Max ani nemrkl, jen se očima podíval na místo, kde předtím z posledních sil stály staré dveře, a sledoval muže, který je před malou chvílí vykopl. Rozhodně to nebyl typický obrázek nadopovaného svalovce plného steroidů – ty svaly byly pravé. A toho se Max obával nejvíce. Jistě by dokázal způsobit modřinu či dvě jen mrknutím oka, roztrhání trika nebo pořezání by byla úplná maličkost. A ti další vedle něj taktéž. Momentálně byli ze dvou třetin podezřelí. Třetí třetina na sebe nenechala dlouho čekat – rysy, které oběť dokonale nakreslila, také seděly, s každou nedokonalostí ve tváři. Ať už se mu to líbilo, nebo ne, právě teď měl na prahu tři osoby, které přemýšlejí svaly, nikoliv mozky, a to byl problém. Zkusit na ně promluvit, nerozuměli by mu. Rozumí jen svalům a pěstem.

Ten, který tak ladně dokázal oddělit dveře od pantů, byl dle všeho vůdce. Na druhou stranu – proč by se tím obtěžoval zrovna on? Kdo z nich měl tu vyšší pozici, aby ty duté hlavy spojil dohromady? Nebo je spojil někdo jiný? Chytřejší? Co jim slíbil, když zaútočí na Lucy a nyní i na něj? Nebo jednali na vlastní pěst? Chránili tím někoho? Jen hlupáka by napadlo, že se jedná o omyl. V očích jim jasně viděl, že jsou si jisti tím, co nyní udělali.

A rozhodně nešlo jen o obyčejnou loupež.

Vstoupili dovnitř a Max se rozhodl pro ústup. Pořád je sledoval a couval. Velmi rychle si dokázal spočítat, kolik kroků mu zbývá, než se dostane ke dveřím. Od koupelny. Je tam malé okno. Zámek nefunguje. Když bude dostatečně rychlý, možná je zdrží na pár vteřin – ty mu budou stačit na otevření okna a útěku. Nebo se taky stane, že dveře rovnou vyrazí a jeho snaha tak přijde vniveč. Nemusel na ně mluvit a dělat divadélko, že neví, proč jsou tady. Jen hlupák by takto reagoval.

Za zkoušku to ale stojí.

Stiskl kliku od dveří. Vypočetl si jejich kroky.

Přesně jak si naplánoval – když jim zbývalo už jen pět kroků, pronikl do koupelny, nechal dveře, aby se samy zabouchly silou a rychle se hnal k oknu. Otevřel ho a pořád neslyšel, jak se dveře koupelny otvírají. Váhal jen vteřinu. Když je potom další kopanec vyrazil, rychle vyšplhal do okna a zmizel v něm.

Ať chtějí cokoliv, nic u něj nenajdou. A pokud šli po informacích, které má v hlavě, ani ty nezískají.

Měl by někomu zavolat? Té neschopné bandě? Má se na ně spoléhat, že alespoň jeden z nich dorazí v čas, aby je zatkl? Mohl to udělat on, ale co by sám zmohl proti tolika hromotlukům? Stálo by mu to vůbec za to?

Nevěděl, jak dlouho utíkal, když se konečně zastavil, aby popadl dech. Možná to byl blbý nápad, ale raději zmizne, než aby jim dal podnět k něčemu dalšímu. Rozhlédl se kolem. Musel se zorientovat. Po chvíli zjistil, kde byl. Vytáhl mobil a vytočil něčí číslo, než se rozběhl zase kupředu.

Dávat jim naději, že ho uvidí, rozhodně nechtěl.

„Volaný účastník je dočasně nedostupný-…“ ozval se otravný hlas po chvíli. Max tu otravnou ženskou ihned vypnul. Neměl náladu poslouchat prázdnou frázi, kterou slyšel už tolikrát. Zkusil to znovu, několikrát.

‚Tomuhle ty říkáš spolupráce?!‘ pomyslel si Max vztekle, když mu ani nyní Alfréd nezvedal telefon.

Zpomalil, aby vytočil Alexovo číslo.

Zastavil až po chvíli, kdy slyšel nabití zbraně. Mobil pořád vyzváněl. Slyšel zvuk podpatků, když osoba přešla k němu zpoza rohu. Malou policejní pistolí na něj mířila. Pod chabým světlem pouliční lampy ji však rozeznal – byla to ta samá osoba, která na něj zaútočila v onom divném úkrytu. Výška by odpovídala. Neviděl její tvář.

