„Neříkal jsem to?“ ozval se Max podrážděně, když jim po několikadenním zpoždění přinesli muži z laboratoře notebook se slovy, že nic důležitého v něm nenašli, sebral jim jej ještě na pochodu a jal se ho prohledávat sám, zatímco na ně v mysli nadával a zuřil. „Neschopní imbecilové, kteří se flákají,“ skřípal zuby, ignoroval prosby Alexe, aby se uklidnil, zatímco si z něj Alfréd dělal legraci.

„Nech ho, prcek se potřebuje vyvztekat,“ pronesl arogantně. Rychle se skrčil před letící botou a smál se, že se Max neumí ani trefit. Alex mu s povzdechem připomenul, aby neurážel člena týmu, a chvíli na to už kroutil nad novinami hlavou. Nahlas přečetl zprávu nějakého novináře, který zpochybňoval jejich schopnosti vyšetřovat vraždy mladých studentů.

„Cituji,“ začal Alex a potom si odkašlal, aby si získal pozornost všech a pokračoval hlubokým hlasem: „Vše nasvědčuje tomu, že místní policejní sbor, přestože má plno kvalifikovaných členů, je naprosto neschopný. Pro některé lidi je důvod úmrtí mladých lidí už naprosto jasný. Prozatím bylo objeveno šest těl, někteří lidé pořádají nepěkné sázky na jména těch, kteří by mohli být další. Když jsme se chtěli dostat do stanice Chicagské policie, aby nám někdo z onoho neblahého týmu řekl, kdy hodlají začít pracovat, nechvalně známý Alfréd Riddle, který nejednou našim novinám vyhrožoval, ne žalobou, ale úmyslným zapálením naší redakce, nám opět sdělil již únavné věty, které jsme v našem deníku citovali mnohokrát. A přesto jsou pořád tak úsměvné, protože by tak porušil zákon, který má sám chránit.“

„Nemají provokovat stupidními kecy,“ zavrčel Alfréd podrážděně.

„To, že se tě člověk slušně zeptá, jak pokračuje vyšetřování, není stupidní kec,“ nechal se slyšet Kevin, který stál nad Maxem a kontroloval jeho práci s notebookem. „Ale pokud tady náš malý hacker najde něco užitečného, můžeš s tím jít před jejich redakci a vysmát se jim.“

Hacker?“ ozval se Max s tikem v oku.

„Pokud vůbec něco najde,“ poznamenal Alfréd s úšklebkem.

Byla po něm hozena druhá bota, tentokrát našla svůj cíl v jeho obličeji. Alex se ty dva snažil rozdělit, když Alfréd vyletěl a nejspíš chtěl zkrátit Maxův život na posledních pár sekund. Když už to nezvládal, odtáhl Maxe na druhou stranu místnosti (s Alfrédem by jen stěží hnul) a vyhrožoval mu pouty.

„Pokud se budete i nadále chovat jako děti, tak vás nechám rozdělit úplně!“ řekl starostlivě. Povzdychl si nad jejich reakcí, že to by chtěli ze všeho nejvíce. „Hej! Davide! Tak jim něco řekni!“ řekl už zoufale. S pohledem na spícího Davida se div nekácel k zemi. Proč se vůbec snaží?

Kevin najednou zpozorněl a zastavil Maxovu ruku, která se už chystala postupovat v prohledávání paměti počítače, a několikrát rychle zamrkal.

„Děje se něco?“ zeptal se Max.

Kevin sledoval jednu webovou stránku, která se v historii prohlížení internetu objevovala za poslední měsíce snad denně. Když ji však zkusil nyní, napsalo mu to, že jeho IP adresa byla blokována. Přimhouřil oči a adresu si opsal. Alex se zeptal, co našel.

„Jednu pozoruhodnou stránku, kterou bych rád prověřil,“ řekl tajemně a usedl na své místo, aby svá slova změnil v realitu. Když se Alex chtěl podívat, o jakou stránku šlo, Max už byl na jiném místě, a tak si zklamaně povzdychl. Poznamenal, že ho tady nikdo nemá rád, na což se David probudil a zeptal se, zda o něco přišel.

„To je normální, že se tady spí v pracovních hodinách?“ zeptal se Max povýšeně.

„Neprovokuj mě, Yorku,“ řekl David a dlouze zívl, zatímco se protáhl. „Mám jisté výhody, na rozdíl od tebe.“ Max nad ním jen převrátil očima. „Nepřevracej oči, nebo ti vypadnou,“ dodal David a Max si jenom pomyslel, jak ho mohl vidět, když má oči zavřené.

‚On má snad oči i v-…‘ pomyslel si, ale myšlenku nedokončil, protože si všiml pohledu Alfréda. Zamračil se. „Co je?“ zeptal se jen.

Alfréd mlčel a pořád ho pozoroval.

„Co je?!“ zeptal se trochu prudčeji.

