Uzavřete člověka do malé místnosti a můžete narovinu říct, že ten člověk přijde brzy o zdravý rozum. Uzavřete člověka do malé místnosti, kde se jevy opakují pořád dokola, a pak mu říkejte, že chcete zachránit. Dokonalá hra se slovy a činy, které se Alfréd rozhodl sloučit dohromady. Jak jinak zlomit lidskou psychiku, než silným nátlakem? Sám to moc dobře zažil. Tehdy málem přišel o rozum, když slyšel Jesseho mluvit o své sestře. Chtěl Maxe zlomit, chtěl, aby trpěl tak jako on, když přišel o svou rodinu. Ale nemohl to udělat… Z jemu neznámého důvodu to udělat nemohl. Záleželo mu na něm. Víc, než si chtěl přiznat. Proto pro něj bylo tak těžké vidět ho v situaci, do které ho dostal. Proto se nemohl přimět zkřivit mu jediný vlas na hlavě.

Pomalu mu přejel prsty po zádech.

„Bolelo to?“ zeptal se tiše.

Max nereagoval. Pořád netušil, co si má o tom všem myslet. Mysl měl naprosto nesoustředěnou, myšlenky rozházené do všech koutů. Neměl strach, protože věděl, že ho Alfréd nezabije. Zabil by tak svou lidskost. Měl jistotu, že Alfréd není zvíře, že je pořád člověk, že udrží tu příšeru, kterou má v sobě.

Proč by ho jinak ty velké ruce hladily a tichý, milý hlas utěšoval? Pořád v něm byla špetka lidskosti. Pořád měl srdce. Nebo si to jen Max namlouval a Alfréd před ním měl pořád onu dokonalou masku, kterou všechny dokázal oblbnout? Netušil. Jednou zradil svou intuici a dopadl takto… Netušil už, čemu má věřit.

Na jeho otázku jenom tiše přikývl a sevřel mu košili mezi prsty. Byl si vědom nebezpečí kolem něj. Nebylo by rozumné promluvit. Vždyť ten muž, který ho objímá, je vrah. Nevidí mu do hlavy. Neví, jaký další bude jeho krok. Kdyby chtěl, mohl by ho během chvíle zabít. Nebo mu nasadit brouka do hlavy, aby se zabil sám. Jak udržet vraha dál od své mysli, aby vás neovládl? Pusťte ho dovnitř, ale jen tam, kam uznáte za vhodné, jen tak daleko, aby to bylo pro vás bezpečné. Udělejte silnou hranici, přes kterou se nemůže dostat.

„Omlouvám se,“ zašeptal Alfréd a do vlasů mu vtiskl slabý polibek. Uvědomil, že ačkoliv je nemá umyté, měly svou vůni. Jedinečnou vůni. Stejně tak jeho tělo. Políbil ho na krk a přitiskl k sobě. Ta vůně ho nejednou sváděla, nejednou mu šeptala, aby si to tělo před sebou vzal. Ale musel se držet zpátky. Nemohl ho k sobě připoutat. Nemohl mít závazky. Dokud nesplní svou pomstu. Dokud Annie nebude moci odpočívat v pokoji.

Ale… je tohle to, co by si opravdu přála?

Zašel už moc daleko, nemůže se otočit a jít zpátky. I Max ví hodně… Kdyby se ho toho dne zbavil, změnilo by se něco? Kdyby ho nechal umrznout v tom lese… Nebo kdyby ho neošetřil… Zanadával si, že mu tehdy obvázal jenom hlavu, ale moc dobře věděl, proč tak náhle pospíchal pryč. Prohledal ho, pochopitelně. A mobil nenašel. Musel se ujistit, že si odtam nic neodnesl. A přistihl se, že mu mírně drží krk. Napadla ho spásná myšlenka… Když zemře, bude někomu chybět? Nepřiznal si, že jemu by chyběl nejvíc. Místo toho si pomyslel jen, že by šel proti vlastnímu plánu… Nepřiznal si city, které by k tomu muži mohl cítit. Proto ho tehdy nechal ležet na oné sedačce a popadl klíče od auta. Musel věřit, že Max bude ještě dlouho mimo. Nedovolil si z něj sundat mokré oblečení, ale při cestě zpátky si nadával do idiotů. Ale tohle bylo přednější – co když tu mapu stihl vyfotit? Když se tam potom vrátí a najde mobil, může ho udat, nebo předá ostatním souřadnice na to místo. Musí zničit i svůj domov. Jednou provždy zapomenout. Tehdy jel jako šílenec. Jistě by dostal pokutu, kdyby modré výstražné světlo policie neměl na střeše auta. Prohledal les, kde Maxe našel, jeho mobil uschoval a prohlédl fotografie, vymazal, které by ho mohly ohrozit, a vrátil se zpátky ke kolegovi.

