Rázem se Maxovi na krátkou chvíli zdálo, že pokoj z jeho očí vymizel. Jako když sfouknete svíčku a zůstane po ní na krátkou chvíli dým. Přesně takový pohled měl Alfréd Riddle. A poté stejně rychlá proměna výrazu.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se s úsměvem po chvíli.

„Víš to až moc dobře,“ zašeptal Max nebezpečně a skenoval ho obezřetným pohledem, snažil se v něm číst, ale pořád nemohl. Jako by mu nějaká maska vadila. Alfréd se mírně uculil a šťouchl ho do čela.

„Co takhle nasadit úsměv? Našel jsi stopu,“ připomněl mu mile.

„Stopu, která předtím zapříčinila zranění oběti,“ zamračil se na něj Max. Ano, štvalo ho to. Kdyby si spojitosti uvědomil dřív… zachránil by toho chlapce před krutým osudem! A toho pachatele by konečně chytili!

„Které však přežil,“ dopověděl Alfréd pokojně. „A díky tvé pohotovosti víme jeho velikost bot. Teď stačí jenom chodit kolem a ptát se lidí na jejich boty.“

„Bez té ironie,“ zavrčel Max nepříjemně. Alespoň se snažil! „A neodbíhej od tématu.“

„Není to téma, když o tom nic nevím. Jak jsem řekl – je plno lidí, kteří se jmenují Riddle.“

„To nepokládám za odpověď.“

„Ale já ano – jestli ses chtěl dohadovat, měl sis najít Davida, ten by se s tebou mile rád pohádal, protože nic jiného ani neumí. Pokud je to vše, mile rád bych se vrátil zpátky do postele.“

Nespal jsi,“ zastavil ho Max v půlce cesty. Alfréd poklidně hleděl před sebe. „Kdybys spal, nebylo by tě možno tak rychle vzbudit. Zvedl si hovor hned při prvním zvonění. Nespal jsi, protože kdybys spal, tvůj hlas by zněl jinak a ty bys tady tak rychle nebyl. Co jsi tedy skutečně dělal, Alfréde Riddle?“ zeptal se Max přísně. Alfréd se na něj doposud nepodíval a jen hleděl před sebe. Pousmál se.

„Věř mi, že to nechceš vědět,“ pronesl tiše a pokračoval kupředu. Max sledoval, jak se mu ztrácel z dohledu.

Nevěřím,“ zašeptal do tiché noci. Chvíli vyčkával, než se rozběhl za ním a dostal se mu před auto, aby mu zabránil v odjezdu. Alfréd se zamračil a podrážděně na něj zatroubil. To už však viděl, že mu Max vypisuje pokutu a lepí mu ji na čelní sklo. Stáhl okýnko a zeptal se:

„A co sis tím jako dokázal?“

„Neodpověděl jsi! A dokud neodpovíš, tak tě odsud nepustím!“ řekl Max a překřížil ruce na prsou, když mu tentokrát na čelo nalepil další pokutu. Alfréd dostal tik do oka. Střílel si z něj nyní pro změnu on? Zhluboka se nadechl, pokutu si z čela sundal a skrčil.

„Fajn, cos to chtěl vědět?“ zeptal se a vypnul motor. Za těch pár dnů, co Maxe znal, mu bylo jasné, že tento výslech nebude až tak krátký.

„Nechal jsi Annie Riddle pohřbít na místním hřbitově u kostela, ve kterém také zemřela? Jaký vztah jste k sobě měli? Sestřenice? Sestra? Nebo snad dcera?“ chrlil na něj Max otázky.

„Zpomal – zaprvé; dcera je vyloučena, je mi sotva devětadvacet a zadruhé; jak tě napadlo, že bychom byli příbuzní?“

„Neodpovídáš na otázku,“ připomněl mu Max přísně.

Alfréd protočil očima, odpoutal se a vylezl z auta. Max k němu vzhlédl. Už to dělal zase, díval se na něj spatra, což Max bytostně nesnášel. A speciálně u něj. A hlavně nesnášel, když mu bradu stiskl mezi ukazováček a palec a snížil se až tak nebezpečně blízko, jako nyní.

„A když ti odpovím, dostanu něco na oplátku?“ zeptal se Alfréd tichým, sametovým hlasem. Max opět zneužil propisky, aby ho od sebe dostatečně odtáhl. A tentokrát si ji nenechal sebrat.

„Pořád se vyhýbáš odpovědi na mou otázku,“ řekl Max s klidným hlasem a díval se mu zblízka do očí. Nesměl polevit. Když mu prokáže slabost, je zde možnost, že mu zase podlehne. A naletí. A to nepřipustí! Nepustí ho k sobě už ani o centimetr blíže! Alfréd se vesele usmál. Takovouhle odhodlanost v očích u nikoho zatím neviděl. „Odpověz,“ dodal Max přísně. Alfréd pokrčil rameny.

