Max zavřel oči. Musí na chvíli vypnout, jinak mu tady z toho vážně přeskočí. Sedm obětí. Patří k nim i Annie Riddle? Lže mu Alfréd nebo mluví pravdu? A pokud ano – proč by tak moc znejistil, když se ho ptal…?

Ne – nenech se oklamat!

Prudce se od Alfréda odsunul a upravil si uniformu, kterou mezitím Alfréd stihl vytáhnout z kalhot a vysunout nahoru, aby se dostal blíž. Myšlenky se mu rozutekly. Musel se rychle uklidnit. A vyjádřit se. Než si to Alfréd vyloží nějak jinak, než on sám zamýšlel.

„Myslím,“ začal, aby si v hlavě ještě naposledy utřídil, co mu řekne, „že bude lepší, když odejdeš.“

Alfréd mlčel a sledoval muže, který se od něj dostal jen pomocí tří kroků tak daleko. Pokojně se k němu přiblížil, ale viděl, že i Max před ním couval. Dokud měl kam. Když vrazil zády do zdi, uvěznil ho mezi zdí a svým tělem, pozorně sledoval reakci v jeho očích v těsné blízkosti. Max mu pohled opětoval, nebyl to však pohled dravé šelmy.

„Moc se do toho nezapleť, Yorku,“ řekl Alfréd odměřeně a odtáhl se. Ještě dodal: „Dobrou noc.“ a potom odešel. Max se za ním mlčenlivě díval, než sjel po zdi dolů. Rukou si přejel po místech, kde se ho předtím Alfréd dotkl. Cítil v nich příjemné vibrace a teplo, které se šířilo do celého těla. Zavřel oči a tiše vydechl.

Hleděl do stropu a představoval si mapu, kterou si tak pracně vypracovával díky všem věcem, které doposud objevili, nebo fotkám, které pořídili. Nakonec oči zavřel. Nemělo to smysl. Takhle s tím nepohne.

Ani horká sprcha mu nepomohla. Chvíli poté si uvědomil, že se chová jako psychopat, když si na zamlžené zrcadlo snažil psát poznámky. Zabalený do županu se usadil do prázdné místnosti a přemýšlel. Kapky vody, které mu padaly z vlasů v určitém intervalu, ho znervózňovaly. Opět se zahleděl do stropu a pokračoval ve vytváření té mapy. Kdo bude další na řadě? Stihnou tomu tentokrát zabránit?

Zítra navštíví Christinu. Nebo by měl zůstat doma? Projít se městem, poznat ho blíže? A co místní obyvatelé – nemohli by si na něco vzpomenout?

Nepostřehl ani chvíli, kdy usnul.

Den volna… Pamatoval si ještě několikadenní službu bez možnosti pořádného spánku nebo přestávky pod vedením své vedoucí – a tady se jen tak oznámí, že mají den volna? Co takhle varovat pár dní předem? Měl by být rád, že má volno, ale kvůli tomu tady přece nejel, nebo snad ano?

Christina, sotva to zjistila, rozhodla se, že svému milovanému bratrovi zpříjemní den tím, že si pro něj okamžitě přijela. Auto by se mu hodilo. Christina se na něj ihned ve dveřích vrhla a ptala se ho na žhavé otázky, zda mobil skončil v koši po zamilované noci plné orgasmu, nebo ho zalehl, když si sám sobě snažil udělat dobře. Výhružky typu, že ji nechá zatknout za pobuřování a pomlouvání, přesněji řečeno překrucování pravdy, ji očividně nezajímaly. Byla zvědavá, zda Max čirou náhodou nepřijel, aby si tady užil s místními strážníky.

„Zkoušel jsi to snad na Alfréda, který tě odmítl?“ zeptala se pobaveně, div na ni Max, který byl tak štědrý, že ji pozval na kávu, málem nevylil oba kelímky s tekutinou, která se kávě podobala jen zdaleka. Bylo by to v sebeobraně! A všechny by o tom přesvědčil. Jen jí věnoval milý úsměv a pokojným hlasem odvětil stručně:

„Ne.“

„Aha, takže to Alfréd zkoušel na tebe.“

„Proč si myslíš, že by ta zarostlá opice na mě něco zkoušela?“ zeptal se dotčeně.

„Takže nakonec nezasunul?“ zeptala se s úšklebkem. Max se na ni mile usmál.

