Max zaraženě hleděl do Alfrédových očí a netušil, jak má reagovat… Ostatně – jak byste reagovali zrovna Vy, kdyby Vás nenáviděná osoba, tak arogantní a egoistická, osoba, kterou byste nejraději pohřbili zaživa, právě kousala do brady? A s tak neskutečně svůdným pohledem, že jste právě měli mozek úplně vybílený, protože ta osoba Vám ztrpčovala život po celou dobu své vlastní existence. Takže znovu – jak byste reagovali Vy? Vynechejme nyní myšlenky, že pociťujete velkou chuť mu jednu vrazit a zároveň mu dovolit kousnout Vás i trochu výš, protože Vás to až neskutečně vzrušuje. A přitom se Vám v hlavě honí otázka: „Co si myslí, že ten nafoukanec dělá a zrovna tady?!“

Ano, přesně takhle zaraženě Max myslel. Než se mu konečně nervy spojily opět s mozkem, chvíli to trvalo a Edith mezitím běžela pryč, pořád s křikem. Alfréd se ušklíbl a bradu Maxovi mezi zuby stiskl o něco víc. Nečekal však prudkou ránu, která ho poslala rovnou k zemi. Takže ještě do třetice – jak má na tohle proboha reagovat?! Jestli je to pokus o vtip, tak se mu tedy zatraceně nevyvedl!

„Co to mělo jako znamenat?!“ zaprskal Max a ihned se od něj vzdálil několika dlouhými kroky. Alfréd se ušklíbl nad jeho reakcí, hned byl zase na nohách, a aby jim opět dokázal rozdíl ve výšce, udělal jenom dva kroky těmi svými dlouhými hnáty a zase byl v jeho těsné blízkosti.

„Kousnutí na bradu,“ řekl upřímně a schytal oběma prsty do očí, až se opět prudce vzdálil a opatrně si je přetřel. „To máte v Londýně novou techniku na zabíjení, nebo co?!“ zaprskal po chvíli, když měl trochu zarudlé oči.

Po chvíli kolem nich proběhla křičící Edith a za ní byl Alphons se zbraní a s otázkou, kterou vyřkl nepříjemným hlasem: „Kde jsou ti dva, abych je mohl zastřelit za sodomii?“ Max i Alfréd na něj zmateně zamrkali a Alfréd se pomalu odtáhl, aby stál rovně. Alphons se po chvíli uklidnil a zasyčel na Edith, že ho zbytečně pobuřovala a odtahovala od vaření. Ano – avšak růžová zástěra a červené rukavice rozhodně nebyly jeho, ale jeho ženy.

Když se situace konečně uklidnila po pěti minutách vysvětlování, že se Edith musela unáhlit, seděli všichni nad kávou (nebo čajem) a sušenkami.

„Takže – proč jste sem, páni strážníci, přišli?“ zeptal se Alphons a opřel se do sametově bílé sedačky. Max váhavě pohlédl na Alfréda, který ho spaloval z vedlejšího křesla vražedným pohledem, ještě pořád se podrážděnýma očima, a tiše mu naznačoval, že by jim to měl říct, aby mohli zmizet. Vzhledem k tomu, že Max nejspíš nechápal, nebo se neměl k tomu, aby začal, Alfréd se na ty dva mile usmál.

„Důvod je prostý,“ řekl mile. Maxe děsil ten jeho úsměv. Snad jim to proboha nechce říct jen tak a ještě s úsměvem?! Zešílel snad? „Jde o to, že Váš syn-…“

Nedokončil svou větu, protože mu Max dupl vší silou na nohu, až Alfréd nadskočil. Alphons a Edith zmateně zamrkali.

„Stejně by se to dozvěděli, pokud čtou noviny,“ řekl Alfréd, když si znovu sedl a masíroval si prsty na nohou, aby zjistil škody. „Zkrátka a dobře – jde o Vašeho syna… Je mrtvý. Podřezal si žíly. Jeho tělo bylo-…“

Ani tentokrát nedokončil svou větu, protože Edith po chvíli zavřískala, chytila se za vlasy vší silou, div si je z hlavy nevytrhala, a omdlela. Alphons na ně zůstal jenom tiše hledět. Po chvíli se mu začaly třást prsty a za chvíli je už oba vyhazoval s nepříjemným řevem, už hmatal znovu po pušce a se slzami v očích po nich křičel, aby vypadli z jeho domu. Maxovi se nakonec ho po dlouhé době přemlouvání, aby nestřílel, podařilo přimět se uklidnit a vzkřísit Edith.

Edith, nyní naprosto bledá a skoro malomocná, pořád mírně otřesena bezcitností toho vyššího policisty, přestávala vnímat úplně, tiskla k sobě polštář a konejšila ho skoro jako malé dítě. Alphons si jenom dlouze povzdychl. První emoci – vztek – vystřídala druhá – zármutek.

