„Ano, beru,“ řekla nahlas princezna Katherine. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe a překvapeně jsem zjistil, že stojím před oltářem v nějakém chrámu, který byl zaplněný lidmi. Nikoho z nich jsem neznal. Kněz na mě netrpělivě hleděl a něžně krásná Katherine se mračila. Tak jsem řekl, že si ji beru. Dav propukl v nadšený jásot a vynesl nás z chrámu. Až tam jsem spatřil jedinou osobu, kterou jsem poznával. Stál tam Etien a vypadal tak...zlomeně. Bolelo mě srdce. Snažil jsem se k němu dojít a něco mu říct, ale čím blíž jsem šel, tím víc se mi vzdaloval. Běžel jsem, seč mi síly stačily, ale nebyl jsem schopný ho dohnat. Nakonec mi zmizel a já osaměl v naprosté tmě. Má nevěsta i celá ceremonie zmizela a zůstala jenom tma.

S děsem jsem se probudil z příšerné noční můry. Naštěstí jsem pořád byl tam, kde jsem být chtěl a to v Etienově posteli. Spal vedle mě, nikam nezmizel. Nesmírně se mi ulevilo. Vzal jsem jeho ruku a položil jsem ji kolem svého pasu. Etien se ke mně ještě víc přitiskl, ale dál klidně oddechoval.

Potřeboval jsem cítit jeho blízkost. Tohle nebylo poprvé, co se mi zdál sen o svatbě a o tom, jak mi Etien mizí. Bylo to tím, že se blížila chvíle, kdy si budeme muset dát sbohem.

Rok uběhl jako voda a já ani na chvíli nelitoval, že jsem ho strávil s ním. Nebojím se to přiznat sám sobě, zamiloval jsem se do Etiena. Ale důležité je, že jsem mu to neřekl. Necítí to stejně jako já. Jde hlavně o to, že po mě touží. Možná mě má i svým způsobem rád, ale nemilujeme mě. Vím to. Věřím, že to tak je. Kdybych si myslel něco jiného, nedokázal bych odejít.

Z chmurných myšlenek mě vytrhla Bianca, protože se mi otřela ocasem o obličej. Bianca je Etienova kočka. Historky, jak Etien ke kočce přišel, vás raději ušetřím, protože já sám nevím, jak to vlastně bylo. Od členů posádky, což jsou jen tak mimochodem Etienovi nevlastní bratři, bratranci a jiní příbuzní, už jsem slyšel několik stejně nepravděpodobných verzí.

Přestože jsme si Biancou nijak zvlášť nesedli, především protože jsme soupeřili o Etienovu pozornost, jsem ji pohladil a ona se nechala. Možná ze mě cítila smutek. Dneškem končí můj rok. Čeká mě návrat do tvrdé reality. Pak už bude jenom její. Já si na něj víc nebudu dělat nároky.

Jedna slza se mi skutálela po tváři. Nedokázal jsem ji zastavit. Byla to jedna velká chyba. Jak jsem si mohl dovolit takhle se zamilovat?

Začal jsem nenávidět své postavení. Ale možnost volby pro mě nebyla. Moji bratři si zvolili a mě zůstal v ruce Černý Petr. O kolik jen by byl můj život snazší, kdyby se Logan zamiloval do nějaké pěkné dívky a měl s ní pár pokračovatelů rodu.

Jenže to je nemožné. Vím to od chvíle, kdy jsem ho viděl v Chrisově objetí.

A tak to zůstává na mě. Já se musím porvat s prokletím. Ano, vím o něm. Logan to nějak zjistil a samozřejmě mi neřekl jak. Kdyby to bylo jednoduché, mohl bych svést své city na kletbu a nějak se od nich distancovat, ale ono bohužel není. Kletba jenom mění orientaci. Láska je prý pravá. Určitě jako pravá bolí, to můžu potvrdit.

Nedokázal jsem zadržet pláč. Na tvářích jsem cítil své horké slzy. Dokonce mi unikl i zoufalý vzlyk. Jsem tak slabý.

„Co se děje, Dougi?“ zeptal se Etien a já si až v tu chvíli uvědomil, že se pravidelné oddechování ozývat přestalo.

„N-nic,“ vykoktal jsem a sám jsem poznal, že se mi tahle lež vůbec nepovedla. Stále jsem ale byl otočený k Etienovi zády, takže nemohl vidět moje slzy. Rychle jsem si je setřel a doufal, že to na mě nebude v té tmě tolik poznat.

Otočil jsem se k Etienovi, jehož obrysy jsem ve tmě stěží rozeznával. Sevřel jsem ho v pevném objetí a zabořil hlavu do jeho ramene.

