Myslel jsem si, že to nejhorší, co mě může potkat je smrt. Ani jsem netušil, jak moc se mýlím.

Probral jsem. V tu chvíli to bylo to nejdůležitejší. Nebyl jsem mrtvý a to mě povzbudilo. Cítil jsem štěstí. Trvalo to asi deset sekund.

Když jsem se pokusil pohnout, mé tělo nereagovalo. Snažil jsem se někoho zavolat, ale má ústa se nepohnula. Nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Co se mi stalo? O něčem tak podivném jsem nikdy neslyšel. Přemýšlel jsem, co to může být a jak dlouho to asi tak může trvat. Měl jsem při studiu přírodních věd dávat větší pozor.

Hodiny a hodiny jsem zíral na jednu prasklinu na stropě. Bylo to nesmírně záživné. Večer se na mě přišel podívat doktor. Málem ho kleplo, když se setkal s mým pohledem.

Mluvil na mě, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Snažil jsem se mu něco naznačit, ale nešlo mi to. Něměl jsem k dispozici vůbec nic. A nechápal jsem, jak je to možné. Můj jazyk se hýbal normálně, ale nedostal jsem ze sebe žádný zvuk.

Přesto doktor poznal, že ho vnímám. Prohlížel mě od hlavy k patě a pak s podmračeným výrazem odešel.

Já znovu osaměl. Přemýšlel jsem, co tohle všechno pro mě znamená.

Bude to jen na chvíli? Budu moct už třeba za týden znovu obejmout Tristana a kluky? A pořádně potrestat Isabel? Nebo to bude trvat déle?

Rozhodně ale si ale odmítám připustit, že by to bylo trvalé. Nějaká rána vás přece trvale nezmrzačí. Ne tak podivně.

Je vůbec tohle možné? Jak to, že mé hlasivky nefungují? Co se mi stalo?

Ať jsem nad tím přemýšlel, jak jsem chtěl, nic mě nenapadlo.

V té chvíli do místnosti vstoupil Tristan. Ve tváři měl šťastný úsměv. Ten obrázek se mi vryl do paměti. Měl jsem zlý pocit, že tohle je naposled, co ho vidím usmívat se.

„Doktor říkal, že už jsi vzhůru. Chtěl mě ještě zdržovat nějakými hloupostmi, ale já spěchal ze tebou. Všechno mi můžeš říct ty,“ vychrlil na mě.

Smutně jsem se na něj podíval. Tristan nejdřív nechápal.

To už přiběhl zchvácený doktor. „Nemůže se hnout...ani mluvit. Kdybyste počkal...řekl bych vám to,“ vypravil ze sebe doktor udýchaně.

Tristan na mě upřel nevěřícný pohled. Pak se povzbudivě usmál a chytil mě za ruku. Viděl jsem to, ale nic jsem necítil.

„Kdy bude v pořádku?“

„No, víte...pane Tristane, totiž ono to není tak jednoduché.“

„Tak už se vymáčkněte člověče.“

Sám bych to neřekl líp.

„S něčím takovým jsem se ještě nikdy nesetkal. Nevím, jak se něco takového dá lečit. Ani nevím, čím přesně by to mohlo být způsobeno,“ začal doktor opatrně.

„Tím jako chcete říct co? Že se to nespraví? To nemůžete myslet vážně! Jste přece doktor, sakra,“ křičel Tristan, ale jeho hlas se u posledních slov zlomil.

„Pravděpodobně už se s tím nedá nic udělat,“ pronesl doktor a odešel. Bylo to tak lepší.

Jeho slova byla začátek konce. Tristan tomu nechtěl věřit.

„Já ti pomůžu,“ slíbil mi a vyběhl z místnosti jako by mu za patami hořelo. Chtěl se s tím vyrovnat sám.

A já vlastně taky.

Bohužel pro mě jsem nezůstal dlouho sám. Po podmračeném doktorovi a smutném Tristanovi mě navštívila jediná osoba, která opravdu zářila štěstím.

Moje žena.

Ta chladnokrevná mrcha.

Kdyby pohled zabíjel, byla by na místě mrtvá. Ale protože tomu tak není, tak se pohodlně usadila na židli u mého lůžka a líbezně se usmála.

„Zravím, můj drahý. Jak se dnes máš?“ zeptala se.

Vrhal jsem na ni vražedné pohledy jako o život a iracionální část mého já doufala, že mě snad bohové vyslyší a vrhnou na ni blesk.

Bohové však nespolupracovali.

Isabel se na mě culila tím odporným způsobem a předstírala, že čeká na mou odpověď. Na jazyku jsem měl desítky opravdu peprných slov, ale nemohl jsem je použít. Tak nadával jsem jí aspoň v duchu.

„Nepřišla jsem tě trápit. Jenom myslím, že si zasloužíš nějaké odpovědi. Přece jen jsme manželé už patnáct let.“

Podíval jsme se na ni a snažil se do svého pohledu vložit větu: „Hlavně, že ty se podle toho chováš.“

Neříkám, že jsem byl stoprocentně úspěšný, ale ona pochopila.