Nesměl se nic dozvědět. Tahle maska musela být dokonalá až do konce.

„Máš strach?“ zeptal se Alfréd tiše. Doposud na něj Max nepromluvil od chvíle, kdy přestal křičet. Měl obavy… Nenáviděl ho? Nejspíš ano. Podíval se dolů na něj. Proč by se k němu ale tolik tiskl? Kvůli teplu? Pravda… Moc teplo tady neměl. Alfréd pocítil nepříjemný pocit viny za to, jak se k němu zachoval. Pevně ho sevřel v náručí. „Na něco jsem se ptal…“ zašeptal mu do vlasů. Všiml si, že starší muž v jeho náručí má zavřené oči. Spí? Ne… Prohrábl mu vlasy. Cítil, jak ho lechtaly na konečcích prstů. Cítil každý osamělý vlas, který se mu třel o polštářky prstů.

Max nespal. Přemýšlel. Když nebude mluvit nebo se hýbat… může ho oblbnout. Když bude poslouchat, dostane se odsud? Jaká je šance, že mu někdo uvěří, že Alfréd je vrahem? Nulová. Jenom on zná pravdu. Ostatní jsou slepí. Nebo si ji nepřejí vidět. Musí proto na chvíli hrát Alfrédovu hru. Až najde nějaký pořádný důkaz, udá ho. A celé to uzavře. Prozatím… Vzhlédl k němu a Alfréd se mu zahleděl do očí. Musí hrát jeho hru.

Alfréd postřehl drobné jiskry vzdoru v jeho očích, ale jinak naprostou bezmocnost. Možná oddanost? Ne. Té se od něj nedočká. Nespoutaný a divoký. Vstal a pomohl na nohy i Maxovi. Odvedl ho z temné místnosti. Všiml si, jak Max přivřel oči, když ho světlo z jiné místnosti téměř oslepilo. Držel ho za ruku, když spolu šli. Aby ho měl na blízku nebo aby měl jistotu, že mu neuteče? To věděl jen Alfréd.

Max ho obezřetně sledoval a záměrně šel minimálně dva kroky za ním. Očima se rozhlížel po domě, kde se nyní nacházeli. Nebyl to jeho byt. Nějaký velký dům. Od koho?

„Jestli přemýšlíš, kde jsi – toto je starý dům starých rodičů od Davida a Kevina,“ vysvětlil Alfréd, aniž by se na Maxe podíval. Snad mu četl myšlenky. „Jsou na dovolené a zůstanou tam ještě dva měsíce. Byli opravdu rádi, když jim tuto výpravu zařídili jejich synové. Spíše jen jeden z nich.“

Max svraštil obočí.

„Nebuď tak podezíravý, nechci tě sníst,“ ušklíbl se Alfréd a přejel ho pohledem. „I když – říct bych si rozhodně dal.“

„Bez toho vtipu,“ odvětil Max s mírným chladem v hlase. Musí spolupracovat, ale nenechá se urážet.

Alfréd se zastavil a přitiskl ho na zeď, pomalu mu sjížděl po ohryzku a šeptal mu hlubokým, smyslným hlasem do ucha: „Přijmi prostě fakt, že jsi ztracený a dovol mi tě vyvést ze tmy.“

„Raději zůstanu ve tmě,“ odvětil Max klidně. Alfréd se od něj odtáhl a stiskl mu vlasy mezi prsty.

„Chceš zůstat tedy slepý?“

„Vidím moc dobře i ve tmě…“

„Ale nemáš strach,“ pousmál se Alfréd. „Sice si to tvá mysl nechce přiznat, ale tělo nikdy nelže,“ pokračoval a rukou mu sjížděl dolů po klíční kosti přes hruď až do jejího prostředku, „a moc dobře víš, co cítíš. Není to strach, řekl bych. Něco mnohem smysluplnějšího, něco, co tě od počátku vede ke mně.“

Max po jeho poznámce mlčel.

Alfréd mu opět sevřel ruku a vedl ho dál po sídle. Max se tiše díval kolem sebe. Měl konečně přístup k normálnímu světu, opět mohl normálně přemýšlet. Mapoval si celý prostor, aby věděl, kde co je… jak co vypadá. Jaké dveře míjeli, co vše viděl za okny, jak se tapeta kolem nich měnila. Všechno. Potom mu to bude k užitku, až bude hledat cestu ven. A on ji najde! Alfréd se zastavil před nějakými dveřmi ze světlého dřeva. Tapeta kolem nich byla temně vínová s okrasnými, světlými stonky nějaké rostliny. Max se na něj nedůvěřivě podíval, když chytil za kulatou zlatou kliku a otevřel dveře. Poukázal, aby vešel dovnitř jako první. Chvíli váhal, ale vešel dovnitř. Rozhlédl se kolem. Koberec měl temně modrou barvu a zlaté ornamenty. Ne… Bylo to japonské písmo. Všiml si několika okrasných japonských váz. Na zdi visely dvě katany, ukryté v bezpečí temné pochvy. Obrazy všude kolem znázorňovaly volnou, nezkrotnou krajinu. Obzvlášť jeden z nich, který představoval vlka lovícího nebohého zajíce. A jeden velký obraz rodičů s dětmi. V pravém rohu byl i podpis autora.

