Alex tu scénu před sebou tiše sledoval a netušil, zda z Maxe mluví jenom alkohol, nebo to řekl jako chabý vtip. Samanta se však zasmála, chytila ho kolem krku a mile zašeptala: „Jasně, taky jsem dost opilá na to, abych líbala jinou ženu a neviděla bych rozdíl.“

Zarazilo ji však, když ji Max od sebe znovu odsunul. Trochu se zamračila – byla odmítnuta dvakrát po sobě během jedné minuty poprvé v životě.

„Myslím to vážně,“ řekl Max pouze. „Důvod mého vlastního rozhodnutí Vás nemusí zajímat, slečno. Prosil bych, abychom i nadále udržovali milé vztahy.“

Samanta si hrdě odfrkla. „Ustřelili ti ho snad v akci?“ zeptala se drze.

Tentokrát se Max na chvíli zasmál. „Kéž by, potom by to pro Vás bylo pochopitelné,“ pohladil ji po tváři. Samanta mu vlepila facku a rychlým krokem a neohrabaným způsobem odkráčela na těch několikacentimetrových podpatcích, div nespadla ihned na zem. Max se usmíval a dotkl se své tváře, kde ho předtím udeřila.

Pohlédl směrem ke dveřím a všiml si Alexe, který se krátce na to rychle schoval. Vrazil ruce do kapes a sledoval padající sníh. Hmm, takže se rozhodně nevyhne dotěrným dotazům a porovnávání s ostatními. Měl si dát pozor, že je někdo sleduje? Proč…? Tak či onak by na to přišli sami už dříve – teda pokud by byli vnímavější.

Pohlédl na svůj mobil. V tuhle dobu už budou všichni jistě spát, napíše jim zítra ráno, to by mohlo být po poledni v Londýně… Unaveně zívl. Zatracený časový posun. Z kapsy vytáhl papírek s jakousi adresou. Sestřenice mu odvezla svá zavazadla k sobě, takže by dnes večer mohl přespat u ní, zítra se pokusí najít nějakou pochybnou budovu z ulice, kterou si poznamenal, když byl ještě v Londýně. Vzpomínka na Londýn ho přiměla se zamračit. Skrčil papírek v pěsti a vydal se kupředu.

„Hej!“ ozval se za ním přísný, hluboký hlas. „Kam si myslíš, že jdeš?“ Panovačný, arogantní a bezcitný… „Udělali jsme pro tebe večírek na přivítanou, takže doufám, že se nehodláš ihned odplazit, prcku.“ Max dostal tik do oka; ještě jednou ho nazve prckem a vážně mu ublíží. „Takže koukej naklusat zpátky a alespoň všem sděl, že nemáš žaludek na naši whisky,“ řekl Alfréd nespokojeně, zatímco se opíral o dveře.

Kdyby to byla jenom ta whisky, která mu zde trpčila pobyt.

„Mohl bys toho nechat? Říkám ti já snad věčně: Dlouháne?“ zeptal se Max podrážděně. „Prosil bych, aby sis laskavě zapamatoval mé jméno, než na mě promluvíš, dlouháne,“ vrátil mu to. Alfréd se ušklíbl.

„Proč bych si měl pamatovat každého prcka, co sem přijde?“

„Protože je to slušnost, které tě asi nikdo ještě nenaučil.“

Alfréd k němu přešel a snížil se do jeho výšky tím, že si dřepl. „Skutečně? Chceš mě to snad naučit, prcku?“

„Riddle!“ slyšel naštvaný hlas a úsměv mu trochu zmizel. Otráveně se podíval směrem k Davidovi, který ho se zamračením sledoval. Najednou však škytl a ukázal na něj, trochu křivě, ale potom ruku srovnal tak, aby ukazoval na něj. „Co jsme si říkali o šikaně nováčků?“

Alfréd se mile usmál. „Já ho nešikanuji,“ zašvitořil vesele, vstal a přisunul Maxe blízko na svou hruď. „Ba naopak! Jsou z nás teď přátelé! Máme rádi stejný alkohol!“

„To ti tak budu věřit, když ho skoro škrtíš,“ poznamenal David.

Alfréd naklonil hlavu na stranu a po pár vteřinách pohlédl na Maxe, kterého skutečně drtil a dusil ve svém objetí. Pustil ho, div Max neskončil na zemi. „Pardón, kámo,“ řekl mile a zasmál se tím opileckým smíchem. „Nestěžoval si, tak jsem si myslel, že mu to nevadí,“ vysvětlil svou sílu, kterou dal do objetí. Po chvíli musel Maxe podepřít, jinak by na zemi skutečně skončil. Od toho náhlého vzduchu, který se mu dostal do plic, aby přežil, málem omdlel. „Asi ho budu muset odvést domů, má už dost,“ dodal Alfréd s úsměvem.

„Hlavně ho nezamorduj nebo ho neztrať někde po cestě – nerad bych ihned vypisoval zprávu o tom, že dorazil, ale my ho ihned zamordovali,“ řekl David a rozesmál se, jako maniak. Potom se ztratil opět v hospodě. Alfréd se jenom mile usmál.