„Nejdřív ale musím zdůraznit, že si za to celé můžeš sám.“

Nic by mě nepřekvapilo víc. Čekal bych obhajobu, čekal bych výsměch, ale ne tak klidnou poznámku.

Jako by mluvila o odpoledním čaji.

„Je to tak. Dohnal jsi mě k tomu svým chování. Bylo mi jedno, že máš milence. Ale tys porušil všechna pravidla. Tvůj milenec byl společensky výš než já. Byla jsem královnou bez koruny, bez vlivu a bez moci. Proto jsem si tě nevzala,“ začala příkře.

Jelikož jsem jí nemohl odpovědět, jen jsem na ni hleděl a čekal, jestli se dozvím ještě něco.

„Měl ses ho vzdát. Dala jsem ti šanci nenávidět ho a tys mu tu noc se mnou odpustil. A ještě k tomu jsi ho přitáhl ke dvoru a vychovával s ním naše děti. Pro mě za mě, Douglass a Logan si mohou dělat, co chtějí. Beztak jsou celí ty. Ale André je dědic. Nemůžu si dovolit, abys z našeho syna dál vychovával slabocha,“ oznámila mi vyrovnaně.

Vykulil jsem oči překvapením. Tak dlouho už mě nenávidí? Tak dlouho už plánovala udělat mi tohle?

A jak to vůbec udělala? Nemohla přeci vědět, že se mi stane zrovna tohle. Nebo ano?

Viděla v mých očích tu otázku. Usmála se.

„Ve tvém těle je malý magický předmět, který ti udělal přesně tohle. Je snadné ho dostat ven. Ale já to neudělám. Budeš trpět jako já. Budeš král, bez moci a budeš se dívat, jak tvé děti vychovává někdo jiný. Sbohem, můj drahý,“ usmála se a opustila mě.

Nic jiného ji táké nezbývalo. Řekla mi vše, co měla na srdci a já jí nemohl odpovědět.

S jejími posledními slovy mě veškerá naděje opustila. Už takhle budu žít do konce života. Nikdy už se nepohnu.

Proč? Proč já, můj bože?

Tristan mě navštěvoval každý den. Vyprávěl mi všechny novinky z království, četl mi nebo občas jen mlčel.

Nevzdával se a každý týden vodil nové léčitele, doktory, mágy a šarlatány a každého poslouchal s nadějí.

Já žil jako nesamostatná troska. Jíst jsem nemohl sám, na záchod jsem nemohl jít, byl jsem jako dítě nebo stařec. Nemohl jsem dělat nic.

Isabel vládla místo mě. A byla to dobrá panovnice. Ovládala diplomacii, vyznala se v ekonomice, podporovala vzdělání. Silná vládkyně. V tomhle ohledu jsem si nemohl stěžovat.

Horší ale byl její speciální program, kterému podrobila Andrého. Třináctiletý chlapec, který byl to té chvíle zvyklý dělat si jen to, co chtěl, dostal naloženo. Dvě hodiny denně tvrdý trénink a dalších osm hodin učení se všemu, co podle Isabely, budoucí král potřeboval.

Tristan mi s obavami sděloval, jak André každý den padá na lůžko únavou. Nemohl jsem nic udělat, protože ač jsem nosil titul krále, nemohl jsem nic říct. Tristan ztratil veškerou moc a tak mohl jen přihlížet a posílat Andrému nějaké bylinky na posílení.

André občas přišel stejně jako jeho bratři, vždy veselí Douglass s Loganem a trochu zamlklý Quinn. André se na mě díval prosebně a já trpěl víc, než jsem si kdy mohl představit. Isabelina slepá touha po dokonalosti ho ničila a já se nemohl ani hnout. Nemohl jsem svému synovi pomoct.

Celé noci a celé dny jsem trávil sněním.

Občas jsem snil o tom, jak zavírám Isabelu do nějaké podzemní kobky a nechávám ji tam shnít. To bylo většinou potom, co André odešel.

Jindy jsem snil o tom, jak znovu držím Tristana v náručí a cítim jeho tělo na svém. To byly nádherné sny.

A nakonec, ten nejpalčivější sen, o kterém jsem snil každý večer, když jsem se marně obracel na lůžku ve snaze usnout, každou chvíli, kdy mě jako malé ditě služebné krmily a přebalovaly. Přál jsem si usnout už navždy.

Léta se pomalu vlekla. Stárnul jsem, svaly mi ochabovaly a vlasy šedivěly. V obličeji se objevovaly vrásky a tělo se krabatělo. Táhlo mi na padesát. Počítal jsem každou minutu a přál jsem si, aby si pro mě smrt už konečně přišla. Ale ona odmítala.

André slavil sedmnácté narozeniny, když se všechno mělo změnit. Po čtyřech letech mě znovu navštívila má milovaná ženuška.