Samanta, se skrytou tváří, k němu přešla, pistolí na něj mířila. Zastavila se jen kousek od něj a zvedla ruku, aniž by mu cokoliv řekla. Ale on pochopil.

Po chvíli se z mobilu ozvalo tiché, rozespalé: „Co se děje, Maxi?“

Nadporučík Blackberry nebyl moc rád, že ho někdo probudil, když se mu sotva podařilo usnout, ale zlobit se nemohl – věděl, že by mu Max nevolal uprostřed noci jen tak nazdařbůh. Max však nyní mluvit nemohl.

Rád by mu řekl, co se stalo, co se děje… ale také měl pět pohromadě, aby věděl, že pokud promluví, žena před ním nebude váhat a zastřelí ho. Nakonec ji nechal, aby si mobil sama vzala a vypnula hovor. Oba se dívali vzájemně do očí – tak chladné oči měla pouze jedna žena v tomto městě. Nikdo nemohl mít chladnější oči než Samanta.

Samanta hovor vypnula ve chvíli, kdy se Alex znovu zeptal, co se děje. Nechala tak nadporučíka Blackberryho zmateného a probuzeného uprostřed noci.

Zahodila mobil do popelnice.

„Myslel jsem si to,“ zašeptal Max tiše.

„Měl jsi dát na svou intuici ihned. Jinak by ses do této šlamastyky nedostal,“ usmála se zpoza šátku, který měla přes tvář.

„Proč ta maska?“

„Nepotřebuji, aby mě někdo potkal uprostřed noci ozbrojenou.“

„Logické,“ uznal Max.

„Projdeme se…? Nebo spíše projedeme?“

Max věděl, že nemá na vybranou. Z popelnice se ozvalo vibrování mobilu. To se jen zmatený Alex snažil dovolat tomu, kdo ho probudil uprostřed noci. Nejistě udělal prvních pár kroků, než ho vedla bůhvíkam. „Posedlost vrahem tvého bratra?“

„Můžeš to tak nazvat. Nebo také posedlost bratrovými vrahy.“

„Vrahy?“ otočil se na ni, ale Samanta mu hlavu otočila prudce zase zpátky.

„Každá oběť má více vrahů. I tišší svědci jsou vrazi. Jeden je vede, ostatní mlčí, aby nebyli také zabiti. Tentokrát však osud dohlédne, aby i tito tišší svědci byli potrestáni.“

„Svědci, kteří neřekli to, co měli?“

„Svědci, kteří mlčeli, když bylo třeba. Svědci, kteří raději dělali tupé ovce, než aby mluvili pravdu.“

‚Nebo ji neznali,‘ pomyslel si Max. Samanta ho vedla nočními uličkami, které byly až překvapivě tiché. Očekával bouřlivý život, o kterém tolik slyšel. Chicago je město nočního života, ne? Tak proč je zde tak ticho?

Všiml si stejného auta, které viděl i předtím. Jen si tak tiše potvrdil se všemi fakty, že to byla Samanta, kdo ho tehdy napadl. Stála taky za vypálením onoho domu? Ne… Stavba těla by neseděla. Ten, kdo vypálil onen podzemní dům, byl muž. Samanta mu otevřela dveře a pistolí poukázala, aby si vlezl dovnitř. Předtím než tak učinil, sebrala mu zbraň.

Doposud ho měla na očích – mohla mít tak plnou sebedůvěru, že se nepokusí o nic hloupého. Ale nyní – těch pár vteřin by mohlo způsobit její prohru.

Nejistě se usadil na místo řidiče.

Nejlepší bude neodporovat.

Samanta si Maxovu zbraň dala na místo té své. Usadila se na místo spoluřidiče a hlaveň pistole pořád mířila na Maxe.

„Jeď, řeknu ti směr,“ usmála se na něj chladně a konečně sundala šátek z obličeje spolu s kapucí. „A raději žádné voloviny.“

Max spolkl svou poznámku a raději se rozjel kupředu. Samanta se opřela loktem o dveře a usmála se tím úsměvem, který mívají vítězové.

„Co je tak vtipného?“ nemohl si odpustit svou otázku Max.

„Že jsi to věděl, očekával a stejně jsi naletěl. Doufám, že ta rána do hlavy byla pořádná a že ses probudil,“ div nevyprskla smíchy.