„Spolehněte se,“ řekl jenom a potom tahal polomrtvého Maxe po zemi směrem k autu.

„Neměl bys řídit, když jsi pil,“ zabrblal Max přiškrceně. Alfréd se arogantně usmál a opřel ho o auto.

„A kdo říkal, že pojedu já, prcku? Sám jsi chlastal, sám se odvez domů,“ řekl mu Alfréd provokativně. Nečekal však tvrdou ránu do obličeje čelem toho druhého, až tentokrát sám skončil na zemi. Max se chabě zasmál.

„Jo!“ zakřičel najednou, zatímco si držel hlavu. „To máš z toho, že ses rozhodl znovu snížit, dlouháne!“ A smál se, jako maniak. Alfréd dostal nepříjemný tik do oka. Za dobrotu na žebrotu. Však si to ještě u něj vybere. Posadil se a zjistil škody na obličeji. Aha, jenom krvácející nos a naražený zub v horním patře. Moc velké škody nenašel. Má štěstí, jinak by si ho s radostí podal. Plány ve stylu, že si z něj udělá předložku nebo koberec na očištění bot, se mu i docela líbily.

Ano, koberec na čištění bot bude nejlepší. Vstal a s nehezkým úšklebkem a plánem v hlavě se vydal k tomu smějícímu se prckovi. Než stihl Max zareagovat, už byl vyhozen na střechu auta. Alfréd však znal meze slušnosti – chvíli ho nechal připoutaného díky dvojím poutům na střeše, pobaveně ho natáčel, aby se měl potom čemu smát, až vystřízliví. Když se Max přestal hýbat, Alfréd našpulil pusu. Šťouchl mu do hlavy, aby zjistil, zda ještě žije. Jaké překvapení po něj bylo, když ho krátce poté čekalo stisknutí čelisti samotné šelmy, až zakřičel, div mu Max svou silou neukousl prst.

Nakonec oba našli kompromis – řídil Alfréd s obvázaným prstem, zatímco Max měl otevřené okýnko, aby ho chladný místní vzduch probudil a dostal z něj alkohol, aby v případě nutnosti mohl svědčit, že ani jeden nepil. To by ovšem Alfréd nesměl každou zatáčku jezdit nadvakrát, nesmělo by mu přitom zdechnout jednou auto a celkem sedmkrát během čekání na červené by nesměl Alfréd usnout za volantem, praštit s hlavou o něj a vzbudit tak půlku čtvrt díky troubení. Díky bohu, že byli od policie, jinak by si jistě oba poseděli na dlouhou dobu. Jízda v opilosti, hluk ve večerní hodině, výtržnictví, usínání za volantem a ke konci také jízda na červenou!

Konečné zastavení stálo Maxe skoro život. Alfréd zastavil tak bezohledně, že udělal smyk, díky napadanému sněhu se auto otočilo po silnici o 90°, div neporazilo živý plot před hezkým, rodinným domkem. Klakson už vyšel asi z módy, tak si Alfréd několikrát s radostí zmáčkl spojku na prázdno a řev motoru probudil celou ulici. Očividně mu nevadilo, že dnes večer porušil snad všechna pravidla o řízení.

„Jsi na místě,“ řekl mu mile.

Maxe překvapovalo, že ta osoba vedle něj vnímala, když jí říkal adresu. Neohrabaně vylezl ven – ale divil se, že je ještě schopný chůze po tak divoké jízdě. Žaludek na sebe nenechal dlouho čekat. Alfréd zakroutil hlavou, ale také docela neohrabaně vylezl ven, chvíli pozoroval zvracejícího kolegu, než ho začal tahat k domu. Zabušil na dveře ve stylu: „Ještě jednou zabuším a přitom dveře vyrazím.“

Christina unaveně, dlouze zívla, když jim otevřela. Pohlédl na hodiny a ukázala je Alfrédovi. „Jsou dvě hodiny ráno, takže doufám, strážníku, že máte dobrý důvod mě budit,“ řekla nevrle. Sotva viděla svého bratra, nasadila nepříjemný výraz. „To si to pako nepamatuje, kde bydlí?“

„Asi ne,“ usmál se Alfréd mile.

Nepříjemný, otrávený výraz Christině zůstal, když spolu tahali Maxe nahoru. Protože se mu ještě hlava motala z té zběsilé jízdy, nemohl se bránit proti nařčení Alfréda – prý pil tak moc, že ho donutil řídit, i když sám předtím trochu popil, a potom na něj Max dokonce řval celou cestu, že bude řídit sám a jeho přiváže na střechu. Počkat – nebylo to naopak? Po chvíli Maxovi mozek vypnul. Christina svého bratra nehezky hodila na postel a nechala ho, aby se sám trápil v nepohodlném oblečení.

Poděkovala Alfrédovi a zeptala se ho, zda nechce přespat.

