe. Ve své mysli jenom zaklel, když si všiml Maxova stejně přísného pohledu. ‚O tohle mu šlo…?‘ napadlo ho a nechal obvaz spadnout na sedadlo auta. „To není tvoje starost,“ dodal po chvíli ticha, kdy se oba propalovali pohledem.

Max cítil, že se mu krev hromadí do mozku. Musel myslet. Alfréd se nyní stával stejně podezřelým, jako Samanta. Proč by ho Samanta vedla na toto místo? A pak sem posílala Alfréda? Je snad on pouhou loutkou v této hře? Nebo… Je to snad on, kdo to všechno vede? Ta myšlenka ho skoro paralyzovala. Nemožné. Časy smrtí a časy Alfréda Riddlea neseděly. V některých případech byli přece spolu. Nemohl by přece z jednoho místa dojít až na druhý konec města. V tom případě nastupovala na scénu Samanta Sparsková. Ale proč oni dva…? Co je spojilo-…?

Ta dívka z fotografie…

Tvrdil, že s ní nemá nic společného, ale i tak…

Oběti nebyly náhodné. Vrah měl seznam. Seznam, podle kterého se přísně řídil. Podle toho, jakou měli spoluúčast na smrti oné dívky. Annie Riddle. Sebevražda nebo vražda? To ví jen minulost.

Chytil se za čelo. Byl hlupák. Byl naivní.

Příliš důvěřoval. Už zase…

Alfréd ho tiše sledoval. Vše mu nyní už jistě došlo. Stal se pro Alfréda nebezpečím číslo jedna. Slova mají opravdu velkou sílu, obzvlášť když je použijete bez rozmýšlení. Ale – když je použijete správně, vytěžíte z nich maximum.

Alfréd měl pořád naději, jak tohle zachránit. I kdyby měl přijít o všechno – raději o vše přijde, než aby prohrál.

„Díky za pomoc,“ ozval se Max najednou a vylezl z auta. „Ale ještě musím něco zařídit.“

Musel zmizet. Bylo mu jasné, že ho Alfréd nenechá jen tak odejít. Věděl příliš mnoho… Skoro jen dvě vteřiny poté, když se zavřely dveře auta, ozval se stejný zvuk. Alfréd obešel auto a následoval Maxe.

„S rozbitou hlavou ti to moc myslet nebude,“ poznamenal Alfréd.

„Ani bych neřekl,“ snažil se Max zůstat klidný. Právě nyní ho nepronásleduje jenom vysoký člověk ale také vyšinutý maniak, jehož způsob myšlení je Maxovi naprosto neznámý. Tak jak má zatraceně zůstat v klidu a pořádně si rozmyslet své činy, natož slova? Slyšel auta. Cesta… Když se dostane mezi lidi, odstraší ho to? Bude mít však dostatek času se dostat k silnici, nebo velké kroky Alfréda Riddlea budou větší? „Nemusíš mě pronásledovat,“ dodal po chvíli, kdy ho začínaly děsit kroky v jeho zádech.

„Nepronásleduju tě,“ usmál se Alfréd mile. „Jen nechápu, kam chceš jít? A proč?“

„To není tvoje starost.“

„Jo tak není? Rád bych ti připomněl, že jsem tě našel.“

„Pomohl bych si jistě i sám.“

Alfrédova chůze se zrychlila. „Kde bereš tu jistotu?“

Max pocítil v jeho hlase ten chlad, který si myslel, že z něj už vymizel. Ne. Byl tam po celou tu dobu. Jen se nechal oslepit důvěrou. Měl důvod, proč si zakázal komukoliv znovu důvěřovat. Stiskl ruce v pěst. „Nejsem až tak nemožný, jak si myslíš, že jsem,“ zašeptal skoro neslyšně. Nemohl se pohnout. Ale musel. Musel dojít k silnici. Pokud ho sluch nešálil, jezdí tam auta… a v nich lidi. Nebude mu moci cokoliv udělat, když bude mít svědky.

