Nemusel jsem ani čekat dlouho. Julien se ukázal kolem poledne, znovu s jídlem. Změnou ovšem bylo, že neměl nikoho s sebou.

„Máš záchvat odvahy, nebo co?“ dobíral jsem si ho.

„Ne. Jenom vím, že mi nic neuděláš. Jsi na naší lodi. Nemáš jinou možnost než se chovat poslušně.“

„To mám taky v plánu.“

„Určitě?“ zeptal se zklamaně.

„Určitě. Už teď se děsím toho, že by mě potrestali,“ pronesl jsem ironicky.

„Nemazlili by se s tebou, abys věděl.“

„To je mi jasné. Nikdo přece nemůže jen tak sáhnout kapitánovi na holku.“

„Co prosím? Jakou holku?“

„Na tebe přece. To přesně jsi, ne? Kapitánova holka.“

„To přece nemůžeš…“

„Vsadil bych boty, že když na to dojde, skončíš ty pod kapitánem a ne obráceně.“

„Co si to…“

„Co si to dovoluju? Neměl bych se ptát spíš já? Já jsem tě neunesl, abych si pak s tebou mohl povídat. I když to není to, co doopravdy chceš, že?“

„Tím myslíš co? Jako, že jsem se zamiloval na první pohled? Něco takového chceš naznačit?“

„Co já vím? Možné to je. Třeba to tak bylo. Vidím, že se tu nudíš. Tvůj milenec ti neposkytuje ani zdaleka tolik rozptýlení, kolik potřebuješ. Když jsi mě poprvé spatřil, chtěl jsi mě. Jsem tvůj typ, že? Navíc jsi doufal, že mě budeš moct i trochu potrápit. Bavil by ses celou cestu, ne snad? Tak co? Zamrznul ti jazyk?“

„Jsi úplně vedle.“

„Ne, trefil jsem se přesně.“

„Tady už nebudu ani minutu. Rozhodně s tebou není taková zábava, jak jsem si původně myslel.“

„Jen se běž schovat do náruče svého kapitána. On se možná spokojí s drobky, které mu dáváš. Ale věř mi, nevydrží to dlouho. Časem ho to omrzí. I ty budeš žádat víc. Budeš chtít milovat tak, že ti v hlavě nezůstane místo pro jiné. Tak, že nebudeš muset vyhledávat zajatce, jen aby ses vytrhl z každodenní šedi a na chvíli umlčel prázdnotu ve svém srdci.“

„Jako bych něco takového chtěl.“

„Klameš sám sebe. Vidím ti ve tváři, jak moc po tom toužíš.“

Dveře se s prásknutím zavřely a já se pro sebe musel usmát.

 

K večeru jsem měl návštěvu. Těšil jsem se na Juliena, ale on nebyl tím, kdo mě navštívil. Místo toho se objevil jeho milenec, kapitán lodi Gabriel i s večeří. Tvářil se pobaveně, když přede mě postavil jídlo.

„Urazil jste mi partnera, princi Thornwolfe,“ pronesl klidně.

„Je to váš partner?“

„Obchodní partner, řečeno přesně.“

„Tak tomu říkáte?“

„Koupil mi tuhle loď a já mu za to dávám podíl z kořisti. To je snad obchodní partnerství, ne?“

„A sex je doplatek?“

„Zajímá vás, jestli si mě koupil, princi?“

„Ano. Netvrdím ale, že bez této informace nedokážu žít. Na druhou stranu, jsem celkem zvědavý. Tak koupil?“

„Co myslíte vy?“

„Nejsem si jistý. Když se nad tím zamyslím, jsou tu vodítka, která tomu nasvědčují. Ale i taková, která to vyvracejí.“

„To začíná být zajímavé. Povíte mi o těch vodítkách něco víc?“

„Klidně. Tak za prvé, když jste se rozhodovali, jestli mě unést nebo ne, viděl jsem váš nesouhlas. Ale nakonec stejně bylo po jeho. To nasvědčuje tomu, že jeho názor má větší váhu, třeba právě protože si vás platí. Na druhou stranu by se to také dalo pochopit úplně obráceně a to sice tak, že vám na něm záleží natolik, že podléháte jeho rozmarům. To by byly postřehy z prvního setkání.“