Po chvíli se z pokoje, kde předtím uložili Maxe, ozvalo nehezké chrápání. Alfréd se mile usmál a odvětil zdvořile: „Ne, děkuji, musím sám domů a ještě sepsat hlášení, proč jsem omylem jel na červenou.“

Christina se div nerozplývala nad Alfrédovou milostí. Komu by nyní vadilo, že je mladší jak ona? Kus chlapa, zdvořilý, milý, ochotný, vypracované tělo – a co teprve ten zadek? Přistihla se, že si ho prohlíží, když šel pryč. Zrudla, sotva se na ni otočil s tím okouzlujícím úsměvem a popřál ji dobrou noc. Nebyla schopna ani cokoliv říct a už byl pryč.

Její dokonalou představu o panu dokonalém ji opět přerušilo nepříjemné chrápání bratra. Zanadávala mu do opilců a zavřela dveře od pokoje. Chudák Max – vypil sotva sklenku whisky a potom zažil jízdu smrti a ještě je nazýván opilcem. Měl toho dost. Časový posun ho konečně dohnal a on spokojeně spal, jako nemluvně (které chrápalo první ligu) až do zítřejšího dopoledne.

Probudil se s bolestí hlavy. Kocovinu neměl – žaludek měl ještě pořád stažený ze šílené jízdy, za kterou by si Alfréd zasloužil nejen napasovat několik pokut, ale také by měl přijít o řidičák nadobro!! Po vykonání těch nejnutnější životně-důležitých ranních obřadů se pomalu potácel po schodech. Našel vzkaz od své sestry – úprava otřesná, pravopis hrůza a děs, škrábání kocoura by bylo lepší –, která mu s radostí oznamovala, že šla nakoupit, takže až se uráčí probudit, aby okamžitě vypadl a neotravoval ji vzduch, už tak musela čistit nehezký zbytek jeho oběda. Jak milá sestřička… Tak milá, že ji měl sto chutí držet za vlasy ve výše sto metrů a pokud by čirou náhodou škubl trochu víc, než by bylo třeba, ani by se neobtěžoval jí pomoci. Proč taky že? Musel na sebe vylít trochu vody, aby se vzpamatoval. Copak je na tom tak špatně, že je psychopat? Pohled mu padl na dnešní noviny a zamračil se nad velkým nápisem na titulní straně.

„Tělo mladého Patricka S. (19†) bylo nalezeno v bytě na koleji. Chlapec byl nalezen s podřezanými žílami a s kusem starých novin. Policie šetří důvod jeho smrti. Jedná se už o šestý případ úmrtí dítěte tímto způsobem.“

Max se zamračil a skrčil noviny do malé kuličky. Nemají čas dělat zbytečné oslavy – kolikátá oběť že už to je? Už šestá? Zhluboka vydechl. Nadskočil nad velkou ránou. Ozvala se další. A potom následoval kopanec, který vyrazil dveře sestřiných dveří. Ano, pokud ho včera nezabil Alfréd svou bezohlednou jízdou, zabije ho nyní Christina za ty dveře. Pohřbí ho zaživa, nebo se ho rozhodne potrápit dlouhou, mučivou smrtí? Zanechá otisky, aby ji mohli usvědčit? BOŽE! Praštil se po tvářích. Proč má tak pitomé myšlenky tak brzy ráno? Teda… V poledne nového dne.

Alfréd se zarazil a hleděl na toho šílence před sebou.

„Nemám tě propleskat raději sám?“ nabídl a už zvedal ruku vzhůru, s radostí by se toho jistě ujal. Max ihned překřížil ruce a neverbálně mu říkal, že to nebude potřeba, a div se nezhroutil, když dveře částečně vypadly z pantů. Ano, sestra ho zabije. Pohřbí zaživa nebo utopí ve vaně? Už zase?! Ani netušil jak, ale dostal se na místo spolujezdce. Celou cestu se snažil myslet na cokoliv jiného než na prázdný žaludek. Jak by si rád vychutnal horký čaj nebo alespoň slaninu, vajíčko, fazole a tousty! Vydatná snídaně, které se bude muset vzdát.

Alfréd zastavil u okýnka rychlého občerstvení, a zatímco Max byl v plném transu z toho, že si dnes nepochutná ani na párcích, málem mu hodil do klína balíčky s horkým jídlem. Stačilo mu je hodit na kolena a mělo to stejný účinek.

„Bacha na potahy,“ řekl s úšklebkem a rozjel se kupředu, zatímco Max ještě bojoval s posledními balíčky, které rychle zvedal z kolenou.