Snížil se k němu a zašeptal mu do ucha: „Vůbec ji neznám.“

„Nezapírej,“ odsunul ho Max od sebe dostatečně daleko. Alfréd protočil očima.

„Zeptej se, koho chceš, nemám vůči ní žádný vztah nebo pouto,“ prohodil Alfréd lhostejně. Max se na něj zamračil.

„To si piš, že se zeptám,“ uklidnil ho nedůvěřivým hlasem.

„Všechno? Rád bych si jel něco zařídit a potom mohl zalehnout do postele,“ prohodil Alfréd otráveně. Max ho chvíli sledoval nespokojeným výrazem, ale nakonec mu uhnul z cesty a dovolil mu odjet. Měl mu říct, aby vystřídal Alexe… Nyní už to bylo nemožné. A i kdyby to udělal, asi by ho ignoroval – kdo je, že mu může poroučet? Sevřel ruce v pěst.

Proč má tak nepříjemný pocit, že mu Alfréd lže? Proč má ten samý pocit… jako tehdy u Christiny? Děsil ho fakt, že se ve svých domněnkách nikdy nemýlil.

Christina musí mít nějakou hlubší souvislost s tou fotkou. Má snad ještě jednu – originál? Potom ho to trklo. Pokud se jedná o oficiální fotku, kterou mohl vidět každý, může ji přece Christina mít u sebe taktéž. Nebo může být někde na stránkách. A zbylé osoby z oné fotky ji mají zaručeně u sebe také – pokud ji nevyhodily s tím, že se jedná o špatnou vzpomínku. Vzpomínku na co? Na dětství, které strávili odříznutí od rodičů?

„Nemáš být náhodou u Chrise a vystřídávat jednoho z těch pablbů?“ zeptal se David, když k němu přišel. Nabídl mu kelímek s kávou. Max ho bez díků přijal. „Byl tu Alfréd, co? Proč jsi ho volal?“

Max mlčel.

„Není potřeba zapírat – vím to. Volal mi, když tady jel, zda se něco stalo, že tak vyšiluješ. Tak jsem mu rovnou sdělil, aby tady zůstal a vzal noční směnu místo Alexe, na svědomí si ho brát nebudu. Vzhledem k tomu, jakým směrem odjel, očekávám, že jel nakoupit nějaké pití a jídlo, aby zůstal vzhůru. Takže si nemusíš lámat hlavu, zda jel domů, či nikoliv. V tomhle je na něj spoleh, i kdyby brblal sebevíc. Dle rozkazu učiní cokoliv.“

David pohlédl na hodinky.

Pronesl, že už by tady mohl být. A chvíli na to se zpoza zatáčky vyřítilo řvoucí auto. David se pro sebe usmál a už si vytahoval bloček na pokuty. Tohle tomu syčákovi nedaruje. S radostí mu přilepil (už jako druhý v pořadí tento večer) na čelo pokutu s milým úsměvem a se slovy: „To máš za to, že věčně jezdíš, jako hovado.“

„Strhni mi to z platu,“ opětoval mu Alfréd milý, vynucený úsměv.

„S velkou radostí to udělám,“ ozval se David vesele.

Maxe zaráželo, jak se ti dva mohou naprosto mile snést a přitom se nesnažit toho druhého zabít. Většinou po sobě totiž ječeli kvůli pitomosti a nyní spolu skoro až laškují. Protočil očima a překřížil ruce na hrudi. Nepokojně začal klepat nohou o zem a získal si tak Alfrédovi pozornost.

„Ano, omlouvám se, že jsem ti řekl, že jedu domů, ale potřeboval jsem nakoupit něco k jídlu, jinak by tady tahle palice začala velmi rychle ohlodávat zeď nemocnice. A já bych byl velmi rád, kdyby ta budova ještě chvíli stála. Takže – tady je účet,“ s radostí nastavil účtenku Davidovi jako první a pro jistotu zamkl i své auto, aby se do něj nedostal rovnou k jídlu. David protočil očima, vytáhl peněženku, předal mu několik dolarů a potom mu něco vypisoval. Šek.

„Teď jsme si kvit. Naval jídlo!“ přikázal mu David, div se nevrhl na auto za Alfrédem. Alfréd ho rukou pohotově zastavil se slovy, že zaplatil jenom svou část, ale ostatní ještě nezaplatili, tak do té doby se mu všechno bude hezky skrývat v kufru. V tu chvíli David vletěl do nemocnice, vytáhl ze dvou polospících lidí všechny peníze, které měli (asi se ztratil v pohádce Oslíčku, otřes se!) a vrátil se hned zpátky. Maxe napadlo, zda je opravdu tak těžké si prostě pro jídlo zajít. Když se potom David podíval směrem k Maxovi, ten ihned hlásil, že nic platit nebude, když si nic neobjednal.

