Hluk, který způsobilo rozbití skla, přiměl ostatní, aby se dostali z prvotního šoku, a pohledy všech padly na Kevina, který nebyl schopen jediného pohledu či slova. Alfréd se vzpamatoval jako první a rozhodl se zažertovat, moc se mu to však nepovedlo.

„Klídek, to křeslo ti vyčistíme, až ho z něj sundáme,“ pronesl, jenže v tuhle chvíli jeho vtip vyzněl krutěji, než obvykle.

„Vážně nevíš, kdy máš mlčet,“ zavrčel na něj Alex tiše.

David vstal a přešel k mrtvému člověku, aby si ho prohlédl. Všiml si jakýchsi placek na řetězu kolem krku, vytáhl kapesník a opatrně je pozvedl k očím. Byla na nich vyrytá jakási čísla.

Kevin cítil, jak se třese. Strachem, stresem nebo vztekem? Netušil. Nicméně – když kolem David bez jediného pohledu či slova prošel, popadl ho za paži a zvolal: „Nic jsem neudělal!“

Bylo to očividné, že aniž by si to David uvědomil… spojoval vlastního bratra s vrahem. Nebo byl alespoň podezřelý – proč zrovna on? Proč zrovna jeho křeslo? David v sobě sváděl vnitřní boj, než beze slova vysunul svou paži z bratrova sevření a sebral mu tak poslední naději, že by o něm tak nesmýšlel.

Alfréd se nad tímto jednáním staršího bratra vůči mladšímu mohl jenom pohoršit uvnitř sebe.

Max se zamračil, pevně stiskl ruce v pěst. Třásl se od vzteku. Zhluboka dýchal, aby nevybouchl. Sám sebe přesvědčoval, aby se uklidnil, aby jim dal jednu poslední šanci. Nemůže riskovat, že ho vyhodí. Jak by to vysvětloval…? Ale pokud budou i tohle ignorovat jako naprostí tupci, tak co má dělat?! Copak nedostali už dostatek mrtvých, aby to vyřešili? A proč se ten maniak rozhodl pro jejich pracovnu…? A jak se sem dostal?

Má snad někde mezi nimi ukrytého spojence?

Aby se zbavil nahromaděného vzteku, kopl do židle, která se prudce posunula směrem ke zdi a spadla stranou, a on rychle odešel ven, ptajíce se zvědavců vzteklým hlasem, zda nemají nic lepšího na práci, než na ně zírat. Tahle reakce rozhodně překvapila všechny okolo. Nechali ho, aby vyšel ven.

„Má pravdu,“ ozval se najednou Alex a David se na něj podíval. „I když to neřekl nahlas – zpackali jsme to… devátá oběť, že? Chris Adams možná ještě žije, ale byl také už napaden a označen. Je otázkou času, než zemře také,“ zašeptal tiše a pohlédl k zemi. „Bože… Fakt si připadám, že jsem k ničemu, když mě na tohle musí upozornit někdo z jiného týmu. Někdy zapomínám, jak jsme pořád pozadu v porovnání s Británií-…“

Chtěl pokračovat, ale Alfréd ho chytil za límec a přitáhl k sobě. „Opovaž se to doříct a můžeš si rovnou sundat uniformu a vypadnout!“ zavrčel na něj Alfréd vztekle, jako pes, kterého někdo rozdráždil zkaženým masem, které vydával za čerstvé.

„A i kdyby, tak co?“ zeptal se Alex okamžitě, beze strachu. „Zabiješ mě? Do toho. Další oběť navíc, a i kdyby – oběť neschopného člověka, který si nevšímá důkazů tak zřejmých. Vrah nepracuje přesně podle stanoveného harmonogramu, jak jsme si mysleli. Tento muž není přímo v řadě… A navíc – proč by se vrah namáhal s vyrýváním jeho jména na hruď? Nikdy to neudělal. Stačilo jenom vzkázat společnou zprávu přes podřezané žíly. Není sám. Má společníka – tuhle možnost jsme si neuvědomili. Nemohli jsme, doposud jednal stejně… ale úprava tohohle – není možné, aby tohle všechno zvládal jen jeden člověk. Jak by získal přístup do naší pracovny jen tak? A i kdyby – proč by se nespustil alarm? Musel mít klíče. A pokud je měl… jeho obraz bude na kameře,“ dokončil Alex a uvědomil si, že má pravdu. Prudce se odsunul od Alfréda a spěchal do jiné místnosti. Pokud ho mysl nemate, sám vrah se usvědčil. Jen se modlil, aby tomu tak bylo!