„Ale když jsi nervózní, jsi snadno čitelný,“ ozval se Alfréd po chvíli ticha. „Nech mě hádat – připadám ti podezřelý? Myslíš si, že jsem vrah?“ ptal se Alfréd tiše a obešel Maxe, aby stál před ním. Snížil se k jeho uchu a zašeptal: „A co když se opět nemýlíš?“

Max s sebou mírně škubl a ztuhl. Proč by mu něco takového říkal? Ztuhlost svalů neopadala. Proč by se mu dobrovolně přiznával? Zhluboka se nadechl nosem. Srdce však zklidnit nemohl. Tlouklo jako o život. Jako zvon o dvanácté. Díval se skrze Alfréda. Ten muž tam nebyl. Nebyl to ten muž, který v něm dokázal probudit týmového ducha, ani ten muž, který ho přiměl znovu něco cítit. Byl to obyčejný vrah a nečitelný psychopat. Muž, který dokázal tak skvěle podkopávat všechny jejich činy, aby na to nepřišli. Nebo na to přišli, ale on ty důkazy zničil? Všem pomátl mysl, svedl je z cesty a zbavil se jakýchkoliv vodítek k jeho osobě.

„Jsem ale i tak překvapen… že jsi našel odvahu to jen bez rozmyslu říct nahlas. A přede mnou. Kdybys to podložil důkazy a předložil ostatním – možná by si na mě dávali pozor.“

‚Ale na to už je pozdě,‘ pomyslel si Max. ‚Ale nelituji toho. Pokud se mi jakýmsi zázrakem povede dostat pryč – budou stačit má slova na jeho usvědčení? Nebo to má tak moc promyšlené, že je má snaha zbytečná?‘

„Mám pro tebe však radu, Maxíku,“ pokračoval Alfréd. „Tohle ještě nemusí být tvůj konec, ba naopak.“

----

Samanta pokojně seděla v místnosti.

Tohle nečekala. Nikdo to nečekal. Ani Alfréd tohle nedokázal předpovědět. Nevaroval ji, že by se kvůli drobné chybě mohla stát podezřelou tak rychle. Všechna ta důvěra, kterou si vybudovávala po takovou dobu, se jí rozpadala pod rukama. A ona mohla jenom tiše přihlížet. Ne! Takhle snadno se přece nemůže vzdát.

Usmála se.

Musela by být hloupá, kdyby se vzdala tak snadno. Má svůj cíl. Cíl, za který jí stojí bojovat. Neváhala dotáhnout mrtvého Iana sem do budovy a posadit ho na Kevinovo křeslo, neváhala bez rozmyslu zabít tu běhnu uprostřed nočního života v opuštěné, špinavé uličce, kam patřila, tak jak by mohla váhat nyní? Pokřivené mysli jsou překrásné, ale nebezpečné, nevypočitatelné.

Nesmí to vzdát. Už kvůli Jesseovi nesmí… Musí ho pomstít. Kdykoliv byla na dně, byl tu pro ni. Povzbuzoval ji. Dokonce i nyní. Vše se obrátí k lepšímu. Vyřeší se to. Zůstaň silná. Věřím ti. Sama sebe utěšovala slovy, která jí tak často říkával. I bez něj zůstala silná. I bez něj si věřila, že to dokáže, že to dotáhne až do konce. Věřila Alfrédovi. Sužovala je stejná nenávist, stejná chuť po pomstě. Alfréd se nepletl. Dokážou to.

Dovnitř konečně někdo vstoupil a narušil tak její zpřetrhané myšlenky šílenosti. Vzhlédla a spatřila Alexe.

Přišel sám? Riskuje, že pouta, která ji svazují, nebudou stačit.

„Přišel jsem sám, neboj se, Samanto,“ promluvil na ni, jakoby četl její myšlenky. „Chci si promluvit. Ne s podezřelou, ale se svou kolegyní, která udělala vždycky všechno proto, abychom uspěli. Chci vidět, proč ses nás rozhodla zradit, Samanto.“

‚Ví, že může něco ztratit. Rodina. Dvě děti. Manželka, kterou miluje, pro kterou by zabíjel, kdyby se jí cokoliv stalo. Tak jak mi může rozumět? Jak může vědět, co za bolest cítím, co za bolest jsem kdy cítila?!‘ opět se ozývaly pokroucené myšlenky Samantiny mysli. ‚Nemá právo se mnou takto mluvit! Nikdo ho nemá! Nikdo mi nerozumí! Ani ta malá coura Lucy! Zasloužila si smrt! Všichni si ji zaslouží…‘

„Samanto?“ promluvil na ni Alex znovu a nahnul se k ní přes stůl. „Posloucháš mě vůbec?“

Moc dobře ten prázdný pohled znal. Nesetkal se s ním poprvé. Pohled, který mívají ti, kteří přemýšlejí a nepřejí si být rušeni, ti, jejichž mysl je už dávno za hranicemi chápání obyčejných lidí. Pohled, který nenaplníte už nikdy ničím. Pohled jen prázdné schránky, která si přeje vše skončit.