„Dokud jsem tady, všechno je v pořádku,“ zašeptal jsem do tmy.

Etien nás přetočil, takže jsem skončil na zádech, zakrytý jeho mohutným tělem. Opřel se o ruce a podíval se na mě.

„Já jsem ti lhal.“

„Cože?“ vypadlo ze mě. Nechápal jsem, co myslí, ale hodně mě to znepokojilo.

„Řekl jsem, že do toho nebudu plést city. Nějak se mi to nepodařilo. Já tě...“ začal, ale já ho umlčel polibkem.

„Ne. Nedělej mi to ještě těžší.“

Etien na to nic neřekl, jenom mě políbil. Tentokrát to ale bylo jiné. Cítil jsem v tom zoufalství. Ano, oba jsme byli zoufalí. Křehkému vztahu, který mezi námi vznikl, hrozilo roztříštění.

Divoce jsme se líbali, připraveni zapomenout na celý svět. Naposledy v jeho náručí. Zní to příšerně melancholicky. Na tohle jsem si nikdy nepotrpěl.

Mozek mi zase začal vynechávat, jako pokaždé, když se mě Etien dotýkal. Udržet myšlenku se pro mě stalo téměř nemožným. A čím víc jsem se s ním miloval, tím horší to bylo. Byl jako návyková látka. Moje osobní droga.

Své polibky směřoval na jedno určité místo na mém hrdle, protože věděl, že tam jsem obzvlášť citlivý.

„Můžu si tě označkovat?“ zeptal se náhle.

„Co?“

„Označkovat. Takhle,“ řekl, přičemž mě lehce kousl do krku. Nebylo to bolestivé, jenom mi to rozproudilo krev.

„Myslím, že jsi blázen. Ale pokud ti to udělá radost, klidně pokračuj,“ dodal jsem rychle.

Etien s ústy na mém hrudníku se tlumeně zasmál. Způsobilo mi to mrazení. Etien mě střídavě kousal i laskal a mě to dělalo ještě citlivějším. Slabě jsem sténal a plně jsem se mu oddával, jako vždy. To se nikdy nezmění.

Jazykem obkroužil mou bradavku a pohrával si s ní tak dlouho že jsem mu ji sám zatoužil vložit do úst. Myslím, že to poznal, protože mi mé přání splnil. Bradavky už jsem měl úplně rudé a naběhlé. Snad nikdy ještě nebyl vůči nim tak pozorný.

A pak z ničeho nic je prostě opustil a jeho jazyk cestoval po mém odhaleném hrudníku, přes vypracované břišní svaly až k místu, kde se neuspořádaně vlnily černé kudrlinky chloupků. Můj penis se z nich tyčil, kvůli Etienovým dotekům už tvrdý jako kámen.

Etien mu věnoval jenom pár něžných polibků. Já se třásl touhou. Byl jsem jako v horečce s vědomím, že už nikdy nic jako tohle nezažiju.

Etien se posadil na posteli a přitáhl si mě k sobě, aby naše ústa znovu spojil ve vášnivém polibku s hořko-sladkou příchutí smutku. Snažili jsme se milováním zahnat tu bolest, na kterou jsme nebyli připraveni.

Dvě hořící těla se s hlasitým zasténáním spojila v horké letní noci. Nemilovali jsme se něžně, prudce jsme prohýbali svá těla proti sobě, v rytmu starém jako sám čas. Zbrocení potom jsme ze sebe vydávali úplně všechno. Zakřičel jsem jeho jméno a pak ještě jednou.

Nezáleželo na tom, co se mělo stát druhý den, šlo o ten moment, kdy se naše těla tiskla k sobě, co nejblíže mohla, abych spolu sdílení všechny ty úžasné pocity.

Zvláčněl jsem v jeho rukách a nechal jsem ho, aby mě celého naplnil a aby do mě navždy otiskl svou značku. Tolik jsem ho miloval.

Vyčerpán až téměř k bezvědomí jsem se zhroutil do jeho náruče a dovolil mu položit mě na postel. Jeho přítomnost, která pro mě znamenala bezpečí, mě ukolébala k spánku.

 

Probudil mě paprsek slunce, který pronikl lodním okénkem, až do naší kajuty. Unaveně jsem se protáhl a nemusel jsem se ani dívat, abych věděl, že tu Etien není. Vstal jsem a oblékl jsem si své oblečení, složené z dlouhých jelenicových kalhot a volné bílé košile. V zrcadle jsem si rukama prohrábl krátké vlasy a teprve poté jsem se vydal na palubu.