‚Dneska ho vážně zabiju!‘ pomyslel si Max vztekle. Až potom se rychle vzpamatoval a po dlouhé době konečně zkontrolovat svůj mobil. A měl chuť vyndat SIM kartu, rozšlapat ji na kousíčky a vyhodit je v několika jiných koších zároveň… 52 zmeškaných hovorů a 103 nepřečtených zpráv. Kolik že mu je? Aha, jenom 34 let. V tomhle věku by ho přece nikdo neměl nijak moc postrádat. Až na Christinu. O probdělé noci ji spravovat raději nebude – ještě by si to mohla špatně vyložit. Napíše jí, aby mu věci dala před dům, a potom se nějakým způsobem dopraví na ono pochybné místo, které měl nazývat ubytovnou. Dočasnou ubytovnou. Když zprávu odeslal, usadil se pohodlněji do sedadla. Až teprve nyní si uvědomil, že Alfréd ani on nepromluvil po celou tu dobu jízdy. A že jeli už dlouhou dobu! Proč najednou neměl nějaké narážky? Nebo mu snad něco dneska brzy ráno řekl, za co by se měl stydět? Tolik přece nepil, aby si to nepamatoval, nebo snad ano? Polila ho nejistota. Udělal snad něco? Nenápadně začichal – ne, žádné neplánové vyprázdnění zde také necítil. V duchu si oddychl, že zatím příliš velkou ostudu nikomu z Londýna neudělal.

Důvod, proč Alfréd na Maxe vůbec nemluvil, byl prostý – byl na pokraji mikrospánku a plně se soustředil na řízení, aby neusnul. Spal celkově jenom dvě hodiny, protože po odvozu Maxe jel zpátky. Víčka se mu nepříjemně hýbala, ale on sám své mysli nedovolil vypnout, a sem a tam křečovitě sevřel volant nebo prudce zabrzdil. Skoro ani nemrkal, aby neriskoval, že usne za volantem. Max ho jen mlčky pozoroval – skoro čekal na chvíli, až usne, a on mu bude moci napsat pokutu za spaní za volantem!

K jeho štěstí k tomu skoro došlo, ale Alfréd to udělal záměrně, aby si z něj vystřelil. Při vystupování se Max zarazil. Konečně si uvědomil, co mu na tom autě nesedělo – sedadlo řidiče i spolujezdce bylo posunuté dozadu až na doraz, vlastně zadní sedadla chyběla úplně a namísto nich byla právě sedadla řidiče a spolujezdce!! A on se divil, proč má tolik místa na nohy. Už se nadechoval, že to nějak okomentuje, ale Alfréd mu zacpal ústa se slovy:

„Jestli chceš něco říct, doufám, že je to poděkování za odvoz domů a za úklid tvých zvratků před domem tvé sestry. Taky jsem je mohl posbírat a vylít ti je ráno na obličej, prcku.“

Div nepřišel o oči – Max se odmítal podřizovat dlouhánovi, jako je on. „Máš štěstí, že jsi to neudělal, jinak bych ti oči vypíchl s velkou radostí,“ pronesl Max pokojně a prošel kolem něj, jakoby předtím nic neudělal. Zamračil se však, když ho Alfréd chytil za hlavu, stiskl mu lebku a tím ho zastavil. „Koukej mě pustit, dlouháne,“ zavrčel na něj nespokojeně.

„Nerozkazuješ mi, prcku,“ řekl Alfréd s úšklebkem a posunul ho za sebe. „Copak to neznáš? První pán, potom pes.“ dodal arogantně.

‚Spíše první hovno, potom papír,‘ pomyslel si Max s úšklebkem a měl sto chutí se rozesmát. To by sedělo. Za jeho poznámku v mysli – kterou nejspíš Alfréd zázrakem slyšel – mu byly dveře přibouchnuty před nosem, takže do nich vrazil. Osoby, které ten náraz slyšely, se mohly smíchy přetrhnout. Max dostal nepříjemný tik do oka – tak a dost. Tohle bylo už přes čáru!! Rozrazil dveře, div mu pára z nosu nevycházela, a nebezpečnými, dupavými kroky hrnul se kupředu. Cíl měl přímo před sebou.

Alfréd se zrovna zastavil u Kevina, kterému předal snídani v podobě rychlého občerstvení, a něco mu sděloval, zatímco Kevin měl ruce založené na prsou a v jedné z nich měl dnešní výtisk novin. Jeho pohled spočinul vedle, ušklíbl se a řekl: „Měl bys asi zdrhat…“ jenom pět vteřin předtím, než se Max rozmáchl pěstí a udeřil toho dlouhána nafoukaného do břicha.

Alfréd jenom nepříjemně zavrčel.

Bylo to vrčení podrážděného lva z rána, když mu někdo snědl jeho hlavní chod u snídaně. I tak zůstal v klidu, jenom pozoroval Maxe nepříjemným pohledem. Když však schytal i druhou ránu, o něco prudší, div z té lidské kůže skutečně nevyskočil lev. Už tak měl spánku nedostatek a množství alkoholu v něm nejspíš ještě zůstalo. Popadl Maxe za límec a tahal ho za sebou, přestože se mu Max obstojně bránil. Kevin se jenom mile usmál a mával jim na rozloučenou se slovy, aby se hezky pobavili.

Mezitím Alex kolaboval, že takhle se nikdy nenaučí spolupráci, zatímco David spokojeně opět chrápal s knihou přes obličej a předstíral, že čte.

