Narodil se chlapeček, kterého se Angelika rozhodla pojmenovat Lucien. Když jsem ho choval, naprosto mě ta malá rozkošná tvářička okouzlila. Přestože to nebyl můj syn, přijal jsem ho tak, jako by byl. Angelice jsem slavnostně slíbil, že mu budu otcem.

Taky jsem zařídil jednu drobnost, která vyvstala po jeho narození a na kterou jsme oba úplně zapomněli. Lucien se narodil jako chlapec, který nenosil ničí jméno. Angelika jako siréna žádné neměla, ale Lucien nějaké potřeboval. Věnoval jsem mu tedy jméno, titul i honosné sídlo a z malého chlapce se rázem stal vévoda z Briarwoodu.

To se stalo před dvěma měsíci. Dva měsíce jsou to od chvíle, kdy jsme s Ilsou leželi v naší ložnici a vymýšleli jména pro naše děti. Přestože jsem se snažil prosadit jména jako David, Richard nebo Filip pro chlapečky a Rose, Clare nebo Lilian pro dívky, Ilsa mě převálcovala, když vytáhla na světlo stará rodinná jména. Nakonec bylo rozhodnuto, že chlapci se budou jmenovat Blaine, Thornwolf a Cayden a děvčátka Fiorella, Gwendolyn a Sharon.

Jak pokračoval můj život? Klidně jako proud řeky plynul, aniž by se mě ptal, zda si přeju něco jiného. Přizpůsobil jsem se jeho tempu a snažil jsem se najít to pozitivní. Nebylo to tak těžké. Má rodina, nejlepší přítelkyně i má žena, ti všichni při mně věrně stáli. Že jsem jejich péči o mé psychické i fyzické zdraví jen těžce snášel, byla věc druhá.

Uběhl dlouhá doba od chvíle, kdy se Leo rozloučil, když mi přišel dopis. Žádný dopis jsem neočekával, proto mě velmi překvapil. Mé překvapení nabylo mnohem větších rozměrů, když jsem se začetl do těch řádků. Stačilo jen pár, abych přišel na to, kdo je autorem dopisu. Můj Leo. Psal o tom, jakými kraji projel od chvíle, kdy opustil Malbenitu a popisoval vše tak, že jsem si na malou chvíli připadal, jako bych tam skutečně byl. Dopis končil prostým: Přál bych si, abys tu mohl být se mnou. Navždy tvůj Leonard.

Neodpověděl jsem mu, i když jsem jednu chvíli chtěl. Jenže potom jsem si to rozmyslel. Dopis skončil v jedné z mých zásuvek, zamčený na deset západů. Často jsem si ho však četl, stejně jako všechny ostatní, které s železnou pravidelností přicházely.

A později jsem už neměl na odpovědi ani pomyšlení. Na svět totiž přišlí mí tři synové. Blaine, Tornwolf a Cayden, narozeni v tomto pořadí. Vyžadovali neustálou pozornost a to přesně jsem potřeboval. Věnoval jsem jim každou volnou chvíli. Spolu s nimi vyrůstal taky Lucien a stal se tak vlastně mým čtvrtým synem.

Kluci rostli jako z vody a mě opravdu překvapilo, jak byli odlišní. Každý z nich, jako by se vyvedl po jiném předkovi.

Blaine, nejstarší syn, jako by z oka vypadl Andrému. Zdědil podobu po naší matce Isabel. Z jeho drobného obličejíku na mě hleděly tmavě fialkové oči, věčně ponořené v myšlenkách. I vlasy měl světloučké, a proto, když stál vedle Andrého, nikdo nechtěl věřit, že to není jeho syn.

U Thornwolfa, jemuž jsme zkráceně říkali jenom Wolf, naopak nebylo pochyb o tom, že je můj syn. Typické rodové zelené oči a havraní vlasy prozrazovaly jeho příslušnost zcela jasně.