„Máte toho víc?“

„Jistě. Je tu fakt, že se nezdá být zamilovaný. Hledá zábavu u mě a ne u vás, což samo o sobě leccos naznačuje. Navíc, jak jste sám řekl, urazil jsem ho a nedostalo se mi od vás žádného potrestání. Poslední celkem důležitá věc je, že o něm mluvíte, jako o obchodním partnerovi. To napovídá hodně.“

„Takže si myslíte, že mě platí.“

„Nikoli. Myslím si, že ne. Přesvědčili jste mě o tom svým chováním. Když tu byl poprvé, řekl něco jako: Gabriel by mi to nezakázal, což opravuje moji domněnku, že jeho názor je důležitější než váš. A tón, jakým vaše jméno vyslovil, ukazuje na to, že je mezi vámi jisté citové pouto. A nakonec i vaše chování vůči němu vypadá opravdově. To se nedá koupit.“

„Jsem ohromen. Jste skutečně bystrý. Něco takového bych od Velsigneta nečekal.“

„Co tím myslíte? Co znamená to od Velsigneta?“

„Tak vy nevíte, co se o vás povídá?“

„Ne, to tedy nevím. Co se povídá?“

„Není nutné se rozčilovat. Povím vám to. Ale nejdřív se něčeho napijeme,“ řekl a zmizel, aby se mohl za chvíli vrátit i s námořníkem, kterým nám oběma nalil víno. Usadil jsem se naproti němu a pomalu jsem upíjel ze své sklenice.

„Musíte si ale uvědomit to, že Malbenita je vcelku vzdálená od většiny království a navíc je to i dost uzavřená země, která se vždy držela zpátky. Lidé se chytají každé informace, která se jim dostane.“

„To si dobře uvědomuji, kapitáne. Pokračujte prosím. “

„Někteří lidé si myslí, že nejste víc než jen pěkné tvářičky. Také se mluví o tom, že jste vcelku výbušní a ne vždy se řídíte hlavou. Hlavně, když se kolem vás motá nějaký pěkný mužský.“

„To se říká?“

„Ano, říká. Aféry Velsignetů jsou častým námětem hovorů. Příběhy vašich předků se staly legendami.“

„Znám je všechny lépe než ostatní. Léta jsem nutil dědečka, aby mi je vyprávěl znovu a znovu. Ty příběhy mi pomohly formovat mou životní filozofii,“ vyprávěl jsem mu, zatímco jsme popíjeli víno. Láhev jsme rychle vyprázdnili, tak přišla na řadu druhá.

„Jaká je vaše životní filozofie?“

„Poslouchat srdce. Je to docela prosté. Víte proč je na světě tolik různých bohů a také lidí, kteří v ně věří? Potřebují ujištění. Ujištění, že pokud budou žít tak, jak ostatní tvrdí, že je správné, dostanou se někam, kde se jim to všechno vrátí. Nevěřím v něco takového a nechci čekat na smrt, aby mi přinesla štěstí. Vezmu si, co můžu, už teď, protože posmrtný život neposkytuje žádné záruky.“

„Takže žijete tak, abyste ničeho nelitoval?“

„Popravdě řečeno, jako druhorozený princ v milující rodině to nemám nijak zvlášť těžké. Mám vlastní panství, vlastní peníze a svolení rodičů zařídit si život podle sebe. Dalo by se říct, že jsem měl opravdové štěstí.“

„I přestože jste prokletý?“

„Pro mě to moc neznamená. Nepotřebuji zajistit rodině dědice, takže jsem v tomhle vcelku svobodný. A kolem královského dvora se díky naší pověsti vždy motá velká spousta přitažlivých mladých mužů, kteří doufají, že se i na ně usměje štěstí. Všichni vědí, že Velsigneti snesou pro své milované modré z nebe.“

„Není bolestivé zamilovat se do někoho, kdo vás jen využívá?“

„Ano, je to bolestivé. Ale je to riziko povolání.“

„Být princem je povolání?“ zasmál se kapitán Gabriel bodře.

