V krbu plápolá oheň. Z dáli jsou slyšet hlasy. Venku se slaví.

A co se slaví? Nevíte?

Král se oženil.

A koho si vzal?

Myslím, že se jmenuje Isabel, ale jistý si nejsem.

Jak že vůbec vypadá?

Abych pravdu řekl, je taková průměrná. Středně vysoká, poměrně hubená se světlou pletí a blonďatými vlasy. Barvu očí dohromady nedám.

A co ženich?

Náš král z rodu Velsignetů je vysoký, bitvami zocelený třicátník. Zelené oči, černé vlasy a ostré rysy zdědil po otci a tmavší barvu kůže po matce.

Jak to vlastně vím?

Každý den ho vídám, když se ráno postavím před zrcadlo. Ano, ten šťastný ženich jsem já.

Proč tedy sedím tady v tom prázdném studeném sále úplně sám? Je to tak těžké uhodnout?

Vždyť se stala tragédie.

Jaká?

Přece jsem se oženil.

Co je na tom tak tragického? To už ten prostý fakt nestačí?

Nebyla by to taková tragédie, kdyby se na mě ty ledově modré oči byly ochotné znovu podívat.

A komu patří?

Patří tomu, který dnes neslaví, stejně jako já.

A kde vlastně je, když neslaví?

To kdybych věděl.

Proč ho tedy nehledám?

A jaký by to mělo smysl?

Když se mnou naposledy mluvil, dal mi jasně najevo, že pokud se ožením, znamená to konec. A já i přesto řekl své ano. Nebudu se vymlouvat. Mohl jsem odmítnout. Sice by to znamenalo ztrátu jednoho spojence a pár dalších nepříjemností, ale mohl jsem to udělat.

Ale já si ji vzal. Domluvil to můj otec než zemřel a já ho poslechl. Stejně nikdy nebudu žádnou ženu milovat, tak proč ne? Potřebuju dědice. To je fakt. A že to Tristan nechce chápat je taky fakt. Ale nemůžu mu to vyčítat. Zešílel bych vzteky, kdyby se ho dotýkal někdo jiný. Což se klidně může stát. Bude se mi chtít pomstít. Nebo udělat nějakou hloupost. Musím ho najít.

Není v paláci a ani na slavnosti. Je těžké najít jednoho člověka, když se všude kolem motají lidé a provolávají vám slávu.

Normálně si vysokého chlapce s obličejem anděla lidé všímají a zírají na něj, ale dnes tomu tak není. Hledal jsem snad už všude. Zbývá už jen...zahrada.

Kráčím přes upravený trávník a s každým dalším krokem cítím, jak se mé boty noří do vlhké hlíny. Zkoumám zahradu, ale ne proto, abych se pokochal pohledem na okrasné keře a upravené záhonky.

Tohle místo...tady jsme se poprvé políbili. Tehdy jsem ho taky hledal. A našel jsem ho tady.

„Rýpeš se tu v hlíně často?“

„Jo. Proč se ptáš?“

„Snažím se zjistit, jestli mi ničíš park tak často, že bych měl říct někomu ať se o to postará.“

„Ha ha. Jsem zahradník, pokud sis toho nestačil všimnout. To já se o to starám.“

„Právě proto bych možná měl najmout někoho, kdo se postará o to, aby ses o zahradu ty postaral dobře.“

On se prudce otočil a hodil po mě motyčku. Zásah. Přímo do hlavy. Motyčka rozsekla kůži na pravém spánku. Nic hrozného, ale přece jen mi začala téct krev. Tristan zbledl, prudce vstal a začal zkoumat mou ránu na hlavě.

„Strašně moc se omlouvám, Gile. Musíme to jít ošetřit. Hned,“ rozkazoval a táhl mě pryč.

Já se ale nenechal. I když je stejně vysoký, já jsem mohutnější a silnější. Přitáhl jsem si ho k sobě. „Nemá to cenu, stejně se nedožiju zítřka. Můžeš mi něco slíbit?“

Tristan kývl na souhlas a nervózně polkl. „Pokud tě vyhodí z práce za vraždu krále, sežeň si práci jako vrhač motyček. Máš nesporný talent a byla by obrovská škoda ho zahodit.“

Tristan se pokusil uhodit mě pěstí, ale já pevně sevřel jeho zápěstí. Ovládly mě pudy a nedaly mému mozku příležitost nějak se angažovat. Ani jsem nevěděl, co vlastně dělám, když jsem zaútočil na jeho ústa. A překvapivě jsem se nesetkal s žádnou obranou. Právě naopak, Tristan mi vycházel vstříc. Pevně jsem ho objal a mé ruce bloudily po jeho těle. Tristan se nebránil a zajel mi rukou do vlasů. Jenže pak ucítil tu trochu krve a odtrhl se ode mě.