Pořád živá a zdravá. Bohové jsou vážně strašní flákači. Žádný blesk ji nesežehl. A já se to dokonce modlil.

„Můj drahý, ráda tě opět vidím. Vypadáš hrozně. Před čtyřmi lety jsi byl ztepilý krasavec a teď jsi spíše zkrabatělá troska. Je mi tě líto. Chtěl bys pomoct?“

Nevěděl jsem, jestli jí mám věřit nebo jestli je to nějaký způsob mučení, který si pro mě vymyslela, protože jí trest za to, co jsem jí provedl nepřipadal spravedlivý.

Já na jednu stranu uznávám, že jsem se k ní nechoval nejlépe, ale kdyby byla normální, prostě by mi rovnou řekla, co jí vadí a neplánovala by mě zabít celá léta.

To prostě slušná manželka nedělá.

„Vím, co tě asi zajímá. Jak bych ti chtěla pomoct? A dá se mi věřit? Nedá, můj drahý, což už dávno víš. Ale já ti nabízím dohodu. Ty jsi byl vždy čestný muž a věřím, že její podmínky splníš,“ začala, ale schválně to nedořekla, aby mě ještě o něco víc potrápila.

„Jsi troska. Touha zemřít z tebe přímo čiší. Jestli chceš pomůžu ti. Zabiju tě. A dokonce budu tak štědrá, že ti věnuji i krátký rozhovor. Když mě neprozradíš,“ navrhla mi.

Znělo mi to jako rajská hudba.

Konečně zemřu.

A krátký rozhovor je víc, než v co jsem kdy doufal. Ale stále jsem byl obezřetný.

Proč mi to nabízí? O co jí jde?

„Promluvíš s Andrém a předáš mu nějaké rady, ohledně království. Ode mě by to nevzal, ale tebe miluje. Takže dohodneme se?“

Věděl jsem, že když kývnu, zradím tím všechny, protože jim neřeknu pravdu. Ale ta možnost byla až příliš lákavá.

Souhlasil jsem.

Isabel měla připravený nožík a pinzetu. Otočila mě na záda, na což jsem byl zvyklý a řízla do masa. Nemohl jsem křičet bolestí, ani se svíjet. Dlouho se rýpala uvnitř mé rány, dokud nevytáhla to, co potřebovala.

Jako by najednou vytáhla špunt a já pocítil mravenčení po celém těle.

Mohl jsem pohnout rukou, nohou, mohl jsem promluvit, i když můj hlas byl slabý, stejně jako mé tělo. Bylo mi sice teprve padesát, ale už jsem připomínal staříka nad hrobem.

Prošel jsem se po pokoji a přestože to pro mě bylo náročné, cítil jsem se silnější. Kdybych měl více času, třeba bych se dostal do formy. Ale já více času nedostal.

Ulehl jsem znovu na lůžko a ani jsem nemusel nijak předstírat umírajícího.

Připomínal jsem ho už skoro rok.

Isabel se o vše postarala, plán už měla dávno promyšlený.

A já neměl důvod se ho nedržet.

Přivedla mi Andrého a odešla. Věřila, že dodržím naši dohodu.

André už dávno nebyl dítě. Dorostl úctyhodných sto devadáti centimetrů a tělo, zocelené tréninkem ho dělalo ještě obrovštějším. Působil mohutně a neobratně, ale opak byl pravdou.

Několikrát mě vyvezli ven do zahrad a já sledoval jeho lekce. Byl mrštný a silný. Skvělý bojovník.

„André,“ pronesl jsem a nemohl jsme se nabažit zvuku vlastního hlasu.

André překvapeně vykulil oči.

„Posaď se.“

André se posadil a napjatě očekával, co se bude dít.

„Má nemoc povolila, ale přesto umírám. Nedožiju se večera. Proto jsem si tě nechal zavolat. Jsi připravený a hlavně ochotný, poslechnout si mé rady a vyřídit má poslední slova?“

André téměř neznatelně kývl. Pokud se mu hlavou honily nějaké otázky, nedalo se to z jeho výrazu vyčíst.

„Je možné, že tohle nebudeš očekávat, protože víš, jak jsem býval čestný král a jak moc mi záleželo na naší zemi. Nedělej stejnou chybu jako já. Následuj svoje srdce a ne matku nebo rádce. Jsi to ty, kdo bude žít tvůj život. Jenom ty.“

Hlas mi slábl. Nebyl jsem zvyklý jej používat.

„Mám tě moc rád. Vyřiď Tristanovi a klukům, že je taky,“ dodal jsem slábnoucím hlasem.

„Mám tě rád tati.“

Jeho slova mě zahřála u srdce. Zavřel jsem oči a napil se z připravené číše.

Hrdlo mě pálilo a mé tělo se třáslo. Jed.

André seděl u mě, ale já ho dokázal vnímat jen chvíli.

Celý svě se propadl do temnoty.

Vzpomínejte na mě v dobrém.

Sbohem...