Maxe probudilo nepříjemné zvonění mobilu. Zavrčel a natáhl se po něm. Nakonec usnul tak nepříjemně, že ležel z půlky na chladné zemi a z půlky na proutěném koberci v koupelně. Zkontroloval, kdo mu volal a zamračil se.

Jméno Ellie Clarksonová mu pálilo do očí a fotka tmavovlasé ženy s přísným pohledem se mu zobrazovala na mobilu spolu s číslem místo tapety. Její pohled jakoby mu přikazoval, aby hovor okamžitě zvedl, nebo bude mít problém. Max pokojně čekal, dokud to Ellie nevzdala. Chvíli na to však volala znovu. A znovu. Pořád dokola. Když tak učinila už po desáté, líně na její hovor odpověděl. Bylo pět hodin ráno…

„York u telefonu,“ zašeptal tiše.

„To ti takovou dobu trvalo zvednout ten svůj zadek z pohovky, abys mi odpověděl?!“ vyjela po něm ihned, zatímco Max zůstal zticha.

„Už ses vyřvala? Jestli máš pořád problémy s manželem, proč toho opilce nevykopneš?“

„Zmlkni!“ ozvalo se z druhého konce mobilu. „Spíše mi řekni, jak bys přemýšlel – jsi maniak, který se nemůže rozhodnout, zda si dá vejce na oběd nahniličko nebo na tvrdo! Ale pak je tady ještě varianta, že udělám volská oka!!“

A dál Ellie nestihla pokračovat, protože ji Max lhostejně zavěsil. Kvůli tomu ho budila? Stejně by se brzo probudil sám. Rozhodl se vyzkoušet zdejší sprchu. Kupodivu netekla rezavá voda. Možná, až na ten zápach, to tady nebude až tak špatné. Provedl potřebou ranní hygienu. Zastavil se opět u svého vzhledu. Má zkusit objíždět místní restaurace v naději, že se tam nají, nebo si má zajít nakoupit? Zakručelo mu v břiše a žaludek mu připomněl, že už celé dva nic kromě oběda v letadle nejedl.

Následoval dlouhý povzdech. Ve svém věku by měl mít alespoň rozum. Umyl si tvář, vyčistil zuby a přičichl k uniformě – dobře, nenasákla zdejší zápach… zatím. Vybalil si věci a chtěl je přesunout do skříní, když mu někdo opět volal. Neznámé číslo. Chvíli váhal, než hovor zvedl. Na druhé straně bylo chvíli ticho.

„To už jsi tak nevychovaný, že neumíš ani pořádně odpovědět, prcku?“ slyšel arogantní hlas a dostal tik do oka. Aha, takže pokud si někdy myslel, že by se ten nafoukanec mohl byť jenom trošku změnit, tak se šeredně pletl. Nechtěl mít problém u Davida (pokud ho to vůbec zajímalo), proto se mu přišel omluvit! To je vše… a on si myslel, že by ho konečně přijal.

„Nevychovaný jsi spíše ty, dlouháne. Kdo ti dal moje číslo?“ zavrčel Max nebezpečně.

„Skutečně miluji, když štěňata vrčí a přitom klidně poběží za klacíkem, který jim pak hodíš.“

„Ty zatracený-!“

„Koukej vypadnout z toho domu do pěti sekund nebo i tady vyrazím dveře. I když – nedivil bych se, kdybych se jich jenom dotkl a ony praskly.“

„Ty jeden-! Opovaž se jich jenom dotknout!“ zakřičel Max skoro zoufale a běžel rychle ke dveřím. Rozvalil je a ihned ho udeřil chladný vítr a on se otřásl zimou. Z mobilu slyšel jenom hlasitý, pobavený smích. Rozhlédl se kolem. Nikde žádné auto ani vysokého maniaka neviděl. Dostal tik do oka.

„Ano, vystřelil jsem si z tebe, prcku,“ zavrněl Alfréd upřímně. „Doufám, že jsi vyšel jen v uniformě a probudil ses úplně. Budu u tebe za deset minut, takže se mezitím rozcvič, protože nezastavuji, pokud chceš někam odvést,“ řekl Alfréd arogantně. A to už bylo na Maxe moc. Praštil s mobilem o zem a začal po něm šlapat. Zakřičel vztekem a vběhl dovnitř, klepaje se zimou. Vytahal své oblečení a jako maniak vše rozházel po domě, vše, co nebylo přibyté, pak také rozházel. Uklidnil se až po pěti minutách, kdy ten polorozpadlý dům vypadal ještě hůř, než když do něj vešel. Max rychle oddechoval a hleděl nahoru do stropu. Ale byl klidný – tak klidný už minimálně dva poslední dny nebyl. Pousmál se. Chce si z něj dělat blázny? Chce mít válku? Dobře, Alfréde Riddle Chceš mít boj? Máš ho mít! A připrav se, že do toho půjdu se vším, co mám!

Ušklíbl se.

Žaludek se mu poměrně hlasitě ozval. Zhluboka se nadechl, aby nezačal nadávat a nahlas oznamovat, že ho slyší a že si je vědom jeho prázdnoty o velikosti červí díry ve vesmíru. Ne, nežertoval, pamatoval chvíle, kdy skutečně nemohl přestat jíst. Ale ty chvíle byly už dobrých deset let pryč. Ve svém věku se naučil už ovládat (občas). Navíc… před deseti lety měl také jiné přednosti a starosti. Starosti, které mu nyní připadaly tak vtipné. Křivě se usmál. Ano, tak vtipné.

Zvedl se ze země a rozhodl se, že si prohlédne to obydlí ještě jednou a pořádně, aby zabil čas. Nebude to až tak špatné, když si na to zvykne. Ostatně – bude tady jenom dočasně. Uklízet ho nenapadlo – pokud ho přijde vyzvednout Alfréd, je mu jasné, že by si měl rovnou zjistit číslo na opraváře pantů, protože s těmi dveřmi jinak sám nehne.