„Chytrá holka. Kdyby ano, asi bys našla ráno noviny s článkem o muži bez penisu,“ odvětil Max s naprostým klidem a lhostejností. Christina zamrkala, než se rozesmála na celé kolo. Strhla na ně pozornost všech. Dobrá práce, Christino.

„Vážně mi ty tvoje žertíky chyběly,“ poznamenala upřímně.

„Nelitovala jsi toho někdy, že ses odstěhovala do Ameriky?“

„Ne, brala jsem to jako možnost útěku. Předtím jsi toho taky využil a mě jsi vzal s sebou. Nechtěla jsem ti už prostě viset na krku.“

Max se po chvíli usmál a řekl jen: „Změňme téma.“

Christina s úsměvem jenom hrdě přikývla. „Jak je v práci?“

„Jde to…“

„Posunuli jste se nějak v těch vraždách?“ zeptala se zvědavě. Max chvíli váhal, než z kapsy vytáhnul jakousi starou fotku. Položil ji tak, aby ji neviděla, a posunul po stole směrem k ní. Christina zamrkala. „Víš o tom, že porušuješ pravidla?“

„Pamatuješ si, kdy jsi odešla z domu?“ zeptal se Max místo odpovědi. Christina se zamyslela jenom na chvíli, než řekla:

„Asi před šesti lety. Získala jsem tu práci, tak jsem se přestěhovala. Pamatuješ?“

Max přikývl a něco si zapsal na papír. Zmateně zamrkala a nervózně se usmála.

„To je výslech?“

„Podívej se na tu fotku…“ vyzval ji místo odpovědi. Christina ho poslechla a starou fotku obrátila. Chvíli zůstala zticha a smutně se usmála, přejela prsty po poničené části.

„Odkud ji máš?“ zeptala se tiše.

„Byla na místě činu u první oběti… Jesse Sparkse,“ vysvětlil krátce. Christina ji stiskla mezi prsty a mírně do ní zaryla nehty.

„Aha,“ hlesla tiše. Max ji pokojně sledoval a poukázal na poničenou tvář.

„Jsi to ty?“

Christina mlčela, než se najednou usmála. „Ale co tě nemá?“ zeptala se mile. „Jak mohu vědět, zda jsem to já nebo někdo úplně jiný, když obličej nevidím? Takhle mě nelekej,“ dodala žertovně a poplácala ho po rameni. „Docela se mě dotklo, že sis myslel, že bych to mohla být já. Co si to o mně vůbec myslíš! Jsem odjakživa na soukromé škole, zapomněl jsi? Proto jsem se všeho vzdala!“

A na důkaz svých slov mírně bušila do stolu a rázně přikyvovala.

Max si v duchu oddychl. Věděl to – ale potřeboval mít jistotu. „Ovšemže to vím,“ usmál se na ni mile a musel se jí omluvit, že ji podezříval. Šťouchla ho do ramene. Chápala, že musí podezírat všechny. Překvapilo, když fotku krátce poté opět schoval. „Vzhledem k tomu, že mám po dlouhé době den volna – a nevím, jak s ním pořádně naložit – co si takhle vyrazit? Jenom my dva?“

„Nebude tvůj nový objev žárlit?“ zeptala se provokativně. Max se ušklíbl.

„Můžeš se zklidnit – nikoho nemám a ani neplánuji.“

„Hodláš pokračovat v sebetrýznění? Proč prostě nepodlehneš hned prvnímu-…“ začala, ale Max jí zacpal pusu.

„Chceš, abych ti nasadil želízka?“

Viděl jiskru v jejích očích. Christina ihned ožila, div po něm neskočila a neslintala jako pes. Max nad svou masochistickou sestrou zakroutil hlavou. Vyčítala mu, že by ji takhle provokovat neměl, když se trochu zklidnila, a napila se kávy. Max naposledy pohlédl na fotku a přejel po ní rukou. Jen se zeptal, jak se jmenovala ta škola, kde pracovala.

