Vše šlo podle plánu.

Žhář odložil masku a sundal si kapuci, když byl dostatečně vzdálený. Zbavil se důkazů a podezření nyní padne na Davida Hilla. Ale je vyloučené, že se to bude nějak řešit – kdo by věřil strážníkovi, který jedná na vlastní pěst i proti rozkazům, že? Tohle všechno Kevin moc dobře věděl, když si pročítal zprávu od Samanty, aby se zbavil důkazů, a nyní jí odpovídal.

Jiskra vzplála.

Krátká zpráva. Tajné heslo. Heslo, které přimělo Samantu, stojící před nějakým barem, se pobaveně pousmát. Schovala mobil do kožené kabelky a vzhlédla. Tento podnik znala až moc dobře. Vstoupila dovnitř. Za skleničku či dvě, za pousmání či pohlazení jí místní lidé byli schopni sdělit cokoliv. Nebo plnit veškerá její přání výměnou za uspokojení svých potřeb. Samantě to nevadilo. Když přišla o bratra, její myšlenky se pokřivily. Nikdo ji nemohl zachránit z propasti, nad kterou se vznášela.

Dnes zde však nebyla jen pro informace.

Sedla si do rohu baru a objednala si skleničku, vyzívaje k sobě tři silně vypadající muže. Věnovala jim svůdný pohled. Chvíli s nimi koketovala, žertovala, vypila s nimi pár skleniček, přiměla je zaplatit, než se konečně dohodli na ceně a jejich úkolu. Byl prostý. Někoho pro ni najít. Kdo by nechtěl splnit tak jednoduchý úkol pro tak krásnou slečnu. A pokud prý budou tak dobří, že ho najdou ještě dnes v noci, s radostí zvýší cenu. Cenu vlastního těla pro jejich uspokojení. Nevadilo jí zaprodat se, když to pomohlo její věci. Jejich věci.

Vysvětlila jim dopodrobna své myšlenky, aby jí ty duté hlavy, smýšlející jenom o sexu, porozuměly dokonale.

Když vyslechli všechno, vstala. Neměla nic víc, co by jim řekla. Pokud splní úkol, náležitě je odmění. Pokud selžou, poznají její hněv. Proč by si nechávala hloupé pěšáky, když je nepotřebuje?

Vyšla z baru s čistou hlavou. O starost míň. Teď se ještě postarat… Pohlédla na fotku rusovlasé dívky. Jistě by s tak roztomilou tvářičkou byla schopna lámat srdce kdejakému muži. Její chyba, že se tehdy zapletla s jejím bratrem a rozhodla o svém osudu. Je vinna stejně jako všichni ostatní.

Nevnímala vlastní kroky, ani lidi kolem sebe. Proto zmateně zamrkala, když do ní někdo vrazil. Stejně tak zamrkala i bledá rusovláska, než se její tvář rozzářila do úsměvu.

„Samanto!“ zvolala radostně a ihned se jí omotala kolem krku. Samanta se držela ze všech sil zpátky, aby ji neodstrčila, místo toho ji objala. „To už je doba! Omlouvám se, že jsem se neozvala nebo ti nějak nepomohla. Moc jsem mezi lidi nechodila od té doby, co…“ začala, než zakroutila hlavou. „Jak se máš?“ zeptala se vesele.

‚Jak se mám…?‘ pomyslela si Samanta zlomeně. ‚Jak se mám? Jak se mám?! Proč se ptáš, když jsi nebyla ani schopna dorazit na jeho pohřeb? Proč se ptáš, když jsi na Jesse ihned zapomněla a vyspala ses s jeho nejlepším kamarádem?! JAK SE MÁM?!‘

Dívka natočila hlavou na stranu.

Samanta se mile usmála. „Bylo i lépe,“ řekla Samanta upřímně.

„Slyšela jsem, že prý pracuješ nyní u policie.“

„Ano… to je pravda…“

„Jako úřednice nebo tak?“

‚Jako štětka, která prodává své tělo za informace, které stejně sděluje tak, aby jí pomohly. Ano, potom jsem úřednice.‘ pomyslela si Samantina pokroucená mysl.

„Dá se to tak říct,“ řekla nakonec. „Pracuji v terénu a sbírám informace, které předávám ostatním… a tak. Chápeš – prostě spojka s okolním světem.“

„Páni, to zní zajímavě,“ řekla dívka upřímně. Slyšela odkašlání a pohlédla na muže vedle sebe. „Tohle je Cedric, pamatuješ si na něj, že ano?“

‚Ano, jak bych nemohla… Vyměnila jsi ho za Jesse ihned po jeho smrti. Protože jsi s ním šukala, ani ses nemohla dostavit na pohřeb,‘ ozvala se šílená slova v mysli plavovlasé ženy, která stiskla ruce v pěst. ‚Však už dlouho nebudeš šťastná. Nezasloužíš si se tak vesele usmívat. Ty ze všech nejvíce, ty malá zpropadená…‘

„Ovšemže,“ usmála se Samanta. „Mám na jména a tváře dobrou paměť.“

„Jinak bys nemohla pracovat u policie už od sedmnácti, že?“ zeptala se dívka a zasmála. Samanta nahodila nucený, bezstarostný úsměv.