„Uděláme vše proto, abychom jeho smrt řádně odůvodnili a jeho případného vraha našli,“ slíbil jim Max.

Alphons se prudce nadechl nosem a napřímil se. „Kde berete tu drzost opakovat nám ta stejná slova, jako všem ostatním rodičům? Kde berete tu drzost sedět tam, kde sedával náš syn?“ zeptal se tiše, s vypětím sil, aby se jeho hlas netřásl. Max pohlédl k zemi. „Kde…“ začal Alphons, ale hlas se mu zlomil a několikrát zamrkal, aby se uklidnil. „Místo toho… abyste zlomili srdce jeho matce… máte hledat toho parchanta, kdo ho přiměl se zabít… On nebyl z těch slabomyslných, kteří by si podřezali žíly jenom tak,“ zavrčel muž nepříjemně, až mu protivná slza utekla z oka. „Až…“ opět se mu zatřásl hlas. „Až ho najdete… dejte nám vědět – osobně mu plivnu do očí a budu pro trest smrti.“

Max mlčel a jenom tiše přikývl.

„Pokud něco zjistíme, jistě se Vám ozveme,“ řekl Alfréd bez nějakého většího soucitu, vstal a musel přinutit i Maxe vstát a už ho vlekl pryč. Sotva za sebou zavřel dveře, musel zastavit Maxovu ránu, kterou přímo mířil na jeho žaludek. „Hele, uklidni se – vy to možná děláte v rukavičkách, ale tady se s tím lidé srovnávají mnohem lépe,“ řekl pokojně.

„Lépe?!“ vyjel po něm Max a stáhl ho dolů za kravatu. „Jak se podle tebe mají rodiče vyrovnat se smrtí jediného dítěte, které kdy měli?! Myslíš si, že by tví rodiče jenom přikývli a řekli: ‚Fajn, tak je po něm, ať je mu země lehká.‘? Těžko! Pro každého rodiče je to úplně jiná rána, každý reaguje jinak! Takhle se odlišujeme od zvířat, ale někteří z nás jsou zvířaty i nadále!“ křičel mu Max vztekem do tváře. Alfréd mlčel a pokojně sledoval zuřícího muže před sebou. Ano, mohl to říct slušněji, ale k čemu by to měl dělat v rukavičkách? Tak či onak – rána by to byla stejně silná. Je mrtvý. A jejich ulehčování situace by tomu nijak nepomohlo. Když po chvíli Max skončil, trvalo mu, než mohl znovu klidně, normálně dýchat. Alfréd ho pozoroval, než mu prohrábl vlasy.

„Uklidni se,“ řekl tiše, klidně. „Je pravda, že to každý bere jinak, uznávám. Ale když jim budeš chtít lhát, budou tě potom nenávidět. Už tak náš sbor není moc oblíbený. Dej se dohromady, počkám v autě.“

A bez dalšího slova kolem něj prošel.

Jak se můžeš přitom usmívat? Proč se směješ, když někomu říkáš, že mu umřelo dítě? Copak nechápeš? Max se musel podepřít o zábradlí, jinak by nejspíš klesl na kolena. Pro rodiče je nejhorší… přežít vlastní dítě. Kdo jsi, že to bereš s takovým klidem…? Jsi snad… anděl smrti? Dlouhou dobu jen tak tiše hleděl před sebe. Ani si neuvědomil, když začalo znovu sněžit. Sníh, který mu proletěl před obličejem, mu nepřipadal jako sníh, jako drobné vločky, ale skoro jako bílá peříčka. Peříčka anděla. Konečně ožil, když cítil, že se mu něco teplého obepnulo kolem ramen.

„Nastydneš,“ pronesl Alfréd, který stál vedle něj jenom v košili s krátkým rukávem.

„To říká ten pravý,“ zabrblal Max nepřítomným hlasem. Alfréd ho poplácal po rameni a tahal ho směrem k autu. Max se co chvíli zastavoval, takže ho Alfréd ke konci musel tahat násilím. Bylo mu jasné, že tak bezcitné chování nevyužíval. Ale v Chicagu jsou na to zvyklí – nebyl strážníkem proto, aby lidi utěšoval.

Nechal Maxovi své sako, i když v autě už bylo teplo. Pozoroval jeho nepřítomný pohled před sebe. Nereagoval na nic. Ani když Alfréd zastavil a došel jim pro kávu. Alfréd si povzdychl. Chvíli s autem stáli na místě.