„Organizace, ne škola,“ vypnula hrdě hruď. „Soukromá organizace se zaměřením na děti z problematických rodin nebo se sklony k problematickému chování.“

Max se nad tím zamračil. „Jak jsi to říkala?“

„Soukromá organizace se zaměřením na děti z problematických rodin nebo se sklony k problematickému chování,“ zopakovala mu Christina hrdě, než se smutně usmála. „Škoda, že už neexistuje…“

„Proč?“

„Nebylo dostatek financí a nikdo nás podporovat nechtěl,“ vysvětlila Christina a potom pohlédla do svého poloprázdného šálku s kávou. „A také…“

„A také?“ zamrkal Max zmateně. Christina chvíli mlčela a nepřítomně míchala zbytek kávy, než se najednou zářivě usmála, vstala a omluvila se, že si musí odskočit. „Jasně…“ zabrblal Max a díval se za svou sestrou. ‚Podezřelé…‘ pomyslel si jen a pohlédl do svého šálku, snaže si utřídit myšlenky.

Christina zmizela v malém prostoru dámských toalet a opřela se o dveře. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Přešla k umyvadlu a chvíli se na sebe jen tak tiše dívala. Opláchla si obličej, aby se vzpamatovala, a několikrát se udeřila do tváří, dokud jí nezrudly. Rázně vydechla a vzhlédla znovu.

‚Nemohu mu to říct… nemohu se doznat k tomu zločinu… který jsme tehdy spáchali všichni,‘ pomyslela si Christina a smutně se usmála. ‚Promiň, Maxi. Musím lhát, abych ochránila sebe. Abych ochránila všechny. Abych… nezneuctila památku Annie.‘

Zastavila vodu.

Po delší chvíli se konečně vrátila na své místo, opět s rozzářeným úsměvem na tváři, aby na ní bratr nic nepoznal. Byla ráda, když jí úsměv opětoval. Když se jí provokativně zeptal, zda se šla nalíčit, praštila ho po hlavě.

„Nepotřebuji se líčit, stačí mi přírodní krása,“ řekla hrdě.

Možná to způsobila vlažná káva nebo špatně upečená sušenka nebo slova Christiny, která vyvolala v Maxovi tak bouřlivou reakci v podobě smíchu, anebo to možná bylo prostě jenom z toho důvodu, že Christina vypadala naprosto příšerně, když se vrátila z toalet. Vysloužil si další pohlavek. A kdyby měl zbraň, jistě by mu i jí pohrozila. Místo toho si z něj tropila legraci, že mu důvěřují jenom tak málo, že doposud nemá zbraň.

„Jenom odznak, který můžu sehnat v každém obchodě za méně než dolar, když jsem úspěšná!“ řekla hrdě. A tím Maxe pohřbila. Hluboko, hluboko pod zem.

„Baví tě mě mučit?“

„Neskutečně moc.“

‚Proč se vůbec starám?‘ pomyslel si Max zkroušeně. „Vyber si prosím tě, zda upřednostňuješ masochismus nebo sadismus,“ poprosil ji tiše. Na to se Christina ušklíbla.

„Obojí,“ řekla rázně.

„To byla řečnická otázka…“ zabrblal Max a pohlédl ven z kavárny.

Christina se usmála, přehodila si elegantně nohu přes nohu a špičkou boty mu přejela po vnitřní straně stehna. Dočkala se však nehezké reakce v podobě odsunutí její nohy.

„Proč jsi tak mrzký a chladný? Takhle si nikoho nezískáš. Musíš se lidem více otevřít, můj milý bratříčku,“ provokovala ho s úšklebkem.

„Zaprvé: Jsi moje malá, dotěrná sestra, která by potřebovala naučit slušnému chování na veřejnosti. Zadruhé: Třeba po nikom netoužím,“ zamumlal Max tiše, překrývaje si ústa.

„Zaprvé: Je mezi námi rozdíl jenom ve výši dvou let, tří měsíců a osmnácti dnů! A zadruhé: Jestli tě pořád žere Elisa, tak-… Ach, promiň,“ začala Christina pobaveně, než se zarazila a pohlédla trochu k zemi. Max ji pokojně sledoval a jenom zamával rukou do stran, aby jí dal najevo, že se nic neděje.

„To, co se stalo, už je dávno minulost, kterou nehodlám zatěžovat svou mysl,“ vysvětlil skromně.

„Ale vždyť-…“ začala Christina.

„Řekl jsem, že tím nehodlám zatěžovat svou mysl,“ zopakoval Max pokojně svá slova s menším důrazem. Christina si povzdychla, ale přikývla.

„Fajn, kde chceš zavést? Nezval bys mě ven se slovy, abych vzala auto pro nic za nic.“

„Znáš místo z té fotky?“

„Z brány asi těžko mohu usuzovat.“

Přísný pohled jí však jasně dal najevo, že Max moc dobře ví, že to místo musí znát, i kdyby kolem něj jenom párkrát za den projížděla cestou do práce. Christina si povzdychla a vzdala svůj odpor.