Alfréd natočil hlavu pomalu na stranu a Max nasadil nepříjemný výraz. „Jen přemýšlím…“ začal Alfréd a podepřel si hlavu.

„Tak přestaň, zavaříš si zbytek mozkových buněk, pokud jsi kdy nějaké měl,“ pronesl Max podrážděně.

„Zda se mi to zdá – nebo se ti vážně kouří z hlavy?“ zeptal se Alfréd s mírně vykulenýma očima. Max jen tupě zamrkal.

Co?“ zeptal se otupěle. Alfréd v té nezvyklé pozici zůstal asi tak dalších pět vteřin, než se probral nejspíš z nějakého transu a zase ho ignoroval. „Odpověz mi, Riddle, nebo přísahám, že na tebe poštvu svou sestru a ta se s tebou párat nebude!“ zaskřípal Max zuby.

Alfréd se zasmál.

„Myslíš Christinu? S tou se znám a pochybuji, že by mi něco udělala. Teda kromě dokonalé-…“ začal Alfréd s úšklebkem, ale byl umlčen Alexem v čas, jinak by Max po něm hodil notebook. Naneštěstí ho Kevin v čas zastavil.

„Opovaž se to doříct!“ pěnil Max, zatímco ho Kevin držel na místě.

„Chtěl jsem říct masáže,“ dokončil Alfréd dotčeně. „Zvrhlíku, bůhví, co sis představil,“ dobíral si ho.

„Alfréde, přestaň ho provokovat, nebo ho na tebe s radostí pustím,“ upozornil ho Kevin s úšklebkem, ale měl co dělat, aby Maxe udržel na místě. Najednou se zarazil, když mu přišla zpráva. Tím pustil Maxe a než ho stihl zastavit, už se hnal k Alfrédovi. Alex zůstal na místě a snad do poslední chvíle doufal, že si to Max rozmyslí. Alfréd si zase myslel, že Alex zůstane na svém místě, a tím toho šíleného prcka zastaví. Jaké bylo překvapení, že se Max nezastavil a že se Alex rychle vzdálil, aby se vyhnul ráně, kterou nakonec schytal překvapený Alfréd.

„Yorku!“ ozval se David, který se opět probudil. „Smím vědět, co ti to pako zase udělalo, že ho morduješ?“

„Něco s jeho sestrou,“ řekl Alex ihned a Max se na něj podíval, div nevrčel jako pes. „Něco, ehm… nehezkého, takže se rozhodl bránit čest své sestry.“

„Tak ať se připraví bránit někoho jiného,“ ozval se Kevin najednou a všichni se na něj podívali. Rychle kolem nich proběhl a oblékal se do kabátu. „Protože Samanta dle všeho našla vraha, který sleduje další oběť!“

Všichni zmateně zamrkali. Nejspíš jim chvíli trvalo, než jim došlo, co jim Kevin vlastně sdělil, ale to už byli všichni na nohách a během další chvíle ho pronásledovali. Že by konečně získali tak velkou stopu, která by ho usvědčila?

----

Samanta pokojně zavěsila a pohlédla přes cestu, na doposud živou další oběť. Byl to muž, sotva jednadvacetiletý. Pokojně ho sledovala po celou dobu, když se procházel po protějším chodníku. Měla dostatek času. Než přijedou, bude to minimálně deset minut.

Po chvíli se za ním pokojně vydala. Sníh jí tiše praskal pod nohami.

„Počkej, Chrisi Adamsi,“ promluvila na něj pokojně a mladý muž se konečně zastavil. „Proč přede mnou prcháš?“ zeptala se pokojně, když se oba vyskytli v opuštěné části města. Dokonalé místo.

Muž mlčel, pomalu se na ni otočil. „Samanto…“ řekl pouze a setkal se s jejíma chladnýma očima. „Vím, proč jsi tady. To, co se stalo tehdy Jessovi-…“

„Nemluv o něm, jako by ti na něm záleželo,“ zavrčela Samanta tiše. „Bavil ses, když jsi ho přišel zmlátit? Opil jsi ho, abys ho potom mohl zabít?“

„Cože?“ zarazil se Chris. Samanta se šíleně usmála.

„Nemysli si, že mi to nedošlo. Nejlepší přítel je vždycky ten, kdo ti vrazí kudlu do zad. Tak proč mě nepřekvapuje, že zrovna ty jsi měl na svých prstech nejvíce Jesseovy krve? Řekni – co ti můj bráška udělal, že jsi ho přinutil se zabít? Co jsi mu řekl, že jsi mu pobláznil mysl, která mu potom zeslábla a povolila jeho šílenou smrt?“

„O-O čem to mluvíš?“ zeptal se Chris zaraženě a couval před ní, když se k němu nebezpečně blízko přibližovala. Samanta se ušklíbla.