„Ano,“ ozvalo se tiché, skoro až plaché slovo. Jako by před ním neseděla Samanta, ale nějaká studentka.

„Uvědomuješ si, co se včera večer nebo spíš v dnešních brzkých ranních hodinách stalo?“

Bylo ticho, než se opět ozvalo tiché: „Ano.“

„Co se dělo předtím? Kde jsi byla? Co jsi dělala? S kým jsi byla?“ ptal se Alex pomalu a zřetelně vyslovoval každé slovo zvlášť, aby věděl, že mu plně rozuměla. Bylo to jako mluvit na malé dítě. Ale to mu nevadilo. Byla to jeho práce – zůstat klidný a pokládat otázky. Samanta k němu vzhlédla pohled, ale spíš to vypadalo, že se dívá skrz něj na stěnu, na které seděla moucha a čistila si křídla.

„Moucha,“ řekla najednou nepřítomným hlasem a Alex se zarazil. Otočil se a pousmál se.

„Ano, moucha – znervózňuje tě?“

Pokud bude schopen ji nějak rozptýlit, aby se s ní dalo normálně mluvit, pak mu nečiní problém s ní hrát tuto hru. Alespoň na chvíli.

„Ne, moucha,“ řekla Samanta znovu a Alex její slova nechápal.

„Moucha,“ přikývl jen. Co je tohle za pitomou hru?

„Chameleon,“ zašeptala Samanta. Doopravdy? Chce mu snad jmenovat všechna zvířata, nebo-… Zarazil se.

„Ondatra?“ zkusil váhavě.

„Racek,“ reagovala Samanta instinktivně. „Konec hry. Vybíráš další kořist.“ Konečně k němu vzhlédla a ten prázdný pohled se změnil v naprosto nezaujatý. Nepochopil smysl této hry. Alex chvíli váhal. Pokud mu nyní dala šanci se nějak nenápadně ptát, má jí využít? Jak?

Nebo v tom má hledat skrytý význam? Sepsal si ty čtyři zvířata na papír. Samanta nevypadala, že by mu cokoliv dalšího řekla. Nestál za její čas. Odešel z místnosti a opět ji nechal o samotě. Spokojeně se usmála.

‚Vyřešíš to v čas, Alexi?‘ pomyslela si spokojeně. ‚Nebo jen Max má tak pozoruhodný mozek, že by mu to došlo okamžitě? Slova volená tak, aby Vám napověděla, ale když jste slepí – pro stromy nevidíte les.‘

Alex sdělil Davidovi, co mu Samanta řekla a ukázal mu papír se slovy.

David se zamračil. „Nějaký skrytý význam?“ zeptal se jen.

„Taky mě to napadlo,“ souhlasil Alex. „Ale ta zvířata nemají žádnou spojitost… kdyby alespoň patřili do stejné třídy.“

„Hmyz, plaz, savec a pták… Nemám ponětí, na co tím naráží. Třeba to říkala jen tak…“

„Samanta nedělá věci bez rozmyslu,“ připomněl mu Alex a skousl propisku mezi zuby. ‚Kdyby tu byl Max, jistě by ho něco napadlo… Ale kde zatraceně je?! Stejně tak Alfréd!‘ pomyslel si podrážděně. ‚Zase se oba někde flákají…‘

----

Max pomalu otevřel oči. V hlavě mu hučelo. Svět se s ním točil, jako po dlouze prožité noci, kterou celou propil. Až na to, že ze svého ovzduší necítil žádný alkohol ani zápach z barů. Tak co se teda stalo? Pamatoval si Samantu, jak ho někam vede. A potom ho našel Alfréd. O čem se bavili? Co se stalo? Omdlel? Chytil se za hlavu a ucítil na ní obvaz. Pocítil ten nepříjemný pocit déjà vu. Sevřel obvaz mezi prsty. Rozhlédl se očima kolem. Tento byt nepoznával. Pomalu se posadil a zaposlouchal se. Po celém bytě bylo ticho. A nesnesitelné horko.