----

Kdyby si to však uvědomil, aniž by to řekl nahlas – mohl ten záznam doposud existovat. Kdyby na to Samantu, která procházela kolem, neupozornil, mohl najít usvědčující důkaz. Důkaz, který by je pohnul neskonale kupředu. Ale sotva to ona plavovlasá žena uslyšela, rozhodla se jednat i bez rozkazu. Otočila se ladně na podpatku a rychlostí laně běžela do oné místnosti, kde skladují všechny záznamy s kamer. Neměla moc času. Ale vyznala se v tomto systému jako nikdo jiný. Byla to ona, kdo sehnala všechny součástky tak, aby zapadly do sebe. A byla to ona, která pravidelně chodila kontrolovat stav a funkčnost těchto zařízení (za doprovodu opraváře, kterého sama našla a najala). Učila se rychleji, než dítě. Byla vnímavější než ten nejpozornější. Jen si to v čas neuvědomila. Vtrhla do místnosti, měla štěstí – muž, který to tu měl na starost, uvízl v zácpě. Bude mít zpoždění ještě minimálně deset minut. Nebylo těžké uhodnout nové heslo, které zde nedávno zasadil. Hbitým zrakem ihned našla ten správný záznam. Stačilo jedno tlačítko. Smazáno. Pro jistotu vyňala i kazetu, která nyní nahrávala tento rozhovor, a ukryla ji v kabelce. Vše muselo trvat méně než minutu… Jinak se sem Alex Blackberry dostane dřív a přistihne ji při činu. Štěstí jí přálo.

Dostala se ven a s ladností zavřela dveře. Tiše vydechla své starosti, které se jí nahromadily v hlavě. Bylo jí jasné, že jednu chvíli byla přímo v záběru… a její hlas by poznali okamžitě. Byla naivní. Ale naivnější se stala nyní.

„Co tady děláš?“ slyšela chladný hlas u ucha a cítila, jak se jí postavily chloupky na zátylku. Chvíli byla zticha, než se kradmo podívala za sebe. Jak si myslela – ten tajemný a přitom naprosto čitelný Max York se musí dostat všude! Pevně stiskla ruce v pěst a zaryla si nehet do vlastní kůže. Max pozorně sledoval všechny její reakce.

„Snažila jsem se najít záznamy ze včerejší noci… ale někdo mě očividně předběhl,“ pronesla pohrdavě a zároveň jedovatě, dostatečně hlasitě, aby to slyšel i Alex, který v tu chvíli přiběhl a spatřil ty dva, jak se nevraživě sledují.

„Pak ti jistě nebude vadit, když ti prohledám kabelku,“ pokračoval Max a uvěznil ji mezi sebou a zdí. Už od počátku měl o ní vlastní myšlení – a ona se mu dokonce sama i přiznává! Co víc si mohl přát? Jen ji trochu víc stlačit… a dozná se sama a s radostí. Nesmí polevit. Samanta se však pobaveně usmála.

„Neříkal jsi snad náhodou, že o ženy nemáš zájem?“ zeptala se Samanta pobaveně, vědoma si vlastního štěstí, které se jí zase vrátilo. Pokud jí cokoliv udělá, může se cokoliv změnit v její prospěch. Může to být přece ona, kdo by ho přistihl při činu. Odešel přece z místnosti před Alexem. A uvnitř ani v této chodbě nejsou kamery. Bylo by to slovo proti slovu. A bylo jí jasné, že ona bude mít právo na své straně. A Alex je viděl, až když ji takhle tiskl ke zdi. Ano, pokud s ní bude chtít do boje, má svědectví Alexe! Sice neúplné, ale pořád pravdivé. Pravda je taková, jakou ji sami podáme. Stejně tak spravedlnost.

„Své vlastní preference nemusím řešit s někým, jako jsi ty – s někým, kdo bez váhání prodá své tělo, většinou k ničemu. Je mi z tebe špatně,“ pronesl Max chladně a sebral jí kabelku. Alex je pořád tiše zpoza rohu sledoval.

„Každý má svou vlastní spravedlnost,“ pronesla Samanta s klidným hlasem a mile se usmála. „A vlastní pravdu. Nemám pravdu, Alexi?“ podívala se očima směrem ke svému kolegovi. I kdyby z toho chtěl vyváznout, nyní nemohl. Max se podíval směrem k Alexovi, který chvíli váhal, než vyšel ven, svíraje zbraň. „Praví muži nevymřeli,“ dodala Samanta tiše, spokojeně. Alex chvíli váhal, než namířil na Maxe.

Max se nad tím zamračil.

„Co to děláš?“ zeptal se tiše.

„Zvedni ruce… nerad bych tě střelil,“ promluvil Alex stejně tiše.

Had nevědomosti, který se vám otáčí kolem těla, je mnohem zrádnější než had falešné spravedlnosti. Spravedlnost můžete hájit, nevědomost vás může jenom pohltit a nedat vám šanci cokoliv s tím udělat.

Max chvíli váhal, ale nakonec zvedl ruce za hlavu. Samanta se konečně odlepila od zdi a chtěla si vzít svou kabelku zpátky.

„Nehýbej se!“ zvýšil Alex hlas, a to ji zarazilo. Zmateně se na něj podívala. Nepřišel ji snad zachránit? „Ruce za hlavu!“ dodal Alex a udělal krok kupředu. Zaraženě na něj zamrkala. Cože? Skutečně jí takový malý červ, jako on přikazuje to, co přikazuje? Směšné! Pousmála se, ale poslechla ho. Není potřeba na sebe více upozorňovat.