„Budeš to mít studené,“ pronesl Alfréd s pohledem na Maxe, který se doposud nijak nepohnul. Prohrábl mu vlasy, které byly mírně mokré kvůli vločkám ve vlasech, které se již rozpustily. Do vysílačky nahlásil někomu, že se vracejí. „Brzy budou Vánoce,“ pronesl Alfréd, aby řeč nestála. Ale nijak to nepomohlo. Ticho jeho hlas neprolomil. Nezačali konverzaci. „Bereš si volno, nebo zůstaneš v práci?“

Opravdu moc se snažil navodit nějakou milou konverzaci, aby mu ulehčil – ale bez reakce, bez odezvy, bez jediného pohledu, který by mu alespoň naznačil, aby zmlkl nebo pokračoval. Nikdy se snad nevracel v tak ponuré náladě jako nyní. Ani netušil, jak dlouho jeli. Prostě se zničehonic objevili před stanicí. Otevřel Maxovi dveře, ale on se doposud nijak nepohnul. Kelímek se studenou kávou vyhodil do koše a čekal u otevřených dveří auta. Alfréd si povzdychl, odpoutal ho a už ho chtěl zvednout, ale byl odstrčen. Uvolnil Maxovi cestu, zatímco mu Max podával zpátky jeho kabát. Bez jediného slova kolem něj potom prošel, ponořen do vlastních myšlenek.

„To už jste zpátky?“ zeptal se Kevin zaujatě. Od Maxe se mu odpovědi nedostalo, jenom kolem něj prošel, jako živá mrtvola. Pohlédl na Alfréda. „Stalo se něco?“

„Ale nic,“ pronesl Alfréd a odložil oba kabáty na věšák. „Jen menší…“ Zarazil se – asi hledal správný výraz. „Nesrovnalosti,“ dodal po chvíli a usadil se na své místo. Max mezitím zmizel na záchodcích v nejvzdálenější kabince od dveří a opíral se o zeď. Přetřel si obličej. Byl na tohle zvyklý, ale Alfrédova lhostejnost ho dostávala nejvíce. Jenom tak to narovinu řekne rodičům, kteří ani netuší, proč tam přišli. Jenom tak řekne, že jejich jediné dítě je mrtvé, že už ho víckrát neuvidí, neřeknou mu, aby se pořádně oblékl, aby dojedl jídlo… Uvidí ho už jenom ustrojeného do černého saka a bílé košile, s černou kravatou, když bude ležet v hrobě, připravený ke kremaci nebo na pohřbení do země.

Z myšlenek ho vyrušilo zaklepání na dveře.

Slabě vzhlédl k zamčeným dveřím. Opět se ozvalo zaklepání. Vstal a odemkl. Stál tam Alfréd a sledoval ho. Netvářil se nějak povýšeně a tentokrát to nebyl ten protivný pohled spatra, který od něj dostával už od první chvíle jejich setkání.

„Omlouvám se,“ řekl Alfréd. „Vím, jednal jsem svévolně. Nemám právo takto sdělovat lidem smrt jejich bližních a nemám ani právo tobě cokoliv přikazovat. Oba máme stejnou hodnost a lidi v tomto městě na nás spoléhají. Ne proto, že jim nosíme tolikrát smutné zprávy, ale právě proto, že jim záleží, abychom svá slova dodrželi. Takže ano…“ dřepl si, aby se mu mohl podívat přímo do očí. „Udělám cokoliv, abych vraha jejich syna dopadl, za každou cenu, aby se dostal před soud. A dostane trest smrti. Ale budu potřebovat pomoc, parťáku.“

Max mlčel a jenom kolem něj prošel, aby si umyl ruce.

„Proč to říkáš mně…?“ zeptal se tiše a prudce se na něj otočil. „Proč to říkáš mě…?“ pevně mu stiskl košili mezi prsty, až ji pokrčil, a mírně vycenil zuby. „Proč to říkáš mě… když jsi předtím jeho rodičům bezohledně řekl to, co by jim řekly noviny? Kdes bral tu drzost jim jen tak sdělit, že přežili své dítě? Mně se omlouvat nemusíš… Znám větší svině, než jsi ty… Mnohem větší. Oproti některým jsi ještě svatoušek,“ zavrčel na něj nyní nebezpečně. Alfréd zpozorněl. Netušil, že by mohl mít v sobě tolik zlosti.

Max ho po chvíli pustil a bez dalšího slova odešel.

Alfréd cítil, že se mu rozvibroval mobil. Pohlédl na toho, kdo mu volal. Samanta Sparková. Teď nemá náladu s ní mluvit. Nejdříve to musí dořešit s ním. Proč se o to vůbec tak moc stará?! Kopl vztekle do koše s papírovými kapesníky. Nic to přece neznamená. Však za chvíli zmizí… Ano, zmizí – stejně jako ostatní, kteří jim přijeli kdykoliv pomoc. Odežene ho… stejně jako ostatní.