Nakonec na tom nebyl až tak špatně – mohl mít třeba jenom jednu místnost ke všemu. Takhle to nepodařené stavení čítalo celkem šest pokojů – kuchyně, koupelna, dvě ložnice, obývací pokoj (nejspíš, byl nejmenší) a něco jako malá předsíň. Zakroutil hlavou nad spouští, kterou způsobil. Měl ještě trochu času, tak se rozhodl trochu poklidit. Moc toho nestihl, když slyšel, jak auto zastavuje před tím stavením (domem se to nebyl schopný nazvat). Div nevyrazil ze dveří, aby Alfréda zastavil před odejetím nebo před vystoupením z jeho prostorného vozu, ale bylo pozdě. Alfréd se už řítil k brance, kterou nejspíš překročí nebo zničí se slovy, že si jí nevšiml a projde skrz. Naneštěstí se ukázalo, že Alfréd takovou moc nemá, když ho branka zastavila, div přes ni nepřepadl. Jeho drzost však tím nekončila – on jenom zvedl nohu dostatečně vysoko a překročil ji. Max z něho málem klesl k zemi. Sotva si myslel, že se dostal z původní deprese, upadl do další. To si ho přišel dobírat?

„Dobré ráno,“ pozdravil ho Alfréd mile, než arogantně dodal: „Prcku.“

Schytal nečekaně krutý kopanec do břicha, až se odrazil do branky a rozplácl se o zem. „Kolikrát ti mám říkat, aby sis mě nedobíral, dlouháne?“ zeptal se ho Max nebezpečně. Alfréd se ušklíbl.

„Kopat umíš docela dobře, ale pořád jsi prcek,“ provokoval dál. Maxe opravdu opouštěla trpělivost. Několika rychlými kroky k němu přešel a nejspíš by mu uštědřil další ránu, kdyby si s ním Alfréd bůhvíjak nevyměnil místa a držel mu ruku na zádech. Pozoroval kroutícího se kolegu pod sebou klidnýma očima. Snížil se níž, aby mu zašeptal do ucha: „Uklidni se.“ Hlasem, který u něj Max slyšel poprvé, ale v tu chvíli ho to nenapadlo. Hlasem tak uklidňujícím, ale zároveň tak děsivým, že ho to podvědomě přinutilo se skutečně uklidnit. Ale jenom na chvilku. Dokud neslyšel cvaknutí. Zpozorněl.

„To si snad děláš legraci!“ vyjel po něm Max vztekle, když zjistil, že má ruce spoutané za zády pouty. „Co si myslíš, že děláš, dlouháne nafoukaný?!“

Alfréd se ušklíbl a odtáhl se. Provokativně si hrál s klíčky a sledoval ho, jak se po nemalém úsilí převalil na záda a posadil se. Musel si v duchu přiznat, že ten jeho naštvaný pohled… ho poněkud vzrušuje. Nedal na sobě pochopitelně nic znát a provokativně se ušklíbl o to víc. Jeho chycení odůvodnil slovy: „Protože mám obavy, že se budeš v autě cukat, tak tě raději spoutám nyní, Maxíku.“

„Jsem snad pes?!“ ozval se Max za zdrobnělinou svého jména.

„No, normální lidi by po ostatních lidech tak moc neštěkali,“ pronesl Alfréd provokativně. Max si dlouze povzdychl.

„Fajn, když tě nemohu praštit nyní, tak mi alespoň prokaž tu laskavost a jdi zamknout tu barabiznu.“

„Tady bydlíš?“

Dle křečovitě sevřených rtů bylo Maxovi jasné, že zadržuje výbuch smíchu. Proto, když prošel kolem něj, zamotal záměrně jejich nohy dohromady, aby spadl na zem. Bohužel – cesta to pro něj byla dlouhá a on stihl pomocí rukou zastavit pád. Jaká škoda.

„Dobrý pokus,“ ušklíbl se Alfréd. „Vím do příště, že ti mám spoutat i nohy.“

Sousedé, kteří se připravovali do práce, měli rozhodně vystaráno o zábavnou podívanou. Však rychle budili celé své domovy a poukazovali na ty dva strážníky, kteří jim předváděli zábavnou podívanou zadarmo. Alfréd odběhl jenom rychle zamknout a tahal Maxe po zemi za jednu nohu, který ho mezitím kopal tou druhou a přál mu jenom to nejhorší. Když ho Alfréd chtěl usadit a připoutat, pocítil dost prudký stisk čelisti na své ruce, až zakřičel bolestí. Vzpomněl si na poznámku onoho černocha ze včerejška a zanadával na něj. Chvíli bojoval s tím psem v lidské kůži, než se od něj odstrčil a prudce za sebou zavřel dveře. Naneštěstí ten stisk nebyl až tak silný, aby mu způsobil nějaké škody na ruce. Několikrát za sebou ruku stiskl v pěst a pohlédl na muže ve svém autě, který na něj zle vrčel. Představa rozzuřeného dobrmana byla nyní na místě. Spíše malého pinče (s jeho výškou). Alfréd se chtěl rozesmát nad tou myšlenkou, ale ovládl se jenom stěží.

Chvíli čekal, než se konečně uklidní, i tak během cesty několikrát slyšet zlé vrčení. Ani výhružka, že ho posadí do cely za to, že ho napadl, očividně Maxe nezajímala. Maxe ani nepřekvapilo, že si ho skutečně vyhodil na rameno a nesl ho přes celou stanici, zatímco se mu Max kroutil na rameni a vyhrožoval mu ránami a posléze i násilnou smrtí, směrem k celám. Když ho zamkl, ozvala se hlasitá rána. To jenom Max vztekem kopl do mříží, až se trochu prohnuly na stranu. Alfréd se ušklíbl.

„Škodu jistě zaplatíš,“ pronesl pobaveně a rychle uhnul, jinak by další kopanec schytala jeho tvář.