Po delší době, kdy Alfrédovi přikazoval, aby mu otevřel auto, se konečně velitel dočkal vysněného jídla. Ihned upaloval dovnitř a nechal Maxe a Alfréda stát tam, kde byli.

„Aha, tak jsi doufám smířený s tím, že nic z toho neuvidíš?“ zeptal se Max pouze. Alfréd se ušklíbl.

„Však se neboj – naši část jsem schoval na bezpečnější místo,“ ujistil ho. Vlezl do auta a zpod sedačky u spoluřidiče (tedy zpod sedačky, která bývala kdysi za tou spoluřidičovou) vytáhl dva balíčky. „Mírně pálivé, ale snad ti to nebude vadit,“ usmál se na něj mile.

„Pokud to není chilli paprička posypaná zrníčky z jiné chilli papričky, ani to neucítím,“ řekl Max, hrdý na svou odolnost vůči pálivým věcem. Alfréd se ušklíbl a držel zpátky poznámku, že ho chce vidět, až poletí na záchod se slovy, že to strašně pálí. Jeden balíček mu předal a zamkl auto. Po chvíli se Max mohl smíchy zpřetrhat. Protože se Alfréd otočil nejspíš příliš rychle a nevnímal, kam dává nohu, uklouzlo mu to a on skončil na zemi. Poprvé skončil nedobrovolně dole a všichni na něj mohli koukat z patra. No kdo by nezneužil situace? Max se nad něj sklonil, sám dával pozor, aby nesletěl, a s úšklebkem se zeptal:

„Jaké to je, když se na tebe někdo dívá spatra?“

„Neuvěřitelné, když vidím některé věci mnohem větší blízky, než kdy předtím,“ oplatil mu Alfréd provokaci a pohledem sklouzl k jeho rozkroku. Rychle zastavil nohu, která se měla za chvíli stát součástí jeho obličeje.

„Ty perverzní maniaku,“ zasyčel Max vztekle.

„Sám ses dostal do takové blízky, že mi to prostě uniknout nemohlo. Ale máš rozhodně velký problém,“ provokoval ho Alfréd a bavil se nad jeho rozpaky. „Vzrušuje tě snad, když můžeš být vůči někomu sadistický?“

Max to vzdal.

Ano, vzdal se zdravého rozumu.

Popadl ho za límec kabátu, odtáhl ho ke kopě sněhu a vrazil mu hlavu hluboko do ní. Jen ať si nadává a zchladí mozek jinde… On se mezitím může vrhnout i na jeho porci! Div nezačal slintat jako bernardýn a sebral balíček ze země. Ještě by to vychladlo! Prchal rychle do nemocnice. Otočil se, aby viděl, že Alfréd hlavu konečně vytáhl a setřepával sníh ze svých vlasů, otřásaje se zimou. Hned na to mu sliboval, že mu neuteče. Přestože málem skončil na zemi znovu, rychle zastavil svůj pád a pádil za ním do nemocnice, div dveře nevyrazil.

Ano, takovéhle žertíky Maxovi opravdu chyběly. S kolegy nejednou takhle dováděli, jako malí kluci. Ale musí se přece někdy také odreagovat, ne? Potkávali plno doktorů a sestřiček, které jim přísně nařizovaly, aby takhle neutíkali. Vyhýbali se pacientům, kteří byli buď náměsíční, nebo nemohli prostě spát od bolesti. Žena v bílé nemocniční noční košili se za nimi podívala a pošeptala té druhé, že dnešní policie má překrásné uniformy, přesně na tělo, zatímco ta druhá rychle, rázně přikyvovala. Max po chvíli zjišťoval, že mu dochází síly.

‚K čertu s tebou, Riddle! Už nejsem nejmladší, nemůžu tady pobíhat, jako gepard, a nenést za to následky,‘ smál se ve své hlavě, když zpomaloval. I když měl slušnou výdrž – věk je věk. A ten si bere nehezkou daň. Po chvíli se musel zastavit. Sípal, jakoby měl snad astmatický záchvat. Alfréd byl rád, že mezi nimi byla dostatečná vzdálenost. Zastavil se v čas, jinak by ho srazil k zemi.

„Hej – snad nejsi astmatik,“ vtipkoval Alfréd. Však schytal ránu loktem, když se k němu snížil, aby se ujistil, že mu nic není. Neměl ho provokovat!

„Ne,“ zasípal Max tiše a usadil se na židli. Zhluboka vydechl. „Ale taky už nejsem nejmladší. Mám své zábrany.“

Hranice; to jsi chtěl nejspíš říct,“ zaculil se Alfréd neodolatelně. Stihl ho za to chladný pohled, který mu jasně dával najevo, že si to (až Max popadne dech) odskáče. Proto se pro jistotu vzdaloval už předem. Potom se znovu rozběhl pryč, stíhán skoro opravdovou šelmou v podobě Maxe, který dokonce i vrčel.