Ignoroval Samantin hovor. Když mu mobil přestal vibrovat, jenom něco Samantě napsal a mobil vypnul úplně. S rukami v kapsách se pokojně vydal směrem ke kancelářím. Sotva vešel do jejich oddělení, rudé křeslo ho udeřilo přímo do očí. David si ho nevšímal, prošel kolem něj a s někým telefonoval. Kevin pozoroval fotky rozdělané po celé tabuli, zatímco k nim ještě něco připisoval a přidělával šipky. Alex seděl nad nějakými zprávami a pročítal si je. Maxe nikde neviděl.

Prošel kolem svých kolegů a usadil se za svůj stůl. Pohlédl na prázdný, malý stůl, kde měl sedět Max.

„Z Alfréda si nic nedělej,“ pronesl po chvíli David, zatímco se opíral o zábradlí. „Ne každý snese jeho povahu, a ty se zatím držíš obstojně. Neříkám – i já mám někdy dost k tomu, abych ho zabil, ale pak si řeknu, že mi za to nestojí.“ Max na jeho slova nereagoval. „Skutečně to řekl jenom tak? Bez nějakého varování?“ zeptal se David, Max jenom přikývl. „To se nedá nic dělat. Alfréd… má hold svůj vlastní styl. I kdybych mu měl hlavou mlátit o zeď desetkrát za sebou, nepomůže to. Zkus to s ním nějak přežít…“

„Jak?“ zeptal se Max tiše.

„Tím, že se přizpůsobíš, nebo tím… že se vrátíš,“ pronesl David a Max se na něj zaraženě podíval. „Tohle je hold jiná země, než Británie… Děláme věci po svém. Možná, že jsme lidem pro smích… ale střežíme Chicago jako jediní. Představ si to… kdybychom tady nebyli, vládla by tady anarchie.“

„Tak proto mají ostatní žít ve strachu?“

„To netvrdím, ale Chicago je spíše klidnější město. Horší to mají v Seattlu. A to raději nemluvím o Texasu.“

Max chvíli mlčel, než zničehonic řekl: „Mohu se znovu podívat na fotky z místa činu?“ David mlčel, ale nakonec mu poukázal, aby ho následoval. Řekl mu, aby se domluvil s Kevinem. Jenom Alfréd vzhlédl a sledoval Maxe, naprosto vyměněného, než ho David praštil a řekl mu, aby se vrátil do práce.

Jakákoliv stopa nebo zjištění pro ně bylo dostačující. Mohli mít alespoň něco, od čeho by se odrazili na začátek.

Alfréd nezaujatě pohlédl na mobil vedle sebe. Opět mu volala Samanta. I když její hovor už několikrát ignoroval, muselo to být asi něco vážného, že volala právě jemu. Vstal a za pochodu ven už jí odpovídal.

„Co se děje?“ zeptal se pokojně.

„Mám asi typ na další,“ řekla Samanta pokojně a rozhlédla se kolem sebe. „Čtvrť u kina. Mladá holka. Dvacet let. Celkem pěkná. Výška asi 175 centimetrů, spíše pohublá. Plavovláska. Krátká sukně i v tomto mrazu, košile s výstřihem. Nehodila by se do sbírky?“

„Ne, takovou by nikdo nepostrádal,“ pronesl Alfréd pokojně. Samanta se pousmála.

„No právě – takhle by odvedl pozornost. Je plno takových slečinek, co za nic nestojí. Jedno zasunutí a jsi spokojený, to je vše – děkuji pěkně za pozornost a už se víckrát nevracej. A holka má zlomené srdce, husička hloupá.“

„Proč mi voláš na toto číslo?“ zeptal se Alfréd zle. Samantě úsměv zmizel.

„Tak kdo teda?“ zeptala se už nepokojně.

„Dej si na chvíli pohov, pro dnešek máme víc práce než dost. Zavolej za dva dny, až najdeš někoho vhodnějšího pro vrahův charakter,“ řekl a zavěsil. Samanta jenom zle zavrčela a schovala mobil. Zabrblala nějakou nehezkou nadávku na Alfrédovu hlavu a vydala se rychlým krokem kupředu, zatímco ji nějaký vysoký muž potají sledoval. Všimla si ho, když zacházela za roh a krok trochu zrychlila. Nemá náladu uspokojovat tužby těch, kteří jí za to nestojí. Když nemají informace, nemá s nimi důvod obchodovat.

Alfréd vzhlédl od své práce směrem k Maxovi, který pomáhal Kevinovi vytvořit nějaký řetězec, který jim byl stejně k ničemu. Oběti neměli pořád žádné vodítko. Očima zatěkal směrem k hodinám.

Max si vzal několik fotek z místa činu a postupně si je podrobně všechny zkoumal.

„Co ty útržky z novin?“ zeptal se po chvíli.

„Nemají nic společného, jsou to náhodně vytržené kousky,“ vysvětlil Kevin.

„Mohl bych je vidět?“

Kevin poukázal ke svému stolu. Max se usadil na jeho židli a všechny papírky vysypal ze složky. Začal je postupně skládat jeden vedle druhého a pročítal si řádky psané drobným písmem. Jako by v nich něco hledal.