„Smím vědět, co vy dva tady děláte?“ vyrušil je něčí hlas. Byl to Kevin, který oba nezaujatě sledoval. „Ono existuje pravidlo, že když tě člověk nějak štve, tak ho můžeš spoutat a zavřít? I když je to kolega?“ zeptal se Kevin zaujatě. Víčka prudce pozvedl. „Proč o tom nic proboha nevím?!“ zhrozil se. Ani ne do minuty už byl Alfréd zamknutý ve stejné cele jako Max a Kevin odcházel s pískáním, zatímco Alfréd zmateně mrkal a nebyl s to pochopit, co se nyní mělo odehrát. Po minutě mu to došlo a zakřičel za Kevinem, aby mu okamžitě vrátil klíčky.

Max místo vzteku do vzduchu vypustil dlouhý a hlasitý smích. Tohle by ho nenapadlo – oni se tady běžně asi navzájem nezavírají, vzhledem k Alfrédově reakci. Jaké překvapení pro Alfréda asi bylo, když zažil to samé, co jemu provedl jenom minutu předtím. Alfréd zle udeřil do mříží a pomalu, skoro jako podrážděná šelma se otočil na smějícího se muže za sebou. Chvíli poslouchal jeho smích – tak veselý, bezstarostný… čistý. Sám v duchu si musel přiznat, že vypadá stejně neodolatelně, když se směje, jako když je naštvaný. Počkat – neodolatelně? Sám zamrkal nad vlastními myšlenkami a zakroutil hlavou. Jedno věděl jasně – pokud s ním zůstane v tak malém prostoru, něco se rozhodně stane. Buď ho umlčí… nebo ho umlčí jinak. A toho se trochu děsil.

Max se po chvíli uklidnil. Takhle dlouho se už skutečně delší dobu nesmál. A cítil se příjemně. Posadil se na zem a pozoroval muže, který netrpělivě chodil kolem mříží, jako lev, a musel se uculit. Vypadal docela lidsky, když byl nervózní. Dostal se na nohy a přešel k němu, opakoval jeho pohyby a snažil se ho vyprovokovat k tomu, aby mu konečně pouta sundal. Alfréd si všiml jeho pohybu k němu a následně u jeho boku, kdy ho sledoval, kamkoliv se hnul, jako house matku husu. Chvíli ho to štvalo, ale po chvíli se musel trochu pousmát, jenom mírně se mu pohnuly koutky rtů nahoru – jak dlouho to ještě bude bavit? Záměrně začal dělat delší, větší kroky. Chtěl vidět, zda to vzdá, ale viděl, že vedle sebe má tvrdohlavce.

„Fajn, vyhrál si,“ převrátil Alfréd oči a sundal mu pouta. Rychle se narovnal, jinak by schytal ránu pěstí přímo do nosu. Tolik ran za život jako za tyto dva poslední dny, snad nikdy nedostal. Ale mohl si za ně sám. Rychle pak uhnul, aby Max mohl kopnout do mříží, jinak by ho kopl na místo, které by ho jistě bolelo celou hodinu. „Co se takhle uklidnit?“ navrhl, když mu chytil nohu a zastavil ho tak před dalším kopancem. Neodhadl však správnou vzdálenost a musel ho zastavit před pádem. To by se mu jistě podařilo, kdyby se ho Max nechytil za košili a nakonec je oba nestáhl dolů na zem. Oba dva zanadávali na toho druhého ve své hlavě za tak prudkou ránu. Především Max, na kterého Alfréd dolehl celou svou vahou (a výškou). „Spokojený?“ zeptal se Alfréd, zatímco si třel čelo. Max mlčel, zatajil dech a cítil, že se mu ruměnec vkrádá do tváří. To si nemohl vybrat jeho společník lepší den, kdy se probudit?! Podíval se raději stranou. Snažil se s vypětím sil, aby zklidnil svou mysl. Vždyť je to Alfréd! Co by ho mělo zatraceně vzrušovat na tom vysokém panákovi bez mozku? „Děje se něco?“ zeptal se Alfréd jen.

„S-… Slez ze mě,“ zašeptal Max, pořád s pohledem stranou. Tohle bylo vážně trapné… Jestli si z něj chce vystřelit, ať to udělá jindy, sakra! A z jiného důvodu hlavně! Alfréd ho chvíli tiše sledoval, pousmál se, spíš jen pro sebe, snížil se k němu a stiskl mu bradu mezi prsty. Přiměl ho tak díval se mu přímo do očí.

„Proč bych měl poslouchat prcka, jako jsi ty?“ neodpustil si ho popudit o trochu víc.

„Tohle není vtipné… Slez ze mě,“ zopakoval Max svá slova vážně. ‚Protože jestli neslezeš…‘ pomyslel si a stiskl ruce v pěst. „Dělej!“ dodal, už mírně zle. Když ho Alfréd ignoroval, rozhodl se pro útok pěstí. To mu však bylo k ničemu, když mu Alfréd hned krátce po zvednutí ruky ruku opět prudce uzemnil, až se ozvalo zadunění. Sílu rozhodně měl – ani na vteřinu o tom nepochyboval. Cítil nepříjemný stisk kolem svého zápěstí. Ještě o trochu víc a zamezí žilám, aby mu donesly potřebnou krev do prstů, které dřív nebo později začnou blednout (nebo modrat). Nyní byla jenom dvě místa, která cítil naprosto intenzivně – zápěstí, které mu bylo drceno tou monstrózní silou, která ho skoro vzrušovala, a bolestivě těsné kalhoty v oblasti rozkroku. Málem mu bylo jedno, že ten, kdo ho nutí takto přemýšlet, je právě Alfréd. Ještě jednou mu zopakoval, aby z něj slezl.

„Pokud by ti to vadilo,“ zašeptal Alfréd hlasem, který by svedl i osobu v celibátu, „tak bys už přece křičel o pomoc.“

Má pravdu – kdyby byl někdo jiný, už by se Alfrédovi cukal nebo volal o pomoc. On však zůstal naprosto klidný. Pokojně zavřel oči a pousmál.