„Skutečně?“ ozval se konečně Cedric a Samanta na něj pohlédla prázdnýma očima.

‚Překážíš, mladíku, překážíš… Ještě nejsi na seznamu, tak mi ho tady nenarušuj…‘ prohnala se jí chladná myšlenka. Jen přikývla.

„Co kdybychom si někdy vyrazily, jen my dvě?“ zeptala se Samanta, podezíravě se podívala na mladíka, než dodala: „Jako taková dámská jízda ve dvou.“

Dívka radostí vypískla, jakoby jí snad bylo odpuštěno, a ihned souhlasila. Domluvily se na dnešní odpoledne. U ní doma. Čaj o páté. Skoro jako v Anglii, jak směšné. Od té doby Samanta neustále sledovala hodinky. Měla to domluvit na dřívější hodinu. Ale to by mohlo být podezřelé. Musela počkat, musela vydržet. Potom její pomsta bude sladká.

----

Když se Max dostal z šoku, stíhal to policejní auto. Oba měli zapnuté sirény, takže to vypadalo, že se ženou někam společně. Lidé netušili, že to auto vepředu patří žháři, který zmařil vyšetřování. Netušili, že ten, kdo sedí uvnitř, je Kevin Hill, ovládaný rozkazy a výhružkami.

Max zkoušel skrz vysílačku promluvit na podezřelého, ale ten ho úplně ignoroval. Osud byl proti němu. Jako na potvoru, když se blížil k železničnímu přejezdu, podezřelý to stihl v čas, on už musel dupnout na brzdu, jinak by zničil zátarasy a vlak by ho chvíli poté strhl na stranu. Udeřil vztekle do volantu, vyšel ven a nadával. Lidé, kteří byli zrovna poblíž, se jenom zmateně zastavovali. Někdo dokonce zavolal místním policistům, že se jim zbláznil kolega.

Max se pokusil ještě pomocí sériového čísla to auto vyhledat, ale jak si myslel, zmizelo z databáze. Nyní doopravdy zuřil a nadával. Naháněl strach. Ti, kteří volali policii, jim zavolali znovu. Se slovy, že ho snad posedl démon. Max si pevně stiskl vlasy mezi prsty, zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Je vyloučeno, aby sériové číslo jejich vozu zmizelo jen tak. V tomhle musí mít někdo prsty zevnitř. Takže si někdo vypůjčil auto na Davidovo jméno a vymazal ho ze záznamů… Byl to sám David? Proč by šel zapalovat důkazy? Jak je s tím případem spojený…?

A jak moc jsem do toho nyní zapletený i já?

Zarazil se.

Tohle ho nenapadlo – co když je skutečně do toho případu nějak zapletený? Když toho maniaka nechal v nemocnici utéct, dal mu snad najevo, že mu příště taky nedobrovolně pomůže…? Kopl vzteky do dveří auta, až zanadával nad prudkou bolestí. Musel se zklidnit. Ale jak… JAK?!

Z myšlenek ho vytrhl zvuk sirén a otráveně si povzdychl. Jestli si i tentokrát David připraví pitomý výslech, nakope ho. Zarazilo ho však, když policejní auta projela kolem něj a hnala se někam pryč. Až potom zaslechl vysílačku ve svém autě.

„Všem policejním jednotkám…“ ozval se ženský hlas. Max chvíli poslouchal, než nasedl zpět do auta. Jednalo se o nějakou vloupačku. Poslouchal celé hlášení, ale nehnal se tam. Musel podat hlášení jinde. Ale jak…? Jak to zařídit, aby se do toho nezamotal ještě víc? Stiskl volant mezi prsty. Tím, že tady bude sedět, ničemu nepřispěje. Rozjel se kupředu.

Nevnímal cestu, dokud se nezarazil. Zastavil a rozhlédl se kolem. Opět ta čtvrť jako předtím. Proč tady podvědomě zajel? Co by tady mohl najít?

Zastavil a vypnul motor.