Přestal vnímat čas, když si všechny útržky pozorně pročítal z obou stran, ve snaze něco najít. Nezaznamenal ani chvíli, kdy se všichni začali zvedat a odcházet. Nakonec zbyl úplně sám v místnosti jenom při lampě, kterou mu Alex rozsvítil, jinak by nejspíš už postřehl, že se všichni vzdálili a zhasnuli už všechna světla. Jen Alex mu řekl, aby zde dlouho nezůstával, ale nedočkal se reakce.

Max si prohrábl vlasy a dlouze si povzdychl. Když konečně vzhlédl, zarazil se. Všude byla tma, jenom lampička mu svítila tak silně, že to ani nepostřehl. Vstal a zavolal, aby zjistil, zda je zde skutečně sám, nebo si z něj dělají legraci. Nedostalo se mu žádné odpovědi. Opět si dlouze povzdychl.

Výborně, Maxi, zase zavádíš to, co předtím? Sám sebe pokáral, že přestal opětovně vnímat svět kolem a totálně se položil do čtení těch útržků. Sesbíral je, uložil zpátky do složky a složku schoval do Kevinova stolu. Prohlédl si rudé křeslo – Kevin musí být maniak, když se mu chce na tomto křesle prosedět bůhvíkolik hodin… a potom ho nejspíš celý další den čistit. Pokrčil rameny.

Zhasl lampičku a chtěl odejít, ale všiml si, že i v jiné místnosti se ještě svítí. Šel směrem k ní, ale jenom pár kroků před dveřmi světlo zhaslo. Chvíli čekal a už, už chtěl dveře otevřít, jenže to z nich najednou někdo vyšel. Rychle se přitiskl na zeď a doufal, že si ho ta osoba nevšimla. Nakoukl přes sklo do tmavé místnosti. Podle písmen nahoře rozluštil, že se jednalo o archív. Neměl čas přemýšlet, co tam dělal, ale kdo to byl.

Rychle, ale tiše se vydal za tou osobou. Byl to muž… O něco vyšší nebo stejně vysoký jako on. Co tady dělal, když už bylo… Ach bože, po jedenácté večer? Christina ho rozhodně zabije… Pronásledoval muže až k hlavním dveřím a pak se zarazil. Aha, vždyť je to jenom ten černoch… který ho chtěl předtím zabít. Převrátil oči. Počkat… Co to tam dělá? Přimhouřil oči, aby viděl pozorněji, o co se ten muž pokouší. A potom div nezakřičel. Ten maniak měl v rukou klíče a zamykal to tady?! No to snad není možné!

Vypálil zpoza rohu hned ke dveřím ve snaze ho ještě dohnat, ale marně. Černoch si dal sluchátka do uší, zkontroloval zámek a pokojně se otočil, zatímco Max do zamčených dveří vrazil plnou rychlostí. Rozplácl se o sklo a sjel k zemi. A černoch si ho ani nevšiml. Max na něj tiše zanadával a skončil na zemi. Zkusil zacloumat se dveřmi. To snad není pravda! Chvíli s dveřmi bojoval a potom přestal. Potřeboval se uklidnit. Rozhlédl se kolem. Má rozbít okno? Jsou zapnuté kamery, kterými by ho mohli usvědčit? Nemůžou přece myslet vážně, že policejní stanice nemá nikoho uvnitř ani v tuto hodinu?! Musí být přece nonstop otevřená… nebo to je jenom v Londýně? Tiše zavrčel na své tak milované kolegy, kteří odešli a ani mu neřekli, že je po šichtě. V mysli mu ale pořád zněla otázka: Co tady dělal ten muž? A kdo to byl…?

Na chvíli zapomněl na svůj plán útěku… a znovu se vrátil k archívu. Zkusil otevřít dveře. Aha, takže tady se zámek dává jenom na hlavní vchod. Taky originální přístup. No co – Američani. Vešel dovnitř a rozsvítil. Když už má být tady zamčený, ještě zjistí, co tady všechno mají. Jestli je to vůbec k užitku, či nikoliv. Prohledal všechny šuplíky a poličky, ale neviděl, že by zde bylo něco zajímavého (teda – že by něco chybělo). I přes jeho důkladnou kontrolu však neshledal, že by něco (podstatného) chybělo. Asi se mu to jenom zdálo. Nebylo by to poprvé. Pohlédl trochu k zemi. Zakroutil hlavou a propleskl se. Jen to tady přišel zkontrolovat. Nic víc! Vydal se zpátky ke dveřím a všiml si otevřeného okna.

Dovnitř zavanul příjemně chladný vzduch a spolu s ním i sněhové vločky.

Vzal židli zpoza stolu, stoupl si na ni a okno zavřel. Skrz to by se ani se svou výškou nevlezl, jaká škoda.