„To by bylo na místě,“ zašeptal tiše a odhodlaně se mu podíval do očí, „kdybys to nebyl ty, ale někdo, kdo by mi skutečně naháněl strach a přinutil by mě alespoň na chvíli cítit strach o svůj život. Jaká škoda, že jsem zatím ani na zlomek vteřiny nepomyslel, že bys mi mohl jakkoliv smrtelně ublížit. Nanejvýš pohmoždit zápěstí nebo zlomit nos… Víc si nezkusíš,“ řekl odhodlaně. Věděl to. V tomhle Alfréda dokázal přečíst dopředu. Byl jako šelma, která jenom zle vrčí, ale neútočí, když nemá důvod.

Alfréd mlčel a díval se mu do očí.

Má snad pravdu? Ano – víc si nezkusí. I kdyby mohl, nemohl by mu nic udělat. Proč? Při prvním setkání mu nevadilo mu nepřímo oznámit, že ho jde vyhodit do koše, a to doslova, a nyní… Nechal se snad chytit jeho slovy nebo na něj zapůsobily jeho oči? Je to z toho důvodu, že byli sami takovou dobu… a nyní jsou opět sami v malém prostoru mříže… ohraničené třemi stěnami a tyčemi, které je oddělují od svobody. Stisk Maxovo zápěstí o trochu silněji a ušklíbl se.

„Kde bereš tu jistotu, že víc nezkusím?“ zeptal se tiše, nebezpečně.

Max mu úšklebek opětoval. „Protože kdyby ano – proč by ti to trvalo takovou dobu?“ zeptal se provokativně. „Přiznej si to,“ řekl už bez úšklebku. „Za chvíli mě pustíš a zavoláš Kevinovi, aby tě šel pustit. Psychicky to nevydržíš. Nejsi stejný.“ Alfréd mlčel. Moc dobře věděl, na co tím naráží. „Alex si to možná nechal pro sebe, ale pochybuji, že se Samanta nezmínila. Proto ses rozhodl pro tento zoufalý krok?“

Alfréd se mu zadíval do očí. „Přímo to z tebe jde cítit,“ zašeptal Alfréd nebezpečně a jedovatě dodal tiše, v blízkosti jeho ucha: „Smrdíš jako hárající fena.“

Max po jeho poznámce mlčel. Chápal, že jím je znechucen… a přesto ho dokázal takovou dobu držet – sice za zápěstí, ale i to se počítá. „Nemáš obavy, že budeš zapáchat stejně?“ neodpustil si. Alfréd mu znovu sevřel bradu mezi prsty a trochu si ji zvedl blíž k sobě, zatímco se snížil do jeho těsné blízkosti. Max na chvíli přestal dýchat. Byl příliš blízko. Proč…? Nemohl by přece…

„Vím moc dobře, jak ze sebe smít cizí zápach,“ řekl pouze a konečně ho pustil, odtáhl se a vstal, přešel ke dveřím zrovna ve chvíli, kdy zachrastily klíčky. Max se podíval ke dveřím a posadil, zatímco si mnul zarudlé zápěstí. Spatřil Kevina, který otevřel Alfrédovi dveře od cely. Ten se na chvíli zastavil a otočil se k němu. „Jen v něčem ses spletl, prcku,“ ozval se arogantně. „Nepotřebuji někomu volat, aby si nějaké pako uvědomilo, že bude mít sám problém, když nepřijdeme,“ dodal chladně a odešel rázným krokem kupředu. Max mlčel. Po chvíli vstal a také šel z cely ven. Kevin se neptal, co se stalo, a vrátil se zpátky na své místo. Max musel jít na čerstvý vzduch.

Proč měl pocit, že Alfréd se ho nesnažil zastrašit? Povzdychl si. Bude si muset odskočit na záchodky. Nemůže se tady procházet s tak těsnými kalhotami, té boule by si dřív nebo později někdo všiml.

Ujistil se, že je na toaletách sám, pro jistotu se zamkl. Nenapadlo ho, že tak brzy po ránu, ještě před sedmou hodinou ráno, bude mít erekci. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a třel svůj úd v rychlosti, která mu vyhovovala. Snažil se nechat svou mysl čistou, ale na konec se mu do mysli dostala vzpomínka na Alfréda, jehož pohled připomínal spíše pohled dravého, hladového zvířete. S tím se udělal a kousl se silně do rtu, aby nevydal ani hlásku. Pozoroval svou spoušť. Ne, je vyloučeno, že by za to mohl nějaký arogantní maniak… Očistil veškeré stopy po svém vyvrcholení, umyl si důkladně ruce. Měl alespoň čistou mysl.

Schytal od Davida přednášku, že jde pozdě. David vůbec nereagoval na Alfrédovu ani Maxovu omluvu, že je Kevin zavřel. To však nebylo všechno, co mělo Maxe dožrat. Po zeptání, zda byl zde jako poslední zavřen (což pochopitelně vyplývalo z kamer, takže se ho na to ptal čistě z formálních důvodů), Max souhlasil, div nebyl znovu vhozen do cely. Naštěstí se stihl zeptat, za co by měl jít sedět. David pokynul svému bratrovi, aby ho pustil. Kevin ho dost nepříjemně usadil do rudého křesla a jedním prudkým pohybem nohy ho poslal ke stolu svého bratra. Vybavila se mu vzpomínka na první setkání s Davidem Hillem…

„Takže si to shrňme – dnes, ve tři hodiny ráno bylo zaznamenáno, že z archívu bylo odcizeno celkem pět dokumentů různé hodnoty. Jako poslední osoba jsi zde byl spatřen ty. Máš nějakou obhajobu?“ zeptal se David přímo.

„Co?“ To bylo vše, co ze sebe Max mohl dostat. Alfréd ty dva pokojně sledoval a pozorně poslouchal.