Zarazil se, když spatřil nějakou rusovlasou dívku, zavěšenou na nějakého muže, něco mu živě vykládaje, než oba zmizeli za rohem. Sledoval jejich cestu až k nějakému činžovnímu domu, kde oba zmizeli. Pak je spatřil v okně úplně vlevo. Proč tu vůbec zajel? Tihle lidé s ním mluvit nebudou. Nic neviděli. Lidé z této ulice budou jistě stát při sobě. Všiml si podezřelé skupinky několika mužů, kteří postávali kolem, popíjeli, kouřili a provokovali se navzájem. Rozhodl se jim raději vyhnout. Sám by proti nim nezmohl. Odznak by ho v tomto případě neochránil.

A přesto, když odjížděl, zalitoval, že se jich na něco nezeptal nebo že jim neřekl, aby se rozešli. Vypadali totiž více než podezřele. Ty pálky rozhodně neměli kvůli baseballu. Rukavice nebyly jenom na okrasu.

Jeden z nich, černoch, si ho všiml. Pohlédl jeho směrem ostrým pohledem. Max mu pohled v zrcátku opětoval delší dobu, než odjel z této čtvrti. Ani trochu se mu nelíbila ta skupinka, kterou tam zanechal. Měl nepříjemný pocit. A většinou se u svých pocitů nikdy nepletl. Tak proč tentokrát dal na neracionální myšlení a jel jinam? Proč jim neřekl, aby se rozešli? Zachránil by tím někoho?

Když dorazil zpátky na stanici, nikdo se ho na nic neptal. Sice vyplnil, že jede navštívit rodiče mrtvého Chrise, ale to neměl v plánu. Dnes už rozhodně ne. Pohlédl očima na hodiny. Blížilo se k páté hodině. Slyšel jenom Davida nadhodit, že by od Samanty bylo rozumné, kdyby se už konečně ozvala s nějakými informacemi. Max to ignoroval a prohlížel si spisy všech obětí, až to jím otřáslo.

Jak si tohle mohou dovolit? Tolik obětí a žádné pořádné stopy… I vrah musí udělat někdy chybu, k čertu!

„Co ses dozvěděl od Adamsových?“ slyšel najednou otázku. Vzhlédl. Byl to David, kdo se ho zeptal, pochopitelně. Mohl ve své mysli jenom nahlas zaklít.

„Nic, co bychom už nevěděli,“ pronesl pokojně.

„Skutečně?“ zeptal se David a konečně se na něj podíval. „Tak jak to, že když se tam Alex stavoval před pár minutami, o tobě nikdy neslyšeli?“

David se rozhodl pro přímý útok. Rozhodně si nebral servítky. Max váhavě pohlédl na Alexe, který se podíval provinile k zemi. Netušil, že by mu mohl tím způsobit problémy.

„Kde jsi tedy skutečně byl? Nebo to mám brát jako spoluúčast na další vraždě?“ zeptal se David. To už však Max prudce vstal a přešel k němu.

„Co máš se mnou za problém?“ zeptal se ho zle. „Vadí ti snad, že jsem tady byl poslaný na místo nějaké tupé ovce, která by zde jenom chodila a tvářila se, že ví, o čem je řeč? Myslel jsem si, že potřebujete pomoc. Ale vzhledem k tomu, že jste doposud neotevřeli oči, nehodláte přijmout realitu, že jste naprosto nemožní,“ zavrčel mu do tváře. Alex rozeznal situaci ihned a odtrhl Maxe dál od Davida, jinak by si ti dva nejspíš praštili navzájem.

„Smím vědět, proč se ti dva chtějí zabít?“ zeptal se Kevin, který vešel dovnitř, s nějakými taškami.

„To je přece normální, že po sobě ti dva jdou,“ nechal se slyšet Alfréd, který vešel dovnitř krátce po něm s nějakou taškou.

„A vy dva jste byli kde?“ prskal David zle.

„Nakoupit,“ ozvali se oba otráveně.

„Celé dopoledne?“

„Ano.“

„Objeli jsme několik obchodů,“ nechal se Kevin slyšet.

Max je oba podezřele sledoval. Dle všeho byli pryč možná stejnou dobu jako on, ale David jim z nějakého důvodu věřil víc, než jemu. Proč? Štvalo ho to. Stiskl ruce v pěst a podíval se na ty dva podezíravě. Jeden z nich jistě mohl mít čas zajet až na to místo a postarat se o důkazy, kdyby byl pachatel. Potom pochodit dlouhou dobu v obchodě, sebrat pár účtenek rozhodně nebyl až tak velký problém. Má je podezírat oba? Nebo se snad plete? Nejhorší na tom bylo, že on se nikdy nepletl. Jeho myšlenky hlodaly na jeho mozku jako myši na čerstvém sýru – jako o život.