Očima prohlédl druhou část místnosti. Krb, vyhaslý už několik neděl, a přesto zde bylo příjemně teplo. Nad krbem stálo pár knih na poličce. Nad jeho hlavou visel mohutný skleněný lustr. Na pravé straně u zdi byla velká postel s temně rudým povlečením. Byla snad rodina Hillů bohatá nebo si jenom staří rodiče chtěli užít dřív, než jim odbijí jejich hodiny života? Všiml si dveří nalevo od postele, umístěné v rohu. Kam vedly? Co za sebou skrývaly?

Z myšlenek ho vyrušily ruce, které se mu obemkly kolem boků a přitiskly na tělo za ním. Teplé tělo. Svalnaté tělo. Chvíli váhal, než se na Alfréda otočil s podezřívavým pohledem.

„Máš strach?“ zeptal se Alfréd tiše.

„Měl bych ho snad mít?“ zeptal se Max pokojným hlasem.

„Jsi v neznámém prostředí a právě nyní tě drží vrah. To by kdekoho vystrašilo.“

„Například mladého Patricka? Pochybuji, že by ti jen vlezl do postele, kdyby věděl, že budeš jeho vrahem.“

Alfréd se nad Maxovým útokem zamračil. „Kdy tě to napadlo?“

„Scházel se s hodně vysokým mužem, který nosíval černý šátek přes tvář a sluneční brýle,“ citoval Max Alexova slova. „Ve městě není moc lidí, kteří by na tento popis odpovídali. Navíc, aby seděl i popis preferovaného pohlaví.“

Alfréd se zamračil víc. Kousl se do jazyku. Takže věděl, že to byl on? Proč nic neřekl? Nikdo by mu nevěřil, pochopitelně, ale i tak…

Několika málo kroky došel k posteli a surově ho do ní povalil. Pořád měl zamračený výraz.

„Patrick byl jen úlet,“ začal se obhajovat. Nemusel, tak proč to dělal? Snížil se k němu a kousl ho do krku. Všiml si Maxových vyceněných zubů, jak potlačoval jakoukoliv reakci. „Jen štěně, co potřebovalo něčí teplo. Naprosto nezáživné.“

„I přesto ses k němu neustále dle výpovědí svědků vracel,“ pokračoval Max v útoku. „Takže to nejspíš až tak nezáživné nebylo.“

Alfréd měl opět tu nečitelnou masku. Co se mu honilo hlavou? To Max z jeho pohledu nedokázal vyčíst. Alfréd mu pevně sevřel košili mezi prsty a přitáhl si ho blíž k sobě, aby ho hluboce políbil. Jazykem se mu prorval do úst a plenil je bez milosti. Po chvíli nespokojeně zavrčel, když mu Max pevně zatáhl za vlasy a přinutil ho odklonit se.

‚Pořád má tuhý kořínek,‘ pomyslel si Alfréd spokojeně. ‚Ale to nevadí – pak by to nebyla taková zábava…‘

„Chceš vědět proč?“ zeptal se Alfréd pobaveně. „Byl jediné zpestření, které jsem tu měl, než jsi dorazil. Pak už jsem ho nepotřeboval.“

Maxovi došla trpělivost – rychlým chmatem je oba přehodil a nyní to byl on, kdo pevně svíral Alfrédovu ruku za zády. Tak jako předtím.

„V tom případě tě mohu zatknout s čistým svědomím, vrahu,“ zasyčel na něj Max chladně.

„Opravdu si myslíš, že to budeš mít tak snadné? Máš jen mé slovo, žádný důkaz. Kdo ti uvěří, Maxíku?“

Po chvíli ho Max pustil. Měl pravdu. Neměl důkaz, jen jeho slova. Kdo by mu uvěřil? Alfréd ho stáhl k sobě dolů a vyhoupl se opět nad něj. Snížil se k němu a políbil ho na krk.

„Najdu způsob, jak tě udat,“ ozval se Max najednou a Alfréda tak zarazil, když se mu chtěl zakousnout do krku. Vzhlédl k němu, aby viděl tvrdohlavý výraz. „Sleduj mě, Alfréde.“

Alfréd se spokojeně usmál a kousl ho do krku.

„Už se nemohu dočkat,“ zavrněl mu spokojeně do ucha.