„Neumíš snad anglicky?“ zeptal se ho David podrážděně. „Alexi, co na to můžeš říct ty?“

„Davide, musíš taky brát v potaz, že jsem ho vyzvedával kolem jedenácté nebo desáté večer,“ ozval se Alex nevyspale, „nechtěj po mně, abych si pamatoval každou hodinu, kde a co dělám. A za druhé – nebyly zde žádné otisky. Snad jenom na okně, ale to okno taky mohl jenom zavřít.“

„Nebo otevřít, aby se potom dostal ven,“ řekl David zle.

„A co vůbec mělo být odcizeno?“ zeptal se Max. „Nic jsem neukradl!“

„Nechci být nezdvořilý,“ ozval se najednou Alfréd, „ale musím uznat, že pro někoho jeho postavy je to naprosto nemožné. Skrz okno by se neprotáhl v oblasti ramen, a i kdyby se mu to povedlo, hned by ho zastavil hrudní koš. Ale jestli mi nevěříte jen z čistého pohledu na stavbu jeho těla, tak to můžete klidně zkusit. Prostrčí skrz jenom hlavu nebo naopak jenom nohy a je pitomost se snažil dostat ven nohama napřed,“ neodpustil si Alfréd škodolibou poznámku na konec.

Max uvnitř sebe zuřil a chtěl ho praštit tolikrát, jako nikdy předtím. On si ho dobírá?! Proč popisuje stavbu jeho těla nahlas… A proč ji vůbec popisuje, sakra?! Počkat… Potom mu došlo, že ho… vlastně zbavuje obvinění. Nevyhnul se odbornému měření, které prováděl David, ale nakonec prošel jako nevinný.

„Co bylo odcizeno?“ zeptal se Max, když mu bylo opět dovoleno usadit se za ten směšně malý stoleček.

„Složky ohledně jednoho staršího případu… Před pár lety se stal nehezký incident s mladou holkou a jejími spolužáky,“ vysvětlil Alex. „Jediný, kdo si ho pamatuje, je snad jen David.“

„O co šlo?“ zeptal se Max tiše, když si všiml nehezkého pohledu od Davida. Alex se k němu nahnul, aby zašeptal:

„Vražda. Nikdy nezjistili, kdo ji zabil, ale byli obvinění její spolužáci a učitelka, která na ně měla dohlížet. Šlo o psychické i fyzické týrání oběti, které nakonec skončilo jejím úmrtím. Nikdy nebyl dopaden pravý viník nebo viníci.“

Max jenom soucitně přikývl a více se neptal. Bylo mu jasné, že ten případ nebyl pro nikoho příliš dobrý. Spustili se do dalšího nekončícího dne, který jim nijak nepomohl odhalit současného pachatele. Max pozoroval ty útržky z novin a snažil se je nějak pospojovat. Fotky z místa mu nestačily. Měl silné nutkání se zeptat, zda může zajít na všechna místa, kde byly nalezeny oběti. Něco je muselo spojovat. Ale co?

Snažil se přemýšlet – co nejčastěji dělají mladí lidé? Sedí za počítačem. Poslední dobou se hodně rozvinuly sociální sítě, především Facebook. Je nemožné, aby se znali. Ani přes Facebook by spolu nekomunikovali – byli z jiných společenských vrstev, proč by se zahazovali s těmi, kteří jsou níž nebo naopak výš než oni? Nápad by to byl dobrý, jenže jsou až příliš od sebe odlišní.

Postřehl otevření dveří. Hlasité, dunivé zvuky podpatků na sebe nenechaly dlouho čekat. Nemusel se ani ohlédnout, aby viděl, že se jedná o Samantu. Prošla kolem jeho stolu bez povšimnutí a zastavila se až u Alexe, předala mu několik papírků a potom opět kráčela pryč, tentokrát mu věnovala chladný pohled. Doposud mu neodpustila tak chladné odmítnutí, když mu byla po vůli. Mohla o něm toho tolik zjistit… Bez slova či náznaku něčeho kolem něj chladně prošla a zase zmizela.

„Samanta nám zjistila, že u všech obětí bylo potvrzené od příbuzných nebo známých, že se před smrtí, asi tak týden, nebo dva týdny s někým pravidelně scházely. Popisy jsou však různé, takže nám to moc nepomůže. Snad jenom ve čtyřech případech se jednalo o vysokého muže…“ oznámil Alex.

„A ještě mi řekni,“ ozval se David nevrle, nevyspale, „že měl šátek přes obličej a sluneční brýle a že chodil s chlapci, se kterými se vyspat a potom je přinutil spáchat sebevraždu, popřípadě je sám zabil, najdi ho a vyřešíš případ.“

„To je spekulace,“ neodpustil si Kevin, který stál před tabulí a připisoval na ni nově zjištěné informace. Max konečně své nutkání poslechl a pronesl svou otázku ohledně opětovného prozkoumání míst činu. Všichni na něj upřeli jen tiché pohledy.

„Možná, že budu schopný najít něco, když se tam porozhlédnu sám,“ vysvětlil. „Takhle kolem míst činu vždycky bylo plno lidí, buď od nás, nebo občanů, nyní bych se na ta místa dostal bez problémů a mohl je prohlédnout důkladněji.“

„Přitáhl bys pozornost uniformou,“ vysvětlil Alfréd. „A bez uniformy tě na ta místa pravděpodobně nepustí. A ne, není mi líto, že jsem zničil tvůj zámek naděje.“

Alex po něm hodil kuličku z papírku, aby mu taktně naznačil, že se má chovat slušněji. Když viděl, že Alfréd jen převrátil oči, hodil po něm tentokrát botu, která málem zavinila jeho pád ze židle, na které se doposud houpal.

To zapříčinilo, že se Kevin málem rozesmál a David pohlédl káravě na Alexe, kdo se nervózně usmál, rychle si šel sebrat svou bodu a vrátil se zpátky do práce.

Alfréd si třel narudlé čelo, kde schytal trefnou ránu od Alexovy boty a povzdychl si. „Fajn, zase jsem ztvrdl s tebou,“ zabrblal otráveně.