Nevědomí ho děsilo. Věděl, že spolu se Samantou spadli ze schodů. Ona nejspíš odešla, protože se jí nic nestalo. On se praštil do hlavy. Když se probudil, spatřil velké boty. Devítky. Alfréd Riddle. Stiskl si vlasy mezi prsty. Co mu nedocházelo? Co předtím zjistil?

Omdlel nebo mu někdo pomohl omdlít? Zavřel oči.

Mysli…

Zkus si vzpomenout.

Prázdnota ho však obklopovala. Šel dobrovolně s Alfrédem do jeho bytu? (Je to vůbec jeho byt?) Nepamatoval si, že by ho zval. Přinutil ho? Proč? Jakou část vzpomínek zapomněl? Nebo nemohl najít? Projížděl si ve vzpomínkách vše, na co si vzpomněl. Ale pár obrazců mu chybělo. Těch důležitých obrazců. Na co přišel, že to raději zapomněl?

V takovém horku se nedá myslet!

S menšími obtížemi se dostal k oknu a chtěl ho otevřít, ale nešlo otevřít. Zámek byl poničený. Zamračil se. Zkusil tedy jiné okno, ale u každého, které našel, byl stejný problém. Ani trochu se mu to nelíbilo. Vydal se ke dveřím, ale jak si myslel – bylo zamčeno. Setřel si pot z čela. Rozhodl se tedy zastavit topení. Rozhlédl se kolem. Někde musí být přece nějaké zařízení, kterým by teplotu snížil. Po krátkém hledání našel teploměr. Zkusil snížit teplotu, ale přístroj mu oznámil, že na to nemá povolení, dokonce teplotu ještě o dva stupně zvýšil. Max si povzdychl a uvolnil si límec u propocené košile.

Prošel celý byt. Nenašel ani známky po tom, že by se zde někdo zdržoval minimálně už dva týdny. Prach na skříních byl smutným důkazem toho, že majitel na úklid nejspíš zanevřel. Vešel do koupelny a viděl špinavou vanu a umyvadlo. Nejen špína, ale taky zaschlá krev. Zamračil se. Co se tady stalo? Pořezal se majitel bytu, když něco krájel? Nebo otvíral plechovku a pořezal se o víko? Něco spravoval? Nebo… si snad dobrovolně ublížil? Proč by to dělal?

Vyšel z koupelny a rozhlédl se po bytě. Kapička potu mu pomalu sklouzla po krku dolů pod oblečení. Tiše vydechl a zavřel oči. Pořád měl mlhu ve vzpomínkách, co se stalo potom, co ho Alfréd našel. Šli spolu do auta… Obvázal mu hlavu… Ale co si řekli? Nepamatoval si. Viděl jenom Alfrédův přísný pohled, kterým ho propaloval do morku kostí. Co mu řekl, že ho to tak moc rozčílilo?

Slyšel vibrace. Mobil? Vrátil se zpátky ke gauči. Zvedl polštář a našel ho. Volalo mu Skryté číslo. Skoro bez váhání nebo delšího přemýšlení hovor zvedl.

„Kdo volá?“ zeptal se pohotově.

Na druhé straně bylo ticho.

Potom se ozval upravený hlas: „Zahrajme si hru, pane strážníku. Slyšel jsem, že jste chytrý, takže Vám to jistě-…“

„Na tyhle kecy ti seru,“ řekl Max podrážděně a zamračil se. „Kde to jsem? A kde jsi ty? Preferuji raději řeč z očí do očí.“

Osoba na druhé straně hovoru se jen pobaveně zasmála. „Ano, vím to, ale takhle je to bezpečnější a pohodlnější pro nás pro oba.“

„V jakém slova smyslu bezpečnější?“

„Bezpečnější především pro vás, pane strážníku.“

Max se snažil rozeznat ten hlas. Ale nemohl. A to ho znervózňovalo. Bál se snad, že ho po hlase pozná? Je to někdo, koho zná až moc dobře? Viděli se snad někdy? Potkali se už? Stiskl ruku v pěst. Ví snad, kde je Alfréd? Stojí za uzamčeným bytem a puštěným topením právě tato osoba?