„Baví tě hodně se na mě povyšovat?“ zeptal se Max po chvíli ledabyle, jakoby mu vůbec nevadilo, že ho tahá dvoumetrový člověk.

„Ano, je to neskutečná zábava, protože reaguješ přesně podle představ,“ usmál se Alfréd mile.

„Za jak dlouho tě to přestane bavit?“

„Hm, řekl bych, že nikdy… nebo možná do doby, až tě vykoupu v záchodové míse.“

„Opovaž se!“ zaprskal Max vztekle a zachytil se kolemjdoucího hromotluka s prosebnýma očima, aby ho dostal ze spárů toho dlouhána.

Hromotluk si povzdychl. „Zase šikanuješ malé nováčky?“ zeptal se svalnatý černoch. Max to vzdal. Proč mu zatraceně všichni připomínají, že je malý?! Za to přece nemůže!! „Tak roztomilý,“ začal černoch pobaveně a chtěl Maxovi nejspíš rozcuchat vlasy, ale Max se rozhodl, že ho využije ke svému útěku. Když se ta nehezká ruka blížila k jeho vlasům, kousl ho do prstů, jako nějaké zvíře. Alfréd nad tím zamrkal, zatímco muž prudce trhl rukou stranou. Alfréd pro jistotu Maxe pustil, jinak by mu jistě cár uniformy zůstal v hrsti. A potom Max jenom prchal. Černoch po chvíli přestal křičet a rozesmál se na celé kolo. Alfréd převrátil oči.

„Zkazí každou srandu,“ řekl nespokojeně, ale usmíval se.

„Víš, že tě za tohle může David kdykoliv vyrazit?“ zeptal se černoch a utřel si slzu od smíchu.

„Však by mě nabral ihned zpátky – kdo by tady jen tak nechal pochodovat dvoumetrového chlapa a neměl by obavy, k jaké straně vlastně patří.“

„Stejně – ty a zločinec? Dobrý vtip,“ poplácal ho černoch po rameni a vydal se kupředu. Jenom na něj zavolal: „Řekni mu, že stisk zubů má dobrý! Nádherný chrup!“

„Nechceš ho náhodou adoptovat?“ zavolal na něj Alfréd žertovně.

Když Alfréd došel do místnosti, hned mu úsměv zmizel a nahradil ho otrávený výraz. Aha, takže David je vzhůru a netváří se vůbec dobře – kdo mohl co zase provést, že je tak nabručený? Alfréd nasadil milý úsměv a všechny vesele pozdravil.

„Mám ti ten veselý výraz vyrazit z tváře židlí, nebo si ho smažeš sám a dobrovolně?“ zeptal se David podrážděně. Alfréd se ušklíbl a usadil se na prázdnou židli. Viděl ihned, že se Max rychle přesunul se svou židlí na druhou stranu stolu. Alfréd měl dost blízko k tomu, aby se začal smát, jako maniak, zatímco Max měl blízko k tomu zařídit si letenku zpátky do Londýna, kde by byl v bezpečí. Opět při vzpomínce na Londýn však pohlédl trochu stranou. Alex si všiml jeho pohledu stranou. „Alexi, začneš?“ oslovil ho David.

Alex jen kývl, vstal a rozdal každému z nich nějaké fotky. Kevin odložil dnešní noviny doprostřed stolu. Alex se na chvíli zastavil u Maxe, podíval se mu do očí, ale beze slova přešel zpátky na své místo předtím. Nemá právo se ho ptát na to, co tím včera večer myslel. Zná pravidla slušnosti.

„Oběť byla zabita mezi druhou až třetí hodinou ranní, důvod smrti bylo podchlazení a vykrvácení,“ vyčítal jim vše, co věděli z novin. „V laborce už pracují na toxikologii. Oběť byla možná mladá a dobře vypadající, ale nemůžeme vyloučit, že před smrtí nepožila drogy. Chci říct – proč by se devatenáctiletý kluk zabíjel? V takovou dobu má myslet na něco jiného…“

„Subjektivní názory, Blackberry,“ napomenul ho David nespokojeně a prohlížel si fotku z místa činu.

„Omlouvám se, pane,“ řekl Alex zdvořile a pokračoval ve svém výkladu. Postupně jim na počítači ukázal všechny fotky z místa činu. Na Kevinovu otázku, kdo tam zajel, odpověděl ihned: „Já sám – Vy ostatní jste už byli mimo dosah, a když ta zpráva došla, byl jsem jediný pořád blízko strážnice. Takže tak trochu nedobrovolný výjezd.“

„Nějaké stopy?“ zeptal se Max, zatímco si prohlížel fotografii mladíka.