„Vždycky mě překvapilo, že když jsi něco potřeboval, dokázal sis to vydupat i na mně… ale jenom tehdy, když to bylo opravdu nutné,“ zabrblala, když už se poutala na místo řidiče. „U rodičů bys to raději ihned vzdal.“

„S rodiči jsem měl dobré vztahy jenom tehdy, když byli oba zaměstnaní svými koníčky. Díkybohu, že se z toho už částečně dostali a začali vnímat trochu i realitu, kterou měli doposud zamlženou. I když to bylo na úkor naší konverzace a vztahů.“

„Otec si stěžoval, že matka-…“ začala Christina.

„Nechci se o tom bavit,“ přerušil ji Max ihned. Christina jen tiše přikývla, zatímco volantem točila doprava. „Spíše mi řekni něco víc o té vaší organizaci…“

„No, je to už delší doba… Byla jsem tam jenom chvíli. Většinou se jednalo o zazobané dětičky, na které rodiče neměli čas, tak jim chtěli kompenzovat lásku a sounáležitost nějak jinak. Tím, že jsme jim nahrazovali rodiče my. Nejednalo se však čistě jenom o bohaté, ale i o děcka z rozvrácených rodin – nebo mu například jeden nebo oba rodiče zemřeli, tak mu příbuzní zaplatili pobyt u nás. Nebo se jednalo o nezvladatelné sígry. Četl jsi nedávno noviny? Narážím na toho kluka, Patricka. Ten byl nejhorší ze všech. Ne, počkat – ještě jeden z nich byl horší než on… Přímo ztělesněné zlo.“

„To je tvůj subjektivní názor.“

Christina se zastavila a podívala se svému bratrovi do očí. „Není. Všichni to věděli a všichni to o něm říkali. Jen jeho opatrovnice, která ho vychovávala, si to odmítala přiznat.“

Max dostal nepříjemný pocit. „Chceš mi tím naznačit, že tím klukem myslíš… Jesse Sparkse?“

Christina přikývla. „Neřeknu, kdyby se jednalo o jednoduché žertíky, ale ten kluk… se už v raném věku vyžíval v mučení – jak mysli, tak i těla. Byl nezvladatelný. Působil krotce, jako beránek, ale… kdykoliv jeho opatrovnice odešla, tak se z něj stal učiněný démon. Říkám ti, uhlídat ho bylo i nad moje síly.“

„Opatrovnice?“

„Jo, myslím, že se jmenovala Samara, Sarah nebo Samanta, teď už vážně nevím…“

„Samanta Sparksová?“

„Přesně.“

Max se zamračil.

„Děje se něco?“

„Ne, to nic,“ zalhal. Proč mu Alfréd zatajil, že byl Samantin bratr až takový…? Možná, že se po čase změnil. „Jaký byl, když opouštěl tu vaši organizaci?“

„Pořád stejný. I když nevím, jaký byl předtím, než… Já jsem ho alespoň poznala jako kluka, který nikomu nic nedaroval. Dovoloval si na ostatní, a když se mu nepodřídili, tak s těmi, kteří tak učinili, si je dobírali. Postupně všichni opadávali. Neřeknu, kdyby se pral s kluky, ale on se klidně pral i s holkami. A aby dovršil své dílo, přemluvil všechny, aby si jeho zlost vybili všichni na tom jednom dítěti, které ho zrovna odmítalo poslechnout.“

„Proč jste to nenahlásili?“

„Byla to naše práce – vychovat je. Ale někteří byli nezvladatelní…“

„Nějak moc toho o něm víš.“

Christina se pousmála. „Jméno Jesse Sparks pořád viselo na tabuli hrůzy a říkali jsme mu šampión zla, protože tolik lektorů neodešlo za celou tu dobu existence té organizace, jako za jeho pobytu. A to je už co říct. Vyloučit jsme ho nemohli, ta Samanta platila dost vysokou sumu, plus ještě nějaké přídavky, abychom si ho tam nechali. Peníze navíc se hodili, ale ve finále jsme mu nijak nebyli schopni pomoct.“

Max jen chápavě přikývl.