„Zahrajme si hru,“ vyzval ho znovu ten tajemný hlas a Max se zamračil.

„Jakou hru?“ zeptal se nejistě a rozhlédl se kolem, v domnění, že někde uvidí kamery.

„Nebojte se, nejsou zde žádné kamery. Nepotřebuji je. Protože věřím, že se dostanete v čas ven.“

„Nepřeceňujte mě, jsem taky jenom člověk,“ ušklíbl se Max sarkasticky.

„Člověk s pozoruhodnou myslí. Vnímáte věci naprosto jinak. Budu upřímný – způsob vašeho myšlení se mi líbí, pane strážníku. Přistupte na mou hru,“ lákal ho, „slibuji, že toho nebudete litovat. Chcete se přece také uvolnit a pobavit.“

Max mlčel.

Mohl vůbec nějak reagovat na takovou šílenost? Setřel si otravnou kapku potu z čela a nadechl se horkého vzduchu. „A když odmítnu?“

„Napovím vám, jak se dostat z toho pekla, ve kterém se nacházíte. Tak co vy na to, pane Yorku? Pohrajeme si trochu?“

Max se usadil na gauč. Tohle jistě bude trvat delší dobu.

„Poslouchám,“ ozval se jen po krátké odmlce.

„Topení se bude zvyšovat za každou minutu navíc o stupeň. Poupravil jsem to, abych Vám dal trochu času na přemýšlení.“

„Přemýšlení o čem?“ zeptal se Max pohotově.

„Klid, uklidněte se, prosím,“ vyzval ho hlas pokojně. „Přejděte do koupelny. Najdete tam nůž. Vaším úkolem je zjistit pomocí věcí kolem, kdo a proč použil ten nůž. A kde se nacházel po tomto aktu? A proč zrovna na tom místě?“

„Moc mi tu hru neusnadňujete.“

„Nemějte obavy, strážníku, je to zábavná hra. Pár lidí ji už se mnou hrálo. A většinou prohráli. Ale vy – vy jste jiný. Vy vnímáte věci naprosto jinak, než ostatní.“

„Zkoušíte mě snad?“

„Ne, měl bych?“

Max se nad jeho sarkastickým tónem zamračil.

„A i kdyby ano – nic to nemění na faktu, že se chcete z tohoto bytu dostat. Vyřešte záhadu a dveře se otevřou. Každá další minuta bude pro vás větší utrpení. Myslete na to, že svůj osud máte ve svých rukou. Zatím se mějte, strážníku.“

A potom zavěsil.

Max pevně stiskl mobil mezi prsty.

Bylo mu jasné, že ho musí odněkud sledovat. Ale odkud? Nikde kamery neviděl. Rozsvítil světlo, aby měl lepší rozhled. Ani stopa po nějaké mikrokameře. Tak jak…?

Ne, soustřeď se!

Nechtěl hrát tuhle pitomou hru, ale neměl na výběr. Pokud se ho vrah rozhodl zbavit, protože ho objevil, tak má smůlu. Dostane se odsud! Za každou cenu!

Přešel do koupelny a tam se zarazil.

Ano. Ano, už chápal, proč se mu po rozsvícení světla ten byt zdál tak povědomý. Už jednou zde byl. A vše bylo doposud na svých místech. Jen ten nůž přibyl. Kde byl předtím schovaný? Čí krev to byla?

Byt patřil Jesseovi Sparksovi.

Ale ten nebyl ubodán. Našli ho zmláceného, pokud si dobře pamatoval. Podřezal si žíly? Svraštil obočí. Našli tehdy ten nůž nebo ne? A pokud ano – jak by mohl být Jesse schopný ho schovat. Leda, že by mu někdo pomohl. Někdo, kdo ho znal. Někdo, kdo by mohl mít vůči němu takovou zášť, že by mu nevadilo spáchat zločin.

Ale kdo by to mohl být?