Pochopil by, kdyby si z něj střílel, ale opravovat ho? Ten malý skrček si teda dneska už na zadek nesedne!

Jistě by v nekončícím stíhání a hře na kocoura a myšáka pokračovali, ale zastavil je David, který jim připomněl, že tady nejsou od toho, aby si hráli, ale že mají práci. Aby je zabavil, oznámil jim, že odcházejí, a pokud se cokoliv změní na zdravotním stavu Chrise, oba za to ponesou důsledky.

Nakonec osaměli v místnosti ještě s Kevinem, který zde zůstal, protože si David chtěl o něčem promluvit s Alexem o samotě, takže se pro něj staví později. Bylo to únavné čekání, které se Kevin a Alfréd snažili zaplnit svými hlasy, zatímco si Max pohrával s vlastními myšlenkami, aby nepřišel o rozum.

Zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit.

V hlavě se snažil poskládat všechny útržky, které mu zatím pachatel přichystal. Místa činu, která navštívil… Lišila se. Alespoň to si myslel. V čem? V čem se lišila od těch prvních, než sem přijel, aby těm neschopným tupcům pomohl?

Proč byl první obětí Jesse Sparks? Protože byl jako první na obrázku. Stejně tak ale mohla být první obětí ta první dívka v druhé řadě, hned pod ním… S brýlemi na nose. Ta však byla druhá. Jak se jmenovala? Protřel si obličej. Příliš mnoho jmen, tak málo informací, skoro žádné důkazy. Kdyby dával nějakou nápovědu… kdyby dal nyní zase útržek z novin, jistě by si byl schopný něco spojit. Dřív, než zaútočí na oběť, kterou nyní on sám určil. Bylo to vypočítané. Stačilo jen určit čas, kdy k tomu dojde. Bude čekat? Nebo bude pokračovat ihned? Proč od smrti Jesseho Sparkse utekla taková doba, než zabil druhou oběť – tedy, než ji přiměl, aby si sama vzala život?

Sebevraždy… Co chtěl sdělit tím, že jim dopomohl ke smrti? Proč si zrovna měli podřezat žíly? Vzpomněl si na Annie Riddle. Spáchala sebevraždu. Jak? Předávkovala se? Ne, na to byla příliš malá. Měla u sebe nějakou výbušninu? Ne, výbuch by poničil i okolí. Bodná zbraň? Jaká? Nebo to nebyla plánovaná sebevražda, ale někdo jí k tomu dopomohl? A pokud ano – jak? Uškrtil ji? Ne – to by bylo ve zprávě.

Ve zprávě

Zarazil se.

Vybavil si útržky z novin. Alespoň části vět, které mu dávaly. Část fotky… Chyběla část obličeje. Velký titulek ta zpráva pravděpodobně neměla… Pravý konec už získali. Byla na něm stejně malá písmenka… leda že by titulek odstřihl. Ale proč – nechce jim snad poradit? Všechny útržky byly nastříhány nůžkami. Úhledné kraje. Konce však byly výrazné. V mysli útržky rozhodil a sestavoval je znovu a znovu. Netušil, jak dlouho takhle zůstal ve své vlastní mysli uvězněný.

Alfréd ho mezitím bedlivě sledoval, zatímco nechal Kevina, aby si stěžoval. Když se na něj kradmo podíval, byl to pohled, který by vyděsil každého. Ale vzhledem k tomu, že mu něco Kevin vášnivě popisoval, nevšímal si ho. Jen měl jistotu, že ho poslouchá, že může mluvit, aniž by mu bratr věčně říkat, ať je zticha.

‚Utlačovaný mladší bratr, který je kromě hraní si na policistu k ničemu.‘

Nejednou Alfréd zaslechl ostatní kolegy takto o Kevinovi mluvit. Nejednou se za něj postavil. Nejednou musel platit úhradu zničeného stolu, rozbitého kávovaru a odškodné idiotovi, který sebou nechtěně praštil o stůl tak silně, že ho zničil, hlavou přímo na kávovar. Nejednou vynadal Davidovi, aby si svého bratra vážil více, než dělá doposud, že pořád nějakého bratra má. Že má sourozence, na kterého se může obrátit. Pohlédl očima před sebe a myšlenkami se ztratil někde v neznámu.

Kevin si všiml jeho prázdného pohledu a v půlce slova se zarazil. Spojil rty a pohlédl směrem k Chrisovi. Nakonec unavil i jeho. Věděl to. Věděl, že příliš mluví. David mu za to nejednou vynadal. Ale nemohl si pomoci… Chtěl nějak přežít. A když mluvil, věděl, že žije. Věděl, že má naději.