Pohlédl na hodiny, které nyní ukazovaly pět minut po páté. Možná by to pro dnešek měl zabalit. Viděl toho dost, ale nikoho to očividně nezajímalo. Bude muset jít na vlastní pěst, aby toho šílence příště zastavil. Na tyhle neschopné tupce se spoléhat nemůže. Musí mít plán… Pohlédl na fotku, která nyní visela na tabuli, kde měli posbírané snad všechny informace o případu. Přešel k ní a sledoval rusovlasou dívku. Pochopil. To byla ta dívka, kterou dnes potkal. V té špinavé ulici. S nějakým mužem. Proto se mu zdála tak povědomá. Prsty zakryl všechny, kteří už byli mrtví.

Co mu unikalo…?

Zarazil ho hluk. Otočil se ke dveřím. Slyšel nějaký rychlý, ženský hlas, vystrašený. Mluvila strašně rychle, takže jí nebylo rozumět. Šel otevřít dveře jenom proto, aby po něm skočila nějaká dívka v slzách, křečovitě mu svírala ramena a prosila ho tichým hlasem.

„Pomozte mi, prosím,“ opakovala třesoucím se, tichým hlasem, než zaječela: „PROSÍM! Dřív, než mě dostanou!!“

Ostatní rozhodně zpozorněli, když viděli onu mladou dívku, zmlácenou, zakrvácenou, ve skoro roztrhaném oblečení, s několika čerstvými modřinami.

Maxovi po chvíli došlo, kde ji už spatřil. Na fotce a poté v té temné čtvrti, zavěšenou o nějakého muže. Takže ta partička tam nečekala jen tak nazdařbůh.

„Uklidněte se, slečno,“ přešel k ní pohotově Alex, vzal ji kolem ramenou, „a řekněte nám, co se stalo, prosím.“

Chvíli mu trvalo, než tu dotyčnou rusovlásku zklidnil, protože pořád křičela a klepala se strachem. Ale po půlhodině snažení se mu to jakýmsi zázrakem (psychologickými slovy spíše) povedlo. Usadil ji na židli, půjčil ji svou uniformu, aby se ohřála, uvařil jí čaj a nabídl jí něco k jídlu. Takže to nebyly jen psychologické kecy, ale také typické rozmazlování. A Max si nemohl nevšimnout, jak si to ta slečna užívala.

„Co se stalo, Lucy?“ promluvil k ní Alfréd konečně.

Všechny pohledy padly na něj.

„Ty ji znáš?“ zeptal se Alex zmateně.

Alfréd jen přikývl. „Známe se moc dobře, díky společné minulosti, nepletu se?“ pozvedl obočí, aby viděl Lucy jen sklopit zrak a přikývnout.

Davida napadlo, že by ho měl nejspíš nějak vystrkat z případu, mohl by si to vzít osobně, kdyby se té dívce něco stalo, ale potom se té myšlenky vzdal. Věděl, že Alfréd není slaboch. Tohle přetrpí. Když už přetrpěl i horší věci.

„To s Annie mě mrzí, Alfréde,“ zašeptala tiše.

Alfréd jen tiše zaklel ve své mysli a pohlédl na Maxe, který se na něj zamračil. ‚Takže jen shoda jmen, jo…?‘ pomyslel si Max vztekle.

„To sem teď nepleť,“ řekl Alfréd tvrdě. „Kdo tě napadl?“

„Netuším…“ zašeptala dívka třesoucím hlasem. „Byli… tři…“

„Jak vypadali?“ zeptal se Alex.

Alfréd popadl jakýsi papír a tužku a předal jí je. „Vždycky jsi uměla pěkně kreslit. Uměla bys je nakreslit?“ zeptal se jí pokojně.

„To možná není moc dobrý nápad,“ navrhl Alex, ale zarazil se, když viděl, jak Lucy bere tužku a papír do rukou, které se jí třásly. David si povzdychl, vytočil nějaké číslo, sdělil osobě, aby sem přišla. Po chvíli se do místnosti dostavila žena v bílém plášti a zmateně hleděla na scénu kolem. David jen poukázal na zraněnou mladou ženu a žena v plášti pochopila. Ošetřila ty nejnutnější zranění.

Chvíli trvalo, než Lucy pevně uchopila tužku a posléze nakreslila na každý papír jednu tvář. Dala si záležet na detailech ve tváři, ať už se jednalo o znaménko na levé straně krku, jizvu u pravého oka nebo o bradavici. Když skončila, sevřela si ramena a pevně tiskla Alexovu uniformu mezi prsty. Alex od ní opatrně vzal papíry a pověsil je na tabuli.

„Musíme je najít… za každou cenu. Jsou jistě klíčem k tomuto případu,“ řekl Alex pevným hlasem a pohlédl na Davida. „Žádám o povolení na ně vyhlásit pátrání.“

David chvíli mlčel, než odvětil: „Povoluje se.“

Alex jen přikývl, než popadl papíry znovu a vyběhl z pracovny, předal papír ženě na recepci. Věděla, co má dělat. Obvolala média, nechala portréty mužů umístit na internet a rozeslala je do všech možných sociálních sítí. A to vše během jen pár minut. Svou práci dělala pečlivě, když věděla, že to bude stát za to.