Po chvíli se ozvalo nepříjemné pípnutí, které ho upozornilo, že se teplota zase o něco zvýšila. Soustřeď se! Snažil se v hlavě vydolovat fotku ze spisu. Za pomocí ručníku zvedl nůž a prohlédl si ho. Žádné otisky. Jesse ale neměl na rukách rukavice. Možná, že ty modřiny, které připisovali opilosti, nebyly náhodné. Možná, že ho někdo mlátil tak zuřivě, že chtěl své dílo i dokončit. Podřezal mu žíly on nebo si je Jesse podřezal sám? Netušil. Byly by to jenom jeho vlastní názory, které by se křížily.

Zkusil spustit vodu. Netekla. Najednou spadlo jen pár rezavých kapek. Potom mu něco došlo. Samanta sem přece v den smrti Jesseho chodí… Tak proč je tady takový nepořádek? Přešel rychle do kuchyně. Otevřel ledničku a zvedl se mu žaludek. Rychle ji zavřel. Možná, že sem chodila jednou za měsíc před lety ale nyní už rozhodně ne. To maso vevnitř bylo minimálně rok zkažené. Ani lednička mu nepomohla, potřebovalo do mrazáku.

Posléze si všiml i jakési sklenice s tatarskou omáčkou, postavenou přímo pod malým oknem. Výsledek opravdu nebyl moc pěkný na pohled. Ani shnilé jablko v koši by nevypadalo lákavě ani pro myš. Jak tady mohl těch pár dní, možná měsíců žít Jesse Sparks? Bydlel tady sám, nebo si sem vodil dívky?

Musel se vcítit do vzpomínek tohoto bytu, nalézt v nich to, co mu Alfréd předtím na místě činu neřekl, na co nepřišel. Pohlédl na stůl se dvěma židlemi. Zde sedával a jedl. Přešel do obývacího pokoje. Zde spal. Byt měl celkem jen pár místností. Hlavními místy nějakého života byli kuchyně, koupelna a obývací pokoj.

Suchá květina byla smutnou připomínkou posledního života v tomto bytě.

Znovu rychlým krokem přešel do koupelny, když se opět ozvalo pípnutí u měřiče teploty. Neměl moc času.

Prohlédl si nůž zblízka.

Co mohl vidět jenom on, že to ostatní přehlédli? Pohlédl na zem. Žádná stopa po krvi. Ani na vaně neutkvěla ani kapička. Tak jak si mohl podřezat žíly? Vyčistila to snad Samanta, aby jí to nepřipomínalo špatné vzpomínky?

Jak na to má sakra přijít, když neví vůbec nic o tom případu?!

Hodil s nožem o zem.

Bublal v něm vztek.

Kvůli horku se rozčiloval.

Nenapadlo ho někomu volat nebo psát – ta osoba rozhodně není tak hloupá, aby mu nepozastavila veškerou komunikaci s ostatními. A navíc – komu by volal? Kdo by se zajímal? Prohlédl si okolí vany. Klekl si na zem a zkoumal ji. A potom si toho všiml. To, co ostatním uteklo.

Odsunul vanu, aby pod ní našel krev. A něco málo prachu, zatímco všude kolem bylo prachu požehnaně. Vrah posunul vanu. Proč? Té krve bylo spousta. Nekapala mu jenom z nosu nebo rozbitého rtu.

Byl první oběť v tomto případu. To, že byl zmlácený, měla být jen finta. Podřezal si žíly. Dobrovolně nebo mu někdo pomohl? Kdyby dobrovolně… proč by potom ruce dával na jednu stranu? Chtěl snad utéct? Chtěl na něco dosáhnout. Vzhlédl ke stěně. Nic na ní nebylo. Ani věšák. A záclona kolem vany byla umístěna na druhé straně. Leda…

Ledaže by se natahoval po svém vrahovi.

Stoupl si na místo, kde byla krev.

Pokud by byl vrah vysoký, stiskl by mu možná košili a ušpinil by ho, jak by ho prosil, aby ho nechal naživu. Ale co když to byla sebevražda a on se z posledních sil chtěl pomodlit? Nic mu nedávalo smysl.

A teplota se opět nepříjemně ozývala.

Špatně se mu dýchalo.

‚Mysli, Maxi, mysli!‘ nabádal se, když si rozepnul košili. ‚Kdo tady mohl přijít a napadnout Jesse, aby mu způsobil takové modřiny? Co když ten nůž použil Jesse v sebeobraně? Kam by mířil, když by ho útočník srazil na zem…? Na bok.‘

Zarazil se.