„Baví tě zapírat? Moc dobře vím, že ten, kdo ukončil život Jesse tehdy… jsi byl ty,“ zašeptala tiše, ale chladně. „A proto je nyní řada na mě – jako ty jsi předtím přiměl Jesse ukončit svůj život, mám právo to samé učinit i já tobě.“ Přiložila si prst na rty a usmála se. „Buďme k sobě zdvořilí… a ponechme to jenom mezi námi, platí?“

Chris zaraženě zamrkal. Samanta k němu pozvolna kráčela, zatímco on před ní pořád couval, počínaje se klepat, když mu nejspíš docházelo, že to Samanta nemyslí jako nějaký vtip, nýbrž jako krutou pravdu. Polkl nasucho a roztřesenou rukou se snažil najít svůj mobil. Samanta byla rychlejší – stačil jeden hravý úder do zápěstí a mobil odletěl několik metrů od něj. Druhou rukou ho chytila za kravatu a srazila k zemi na kolena.

Nakonec tolik času neměla. Řekla Kevinovi přesně toto místo. Musí jednat rychle.

„Co to-…?“ začal Chris zmateně, ale Samanta mu přitiskla prst na rty.

„Tiše,“ zašeptala a usmála se. „Nebudu to já, kdo tě zabije… ale ty sám…“ Prohrábla mu vlasy a rukou v rukavici mu podala malý nožík. Chris se jí tiše díval do očí, snad se snažil pochopit pravý důvod jejího konání. Když se neměl k činu, sama mu rozevřela ruku a přinutila ho sevřít kapesní nůž mezi prsty. „Víš, co máš dělat,“ pohladila ho po tváři a mile se usmála. „Aby mohl Jesse odpočívat v pokoji, musíte zaplatit všichni.“

Chris už chtěl něco říct, ale Samanta mu zakryla ústa.

Stiskla mu pevně zápěstí ruky a navedla jeho ruku k zápěstí. „Stačí jeden tah… a můžeš si s ním znovu promluvit. Omluvit se mu za to, že jsi ho zabil,“ zašeptala jedovatě. Cítila, že se jeho ruka chvěje. Políbila ho na tvář. „Neboj se, nebude to bolet.“

Když se Chrisova ruka pořád klepala, rozhodla za něj.

----

Kevin se dostal na místo činu, jako první. Sotva doběhl do uličky, musel odvrátit pohled a zakrýt si ústa. Tohle bylo mnohem odpornější, než vidět fotku předtím zabitého Jesse. Přestože měl výdrž žaludku velikou, tohle bylo moc i na něj. Otočil se na Samantu, která se nad mladíkem skláněla.

„Viděla jsi vraha?“ zeptal se jenom.

Samanta mlčela a přiložila mladíkovi na krk ruku a mírně zvedla víčka. Mezitím ostatní doběhli taktéž.

„Ještě žije,“ řekla šokovaně, zatímco ruku, kterou předtím vedla Chrisovu s jistotou, že se sám zabije, skrývala v kapse. „Má pořád puls… a slabě dýchá.“ Měla pocit, jakoby její plán naprosto selhal. Vše se rozpadalo. Její dokonalá osobnost… způsobila, aby pochybila. Ne, to ne! Mírně zbledla. Byl snad jejich seznam narušen? Vyloučeno! Přinutila ho pořezat všechny důležité body, tak jak-…?

Kevin reagoval ze všech nejrychleji – volal na záchranku, do nemocnice, o které věděl, že je nejblíže. Tentokrát ho nenechají vyhrát! Zjistí, kdo na toho muže zaútočil! A půjde před soud!

Alfréd pokojně sledoval Samantu, která měla ruku pořád v kapse a nevytahovala ji. Pohlédl očima na nožík vedle mladíka.

„Neodpověděla jsi… zda jsi viděla vraha,“ připomněl jí Alfréd. Samanta se na něj pokojně podívala, ale přitom si Max všiml drobné jiskry i jiného pocitu, než pokoje. Strach nebo nenávist? Ti dva se propalovali pohledem navzájem. Samanta odvrátila pohled jako první a pohlédla dolů na mladíka, který zničehonic začal chroptit.

„Ne, když jsem přišla, byl tu už sám,“ řekla tiše a dívala se mladíkovi do očí. Ten je pomalu otevřel. Viděl rozmazaně. Chrisův pohled se pomalu přemístil na osobu, která k němu kráčela. Pootevřel ústa, snažil se promluvit, ale nemohl. Přestože na něj Alex mluvil, aby se snažil oči udržet otevřené, bylo to marné.