„Pořád krvácíš.“ připomněl mi.

„Koho to zajímá?“ zeptal jsem se, ale nedal jsem mu prostor k odpovědi, protože jsem si ho přitáhl blíž a znovu přitiskl svá ústa na jeho.

Rozhlížel jsem se pozorně a proto mi neunikla část hlavy, pokrytá tmavohnědými vlasy, která vykukovala zpoza keře.

Může to být Tristan. Jenže to není jisté. Ale kde jinde hledat zahradníka, než v zahradě?

Připlížil jsem se blíž a podíval se na skrytou osobu. Mé podezření se potvrdilo. Můj anděl tam seděl se zkříženýma rukama a pozoroval oblohu. V hladkém oválném obličeji se mu usadil naštvaný výraz a plné růžové rty se zkřivily ve vzteklé grimase.

Byl jsem šťastný, že jsem ho našel, ale ten výraz mi dal jasně najevo, že mi není a asi ani nebude odpuštěno. Přesto jsem to chtěl zkusit.

Napřímil jsme se a nakráčel jsem přímo k němu. Nemohl si mě nevšimnout.

Probodl mě naštvaným pohledem a zeptal se: „Co tady chceš?“

„Hledám tě.“

„Proč jako. Neměl bys náhodou být se svou ženuškou?“

„Měl, ale nejsem. Jsem tady.“

„Tady o tebe ale nikdo nestojí.“

„Včera jsi tvrdil něco jiného.“

„Včera jsi nebyl ženatý.“

„Vysvětloval jsem ti, proč to dělám, nejmíň stokrát. Proč to nechceš pochopit?“

„Já to chápu. Vždy čestný král Gilbert dodržel slib svého otce a vzal si chovnou klisničku z prvotřídního rodu. Vždy čestný král Gilbert s ní zplodí několik synů, aby splnil slib daný otci, že zajistí pokračování rodu.“

„A co bych podle tebe měl dělat? Poslat ji pryč a strávit zbytek života s tebou? To je krásný sen, ale nereálný. Mám své závazky a stovky tisíc lidí na mě spoléhají.“

„A v tom je právě ten problém. Rozhoduješ za tisíce lidí a ne za sebe. Co doopravdy chceš? Jak to mám vědět, když jsi schovaný za vším tím, musím a slíbil jsem? Miluju tě a vůbec nevím, jak jsi na tom ty. Doháníš mě k šílenství,“ křičel na mě a pak se odvrátil.

Já na něj zíral jako hlupák. Jeho přiznání mě zaskočilo. Byl jsem v šoku, ale zároveň mě hřálo příjemné teplo. Neztratil jsem ho. A tak to taky zůstane.

„Podívej se na mě,“ přikázal jsem mu klidně.

Otočil se ke mně a v očích měl slzy.

„Miluju tě. Jak by to taky mohlo být jinak? Jsi můj tvrdohlavý anděl, který má zvláštní zálibu v strefování se do mé hlavy. Už mě nikdy neodháněj,“ řekl jsem a políbil jsem ho. Můj jazyk si hrál s tím jeho a já cítil, jak celý ožívám. Tolik mi chyběl.

Povalil jsme ho do vlhké trávy a pokryl polibky jeho krk, přičemž jsem dost neobratně rozepínal knoflíčky jeho bílé košile. Když jsem konečně vyhrál nad knoflíčky, naskytl se mi pohled na Tristanovu vypracovanou hruď. Můj jazyk po ní cestoval a zanechával za sebou vlhkou stopu. Jeho vztyčené bradavky si žádaly mou pozornost. Jednu jsem jemně uchopil mezi prsty a hnětl ji, zatímco s druhou jsem si pohrával svým jazykem, dokud Tristan nezačal vzdychat.

„Chci tě. Hned,“ oznámil mi Tristan mezi dvěma vzdechy. A já ho chtěl taky. Doslova jsem po něm hladověl. Tak dlouho jsem pod sebou necítil jeho tělo. Chtěl jsem být něžný, ale potlačovaná vášeň mé rozhodnutí změnila. V další chvíli už nezáleželo na ničem jiném, než na tom, jak se co nejrychleji zbavit všeho oblečení a moci ho celého vnímat. Taky se mi to podařilo v rekordním čase. Strhat oblečení z Tristana nebylo nic složitého, i když jsem ho asi úplně zničil. Mě to ale nezajímalo. Položil jsem se na něj a prudce jsem do něj pronikl. Zavzdychal jsem. Konečně. Zatímco jsem prudce přirážel, tlumil jsem jeho vzdechy svými polibky. Tristan mi zarýval nehty do zad a já věděl, že tam budu mít škrábance, ale na tom nezáleželo. Byli jsme jenom my dva a tahle dokonalá chvíle. Společné vyvrcholení přišlo brzy, dříve než obvykle. Skoro dva měsíce udělaly své. Zhroutil jsem se vedle něj a ztěžka jsem oddechoval. Přitáhl jsem si ho do náruče a ještě dlouho ho pevně svíral. Už navždy můj anděl.