Max přešel k mladé dívce a podal jí láhev s vodou. S tichým poděkováním ji přijala. Zeptal se jí, opatrně, zda s ní někdo byl v domě, než po ní tihle muži zaútočili. Zakroutila hlavou. Prý čekala na kamarádku. Max svraštil obočí.

„Kamarádku?“ zopakoval po ní.

Lucy tiše přikývla. „Potkala jsem ji dneska odpoledne náhodou a domluvily jsme si schůzku. Můj přítel měl dnes noční službu, tak jsem nechtěla být sama.“

„Jak se kamarádka jmenuje?“

A to už upoutalo pozornost i ostatních, především Alfréda.

„Samanta Sparksová… Prý u vás pracuje jako úřednice,“ zašeptala Lucy. Max se nad tím zamračil. Jak si myslel… Nemá možná důkaz, že to zařídila Samanta, prozatím ne, ale…

„Věděl někdo jiný o tom Vašem soukromém srazu se Samantou Sparskovou?“ zeptal se téměř okamžitě, než se stihl Alfréd zeptat na něco jiného.

„Jen můj přítel, ale ten byl v práci, jak jsem řekla předtím,“ řekla Lucy zmateně.

„Kam tím míříš, Maxi?“ zeptal se Alfréd se svraštěným obočím. ‚Řekni, že nikam, prosím…‘ pomyslel si skoro s prosícím pohledem upřeným na Maxe.

„Možná že Samanta Sparksová stojí za tímto útokem… i za všemi dalšími útoky,“ řekl Max s pohledem na Davida. „Je to pouze má domněnka, ale nejvíce by tomu odpovídala. Nikdo jiný netušil, že by se měly setkat. A dle všeho – Samanta na onen sraz nedorazila a poslala nějaké svoje gorily.“

„Domněnky,“ ozval se Alfréd pokojně.

„Možná, ale možná je v nich i kousek pravdy,“ ozval se David a Alfréd na něj pohlédl. „Tentokrát má potvrzený fakt, že Samanta měla dorazit, ale nedorazila. Takže jediné, co nám zbývá, je myslet si, že za tímto útokem je Samanta. Nevíte, co by jí k tomu vedlo?“

Lucy zakroutila zklamaně hlavou.

Max se mračil na Alfréda, zatímco David vedl rozhovor s napadenou. Přešel k němu a podíval se mu do očí.

„O co ti jde?“ zeptal se ho tiše. „Maříš mou práci záměrně, nebo se mi to jenom zdá?“

„Nemáš pro to žádný důkaz, tak laskavě neobviňuj Samantu, která dělá, co může, aby nám pomohla.“

„Jako například nedává celé informace?“ rozhodl se pro útok. Alfréd však zůstal v naprostém klidu, jen se k němu sklonil.

„Nemáš důkaz, že jsou to jenom poloviční informace. Až ho seženeš, potom ji můžeš obvinit. Ale pokud s ní půjdeš do sporu… měl bys vědět, že Samanta je skutečně schopná žena. Má konexe téměř všude. Jistě pro ni nebude těžké sehnat alibi. Ale… pokud najdeš nějaký dost dobrý důkaz – pomohu ti.“

„Proč?“

„Protože tvé domněnky rozhodně zní rozumněji, než kterýkoliv jiný důkaz, který nám byl zatím předložen. Samanta musí něco skrývat. A my zjistíme co. Bude výhodné, když na tom budeme pracovat sami. David by do všeho strkal nos, Kevin by moc k užitku nebyl a Alex… No, nejspíš by neudržel pusu na špacír. Tak co – bereš?“

Nabídl mu ruku.

Max se trochu zamračil. Nepotřebuji sóla kapra, ale týmového hráče. Slova, která se mu už mnohokrát vryla do paměti, když mu je jeho nadřízená říkala. Pevně stiskl Alfrédovu ruku. Ale neměl na vybranou. Ostatní jsou slepí. A pokud alespoň Alfréd byl schopný procitnout v čas, nenechá ho znovu oslepnout. I kdyby je měli z případu vyhodit… budou pracovat na vlastní pěst.