„Nemohl jsem jít proti celému týmu, který ti slepě věřil. Nikdo nechce zradit své spolupracovníky.“

„Ale ty s tím očividně nemáš problém, že?“

Max pevně stiskl volant mezi prsty.

„Řekni mi, když zalžu,“ vyzvala se ho ke hře, když nastavila navigaci, která je naváděla na nějaké místo. „Budu ti vyprávět o tvé minulosti, co z tebe dokážu vyčíst. Můžeš mě kdykoliv zastavit a opravit. Oba máme ten nádherný zlozvyk pozorovat lidi víc, než je třeba – a všímat si tak skrytých detailů.“

Všimla si, jak Max znervózněl. Věděl, že mluví pravdu. A to ho děsilo. Jen z několika málo pohledů z něj dokázala číst, stejně jako on z ní.

„Začněme třeba s tvou orientací,“ zaútočila Samanta přímo, „spíše než homosexuála bych tě nazvala bisexuálem. Proč? Vztah se ženou. Na prstě je ještě trochu výrazně zúžená část. Tudíž tam byl prsten. Nyní žádný nenosíš a na prsteníčku se nenosí jen tak obyčejný prsten. Kdyby ses ženil, proč by ses tak brzy rozváděl? Takže něčí snoubenec. Opustil jsi ji, protože ti práce byla přednější-…“

„Chyba,“ zastavil ji Max ihned.

„Ano, vím,“ usmála se Samanta hravě, „čekala jsem, kdy se ozveš. Práce se ti stala přednější až posléze. Předtím jsi chodil se ženou, požádal ji o ruku a ona souhlasila. Měla bratra. Tipovala bych v o dost mladším věku. Svedls jí nebohého, malého bratříčka a ona ti dala kopačky.“ Max prudce zabrzdil, ale Samanta mu přiložila pistol na spánek. „Neřekla jsem, že jsme na místě,“ dodala chladně, nebezpečně. „Jeď dál.“

Max pěnil vzteky.

Musel se uklidnit. Nemohl jí dávat tak okaté odpovědi. Jak však upokojit mysl, když byla tak všímavá?

„Nesvedl jsem ho,“ řekl jen a rozjel se kupředu.

„Dobře, takže tě ten nezletilý klučina svedl. Dlouho se ti dobýval do hlavy, než jsi souhlasil, mám pravdu? Souhlasil jsi až posléze. Udělal jsi to tak, aby to vypadalo, že jsi ho svedl ty. A on to posléze potvrdil. Nic by se nedělo, kdy tvá snoubenka… nebyla zároveň tvá šéfová.“

Max cítil nepříjemný chlad ze Samantiného hlasu. Měla pravdu. Ano, učinil všechno, aby to vypadalo, že mladší bratr jeho šéfové, bývalé snoubenky, byl bez viny, aby to byl on, kdo ho svedl.

„Další ráno jsi ho opustil, zlomils mu srdce a on si šel stěžovat své sestřičce. Ta ti potom dala lekci. Zbila tě? Možná trochu. Dala ti pár facek, možná i pěstí, ale pochybuji, že by zrovna ona řešila osobní věci pěstí. Elisa Shionová – tvoje bývalá snoubenka a vedoucí londýnské pobočky, která je známá dokonce i zde. Dovedla každý svůj případ do zdárného konce. Žádné neúspěchy nebo sólisty netoleruje. Týmová práce je všechno. Mám pravdu, Maxíku?“

Max mlčel a díval se upřeně na cestu, jen sem a tam očima sklouzl na obrazovku navigace, aby se ujistil, že jede správně.

„To ale není to, co tě žere nejvíce,“ usmála se Samanta a pohrábla mu vlasy, než mu je pevně stiskla. Přiložila mu hlaveň na krk a zašeptala mu do ucha: „Řekni, Maxi, zabils někdy?“

Nastalo ticho. Jen motor sem a tam zařval nebo brzdy zaskřípaly.

Maxovi se ozývala její otázka v hlavě pořád dokola a dokola. Znal odpověď. Ale nyní měl plnou hlavu toho, co všechno o něm věděla. Bylo to jen z pozorování, nebo to bylo vše napsané v oné složce, kterou jim o něm poslali? Věděli tohle všichni z pobočky?

„Vím, že ne,“ ozvala se mile. „A i kdyby – bylo to pro správnou věc, nemám pravdu?“

„Záleží na tom… jak definuješ správnou věc,“ odpověděl po delší době ticha.

Samanta se podívala z okna.