Čas letěl jako splašený a nad budoucností se nevznášel ani mráček. Vše bylo zalité sluncem. Tristan se s smířil s tím, že mám ženu a občas se na ni zeptal, ale už jsem neměl pocit, že by mu vadila. A já ji měl rád. Isabel byla skvělá žena. Byla mi věrná, podporovala mě a nikdy mi nevyčítala Tristana. Nikdy bych ale nevěřil, že by se ti dva chtěli setkat. Přesto se tak stalo. Byl jsem zrovna na honu v sousedním království, když si Tristan usmyslel, že nastal čas ji poznat. Vím to, protože jsem ho nechal hlídat. Věřím mu, ale jistota je jistota.

Tristan svázal kytici rudých růží a přinesl je do zámku. V pořádku se dostal až do předsíně královniny komnaty, kde jej zastavila dvorní dáma.

„Co tady pohledáváte?“

„Nesu královně růže.“

„Taková drzost. Okamžitě vypadněte. To poslední, co by si královna přála, jsou květiny od někoho jako jste vy.“

„Jak ty můžeš vědět, co já si přeji?“ pronesla Isabel chladně. Škoda, že jsme tam tehdy nebyl, abych viděl Tristanův výraz. Osobní sluha mi předal přesný záznam rozhovoru, o kterém věděl, že mě bude zajímat, ale bez nějakých popisů výrazu.

Dvorní dáma se asi vypařila, protože dál už o ní nebyla ani zmínka.

„Má paní,“ uklonil se Tristan a růže jí předal. Isabel je uložila do vázy a usmála se na něj.

„Přála jsem si vidět, jak vypadáš. O výjimečnosti tvých oči jsem slyšela už tisíckrát. Jsi Tristan, že?“

„Ano, jsem. Vy se na mě nezlobíte?“

„Jako protože jsi milenec mého manžela? Vůbec ne. Nemiluji ho a ani on mě ne. Byla by hloupost něco takového očekávat. Jsem naopak ráda, že je šťastný. Když pocházíš z královské rodiny, moc štěstí na tebe nečeká. Ale dost o tomto tématu. Posaď se a něco mi o sobě pověz,“ přikázala mu.

Nečekal bych, že jí Tristan něco řekne, ale opak byl pravdou. Můj milenec a má manželka si skvěle rozuměli. Stali se z nich dobří přátelé, což šokovalo nejenom mě. Znělo to totiž jako absolutní výmysl. Ale Isabel nedovedla nikoho nenávidět a Tristan si vždycky přál s někým mluvit o poezii. Isabelina knihovna jí byla plná. Přiznávám se bez mučení, že jsem na chvíli žárlil na svou vlastní ženu, že si tak rozumí s mým andělem. Ale Tristan se mi smál, když jsem mu vyčítal, že s ní tráví tolik času.

Léta plynula a já splnil svou královskou povinnost. S věkovým rozdílem jednoho roku se mi narodili tři synové, André, Douglass a Logan. André jako by z oka vypadl Isabele, blonďatý ďáblík s jasnýma fialovýma očima. Dougi a Logan byly mé přesné kopie. Asi dva měsíce po narození Logana jsme seděli s Isabel u odpoledního čaje. Naše zlatíčka se v tu chvíli nacházela v péči chův.

„Ani nevím, jak bych ti poděkoval. Dala jsi mi tři nádherné syny. Jakékoli tvé přání je předem splněno. Slibuju.“

„I kdybych chtěla strávit noc s jiným mužem?“

„Klidně. Kdo je ten šťastný?“

„Nebudeš se zlobit?“

„Ne, myslím, že ne. Máš právo se zamilovat stejně jako já.“

„Kdybych si mohla něco přát, chtěla bych strávit noc s Tristanem.“

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. „S Tristanem? A on souhlasí?“

„Neptala jsem se ho. Kdybych to udělala a on souhlasil, dovolil bys mu to?

Dovolil? Jsem snad takový tyran, že bych mu nařizoval, co má dělat a jak se má rozhodnout?

„Tristan je samostatná osoba. Může si dělat, co chce.“

Možná jsem to neměl říkat. Měl jsem jí říct, že mu to zakážu. Nebo jí říct, že si to nepřeju. Další den jsem se dozvěděl, že jejich společná noc už proběhla. Tak to byl rychlé. Celý den jsem se tvářil hrozivě a na všechny. Večer na mě v pracovně čekal Tristan a tvářil se snad ještě hůř než já.