Samanta Alfrédovi, který se k mladíkovi přiblížil, podala jeho doklady. Chris Adams. Jen se na ni pokojně podíval a potom na mladíka. David nahlas zanadával na pomalou sanitku, zatímco ohledával místo činu. Kevin ho uklidňoval, že mají určitý čas, než si bude moci stěžovat, a že ho zatím nepřekročili. Sotva se chtěl David rozčílit, slyšeli houkání sanitky. To už Alex odběhl, aby přilákal jejich pozornost. Do nemocnice s mladíkem odjeli on a Kevin s tím, že se ozvou, pokud se probudí. David mezitím ze země zvedl zbraň a uložil ji do igelitového sáčku. Alfréd a Samanta ho mlčky sledovali, zatímco se Max rozhlížel kolem. Snad se snažil pochopit, proč zrovna toto místo. A kdo je vrahem?

I když David cestou vyslechl Samantu, nebyla mu schopna říct nic víc, než předtím v případě Loly Cleerwoodové.

„Alespoň, že jsi ho našla ještě naživu,“ podotkl a tiše vydechl. „Takhle bude snad schopný vypovídat…“

Samanta hodila kradmý pohled na Alfréda a potom zase z okna. Tak rychlý, že si toho nikdo ani nevšiml. Nakonec Davidovi řekla, kde ji má vysadit, aby se porozhlédla po informacích. Všichni tři pak jeli v tichosti, dokud tu tichost nepřerušil David, který zanadával, že zase sněží.

‚Sněží…?‘ zarazil se Max a potom mírně zvedl obočí. Něco ho napadlo. Popadl Davida za ramena, čímž způsobil, že jeho dočasný velitel dostal smyk, div se nenabourali. Prudce zastavil.

„Co to zatraceně bylo, Yorku?“ vyjel po něm David vztekle, ale to už za ním jenom volal, když Max vyběhl ven z auta a rychle se vracel na místo činu. Sněží. Na zemi je sníh… a jejich pachatel je chodící, žijící bytost! Zanechal po sobě víc stop, než si původně uvědomoval! Podle toho, co si vybavoval, tou uličkou prochází jenom málo lidí. Nanejvýš… viděl tři různé otisky bot! A sníh je nyní zakryje, pokud si nepospíší. Je to šílenství? Ale pořád lepší stopa, než žádná stopa. Na vysvětlení ostatním neměl čas. Doběhl do uličky a rychle se snažil identifikovat stopy ve sněhu. Jedny otisky byly ženské – špičatý podpatek byl výrazný. Ano, tyhle patřily Samantě. Jedny byly od oběti. Jakou tady mají velikost bot? ‚Mysli, Maxi! Dřív, než se ti důkazy ztratí!‘ radil si v duchu. Naneštěstí nesněžilo až tak hustě a rychle, takže stopy byly ještě viditelné. Velikost přibližně 8,5. A ty poslední… Ty, které nemohl udělat nikdo z nich, protože byly příliš vzdálené od místa činu a skoro zakryté sněhem. Přiložil ke staré stopě svůj mobil a měřil. Byly větší než od oběti. Takže 9? Vydechl a vstal ze dřepu. Pomůže jim to? Kolik lidí nosí tyto velikosti? Kdo může mít tak velkou nohu…?

„Co se zase zatraceně děje, Yorku?“ ozval se David zlým hlasem. Max mu pohlédl na nohy – ne, příliš malé. Další osoba zde měla ještě větší. Dostatečně velké, aby unesly velké tělo… Nebo velké čistě proto, že se s nimi narodil. Moc dobře věděl, že i jeho sestra má velké nohy a vždycky si stěžuje, že nemůže najít pořádnou velikost.

„Možná, že to zrovna Vám přijde k ničemu… ale i velikost bot může rozhodnout,“ řekl a ukázal na stopy od Samanty. „Samantin otisk bot,“ řekl a ukázal na otisk bot od oběti. „Otisky Chrise Adamse. A je tady taky…“ Přešel o pár kroků dále a ukázal na mizející stopy od další osoby. „Další podezřelá osoba. Možná jeden z vrahů,“ řekl pokojně. To, že jsou kolem dokola těch posledních ještě otisky bot od Samanty, zatajil. Ještě nemá jistotu ve svých myšlenkách a domněnky před Davidem vytahovat nechtěl.

 „Otisky bot?“ zeptal se David přihlouple.

„Pamatuji si,“ řekl Max a dřepl si k otisku od velké boty, „že právě díky podrážce jedné boty… jsme byli schopni určit vraha a vysvobodit tak nevinného. Může nám to pomoct.“

Alfréd se ušklíbl.

„Máš skutečně zajímavé postupy, prcku. Nečekal bych, že tě napadne až taková blbost. Otisky se můžou také různé zvětšovat, třeba ti uklouzne na sněhu noha a hnedka máš devítky,“ zasmál se Alfréd. Max za jeho poznámkou mlčel. Pokojně vstal a přešel k němu.

„Možná, ale pochybuji, že by si vrah nechával ošuntěné boty, když se má setkat s někým jiným. Většinou jsou to psychopati, kteří si však potrpí na to, aby nějak vypadali,“ připomněl mu a prošel kolem něj, setřepávaje ze svých vlasů sníh, rozhlížeje se kolem.