Alfréd to už nevydržel – potřeboval zmizet a to rychle. Viděl totiž, že se Kevin opět nadechuje, že je připravený pokračovat ve svém sáhodlouhém monologu. A tak silné nervy Alfréd opravdu neměl. Raději pronesl, že vynese odpadky. Odpadky myslel jeden papírový sáček. Než ho na to Kevin stihl upozornit, už byl pryč. Kevin si povzdychl. Nakonec si přisedl k Maxovi a zeptal se, nad čím přemýšlí.

„Nad případem,“ ozval se Max po chvíli, plně se soustředil, aby ho Kevin nijak nevyrušil.

„Přišel jsi na něco?“ zeptal se Kevin zaujatě.

„Zatím nic moc, urovnávám si spíše věci, které známe.“

„To máš tak velkou paměť.“

„Docela…“

Moc mluví… Zbytečně moc mluví a ruší ho. Kevin to věděl. Ale potřeba mluvit, aby věděl, že žije, že má právo žít, byla silnější. Vstal, chodil po místnosti a vykládal. O čemkoliv, co ho napadlo. Přes den věděl, že přežije. Přes den, kdy byl na blízku svého bratra, byl v klidu. Ale sotva přišla noc – temná, krutá noc, která skrývala tajemství – dostával strach. Strach, že si démoni, kterými ho bratr jako malého vždycky strašil, pro něj přijdou. Tehdy mu poradil, aby pořád mluvil, aby přežil, a za rohem se vystrašenému chlapci vysmál. Ale Kevin mu uvěřil. Hloupá dětská slova způsobila, že noc co noc Kevin mluvil, dokud neusnul únavou. I když neměl komu, co vykládat, sám zaměřil svůj mozek na nějakou pozoruhodnost v místnosti a nepřestával mluvit. Vlastní hlas ho uklidňoval.

Max se nemohl soustředit.

‚On tu pusu snad nezavře!‘ pomyslel si, ztráceje své pevné nervy. Až teprve nyní postřehl, že se Alfréd vytratil. ‚To si snad dělá legraci! Chce utéct zodpovědnosti za dnešní směnu?!‘ pomyslel si vztekle, prudce vstal. Kevin se vesele otočil, že ho konečně začne vnímat a už se k němu řítil, ale v tu chvíli ho stisk uniformy zastavil. Byl to David, který ho zastavil a stáhl za dveře.

„Fajn, odvážím toho maniaka, snad tady moc nevyváděl?“ zeptal se David, ale nečekal ani na odpověď a už tahal Kevina pryč, který mezitím vykládal, že je strašně rád, že ho zase vidí. Max si oddychl. Konečně ticho. Klid. Pohlédl na Chrise. Přešel k němu. Tak mladý… Proč přežil? Proč zrovna u něj přišli brzo, aby ho stihli zachránit? A jak zareaguje ten psychopat…? Bude pokračovat, nebo…?

Prudce vydechl.

----

David dovezl svého bratra domů a sdělil mu, aby šel ihned spát. Kevin ho sice zval domů, ale David rázně odmítl. Vyhnal ho ze svého auta a odjel. Kevin se za ním tiše díval. Pohlédl na dům. Připadal mu nyní mírně strašidelný. Založil ruce do kapes a díval se prázdně před sebe. Než si to uvědomil, nohy ho nesly dál, než měl původně v plánu. Nevnímal, kam jde. Nevnímal, že otevírá dveře. Až když se ocitl před dveřmi archívu… konečně začal vnímat. Chvíli váhal – musel mít přece důvod, proč tady šel. Ale proč zrovna teď? V noci? Otevřel dveře a vešel dovnitř. Rozsvítil světlo a pohlédl k oknu… Bylo otevřené. Zamračil se. Vzal si židli a šel ho zavřít. Kdo ho mohl otevřít? Seskočil dolů a ohlédl se. Přešel k zelené skříňce. Už chtěl vysunout první šuplík, ale zarazil ho mobil. Pohlédl, kdo mu volá. Usmál se. Maxík. Asi mu už chybí.

„Ano?“ zeptal se mile.

„Omlouvám se, Kevine, předtím jsem přemýšlel, takže… asi jsem se choval trochu nevhodně,“ řekl Max trochu zahanbeně. Nejednou se mu stávalo, že se soustředil na jednu věc a vše ostatní ignoroval. Kevin se však zasmál.