Nepříjemně ho zamrazilo.

Proč si vzpomněl na stejnou jizvu, jakou měl Alfréd na boku? Tvrdil, že to bylo při zatýkání nějakého delikventa, nebo tak něco, ale… úhel by jistě odpovídal. V Alfrédovi číst neumí – co když mu lhal? A proč v tuhle chvíli zatraceně přemýšlí o Alfrédovi?!

To kvůli horku.

Takže znovu – jak zněly ty jeho otázky? Kdo a proč použil ten nůž? A kde se nacházel po tomto aktu? A proč zrovna na tom místě?

Rozhodl se tedy prohledat veškerá místa, která měl k dispozici. Rychle, ale obezřetně. Otvíral skříňky, aby na něj padal prach a pavučiny spolu s mrtvými pavouky a jejich posledním chodem, ale nenašel ani stopy po krvi.

Co mu unikalo?

Pohlédl směrem ke květináči. Posvítil si na něj důkladně mobilem. Prohrábl hlínu a přičichl si k ní. Možná se plete. Je vyloučeno, aby krev zůstala po takovou dobu čichatelná.

Ale je to jediné místo, které by sedělo. Leda – že by si vrah tu zbraň odnesl s sebou. Nedávalo to smysl. Když zbraň nenašli, jak mohli očekávat, že si podřezal žíly? Čím hlavně? Už se v tom ztrácel. Co mu vlastně všechno řekli? Jakou spojitost měl Jesse s těmi ostatními obětmi?

Co všechno mu zatajili?

Musel zariskovat.

Vytáhl mobil a chvíli váhal. Jak mu má zavolat zpátky?

V tu chvíli se na displeji objevilo Skryté číslo.

Váhal jen pár vteřin než zvedl hovor.

„Říkal jsem si, že jsem vám už dal dostatek času, strážníku, takže byste to mohl rozlousknout,“ ozval se upravený hlas spokojeně. „Tedy – pokud si uvědomujete, že Vám jde o život.“

„Nemusíš mi to připomínat, hade,“ zasyčel Max podrážděně. „Zbraň – kdo a proč použil ten nůž. Vrah Jesseho Sparkse. Proč? Dobrá otázka, neznám podrobnosti. Ale myslím si, že to bylo kvůli tomu, aby někoho pomstil, jistě si taky odnesl něco málo modřin nebo i jizev na památku z tohoto boje. A kde se nacházel po tomto aktu…?“

Max se zhluboka nadechl.

Začínala se mu točit hlava. Musel ale vydržet.

„Ano?“ ozval se hlas pokojně. „Netočí se vám už náhodou hlava, Yorku?“ Max jen vycenil zuby. Buď má kamery, nebo to očekával! Říkal, že tuhle hru hrál už s mnoha lidmi.

„To nic není,“ ozval se Max a stiskl si vlasy mezi prsty. „Nůž… byl buď odnesen anebo byl schovaný v květináči.“

„Buď anebo? Vyberte si. Máte jen jednu možnost,“ ozval se hlas mile.

Na kterou ze svých dedukcí by měl Max dát? Obě byly realizovatelné. Která by však více seděla? Vrah, se kterým mají nyní co dočinění, by svou zbraň jen tak nenechával na místě činu. Ale tehdy mohl zpanikařit. Možná, že to byla jeho úplně první vražda. Co když netušil, co dělat, a právě proto schoval nůž do květináče? Tam se nikdo většinou nedívá, když nemá opravdu moře času nebo hodně vnímavý mozek. A tihle lidi ani jedno rozhodně nemají.

„Jste tam ještě, Yorku?“ ozval se hlas se sarkastickým tónem. Už zase! Dobírá si ho! Podceňuje ho? Ví snad, že se plete?

„Nůž… byl schovaný v květináči,“ řekl Max odhodlaně.

„Špatně,“ ozval se hlas znuděně a Max s sebou trhl. „Myslel jsem si, že byste na to mohl přijít, ale očividně jste se nechal oslepit vlastní arogancí. Spletl jste se, Yorku. Přeji Vám milou zábavu, vydržíte to se mnou ještě pár vteřin? Nebo už je Vám na zvracení? Omdlíte? Kdy? Za minutu, dvě? To horko je nesnesitelné, že?“

Max jeho slova nevnímal. Mozek mu přestal přijímat jeho informace. Spletl se? Jak to? Vše by tomu nasvědčovalo. Byly by jen dvě možnosti, aby nenašli ten nůž. Tak jak je možné, že se spletl? Pokud by vrah odnesl ten nůž, kapky krve by za sebou zanechal… A ty by přece musel vidět i slepý!