„Trochu nadšení by tě nezabilo, Riddle,“ poznamenal David, zatímco je sledoval, jak ti dva míří pryč. Přesněji řečeno – Alfréd tahal Maxe kupředu, protože ten rázně odmítal s ním mít cokoliv společného. Co je to za kolegu, když ho zavře do cely? Ano, potom tam skončil taky, ale i tak?! Najednou se mu sedělo nepříjemně v tom jinak prostorném autě. Každou chvíli se nenápadně díval na Alfréda a snažil se přečíst jeho další pohyby.

„Na které místo chceš zavést jako první?“ zeptal se a dal mu mapu. Měl na výběr poměrně dost míst. Vybral to nejbližší z nich. „Třetí oběť,“ poznamenal Alfréd suše a rozjel se trochu rychleji. „Isabela Cleerwoodová, dcera právničky a doktora. Měli na ni vysoké nároky. Studovala na prestižní škole, zemřela na jejich prázdninové chalupě, kde se sama vydala se slovy, že jede s přáteli na výlet. Neměla nepřátele ani bývalé milence, popřípadě milenky, kteří by prahli po pomstě,“ shrnul Alfréd vše o oběti.

„Sourozenci?“ zeptal se Max pouze.

„Jedináček.“

„Vztahy ke spolužákům?“

„Neutrální – nedostávala se do rvaček a ani nebyla označována za šprtku. Prostě normální holka. Nestřídala kluky a vztahy nebo kontakty s lidmi nevyhledávala. K učitelům to samé.“

Max jenom přikývl. „Asi tady u sebe nemáš její foto, co?“ zeptal se jen.

„Jestli vydržíš, až tam dojedeme, mohu ti na mobilu ukázat její mrtvolu. Byl jsem ten, kdo šel na místo činu,“ vysvětlil důvod oné fotky.

„Nějaké zajímavé stopy kolem?“

„Ne, vše bylo čisté, žádné otisky. Proto jsme si mysleli, že je to sebevražda a pořád si to myslíme. Jen s tím mladým klukem nám to zamíchalo trochu karty.“

Max opět tiše přikývl a pohlédl na mapu. „Jak daleko je chalupa vzdálená od jejího domova?“ zeptal se najednou.

„Vraždu rodičů jsme vyloučili, mají dobře kryté alibi – v tu samou chvíli byli v jakémsi jiném sídle, sousedi je tam dva dny před její smrtí viděli přijíždět a zůstali tam celý týden. Oba dva.“

Šest. Šest obětí a oni nevědí nic. Donutil je k tomu snad ten samý člověk nebo se dobrovolně připravili o život? A pokud ano, tak proč?

„Byla členkou nějaké sekty nebo skupiny?“

„Proč se ptáš?“ zarazil se Alfréd.

„Myslím na nějaké té internetové stránce, mladí poslední dobou jsou věčně ve virtuálním světě. Možná, že naše oběti byly sice z jiných společenských tříd, ale na internetu se mohli dostat na stejnou stránku… Možná, že si nevědomky naše oběti psaly. Je to jenom má domněnka, nemám pro ni žádný důkaz. Jak jinak bychom je však mohli spojit? Různý věk, pohlaví, postavení ve společnosti, zájmy… Nemají nic společného.“

„Právě proto jsme s tím nemohli hnout takovou dobu. Možná proto jsme požádali vaši pobočku o pomoc.“

Max po jeho slovech mlčel a pohlédl z okna, podepřel si hlavou. Naši pobočku jo? Unaveně zavřel oči. Alfréd se na něj jenom koutkem oka na chvíli podíval, než se opět věnoval cestě. Po několika minutách vyjeli z města a přivítalo je stromořadí. Alfréd na svém mobilu pro jistotu vyhledal nejrychlejší cestu a podle té se řídil. Zanedlouho skončila asfaltová, rovná cesta a začala kamenitá, která chvíli co chvíli nutila černé pneumatiky starého policejního vozu poskakovat, takže se Max, který stejně nespal, odtáhl od okna a hlavu si už nepodpíral. Sledoval mohutné kořeny stromů, které podpíraly obří větve, které se snad spojovaly, srůstávaly vysoko nad nimi a sem a tam tvořily jakési brány. Jindy byly stromy už tak slabé, že se sotva zvládaly udržet v zemi pod silnými větry, které zde byly na denním pořádku. Max se rozhlédl kolem lesní krajiny. V Londýně tolik šancí zavítat do přírody neměl kvůli práci nebo špatnému životnímu stylu. Nyní by dal cokoliv za to se zde se jenom projít a nadýchat se čerstvého vzduchu!

Překvapilo ho, že Alfréd zastavil uprostřed silnice.

„To už jsme tady?“ zeptal se zaraženě.

„Nemáme ani povolení se tam podívat, takže lepší bude jít pěšky,“ řekl Alfréd.

„Pochybuji, že jste povolení měli i předtím.“

„Nech si ten ironický tón, předtím tam byla mrtvola, takže tam nyní můžu místo ní zavřít tebe, bude zábava.“

Max se pevně chytil sedačky: „Nikam nejdu!“

„Ale jdeš,“ zazubil se Alfréd spokojeně a už ho tahal z auta. Nečekal však, že s ním bude muset skutečně bojovat. Nakonec ho vytáhl a nesl na rameni. Max se kupodivu nebránil – zaprvé; nemá šanci proti té hordě masa, zadruhé; proč by se po ránu zase rozčiloval? A za třetí; nemusí udělat ani jeden krok. Vypočítavost? Ale kdepak! Jenom využil situace…

Alfréd ho skutečně donesl až na místo činu, kde ho poměrně nehezky málem hodil na zem a způsobil mu tak infarkt. Když konečně vzhlédl k letnímu sídlu, byl překvapený. Dřevěná chalupa na způsob těch, které se stavěly kdesi ve středověku, poměrně udržovaná. Dřevo z ní vonělo na několik metrů daleko – to byla ta líbezná vůle, kterou tolik ignoroval? Byla ze světlého dřeva, které však s přívalem kruté ruky času pomalu tmavlo. Popošel kupředu, aby to stavení obhlédl o něco víc. Nejdříve pouze jednou nohou stoupl na poměrně udržované dřevo. Nevrzalo. Dostal se k oknu a nakoukl dovnitř.