„Ale běž – to se stane každému. Našel jsi alespoň ve svých myšlenkách to, co jsi hledal?“

„Ne, mám v nich takový bordel, až se za to stydím.“

Kevin vyprskl smíchy. Uměl si živě představit, jak se nyní Max tvářil. „Tak si ten bordel koukej rychle vyčistit,“ poradil mu mile. „Na druhou stranu – i skrz ten bordel jsi schopný pochytit něco, co nám uniká.“

„A k čemu mi to je, když jsem naprosto nepoužitelný?“

„Ale běž! Kdybys byl nepoužitelný, David by tě zabalil do balíku, nalepil známku a poslal prvním letem zpátky do Londýna, nemyslíš?“

Na druhé straně bylo ticho. Kevin toho využil a otevřel první šuplík ze skříňky, začal prohledávat jednotlivé složky a četl jména, která na nich byla.

„To je nejspíš pravda,“ poznamenal Max po chvíli ticha.

„Vidíš?“ usmál se Kevin přívětivě, i když mu bylo jasné, že ho Max nemůže vidět.

„Ale i tak-…“

„Kdybys byl nepoužitelný, David by ti to dal najevo. To, že tě sekýruje, je normální. Chce odvést jenom tu nejlepší práci a konečně to ukončit. Je to… pro něj normální postup.“

„Mohu se ještě na něco zeptat, Kevine?“ zeptal se Max najednou. Kevin se celý rozzářil.

„Určitě!“ zvolal vesele.

Max se pro sebe pousmál. Je nějak potěšený, že s ním mluví. Úsměv mu však zmizel. Musel se zeptat. Musel mít jistotu…

„Co je pravdy na tom, že měl Alfréd sestru?“ zeptal se klidně.

Kevinův úsměv trochu zmizel.

„Na co tím narážíš?“ zeptal se jen.

„Četl jsem… no… ehm… nějaký článek a… osoba, která ho psala, měla stejné příjmení, jako on. Tak mě jen tak napadlo, jestli nejsou příbuzní… nebo tak,“ snažil se z toho Max chvatně vybruslit. Nemusel mu říkat, že ta osoba, na kterou se ptá, je mrtvá. Když mu potvrdí, že je to jeho sestra, bude se možná schopen pohnout kupředu. A zapomenout na tuhle pitomou myšlenku, která se ho nemůže pustit.

Kevin chvíli mlčel. Snad vybíral ta správná slova, než se podíval dolů a spatřil nějakou složku. Smutně se pousmál.  Veselým hlasem však odvětil: „Zeptej se jeho… Možná, že nyní je tvrdohlavý, ale až si na tebe trochu více zvykne, otevře se ti.“

„Ono mu těch několik dnů ještě nestačilo?“ zeptal se Max s ironickým nádechem v hlase.

„Očividně ne,“ zasmál se Kevin, vytáhl nějakou složku a tiše šuplík zavřel. Byla to složka s případem Loly Cleerwoodové.

„No… Nebudu tě okrádat o spánek. I tak díky za pomoc.“

„Nijak jsem ti nepomohl,“ připomenul mu Kevin ihned.

„I to se počítá. Dobrou noc.“

„Dobrou!“ zašveholil Kevin mile a s úsměvem, než mu koutky mírně klesly, sotva se ozvalo známé pípání, že se hovor ukončil. I úsměv mu posléze zmizel. Je naivní. I kdyby se snažil sebevíc – temnota a démoni kolem něj budou pořád. Pohlédl na složku a otevřel ji. Chvíli si v ní pročítal, než mu znovu zazvonil telefon.

Skryté číslo.

Zamračil se.

Spustil nahrávání.

Člověk nikdy neví, někdy se takovýhle hovor se skrytým číslem může hodit.

Chvíli nechal mobil vyzvánět, než hovor zvedl. Nezeptal se však, kdo volá. Nechal, aby ta osoba promluvila jako první.

„Dobrý večer, nevyrušuji Vás při něčem důležitém, pane?“ ozval se hluboký, očividně upravený hlas. Kevin přimhouřil oči.

„Kdo volá?“

„To není podstatné.“

Kevin se uchechtl. „Prý není…?“ zeptal se a zavřel složku s případem. „Volá mi Skryté číslo a osoba za tímto hovorem mi říká, že není podstatné, abych se ptal na její totožnost.“

„Nemám čas na žertíky, pane strážníku.“

„Nejsem strážník,“ ozval se Kevin podrážděně. Ti lidi se ani nedokážou naučit jednotlivé hodnosti! Není podřadný strážník, jako ostatní! Tvrdě dřel, aby se bratrovi vyrovnal, aby mu dokázal, že stojí za jeho uznání, že jednou mu řekne do očí, že odvedl dobrou práci, aniž by o to musel sám prosit!

„Dobře. Cokoliv. Omlouvám se. Řekněte, pane strážníku…“

„Je to praporčík…“ zavrčel Kevin do telefonu nespokojeně. Ta osoba ho očividně nevnímá!