„Často těžší, než si myslíte. Já mám teď třeba na krku tvrdohlavou sestřenici a její zásnuby. Mám umíněnou ženu a muže, který se ani neuráčil přijet. Je to mizerná situace,“ začal jsem mu vyprávět. Strávili jsme dobré dvě hodiny hovorem o Eleně, její svatbě, tvrdohlavých ženách, ale i o námořnících nebo o lodi. Kapitán byl na svou loď velmi pyšný.

Během tohoto hovoru zmizela i druhá láhev vína. Nakonec jsme otevřeli i tu třetí. Kapitán pil rychle a čím víc toho vypil, tím přátelštější se zdál. Námořník, který nám naléval, dávno někam zmizel.

 

Za další půl hodiny kapitán tvrdě usnul na stoličce. Hlava mu klesla na hruď a on sám se málem zřítil. Já se pokusil zachránit, ale neměl jsem ani zdaleka tolik síly. Kapitán nakonec skončil rozvalený na zemi.

Já naštěstí nebyl ani zdaleka tak opilý jako on a efekt alkoholu z mého těla rychle vyprchával. Otec říkal, že jsem v tom stejný jako strýček André.

Nejistě jsem přešel ke dveřím. Vzal jsem za kliku a nikdo se neobjevil. Ocitl jsem se na chodbě a vůbec jsem netušil, kam se chci vydat, jen jsem chtěl dostat pod obraz zpitého kapitána do jeho vlastní ložnice. Tady dole ale byla tma jako v pytli a nikde ani živáčka.

To jsem tedy alespoň myslel. Brzy jsem narazil na dveře, zpoza nichž se linulo světlo. Rozhodl jsem se jít dovnitř. Doufal jsem, že tam bude někdo z posádky. Chtěl sem jim říct, že mi kapitán spí na podlaze a byl bych rád, kdyby to tak nezůstalo dlouho.

Otevřel jsem tedy ty dveře a vstoupil dovnitř. Naskytl se mi opravdu zajímavý pohled. Julien ležel na posteli, úplně nahý. Jednou rukou si hrál se svým penisem a uspokojoval se třemi prsty druhé ruky. Oči měl při tom zavřené a tvář měl zkřivenou v extázi.

„Kde se flákáš? Musel jsem začít bez tebe, ale není to ono. Potřebuju tě tady,“ řekl a roztáhl nohy od sebe. Ani se na mě ale v tu chvíli nepodíval. Vypadal jako by se soustředil na nějakou svoji představu.

Já byl trochu podnapilý a takové pozvání jsem nemohl odmítnout. Shodil jsem ze sebe šaty a přesunul se k němu na postel, aniž bych rozumně přemýšlel nad tím, jak to může mít následky.

Přisál jsem svá ústa na jeho krk a rukama jsem přejel po jeho pevné hrudi. Odpovědí mi bylo zasténání a pak překvapené zalapání po dechu, když si uvědomil, že je něco jinak, a konečně otevřel oči.

„C-co?“ dostal ze sebe. Já ho ale nepřestával hladit a on mi roztával v náručí.

„Říkal jsi, že mě potřebuješ,“ zašeptal jsem mu do ucha a jemně ho kousl. S úsměvem jsem pozoroval jeho reakci. Tvářil se šokovaně, ale neodtáhl se.

„Oba to chceme…tak proč si navzájem nevyhovět? Bude to jen taková malá přátelská výpomoc…nebo to mám takhle nechat?“ zeptal jsem se, zatímco jsem vnořil své prsty do jeho těla.

„Ne…ach…prosím?“ prosil, zatímco se pode mnou svíjel. Já mezitím pokrýval polibky jeho hrdlo.