Cayden, kterého měli jeho strýcové z matčiny strany nejradši, už na první pohled patřil ke Campbellovým. Zrzavý pihatý klučina s neposednou kšticí zrzavých vlasů, to byl Cayden. Z oříškových očí hřála laskavost, což jsem zpozoroval i u Ilsy.

Nakonec bych se ještě měl zmínit o Lucienovi. Vyrůstal spolu s trojčaty, ale vždy byl od nich svým způsobem vzdálený. Ne snad, že by ho odstrkovali, spíše naopak, často na něm doslova viseli, ale on si udržoval určitý odstup. Po Angelice podědil andělsky krásnou tvář, modré oči hluboké jako studánky a vlasy třpytící se zlatem.

 

Byl jsem docela šťastný, přestože mi něco pořád chybělo. Ale nebylo to tak příšerné, abych to nemohl přežít. Věděl jsem, že je tam někde venku, a že na mě pořád myslí a to mi muselo stačit.

Jako blesk z čistého nebe mě proto zasáhla ta událost, která všechno změnila. Večer jsem se vrátil do naší společné ložnice a Ilsu jsem ten nenašel. Na jejím polštáři ležel složený papír. Otevřel jsem ho a přečetl si těch pár řádek, které po sobě zanechala.

Drahý Logane,

píšu ti tenhle dopis s vědomím, že nic nemůže omluvit můj čin. Odcházím od tebe i od našich synů. Divíš se, jak mohu? Kdybych nevěděla, v jak schopných rukách je nechávám, nikdy bych neodešla. Vím, že Tě svými slovy raním, ale musím to říct, odcházím, protože jsem se znovu shledala se svou životní láskou. Nejsem dost silná a nedokážu bez něj žít. Nežádám, abys mi odpustil, protože vím, že si to nezasluhuji. Žádám jenom, abys miloval naše syny a dobře je vychoval. Věřím v Tebe.

Ilsa

Neschopen slova jsem zíral na dopis ve snaze utřídit si své myšlenky. Část mě cítila bolest, protože to nebylo tak, že by mi na Ilse nezáleželo, ale ta druhá se radovala a našeptávala mi, že Ilsa snad ani nemohla udělat nic lepšího.

Já byl tedy nakonec docela spokojený, ale klukům, kteří nedávno oslavili čtvrté narozeniny, jsem těžko vysvětloval, že je jejich matka pryč.

Angelika mi byla v té době hodně nápomocná a prakticky klukům matku nahradila. Byla hodně veselá a vždy dokázala kluky zabavit. Byl jsem jí vděčný.

 

Jednoho dne večer jsme seděli naprosto vyčerpaní v salónku a upíjeli horkou čokoládu, když Angelika zcela klidně, jako by ani o nic nešlo, pronesla: „Přibližně za týden dorazí Leonard Campbell.“

Natolik mě její prohlášení vyvedlo z míry, že mi zaskočilo a ještě dobrou minutu jsem se dusil v záchvatu kašle. Chvíli mi trvalo se vzpamatovat.

„Neměla by ses se mnou poradit, než někoho pozveš?“

„Kdo říká, že jsem ho pozvala?“

„A kdo tedy?“

„Jeho bratři přeci. Plánují ti tvou milovanou ženušku najít a dovléct zpátky.“

„Neříkáš to zrovna nadšeně.“

„Nechci, aby se vrátila. Vybrala jsem ti za manželku ji, právě protože jsem věděla, že ti uteče.“

„Cože?“

„Slyšíš dobře. Možná, že se ti to nelíbí, ale sám mi řekni, byl bys šťastný, kdybys po jejím boku prožil celý život a snažil se hledat střípky štěstí v dopisech, které by možná časem přestaly chodit? Tváříš se, jako by ti vadilo, co jsem udělala, ale pověz mi, snesl bys, kdyby se jednoho krásného dne přijel Leonard Campbell pochlubit své sestře novým milencem? Znám tě dost dobře na to, abych věděla, že nikoli. Tak buď trochu vděčný za to, jaké máš štěstí.“

„Máš pravdu. Nemít tě, nevím, co bych dělal. Děkuju,“ poděkoval jsem jí s úsměvem. V jejích slovech byla čistá pravda, kterou jsem si příliš nechtěl připouštět. Svým způsobem jsem se chránil. Bál jsem Leova navrátu a zároveň jsem na něj i tešil. Děsil jsem, že mě už nemiluje. Jeho dopisy sice stále přicházely, ale city už mohly dávno ochladnout. Co když se to, co jsme měli, vytratilo?