„Správná odpověď. Řekni, co se stalo tu osudnou noc… 26. října?“ zeptala se, ale odpověď už dávno znala. „Kdo tu noc zemřel tvojí zbraní?“

Max mlčel.

Ani výhružka hlavně na jeho spánku nezabrala.

„S tebou není žádná zábava,“ povzdychla si Samanta po chvíli.

Max se snažil zachovat chladnou hlavu. Pohlédl na navigaci. Nebyl schopný určit, kam tahle směšná cesta povede. A jaký bude mít tato hra dohru.

„Řekni, proč jsi tehdy vystřelil?“ zeptala se Samanta spokojeně.

„Nevystřelil…“ hlesl Max, snaže si zachovat čistou mysl… ale nemohl. Neměl rád svou minulost. Nechtěl se o ní bavit. S nikým. Chtěl na ni zapomenout. Obzvlášť na noc 26. října. Na to, co se tehdy stalo.

„Pravda. Vystřelila sama, že?“ zasmála se Samanta.

Max cítil, že mu dýchá těžce.

A Samanta si toho také všimla. Nátlak, vzpomínky, které si přál vymazat, událost, která se neměla nikdy stát, slova, která měla být zapomenuta. Tři osoby ta noc svedla kdysi dohromady. A jedna z nich se nedožila dalšího dne. Tehdy třikrát vystřelila Maxova zbraň. Svědkem toho byly pouze ti tři lidi. A jeden z nich zemřel. Max a druhý svědek si pravdu nechali pro sebe.

„Řekni, co se stalo dalšího rána? Co tě tu noc zavedlo do Johnovy ulice?“

John St.

Místo, které si přál zapomenout.

„No, vykládat mi to nemusíš. Ale on se bude zajímat,“ usmála se Samanta a podívala se z okna.

Opět je zaplavilo ticho.

„Dál se ptát nebudeš?“ přerušil ho Max.

„Není třeba. Umím si sama domyslet, co se tehdy stalo. Elisa Shionová a její bratr – oba na tebe měli velký vliv. Umím si představit, co se tu noc stalo. Kdo byla ta třetí osoba, která musela zemřít a proč. Kdo ji zabil, není přece důležité. Byla to tvá zbraň. A nezáleží, k čemu byla určena. Náboje pocházely z ní. Otisky byly tvoje, a přesto tvrdíš, že jsi nevystřelil. To je mi pozoruhodné. Tělo je přece důkaz. Byl mrtvý, když ho ráno našli.“

Max byl rád za červené světlo na semaforu. Zavřel oči a snažil se uklidnit. Zběsile bijící srdce mu však působilo třas po celém těle. Ta noc… Proč se ho vyptávala zrovna na 26. října? Už je to dávná minulost. Elisa se postarala, aby z toho moc velká aféra nebyla. Tu noc oba přišli o velký kus sebe samotných. Kdyby se každý z nich rozhodl jinak – sžírala by je společná minulost? Nebo by se vzali a žili šťastný život?

Ne.

To už by byla příliš velká euforie – nic takového, jako šťastný život neexistuje. Alespoň ne pro Maxe. Nebo pro Christinu.

----

Jsou lháři. Oba jsou lháři.

Milující rodiče… Dokonalý život… Šťastná minulost… Práce s nejlepšími přáteli… Pochvaly od nadřízených… Slibná budoucnost…

Jsou lháři.

Tak prolhaní, že ani jeden z nich netuší, zda ten druhý říká pravdu. Už to nedokážou rozeznat. Aby neranili jak city své, tak city druhých, naučili se lhát. Tak dobře, že se sami ztratili ve lžích. A proto nevědí – když někdo nebezpečný tak jako Samanta Sparksová odhalí jejich tajemství –, jak tuhle hrozbu zažehnají.

Milující rodiče nahradili dvě osamělé existence. Závislí v podstatě na čemkoliv – alkoholu, hazardu, drogách… Vše, co jim podstrčíte, stane se pro ně drogou. Bohudík – Maxovi se povedlo utéct z jejich spárů, ale Christina se nakazila jejich zkažeností. Také má závislost, která ji pomalu ale jistě ničí. Den i noc, celý probdí, když nedostane svou dávku. Před bratrem to tají, před svými známými lže, že se už vyléčila. Ale přitom ji to sžírá víc, než kdy jindy.

Dokonce i tuto noc probděla, protože nedostala dávku.