----

Na chicagském oddělení policie toho dne bylo veselo. Veselo jak pro koho. Nadřízenému Davida Hilla došel dopis, který naznačoval něco v tom smyslu, že právě u plukovníka Hilla najdou velmi zajímavé věci, když se podívají na jeho zahradu. Původně se tomu smál, ale když se objevila motorka, kterou omámení policisté viděli předtím, než omdleli, začal být podezíravý. A když mu na stole přistála výpověď Kevina Hilla, David poznal, že to pro něj nebude mít rozhodně žádné dobré výsledky. Vedení ležel hluboko v žaludku už dlouhou dobu. Trvalo mu, než našel nějaké důkazy a pohnul s případem. A nyní byl podezřelý. Jeho bratr dal výpověď. To bylo až příliš věcí najednou. Aby si nadřízený Davida ulevil, srazil mu hodnost. Už nebyl plukovníkem.

Do toho přišel telefonát z chicagské nemocnice, že jim byl přivezen na starost jakýsi Alex Blackberry, nadporučík z jejich oddělení. David se v tu chvíli nestaral o hodnost a práci – musel zjistit, co Alex zjistil. Musel vědět, zda má naději tohle šílenství zastavit v čas. Byl rád, že byl Alex naživu.

Podle lékařské zprávy byl udeřen dřevěnou tyčí nebo baseballovou pálkou. Na místě činu se nic z toho nestalo. Osoba, která ho udeřila, útočila z jeho zadní levé strany. Ránu na hlavě měl totiž na levé straně. Věděl Alex, že na něj někdo útočí a nechal se dobrovolně zmrzačit? Kdo ví. Alex ano, jistě mu to řekne. David čekal delší chvíli, než se jeho kolega probudil, a s mírným úsměvem ho přivítal mezi živými. Neřekl mu nic o tom, co se děje na chicagském oddělení. Neměl tady vůbec správně být. Ale to mu nevadilo – bylo pro něj důležité, že je Alex v pořádku. Ptal se ho, zda si pamatuje, co se stalo, ale Alex na něj jenom zmateně hleděl a mrkal.

Když David zmlkl, netušíce, proč s ním Alex nemluví, zeptal se Alex konečně s rozpačitým úsměvem: „Omlouvám se, ale… kdo jste?“

A tehdy v Davidovi zatrnulo.

Doktor se zprávou, aby si nejdříve promluvil s ním, přišel pozdě. Davidovi došlo, že Alexův útočník měl zatracené štěstí. Alex našel něco usvědčujícího… a on se postaral, aby na to zapomněl. Složil hlavu do dlaní. Vše je ztracené. Nemá nic, s čím by pohnul v tomhle případě. Byl slepý. Nevěnoval pozornost detailům, byl jen zaslepený důkazy. On měl přijít o paměť. Alex ne. Alex je dobrý muž a skvělý policista, milující otec a starostlivý manžel. Věděl to. A přesto ho nechal, aby šel sám. Mělo mu dojít, že se něco stane.

Nevnímal doktorova slova, dokud mu neoznámil, že volal jeho ženě. David ucítil palčivou bolest na hrudi. Alexova manželka ho bude nenávidět. Nepozná ani své vlastní děti… Co může být horšího, obzvlášť pro malé děti. Jak jim to vysvětlí, aby rozuměly, že vše musí začít znova? Bude vůbec Alex chtít začít znova? Netušil…

„Kdy přijedou?“ zeptal se jen.

„Budou zde během pár chvil,“ oznámil mu doktor.

„Kdo se stará o nadporučíka Blackberryho?“

„Já a jeden z mých asistentů.“

„Jméno.“

„Doktor John Hofbauer.“

„Němec?“

„Ne, jen předci v Německu. Skvělý doktor. Nemusíte se obávat. Když půjdeme po malých krocích… je zde šance, že si začne pomalu vzpomínat. Musíme najít důvod, proč na všechno zapomněl. Zda tak reagoval jeho mozek, aby zastavil blížící se katastrofu, nebo v tom bylo něco jiného. Dejte nám čas. Čas je ten nejlepší lék.“

„Čas je nejlepší lék, jo…?“

„Už Vám nejspíš nemám nic k sdělení… Nejste rodinný příslušník, ani partner, ale máte právo alespoň vědět, co se mu stalo, jako jeho kolega a nadřízený. Je mi líto, pane.“

„Ne, v pořádku, děkuji za Váš čas.“

„Jeho rodina tady bude během chvíle… myslíte si, že byste tady mohl zůstat a vysvětlit jim situaci se mnou? Když uvidí známou tvář, bude to potom pro ně méně bolestivé. Vždycky říkám, že ztráta paměti je mnohem bolestnější pro rodinu, než pro toho, kdo jí trpí. Vidět milovaného člověka, jak vás nepoznává, ukazovat mu ty nejzákladnější věci zas a znova…“

„Rozumím,“ přerušil ho David. Nechtěl ho poslouchat.