 

Nezbylo mi však příliš času na přemýšlení. Do týdne jsem čelil všem dvanácti bratrům najednou. Tvářili se zachmuřeně, ale vydrželo jim to jenom do chvíle, kdy jim kluci vyběhli naproti. Zatímco se všichni vítali, já pohledem vyhledal Lea. Povzbudivě se na mě usmál a já mu úsměv opětoval. Poté jsem se ale musel věnovat hostům a na nějaké pokukování mi nezůstal čas. Ono najít salónek, do něhož je možné umístit všech dvanáct bratrů, je docela umění.

„Najdeme ji a přivedeme zpět. Je třeba smýt pohanu, kterou vrhla na naši rodinu,“ pronesl Travis zachmuřeně. Bylo mi jasné, že mu to celé není příliš po chuti, vzhledem k tomu, co všechno o našem manželství a mém vztahu k němu věděl. Ale chápal jsem jeho přístup. Dozajista mu známí dají sežrat, že jeho sestra utekla od manžela a tří dětí, přestože to není jeho vina.

„Nesouhlasím. Samozřejmě je vaše věc, jestli ji vyrazíte hledat, ale já ji zpátky nechci. Nestrávím zbytek života se ženou, která mě bude nenávidět a vinit mě ze svého neštěstí. A vy se zamyslete, zda je pro vás přednější její štěstí nebo rodinná pověst.“

„Dalo se čekat, že tu něco takového uslyšíme. Znamená to snad, že už dávno jiná zastává Ilsino místo?“ zeptal se jeden z bratrů, pravděpodobně Bryce, ale ruku do ohně bych za to nedal.

„Bohužel vás budu muset zklamat, své ženě jsem nevěrný nebyl. Netvrdím, že nic takového do budoucna nenastane, ale i kdyby, je to moje věc. Starám se snad já o váš milostný život? Ne, nestarám. Jediná věc, kterou vám potvrdím bude, že nic a nikdo neohrozí nároky mých synů na trůn, ani fakt, že jejich matka mě zradila. Nezlobím se na ni. Ovšem pokud mi ji přivedete, zpátky ji nepřijmu. Domluvil jsem a vy si dělejte, co uznáte za vhodné,“ vychrlil jsem na ně a zanechal je v tom salónku poměrně vyjevené. I mě samotného má řeč překvapila, ale tak blízko Leovi jsem si uvědomil, že jedna z posledních věcí, po které toužím, je Ilsin návrat.

 

Procházel jsem zrovna chodbou, když jsem dostal Angeličin signál z dětského pokoje. „Musíš sem přijít a to rychle. Kluci se bojí, že se už nevrátíš a nejsou k utišení,“ sdělovala mi zoufale. Cestu k dětským pokojům jsem překonal v rekordním čase. Když jsem otevřel dveře, čtyři páry rukou se ověsily kolem mých nohou a odmítaly mě pustit. Čtyři páry očí se na mě upřely s nadějí i smutkem a já na malou chvíli přece jen zapřemýšlel nad tím, že by nebylo zas až tak zlé, kdyby se Ilsa vrátila.

Pro kluky byl její odchod velká rána. Já je ale neopustím.