Udělala, jak jí bylo přikázáno. Nenáviděla lidi, kterým se musela podřizovat. Jen jedna osoba byla výjimka. A tou Alex rozhodně nebyl. Ale pro tentokrát tu výjimku poruší. Alex k nim přešel a sebral Maxovi Samantinu kabelku. Zase se od nich na několik kroků vzdálil. Max ho v duchu musel pochválit za profesionální, nekompromisní postup. Nemůže mít jistotu, že ten druhý nelže nebo říká pravdu. Proto je musí mít oba za podezřelé.

Konečně svou zbraň schoval do pouzdra na opasku. Jako první ruce dala dolů Samanta a herecky, zhluboka vydechla a roztřeseným hlasem pravila: „Díkybohu, že jsi přišel včas, Alexi… Už jsem se bála, co mi provede.“

„Moc to tak nevypadalo, Samanto,“ přerušil Alex její herecký výkon a otevřel její kabelku. Mírně, opravdu jenom mírně v ní hrklo. Skoro neznatelně se změnil její postoj. I kdyby našel tu kazetu… může to kdykoliv svést na Maxe. A slovo bude opět proti slovu. Pohlédla k Maxovi a zamrkala. Proč se usmíval?

„Vím, jak mi můžeš věřit,“ promluvil Max najednou a Samantě to došlo jenom vteřinu po něm. Pohlédla ke dveřím. „Na dveřích… jistě nebudou moje otisky, protože jsem se jich nikdy nedotkl. A jestli tě to uklidní, můžeme prohledat všechny koše a všechna místa, abys nenašel žádné rukavice, které bych mohl použít.“

„To jsou domněnky,“ připomněl mu Alex a vzhlédl od kabelky. „Samanta dovnitř chodí spolu s údržbářem pravidelně, minimálně jednou za měsíc. Takže její otisky tam budou. Mohl jsi klidně použít část svého saka, aby ses kliky nedotkl přímo.“

‚Dobrý postřeh,‘ pochválil ho Max v duchu. Skutečně je možno i tímto způsobem vejít dovnitř, aniž by za sebou zanechal otisky prstů.

„Co se děje?“ zeptal se Alfréd, který se vynořil zpoza rohu. Samanta se na něj zamračila.

„Něco, co tebe nemusí zajímat,“ zavrčela na něj zle. Alex se na ní zamračil a předal Alfrédovi její kabelku.

„Chceš si snad jít posedět, Samanto, za drzost vůči mému kolegovi?“ zeptal se jí ostře.

Samanta to však udělala záměrně. Milovala pozornost, ať už mužů či žen. Když byla ve středu dění, nikdo si nevšímal těch malých detailů kolem. Detailů, které většinou rozhodovaly o všem.

„Uklidni se, Alexi, Samanta to jistě nemyslela špatně. Ráda šprýmaří a provokuje, což Max asi ještě nepochopil,“ přešel k nim Alfréd a předal Alexovi kabelku. Max se mírně zamračil. Alex ji měl otevřenou úplně, když ji prohledával, nyní byla z půlky zapnutá. Nebo to nepostřehl, když se věnoval Samantě? Když se mu Alex postavil do výhledu na Samantinu kabelku, zavřel ji snad Alfréd z části?

Alex to ani nepostřehl, otevřel Samantinu kabelku znovu a bezcitně z ní vysypal úplně všechno, až Samanta málem předvedla další herecký výkon, jak se kácí k zemi, drže se za hlavu. Alex s odstupem obsah kabelky prohledal. Nenašel však nikde ani známky po nějaké kazetě nebo po čemkoliv jiném, co by připomínalo USB. To mu očividně pořád nestačilo, a tak Samantu prohledal ručně.

Stejnou kontrolou si musel projít i Max. Neprotestoval, znal svou pravdu. A stejnou pravdu znala i Samanta. Jen si ji poupravila.

„V pořádku,“ odtáhl se Alex po chvíli a schoval zbraň. Provinile se usmál, jakoby se předtím nic nestalo. „Omlouvám se,“ dodal mile.

„Nic se neděje, jednal jsi správně,“ pochválila ho Samanta a pohladila ho po tváři. Alex pohlédl k zemi a začal Samantiny věci zase sbírat, jako tichou omluvu za způsobenou škodu.

„Jak je na tom Kevin?“ zeptal se Max, když viděl, že Alfréd jen nečinně přihlíží. Temné oči se na něj zaměřily a skoro se díval přímo do něj… nebo skrz něj. To Max nikdy nebyl schopný určit.

„Je v šoku,“ řekl ve zkratce. „David mezitím zavolal na pitevnu, aby si pro toho Iana přijeli.“

Max jen přikývl.

Po chvíli Alex vstal a předal Samantě její kabelku s věcmi. Prudce ji sebrala a mračila se. Kradmo pohlédla na Maxe.