„Vše nasvědčovalo tomu, že to byla sebevražda – opět stejné provedení, jako předtím, dokonce i další útržek z novin… než jsem se podíval na zámek u dveří,“ vysvětlil Alex a získal si pozornost všech. „Byl poškozený. Mladík byl na koleji, bydlel sám a klíč měl pouze on a žena, která vede kolej. Řekla, že si na zničený zámek stěžoval jen pár hodin před smrtí, kolem… deseti večer. Dnes měl přijít zámečník, ale to už mu bude k ničemu.“

„Zničený zámek?“ zopakoval po něm Alfréd nespokojeně. „Takže se k němu někdo vloupal?“

„Nebo si zapomněl klíč – ten jsme při prohledávání jeho pokoje nenašli,“ vysvětlil Alex. „Ale spíše máš pravdu, Alfréde, ty. Na dveřích byly škrábance a dle všeho se mladík snažil té dané osobě zabránit, aby se dostala dovnitř.“

„Takže to nebyla dobrovolná smrt,“ zkonstatoval Max. „Nějací podezřelí?“

„Vyslechl jsem ostatní studenty – prý si nepamatují, že by měl nějaké moc velké kamarády nebo nepřátele. Byl to takový ten typ samotáře, kterého si ani nevšimnete, pokud do Vás nevrazí. Jedna dívka však vypověděla, že k němu často někdo docházel. Na jméno si prý nevzpomněla, ale říkala, že byl hodně vysoký a nosíval černý šátek přes tvář a sluneční brýle.“

„Tak to je opravdu naprosto normální osoba,“ poznamenal Kevin ironicky. Schytal od Alexe pohlavek.

„Nepřerušuj mě,“ řekl Alex dotčeně. „Žádné cizí otisky, než od oběti, se v pokoji nenašli. A podle všeho měl těsně před smrtí pohlavní styk.“

„No, tak ho zabila žárlivá partnerka, co je na tom?“ zeptal se David nezaujatě.

„To by bylo rozumné, kdyby to nebyl on, kdo zastával roli ženy v tomhle vztahu,“ řekl Alex opatrně. „Dle známek na jeho těle to však nebyl donucený pohlavní styk. Svědkové vypověděli, že ani neslyšeli, že by se nějak bránil nebo křičel o pomoc… takže to může vypadat jako sebevražda. Proč měl tedy poškozený zámek na dveřích?“

„Máš více otázek, než odpovědí, Blackberry,“ zavrčel David nespokojeně.

„Klid, Davide,“ poplácal ho Kevin po zádech. „Alespoň předkládá nějaké návrhy, jak se to mohlo stát, ne?“

„To je nám ale k ničemu,“ zavrčel David znovu. Kevin ho pevně sevřel v objetí – spíše ho dusil.

„Jasně, jasně, to my víme, proto ihned začneme šmejdit a vyšleme Samantu, aby se poptala na toho kluka, co ty na to? Budete potom klidnější, pane plukovníku Hille?“

„KEVINE!“ zakřičel David vztekle, rozmáchl se rukami, aby se ho zbavil a prudce vstal, ale Kevin už mezitím prchal pryč se smíchem. „Ještě jednou to uděláš a máš padáka na dvě hodiny! Koukej se nevracet do večera, nebo z tebe udělám ponožky, které budou smět používat všichni!“

„Taky tě mám rád, bráško,“ vrkal Kevin pobaveně, zatímco prchal pryč, protože David už, už vytahoval zbraň a nabíjel, ale Alfréd ho prudkým pohybem ruky zastavil. Max jenom zmateně zamrkal. Alex si povzdychl.

„Tohle je na denním pořádku,“ usmál se Alex mile. „Doporučuji ti si zvyknout, že se tihle dva prostě rádi kočkují.“

David po chvíli prudce vydechl, aby se zklidnil. „Co ty výpovědi?“ zeptal se protivně, podrážděně.

„Mám je všechny nahrané, ale někteří mi usnuli v průběhu výslechu, a tak nemohu říct s úplnou jistotou, že jsou použitelné,“ řekl Alex zklamaně. David si znovu povzdechl.

„Dobře, dej mi je, poslechnu si je. Ty mezitím zajeď k jeho rodičům a sprav je o tom, že je jejich syn mrtvý – vlastně ne, to už udělali všetečné noviny. Copak jsem ti dost jasně vždycky neříkal, že máš novináře držet co nejdál, Blackberry?!“ obořil se na něj prudce. Alex pohlédl dolů. Věděl, že udělal chybu.

„Omlouvám se,“ zašeptal tiše.

„Mně se neomlouvej – ale rodičům, kteří přišli o syna,“ řekl David nevrle.

„Co kdybych zajel za jeho rodiči já?“ navrhl Max a upoutal tak pozornost všech. „Nějak nenápadně se jich přitom zeptám, zda nevědí o někom, s kým se oběť scházela poslední dobou. Pochybuji, že by jen tak kdekomu dovolil zasunout. Určitě jim ho musel alespoň představit – nebo se zmínit.“

„To je dobrý nápad,“ přikývl na to Alex. Max si vzduchu poblahopřál, že se mu povedlo ho dostat z té krátkodobé deprese, do které upadl díky Davidovi. „Ale budeš asi potřebovat někoho, kdo tě tam odveze…“

„Mohl bys-…“

„Alfréde, máš ho na starost. Jestli ho zabiješ, vypiš nějakou rozumnou, uvěřitelnou zprávu pro Londýn,“ řekl David nezaujatě a ignoroval vražedný pohled těch dvou. Když se ti dva na sebe podívali, byli jako kočka a myš – oba připraveni skočit a začít bojovat. Alex se nuceně usmál a omluvil se, že to vůbec navrhoval.