Proč Alex…? Proč ne on? Kdyby se tam vypravil on, co by viděl? Zaútočil by útočník také? Útočník byl levák. Muž nebo žena? Kdyby alespoň něco našli. Na místě činu se však nic nenašlo. Ani otisky bot nebo prstů. Povzdychl si. Možná, že bude dobře, když ho zbaví i tohoto případu. Konečně bude moci v klidu usnout a nepřemýšlet nad maniakem, jehož činy nedokáže pochopit.

Rozhodl se, že si naposledy sepíše vše, co zjistili. Co Max zjistil. Hleděl na rovnici, kterou sám vytvořil. Zamračil se. Ty útržky… Omluvil se doktorovi a spěchal z nemocnice, zatímco se za ním doktor mračil. Chtěl jen, aby tady zůstal a uklidnil rodinu toho muže! David se co nejrychleji dostal zpátky do kanceláře a prohledával stoly. Kde mohl Max zatraceně schovat ty útržky z novin?! Jen doufal, že si je nevzal domů a zpátky už nedonesl. Nebo někdo jiný… Konečně je našel pod Alexovým stolem a rozprostil je po stole. Pospojoval je všechny dohromady pomocí lepidla. Vzal si je do archívu a tam zadal jejich titulek. Dlouhou dobu čekal, než mu počítač vyplivl celou zprávu.

Byl slepý. A naivní. A hloupý. Jak mu mohl uniknout tak zřejmý detail? Vrah na sebe od počátku upozorňoval. Případ Annie Riddle a tento případ… Spojitost nyní byla jasná. Vyhledal si případ Jesseho Sparkse. Bůhví, jak dlouho seděl za počítačem a sepisoval si poznámky.

Z jeho rovnice mu nakonec vyplynulo nepříjemné zjištění. Vyhledal si veškeré zprávy o rodinách se jménem Riddle. Známý architekt podzemního domu zemřel na povrchu. Manželka Riddlea následovala přesně rok po něm, zbyli jen dva sirotci. Potom zpráva, která neudávala jméno ihned v titulku, ale až někde uprostřed prvního odstavce. Nikdo si v tu chvíli nevzpomněl na architekta ani jeho ženu. Nikdo je už skoro neznal. Její starší bratr, který studuje… Tělo nebohé dívky bylo nalezeno… Proč zrovna posvátná půda církve? A spousta dalších nesmyslných vět, aby vyvolaly emoční reakci u čtenářů.

Davida zahlodalo něco v hlavě. Byla to pitomost. Neměl pro to důkaz. A nemohl obviňovat jen tak. Jen proto, že jeho minulost byla tak pokroucená, neznamená, že by za tím mohl být on. Alfréd Riddle je dobrý polda a správný chlap… Stejně tak Alex nebo Kevin. Max možná není týmový hráč, ale také do této definice zapadá. Mnohem lépe, než kdokoliv jiný. Tak proč by sem vedení z Londýna mělo poslat někoho jiného? Měl se sem dostat za trest? Věděl snad Max, že jim může pomoci, zatímco by ten druhý – Stuart se jmenoval? – jenom ležel v žaludku?

Zatímco přemýšlel, nevnímal mobil, který se mu rozvibroval v kapse. Na displeji svítilo jméno Kevin Hill. Nevnímal taky, že do budovy stanice vstoupila pohledná blondýna s velkými slunečními brýlemi na nose.

Když měla Samanta jistotu, že se zbavila Alexe, sice nerada, ale musela, byl nyní na řadě David. Na něj by však hrubá síla nestačila. Zabít ho nejdříve odmítala. Hodně mu dlužila. A on už jistě zjistil vše, co doposud ignoroval.

Jak ho tedy přimět zapomenout?

Potom jí to došlo. Spokojeně se usmála, když se pisklavý zvuk jejích tenisek zlověstně rozléhal po chodbě. Kdo uvěří policistovi, jehož šarže byla snížena? Jehož bratr podal výpověď a neukázal se? Jehož tým se dneškem definitivně rozpadl?

Chudáček Kevin. Jistě se ho snaží varovat. Ale Samanta moc dobře věděla, že nyní je Davidova mysl naprosto někde jinde. Nebude vnímat varovné vibrace mobilu.

Ani zbylí policisté se o ni už nestarají. Proč by měli? Nechtějí mít nic společného s tak neschopným týmem, který vede tak neschopný člověk, jako je David Hill. Bůh se vskutku musel bavit, když ho vytvářel k obrazu svému.

‚Jak bude vypadat tváří v tvář blízké smrti?‘ pomyslela si jen, když za sebou elegantně zavřela dveře od velké místnosti, kde ještě před pár dny pracovalo pět mužů na případě, který nemohli nikdy vyhrát.