Vyčkávala u okna a sotva ho spatřila, vrhla se ke dveřím a utíkala mu naproti. Malý balíček a peníze výměnou za potřebnou dávku, aby zůstala v klidu a mohla i nadále pracovat. Jako obyčejný člověk.

‚Je mi líto, Yorku, ale dostal ses až příliš blízko,‘ pomyslel si muž s helmou na hlavě, když Christině dával její dávku. Div mu nelíbala ruce, jak mu byla vděčná. Muž se jen otočil za projíždějícím autem. Viděl, jak jeho řidič pevně svírá volant a soustředí se na svou cestu. A vedle něj plavovlasá spolujezdkyně, která pozorovala šťastnou, mladou a zlomenou ženu, která udělá vše, aby dostala svou drogu.

„Váš bratr by nebyl moc rád, kdyby se to dozvěděl,“ prohodil jenom tak.

„Nikdy se to nedozví,“ zašeptala Christina a zlomeně se usmála. „Raději zemřu, než aby tohle zjistil. Nechci, aby mě nenáviděl.“

„Skutečně?“

Christina jen přikývla, když tiskla balíček k prsům.

„Děkuji Vám, pane-…“ začala, ale muž jí přitiskl prst na rty.

„Nemusíš děkovat. Dala jsi svou částku, máš svou dávku, teď zmlkni,“ pronesl muž chladně, než přešel ke své černé motorce. Christina jen poslušně přikývla.

„Rozumím,“ zašeptala jen, než za sebou zavřela dveře.

Muž se rozjel kupředu, pronásledoval dodávku z bezpečné vzdálenosti.

Max si všiml motorky ve zpětném zrcátku.

„Nevšímej si ho, je to jenom doprovod,“ řekla Samanta, dívaje se z okna, ale pořád na něj mířila svou zbraní. Chtěla usnout. Chtěla se konečně po tak dlouhé době vyspat. Ale on jí to nedovolil. Takhle pitomý úkol jí zadat. To ho nemůže jednoduše zabít? O hlupáka méně! Ale chápala to. Dostala rozkaz a nesměla se vyptávat.

Max očima jen sem a tam sklouzl na obrazovku navigace. Netušil, kam ho Samanta hodlá zavést. Chce ho dostat mimo město, aby ho mohla zabít a nemít z toho problém? Proto se ho vyptávala zrovna na tu noc – chce ho zabít jeho vlastní zbraní? Sebevražda? Motiv? Jaký motiv by mu noviny přidělily? Nebo jaký by mu přidělila Samanta?

Ne, sebevraždu po něm chtít nebude.

Kdyby ano, řekla by mu to narovinu. Proč by dělala takovouhle šaškárnu? Potřebuje ho živého. A to bylo nyní stěžejní.

Na jak dlouho, nebylo podstatné – chce ho živého. Proto má bůhvíkolik minut, hodin na to, aby přemýšlel.

Motorka je po nějaké chvíli dojela a její řidič zaťukal na okno u Samanty. Ta ho otevřela a pozvedla obočí na motorkáře.

„Co se děje?“ zeptala se.

Ukázal jí jenom směr kupředu a potom doleva. Přikývla. I řidič přikývl, zrychlil a zmizel za levým rohem. Max se neptal, o co se jednalo. Zda to byla spojka… nebo spolupachatel.

----

Motorka po chvíli prudce zastavila.

Řidič si sundal helmu a vypnul motor. Vzal klíče a dal je do obálky. Obálku hodil do schránky, na které stálo David Hill. Kevin vzhlédl k oknu, kde bylo světlo. Sledoval svého bratra. Stál pod lampou. Snad si přál jít nahoru a vše mu říct, přiznat se, že zná totožnost toho, kterého celou tu dobu stíhají, že to byl on, kdo vypálil všechny důkazy, které Max našel. Chtěl mu toho tolik říct… ale nemohl. Pro jeho vlastní bezpečí. Shrábl si vlasy za uši. Pro jeho vlastní ochranu mu bude lhát. Sdělení, že byl přeřazen na jiný případ, mu přijde zítra ráno. Bude falešné, ale potvrzené. Nebude podezíravý. Nemá právo mu podkopávat práci.

Pevně stiskl řídítka a naposledy vzhlédl k oknu se světlem.

Pokud by zemřel – cítil by David zármutek? Nebo by si oddychl, že přišel o neschopného bratra, který se bál tmy? Ke strachu měl důvod – nechtěl, aby byl pohlcený démony, kteří se po něm sápali.