„Takže šlo jen o planý poplach, díky bohu,“ vydechl Alex konečně. Už se obával, že jednoho z těch dvou bude muset poslat za mříže za pomoc při trestném činu. Skutečně se mu ulevilo. Najednou se zase mile usmál a byl to ten starý, přívětivý Alex, na kterého se mohl každý spolehnout. „Jsem rád, že jsme si to nedorozumění byli schopni vyříkat bez většího dramatu.“

‚Asi nevíš, co ta slova znamenají,‘ pomyslel si Alfréd s menším úšklebkem a hravě ho praštil do hlavy, až Alex přiblble usmál. Maxovi moc do smíchu nebylo. Kradmo pohlédl na Samantu, která si upravovala věci v kabelce. Jistě se chystala zase do ulic.

„Když mě omluvíte, ráda bych šla plnit svou práci. Pokud tedy někdo nemá se mnou poměrně velký problém,“ zasyčela směrem k Maxovi chladně. Max se na ni zamračil, ale nic neřekl. Nemá důvod hádat se s tvrdohlavým člověk, když sám jste tvrdohlavý.

„Ne, to teda nemá,“ zavrčel na ni zle po chvíli.

Samanta hrdě zvedla nos nahoru a odešla, jako primadona. A mezitím Max se snažil zahnat myšlenku, která mu už nejednou vyšla na povrch – Samanta spolupracuje s vrahem. A je to tak okaté a zřejmé, že tomu ostatní uvěřit prostě nechtějí… nebo nemohou. Kradmo pohlédl na Alfréda, který se mračil a sledoval Samantu, jak jde pryč. Je snad možné… že by jí také nevěřil? Nebo jsou snad oba…? Ne! Zakroutil hlavou.

‚Přestaň myslet!‘ rozkázal si. Zavřel oči. To je nesmysl. Nebo není? Myšlenka, že by Alfréd byl spojený nějak s vrahem – že by kdokoliv z jejich týmu mohl spolupracovat s tím maniakem… ho nyní děsila. A nemohl se jí zbavit. Neuvědomil si, když si nevědomky začal zarývat nehty hluboko do kůže. Když se vzpamatoval, sledoval otisky vlastních nehtů v kůži. Nakonec se jen zhluboka nadechl a prošel kolem Alexe a Alfréda, kteří mezitím začali něco projednávat. Musí se vrátit do práce. Jinak bude vymýšlet kraviny, které je nijak nepohnou kupředu.

Vešel zrovna do místnosti, kde se už mezitím nashromáždilo pár lidí, aby sebrali tělo Iana a odvezli ho do laboratoře na prozkoumání. Drogy, alkohol nebo cokoliv jiného. Stejně to je zbytečné. Čas i způsob smrti byl více než jasný. Uslyšel tupý úder o kůži, který většinou způsobí facka, a podíval se směrem ke dvěma bratrům. K jeho překvapení nebyl to David, kdo použil sílu, ale Kevin, v očích měl vztek, ale zároveň šílenství, zoufalství z něčeho, co viděl jen on sám. Neslyšel jejich tichý rozhovor, který mezi sebou vedli jen pár vteřin předtím, než se tak stalo. Pokud nechtěli, aby si jich někdo všímal, Kevin si to nyní za oba rozmyslel. Popadl Davida a až neuvěřitelnou silou svého bratra přitiskl na zeď, tiše na něj zasyčel:

„Takže je ti jedno, že ten maniak zabíjí, aniž by měl pořádný seznam, podle kterého bychom ho mohli chytit?! Co když zabíjí jen tak a ta fotka s tím nemá nic společného!? Napadlo tě někdy v té tvé tvrdohlavé palici, že si prostě vybírá náhodné oběti? Že i my jsme ohroženi na životech?“

„Jestli ti to vadí,“ začal David chladně, tiše a vzhlédl k němu s lhostejným pohledem, aby jedovatě pokračoval, „proč ses tedy tak moc toužil stát poldou? Proč jsi tady, když ani tohle nedokážeš snést? Aby sis získal respekt? Něčí důvěru? Podívej se na sebe – jsi tak patetický, že se ani neumíš ovládat. A to jenom proto, že máš strach ze tmy.“

David čekal cokoliv – jen ne tak silnou ránu, která způsobila, že se ozvalo slabé křupnutí, a on prudce trhl hlavou stranou, ale udržel rovnováhu. A další rána, kterou nečekal – úder kolenem do břicha. Úder loktem se už Kevinovi nepovedlo vykonat, protože ho Max strhl k zemi. I přes jeho vzteklý křik, aby ho pustil, ho Max držel na zemi. A že měl silný stisk.

David mlčel a jen si setřel krev, která mu tekla z nosu. Předklonil hlavu trochu víc a pohlédl na běsnícího bratra. Do obzoru se mu dostal kapesník a pohlédl směrem k Alexovi, který mu ho beze slova podával. Jen tiše poděkoval. Přitiskl si ho na zraněný nos a zavřel oči, když Kevin vztekle vyjel po Maxovi, aby ho už konečně pustil.