Pokroucené mysli jsou děsivé, ale tak jedinečně překrásné…

Ale David byl schopný vnímat i věci okolo. Slyšel mobil, ale nereagoval na něj. Věděl, že je blízko. Proč by za tím vším ale stál Alfréd? Kde by nabral tak velkou nenávist a zlobu, že by se snažil zabít je všechny? Chtěl snad očistit památku Annie? Proč?

A proč za to museli zaplatit lidi z laborky? Špatně určili její smrt? Nebo nyní narazili na něco víc, než bylo třeba? Svraštil obočí. Ano, nyní se musí spolehnout jen na domněnky. Domněnky, které nemá ničím podložené.

Najednou zpozorněl.

Slyšel tiché zavření dveří. Že by se někdo konečně uráčil přijít na směnu? Ne, tak naivní být nemohl. Tým se rozpadl. Vstal od počítače a vypnul obrazovku. Poznámky skrčil a schoval do kapsy. Jestli je to vrah, přijme svůj osud. S očima na dveřích vyčkával.

Samanta se rozhlédla kolem. Všimla si otevřené tuby lepidla a prázdné složky. Do té složky předtím ukládali útržky. Chladně se usmála. Jak roztomilé. Konečně zapojil ten svůj neschopný mozeček. Ale to ho nezachrání. Očima přeletěla místnost a všimla si zavřených dveří od jiné místnosti, ale zároveň spatřila i světlo monitoru. Vzala nůžky ze stolu a rychlejším krokem kráčela ke dveřím.

U Davida jí to bude jedno – pokud zemře, neucítí žal. Toho muže neměla ráda. Věčně jí úkoloval takovými hloupostmi. Kdyby jenom otevřel oči… Ano, otevři oči, Davide, ráda ti je pomohu otevřít, abych ti je mohla vypíchnout!

Nehezky se ušklíbla.

Jen ta představa ji vzrušovala.

Bledou, skoro až kostnatou rukou pevně stiskla kulatou kliku a pomalu jí otočila. V očích měla uspokojení a šílenství. Za tohle ji Alfréd pochválí, i když ji sem neposlal přímo. Z vlastní iniciativy se zbaví posledního článku, který by je otravoval. Alex si nic nepamatuje, Kevina snadno stáhli na svou stranu. Maxe už velmi brzo Alfréd také zpracuje. A David? Pochybovala, že by se k nim chtěl přidat tak bezpáteřní člověk.

Raději se ho zbaví nyní, dokud má čas.

Dokud má jistotu, že je pořád tak tupý a nevnímavý zaslepený jenom sám do sebe!

----

Byl zhnusen sám sebou.

Byl příliš slabý, aby se mu ubránil.

Nevzal si ho člověk, který v něm dokázal vyvolat ty silné emoce, jako předtím, ale prachobyčejný vrah a nevyzpytatelný psychopat. Způsob, jakým si ho vzal, tomu také nyní i odpovídal.

Maxe bolel celý člověk. Doslova. Sotva se mohl pohnout. A přesto… Proč si to sakra tak moc užíval?! Je to snad proto, že to, co si zakážeme, chutná potom nejsladčeji?

Tiše zaklel a udeřil pěstí do polštářů.

Alfréd byl už dávno mimo pokoj. Bylo ale nanejvýš jasné, že ho nenechal bez dozoru. Kdyby se pokusil utéct oknem, nejeden Alfrédův člověk by tam čekal. A pokud vyjde normálně dveřmi, taky tam jistě někdo bude stát. Pohled mu padl na ony dveře nalevo od postele. S menší námahou se zvedl, sotva mohl chodit, ale přešel ke dveřím a zkusil je otevřít. Jak si mohl myslet – byly zamčené. Svraštil obočí.

Odfrkl si, když cítil, jak mu po nohách teče Alfrédovo vyvrcholení.

‚Jako by se nemohl vystříknout někde jinde, sakra, aby to pak šlo alespoň setřít,‘ pomyslel si podrážděně. Nepřiznal si však, že když ho Alfréd vyplňoval, sténal skoro jako nějaká laciná kurtizána. Odepírat si sex rozhodně nebyl nejlepší nápad, jenže Max si to nechtěl přiznat. Došel k nočnímu stolku a tiše poděkoval majitelům domu, že alespoň oni měli rozum a nechali v šuplíku pár kapesníků. Bylo mu jasné, že tam nebyly náhodou, ale to bylo jedno.

Zastavil se.

Konečně si všiml zrcadla nedaleko od postele, skryté za závěsem. Sevřel ruce v pěst. Odvrátil od svého odrazu pohled a nasoukal se do oblečení. Když si však natahoval košili, vycenil zuby a rychlými kroky přešel k zrcadlu. Stiskl ruku pevně v pěst a rozmáchl se. Ozvalo se hlasité prasknutí, když na zem dopadaly jednotlivé kousky zrcadla.