„Nemusíš mít obavy – od smrti své dcery do toho domu nevkročili,“ poznamenal Alfréd, jakoby se ho to ani netýkalo a několika kroky přešel ke dveřím a otevřel je. „Chtěl ses rozhlédnout po místech činu. To je jedno z mála, které zůstalo novináři naprosto netčené,“ vysvětlil, na mobilu našel fotku mrtvé dívky a popošel stranou, aby se podíval dovnitř.

Max si fotku prohlédl a mobil mu vrátil.

Chvíli váhal, než vešel dovnitř.

Očekával to nejhorší – místo toho na něj vdechlo teplo domova. Kdyby zde nebylo bílou čarou vyznačené tělo oné dívky, bylo by to tady okouzlující. Skoro až litoval, že to čisté místo pošpinil svými špinavými botami. Rozhlédl se kolem. Hledal něco, co by mohlo oběť a ostatní oběti spojovat.

„Měla notebook nebo mobil u sebe?“ zeptal se zaujatě. „Mohla někomu před smrtí napsat…“

„Neměla přátele ani nepřátele, s každým vycházela,“ odvětil Alfréd stručně. „Jinými slovy – nepokládala za důležité nosit v mobilu tisíce kontaktů lidí, se kterými se už poté nikdy v životě neuvidí.“

Max jen přikývl a prošel se po útulné chalupě sem a tam. Podíval se pod postel a zpozorněl. „Jak moc byli důkladní Vaši kolegové?“ zeptal se najednou a Alfréda tím zarazil.

„Dostatečně,“ podotkl suše.

Max se pro něco natáhl pod postel a vytáhl jakýsi kufr. Když ho otevřel, měl v něm přenosný notebook. Pohlédl na Alfréda. „A tenhle zkontrolovali?“ Po jeho tichém svraštění obočí usoudil, že ne.

„Co chceš hledat?“ zeptal se Alfréd a přešel k němu.

„Cokoliv, co by nás mohlo dovést k tomu, proč se sama zabila. Nebo zda byla zabita někým jiným,“ vysvětlil Max. Alfréd mlčel a pokojně ho sledoval. Tiše se nadechl skrz nos a zastavil se těsně za ním.

„Měl bys to nechat odborníkům. Zavolám jim, že jsme něco našli,“ podotkl Alfréd a vytahoval mobil.

„Než sem dorazí, můžeme už něco zjistit,“ odmítl Max nenápadně jeho pomoc. Alfréd nebezpečně přimhouřil oči.

„Máme svůj vlastní postup, angličáku,“ řekl zle.

„Takhle to bude ale rychlejší,“ přesvědčoval ho Max, který se už dostal do Isabeliného notebooku ve snaze najít někoho, s kým si psala naposled. Možná že odhalí někoho, kdo mohl být jejím potencionálním vrahem. Jak mohli něco takového přehlédnout…?

Zarazil ve svém hledání, když cítil tlak na temeni hlavy. Nemusel ani přemýšlet, aby poznal, že se jedná o hlaveň pistole. Ustál v pohybu a pomalu posunul ruce pryč z klávesnice. Chvíli bylo ticho, zatímco ho Alfréd pokojně sledoval skrz přimhouřené oči.

„Jak jsem řekl, máme své vlastní postupy,“ zavrčel Alfréd tiše, „pokud jsi právě svou prací znehodnotil tento důkaz, budeš mít problém.“

Max mlčel. Jednal možná svévolně, ale něco mohl najít dřív, než u nich v laboratoři. Možná, že by našel něco, co oni celou tu dobu přehlíželi. Alfréd mu pokynul, aby se postavil. A tak taky Max udělal. Je v Chicagu normální mířit na kolegu? Je normální ho zavírat za mříže? Neodvážil se na Alfréda podívat. Uměl si představit jeho výraz – voják, který je ochotný zabíjet na rozkazy. Stejně jako tehdy u Alphonse a Edith.

„Zvedni to,“ přikázal mu Alfréd. Max mlčel a sevřel ruce v pěst. Kolik má šancí, že se mu povede tu pistolu sebrat? Hodně nízkou… Pohne rukou výš a může pořád střílet, zatímco on by už musel skákat, aby ji získat. Opatrně se sehnul a zvedl notebook. „Vypni ho a zaklapni,“ dostal další rozkaz. Chvíli se nehýbal. Proč na něj pořád míří pistolí…? Cítil tlak nyní na svém zátylku. „Neslyšel jsi snad?“ zavrčel Alfréd zle do jeho ucha. Zůstal v naprostém klidu, když notebook vypnul a pomalu zaklapl. Předal ho Alfrédovi, který si ho pomalu vzal a konečně na něj přestal mířit. „Takovouhle blbost už pro příště laskavě nedělej,“ zavrčel na něj Alfréd podrážděně a šel ven. Max zůstal stát na místě. Mlčel. Rukou si opatrně přejel po místech, kde mu Alfréd mířil. Bylo mu jasné, že by mu nedělalo problém skutečně vystřelit. Konečky prstů se mu mírně třásly. Zhluboka se nadechl nosem.

Konečně se odvážil pohlédnout ke dveřím, kde stál Alfréd a s někým telefonoval. Způsobil mu potíže? A pokud ano – může si za to sám…

Pohlédl tiše před sebe a rozhlédl se ještě jednou po chalupě. Hledal něco neobvyklého. Jak je možné, že jejich profesionálové nenašli něco, co on našel jenom po jednom pohledu? Prohledal skříně i veškeré škvíry. Pokud smrt Isabely může označit za vraždu, vrah nemusel být ani důkladný. Vybral si totiž dokonalé město – místní policie je totiž naprosto neschopná. Tiše vydechl.