Christina své slovo dodržela; vzala ho k místu z oné fotografie. Max pozoroval velký kostel, jehož stará stavba se tyčila vysoko do výšky a mužské, hluboké hlasy se ozývaly z jeho vnitřku, kde nejspíš probíhala bohoslužba. Vyšel ven a prohlédl si bránu, ke které přijeli. Zkontroloval ji s fotkou v ruce. Ano, toto je ta samá brána, jako předtím. Rozhlédl se kolem, vnímal každičký detail, který mohl být podstatný – nejen pro něj, ale i pro vše ostatní. Když mu chtěla Christina lusknout před očima, vydal se kupředu. Otevřel dveře kostela, přestože ho Christina tahala zpátky s tím, že nemůže jen tak vtrhnout dovnitř, když mají bohoslužbu. Očividně to nikomu nevadilo, a tak se Max porozhlédl kolem. Místo, kde Annie Riddle zemřela. Dobrovolně nebo nedobrovolně? Toť otázka.

Usadil se s Christinou, která ho tahala zpátky, do jedné z lavic a poslouchal řeč mužů v hábitech. Nikdy moc na víru nedával, věčně se dostával do sporu se svým otcem kvůli tomuhle. Nenápadně se rozhlížel kolem. Hledal vhodné místo, kde by ta nešťastná dívka mohla vydechnout naposledy. Jakékoliv místo by mohlo být vhodné – neznal ji. Nemohl posoudit, zda chtěla být lidem na očích nebo zda by se chtěla skrýt. Vyloučil místa, na která by se dostala po schodech. Takže v přízemí. Ale kde? Pokud byla introvert, tak by se dobrovolně zabila někde v rohu nebo za lavicemi, tak, aby nebyla vidět. Pokud byla extrovert, nevadilo by jí spáchat sebevraždu klidně i… Zarazil se ve svých myšlenkách a prudce vstal. Přerušil tak řeč jednoho z mužů a všichni jim věnovali pozornost. Jeden mu přísně ukázal, aby zůstal potichu, zatímco on rychle pochodoval kupředu. Muž před ním rychle odstoupil, arogantně se ho ptal, co si to dovoluje. Max prohlédl vyvýšené místo, kde muž doposud vykládal. Ne… Vyloučeno. Tady by se dívka nechtěla zabít. A ani ten největší psychopat by ji nedotáhl sem, aby ji zabil. Bylo by to příliš na očích, a to by nevyhovovalo ani jednomu z nich. Jí, protože je dívka, která by se podobné myšlence vysmála, a jejímu vrahovi, protože takhle by jeho dílo nebylo dokonalé. Psychopat ji nemohl zabít – ten by šel do extrému, jako je ukřižování. Jak tedy mladá Annie Riddle zemřela?

„Omlouváme se,“ usmála se Christina nuceně a tahala svého bratra pryč, pokojně se klaněje mužům v hábitech. Max byl pořád myšlenkami mimo. „Vážně jsi přepracovaný,“ podotkla, když ho vyvedla ven.

To už se jí Max opět vysmekl a ona si mohla povzdychnout a utíkat za ním směrem k hřbitovu.

„Maxi, co šílíš?“ zastavila ho konečně. Max jí neodpověděl, opět se jí prudce vysmekl a chodil rychlým krokem, rozhlížeje se kolem. „Co se děje?“

Nechápala, co to jejího bratra najednou popadlo.

Hruď se mu pomalu, nebezpečně zvedala, když se rozhlížel kolem sebe. Něco hledal. Ale co? Netušila, co si má myslet – zešílel, nebo ho něco napadlo?

„Maxi?“ oslovila ho znovu.

Povzdychla si, když popošel zase pár kroků a rozhlížel se. Soustředil se – čí náhrobek zde hledal? Když prošli několik řad pomníků pro mrtvé, rozběhl se o kus dál a díval se kolem dokola. Jenom on sám věděl, co hledal.

„Maxi, můžeš mi říct, co hledáš, abych ti mohla pomoct?“ zeptala se Christina, která ho následovala. Měla obavy, zda se nepomátl. „Jsi přepracovaný, pojď, odvezu tě domů,“ navrhla mu po chvíli, zatímco Maxovy oči přeskakovaly z jednoho náhrobku na druhý, když kráčel skrz další řadu.

Vzdala to.