Strávil jsem v dětském pokoji celé odpoledne. Tady mě taky vyhledal Leo. Seděl jsem zrovna na koberci, před sebou rozložené tři pohádkové knížky. Angelika pobaveně pozorovala z křesla, jak si Wolf tvrdohlavě prosazuje Červenou Karkulku, zatímco se Elena, Blaine a Cayden pokojně dohodli na Popelce. Lucien chvíli čekal, jak se situace vyvine a pak jednoduše vzal do ruky Popelku a podal mi ji. Na Wolfovo zamračení reagoval: „Tu pšíště.“

Wolf byl jako obvykle ochotný přistoupit na kompromis, pokud se do věci zapojil Lucian a tak jsem byl pověřen přečíst Popelku. Leo se posadil na zem ke klukům, kteří si hráli s kostkami a snažili se postavit hrad. Jejich stavba se mu přinejmenším podobala.

Začal jsem tedy vyprávět a podařilo se mi zdárně dostat Popelku na ples. Ve chvíli kdy jsem řekl: „Princ měl oči jenom pro ni a celý večer tancoval jen s ní,“ mě neminula otázka: „A proč?“

„Protože se do ní zamiloval na první pohled,“ odpověděl Leo místo mě. Pozornost malých rejpalů se tady obrátila na něj.

„A proč?“

„Tak už to v životě chodí. Někomu stačí jeden pohled, aby věděl, že potkal tu pravou.“

Věděl jsem, že to bylo určené mě.

Jeho odpověď byla schválena Eleniným přikývnutím, což bylo to nejvyšší uznání, kterého se mu v této malé společnosti mohlo dostat. Elena totiž jako nejstarší dítě byla velitelkou té malé skupinky a její názor byl téměř vždy přijat kladně.

Mohl jsem tedy pokračovat a lehce se dostat od plesu, až ke konci v podobě královské svatby. To už si pro Elenu přišla sama Katherine a vrhla na mě chápavý úsměv, když zmerčila Lea. Trvalo nám dlouho než jsme všechny ti malé ďáblíky uložili do postelí a ještě déle, než jsme je přiměli zavřít oči a spát. Přece jen jsme však svého cíle dosáhli a mohli jsme díky tomu opustit dětskou ložnici. 

 

Na chodbě mi Angelika popřála dobrou noc a šla svou cestou.

„Mluvil jsi docela zasvěceně o lásce na první pohled. Znamená to snad, že už jsi potkal tu pravou?“

„Myslíš princeznu, která by mi zanechala střevíček, podle kterého bych ji našel?“

„Třeba.“

„Ne, tu nejsem nepotkal. Zato jsem narazil na jednoho prince, který mi ani jednu svou botu nenechal a to jich má víc, než může kdokoli potřebovat.“

„Věřím, že kdybys ho o ni požádal, rád by ti nějakou věnoval. Ovšem k čemu by ti byla jedna jeho bota, když stejně víš, kdo to je?“

„Na tom něco bude. Pravděpodobně se tenhle příběh nedá aplikovat na pohádku o Popelce. Nevím, zda by se dal vůbec někam napasovat. Neznám pohádku, ve které by hlavní hrdina zůstal stranou, zatímco by si princ vzal princeznu.“

„Já ano. Malou mořskou vílu.“

„O něco přesnější určitě je, až na ten konec. Podoba mořské pěny by mi nevyhovovala.“

„Kam se vlastně touhle konverzací snažíme dojít?“

„Chtěl bych znát odpovědi, ale mám strach se zeptat.“

„Zeptat na co?“

„Co kdyby Ilsa neutekla? Zůstal bys s ní navždy? Kdybych se zeptal, vybral by sis ji?“

„Co chceš slyšet? Že bych si vybral tebe? Moc dobře víš, že by to tak nebylo. I kdybych dokázal vrátit čas, zase bych zvolil ji. Nebylo by to vůči ní, ani vůči našim synům fér, kdybych zvolil jinak. Tak to prostě je a já se za to nebudu omlouvat.“

„To po tobě ni nechci. Bože můj, stojím tady jako hlupák a jediné, co doopravdy chci, je vědět, jestli ji miluješ. Musím vědět, jestli usínáš s myšlenkou na ni a jestli lituješ že, kdy ti utekla.“

Vzhlédl jsem k němu s překvapením, ale jeho otázka nebyla zase až tak nelogická. Být v jeho kůži, pravděpodobně si kladu tu samou.