I kdyby sem nyní vyslali tým, aby místo činu ohledali, bylo by to k ničemu. Stopy by do té doby zmizely. Vzhlédl k šedému nebi. Proč musí zatraceně sněžit?

„A ty velikosti nám mají nějak pomoci?“ zeptal se David.

„Pochybuji, že máte seznam lidí s velikostmi bot… ale možná, že jste tak šílení, že ano. A pokud si pamatuji – Chris Adams žil. Takže bude schopný vypovídat nebo alespoň schopný identifikovat toho, kdo ho napadl. Což nás k němu i dovede,“ vysvětlil Max. Pořád v koutě své mysli doufal, že jeho domněnka je špatná, mylná. Ale on se pletl jen málokdy. A to ho děsilo.

„Pokud se probere,“ dodal Alfréd místo něj.

„To, že žil, pořád nic neznamená,“ řekl David upřímně a nervózně se podíval na mobil. Max si jeho pohledu všiml, ale nijak ho nekomentoval. „Vracíme se, tady stejně už nic nenajdeme,“ dodal David. Maxovi nezbývalo nic jiného, než poslechnout. Neušlo mu, že se David ještě jednou podíval na mobil, než ho schoval.

Neopomenul si také nevšimnout, kolikrát za jízdy vytáhl David mobil a zkontroloval ho, jako maniak. Nedocházelo mu, proč ho tak často kontroluje a zase schovává do kapsy místo toho, aby se soustředil na řízení.

Raději to ani nekomentoval.

Váhavě pohlédl na Alfréda, který se také plně věnoval mobilu. Někomu psal. Přesto ucítil pohled na svou tvář, a tak se jeho oči hbitě pohnuly stranou, aby přistihly Maxe, jak na něj hleděl, ale hned poté viděly, že odvrací pohled pryč z okna a předstíral, že se na něj nedíval. Alfréd se pousmál pro sebe a po chvíli mobil schoval. Položil ruku na sedadlo a přitom nenápadně pohyboval prsty směrem k té Maxově. Když se jí sotva dotkl, Max svou ruku stáhl k sobě na klín a díval se pokojně z okna, ignorujíc fakt, že jen ten letmý dotek měl okamžitý výsledek. Způsoboval příjemné teplo a vibraci právě v té drobné části kůže, které se dotkly jeho prsty. Proč?

Stiskl ruce v pěst. Musel se uklidnit.

Na stanici dorazili ve chvíli, když Max měl už tak akorát dost toho, jak David kontroloval mobil. Byl jako závislý. Nechápal proč…

I když na něj Alfréd a posléze i on mluvili, nereagoval na ně – a pokud ano, tak pořád s pohledem do mobilu.

„Země volá Davida. Davide, ozvěte se, nebo za Vámi pošleme Apollo 11, aby Vás dostalo zpátky, protože jste úplně mimo vaši obvyklou trasu,“ provokoval Alfréd, zatímco ho David ignoroval, s očima zabořenýma skoro v mobilu.

„Mám na tebe shodit nějaký velký měsíční kámen ihned nebo až za chvíli?“ reagoval David suchým vtipem a konečně začal vnímat, odvrátil pohled od mobilu a vzhlédl.

„Myslím si, že to nebude potřeba, plukovníku Hille,“ řekl Alfréd zdvořile. David jen převrátil očima a beze slova přešel k ženě s kilem make-upu na obličeji, aby jí oznámil, co našli a viděli. Jen mu předala papíry, řekla, že je má vyplnit a dál se o něj nestarala. Když Max nahlédl blíže, všiml si, že čte nějaký časopis. Sotva si všimla jeho pohledu, zrudla, rychle časopis schovala pod stůl a odkašlala si s otázkou, zda nemá na práci nic lepšího, než okukovat kolem. Max si byl vědom toho, že spatřil dva muže líbající se skoro jako o život. Takže je vidět, že ani zdejší ženy nemají čistou mysl. Copak Britky nakazily už všechny ženy světa? A odkud se ta nákaza šíří?!

Raději přestal přemýšlet, takhle by si zbytečně zavařil mozek pro nic.

Měl rozhodně zážitek, nad kterým bude moci ještě dlouhé hodiny nad čajem sedět a proklínat se, že se kdy podíval přes přepážku.

„Viděl jsi snad něco, co ti vypálilo oči?“ ušklíbl se Alfréd.

„Bez těch poznámek, taky by ti to propálilo oči,“ zavrčel Max podrážděně.