----

Po sepsání výpovědi byla mladá žena propuštěna, s přidělenou stráží v podobě Maxe, který ji měl bezpečně dopravit do náhradního domova k jejím rodičům. Spolu s ním měli na místo ještě předem dojet dva další strážníci, kteří se postarají o oběť a případného svědka, pokud ony muže najdou. Maxovi se ani trochu nelíbilo, že David vše nechává osudu, jako předtím, ale co mohli dělat… Spolu s těma dvěma dojel na adresu, kterou jim Lucy předala. Alex už stihl informovat její rodiče, kteří už policejní vozidlo vyhlíželi ze dveří bůhvíjak dlouho, ale podle promrzlých dlaní ženy okolo pětačtyřiceti bylo poznat, že vylezli ven ihned po hovoru s nadporučíkem Blackberrym. Sotva spatřili svou, dle výpovědi oběti, jedinou dceru, žena se k ní rozběhla a pevně ji objala, hovoříc na ni něco ve španělštině. Muž k nim přistoupil a poděkoval jim, slíbil jim, že se postará, aby jeho dcera vypovídala.

Když zůstali v autě jenom Max a Alfréd, nejeli rovnou na stanici. Max dojel k nějakému opuštěnému sídlišti a přísně Alfrédovi řekl, aby vyšel z auta. Když tak učinil, obešel celé auto, aby se mu mohl podívat přímo do očí.

„Proč jsi lhal, že ji vůbec neznáš?“ zasyčel na něj zle.

„David i ostatní to věděli, tebe to zajímat nemuselo,“ zhodnotil Alfréd klidně, připravený se dostat znovu do vozu. Max prudce zabouchl dveře a Alfréd v jeho očích spatřil jiskry vzteku. „Chceš mě snad soudit? Za co? Že jsem se ti nezdůvěrnil, že to byla má sestra, kdo tehdy spáchal sebevraždu v kostele? Že celou tu dobu se snažím najít toho parchanta, co ji k tomu přinutil? To jsi chtěl slyšet?!“

Když zvýšil hlas, Max musel učinit krok dozadu. Alfréd to pochopil, že získal navrch, učinil další krok a přinutil ho, aby couval.

„Zkus si jenom představit, jak mi mohlo být, když má jediná rodina zemřela tímto hanebným způsobem?“ zeptal se tiše, a když došel k Maxovi, sevřel mu ramena mezi prsty. „Vůbec nevíš, čím jsem si musel projít, abych se dostal až tak daleko. A jenom proto, že Annie tehdy zemřela, neznamená, že tento případ nezvládnu. To samé jsem řekl Davidovi už při smrti Jesse Sparkse. To samé udělala i Samanta. Tak si o mně nemysli, že jsem slabý.“

Jeho hlas se v průběhu řeči změnil. Byl hrubý a chladný.

Max sevřel rty k sobě. Neměl, co by na to řekl. Jen ať se vyzuří. Každý by reagoval hněvem, když se to týkalo jeho citlivého bodu minulosti. A tohle bylo dost citlivé téma i na Alfréda.

„Chceš tedy pokračovat se mnou a najít jejího vraha?“ zeptal se Max pokojně.

Alfréd mu pomalu pustil ramena a přikývl.

„Necouvneš jenom proto, že by Lucy mohla zemřít na stejném místě jako Annie tehdy?“

„Necouvnu.“

Když měl Max jeho slovo, věřil mu nyní o něco víc. Jako by těch pár slov něco změnilo. „Jsi připravený možná vidět to samé, co před lety s Annie?“

„Tehdy jsem byl zelenáč. Není třeba se obávat. Už nemám co ztratit.“

Max chvíli mlčel, než kolem něj prošel. Alfréd mu stiskl zápěstí, aby ho zastavil. Propletl jejich prsty dohromady, až Max přimhouřil oči. Proč se mu zrychlil tep? Proč tak reagoval jenom z obyčejného doteku? Alfréd ho pomalu přitáhl k sobě a objal ho zezadu. Zakryl mu dlaní oči a špičkou ukazováčku mu přejel po ohryzku.

„Co kdybys našel vraha opět při vykonávání jeho hnusné vraždy? Co bys udělal?“ zeptal se Alfréd tiše u jeho uší. „Co kdyby tě přinutil, abys dokončil, co on začal?“

Max se po jeho slovech zarazil. Byl mu navrácen zrak a volnost. Pohlédl na Alfréda. „Co tím myslíš?“

Nemohl si pomoci, ale po jeho slovech cítil nepatrný třas po celém těle. Proč to říkal až tak smyslně… jakoby věděl, o čem mluví? Jako by to snad sám zažil.

„Už jednou ses s vrahem setkal. Co když tě tentokrát chytí on. Co když nebudeš připravený…?“ zeptal se a prsty se dotkl jeho čela. „Byl bys schopný ho zabít na místě, aby ses zachránil? Nebo abys zachránil další oběť?“

„To jsou jenom domněnky,“ připomněl mu Max. Alfréd mu odrhnul vlasy z očí.

„Ale je to dost pravděpodobné,“ odvětil jen.