„Ne, ne a ne. Nemiluju ji. Nelituji, že utekla. A už vůbec neusínám s myšlenkami na ni. Mám v hlavě pořád jenom tebe. Spokojený?“

„Pro tuhle chvíli ano.“

„Jak jako pro tuhle chvíli?“

„Zbytek otázek si nechám na příště.“

„Jak na pří...“ začal jsem, ale nebylo mi dopřáno větu dokončit. Leo se ke mně sklonil a přitiskl svá ústa na má. V tu chvíli se mi podlomila kolena a já se musel opřít o stěnu, abych se nesesul k zemi. Nečekal jsem, že by mě na kolena dostal jediný polibek, ale čas udělal svoje. S každým dalším hladovým polibkem jsem si víc a víc uvědomoval, jak moc mi Leo chyběl.

„To jsou věci. My vážíme takovou cestu, abychom ti byli oporou, až se zhroutíš, protože tě tvoje zrzka odkopla, ale ty už tu máš někoho jiného. Ovšem se stejnou barvou vlasů,“ pronesl André. Já a Leo jsme od sebe vyplašene odskočili, zatímco André se na nás pobaveně usmíval a Quinn ho tahal za ruku, aby už šel.

„Kdy jste přijeli?“ zeptal jsem, protože na Andrého popíchnutí jsem odpověď neměl.

„Právě teď. Chtěli jsme se podívat na synovce, ovšem místo nich jsme přímo na chodbě narazili na jejich nezodpovědného otec, jak se líbá s jejich nezodpovědným strýcem. Ne vážně, někam si zalezte,“ řekl André, čapnul Quinnovu ruku a odváděl si ho pryč. Ještě než zmizeli, Quinn na mě vrhl pohled, který říkal: Tak vidíš, že nakonec všechno dobře dopadlo.

Leo tam stál silně překvapený a já se tomu jeho výrazu musel smát.

„Tak pojď,“ pošeptal jsem mu a odlepil jsem se od stěny, abych ho zavedl do jedné z mnoha ložnic v tomhle paláci. Z pochopitelných důvodů jsem ho nevzal do ložnice, v níž jsem trávil čas s Ilsou.

 

Náhodně vybraný pokoj nám poskytl přesně to, co jsme po něm žádali: postel a soukromí. Hned, jak k tomu dostal příležitost, mě Leo povalil na postel. Já se nenechal uvěznit a v okamžení jsem nás přetočil, abych nahoře byl já.

„Myslím, že takhle to bude lepší,“ řekl jsem, zatímco jsem ho zbavoval košile.

„To se neví.“

„Určitě?“ zašeptal jsem svou otázku a o vteřinu později jsem mu zuby jemně stiskl ušní lalůček. Rukama jsem mu v tu chvíli vklouzl pod kalhoty a nedělalo mi žádný problém nahmatat jeho mužství, tvrdé jako kámen. Leo zalapal po dechu.

„Dobře, možná máš pravdu,“ vypravil ze sebe trhaně. Já si s ním zatím pohrával a přiváděl ho na pokraj šílenství. Jeden jemný dotek, lehký stisk a pár nesmělých tahů, jenom abych ho trochu podráždil.

„Jenom možná?“

„Mohl bys mi přestat pokládat otázky, když mám všechnu krev úplně někde jinde, než v mozku,“ požádal mě a já na to s úsměvem odvětil: „Jak si přeješ.“

Přesunul jsem níž, abych mohl zapojit i jiné části svého těla než ruce. Jazykem jsem obkroužil žalud a poté jsem sjel po celé délce jeho mužství až ke kořenu. Cítil jsem, jak se celý napjal a tak jsem pokračoval. Vzal jsem to zase pěkně nahoru až ke špičce, se kterou jsem si chvíli pohrával. Pak jsem ho vzal do úst, nejprve jenom špičku, později téměř celého.