„Prosím přestaň nebo prosím pokračuj?“

„Já…ne…ach,“ zavzdychal. Já mu v té chvíli rukou zabloudil k hrudi a uchopil jsem do ruky naběhlou bradavku.

„Musíš to říct pořádně, jestli chceš, abych přestal,“ vysvětlil jsem mu mnohem klidněji, že jsem se ve skutečnosti cítil. Rozhodně jsem nechtěl, aby mě zastavil.

„Ne-nepřestávej,“ vyrazil ze sebe a znovu zavzdychal. V té chvíli už jsem měl téhle hry dost. Přestal jsem ho dráždit prsty a tvrdě jsem do něj pronikl. On mě objal a přitáhl si mě blíž, takže jsme byli doslova tělo na tělo. Začal jsem se pohybovat a cítil jsem, jak mi svými ostrými nehty drásá kůži na zádech.

„Víc…ach bože…přidej,“ povzbuzoval mě a já mu rád vyhověl. Za chvíli mi zaťal zuby do ramene, ale přesto nedokázal úplně ztlumit své vzdechy. Poté jsem ho chytil za nohy a přitiskl ho k sobě ještě o něco blíž. To už se začínal třást v mém náručí. Brzy jsme oba dosáhli vrcholu.

Vyčerpaně jsem se na něj zhroutil, neschopen se odvalit. Ani on nevypadal, že by mu mnoho síly zbývalo. Usnuli jsme si v náručí, aniž bychom se starali o to, kde vlastně jsme.

 

Té noci se mi zdál zvláštní sen. Znovu jsem měl sex s Julienem, ale tentokrát bylo něco jinak. Byli jsme v mém pokoji v královském paláci. Když jsem ho poté objímal, slyšel jsem v hlavě Lucienův vyčítavý hlas: „Proč sis přivedl domů právě jeho? Jak jsi mě mohl takhle zradit? Nemiluješ mě snad?“

Popravdě to neznělo vůbec jako něco, co by Lucien řekl. Pak mě na jeho pokyn stráž vytáhla z postele a úplně nahého mě vlekla pryč. I když jsem se vzpíral, nemohl jsem nic dělat.

Celý zpocený jsem se probudil a zjistil jsem, že jsem stále na lodi a v náruči svírám Juliena. Opatrně jsem ho odsunul a masíroval jsem si spánky, abych se zbavil bolesti hlavy. Cítil jsem škrábance na svých zádech a mohl jsem spatřit rudý otisk jeho zubů na svém rameni.

Tiše jsem vstal a vklouzl do věcí, které jsem tu předtím odhodil. Naposledy jsem se ohlédl za klidně oddechujícím Julienem a pak se vyplížil z pokoje. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval a našel cestu zpátky. Naštěstí stále byla hluboká noc, tak mě nikdo nepotkal.

Kapitán Gabriel stále pochrupoval na podlaze mého pokoje. Když jsem ho spatřil poklidně oddechovat, pocítil jsem bodnutí viny. Choval se ke mně opravdu přátelsky a já se mu odvděčil tím, že jsem spal s jeho milencem.

Vyčerpaný jsem se zhroutil na postel a oddal jsem se neklidnému spánku.

 

Když jsem se znovu probral, v mém pokoji nikdo nebyl. Bylo už světlo a na stole ležela snídaně. Celý den jsem strávil na lůžku. Cítil jsem se zle a to, že mě nikdo nenavštívil, ve mně vzbuzovalo dojem, že se to kapitán dozvěděl.

Šíleně jsem se nudil. A to celý týden. Žádné návštěvy, prostě nic. Proto když loď konečně zakotvila, bylo to pro mě vysvobození.

Několik nemluvných hromotluků mě eskortovalo do jedné z přístavních hospod, zavřelo mě do pokoje a hlídalo mě. Měl jsem už velmi špatnou náladu a proto když mě navštívila služebná s tím, zda mám nějaké přání, velmi hrubě jsem jí nařídil, ať mi připraví koupel.

Pečlivě jsem se drhl, když někdo vstoupil do mého pokoje. Byl to kapitán Gabriel.