Nevnímal pípání teploměru ani hlas z telefonu.

Mžitky před očima se snad stupňovaly. Točila se mu hlava.

Opřel se o zeď vedle sebe, aby získal oporu. Měl sucho v krku. Zhluboka oddychoval. Tohle nebylo jen o stupeň. Ani trochu se mu to nelíbilo. Očima sklouzl opět na květináč. Nastražil ho tam záměrně, aby ho zmátl? Nebo měl pravdu a on si s ním zahrával?

Neuvědomil si, když ztratil vědomí a zkolaboval.

Z mobilu se ozvalo jen: „Hra nejspíš skončila. Běžte pro něj.“

----

Maxe probudil prudký náraz studené vody o jeho tělo a zhluboka se nadechl, aby nabral kyslík. Měl obavy, že ho hodili do vody. Jaké překvapení pro něj bylo, když si jenom o pár setin vteřin později uvědomil, že ten chlad, co cítí, je země posypaná kachličkami, a chladná voda na jeho těle. Ta by byla příjemná, po jeho předešlé zkušenosti s tropickými teplotami tam v bytě, ale nyní mu způsobila o to větší šok. Když mohl popadnout dech, konečně slyšel kroky kolem sebe. Dvoje, ne… troje minimálně.

Tři osoby.

Slyšel, jak jedna z nich odložila kbelík, ve které předtím byla voda. Druhá osoba stála za ním, protože ho krátce na to pevně chytila za vlasy a přiměla se zvednout na kolena. Ani jedna osoba doposud nepromluvila, ale podle soustředěného dechu odhadoval tři muže, kteří moc dobře věděli, co dělají.

V šeru místnosti viděl jen jejich obrysy.

Dva obrysy mu byly povědomé, u toho třetího váhal. Stál v naprosté tmě, takže ho moc neviděl, ale ti dva stavbou těla odpovídali dvěma podezřelým, kteří napadli Lucy a vloupali se i do jeho obydlí.

Nebyla to náhoda, že si zrovna tihle lidi vybrali Lucy – vrah si je musel najmout. To byl ten bystrý mozek, který je spojil dohromady.

„Spoutejte mu ruce,“ ozval se upravený hlas. Nebyl přítomný. Znělo to jako hlas z mikrofonu. Se spoutáním moc práce neměli. Pracka toho jednoho hravě uzemnila Maxe na zemi jen mírným tlakem ruky na jeho zápěstí.

Nečekal slušné zacházení, ale snad alespoň trochu úcty ano. Proto ho překvapilo, když ten, který doposud nic nedělal, k němu přišel a až kupodivu překvapivě laskavě mu pomohl se zvednout opět na kolena. Jeho tvář však pořád neviděl. Přes obličej měl šátek a přes oči nejspíš sluneční brýle. Proč? Je snad možnost, že by ho Max mohl poznat?

Max slyšel otevření dveří a chtěl se ohlédnout, ale pracka z předchozí chvíle mu držela hlavu obličejem směrem k zemi. Osoba, která vstoupila dovnitř, nepromluvila. Přešla do rohu a zůstala skryta ve stínech.

Chvíli se nic nedělo.

Jen Maxův dech, jak rozdýchával šok ze dvou naprosto odlišných teplot, byl slyšet.

„Je mi líto… dostal ses až příliš blízko, Yorku,“ ozval se temný hlas a Max ztuhl. „Bylo potřeba jistých opatření.“

Ten hlas…

Ze stínu, který do místnosti vrhal temně rudý závěs přes okno, vyšel Alfréd Riddle a shlížel dolů na Maxe, který si najednou uvědomil něco, co mu doposud nedocházelo.

Věděl to. Věděl, že Alfréd za tím stojí… ale zapomněl. Proč?

Pro vlastní dobro?

Proč na to zapomněl?

Přiměl ho Alfréd zapomenout?

Co mu předtím řekl, že raději na vše zapomněl?