Motorku zaparkoval vzadu za domem a helmu položil na schody. Vypařil se do noci. Podezření, že to byl právě David, kdo vypálil onen podzemní dům, bude potvrzené. Zítra ráno také objeví mrtvou, promrzlou Lucy, která se zabila na schodech u vlastního domu ze strachu a z pocitu viny. Její ochranka si nic pamatovat nebude – chloroform odvedl svou práci dobře. Než si ho všimli, oba spali.

Dostal zprávu. Tiše si ji přečetl. Schoval mobil a vydal se na místo, kde ho poslali. Kopl do popelnice a klackem rozházel odpadky kolem. Zvedl mobil a uložil ho do igelitového sáčku. Jak lehkovážné, Samanto – mohli by ho tímto způsobem najít.

Rozebral mobil a vyndal SIM kartu. Zbytek opět zahodil. Shodil i ostatní popelnice, aby sem nalákal pouliční kočky a psy. Rozžvýkají nebo rozdrápají zbytek mobilu. Možná, že některé kousky nevědomky spolknou.

Nebyl na sebe pyšný, ale neměl na výběr.

Po chvíli mu došla další zpráva.

‚Vrať se, máme hosta.‘

Povzdychl si.

‚Takže to myslel vážně…‘ pomyslel si jen, vzhlédl k měsíci, který jasně svítil. Kolik mohlo být hodin? Proč si nikdy předtím nevšiml, jak je měsíc překrásný?

Plno věcí bereme jako samozřejmost – až potom jsou pro nás vzácností, když se blíží náš konec.

Trhl s sebou, když mu zazvonil mobil. Váhavě sledoval displej, který mu ukazoval, že mu volá David Hill. Sevřel víčka pevně k sobě, schoval mobil do kapsy a vydal se do temnoty noci. Daleko nedošel. Opřel se o chladnou zeď a tiše vydechl, když mobil konečně utichl. Nemohl s ním nyní mluvit. Neměl právo s ním kdy víckrát promluvit – pro jeho vlastní bezpečí.

----

Alex neměl klidné spaní.

Proč ho vůbec Max probudil?

Snažil se mu dovolat, ale po delší době mu mobil hlásil, že volané číslo není dostupné. Začínal mít obavy. Proč by mu volal? Navíc – pochyboval, že by ho otravoval jen tak. Převaloval se z jedné strany na druhou a snažil se rozpomenout na zvuky kolem, když mu Max volal. Nic ho nenapadalo.

Možná mu vypadl signál. Možná se strachoval příliš. Nebo možná Max jen vytočil špatné číslo. Ale proč by potom byl nedostupný? Proč by se neomluvil? Alespoň SMSkou… Tohle se Maxovi nepodobalo.

Pravda, dlouhou dobu ho neznal, ale rozhodně byl schopný rozeznat jeho povahu.

Posadil se na postel. Osoba vedle něj se rozespale pohnula. Prohrábl jí vlasy, než vylezl z postele, převlékl se a vydal se ven. Nerad by budil pokojný spánek ostatních.

Prošel tiše po chodbě a nakoukl do pokoje, kde v jedné postýlce spaly dvě dívky, dvojčata, schoulená k sobě. Upravil jim přikrývku, prohrábl vlásky a podal své dceři vlevo medvídka, kterého upustila.

Zavřel za sebou dveře a sešel dolů do kuchyně. Přečetl si dnešní noviny, zatímco si bral prášky na spaní.

Hodil noviny do koše.

Opět se vysmívali jejich práci.

„Alexi?“ slyšel hlas své ženy a otočil se na ni. Mile se usmál.

„Běž si lehnout,“ řekl mile. „Jen si beru prášky.“

Žena s tmavými vlasy barvy podzimního listí jen přikývla, než zase zmizela nahoře. Alex pohlédl z okna a opřel se o stůl. Vypil sklenici vody a vyndal noviny z koše. Přečetl si článek ještě jednou a pozorně. Novináři někdy vnímají věci jinak – proto je důležité zůstat nestranný. Mohou Vám totiž nevědomky napovědět, kde děláte chybu a na co by se zaměřili oni. Přečetl si článek několikrát, než vytočil Kevinovo číslo.

Obsazeno.

Zkusil tedy Davida.

Obsazeno.

Napsal tedy Davidovi SMSku.

‚Zítra pojedu za Lucy a zeptám se jí na podrobnější vztahy všech těch lidí mezi sebou. Třeba se ukáže nějaká spojitost mezi jednotlivými z nich.‘

Pohlédl na hodiny.