„Omlouvám se,“ ozvalo se zpoza dveří a on pohlédl na Alfréda. „Jednal jsem ukvapeně a bez rozmyslu. Ohrozil jsem tvůj život svou nerozvážností.“ Max mlčel a jenom tiše přikývl. Dával mu tak beze slov najevo, že se nic neděje… i když se dělo. „Našel jsi ještě něco?“

„Ne,“ odvětil Max a váhavě pohlédl na Alfrédův opasek, kde vedle visících pout byla vsazena i pistole. „Nejspíš tady už nic není,“ dodal jenom.

„Dobře,“ odvětil Alfréd jenom. „Musíme tady počkat, než přijedou a odvezou si to,“ dodal bez pohledu na Maxe. Ten se v myšlenkách vracel k tomu, co vše se dnes odehrálo. Zarazil se, až když slyšel vzdálené houkání. Nedlouho poté na místo dorazil i sbor odborníků. Tak odborných, jako byl Max sám.

A v čele s nimi i naštvaný Kevin.

Max rozpoznal situaci a trochu se vzdálil, zatímco Kevin přešel k Alfrédovi a chtěl mu asi uštědřit ránu pěstí, ale byl zastaven těsně u tváře.

„Kde máš zatraceně povolení, Riddle?“ zavrčel na něj Kevin podrážděně. „Už tak, že David prská kvůli každé blbosti, tak ti pěkně děkuji, že jsem si musel vyžrat něco, co mělo být mířeno na tvou hlavu!“ A vrazil mu skoro do úst jakési papíry, nejspíš povolení k prohlídce.

Alfréd nebezpečně zavrčel a stiskl papír mezi zuby. Vyslechl si, že jestli to spolkne, bude zvíře, ale dá mu za to klidně 10 dollarů. A to už bylo na Maxe moc. Stáhl Alfréda dolů pomocí kravaty a vytáhl z něj povolení. Oslintané… ale snad pořád platné. Otřel si o jeho uniformu prsty a položil povolení vedle.

„Neber mi svačinu,“ zabrblal Alfréd uraženě jako dítě.

Kevin se ušklíbl, ale krátce na to pohlédl na Maxe. „Prý jsi znehodnotil důkazy,“ povytáhl obočí. „Dle slov tady našeho čahouna.“

Čahouna? Max zmateně zamrkal nad tou přezdívkou.

„Možná, že jsem hlášení trochu přehnal,“ uznal Alfréd nakonec, když už se Kevin díval znalecky do notebooku a něco v něm hledal. „Co vůbec hledáš?“

„Nějaké stránky, které by mohla navštěvovat vícekrát – kromě Facebooku, pochopitelně,“ vysvětlil Kevin pokojně. Alfréd se provinile podíval na Maxe, který se vítězoslavně usmál, div nevypnul hruď.

Kevinovi po chvíli zhasl notebook. „Aha, baterka byla na minimu,“ pomyslel si nahlas a vstal. Předal ho odborníkovi s rozkazem, že až se nabije, že ho chce ihned zkontrolovat jako první. A potom si sklesle poznamenal: „Jak si tohle, Alfréde, sakra mohl přehlédnout? Teď vypadáme jako tupci!“

Max se kousl do jazyku, aby nepřidal peprnou poznámku, že jsou.

Když se ti dva konečně domluvili, že o tom pomlčí před ostatními a řeknou, že ho našli mimo místo činu, Kevin s pokojnou hlavou odjel, že ho bratr s notebookem neubije přede všemi. A potom hned Alfréda – u toho mu to však bylo jedno. Chtěl hlavně sám přežít.

K překvapení Maxe ho vzal Alfréd zpáteční cestou do kavárny, kde mu nabídl z velkého výběru čajů, div se mu nerozzářily oči, a k tomu nějakou pořádnou snídani. Rozhodl se, že bude trochu zlý za ty jeho dnešní žerty na jeho účet a objednával si jenom to nejdražší v co největším možném provedení. Alfréd to bral s naprostým klidem. Sám ho pozval a očekával, že udělá něco takového záměrně.

Když se na jejich stůl pomalu už nic nevešlo, ačkoliv Max dělal vše proto, aby v něm všechno zmizelo, nemohl se Alfréd nepousmát se jenom pro sebe. Chvíli ho pozoroval a neskutečně ho štvaly drobky na jeho bradě nebo v koutcích uvíznutá zrníčka. Silné nutkání očistit mu tváře však v sobě potlačil. Nebylo by to vhodné. Ještě si s ním musí trochu pohrát a potrápit, až si dovolí takovou drzost. Ušklíbl se pro sebe. Ano, ještě si chvíli pohraje.

„Takže, když je to za námi, mám otázku,“ začal Alfréd a upil ze své krémové kávy s pěnou, která mu zůstala trochu na rtech. Max mu kývnutím dal najevo, aby se ptal, zatímco se napil čaje. Nikdy předtím ho nenapadlo, že odstranění světlé pěny ze rtů muže pomocí jazyku může být až tak vzrušující, jak to udělal Alfréd. Mírně s sebou škubl. Měl by se jít léčit – vždyť by to udělal každý, kdo by nechtěl vyhodit peníze za to, že si posedí v kavárně a dá si tu nejdražší kávu. „Co je pravdy na tom, že jsi gay?“ zeptal se Alfréd přímo. V tu chvíli v Maxovi nejspíš ztuhly všechny svaly. Chvíli na to se začal dusit čajem, který by si jinak vychutnával každou buňkou v těle. Rozkašlal se na celé kolo, div zbytek drahého čaje nevylil jak na sebe, tak na Alfréda. Nečekal, že se ho zrovna na tohle zeptá u snídaně.


Průměrné hodnocení: 4,86
Počet hodnocení: 55
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.