„Omlouvám se. V hodnostech se moc nevyznám,“ ozval se hluboký hlas a Kevin se snažil alespoň jeho úpravou zjistit, zda tu osobu nezná. Kdyby znal originální hlas – pomohlo by mu to…? „Řekněte, pane Hille - co byste udělal, abyste zachránil svého bratra?“

Kevin najednou ztuhl.

Na co… že se ho to nyní zeptal?

Cítil, že zbledl. Polkl nasucho. Chladné kapičky potu mu sklouzly po krku za košili a nepříjemně ho lechtaly. Nyní to byl on, kdo byl potichu. Hlas se však neozval s otázkou, zda je pořád tam.

„Co…?“ zeptal se Kevin tiše, třesoucím se hlasem.

„Dám ti totiž názornou ukázku toho, co by se mu mohlo stát… Pokud bude i nadále strkat nos tam, kam nemá – vyřiď mu, že příští na řadě bude on.“

A potom osoba hovor zavěsila.

Kevin zůstal tiše hledět před sebe a třásl se.

Mezitím se osoba v jiné místnosti nebezpečně ušklíbla a vypnula přehrávání zprávy z malého zařízení. Temnýma očima se podívala směrem ke světlu, které vycházelo z archívu. Seděla v rudém křesle, nohu přes nohu. A pod sebou nějaký pytel. Seděla tam už delší dobu. Už od samotného počátku, kdy mladý policista svévolně zamířil do této budovy. Vytočila něčí číslo.

„Zpráva předána,“ řekla jen.

Kevin zhluboka dýchal. Musel se uklidnit. Byl to jen vtipálek. Určitě to byl jenom vtipálek, nic víc!

A přesto mu to nedalo – zavolal Davidovi, zda může dnes přespat u něj. Vyslechl si nekončící monolog o tom, že je dospělý a že má svůj osobní život, do kterého by ho zatahovat neměl. Ale když mu Kevin vyhrožoval zveřejněním dost pikantních informací, nakonec pro něj otrávený David přijel. Pochopitelně se mezitím stihl přemístit ze stanice někam úplně pryč. Vyslechl si otázky typu: „Upadly ti nohy? Nemáš na taxík? Nevíš, kde bydlíš? Víš, že porušuješ zákon a já mám právo tě zavřít za rušení nočního klidu?“ a mnohé, mnohé další. To mu nevadilo. Potřeboval mít jistotu… Jistotu, že jeho bratr je v pořádku.

Tu noc však neměl poklidné myšlenky.

Ani Max neměl poklidné myšlenky. Doufal, že David jeho návrhu vyhoví… že ho jen tak nezamete pod stůl, jakoby se nic nestalo. Pohlédl na Chrise, kterého při životě držela snad jenom jeho mladická síla a vůle žít. Alfréd se konečně vrátil a někomu ještě do telefonu říkal: „Dobře, díky. Doufám, že víš, co děláš.“

A ozval se mu ženský hlas: „Neboj se, nedělám to poprvé.“

Max se na něj mlčenlivě podíval, než pohlédl opět na Chrise. Alfréd zavěsil a posadil se vedle něj. Oba byli zticha. Napjatá situace by se dala přímo krájet.

Takto nehybně a v naprosté tichosti seděli, dokud někdo nezaklepal na dveře v pět hodin ráno. Byli to nějací uniformovaní muži. Šli je vystřídat. Na příkaz Davida Hilla. Max si oddychl, že ho ten šílenec alespoň v tomhle poslechl. Alfréd jim řekl vše potřebné a jako první se hnal ven. Skutečně nesnášel noční směny.

Oba skončili ještě před nástupem do další služby v kavárně. Max mu koupil kávu, sobě si objednal velký hrnek čaje. Potřebovali se nějak probrat – každý po svém způsobu. Poté zamířili rovnou do práce. David vše zorganizoval přes telefon. Nechtěl vidět určité lidi a dožadovat se jejich svolení osobně. Přes telefon to bylo rychlejší a snadnější. Vyhověl Maxovi ve všem. V naději, že se nějak posunou.

Když posléze došel do práce jako první, díval se na zaražené pohledy a bledé tváře kolegyň a šokované pohledy kolegů z jiných týmů. A všichni se dívali do jejich místnosti. No co – tak tam měli nepořádek! To přece není žádná novinka…

Když vešel dovnitř a usadil se na své místo, konečně zpozorněl. Něco mu tam nepříjemně smrdělo. Myslel si, že někdo nechal týden staré jídlo pod stolem, ale poté začal vnímat realitu. A zamračil se.

Jako další přišel Alex, zaraženě se ohlížel po lidech, kteří tak zaujatě hleděli do jejich kanceláře.