„Jak se cítíte, princi?“ zeptal se a v jeho hlase nebyla ani stopa vzteku. To mě zmátlo.

„D-dobře. Rád jsem konečně změnil prostředí.“

„Vaše kajuta se vám nezdála dostatečně pohodlná?“

„O to by ani tak nešlo. Spíš jsem tam málem zemřel nudou. Ale hádám, že únos nemá být zábava, že?“

„Myslím, že to skutečně nemá. Tedy alespoň pro uneseného. Ale můžete si za to sám.“

„Co jsem provedl?“ zeptal jsem, i když jsem se tím pouštěl na tenký led. Věděl jsem moc dobře, co jsem provedl.

„Urazil jste Juliena. Kdybyste to neudělal, myslím, že by vám rád dělal společnost.“

„Možná. To už je ale jedno. Co bude teď? Budeme čekat na výkupně tady?“

„Ano. Ale nemusíte se bát nudy. Mám pro vás dárek,“ řekl kapitán a odešel.

 

Než se znovu otevřeli dveře, já jsem vylezl z chladnoucí vody, osušil se a stihl jsem se i obleknout. Do mého pokoje vklouzl opravdu půvabný brunet. Štíhlé tělo, světlá pleť, hezká tvář a modré oči. Opravdu pěkný kousek.

Nesměle se na mě usmál a lehce se uklonil.

„Ty máš být ten dárek?“

„Ano, pane. Jmenuji se Brandon a dnes večer vám budu dělat společnost.“

„Hm…líbí se mi, co vidím…pojď blíž,“ pobídl jsem ho a on mě hned poslechl. Uchopil jsem ho za bradu a prohlížel jsem si jeho tvář.

„Moc pěkná tvář…čím jsem si asi zasloužil takový hezký dárek?“

„Jste přece princ, ne?“

„Unesený princ, řečeno přesně,“ poopravil jsem ho a on se jen usmál. Pomalu mi začal rozepínat košili.

„Princ, ať už v jakémkoli postavení, si zaslouží speciální péči. I když si to nemyslíte vy, kapitán Gabriel má zřejmě jiný názor,“ říkal a přesunul se k rozepínání kalhot. Při zmínce o kapitánovi se mi vybavil Julien a zakousl se do mě pocit viny.

„Počkat, počkat! Myslím, že tohle nepůjde,“ zastavil jsem ho.

„Něco je špatně, pane?“

„Ano. Já…tohle nejde,“ bránil jsem se tiše. To ho zastavilo. Zmateně se na mě podíval a nechápavě zavrtěl hlavou.

„Podle mých informaci váš muži přitahují. Je to snad mnou?“

„Vůbec ne. Já jenom, byla to dlouhá cesta…jsem k smrti unavený a nemyslím, že mám dost energie.“

„Škoda…no nevadí. Bavit se můžeme i jindy. Jste skutečně Thornwolf Velsignet, malbenitský princ, že?“ ujišťoval se.

„Ano, to jsem. Ale jak…“

„Pracuji pro feysterský dvůr. Dostanu vás odsud. Chvíli potrvá, než shromáždím ozbrojence, ale do zítřejšího večera budete volný.“

„Nevěřím ti. Je to teprve týden, co jsem zmizel. Jak to může feysterský dvůr vědět?“

„Váš bratr včera dorazil. Poslali mi o tom zprávu. Je ale pravda, že jsem nečekal, že vás tu naleznu. Popravdě mám jiný úkol.“

„Tady? Není to trochu z ruky?“

„Ani ne. Žádné místo není dost z ruky, když se snažíte utéct,“ pronesl chladně a sklopil zrak.

„Takže chytáte zločince?“

„Kéž by. Mým cílem je najít prince,“ pronesl vážně a s posmutnělým výrazem sledoval můj obličej. Já se rozzuřil.