„No, reaguješ rozhodně lépe, než reagoval poprvé Alex. Když to vytáhla kdysi, ostatní baby se jí hned ptaly, kde to sehnala. Nakonec tahle úchylka zůstala jenom jí, díky bohu. Víš, jaké to bylo – jen tak chodit a poslouchat, jak si štěbetají, s kým tě párují?“

„Nechci to slyšet,“ zastavil ho Max, sotva se nadechoval, že bude pokračovat. Zaráželo ho, že se snaží vést rozhovor. Normální, přátelský rozhovor. Ale hluboko ve své mysli – aniž by si to připustil, pochopitelně – byl zvědavý, s kým párovali zrovna Alfréda. Ušklíbl se nad představou Alfréda v pozici ženy a měl blízko k tomu, aby se rozesmál. Kousl se do rtu, aby tomu zabránil. Odkašlal si, aby smíchu zabránil.

Té představy se už rozhodně nezbaví.

Sice byla nereálná (alespoň si to myslel), ale splnila svůj účel – pobavila ho.

Ve třech se snažili uspořádat věci do řádu, který tomu všemu Kevin dával, ale selhali a vytvořili si vlastní. Jestli se tedy tomu tak dalo říkat. Fotky, které Max pořídil, byly dostačující. Alfréd je s naprostou přesností překreslil. Velikosti také odpovídaly. Ale nemohli prohledávat všechny lidí s tou danou velikostí – byli by šílenci.

Zničehonic David vyskočil, sotva mu někdo zavolal, a ihned odpovídal: „Co ti zatraceně trvalo takovou dobu se ozvat, Kevine? Mám tě jít zbít ihned nebo až se vrátíš, tak si nafackuješ sám?!“

Spíše hulákal, zatímco rychle opouštěl místnost.

Sice se snažil znít naštvaně… ale v jeho hlase byla starost. Ať už se provokují jakkoliv, bude mít i tak strach o svého bratra. To nezapře nikdy.

Sotva se za ním zavřely dveře, Alfrédův pohled padl na Maxe, který si něco mezitím tiše zapisoval, zatímco si hrál s notebookem. Jeho pohled padl na levou ruku, která jemně držela propisku, připravená zapsat si jakoukoliv myšlenku. Na jeho ústa, těsně semknutá k sobě. Na jeho oči, plně soustředěné na svou práci. Na neposedný pramínek vlasů, který mu přepadl trochu přes ucho a zakrýval ho. Neodolal – opatrně zvedl ruku a ten pramínek vlasů mu za ucho zase vsadil. Tím si získal Maxovu pozornost, který zmateně zamrkal.

„Děje se něco?“ zeptal se zaraženě. Doposud se plně soustředil na své myšlenky, postřehl až nyní, že jsou v místnosti sami. Rozhlédl se kolem. „Kde je David?“

„Konečně mu zavolal Kevin, tak mu musel jít vyhubovat, jako starostlivá matka, a zároveň mu sdělit takové ty bratrské řečičky,“ zakroutil nad ním Alfréd hlavou. Max jen přikývl. Nedivil se mu – také by šílel, kdyby Christina někam odjela a nedala mu takovou dobu vědět. Chápal ho.

„Je to pochopitelné pro ty, co mladší sourozence kdy měli,“ řekl nepřítomným hlasem, když se znovu ponořil do své práce. Alfréd ho po těchto slovech mlčky sledoval. Nemohl se soustředit, když byl tak blízko.

Trochu prudce se nadechl nosem, odvrátil pohled a snažil se upokojit myšlenky. K čertu! To mu snad stačilo pár panáků, pár polibků a zbláznil se? Proč mu nemůže říkat prcku, i když jsou tady… jen sami dva? Proč mu to připadá nyní… jako urážka? Říká tak přece každému. Nemůže za to, že měří přes dva metry. Všude je viděn. Podrbal se ve vlasech tužkou a kradmo pohlédl na Maxe.

Ten najednou přestal psát, aby si prohlédl nějakou fotku a otázal se: „Jak dlouho na mě hodláš hledět jako hladový lev na gazelu?“

Alfréd mírně pozvedl obočí a ušklíbl se. Přiměl ho, aby vzhlédl od práce, přiblížil se obličejem těsně k němu, než zašeptal svůdným hlasem: „Dokud ji neulovím.“ v těsné blízkosti jeho rtů.

Max věděl, že ho jenom škádlí. Sevřel propisku mezi prsty, než mu ji zničehonic opřel o rty a přiměl ho, aby se vzdálil o pár centimetrů dál. „Dodržuj laskavě pracovní morálku a můj osobní prostor,“ poprosil ho klidně. Ale popravdě řečeno – celkem ho i zajímalo, co má nyní v plánu. Alfréd se ušklíbl a do propisky mu kousl. Opatrně, pomalu mu ji vyňal z ruky a pustil na stůl. Max mu ironicky zatleskal. „Můžu tě začít cvičit, takhle vytvoříme cirkusové číslo a všichni se tomu budou smát,“ pronesl ironicky.