Přešla k bráně a rozhodla se na něj počkat. Bedlivě ho však sledovala. Jestli její bratr zešílel a chce vykopávat hroby nebo snad dokonce krást náhrobky, bude ho muset zastavit! Kdyby alespoň tušila, nebo byla schopna poznat, co se mu honí hlavou, možná, že by ho mohla zastavit. Nebo mu pomoci.

Ale moc dobře věděla, že v tomto případě mu do hlavy neuvidí. Proto musí čekat.

Max si uvědomoval, že jeho srdeční tep se po každých pěti minutách zvyšoval. Ale mozek mu jel na plné obrátky. Hledal pouze jednu jedinou věc.

Odhrnoval již zarostlé náhrobky, zase vstával, aby mohl kleknout k jinému, v naději, že najde to, co hledá.

Christina už ani nepočítala hodiny, které na hřbitově se svým bratrem strávila. Zůstala jenom proto, aby ho hlídala. Pokud skutečně zešílel a bude chtít někoho vykopat, zastaví ho. Prozatím jenom chodí od jednoho hrobu k druhému a něco si tiše říká. Jména mrtvých? Vždyť je nezná, tak proč?

Max se najednou zarazil, vrátil se k jednomu náhrobku a strhal z něj sníh a mech, který na něm za tu dobu stihl už narůst. Když náhrobek odkryl celý, povzdychl si. Přešel dalšímu. Za chvíli už ani necítil prsty, jak je měl rozedřené a zmrzlé. Sníh a mech, kořeny a tráva kolem náhrobků – vše mu překáželo, aby viděl jména.

Když už mu svítala naděje, že najde to jedno jméno, po kterém prahl už od samotného počátku, povzdychl si.

To už k němu Christina přešla. Bylo pozdě. Bránu budou brzy zavírat. Pohladila ho po rameni.

„Pojď už domů,“ navrhla mu tiše, mile.

„Ještě ne,“ zašeptal Max tiše a obtížně vstal. Christina ho chytila za zápěstí a tím ho konečně zastavila.

„Neblázni, Maxi…“

Max mlčel, nakonec si povzdychl a tiše polkl. Když mu Christina nabídla rámě, přijal ho a opíraje se o ni kráčel s ní ze hřbitova. Jen ještě jednou se zastavil u jednoho z hrobů, odkryl jeho jméno a ztuhl. Ruce se mu zatřásly a posléze i on se lehce třásl.

„Maxi?“ slyšel hlas Christiny, která už mezitím stála u brány. Nakonec zavřel oči, zklidnil svou mysl. Je to vyloučené. Hloupost.

Vstal, oprášil si z kalhot sníh, strčil ruce hluboko do kapes a kráčel směrem ke své sestře. Když tentokrát on jí nabídl rámě, ještě jednou se podíval směrem k onomu náhrobku. Ne, to je hloupost, nesmysl. Tohle by církev nedopustila…

Delší dobu mu trvalo, než získal opět cit do konečků prstů, zatímco mu Christina vyčítala jeho šílené chování.

„Choval ses jako maniak,“ vysvětlila popravdě. „Co jsi tam vůbec hledal?“

„Jedno jméno…“ řekl Max krátce.

Christina si povzdychla.

„Takhle se nikam nedostaneme.“

„Kvůli práci.“

„Myslíš jméno jedné z obětí? Měl snad někdo z nich něco společného s tím kostelem?“

„Všichni.“

„To mi došlo, ale i později… Čí jméno jsi tam hledal?“

Max si foukal do dlaní, aby si je alespoň trochu zahřál. „Nech to plavat,“ řekl nakonec a sevřel si ruce pod pažemi, v naději, že do nich brzy získá ztracené teplo.

„Jak bych to mohla nechat plavat jen tak? Ty jsi vždycky měl důvod, abys vyváděl šílenosti…“

„No, tak tentokrát to byla zbytečná šílenost.“

Christina to po chvíli vzdala. Když chce být tvrdohlavý, tak ať si je!

Dotkla se jeho čela.

„Co to děláš?“ zeptal se Max nezaujatě.

„Jen se ujišťuji, že nemáš horečku, pak bych si byla schopna vysvětlit tvé jednání. A bohužel – jsi šílenec.“

„Děkuji pěkně, všimla sis toho opravdu brzo,“ pronesl Max uraženě.

„Tak promiň, ale i ten největší blázen nezačne jen tak pobíhat mezi náhrobky.“

„Nepobíhal jsem, ale chodil.“

„Víš, na co tím narážím,“ věnovala mu vyčítavý pohled, který měla ona i matka společný. Max se pousmál.