„Spíše by ses měl uklidnit,“ připomněl mu Alfréd, drže křečovitě zbraň, neváhaje ho střelit, pokud by to bylo potřeba. Překvapil ho však David, který vstal, vytáhl svá pouta a snadno svého bratra spoutal. Beze slova si šel sednout na své místo a zkoumal rudé křeslo od krve, pořád s kapesníkem u nosu.

„A co jsi tím dokázal?!“ zavrčel Kevin jako šelma, snaže se dostat do sedu a na nohy, ale Max ho rychle stáhl zpátky na zem. Bylo mu jasné, že i se spoutanými rukami za zády je schopen se obstojně bránit a útočit. David se rozhodl pro tu nejkrutější odpověď – mlčení a naprosté ignorování svého bratra.

„Mohl by někdo odvézt toho pomatence domů?“ prohodil David, jakoby nic. Vysloužil si tím zlé Kevinovo zavrčení. Max se nad Davidovou otázkou jenom zamračil, ale potom ho něco napadlo.

„Fajn, dej mi klíčky a klidně ho odvezu,“ ozval se. Nečekal, že mu je David bez problému jen tak hodí. I Alfréda tím zarazil. Něco za tou jejich potyčkou vězí – a on zjistí nenápadně co. Až se Kevin pochopitelně uklidní.

Když pomáhal Kevinovi dál od Davida, omylem způsobil, že se zase dostal na zem. Jen Alfréd postřehl velmi nepatrný pohyb Maxovy levé ruky, než Kevina zase vytáhl na nohy. Díval se, jak ti dva mizí, než se začal věnovat podrobnostem o Ianovi. Max po chvíli vytáhl ruku z kapsy a vedl Kevina o to rychleji kupředu.

Musel by být slepý, kdyby si toho drobného papírku nevšiml. Netušil, co je na něm. Ale ostatní tomu nevěnovali pozornost. Ani ti jejich odborníci. Vypadl ten papírek snad Ianovi z kapsy? Nebo ležel dobře skrytý pod křeslem celou tu dobu? Netušil. Ani netušil, co je na něm napsané. Nyní se soustředil jenom na to, aby dostal Kevina domů. Potom se může zabývat jinými věcmi. Nejdříve však musí dostat toho rozdováděného vola do auta, což se ukázalo jako nejtěžší část ze všech, protože když se nepokoušel upravit tvář Davidovi, máchal rukama a nohama všude kolem po lidech, kteří si zase všímali jen a jen jich. A nepomohlo ani Maxovo zavrčení, aby si hleděli svého. Už ho opravdu začínali štvát. Místo toho, aby jim vedení přidalo pár lidí navíc, si místo chodí okukovat, jak z toho pomalu magoří. A když už – proč to teda nedají někomu jinému, když s tím oni nemohou píchnout?!

Hravě našel klíčky od Kevinova auta. Otevřít dveře musel spíše loktem, protože držet Kevina jenom jednou rukou, bleskurychle se vrátí dovnitř, aby pokračoval v úpravě Davidovy tváře. Ne, že by byl proti, ale problémy mít opravdu nechtěl.

Surově ho nakonec přinutil usednout na sedačku vzadu a spoutal ho nejen dalšími pouty, ale všemi možnými pásy, které byly v dosahu.

Kevin se rázem zklidnil a ztišil a sledoval Maxe tak nebezpečným pohledem, až Maxe zamrazilo. Jako by za sebou viděl časovanou bombu a ne člověka. Netušil, co se mu honilo v hlavě, a proč se zničehonic tak zklidnil, když ještě před chvíli vyváděl? Přehodnotil svůj plán – ptát se ho na nic nebude, ještě po něm vyjede znovu a bude vymalováno. Opatrně vyjel z parkoviště, zapnul navigaci, vyhledal v ní nejčastější místa, kde se auto nacházelo, zvolil jediné možné místo, nespouštěje oči z kolegy, který byl spíše hlídací pes, připravený se dostat z řetězů v podobě pásů, a možná ho i kousnout. Raději se podíval před sebe a uvědomil si, jak křečovitě svírá volant. ‚To je přece pitomost! Vzpamatuj se, Maxi, sakra!‘ přikazoval si. Ale ať se snažil jakkoliv… moc mu to nešlo a nejistota ho obklopovala.

Na zlomek vteřiny dokonce slyšel i psí zavrčení! Když se ozvalo i štěknutí, nadskočil a prudce dupl na brzdu, otočil se na Kevina za sebou, aby se přesvědčil, že skutečně zešílel, protože viděl Kevina, jak se snaží pás oddělat pomocí zubů. Ano, dostal se mezi idioty a šílence… A sám zešílel! Raději mlčel a rozjel se kupředu. Když věděl, že se dostal na křižovatku, která má strašně dlouhé intervaly, vytáhl z kapsy papírek a tiše si ho prohlížel. Nějaká číslice. Telefon to nebyl. Poštovní směrovací číslo také ne. Kód kreditní karty? Možná. Ale nejvíce by tomu odpovídaly…

„Souřadnice…“ zašeptal si Max po chvíli ticha pro sebe a ani by nepostřehl, že má zelenou, kdyby někdo za ním na něj nezatroubil. Trhl s sebou, rozpustil tak veškeré myšlenky a spěšně rozjel kupředu, v mysli nadávaje na toho, kdo se opovážil vyrušit ho z přemýšlení! ‚Souřadnice… ale k čemu?‘ dokončil svou myšlenku.