„Nešlo by tu tupou opici vyměnit za Alexe?“ zeptal se Max tiše. David se nehezky ušklíbl a přiblížil se k němu, aby mu děsivě zašeptal:

„Vypadám snad na to, že jsme připravený měnit svá rozhodnutí, Yorku? Pokud to u Vás bylo normální ignorovat rozkazy velitele, tak tady na to zapomeň. Pořád tě mohu zabalit do balíku a poslat tě zpátky. A tví nadřízení by jistě neměli radost, že?“

Max dostal po jeho slovech tik do oka. Vynutil si úsměv a odvětil: „Ne, pane…“

„Výborně, pak tedy nevím, proč tady ještě stojíš, když už Alfréd je na cestě tam?“ zeptal se David taky s milým úsměvem.

„Potřebuji zbraň, abych se mohl bránit,“ namítl Max podrážděně. Dostal jenom uniformu, malý odznak, a to je všechno.

„Zbraň má Alfréd, když tak utíkej a ječ, takhle tě jistě nepřehlédne.“

‚Aha, to je naprosto geniální přístup – proč jsme ho ještě u nás nezavedli?‘ pomyslel si Max s tikem v oku. ‚Aha, protože my jsme civilizovanější, než tyhle opice!! K čertu s tím vším!‘ A potom se rychle hnal ven z budovy, aby stihl toho dlouhána zastavit. Ani by si nevšiml, že mu chybí kolega. Nenáviděl tyhle akce ve dvojicích. Vždycky to bylo za trest. Div neskočil do jedoucího auta otevřeným okýnkem. Kdyby se mu to povedlo, jistě by mu Alfréd ironicky zatleskal. Tu radost mu rozhodně neudělá…

Rozdíl mezi řízením opilého a střízlivého Alfréda byl nulový. Maxův žaludek opět dostal zabrat, několikrát málem hlavou vrazil do okýnka pod prudkou zatáčkou, a když mu navrhl, že je tam odveze sám, dostalo se mu nesmyslné odpovědi.

„Vy máte volant napravo, že? Takže moje země, moje auto, moje pravidla.“ vysvětlil Alfréd spokojeně.

‚Tak si ten volant vraž klidně do hlavy!!‘ pomyslel si Alex, na pokraji výbuchu vzteku. Ještě jedna poznámka – byť sebemenší – a skutečně ho zadupe hluboko pod zem! Alfréd sem a tam zkontroloval adresu, kterou měl nalepenou u rádia. Max se díval z okna a snažil se zklidnit. Opravdu nerad by chtěl vysvětlovat, proč toho dlouhána pohřbil tak brzy.

Čím víc se přibližovali k ulici, kde měli vyslechnout rodiče zesnulého, tím víc Max přemýšlel nad vlastními rodiči. Jenom chvíli, ztrácet nad nimi čas a myšlenky by se mu mohlo jednou stát osudným.

Není přece dítě… A oni nejsou přece rodiče.

Když si povšiml, že se Alfréd rozhlíží, usoudil, že jsou v té pravé části a že hledá jenom správný dům. Koutkem oka zkontroloval číslo a hledal ho s ním. Když se auto zastavilo, uznal, že jsou na místě. Sotva se dostal z auta, sledoval velký dům, skoro jako ve viktoriánském stylu. Kombinace tmavě hnědé a bílé barvy byla znamenitá. Z komína se jemně kouřilo. Za oknem viděl hořící krb. Zavřel dveře auta a následoval Alfréda.

Schody byly z jemného dřeva, které při chůzi po něm ani nezavrzalo. Alfréd nejdříve zazvonil, ale když se nikdo neozýval, zaklepal několikrát po sobě. Ani poté se nikdo neozval. Max navrhl, že se půjde podívat dozadu, protože proč by opouštěli dům, když by nechali krb hořet? Alfréd s ním souhlasil a vydal se druhou stranou. Max se rozhlížel po zahradě. Zaujaly ho symetricky stříhané obrazce v plotě.

Když se dostal dozadu a pohlédl před sebe, zvedl pohotově ruce vzhůru, když na něj muž, jen o pár let starší, než byl on sám, mířil brokovnicí. Chvíli přemýšlel, proč to dělá, ale potom mu došlo, že zde mají jiné zákony – lidé mají právo volně držet zbraně a bránit si svůj majetek. I proti policii.