„Co jim vadí?“ zeptal se s nervózním úsměvem a s pohledem pořád na zmatené tváře, než se otočil. A mírně s sebou cukl. Po chvíli se pomalu, opatrně narovnal a pozvedl obočí. Přál si, aby viděl špatně. Výrazně polkl. ‚Ať je to jen zlý sen… Ať si David neudělá vlastní myšlenky… které by ho svedly na scestí…‘ pomyslel si Alex ihned, ale nebyl schopen jediného slova.

Slyšel za sebou kroky, ale nevěnoval jim pozornost.

Slyšel za sebou hlasy, ale ignoroval je.

Jeho mozek, stejně jako mozek Davida, se snažil zpracovat to, co viděl před sebou, a hlavně udržet tělo v naprosté kondici, aby na něm nebylo skoro nic poznat, aby se šok… brzy ztratil z jeho očí.

Max a Alfréd vešli do místnosti a sotva si všimli Alexova pohledu, pohlédli jeho směrem. A i je přešel smích. Doteď ještě žertovali na účet Davida, že musel dát na něčí domněnky, přestože to bytostně nesnáší. Úsměv jim ztvrdl na rtech, když se rozhlédli po místnosti. A uviděli hlavní střed pozornosti všech lidí v budově, které doposud minuli.

Kevin poprvé za celou dobu své práce dneska ráno zaspal. Ale do práce nespěchal. Aby mu David dal sežrat, že u něj přespal a ještě si dovolil přijít pozdě… To opravdu nemusí slyšet jako první věc hned po ránu. Usmál se. Rozhodl se, že mu připraví alespoň svačinu. Něco lehkého, snadného, aby se příliš nezdržel. A něco k pití.

Musel si pospíšit, aby stihl autobus, který se už rozjížděl ze zastávky. Zneužil odznaku a přinutil řidiče zastavit. Mile mu potom sdělil zastávku a usadil se na místo, kam ho ihned pustil mladý muž pod tichou výhružkou, že jestli si nestoupne, zatkne ho. Mile se usmál na mladou ženu v klobouku, která mu úsměv opětovala.

Po delší době jel autobusem. Když přijde pozdě, vyžádá si jízdenku s tím, že autobus přijel pozdě. A David mu to nebude moci nijak vyčíst! Spokojeně se usmál nad svou malou lstí a už se nemohl dočkat, až svému bratrovi jízdenku přilepí na obličej. Ušklíbl se, jako předškolák, který měl připravenou podobnou lest pro jiného předškoláka.

Bubnoval prsty o sáček a kontroloval čas.

Možná, že to nakonec nebude ani potřeba. Řidič jel až neobvykle rychle.

Kevin vystoupil z autobusu, zdvořile se uklonil sličné ženě v klobouku, která mu zamávala rukou v hebké rukavičce, a vydal se do policejní stanice s veselou náladou.

Chtěl nějak přežít. A když mluvil, věděl, že žije. Věděl, že má naději.

Jenže sotva pozdravil ženu s kilem make-upu na recepci a zamířil k ostatním, měl si uvědomit, že nevyřčená slova bolí víc, než ta vyřčená, že slova, která si necháme pro sebe, aby nás zaživa užírala… nás nakonec stejně dostihnou.

Tu noc, kdyby Davidovi řekl, že v archívu narazil složku, ve které byly všechny Alfrédovy přestupky v jeho práci strážníka, Davida by to nepřekvapilo. Sám je tam schovával, aby nikdo nečmuchal kolem a nevyptával se. Kdyby však řekl, že to ví, kdyby si promluvili tu noc o tom podivném telefonátu, který dostal

Vešel do místnosti a ihned se zastavil.

Balík, který držel ve své ruce – balík se svačinou pro Davida, jako poděkování, že ho včera vyslechl – pustil prudce na zem. Malá sklenice s mlékem, kterou mu donesl k pečivu, se roztříštila na malé kousíčky a mléko se rozlilo. Kevin to však ignoroval. Hleděl před sebe a netušil, jak reagovat.

Hluk konečně upoutal pozornost všech a oni se na něj otočili.

Kevin teprve nyní pochopil, před čím ho ta osoba za Skrytým číslem chtěla varovat.

Na jeho rudém křesle seděl plešatý mladík s očima dokořán, s několika jizvami na těle. Pod ním bylo spousta krve. A útržek z novin měl stisknutý mezi zuby. Na prsou měl vyryto své jméno. Ian.

Kevin to věděl. Prohrál, aniž by si přečetl pravidla.

Teprve nyní pochopil… že musí Davida ochránit – i kdyby to mělo znamenat, že ho bude nenávidět, že musí prohrát, aby David mohl vyhrát… že musí riskovat vlastní bezpečí, aby ochránil to jeho.

věci by nemusely nabrat takový směr, jaký nabraly.


Průměrné hodnocení: 4,81
Počet hodnocení: 37
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.