„Prince? Snad ne prince Romaina? Toho prince, který se má oženit s mou sestřenici?“

„Nejen jeho. Zmizeli oba. On i jeho mladší bratr. Proto král Peter nepřijel, i když to vašemu strýci slíbil. Dokud nebudou princové nalezeni, celá tahle situace se nikam nepohne.“

„A to mi říkáš jen tak? Víš, že tohle může vyvolat válku?“

„To by nebylo příliš moudré, nemyslíte? Jste sice nebezpeční soupeři, zvláště když se za vás postaví Gema, ale i tak by pro vás válka znamenala devastaci. To chcete?“

„Jistěže ne.“

„Tak se neurážejte. Svatba bude. Až se princové objeví, král je srovná. A vy jako diplomat zcela určitě rád přimhouříte oko nad jejich nezralým chováním. Nic jiného vám, můj pane, stejně nezbývá,“ pronesl arogantně a v klidu si odkráčel. Vyprovodil jsem ho zuřivým pohledem a zchladil jsem si žáhu tím, že jsem uštědřil pořádnou ránu sloupku postele. Že to nebyl dobrý nápad, mi došlo vzápětí, protože to bolelo jako čert.

 

Celý večer jsem strávil sám a svůj čas jsem využil k tomu, abych se mračil jako tisíc čertů a představoval si prince Romaina, jak se vaří v horkém oleji. Jak si může dovolit utéct, když jsme mu nabídli ruku naší Eleny? Bastard je to!

Ani jsem nezaregistroval, že se otevřely dveře, proto jsem leknutím nadskočil, když na mě Julien promluvil: „Tak hrozivý výraz si tohle ubytování nezaslouží. Sice to není královský zámek, ale není to ani žádná hrůza.“

„V ubytování není problém,“ zavrčel jsem v odpověď.

„A v čem tedy je problém?“ zeptal se nezúčastněně.

„Nemyslím, že bys to pochopil.“

„Ach jistě, jak by mohl ubohý únosce intelektuálně stačit velkému Velsignetovi, že?“ pronesl otráveně, což u mě vyvolalo povzdech.

„Tak to není. Když to musíš vědět, jde o rodinnou hrdost. Já se sem táhnu takovou dálku a ten spratek si prostě uteče. Jeví se mi to jako pohrdání naším rodem. Moje rodina si zaslouží lepší jednání,“ rozohnil jsem, což vyvolalo na jeho tváři pobavený úsměv.

„Věci nejsou vždy tak snadné. Předpokládám, že je řeč o princi Romainovi, že?“

„Jo,“ zabručel jsem neochotně.

„Co když miluje někoho jiného? Třeba se vůbec nechce oženit se ženou, kterou ještě v životě neviděl.“

„To ale není můj problém. Dohoda je přeci dohoda. Navíc, král Peter nemá jen jednoho syna, ne? Když se ten první tak moc nechce ženit, klidně by mohl ten druhý,“ rozumoval jsem a Julien vyprskl smíchy.

„Ten? To už by tuplem nebyl dobrý manžel.“

„Proč?“ zajímalo mě, když se Julien stále pochechtával.

 „Povídají se o něm nepěkné věci. Prý má slabost pro vojáky. Našli ho prý se dvěma gardisty a jejich velitelem někde ve stájích…toho chceš do rodiny?“ vyprávěl mi a já se nezmohl ani na slovo.

To už ale do místnosti vletěl kapitán Gabriel se zuřivým výrazem v obličeji.

„Tentokrát jsi zašel moc daleko! Celé je to součást dalšího z tvých šílených plánů, že? Mohlo mi to dojít, když jsi požádal o něco tak hloupého jako únos prince. Měl jsem tušit, že to nebude jen tak. Ale královští špehové už o nás vědí! Skončím kvůli tobě na šibenici…doufám, že tě to těší,“ ukončil svou plamennou řeč.

„Já vím, že o tom vědí. To je totiž účel. Ale dost už o tom. Odjíždíme a to hned,“ rozkázal Julien a tak se taky stalo.

 

Zanedlouho jsem seděl v kočáře a směřoval jsem bůhvíkam. V kočáře se mnou seděl jen Julien, kapitán s výrazem nejvyšší podrážděnosti jel na koni vedle kočáru.