Alfréd se k němu opět přiblížil a do ucha mu svůdně zašeptal: „Pokud to budeš ty, kdo se bude smát nejvíce, pak mi to nebude činit problém.“

Na chvíli Max zvážněl, ale potom si řekl: ‚Proč ne?‘ ve své mysli. ‚Tuhle hru mohou totiž odjakživa hrát dva. A pokud mě hodlá jenom provokovat – bude to on, kdo bude pykat a litovat.‘

Max mu přejel po tváři, dostal se mu do tmavých vlasů a mírně je stiskl. Přinutil ho, aby se k němu přiblížil. Věnoval mu hluboký polibek. Alfréd mírně vykulil oči. Byl rozhodně překvapený Maxovou odpovědí na jeho popichování. Přesto se však neubránil a stejně, jako Max, zavřel oči.

Sotva polibek přerušili, směřoval Alfréd své polibky níž – přes líce, bradu, dolů přes krk po obnažené kůži.

„Přiznáváš tedy svou prohru?“ zeptal se Max tiše. Alfréd se pousmál a vzhlédl nahoru k němu.

„Není ti snad tohle dost jasná odpověď?“ zeptal se stejně tiše, zatímco mu rukou pomalu vjel pod uniformu a směřoval výš, dotýkaje se jeho kůže. Max ho pozorně sledoval, připravený ho zastavit, pokud uvidí záblesk v jeho očích, že to považuje jenom za žert. Byla to hra. Hra, kterou hráli oba. Stiskl mu vlasy mezi prsty, aby ho upozornil na pravidla.

Nemusel. Alfréd je moc dobře znal.

Vsál jemně kůži na Maxově krku, chtěl si ho označit za svého. Stisk ve vlasech ho opět upozornil na pravidla. Stiskl Maxovo zápěstí a jemně se mu zahryzl do ohryzku. Věděl, že jen stěží zadržuje vzdych. On sám byl na kousání do krku poměrně citlivý. Odtáhl se od krku jenom proto, aby mu ukradl dech z plic. A Max poraženecky uznal, že mu to docela i jde. Nezbývalo mu nic jiného, než zavřít oči, nechat se ponořit do té vlny vzrušení, kterou mu poskytoval, a nechat se ovládnout.

Slyšeli otevření dveří.

Oba od sebe prudce odskočili, s mírnými obtížemi s dýcháním, a oba dělali něco jiného – Max se zakrýval složkou, protože celý zrudl od studu, a Alfréd si zakrýval ústa, předstíral, že se plně soustředí na nějakou fotku před sebou.

„A opovaž se mě příště zase nechat tak dlouho čekat,“ zavrčel David zle, než zavěsil, aniž by vyčkal na odpověď.

„Něco nového?“ zeptal se Alfréd nezúčastněně.

„To pako by si zasloužilo vyhazov za ty nervy.“

To pako hlídá oběť, a když se probudí, tak tě ihned informuje.“

David tiše zavrčel a rozrušeně chodil kolem dokola. Alfréd si něco napsal drobným, úhledným písmem na papírek. Ten posléze nenápadně, pomalu přesunul k Maxovi, pořád s pohledem na fotku, kterou posléze dal stranou a začal listovat ve složce. Max pohlédl na papírek, který se rázem ocitl poblíž něj a pomalu si ho přisunul k sobě, aby si přečetl jeho vzkaz.

Jestli ti to nestačilo, odvezu tě domů.

Max dostal nepříjemný tik do oka.

Utahuješ si ze mě? Taková byla jeho odpověď, kterou mu napsal, a papírek mu posunul zpátky. Během chvíle měl papírek znovu na očích.

Ne, umíš docela uspokojivě líbat. Zajímalo by mě, jestli s jazykem umíš i jiné věci.

Maxovi se do obličeje vehnala krev a vší silou Alfréda praštil složkou do hlavy. Ne jednou, ne dvakrát, ale hned několikrát, div ho neumlátil k smrti. David se na něj jen zmateně otočil, a zatímco Max mordoval Alfréda, zeptal se přihlouple: „Děje se něco?“

„Přeji si, aby tato osoba nepracovala v mé blízkosti!“ supěl Max. David se jen chabě zasmál.

„Zase ti vyhrožuje, že tě vyhodí do koše? Asi mu rovnou nějaký připevním nahoru, může si zahrát basketball,“ zažertoval David a potom zvážněl: „Teda pokud najde něco, co by konečně usvědčilo toho parchanta, co za tím vším vězí.“

Max mlčel, nakonec se tiše usadil zpátky na své místo.

Všichni tři pokračovali v práci v naprosté tichosti. Max se však nemohl soustředit – lze se vůbec soustředit vedle nabuzeného dlouhána, který nemyslí na nic jiného, než jak by se k vám dostal blíž? Ne, nelze. To si bohužel musel Max potvrdit. Nikdy nebyl šťastnější, když jim David sdělil, že pro dnešek by to mohli už zabalit, zatímco opět pohlédl na obrazovku mobilu.