„Co chceš?“

„Říct ti, že je konec.“

„To se dalo čekat.“

„Máš pravdu. Já se nenechám prodávat.“

„Co tím sakra myslíš?“

„Jak jako co tím myslím? No jasně, že myslím to, jak jsi slíbil své ženě, že s ní budu spát. Na mém názoru ti nezáleží. Kdyby to nebyla Isabel, vykašlal bych se na to. Nemusíš se ale bát, tvůj slib je splněný. Ale se mnou už nepočítej.“ řekl a odešel.

Neměl jsem čas mu říct, že to bylo jinak. Opustil zemi a i když jsem ho hledal, nebyl k nalezení.

S Isabel jsem si to patřičně vyřídil. Všechno rozbila. Mrzelo ji to a plakala, ale to mě neobměkčilo. Tvrdila, že mu lhala jen proto, aby souhlasil. Chvílemi jsem jí i věřil, ale to nic neměnilo na tom, že mě připravila o Tristana.

Za devět měsíců se narodil Quinn. Z toho drobného růžového obličejíku na mě hleděly dvě ledově modré oči. Tristanovy oči. Nebylo pochyb, kdo je chlapcův otec. Přesto je to oficiálně čtvrtý králův syn.

Quinnovi byl už skoro rok, když se Tristan vrátil. Prostě najednou stál v salonku a usmíval se. Srdce mi poskočilo radostí. Chtěl jsem se k němu vrhnout, ale zarazil jsme se.

„Vrátil ses,“ řekl jsem místo toho.

„Ano. Odpusť mi. Chtěl jsem se vrátit hned, jak jsem odešel.“

„Tak proč jsi to neudělal?“

„Nasedl jsem na první loď a druhý den, když jsem si to rozmyslel, odmítli mě zavézt zpátky, takže jsem dorazil do Gemy a celý zbytek roku jsem si vydělával na cestu zpátky.“

„Ty hlupáku! Proč jsi mi nenapsal dopis? Já tě všude hledal.“

„Protože když jsem s tebou mluvil naposledy, chtěl jsi to skončit.“

„Žárlil jsem. Já jí nic neslíbil. Jen jsem řekl, že když budeš souhlasit, nezakážu ti to. Myslel jsem, že ji máš radši.“

„A já jsem podle tebe hlupák? Já přece miluju jedině tebe.“

Pak už nebylo třeba držet se zpátky. Odnesl jsem si svého anděla do pokoje a celý den jsem mu nedovolil ho opustit. Ale čekalo mě jedno důležité oznámení.

Tristan se v malém Quinnovi viděl. Odmalička s ním trávil spoustu času v zahradě. A kluci s nimi. Zdálo se to být všechno idylické. Kluci rostli jako z vody, všichni zdraví a silní. Já a Tristan jsme se sice hádali, ale pak se zase vášnivě usmiřovali. Idylka skončila jednoho léta, zrovna když André slavil třinácté narozeniny.

Na severu se usadila skupina lapků a místní šlechtic je nebyl schopen zvládnout. Nezbývalo nic jiného, než mu vyrazit na pomoc. Banditů mělo být okolo padesáti, tak jsem sebou vzal padesát svých nejlepších mužů a taky prosícího Tristana. Nemohl jsem svého anděla odmítnout.

V hustých severních lesích se špatně orientovalo a sídlo lapků jsme hledali několik dní. Přece jsme však nakonec objevili starý, polorozpadlý hrad. Hradby z šedivého kamene byly poměrně zachovalé, až na jižní stranu, kde se o nich téměř nedalo mluvit. Díky tomu jsme mohli spatřit popíjející otrhané muže kolem ohňů, zpívající oplzlé písně. Nevypadalo to na nic těžkého. Přesto jsem měl zlé tušení.

„Slib mi, že pokud se mi něco stane, vrátíš se domů a postaráš se o děti a království,“ chtěl jsem po Tristanovi chvíli před tím, než jsem se chystal zavelet k útoku. Vím, že kdybychom tam byli sami, řekl by mi, že bych takhle mluvit neměl, ale teď jen přikývl na znamení, že rozumí. Bylo od něj hezké, že mi před mými muži neřekl, že jsem hlupák, když to takhle přivolávám.

Jako velká voda jsme se nahrnuli do hradu a kosili nic neočekávající bandity. Jako první jsem vešel do prostor do hradu. Nacházel jsem se v místnosti, která snad kdysi dávno mohla být chodbou, dnes však připomínala skladiště prachu.

„Chyba, králi. Manželka vás zdraví,“ pronesl nějaký hlas za mnou. Nestihl jsem se otočit, když mě zasáhl výstřel. Padl jsem k zemi a pár vteřin vůbec nic necítil. Pak se bolest prudce rozhořela. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, než mě někdo otočil a já spatřil Tristana. V očích měl slzy.

„Neplač, já přeci neumírám...“