Zkontroloval čas na mobilu – do pytle, Christina ho zabije za další pozdní příchod (a co teprve to místo, kde se měl ubytovat dneska ráno?)… pokud vůbec přijde. Pokud mají všechna okna pro naprosté vychrtliny, nemá šanci.

Zavřel dveře od archívu a vydal se rychlejším krokem kupředu.

Otočil se za nějakým zvukem. Asi už šílí. Vždyť je tady přece sám. A přitom měl pocit, že ho šálí sluch, když slyšel tiché pískání. Ano, zešílel, je to potvrzené. Zhluboka se nadechl a zaposlouchal se znovu – žádné pískání už neslyšel.

Někdo je snad uvnitř a nyní ho viděl, proto si přestal pískat? Praštil se do tváří. Vzpamatuj se, Maxi! A koukej odsud zmizet. Jestli se ukáže, že jsou všichni někde zalezlí v jedné místnosti a baví se na jeho účet, ještě jim ukáže!

Konečně se na něj nejspíš usmálo štěstí a napadlo ho prohledat složku svých tolik úžasných kolegů. Jistě tam na ně bude i číslo na osobní mobil, tak se jim dovolá a řekne jim, aby mu přišli odemknout. Ano, bude to trapné, co se dá dělat, že? Zašel do jejich velké pracovní místnosti, prohledal pár skříní a poliček, než konečně našel číslo alespoň na Alexe. Výborně, s ním se dá i normálně domluvit. Založil složku zpátky a už číslo vytáčel.

„Takže sis konečně všiml, že všichni odešli?“ zeptal se Alex se smíchem. „Promiň, musel jsem. Předpokládám, že jsi byl bezohledně zamčen uvnitř a nemáš klíč ani šanci se protáhnout přes okno, aby ses dostal ven, správně?“

„Ano, přesně tak,“ souhlasil Max sklesle – to jim to bylo jasné nebo co?!

„A mé číslo jsi vyhledal ve složce, protože jsem ti ho nedával.“

„Ano.“

„Mám ještě přibít poslední hřebík do rakve?“

Max málem klesl k zemi. „Jak moc mi chceš ego ještě snížit?“ zeptal se poraženě.

„Chci ho úplně pohřbít,“ ušklíbl se Alex provokativně. Uslyšel ránu a hned starostlivě dodal: „Já to nemyslel doslova… Jsi v pořádku?“

Max se div nerozesmál. „Ano, jsem. Jen jsem vrazil do něčí obří židle,“ zažertoval na účet Kevina, jehož židli musel zvedat. Jen si pomyslel, jak neskutečný nepořádek má kolem sebe, ale rozhodně ho ani nenapadlo to uklízet.

„Předpokládám, že to byla narážka na křeslo od Kevina, co? Ano, má nepořádek, a ano, nikdo mu tam neuklízí, protože by ti ukousl obě ruce – nežertuji, jednou jsem to zkusil a skutečně jsem málem přišel o ruku. Takže předpokládám, že se chceš dostat ven, správně? Proto voláš mně, abych ti přišel odemknout a vysvobodit tě ze spáru naší stanice?“

„Je to snad nějaký určitý druh hry, kterou dáváte nováčkům a kolegům čas od času? Kdo bude na řadě zítra?“

„Možná Alfréd, možná já,“ zasmál se Alex. Max protočil oči. „Jen žertuji, vydrž tam chvíli, jen na sebe něco hodím a půjdu tě vysvobodit.“

„Nemusíš to brát až tak vážně, ale pohni si, nerad bych tady přespal,“ řekl Max s úšklebkem a zavěsil. K jeho překvapení nečekal moc dlouho. Alex musel bydlet někde poblíž, když tam do deseti minut přišel pěšky poněkud volnou, pomalou chůzí. Mile se na něj usmál a ukázal mu klíče. Max měl pocit, že ho snad provokuje záměrně. Když už mu chtěl odemknout, zase se odtáhl a dělal, že neví, který je to klíč, ale Max vztekem praštil do dveří, až sklo trochu naprasklo a Alexe polil nepříjemný pocit. Aha, takže z něj si raději vtípky střílet nebude. Rychle mu otevřel a poodešel, aby mohl vyjít.

„Takže – čí pitomý nápad tohle byl?“ zeptal se Max podrážděně. Alex se nejistě usmál a zvedl ruku. „To si děláš legraci?“ zavrčel Max nespokojeně.

„Kdepak,“ zašvitořil Alex mile. „Popravdě řečeno – bylo to původně v rámci cvičení. A jaksi se to všem zalíbilo, tak jsme se rozhodli, že sem a tam nějaké ty opozdilce zde zavřeme… Jenže právě proto si všichni udělali klíče. Takže ti doporučuji co nejdříve taky nějaký udělat. Klidně ti půjčím svůj.“ Nabídl mu stříbrný klíček. Ale hned ho zase schoval. „Ale až budu mít jistotu, že mám volno, aby se mi nestalo to, co tobě.“

‚Jestli mě začne štvát i on, tak na všechno kašlu a letím zpátky!‘ pomyslel si Max, na pokraji skutečného výbuchu hněvu. Alex se zářivě usmál.