Hned poté napsal Davidovi omluvu, že mu píše v tak nekřesťanskou hodinu. Umyl sklenici, sklidil prášky a vydal se po schodech tiše nahoru. Objal svou ženu a zíral do tmy. Na otázku, zda nemůže zase usnout, jí jen políbil na líc. Nechtěl, aby jí ubíral spánek. Po chvíli jen slyšel její tiché oddychování. Trvalo mu delší dobu, než konečně také usnul. Sice jen na pár hodin, ale přeci…

----

Max dorazil na místo, kam ho celou tu dobu vedla navigace.

Samanta mu řekla, kde zaparkovat. Vyšla ven jako první a přikázala mu vystoupit. Nepřiznala to nahlas, ale byla překvapená jeho poslušností. Nebo vychytralostí – ví, že nemá nabitou zbraň a chce, aby se sama usvědčila? Ne, zašla už tak daleko. Nesmí polevit.

Maxe už dávno napadlo, že by nemusela mít zbraň nabitou, jinak by mu jí tolik nevyhrožovala. Kdyby byla nabitá, nemohla by riskovat, že by omylem vystřelila a způsobila tak hluk kolem.

Samanta mu ustoupila stranou, aby mohl jít kupředu. Max se rozhodl ještě chvíli hrát její hru. Společně přešli k opuštěnému domu. Vše kolem bylo zdemolované nebo polorozpadlé. I tento dům vypadal, že se každou chvíli zhroutí, ale základy měl očividně pevné. Zastavil se před dveřmi a očima pohlédl zpátky na Samantu. Podala mu klíče od šedých dveří.

„Ten třetí, s černým pruhem,“ upřesnila mu, když sledoval svazek klíčů, které mu podala. Pevně držela zbraň oběma rukami. Musela zůstat klidná. Tím se však o to víc usvědčila. Jen hlupák by nepoznal, že její zbraň není nabitá, když udělala tak dětinskou chybu. Max otočil klíčem v zámku a otevřel dveře. Popostrčila ho pistolí kupředu. Rozhlédla se spěšně kolem dokola, než dálkovým ovladačem zamkla auto a vydala se za ním. Rozsvítila stará světla, žárovky děsivě problikávaly, když pod nimi kráčeli.

Vedla ho po schodech nahoru.

Měl zariskovat, nebo počkat, co z toho vyleze?

„Hni se,“ řekla mu zle a pohrozila mu zbraní.

Max reagoval instinktivně – prudce se otočil a výhodou mu nyní bylo, že byl o dva schody nad ní. Bylo proto snadné jí vykopnout zbraň z ruky a chytit ji za zápěstí, než by byla schopná se vytratit. Přitiskl ji na zábradlí a držel pevně.

Tohle byla už skutečně fraška.

„Už se opravdu přestávám bavit,“ uznal popravdě.

Samanta se zamračila. „Ty hajzle… kdy ti to došlo?“ zasyčela vztekle.

„Pravda, na chvíli jsi mě zmátla – ale jen málokdo by riskoval, že by mě střelil, že by způsobil hluk. Byla jsi až příliš sebevědomá. To byla ta chyba. Věřila jsi, že i bez zásobníku mě dokážeš přimět poslouchat. Musel bych být ale úplně slepý, abych si toho nevšiml ihned. O co ti doopravdy jde, Samanto? Chtěla sis snad ověřit informace, které si na mě sehnala, abys je použila proti mně? Nebo…“ začal a potom se zarazil. ‚Je to snad její záměr mě tady zdržet, aby Lucy-…‘

Pustil ji a rychle se vydal dolů o schodech. Samanta po něm však skočila, až se oba skutáleli dolů. Nemohla dopustit, aby narušil jeho práci. Na zem dopadl jako první Max. Další náraz dospělého těla a funkce gravitace vyústily v další prudký náraz jeho hlavy do země. Pohltila ho temnota a bolest.

Samanta z něj hned slezla, připravená se bránit, ale s trochu splašeným dechem sledovala, že pořád leží na zemi. Rozhlédla se spěšně kolem, než utekla pryč, zamykaje za sebou dveře. Zbraň, které se předtím dotýkal jen ona svými rukavicemi, mu nechala po boku. Jeho vlastní si nechala. Nasedla do auta a prudce se rozjela kupředu, až se rozvířil prach. Srdce jí pořád zběsile bilo. Je to maniak?! Proč to udělal? Pevně si stiskla odřené koleno.