Max na to nereagoval a vrátil se zpět do auta. Za boha by nikdy nepřiznal, co to v něm tehdy vyvolalo za pocity. Vzpomínka na prožitou noc s plavovlasým chlapcem a následně jeho vystrašenou tvář, než mu byl zakryt zrak, se mu prohnala hlavou.

Pevně stiskl volant mezi prsty.

Neselže. Nesmí… Nesmí se nechat oslepit, jako předtím. Pomalu, tiše se nadechl nosem a vzhlédl, aby sledoval Alfréda, jenž hleděl k nebi. Pokud ho bude mít po boku… neoslepne sám? Zakryje mu oči, aby mu je ochránil, nebo to bude Alfréd, kdo ho oslepí? Pevně sevřel víčka. ‚Ne… Nepochybuj,‘ napomenul se v duchu.

„V pořádku?“ slyšel smyslný hlas, když otevřel oči. Pohlédl stranou, aby viděl Alfréda vedle sebe. Jen přikývl, nastartoval a rozjel se kupředu. „Jestli mi nevěříš, že jsem schopný na tomhle případu i nadále pracovat, tak nemusím. Klidně z toho vycouvám, pokud tě to uklidní.“

„Není třeba,“ ozval se Max po chvíli. „Když ti důvěřuje David a ostatní taky… není třeba, abych byl věčně podezíravý. Co se dá dělat – prostě jsem takový už od dětství…“

„Takže to vzdáváš?“ zazubil se Alfréd, ale zarazil se nad jeho tichým přikývnutím. „Tak brzy?“

„Není třeba, abych šel hlavou proti zdi.“

„Pravda.“

Po chvíli se ozval nepříjemný řev motoru, když auto couvalo zpátky a posléze se rozjelo po silnici kupředu. „Byl bych rád-…“ začal Max.

„Abych to udržel v tajnosti před ostatními. Nejsem blbý,“ dokončil za něj Alfréd spokojeně. Cítil menší zadostiučinění, když Max opět jenom přikývl.

A přesto… když spolu zastavili před policejní stanicí a on vzhlédl k jejímu honosnému nápisu, dostal pocit, že si takové pocty nezaslouží. Nosit uniformy, odznaky tohoto města na prsou. Nikdo z nich. Snad jen Max. A ten by to odmítl, je příliš hrdý Brit na to, aby něco takového přijal.

‚Vždyť jsme všem jen pro smích… A on to ví. Jako jediný z nás má oči otevřené,‘ pomyslel si Alfréd, když ho následoval dovnitř. ‚Možná… by bylo rozumné ho nechat hledět dlouho do slunce… aby tam našel pravdu… a oslepl…‘

Předběhl Maxe, mile se na něj usmál a zdvořile mu otevřel dveře.

„Starší první,“ prohodil provokativně.

Za monokl, kvůli kterému se mu všichni hlasitě smáli, si mohl sám.

----

„Pro dnešek to balím,“ prohlásil Alex znaveně a protáhl se. „Už je skoro jedenáct, taky bys měl vypadnout.“

Pohlédl na Max, který zde zůstal spolu s ním. Jako jediní vydrželi tak dlouho. Jako první odešel David s tím, že přijde zítra brzy, aby pokračoval. Druhý odešel Kevin a krátce po něm i Alfréd.

„Jo, jen tohle dočtu,“ poukázal na složku z případu od Alfrédovy sestry. Alex jen soucitně přikývl, vzal si své věci, popřál mu dobrou noc, připomněl mu, aby vše zamkl a uklidil a sám se vydal pryč, svítil si na cestu mobilem a tiše si pobroukával.

Když se dostal k autu, neuniklo mu pohnutí kolem auta za tím jeho. Instinktivně stiskl zbraň ve své kapse a rozhlédl se obezřetně kolem. Všude bylo mrtvo. Jen vítr slabě vál a pohrával si s větvemi. Nasedl do auta, ale měl nepříjemný pocit. Ve zpětném zrcátku zahlédl pohyb a prudce se otočil. Nikoho však neviděl.

„Asi bych se měl pořádně prospat,“ pomyslel si nahlas, než zapnul motor, rozsvítil světla a vydal se domů.

Kdyby jenom věděl, že ho zrak nešálil…

Max to po delší době už nezvládal a pomalu usínal během práce. Zrak mu spočinul na hodinách. Křivě se pousmál. V tuhle hodinu už opravdu nic dobrého nevymyslí. Jenom samé kraviny.

Přišla mu SMS.