Přemýšlel a málem by zapomněl odbočit, kdyby ho navigace sama neupozornila. Po delší práci se konečně dostal na místo a šel odpoutat dravou zvěř. Rychle odtáhl prsty, jinak by o ně jistě přišel – čelist dravé šelmy tedy sklapla naprázdno. Rozhlédl se kolem po nějaké milé duši v podobě ochotného souseda, ale nikde nikoho takového neviděl. K čertu, Kevine – nemáš někde v kufru provaz? Prohledal kufr, ale nic nenašel. To mohl čekat!

Přemýšlel, jak ho dostat z auta, aniž by začal vyvádět. Napadlo ho použít sprej, jako na kočku, aby se mohl uklidnit. Praštil se do hlavy. K čertu, Maxi, tohle je Kevin! Není to kočka!

„Hele, mám pro tebe návrh – když se uklidníš, přivezu ti sem hračku Davida a ty si do něj budeš moct bušit, jak uznáš za vhodné,“ rozhodl se vyjednávat. A očividně to zabralo. Jeho zornice se rozšířily a on se zklidnil. Jako cvičené zvíře!

Max se nahnul trochu víc do vnitřku auta.

„Už ses zklidnil?“ zeptal se jen. Kevin jenom tiše přikývl a nechal si odpoutat pásy. Pouta mu však zůstala, dokud nebyl v bezpečí stěn vlastního domova. Max mu pro jistotu ještě ohřál jídlo a nalil mu vodu – měl pocit, že se stará o dítě, na krátkou chvíli, ale nevadilo mu to – a málem by ho jistě i nakrmil, kdyby si nevzpomněl na vlastní plán. „Už jsi v pohodě?“ zeptal se ho klidným, vlídným hlasem. Chápal, že to mohlo vzniknout taky od vzteku, ale také od přepracování. A z nervů.

Kevin mlčel, zatímco lžičkou honil masovou kouli po okraji talíře. Vzhlédl k němu omluvně až po chvíli a jen přikývl.

„Dobře, kdyby cokoliv, zavolej,“ poprosil ho a pro jistotu (přestože věděl, že jeho číslo má uložené v mobilu) mu ho napsal znovu na papírek a nalepil na ledničku. Poté se zvedl a odešel. Musel si ještě něco ověřit.

Nasedl do auta. Chvíli jen tak hleděl před sebe, než z kapsy vytáhl opět ten lísteček s čísly. Poloha. Jen to by tomu odpovídalo. Pohlédl na GPS před sebou. Měl by to auto vrátit. Ano, měl. Tak proč se chvíli poté přistihl, jak naťukává čísla do vyhledávače a čeká na výsledek. Ano, David ho jistě s radostí vyrazí, ale nejdříve ho zabije, když mu své chování odůvodní domněnkami.

Chvíli čekal. Napadlo ho, že se možná spletl, ale chvíli na to mu GPS vyhledala přímé souřadnice. Nebylo to příliš daleko od Chicaga. Jenom kousek mimo něj. Někde na venkově, uprostřed nějakého lesa skrytého mezi kopci. Pohlédl na klíčky v zapalování. Ještě chvíli váhal, než se rozhodl poslechnout instinkt a rozjel se kupředu.

Jeho instinkt ho nikdy nezklamal. A to ho vždycky, když zapochyboval, děsilo nejvíce. Nalezne na tom místě odpověď, která mu uniká? Něco, čím se vrah dosvědčí? Nebo to je léčka? Zastavil auto. Nechal to tam snad záměrně, aby je vylákal a zbavil se jich…? Pochyby a přesvědčení se nyní míchaly dohromady. Čemu má věřit?

Svraštil obočí.

Kdyby měl strach, nestal by se policistou. Auto se opět rozjelo kupředu. Slyšel vibrace. Vytáhl mobil z kapsy. Volal mu David. Asi aby se přesvědčil, že jeho bratrovi nic není. Měl by se spíše strachovat o sebe. Položil mobil na sedadlo vedle sebe a ignoroval ho. Ano, jednal špatně, nezodpovědně. Ale musel se přesvědčit. Domněnky mu nepomůžou, potřebuje důkaz, aby ho přesvědčil. Lidi jako je David nenáviděl – vždycky potřebují hmatatelný důkaz, aby mohli věřit. Jako Ellie.