Po cestě ji napadlo, že se ho měla zbavit. Takhle jim bude pořád narušovat plány. A musí také poslat zprávu, aby tam ostatní nechodili. Vztekle udeřila do volantu. Zpanikařila a vše pokazila. Nervózně si okusovala nehet na levé ruce, zatímco jela ulicemi jako splašená.

Nevšimla si červeného světla na semaforu, které jí nařizovalo, aby zastavila. Všimla si, až reflektorů jiného auta. Trhla hlavou doleva, aby ji reflektory oslepily, než do ní vrazilo o dost větší auto, posunulo černou dodávku spolu s ní ke zdi a konečně se zastavilo. Rána vzbudila lidi okolo, kteří se ihned seběhli k nehodě.

Samanta něco křičela.

Nikdo jí nerozuměl. Všichni si mysleli, že mluví z cesty. Snažila se dostat z auta. Až po delší době jednoho člověka napadlo, aby jí pomohl. Dostal ji z auta a posléze i toho řidiče, který byl v šoku. Oba přežili, ale měli zranění. Muž, který Samantu vytáhl z auta, se ihned vypařil. S kapucí na hlavě. Nepotřeboval, aby ho někdo identifikoval v tuto noční hodinu.

Samanta křičela na ostatní kolem ní, aby se k ní nepřibližovali, zatímco se rozháněla rukami. Byla nebezpečná sama o sobě. Muž, který se ji snažil uklidnit, schytal pěstí do nosu, až mu začala téct krev.

„Nepřibližujte se ke mně!“ zaječela děsivě.

Někdo byl kupodivu natolik inteligentní, aby zavolal policii i sanitku zároveň.

To brzké ráno bylo do policejního protokolu zapsáno, že se dvě auta srazila kvůli nepozornosti obou řidičů. Na vině byla Samanta, ale druhý řidič ji z nepochopitelného důvodu chránil. Až potom si žena na recepci všimla jednoho významného rysu. Srovnala ho s portrétem oné mladé dívky. Když už muž skoro opouštěl budovu, zakřičela na strážníky, aby ho okamžitě zadrželi. Všichni na ni hleděli, jako na blázna.

Rychle letěla na vysokých podpatcích ke dveřím, než ho na ně přitiskla.

Osvětlila jim situaci, zatímco mu držela ruku za zády.

David přijel do práce, aby viděl muže přitisknutého na sklo od vchodových dveří. Bylo mu vše osvětleno Alexem, který zde dorazil, jako obvykle, předčasně. Když se David porozhlížel po zbytku týmu, nenacházel nikoho.

Muže vzali do vazby a Samantu na výslech.

David a Alex směli jen čekat na výsledky.

„Kde je vůbec York a Riddle?“ zeptal se David profesionálně.

„Ještě nedorazili,“ přiznal Alex popravdě.

„A… Hill?“ zarazil se.

„Kevin taky ještě chybí,“ odvětil nejistě, když mu podával ranní kávu.

„Rozhodně se rozhodli všichni flákat…“

„Možná za to nemohou, doprava bude nyní na špičce, tak někde třeba uvízli.“

„Jinými slovy se flákají.“

„Nepodezírej je tolik, Davide. Důvěřuj jim trochu, ne?“

David upil ze svého šálku kávy a položil ho stranou. „Zajímalo by mě… co se tam skutečně stalo? Kdo je na vině?“

„Bude to znít možná krutě, ale dle záznamů Samanta.“

„Skutečně?“

Alex mu po chvíli záznamy ukázal. „Tady… Jela na červenou a řidič druhého auta měl zelenou, takže jel v pořádku.“

David se zamračil. „Můžeš zjistit, odkud přijela?“

„Proč?“ zeptal se Alex zmateně, ale učinil tak. Sledovali Samantino auto po celou dobu její cesty. David se snažil rozeznat starou budovu, ze které vyšla. A potom je oba zarazilo něco jiného. Předtím dovnitř vešla s nějakou jinou osobou, ale vyšla sama.

Oba jenom zajímaly dvě věci – kdo to byl a proč tam šli spolu?

----

Když se Max konečně při východu slunce probral, hlava se mu točila. Pomalu se zvedl alespoň na lokty a viděl nějaké velké boty. Snažil se zaměřit a vzhlédl očima, aby spatřil přísný pohled.

„Alfréde?“ zeptal se zmateně.

Co tady děláš?