Etien procházel po palubě s lodním důstojníkem Anrim v závěsu a něco mu rozhodně vykládal. Když mě spatřil smutné se usmál.

„Jsme na dohled od Malbenity. Vyšleme člun, který tě vysadí na pobřeží. Vyhovuje?“

„Naprosto.“

„Udělej vše, jak jsem ti řekl a opovaž se znovu protestovat. Už jsem rozhodl,“ řekl k Anrimu, který protočil oči v sloup a na mě se povzbudivě usmál, než nás opustil.

„Připraven vrátit se domů?“ zeptal se Etien a já se vážně zamyslel nad odpovědí. Sám jsem nevěděl, jestli někdy budu připraven. Na jednu stranu jsem se těšil, až zase uvidím Logana. Na to jsem se upnul.

„Ano, myslím, že ano.“

„To jsem rád. Jenom doufám, že do měsíce nebudu mít na krku celou malbenitskou flotilu. Nerad bych šel ke dnu,“ zažertoval Etien, ale v očích nebyl ten jeho výraz, na který jsem byl při jeho odlehčovacích poznámkách zvyklý.

„Nemusíš se bát. Nikdo se nedozví, kdo mě vlastně unesl,“ řekl jsem tiše a další věta, kterou jsem ale nedodal, se mi drala na jazyk: „Vezmu si to s sebou do hrobu.“

To už Anri volal z druhé strany lodě, že je člun připravený. Celá posádka stála v pozoru, nastoupená k našemu rozloučení. Bylo to těžké, protože mi přirostli k srdci. Ze začátku jsem byl překvapený, kolik hlučných příbuzných vlastně Etien měl, ale nedokázal jsem si je nezamilovat. Teď tu stáli a snad poprvé měli ve tvářích vážné výrazy.

Jeden po druhém mě objal a přáli mi štěstí. Ani jeden z nich mi nevyčítal, že Etiena opouštím a za to jsem byl nesmírně vděčný.

Neloučili jsme se dlouho.

 

Etien a já jsme nastoupili do člunu a nechali se spustit na vodu. Etien prudce zabíral dvěma vesly a já jen seděl a pozoroval ho, dokud jsme nedopluli až ke břehu. Pomohl jsem mu vytáhnout loď na pláž.

„Včera jsi mi nedovolil to říct, ale miluju tě. A budu na tebe čekat. A je mi jedno, jak dlouho. I kdyby ses nakonec nevrátil, pořád tu budu pro tebe. Kdykoliv se na mě můžeš obrátit. Rozumíš?“

Nezmohl jsem se na víc než prosté kývnutí a poslední nežný polibek. Polibek na rozloučenou.

Neřekl jsem mu, že ho miluju. Nemohl jsem. Kdybych to udělal, nikdy bych mu nedovolil nastoupit do té malé loďky a odplout.

Sledoval jsem ho, dokud nedorazil k lodi. Teprve poté jsem se vydal známou cestou domů.

 

Nebylo snadné vejít do mého města a zaklepat na bránu. Královská stráž mě beze vší pochybnosti poznala. Zpráva o mém návratu se šířila od úst k ústům. Seběhlo se snad celé město, aby se přesvědčilo o pravdivosti této noviny. V neprostupném davu se vytvořila cesta pro mé nejbližší. Tristan, Logan a dokonce i André s Quinnem ke mně spěchali.

Byl jsem opravdu šťastný, že je vidím a tak jsem strpěl jejich drtivá objetí. Jeden přes druhého na mě pálily otázky, na které jsem odpovídal. Měl jsem svou lež velmi dobře promyšlenou, takže jsem se ani jednou nezasekl a nepůsobil podezřele. Bylo mi z toho ale špatně.

Když konečně skončil můj výslech, celí šťastní mi vyprávěli, co se událo za rok mé nepřítomnosti. Jak se Logan ujal vlády a donutil radu omilostnit Andrého, který vehementně odmítl korunu, když mu byla nabídnuta. Dozvěděl jsem se taky o tom, jak André s Quinnem a celou gemskou flotilou prohlédávali okolní vody, jen aby mě našli. Pocítil jsem bodnutí viny. Dali si tolik práce. A měli opravdu velký strach, zatímco já si užíval.

Byla uspořádána velká oslava, na které byl přítomen snad každý, kdo něco znamená. Spolu s mým návratem se slavili také mé dvacáté páté narozeniny. Já při oslavách topil svůj smutek v litrech alkoholu. Tupil jsem svůj smutek, jak nejlépe jsem uměl. Přesto to nijak značně nepomáhalo.