„Když se takhle díváš, jsi jako matka,“ pronesl tiše a opřel se více do sedadla. Zavřel oči. Nakonec den volna ani tak neměl. Strávil ho se sestrou, což se rovná dalšímu pracovnímu dni na druhou. Ale musel uznat, že nebyl zklamaný.

„Děkuji,“ zabrblal zpod kabátu.

Christina zamrkala a podívala se jeho směrem.

„Hm? Co jsi říkal?“ zeptala se jen.

Max jí neodpověděl, ale usmál se pro sebe.

Neuvědomil si, kdy usnul.

Probudilo ho, když auto zastavila.

Nebyli u něj ani u Christiny doma.

„Co se děje?“ zeptal se a protřel si oči.

„Klidně spi dál, jen si skočím pro nějakou tu večeři, chceš taky něco donést?“ zeptala se, když na zadním sedadle hledala peněženku.

„Ne, to je dobré,“ zabrblal Max a zase zavřel oči.

„Hned jsem zpátky,“ řekla mu zbytečnou informaci a zavřela za sebou dveře.

Max dlouze zívl. Ne, nesmí usnout. Ještě chvíli a bude moci, ale ne teď. Zarazil se. Buď musel snít s otevřenýma očima, nebo… se přímo před ním promenádovala Samanta, zavěšená za Alfréda. Zamrkal a protřel si oči. Když je odkryl, už je neviděl. Vylezl z auta a rozhlédl se kolem, aby měl jistotu.

Vážně ho šálí zrak.

Musí se vyspat.

Alfréd a Samanta? Spolu? Zavěšení jeden za druhého? No – ikdyž proč taky ne, že? Je to… přirozené.

Vzpomínka na to, co se včera málem stalo, ho však přiměla svraštit obočí. Co měl s ním v plánu, kdyby ho nezastavil?

„Co asi, ty Einsteine!“ pronesl nahlas a praštil se do hlavy. A vůbec! Proč nad ním proboha přemýšlí! A kde je Christina, trvá jí to nějak dlouho…

Nepokojné myšlenky ho neopouštěly.

Myšlenky především o Alfrédovi.

To, že vylezl, aby strčil hlavu do sněhu, aby se ujistil, že je vzhůru, mu nepomohlo ani v nejmenším.

Když se vrátil dovnitř auta, opět celý promrzlý, tedy spíše jeho hlava byla celá promrzlá, setřepával si z vlasů známky sněhu. Christině by tento detail rozhodně neušel. A pak by nastaly další zbytečné otázky, které by mu zkracovaly spánek.

Pohlédl na svůj mobil.

Dva zmeškané hovory od otce.

Rozhodl se je ignorovat. Zavolá mu, až ho Christina odveze domů. Podepřel si hlavu a díval se kolem. Všiml si pochybných osobností, kterými by mohl nazvat i Samantu. Vypadala jako ty ženy, které se prodávaly, aby získaly to, po čem touží. Nezáleželo na tom, co je prostředkem obchodu – věděl, že Samanta je ten typ ženy, která udělá cokoliv, aby informaci získala. I kdyby měla prodat své tělo. Nebo zradit kolegy. U toho druhého neměl však 100% jistotu. Neznal ji ještě tak dobře, aby mohl soudit.

Vzpomněl si na to, co udělala.

Má sílu, to jí musí nechat… Přejel si po krku – pořád cítil její pevný, rázný stisk. Nedělala to jen v afektu – ten stisk musí mít nacvičený. Kde byla předtím, aby měla takovou sílu? Kdo ji naučil tak snadno zneškodnit i policistu?

Sevřel si kořen nosu.

Zase přemýšlí nad hloupostmi.

„Trvalo to delší dobu, než jsem čekala,“ omluvila se Christina, když dorazila do auta a předala mu několik balíčků. Hned je rozdělila a nakonec Maxovi zůstal jenom jeden maličký. Poznamenal, že nic z rychlého občerstvení nejí. „Promiň, ale večerní čaj tam opravdu neměly,“ vyplázla na něj jazyk.

Max převrátil oči.

„Díky,“ řekl nakonec a zakousl se. I když věděl, že je to jenom polotovar, měl hlad, to musel uznat. A kdyby si to nepřiznal, žaludek by mu to milerád připomněl.