‚Doufám, že jsi už odtam vypadl.‘ psal mu Alfréd. Protočil nad tím očima a žertovně napsal:

‚Už mám i umyté zuby, tati.‘

Vše sklidil ze stolu, zamkl dveře a okna a vydal se k východu. Svítil si mobilem, odvahu rozsvěcovat světla neměl. Riskovat, že by zde sto let stará žárovka praskla a on ji musel vyměňovat, opravdu nechtěl. Pečlivě zamkl hlavní vchod a zkusil s dveřmi zacloumat. Už místním zámkům nevěřil – ne poté, co našel v jeho dočasném bydlišti.

Byl zaměstnaný klíči, proto si nevšiml páru bystrých očí, které ho sledovaly skryté v černočerné tmě. Nebyl to jen jeden pár – další dva páry ho sledovaly úplně z jiných stran ulice.

Přišla mu další SMS.

‚Škoda, že jsem u toho nemohl být. Doprovodil bych tě, pako.‘

‚Nejsem slečinka, umím se dopravit domů i bez vození zadku.‘

Potom mobil schoval. Mírně si stáhl límec kabátu. Jaro se už hlásilo o svou pozornost. Všechen sníh už byl skoro pryč. Musí si pohnout. Nesmí ztrácet čas.

Najednou se zastavil.

Zaposlouchal se do dění kolem něj a na chvíli zatajil dech. Zdálo se mu to, nebo…? Nenápadně, jenom letmo se podíval za sebe, jen koutkem oka. To samé učinil i z druhé strany. Přišel sice o třetinu viděného prostoru, ale i tak viděl více, než potřeboval. Musel už nejspíš blouznit z nedostatku spánku. Ale sluch ho neklamal – slyšel, jak někdo stoupl do špinavé břečky od sněhu a bláta a rozšlápl ji tak, aby se rozletěla všude kolem jeho nohy a tichý, trhaný nádech.

Otočil se nyní hlavou pořádně, ale jak si myslel – nikoho neviděl. Pro jistotu se několikrát rozhlédl kolem, uši našpicované, jako kočka, než se znovu otočil a kráčel domů. Nyní už o trochu rychlejším krokem. Kdyby to bylo možné, jel by autobusem. Ale v tuhle hodinu… Pochyboval, že by ještě nějaký spoj tudy jel. A riskovat, že by ho vezl ten řidič… Otřásl se nad odpornou vzpomínkou.

A zase!

Zastavil se a prudce se otočil. Opět někdo šlápl do té břečky, ale když se otočil, nikoho neviděl. Šílel z nedostatku spánku a lidských potřeb pro žití?

Pevně sevřel kabelu a také pistoli v kapse svého kabátu. Po chvíli se vydal kupředu, snaže se ignorovat to, že už dvakrát měl pocit, že ho někdo sledoval. A co ho děsilo nejvíce – ve většině případů se nepletl.

Proto nikdy neviděl raději ten rozpadající se dům, který měl být jeho dočasným domovem. Ale to už měl jistotu, že někdo za ním skutečně je. A není sám. Za opravdu rychlé chůze vytahoval klíče. Neotáčel se. Dal by jim tak podnět, aby se rozběhli. A on zrovna neměl ty nejlepší boty na běh.

Otevřel branku.

Neobtěžoval se, aby ji zavíral. Jenom by se tím zdržel. Srdce mu mírně zvýšilo tepovou frekvenci, když vybíral ze svazku klíčů ten správně zrezivělý pro stejně zrezivělý zámek. Klíč zapadl do zámku ihned.

Prudce jím otočil.

Otevřel dveře, vklouzl dovnitř a pohotově zavřel. Stihl si všimnout jenom ruky, která se k němu natahovala, než se zastavila těsně před dveřmi. Tiše vydechl, ale srdce mu pořád splašeně bilo. Viděl tři muže. Neviděl jejich tváře, jen obrysy… Byli velcí.

Když jeden z nich zacloumal klikou a celými dveřmi, napadlo ho, že možná měl předtím vyzkoušet, kolik toho ty dveře vydrží, nejen zámky. Tiše polkl, aby to vydržely.

Srdce mu pořád nepřestávalo splašeně bít.

Ozvala se dunivá rána, když někdo jiný zabušil pěstmi do dřeva.

Ještě chvíli bojovali se dveřmi, které Max pro jistotu zamkl a čekal na druhé straně u stěny, než konečně všichni tři odešli.

Teprve poté dlouze vydechl a opřel se o stěnu. Neuvědomoval si nepříjemný pot, který ho polil.

Chybělo jim tak málo…

Co byli zač?

Byli to snad útočníci, které popsala Lucy?

Je snad na řadě, protože je moc chytrý?

Škubl s sebou, když se ozvala další dunivá rána.

Něco mu proletělo před očima a přistálo to na zemi.

To jen dveře vyletěly ze zrezivělých pantů, když do nich jeden z mužů naštvaně kopl vší silou.