Už chtěl jeden kousek zvednout a pevně stisknout v ruce, ale dovnitř vtrhli dva muži, kteří ho násilím odvedli. Alfréd je varoval, že by ho mohla napadnout nějaká pitomost, tak ať ho okamžitě zastaví, když bude potřeba. Max na ně křičel, aby ho pustili, a když ho ignorovali, povolil uzdy a vysmekl se. Jednoho stihl pěstí praštit do obličeje a kopnout do levého boku, ale druhý se dostal za něj a udeřil ho do zad. Hrubě. Když Max ještě ani nebyl na zemi, už mu pevně svíral ruku za zády a drtil mu zápěstí.

„Myslel sis, že nás nenapadne, že vyvedeš nějakou hloupost?“ zeptal se muž chladně. Opět ten, který mu vyrazil jedním kopancem dveře. Max na něj zle zavrčel a muž se ušklíbl. „Pes, který štěká, nekouše.“

„Říká ten, kdo je sám poslušným psem,“ provokoval ho Max. „Posloucháš na slovo a stejně z toho nikdy nic mít nebudeš.“

Moc dobře si uvědomoval jeho sílu.

Budou jeho provokace stačit, aby ho vyprovokoval k pořádnému úderu?

Uštědří mu tento muž bolest a zabije ho jednou ránou?

Vysvobodí ho z této noční můry?

Raději zemře, než aby dobrovolně nechal Alfréda vyhrát!

K jeho překvapení však muž zůstal naprosto v klidu. Jen mu pevně sevřel hlavu mezi prsty. Ano, měl tu moc mu jen jedním správným úderem o zem rozbít lebku. Ale proč by si špinil ruce? Navíc – šel by proti plánu. A nedostal by tak svou odměnu. Stačila mu pouze hodinka každé noci s onou ženou, která mu splnila i ty nejdivočejší sny. Nebo si s ním jen povídala. Ta žena neměla sebeúctu k vlastnímu tělu. Ale to jeho starost nebyla. Výměnou za její společnost slíbil Alfrédovi věrnost. A když jim jasně řekl, že ten muž musí přežít, ať už bude říkat cokoliv, splní jeho rozkaz.

Ignoroval jeho provokaci, dostal ho násilím na nohy a přiměl ho pokračovat v chůzi. Jednou rukou mu svíral obě jeho zápěstí a nepřipouštěl mu jakýkoliv odpor.

Ano, byl jen psem, který měl rozkazy. Ale bylo to stokrát lepší, než být závislý na droze a každý den se obávat o svou dávku. Bylo to stokrát lepší, než vykrádat banky jako špatný zlodějíček. Bylo to stokrát lepší než žhářství, které předtím provozoval. Tato práce byla stokrát lepší než celý jeho předešlý život. A tak ji nemůže pokazit.

Pokud ztratí nervy, může si rovnou sám prohnat kulku hlavou. To by mu zajisté udělal i Alfréd…

Dovlekl toho muže opět do místnosti a vhodil ho surově dovnitř. Chvíli ho sledoval, než zavřel dveře. Jen tak, tak je stihl zamknout, jinak by se rozletěly pod prudkou ránou z druhé strany. To po nich ten muž snad skočil? Jen zakroutil hlavou nad jeho chováním. Po chvíli se ozvala stejná rána jako předtím. A znovu. Když tohle udělal Max i počtvrté, muž vztekle praštil do dveří a řekl mu, aby se zklidnil.

„Polib si!“ ozval se Max vztekle. A opět ta prudká rána.

‚Snažíš se zbytečně. Ty dveře nepovolí. A pokud ano – jsem tady pořád já,‘ pomyslel si muž jen a zavřel oči.

Chtělo se mu spát.

Byl unavený.

Místo toho se musel starat o přerostlé dítě jménem Max York.

----

Alfréd nebyl ve své kůži.

Tohle se mu nestávalo.

Co ho přimělo vypadnout z tak dokonalé role?

Kdo mu strhl masku?

Byl to Max York. Už od počátku věděl, že si musí dát pozor. Ale proč si jako jediný Max dokázal spojit jeho a Patricka? Nedal předtím žádný náznak, že by měl o takovéhle vztahy zájem. Vztekle udeřil do volantu a nervózně zkousl nehet mezi zuby. Jak na sebe upozornil? Proč si toho předtím nikdo nebyl schopný všimnout jenom on? Protože byl odjinud? Viděl věci, které ostatní pokládali za obyčejné? Praštil pěstí o sklo okna vedle sebe, které div neprasklo. Musel se uklidnit. Ale jak? Měl chuť někoho udeřit, opravdu surově.