„Pořád zuří?“ zeptal se Julien, když jsem odvrátil hlavu od okénka.

„Vypadá to tak,“ odpověděl jsem a pak se rozhostilo ticho. Julien vypadal zamyšleně.

„Proč jsi mě unesl, když o peníze očividně nejde?“

„Na to jsi přišel jak?“

„Vypadá to, že jsem součástí nějakého promyšleného plánu. Kdybys chtěl peníze, nenechal bys králova muže, aby se ke mně dostal a informovoval svého pána o tom, kde jsem.“

„Pravda. No, řekněme, že skutečně jsi součást plánu,“ opověděl mi vyhýbavě.

„Jakého plánu? Co se mnou bude?“

„Nemusíš mít strach. Nic zlého se ti nestane. Jenom zůstaneš nějakou chvíli dobře schovaný.“

„Proč? Chceš snad, aby mě hledali?“

„Jistě. Budou se soustředit na tebe a Romaina na chvíli pustí z hlavy.“

„Takže to děláš pro prince?“

„Ano. Poskytuju mu potřebný čas, aby mohl jít za svým srdcem. Až ho najdou, bude už moc pozdě.“

„Tolik ti na něm záleží, že ohrozíš i svého milence?“

„Na nikom jiném mi nezáleží víc.“

„Takže neopětovaná láska?“ vyklouzlo mi dřív, než jsem se stihl zastavit. Z nějakého důvodu jsem to chtěl vědět.

„Ne. Ale dost už bylo otázek. Odkdy má unesený právo vyptávat se únosce?“

„Od té doby, co se pod ním únosce svíjí v rozkoši,“ odpověděl jsem mu a věnoval jsem mu pohled plný touhy.

„Neříkej mi, že mě chceš,“ řekl klidně. Já se se pousmál a přikývl.

„Co musím udělat, abych tě dostal?“ zeptal jsem se zcela vážně. Julien se zamyslel a jeho tvář se brzy rozjasnila v úsměvu, když dostal nápad.

„Co takhle mě hezky na kolenou poprosit? Ukaž mi, jak moc mě chceš,“ vybídl mě s úsměvem. V té chvíli jsem se svezl na kolena do vcelku úzkého prostoru mezi sedačkami v kočáře. Julien se zatvářil překvapeně, jako by nevěřil, že toho budu schopný.

 V té chvíli jsem ho uchopil za nohy a stáhl jsem si ho k sobě. Julien to nečekal a tak, aniž bych se musel moc namáhat, skončil v zajetích mých paží.

„Nic jsem neslyšel, Wolfe,“ zasmál se. Překvapilo mě, když mé jméno zaznělo z jeho úst, takže jsem neodpověděl hned.

„Nebudu tě prosit.“

„Proč ne?“

„Mám svou hrdost.“

„Tím pádem je mi líto,“ řekl a pokusil vstát.

„Když mi nechceš dát to, co chci, je tu jen jedna možná cesta. Vezmu si to sám,“ oznámil jsem mu a políbil jsem ho na krk. On se mě pokusil odstrčit, ale neměl na to dost síly. Přesto byly jeho ruce dost nepříjemnou překážkou. Snadno jsem ho ale přemohl a zkroutil jsem mu je za zády. Julien polo ležel, polo seděl na zemi v kočáře a vypadalo to, že se vzdal. Sklonil jsem se k němu, abych ho políbil, ale tak daleko jsem se nedostal. Obdržel jsem totiž ránu kolenem mezi nohy a tentokrát jsem to byl já, kdo se svíjel, a rozhodně to nebylo rozkoší.

To už kočár zastavil. Julien vyskočil na nohy a zlomyslně se usmál.

„Nejsem tak snadná kořist, Wolfe. Až mě požádáš, možná o tom popřemýšlím. Do té doby ale ne,“ řekl mi a mě to vyloudilo úsměv na tváři

Jen počkej. Není žádná šance, že bys mě kdy slyšel prosit. To ale neznamená, že tě nedostanu.