„Dokud nepředložíš pádný důkaz o svých domněnkách, nemám potřebu se s tebou bavit.“

„K čemu mi jsou nehmatatelné důkazy, které nemohu během soudu ničím doložit?“

„A co předáš pozůstalým, když nenajdeš usvědčující důkaz vraha? Čím je oblbneš, aby ti dali pokoj? Domněnkami? Vysmějí se ti a pošlou tě k čertu. Lidé chtějí hmatatelné důkazy, nejen myšlenky, které se ti mohou snadno rozutéct.“

„Dones mi důkaz nebo mě tvá práce nezajímá.“

„Kdybys nebyl tvrdohlavý, vzal by sis na pomoc někoho dalšího a našli byste něco ihned.“

Pevně stiskl volant mezi prsty, zaryl nehty od jemné kůže kolem něj a zavřel oči jen na zlomek vteřiny. Proč se mu musel vybavit ten její panovačný hlas…? Důkazy, důkazy – a jak je má získat, když na tom dělá v podstatě sám, ostatní si jenom hrají?! Prudce, ostře vydechl. Kdyby měl někoho spolehlivého, nějakého správného partnera, jistě by to už vyřešil. Ale jeden mozek nemůže vnímat všechno přece!

Zahnul doleva a jel do kopce. Brzy tam už bude. Přinese důkazy… Nebudou to jenom domněnky, ale důkazy. Ty souřadnice by tam tajemný někdo nenechal jen tak. Buď je to léčka, nebo blbost vraha. Jedno nebo druhé, nic mezi tím.

Když se dostal na kopec, zpomalil, až úplně zastavil. Vylezl z auta a pohlédl na označené místo na GPS. Zbývalo mu jen pár metrů. A uprostřed, skrytá mezi stromy, stála opuštěná chata. A nedaleko za ní byl jakýsi nesouměrný kopec. Ten jistě nevznikl díky přírodě. Spíše vypadal… jakoby někdo nasypal hlínu a díky přírodě na něm vyrostla tráva, která nyní byla pokryta sněhem. Vlezl zpátky do auta a opatrně se rozjel po neupravené cestě dolů. Opravdu nestál o nějakou nehodu v podobě smyku na sněhu.

Kdyby se podíval do zrcátka, jistě by si všiml i jednoho většího, světlého auta, které skoro splývalo se zasněženými stromy okolo. Řidič ho sledoval a nakonec se usmál, když viděl, že policejní auto sjíždí dolů z kopce. Nehnal se však za ním, dával mu čas. Na tváři mu hrálo uspokojení, radost. Nasadil si kožené rukavice, potom položil dlouhé prsty se špičatými nehty na volant a nohou jemně otíral pedál. Čekal. Potom řidiči přišla zpráva.

Pousmál se pro sebe. Z přehrádky vytáhl zbraň a pomalu ji nabíjel. Měl přímý rozkaz. Nemusel se tedy obávat, že by jednal mimo plán.

Max pomalu zastavil kousek od chaty a vylezl z auta. Zvedl límec svého kabátu, když zavál prudký vítr a zvedl bílý prášek do vzduchu, který ho málem oslepil. Jako by opuštěná chata vítala cizího návštěvníka. Jakoby mu byla vděčná, že po tolika letech ji někdo konečně navštívil.

Dveře, které na sobě nesly už mnoho jizev času, se otevřely s námahou, se zaskřípáním. Jakoby naposledy vykřikly, aby ho varovaly. Ale Max jejich hlas ignoroval a vešel dovnitř. Chata byla prázdná, cítil plíseň, ale… vypadala poněkud udržovaně. Prach nikde neviděl. Vešel dovnitř a zanechával za sebou mokré otisky od sněhu. Nic zde nebylo. Byla to jen prázdná místnost. Nikde nevisely žádné obrazy, necítil, že by zde někdo minimálně dvacet, třicet let vůbec vkročil. Byl to mrtvý dům. Dům bez lidí.

Opustil ho a zavřel pořádně dveře, aby se dovnitř nedostal vítr.

Jeho pohled padl nyní na onen prapodivný kopec. Vydal se k němu. Nerozhlédl se. Jinak by si jistě všiml bílého auta, které pomalu sjíždělo z kopce dolů, až k chatě, za kterou se bezpečně skrylo. A osoba z něj však nevylézala. Čekala.

Naposledy spočítala náboje ve své pistoli.

Přišla jí další zpráva.

Další rozkaz.

Přečetla si ho a na tváři se jí objevil zlověstný úšklebek.

Tohle zní mnohem lépe, než: „Čekej a sleduj ho.“

Lepší rozkaz vždycky zní: „Sleduj ho a v případě nutnosti ho zlikviduj.“

„Rozkaz,“ zašeptala osoba spokojeně.

Max přešel k onomu prapodivnému hrbolu a dotkl se ho.

Odsunul trochu sněhu, ale nacházel jenom sníh. Možná je to jenom kopec, který si tady zdejší děti postavily, aby mohly sáňkovat. Ne! Špatný odhad. Proč by jinak ty souřadnice vedly až sem? Jistě je pod ním něco jiného než sníh, tráva a hlína… Jako vždycky – dal na svou ničím podloženou domněnku.