Takhle nervózní byl snad naposledy, když očekával výsledky z vysoké školy ohledně přijetí. Naučil se dokonale ovládat, ale v krizových situacích už neměl na výběr.

Kdyby si nic s Maxem nezačal, byl by nyní v klidu? Nebo by ho Max objevil i bez tolika nápověd, které mu záměrně předhazoval? Netušil. A nechtěl nad tím ani přemýšlet.

Konečně ji spatřil.

Opět mu fungovaly všechny smysly na maximum.

Jako lovec a kořist.

Christina Yorková tu noc vypadala poněkud mladě, skoro až svůdně v tom šedém kabátu, který potrhoval její štíhlou postavu, ale také znázorňoval její zlomenou duši. Sama ji rozlomila na milióny kousků, aby přežila.

Na palubní desce měl volně položenou, nabitou služební zbraň.

Nyní se po ní natáhl a namířil jí na Christinu, která nevědomky kráčela blíž k němu.

Bylo by to tak snadné… Všechny je odpravit pouze střelou ze zbraně. Jenže… každá zbraň má svůj jedinečný náboj, jedinečný způsob, kterým může zabít. Žádný výstřel není úplně stejný. Jinak střílí levák, jinak zase pravák. Stejně tak tomu je i s noži. Aby na jeho dokonalý plán nikdo nepřišel, rozhodl se, že své oběti sám, psychickým nátlakem, donutí, aby si dobrovolně vzaly život.

Tehdy mu všichni taky namlouvali, že se Annie zabila dobrovolně.

Co je to za pitomost…? Proč by se malé dítě samo zabíjelo?!

Pevně stiskl pistoli mezi prsty. Stačilo by jenom vyjít ven a střelit. Zalézt zase zpátky do auta a ujet. Nikdo ho neviděl přijíždět. A až uslyší výstřel, bude už dávno pryč, než vykouknou z oken… Zhluboka se nadechoval a vydechoval, aby se uklidnil. Začal se potit. Ano, je to tak snadné – zbavit té, která nese největší vinu! Jen jedna správná kulka do mozku a ona padne na zem mrtvá! Nikdo ji nebude postrádat!

Ne…

Ne!

Zavřel oči. Zakryl si obličej. Vzpamatuj se! Několikrát se udeřil do tváří a zhluboka dýchal. Podíval se na strop svého auta. Musel upokojit svou mysl.

Nemůže přece udělat takovou hovadinu!

Nyní je to Christina, hlavní věc, která přiměje Maxe Yorka, aby se k němu přidal a propadl tak druhé stráně zákona spolu s ním. A potom to bude právě Max, kdo ho bude moci s čistým svědomím zatknout. Až dokoná svou pomstu, přijme jakýkoliv trest… Potom bude připravený. Prozatím musí vydržet. Za každou cenu!

Má seznam…

Nesmí ho za žádnou cenu porušit.

Sledoval Christinu, jak mizí ve svém domě a rozsvěcuje světla. Pozoroval její siluetu zpoza zastřených závěsů, přesto moc dobře věděl, kde je a co dělá. Potřebovala svou dávku. Potřebovala ji, aby mohla i nadále fungovat, jako normální člověk.

Smutná to figurka tohoto směšného světa.

Pousmál se, když ji viděl, jak vykukuje zpoza závěsu ven na usínající město. Viděl, jak se jí třepe ruka.

Už na něj čekala.

Potřebovala svou dávku. Peníze měla už na týden dopředu sehnané. Jen ona spásná dávka její tolik oblíbené drogy chyběla. Alfréd si však dával načas. Chtěl ji vidět, jak trpí. Chtěl vidět, jak škemrá.

Feťačka jedna hnusná…

Byl jí naprosto znechucen.

Jak může být zrovna ona Maxovou sestrou? Sestrou někoho tak inteligentního a pohledného? Jak mohla propadnout drogám už v tak mladém věku.

Ubohá žena.

Konečně vyšel z auta.

Všiml si jisker v jejích očích, když si ho všimla. Krátce na to zmizela z okna. Utíkala ke dveřím. Jako splašený kůň. Jako pes se vzteklinou. Jenom pěna u huby jí chyběla. Jako nějaký nadržený jelen v období říje, jen začít vyřvávat kolem.

Nemusel ani klepat.

Pohotově mu otevřela a cpala mu obálku s penězi a očima vyhořelé osobnosti sledovala balíček v jeho rukách.

Jen jí ho lhostejně předal a převzal si peníze.

Kéž by jen věděla, kde je její bratr…

Kéž by její bratr věděl, jak ubohá doopravdy je…

‚Je mi líto… dostal ses až příliš blízko, Yorku.‘ pomyslel si Alfréd lhostejně, otočil se na podpatku a šel zpátky ke svému autu.

Slyšel, jak se dveře s prásknutím za Christinou zabouchly.