„Měl by ses o sebe lépe starat,“ poznamenala Christina cestou, div Maxovi nezpůsobila udušení houskou. „Jsi tady jen pár dní a vypadáš skoro jako mrtvola. Nic ve zlém.“

„Hele, když řekneš nic ve zlém, tak bys měla předtím zvážit, co řekneš předtím,“ zavrčel Max zle. Ano, cítil se uražený.

„Měla jsem snad říct, že vypadáš jako chodící mrtvola? To by bylo vhodnější.“

Max si povzdychl. „Zavez mě raději domů,“ dodal nakonec.

„Nebo mi nasadíš želízka?“

„Co máš pořád s těmi želízky?“

„No co,“ ušklíbla se Christina. „Neslyšel jsi snad nikdy, že ženy jsou vzrušené z jakékoliv uniformy, pout, obušků a podobně?“

„Raději půjdu pěšky,“ zhodnotil Max nahlas, když se Christina zastavila na křižovatce. To už ho však Christina chňapla za rameno a vrátila zpátky na sedačku, ani nepostřehl, kdy ho stihla znovu připoutat.

„Ne, kdepak, hezky budeš sedět tady,“ usmála se na něj tím děsivým úsměvem, který by přiměl změnit názor i toho nejsilnějšího. A tak Max kapituloval.

Měl snad na výběr?

Ne, neměl.

Když se z rádia začala linout jakási známá píseň, ani jeden z nich si neodpustil tiché pobrukování. Nakonec skončili oba s hlasitým, falešným zpěvem, kdy se snad předháněli, kdo víc falešně vyzpívá vyšší tóny, které i zpěvačce dělaly problém.

Potom se ještě dlouhou dobu smáli a kroutili nad sebou hlavami. Jsou dospělí, ale chovají se jako malé děti. Vadí jim to? Ani v nejmenším.

Christina se neubránila a rozhodla Maxovi pustit něco ze svých CD.

A jaké překvapení, že oba našli nějakou píseň, kterou měli rádi.

Chicago mělo rozhodně postaráno o další divokou noc – tentokrát ne v podání dvou policistů, ale jenom jednoho a jedné civilní osoby.

Max zjistil, že se mu ani do té budovy, před kterou Christina po delší zábavné jízdě zastavila, ani nechce.

„Jsi doma,“ řekla s úsměvem od ucha k uchu, celá rudá od křičení a nedostatku kyslíku. Max jí šťouchl do čela.

„Díky za svezení,“ řekl mile.

„Kolikrát mi ještě hodláš poděkovat?“

„Hm… Ještě jednou, abys mě příště mohla odvést zase.“

„Padej z mého auta,“ zazubila se Christina, když se sama odpoutala. Doprovodila ho až ke dveřím.

„Díky za dnešek, vážně jsem si ho náramně užil,“ řekl Max upřímně.

„Ale běž – tohle je přece normální sourozenecky strávený den, no ne?“

„Musíme si ho zopakovat ještě někdy jindy.“

„Pokud vydržíš příští kolo, začnu pochybovat, že jsi inteligentní.“

„Nebuď labuť.“

Christina si povzdychla.

„Tak to vypadá, že jsem ti nakonec nijak nepomohla,“ zhodnotila smutně.

„Ne, pomohla jsi mi více, než dost. Děkuji,“ poděkoval jí Max mile. Zvedl ruku, aby si s ní potřásl, ale ona ho místo toho objala.

„Vážně jsi mi po celé ty roky chyběl. Měli bychom se takhle vážně scházet častěji.“

Max se pousmál a prohrábl jí vlasy.

„Souhlasím.“

Christina se od něj po chvíli odtáhla.

„Jeď opatrně,“ dodal jako starostlivý starší bratr. Christina se ušklíbla.

„Měl bys o mě strach?“

„Ne, ale vzhledem k tomu, jak mrzne, tak bude i náledí, takže nechci, abys způsobila nehodu.“

„Vždycky tak starostlivý o všechny, jen ne o mě,“ zakroutila nad ním hlavou.

Když Christina odjížděla, mávala mu, jako malé, veselé dítě, kterým skutečně i v dospělosti pořád byla. Max se neovládl a musel jí zamávat také. A když zmizela, jeho úsměv zmizel také. Ve své vlastní mysli si sám sobě nadával, ale zároveň věděl, že jeho myšlenky jsou správné. Sevřel ruce v pěst.

To je přece hloupost.

Christina by přece nemohla…