Odhrnul nahromaděný sníh a viděl jakési staré, děravé dveře. Rozhlédl se kolem a potom je otevřel. Dveře nepříjemně zavrzaly a jeho obklopila pavučina prachu a vzpomínek, které tento starý dům ukrýval. Kolik let zde nikdo nežil? Vešel dovnitř a po starých schodech kráčel dolů, poslouchaje jejich nářky s každým dalším krokem. Nakračoval opatrně, světlo mobilu mu moc platné nebylo. Kolem poletovaly můry a jiný otravný hmyz, který se po mnoha letech setkal opět se světlem. Nedivil by se, kdyby tady našel i nějaké hlodavce, kteří zde přečkávali zimu každý rok.

Bílý obláček dechu se mu vynořil z nosu, když vydechl, a mobilem si posvítil kolem. Viděl tři chodby. Vydal se tou nalevo. Našel rozbité křeslo, nebo něco, co vzdáleně připomínalo třísky a starý, prožraný potah. V něm měli svůj domov nyní molové. Přešel k několika let vyhaslému krbu a prohlížel by si fotky na římse, kdyby nebyly skryté pod vrstvou prachu. Pochyboval, že by se mu povedlo ho nyní setřít. Odehnal od sebe probuzenou noční můru a vrátil se zpátky, tentokrát zamířil do místnosti doprava. Ta vypadala jako nějaká koupelna. Vana byla zrezivělá, voda tudy už rozhodně nikdy téct nebude. Mohou za to prožrané a ucpané trubky, kde se pro jistotu usídlily krysy, hezky blízko topení, aby měly teplo a skrýš. Smutná připomínka toho, že toto místo kdysi skutečně obývali lidi, byla prožraná, zčernalá žínka a něco, co mělo nejspíš být kdysi mýdlem. Na zemi našel kousek kartáčku, který se nejspíš stal pokrmem jednoho ze zdejších nocležníků.

Zavřel za sebou opatrně dveře do koupelny, aby zdejší místnostem dopřál klidu a pohlédl na poslední chodbu. Chodbu, která vedla kupředu. Cítil, jak mu nepříjemně bije srdce. O dost rychleji, než je norma. Odehnal od sebe neposlušnou noční můru, která se na něj neustále lepila, jako kdyby mu chtěla pošeptat historii této opuštěné podzemní stavby, snad jakoby ho chtěla varovat či přesvědčit, aby toto místo opustil a dopřál jim klid, který si všichni usedlíci zde zaslouží.

Svítě si na cestu postupoval kupředu. Tento podzemní dům měl tedy jen tři místnosti. Ale proč byl skrytý před světem zrovna pod zemí? Který architekt ho postavil? Proč ho skryl před očima všech? Jak mohl po tolik let přežít a nepřijít k úhoně? Jak o něm nemohl nikdo nevědět, až na opuštěné duše, které taková místa přímo hledají?

Nohou stoupl na nějaké noviny. Zežloutlé, mokré, ohlodané. Zvedl si je k očím a snažil se rozlišit písmena nebo tváře, ale nemohl. Položil noviny opatrně na stůl a konečně vzhlédl, aby se rozhlédl. Až potom mu zrak konečně zachytil jakousi obrovskou mapu. Povšiml si jakéhosi světla. Má věřit, že bude… Funguje? Když rozsvítil malou lampičku, zaraženě sledoval jakousi mapu. A několik křížků a červených puntíků na ní.

Jenom chvíli mu trvalo, než byl schopen rozeznat, mapa jakého města to ve skutečnosti je. Všiml si drobných poznámek. Písmo bylo skoro nečitelné, ale i tak byl schopný rozeznat jednotlivá jména. U některých byly otazníky, u jiných zase fajfky. Co to bylo…?

A potom mu došlo něco, co jeho mozek odmítal přijmout okamžitě.

Je tohle snad základna toho maniaka? A pokud ano, tak… Vzhlédl k obří mapě nad sebou. Je tahle mapa důkazem? Důkazem, kterým mohou zachránit zbylé oběti? Všechna místa, kde byly nalezeny oběti, souhlasily s touto mapou. Vše měl promyšlené do detailů… Všiml si jednoho lístečku u místa, které moc dobře poznával.

Stálo na něm: „policejní stanice – vyrýt jméno na hruď, pozdní večerní doba, zavolat“

Nepříjemně polkl a ztuhl, když byl schopen rozeznat ještě jedno místo naprosto přesně.

„To přece…“ zašeptal tiše, skoro až beznadějně a odstoupil o dva kroky dozadu. Přál si, aby to místo, které bylo označené mezi těmi, kde měly být oběti, nebyl právě dům Christiny. Přál si, aby špatně viděl nebo určil polohu jejího domu.

S klepající se rukou rychle hledal mobil. Tohle musí vyfotit! Ve svém zmatkování si neuvědomoval blížící se kroky…

Najednou mu rameno pevně stiskla chladná, vyhublá ruka a stejně chladný hlas z dnešního rána se ho ptal, spíše syčel jako had, v jeho těsné blízkosti ucha: „Co tady děláš?“


Průměrné hodnocení: 4,93
Počet hodnocení: 40
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.