„Takže – když už jsi venku, můžeš zamířit domů i sám, že?“ zeptal se Alex vesele.

‚Ochota nadevše!‘ pomyslel si Max, schytávaje další hřebík do rakve. „To si snad dáváš za cíl dnes srazit mé ego úplně až k zemi?“ zeptal se poraženecky.

„Pokud tomu říkáte tam u Vás spolupráce, pak ano,“ usmál se Alex mile.

Max to vzdal – v hodině večerní se už nedá mluvit normálně ani s Alexem. Měl obavy. Nakonec zavolal své sestře. Schytal neuvěřitelnou přednášku, že pokud si okamžitě neodtáhne své věci, dá je do vetešnictví nebo obchodu ze světové války. Láska rodiny nade vše. Mile se usmál a zeptal se, zda by byla tak milá a odvezla ho domů.

„Chceš, abych tě zadupala pod zem ihned nebo až potom?“ vyjela po něm. „Sotva jsem skončila v práci, mám pro tentokrát vozit tvůj zadek bůhvíkam?!“

„Mám ti snad připomenout, kdo se tady ještě včera radoval, že svého bratříčka tak strašně rád vidí?“ zeptal se Max zle.

„To byla včerejší euforie, že si mohu otevřít víno a nevypadat přitom jako alkoholik,“ řekla Christina upřímně. Poslední hřebík do rakve. To se snad domluvila s Alexem, že ho zaživa pohřbí?

„Doufám, že jsi alespoň dnes nepila a můžeš mě tedy odvést, abych ti přestal ničit život?“ zeptal se Max, vzdával se úplně i té poslední naděje.

„Bohužel – ano, pila jsem,“ řekla Christina hrdě. „Nebudu přece čekat, že mi v tuto dobu zavoláš a budeš hlásit, že potřebuješ odvoz.“

„Takže mi jinými slovy se snažíš říct slušně, abych zavěsil, že?“

„Ne, proč bych se obětovala zdvořilostní frází, když můžeš zvednout ten svůj zadek a jít na ubytovnu sám. Své věci máš pořád před domem, pokud ti je bezdomovci už nesebrali,“ řekla Christina mile a zavěsila. Max dostal nepříjemný tik do oka.

„Vše v pořádku?“ zeptal se Alex v pořádku.

„Ne, stane se ze mě vrah,“ usmál se Max křivě, až Alexe polekal.

„Neříkej něco takového, nebo tě dostanu za mříže.“

„Jsem upřímný, to my v Londýně jsme často.“

„A teď si zase honíš ego ty na mně?“ zeptal se Alex poraženě.

Nakonec se nechal Alex přemluvit, že Maxe hodí k jeho sestře. To ovšem nečekal, že ho bude muset stěhovat na jakousi adresu, kterou sám slyšel úplně poprvé. Chvíli hledali, ptali se kolemjdoucích (převážně opilců), až nakonec skončili před něčím, co se jen stěží dalo nazvat domem. Polorozpadlé a zatuchlé, nejspíš nasáklé plísní stavení před nimi, vysoké sotva tři metry, plus ještě asi nedokončené patro nad tím, takže celkově šest metrů na výšku… je moc nepřesvědčilo, že adresa je ta pravá. Ale jako jediná seděla.

Alex se musel smutně usmát: „Asi tě v Londýně moc v oblibě nemají, co?“

„Ne, tohle je určitě jenom chybná adresa,“ řekl Max, s tikem v oku.

„Zkus jim zavolat, třeba je to vážně chybná adresa.“

Max se po chvíli uklidnil. „Až zítra…“ zabrblal a začal sbírat své věci. Alex pokrčil rameny a pomohl mu se zbytkem věcí. Když vešli dovnitř, Alex ho upřímně litoval. Dokonce mu nabízel, že může bydlet u něj, než se to vyřeší. Bohužel – Max byl tvrdohlavý. Alex se starostlivě rozhlédl kolem a předem Maxe litoval. Alespoň pootvíral všechna okna, aby se vyvětral ten odpudivý puch.

„No… nevím, jestli je vhodné přát ti hezký pobyt… v tomhle… v tomhle…?“ začal Alex, ale sám netušil, jak tuhle rozpadlinu nazvat.