 

Nedostal jsem dost času se litovat. Hned po oslavách jsem se totiž znovu vydal na cestu do Gemy, tentokrát ovšem s celou, plně vyzbrojenou flotilou. Nikdo už znovu nechtěl riskovat a všichni si pečlivě kontrolovali své jídlo.

Pobyt na lodi byl pro mě nefalšovaným utrpením, protože mi všechno připomínalo Etiena.

Gema, krásná, ale poměrně studená krajina mě vítala. Lidé mi mávali a házeli mi květiny. Tolik nadšení a ve mně to vyvolalo jenom slabý úsměv. Byl jsem znechucen sám sebou.

Stejně vřelého přijetí se mi dostalo i na královském zámku. Starý plešatý král Vladimír a jeho půvabná dcera Katherine měli v očích upřímnou radost. Nasadil jsem tedy falešný úsměv a udržel jsem si ho do začátku slavnostního oběda.

Už jsem se natahoval pro karafu s vínem, ale André ji posunul z mého dosahu. Prokletý André! Proč mě nenechal se napít?

Katherine seděla na druhé straně stolu a vysílala ke mně povzbudivé úsměvy. Já se aspoň pokusil jí je oplácet, ale moc mi to nešlo.

Oběd se poněkud protáhl a já se vážně snažil poslouchat, co mi ten stařík, který se měl stát už zítra mým tchánem, říká, ale myšlenky mi lítaly bůhvíkde. Zachránila mě až princezna, když k nám přišla a pronesla: „Tatínku, omluvíš nás, prosím, Ráda bych provedla Douglasse naší skvostnou zahradou dříve nežli se slunce skloní za obzor.“

Král jí to odkýval a ona mě prakticky odtáhla do zahrady.

„Děkuji za záchranu.“

„Musela jsem vám pomoct. Vypadal jste zoufale.“

Usmál jsem se na ni. Ona mě zavedla až do nějakého altánku, kde se zastavila a upřela na mě pohled svých nádherně modrých očí.

„To, že se vás můj otec pokusil unudit k smrti není jediný důvod, proč jsem vás odvedla ze síně. Potřebuji vám sdělit něco důležitého,“ vysvětlovala mi soustředěně.

„Jen do toho,“ pobídl jsem ji, protože mě vážně zajímalo, co má takové roztomilá osůbka na srdci.

„Těžko se mi o tom mluví, ale mám pocit, že by vůči vám nebylo čestné, kdybych to zamlčela. Je tu už pět dlouhých let od chvíle, kdy jsem byla zasnoubena s králem Feysteru. Hluboce jsem ho milovala. Tak hluboce, že jsem s ním sdílela lože před svatbou. Do manželství tedy nevstupuji jako panna a i srdce mám již zaplněné. Pochopím, pokud odmítnete mou ruku, ale musela jsem vám sdělit pravdu.“

Trochu mě její sdělení překvapilo, ale nijak zvlášť mi nevadilo. O panenství jsem se nezajímal a se srdcem jsem na tom nebyl o moc lépe. Na tváři jsem tedy vykouzlil úsměv.

„Nemusíte se ničeho obávat. Já na tom nejsem o moc lépe. Jsem zamilovaný. A to do muže. Je lepší, když vám o tom řeknu já, než abych počkal, až to udělá někdo jiný.“

„Já už o tom vím. Otec se zmínil o jistém incidentu na univerzitě. Jsem ráda, že jsme si to vyjasnili,“ pronesla a znovu se na mě usmála. Její přítomnost na mě měla podivně uklidňující účinky.

Strávil jsem s ní celý zbytek a zjistil jsem, že je zábavná a inteligentní společnice, s níž mi nebude vadit spojit svůj život. Jenom to slovíčko navždy mě u toho děsilo. Věděl jsem, že budu schopný s ní navázat přátelství, ale zároveň mi bylo jasné, že ji nikdy nebudu milovat. A to mě trápilo. Oba dva bychom si zasloužili mnohem víc, než jsme od života dostali.

 

I přes tyhle pocity jsem druhý den stanul před oltářem, který víceméně odpovídal tomu z mých snů. Jenom obřad byl poněkud delší a probíhal trochu jinak. Také nás žádný dav nevynášel ven. A to nejdůležitější se také lišilo, nikde totiž nestál zlomený Etien.

Po obřadu následovala svatební hostina a po ní i svatební noc, které jsme se s Katherine podrobili dost neochotně. Nakonec to však nebylo nic příšerného.

Ráno jsme vypluli. Nechtěl jsem v Gemě strávit ani o vteřinu více času, než bylo nutné. Tohle byla Etienova země, do které se kvůli mně nemůže vrátit. Nezapomněl jsem, že je prozatím vyhoštěn.