„Klid,“ ozval se Alfréd, který bral z věšáku svůj kabát, „brzy ti zase zavolá. Nebo za ním můžeš jet. Mohu tě tam hodit.“

David však zakroutil hlavou. „V pohodě,“ řekl jen. Zůstal v místnosti sám ještě několik minut poté, co Max i Alfréd místnost opustili. Když se Max poutal, neodpustil si Alfréd poznámku: „Takže – kde jsme to skončili?“

Max jeho hmatavé ruce ihned zastavil. „Jestli chceš pokračovat, odvez mě nejdříve domů,“ vynesl zásadní rozsudek. Alfréd převrátil oči.

„Jak si přejete, Vaše Veličenstvo,“ vysmekl mu posměšnou úklonu, za kterou schytal pohlavek. A pokutu.

„Pokuta za urážení královny,“ zamračil se na něj Max zle. Alfréd ho šťouchl do nosu a rozjel se kupředu, zatímco si Max brblal něco pro sebe. A přitom v hloubi sebe musel uznat, že dotek na stehně nebo na rameni či paži, který mu Alfréd věnoval, kdykoliv zastavil na červenou na semaforu, v něm probouzel příjemné teplo, které se posléze šířilo z míst, kde se ho dotýkal, do celého těla.

Netrvalo dlouho a Alfréd se zastavil před skoro rozpadlou budovou. Chvíli byli oba ticho, než Alfréd začal: „Nechceš-…“ jenom proto, aby byl Maxem drze, prudce přerušen.

„Ne, nechci.“

Alfréd pokrčil rameny a odpoutal se. Max vylezl z auta jako první. Musí být opravdu zoufalý, když to hodlá dělat zrovna s Alfrédem. Ale je to hra, je si toho vědom. Proč se nepobavit, když už je tady? Ellie ho zabije tak či tak, až se vrátí. Už se nemůže dočkat těch dlouhých hodin, kdy mu bude vyčítat jeho tvrdohlavost. Ne, nemysli na ni!

Otevřel dveře a vešel dovnitř jako první. Boty ihned skopl, sotva se ocitl za prahem. Alfréd učinil po něm a odložil si kabát. Zavřel dveře a zeptal se na zámečníka. K jeho překvapení si ho Max obstaral sám a zámky všude fungují na 100%. Alespoň něco co tady funguje. Rozhlédl se kolem. Vypadalo to taky obyvatelněji.

Následoval Maxe – nepřekvapilo ho, že v místnosti nebyla postel, ale jenom matrace.

„Chceš se něčeho napít?“ zeptal se Max.

„Není potřeba,“ řekl Alfréd a zastavil ho, když se už chystal zase vzdálit.

Pomalu ho přitáhl na svou hruď. Otřel se mu nosem o ucho a slabě na něj vydechl. Všiml si bedlivého Maxova pohledu, který z něj nespouštěl oči. Pustil ho jenom proto, aby ho na sebe otočil.

Upřímně se mu díval do očí. Přejel mu konečky prstů po vlasech a pohrával si s jednotlivými pramínky.

„Jsi si jistý?“ zeptal se tiše.

Max jen přikývl, bez váhání. Alfréd na chvíli zavřel oči, než ho přiměl, aby udělal pár kroků dozadu, dokud nedošli k matraci.

„Kdy jsi na to přišel?“ zeptal se jen. „Nikdy jsem ti nedal náznak.“

Max se křivě usmál. „Od počátku… Pochybuji, že by mě někdo normální zvedl a snažil se vyhodit do koše. Dvakrát za jeden den. A navíc – potom v té kavárně. Proč by ses na to vyptával, kdybys nebyl stejný?“

Alfréd se pousmál nad tou vzpomínkou.

„Věříš mi?“

„Ne,“ odvětil Max ihned, „ale… pochybuji, že najdu někoho, kdo bude ochotný uspokojit mé choutky a zároveň si o mě nemyslet něco odporného. Protože je stejný.“

Alfréd chvíli mlčel, trochu se ušklíbl a šťouchl do něj, aby spadl na matraci. Matrace mírně zasténala pod váhou obou těl, které se na ni snesly. Držel se nad ním a bedlivě ho sledoval. Pohled dravce, který je blízko k tomu skočit po kořisti. Přesně tak se Alfréd díval na Maxe. Nevadilo mu to.

„Řekni, Maxi – co si slibuješ od tohoto činu?“ zeptal se Alfréd, dívaje se mu do očí, jakoby v něm četl jako v knize.

„Chci jen zjistit… zda umíš něco jiného než dostatečně líbat,“ pronesl Max lhostejně. Alfréd přimhouřil oči a sevřel mu vlasy mezi prsty.

„Tak to ti rád předvedu,“ zašeptal nebezpečně, vzrušeně, než se snížil a dostatečně vášnivě ho políbil.


Průměrné hodnocení: 4,88
Počet hodnocení: 41
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.