„Dobrý den,“ pozdravil ho zdvořile, klidně a muž zpozorněl. „Ocenil bych, pane, kdybyste na mě přestal mířit. Nepřišel jsem Vám ublížit nebo něco ukrást. Přišel jsem si jenom promluvit.“

„Ty nejsi odsud,“ zabrblal muž a složil zbraň. „Co tady pohledává Angličan?“

„Ano?“ řekl Max nejistě, hned na to měl hlaveň zbraně zpátky namířenou na hruď.

„To nebyla doufám otázka, že ne?“ zeptal se muž tiše, nebezpečně.

„Ovšemže ne, pane, ocenil bych, kdybyste tu brokovnici odložil a my si mohli v klidu promluvit, co Vy na to?“ navrhl mu Max mile.

„Co já na to?“ zeptal se muž mrzutě. Potom slyšel cvaknutí kohoutku a otočil se za tím zvukem, pomalu.

„Na Vašem místě bych souhlasil,“ řekl Alfréd a pokojně muže před sebou sledoval tím pohledem, který Max moc dobře poznával – pokud muž nebude souhlasit, bez rozmyslu ho zastaví. Pohled, který mají cvičení vojáci. Muž si prohlížel Alfréda tiše a asi se rozmýšlel, jak se rozhodne.

„Ale no tak, Alphonsi!“ okřikla ho jeho žena. „Zahoď ten starý krám, stejně nemáš nabito,“ dodala zle s rukami v bok. Max i Alfréd zpozorněli.

„Zatraceně, Edith! Všechnu zábavu musíš zkazit!“ postěžoval si muž nahlas a hodil s brokovnicí o zem. „Takhle je budeme muset pozvat dovnitř a ještě je obskakoval s čajíčkem a sušenkami!“

„Tak se na ně hezky usměj a vyhov jim,“ usmála se na něj jeho žena.

Max a Alfréd na ty dva jenom tiše hleděli. Když je oba pozvali dovnitř do hezky prohřátého a útulného domu, Max se nestačil vynadívat. Měli dům zařízený, jako mívali jeho rodiče. Dokud si ještě hráli na tu směšnou frašku zvanou rodina. Cítil z toho místa pocit bezpečí a vůni domova. Zastavil se u krbu, kde spatřil jejich fotku se synem a zalil ho nepříjemný pocit. Rozhlédl se spěšně kolem a potom mu do rozhledu vlezl Alfréd s tichou otázkou:

„Zdá se to jenom mně, nebo… o smrti svého syna nic netuší?“

Alphonse a Edith mezitím vařili čaj a kávu.

„Vypadá to tak,“ souhlasil Max po chvilce ticha.

„No, hodně štěstí,“ poplácal ho Alfréd po zádech.

„Cože?“ zeptal se Max tiše. „To po mně přece nemůžeš chtít! Tohle jim neřeknu!“

„Hele, je to součást tvojí práce, ne?“ zeptal se Alfréd klidně, ledabyle, jakoby to byla samozřejmost.

„Ale do toho mě zatáhl Alex, ať si to s nimi jde vyřídit on!“

„Přestaň syčet, nebo tě uslyší. Padej jim to vyžvanit, ať se můžeme vrátit.“

„Ani mně nehne, jdi si jim to vyžvanit sám!“

„Mám tě snad přinutit?“

Alfréd už, už zvedal ruku, dokud ho po ní Max nepraštil. „Opovaž se!“

„Tak padej.“

„Ne!“ protestoval Max tvrdohlavě.

„Tak fajn – jdu jim to říct tak bezcitně, jak jen to půjde,“ rozhodl se Alfréd, ale to už ho zase zastavoval Max s tím, že to jim přece nemůže jen tak vyklopit, vždyť z toho omdlí nebo dostanou infarkt. (A tuto část tedy řešit rozhodně nechtěl.) „Co tedy navrhuješ?“

„Dáte si teda i sušenky?“ zeptala se jich najednou Edith mile, jako vlastní matka.

„Pokud Vám to nebude vadit,“ usmál se Alfréd mile a sotva Edith zase zmizela v kuchyni, Max ho popadl za kravatu a stáhl ho níž k sobě.

„Jestli tady chceš hrát divadélko, dej mi svou zbraň a s radostí tě odprásknu, ty dva si na svědomí nevezmu!“ syčel Max tiše.

„Mám lepší nápad – co kdybych odpráskl já tebe, přestal bys konečně prudit. Prostě jim to vyklop.“

„Vyklop si jim to sám! Nemám v popisu práce oznamovat lidem, že jejich jediné dítě je mrtvé.“

„No, tak teď už to máš v popisu práce.“

„Ty jeden nanicovatý, arogantní-…“ Max začal pomalu pěnit a hrozilo by, že vybouchne.

„Čaj už je hotový!“ zašvitořila Edith vesele, když vešla do obývacího pokoje ke dvěma strážníkům, ale sotva vzhlédla, vykulila oči, chvíli mlčela a pak zakřičela, pouštěje tác s hrníčky a konvicí s čajem na zem.

Max zaraženě hleděl do Alfrédových očí a netušil, jak má reagovat…