Max se musel uchechtnout. Ano, sám netušil, jak tohle nazvat. „V pořádku,“ poplácal ho Max po rameni. „Nemám nic, co bych ti mohl nabídnout nebo na co bych tě mohl pozvat… jaká škoda. A to už jsi se mnou projel půlku Chicaga.“

Alex se mile usmál. „To nic,“ řekl mile. „Stejně bych nejspíš neusnul.“

„Neusnul?“

Alex přikývl. „Ne každý máme to štěstí, že může v klidu usnout,“ řekl Alex mile. „I na nespavost jsou prášky, ale ani ty mi už nepomáhají.“

„To jsem nevěděl,“ řekl Max po chvíli ticha.

„Jak bys mohl – sotva se známe,“ dodal Alex mile, popřál mu hezkou noc a odešel. Max se za ním tiše díval, dokud jeho auto nezmizelo za rohem. Netušil, zda si má vybalit, nebo se porozhlédnout po jiné ubytovně. A přitom se mu jednou v hlavě prohnala myšlenka, že by si měl jednu vrazit. A pořádně. Usadil se do kouta a zkontroloval mobil. Žádné zprávy ani hovory.

Nepříjemně si prohrábl vlasy, až si za ně silou zatahal.

Jak dlouho…? Kdy jim to dojde…?

Přejel si rukou po tváři.

Kdy jim to Alex řekne? Kdy jim řekne to, co slyšel? Řekne to vůbec? Je snad stejný jako on? Proto se k němu chová tak mile, přátelsky? Ne, je přátelský na všechny. Je otevřený. Společenský. Stiskl ruce v pěst. Co teď…? Už šestá oběť… Kolik jich bude? Stojí za tím skutečně vrah, nebo si oběti dobrovolně vzaly život?

Zaujal pro někoho krkolomnou polohu a sjel dolů po zdi na zem. Zíral tupě před sebe. Potřeboval čaj… a pořádné jídlo. Unaveně pohlédl znovu na mobil. Žádné zprávy ani hovory. Prudce se posadil a sledoval světlo z mobilu před sebou, než znovu zhasnulo. Co to s ním je? Vstal a šel si opláchnout obličej. Koupelnu našel ihned. Alespoň trochu zařízena a voda tekla taky normálně. Opláchl si obličej a několikrát se propleskal. Vzpamatuj se, Yorku! Vzhlédl k sobě do špinavého zrcadla. Rukou setřel vrstvu stoletého prachu a sledoval svůj odraz v zrcadle. Pozoroval uniformu, kterou mu zde věnovali, dočasně vypůjčili. Odznak, který nebyl jeho. Narovnal se.

Nesmí dělat své rodné zemi hanbu.

Zavřel oči, aby se uklidnil. Zhluboka se několikrát nadechl a vydechl, zatímco v duchu počítal.

Po delší době počítání ho vyrušilo odbíjení na věži.

Právě odbíjela půlnoc.

Pomalu otevřel oči a tupě hleděl před sebe.

Každá další rána zvonu se mu vrývala do mozku, jako žádná jiná.

Jako by každá rána byla naprosto jedinečná. Dostával dost nepříjemný pocit. Už potřetí pohlédl na svůj mobil. Stiskl ho pevně mezi prsty, než ho zahodil někam pryč. Zavřel oči a snažil se pokojně dýchat.

Měl pocit, jakoby někdo byl za ním.

A ten někdo… ho škrtil.

----

Právě odbíjela půlnoc.

Samanta se pokojně zastavila a otočila se na vysokého muže za sebou, který ji už pěknou řádku hodin sledoval. Když se zbavila toho předešlého, nalepil se na ni tenhle… Mužovu tvář zakrýval béžový klobouk, sladěný do barvy kabátu a bot, a tmavý šátek přes dolní část obličeje. Stál proti záři světla pouliční lampy, takže jeho oči viděla dokonale. Mlčela a jenom ho sledovala.

Očima přejela po prázdné uličce kolem nich, než se opřela o zeď. Vzhlédla trochu výš, snad na zatažené, noční nebe se dívala, ze kterého se spouštěly sněhové vločky.

„Takže…? Jak ses rozhodl?“ zeptala se tiše, zatímco se dívala vzhůru, nikoliv, aby pozorovala hvězdy a nebe, ale aby mu viděla do očí. Muž naproti ní byl opravdu vysoký. Ale ona byla sama malé výšky. I když měla své vysoké podpatky, pořád byla malá.

Skoro jako dítě.

„Ta holka… víš, kde bydlí?“ zeptal se muž pouze.

„Chodí do toho klubu pravidelně, znám půlku její cesty domů, mohla bych ji klidně vystopovat, jestli budeš chtít.“

„Dobře, poznamenej si ji, jako další možnou na řadě, prozatím…“ začal muž a pohlédl na nějakou fotku ve své ruce, „už máme i druhou do zálohy.“

Na fotce byla milá usmívající se tvář nějaké ženy se zářivýma očima a u ní bylo škrabopisem připsáno: sestra. Ta žena byla…

Učitelka, původem z Londýna.

Christina Yorková.