Veškerý svůj volný čas jsem trávil s Katherine. Opravdu dobře jsme si porozuměli. Vyznala se v politice i v literatuře, milovala historii a ráda citovala slavné osobnosti. Byla mi skvělou přítelkyní.

Jedné noci jsme leželi v objetí a já cítil její tlukoucí srdce. Tehdy se stulila do mého náručí a pošeptala mi do ucha: „Mám pro tebe překvapení.“

„Jaké?“

„To nemohu prozradit, ale bude se ti líbit. Přísahám.“

Celý zbytek plavby jsem si lámal hlavu s tím, o co asi tak jde. Těhotná být nemohla a nic jiného mi ne mysl nepřišlo. Byl jsem absolutně bez fantazie.

 

Dny ubíhaly klidně a já doufal, že se časem mé rány zacelí. Katherine mi byla oporou a nenechala mě utápět se v žalu. Tak dlouho mě nutila, abych něco dělal, dokud jsem ji neposlechl. Každé ráno jsem začal chodit běhat. Udržoval jsem se tím v kondici.

Uběhl sotva měsíc, když jsem zrovna mířil do své pracovny, abych podepsal pár důležitých dokumentů. Chodbou se však rozlehl hlas mé Katherine, která z plných plic volala mé jméno.

Šel jsem za zvukem jejího hlasu a našel ji před dveřmi do přijímacího sálu, jak nakukuje dovnitř klíčovou dírkou. Nějak jsem nechápal, co se děje.

„Tak tady jsi. Pamatuješ, jak jsem mluvila o tom překvapení? Konečně je to tu.“

„Co? A hlavně kde?“

„Tady za dveřmi. Dougi, teď potřebuji, abys pro mě něco udělal. Vejdi dovnitř a mysli na to, že tohle můj dar pro tebe, myšlený zcela vážně.“

Z tónu jejího hlasu jsem měl špatný pocit. Docela jsem se bál toho, co mě tam asi čeká. Nakonec jsem jí to však odkýval a vkročil jsem dovnitř.

 

Nedovedete si ani představit, jaký byl můj šok, když jsem tam spatřil JEHO. Etien tam jako lev v kleci přecházel sem a tam. Když mě spatřil, celý se rozzářil a já zatoužil vrhnout se mu do náruče. Ale neudělal jsem to. Ne hned. Nejdřív jsem potřeboval zjistit, co na mě ti dva ušili za boudu.

„Co tady děláš?“

„Tvá žena mě pozvala. Psala mi, že ti chybím. Prý tu bloudíš jako tělo bez duše. Tak jsem nasedl na loď a jsem tu.“

„Jak se o tobě dozvěděla? Nikomu jsem o tobě neřekl.“

„S Katherine se známe už léta. Vyrůstali jsme spolu na gemském královském dvoře. Vyprávěl jsem jí o tobě a ona si dala dvě a dvě dohromady,“ vysvětlil mi a já tomu pořád nemohl uvěřit.

„Je to pravda? Vážně jsi tady? Není to jen sen?“

Etien se usmál a přistoupil ke mně. Vzal mou ruku a přitskl si ji na srdce.

„Jsem tady, naprosto skutečný a znovu ti nabízím své srdce. Miluju tě, tak už mě prosím neodmítej.“

Já cítil splašený tlukot jeho srdce a už jsem neváhal. Katherine chtěla, abych byl šťastný a já její velkorysou dar hodlal přijmout.

„Miluju tě,“ přiznal jsem mu poprvé a znovu skončil v jeho náruči.

 

Víc jsem si nemohl přát.

 

Jediná věc, která poněkud kazila mé štěstí byla poměrně závažná. Během tří let Katherine čtyřikrát potratila. Oba jsem z toho byli velmi smutní. Ale přestože nás od toho lékaři odrazovali, dál jsme se snažili, protože Katherine zoufale toužila po dítěti a já po dědici trůnu. Nakonec se naše vroucí přání vyplnilo jen napůl. Katherine porodila nádhernou dcerkou, kterou jsme pojmenovali Ellena. Katherine při porodu málem zemřela. Oba jsme si vzali k srdci rady lékařů a znovu už se nesnažili. Nakonec stejně zůstala ona nešťastná povinnost na Loganovi, ale já s tím nemohl nic dělat. Když jsem mu to oznámil, tehdy osmadvacetiletý Logan nevypadal nijak zvlášť zdrceně.

Nakonec jsem skončil dobře. Dostal jsem všechno, svého milovaného Etiena, tu nejlepší přítelkyni Katherine a překrásnou maličkou Ellenu. Můj život byl naplněný a každý další den byl lepší než ten předchozí.