Zrychloval jsem tempo, dokud se mi se zasténáním neudělal do úst. Všechno jsem spolknul a lehl jsem si zpátky k němu tak, abychom měli hlavy ve stejné úrovni. Leo vypadal zamyšleně.

„Kde ses tohle tak dobře naučil?“

„Když řeknu, že jsou v tom léta praxe, dostanu ránu pěstí?“

„Pravděpodobně.“

„Tím pádem je to prostě vrozený talent.“

„Ha ha. Jen tak mimochodem, myslím, že jsem připraven na další kolo. Tentokrát bych chtěl být v tobě.“

„Co ti brání?“

„Tenhle kus látky,“ odpověděl a rukama mi přejel po pozadí. Netrvalo mi ani třicet vteřin se vysoukat z kalhot a odhodit je někam do tmy. Leo mezitím udělal to samé, ovšem mnohem méně elegantně, protože se do toho trochu zamotal. Nicméně, důležité je, že jsme nakonec skončili nazí v pevném objetí.

„Každý den jsem snil o tom, že tě znovu držím v náručí,“ pošeptal mi a já se zmohl jenom na něco mězi zamručením a stenem. Leo se pohnul a já mu zabořil nehty do kůže.

„Teď už nejsi tak výřečný, co?“ zeptal se mezi dvěma přírazy.

„Žádné otázky,“ zavrčel jsem mu do ucha a on se zasmál.

„Pro tebe cokoli,“ dodal po dalším přírazu. Myslel jsem si, že se rozletím na milion kousíčků, protože nedokážu tu slast snést. Každý tvrdý příraz mě přiblížil o kousek blíž k vrcholu. Vycházel jsem mu vstříc celým svým tělem, abych dostal ještě víc. Pár pohybů a vyvrcholil jsem. Lea čekalo to samé jenom pár vteřin po mě.

Vyčerpaní jsme si spočinuli v náruči a beze slova hluboce usnuli.

 

„Princ Logan zmizel. Princi Logane! Logane!“ rozléhalo se to ráno celým palácem. Po zmizení Ilsy se osazenstvo obávalo nejhoršího bez logického důvodu. A tak všichni pobíhali od pokoje k pokoji a volali na Loganan. Tady až na pár výjimek. Angelika se odmítla účastnit přihlouplých akcí a André namítal, že je příliš vyčerpaný na zbytečné pobíhání kolem dokola.

Dougimu se do toho taky moc nechtělo, ale Katherine na něj naléhala. Vzhledem k tomu, že už hodinu pomalu odbíjely dvanáctou, Dougi se jal s očima v sloup prohledávat pokoje v západním křídle. Zrovna na něj se usmálo štěstí. Docela otrávený vlezl do pokoje, kde spokojeně podřimoval hledaný Logan v náruči svého milence.

Dougi se kysele ušklíbl, zavřel za sebou dveře a uklidnil ten cirkus na hradě slovy: „Logana se pravděpodobně do večera nedočkáme, přesto si troufám tvrdit, že je v naprostém pořádku. Přestaňte proto hledat jeho a poohlédněte se po lordu Tremainovi. Vyřiďte mu, že král jej očekává.“

Dougiho rozkaz byl splněn a ani jedné z dvojic se rodina nedočkala před večeří.

 

Ještě jedna důležitá změna se na královském dvoře udála. Na královo pozvání přijel současný hrabě Weston se synem Warrenem. Malý Warren, který jako by z oka vypadl svému otci, bývalému kapitánu hradní stráže, hleděl na svět oranžovo-hnědýma očima dravce. Vždy byl elegantně oblečený, dlouhé čokoládové vlasy měl pečlivě učesané a přesto se z jeho vzezření nikdy nevytratila divokost.

Mladíček, o rok mladší než království chlapci, padl do oka Eleně. Při večeři k Leovi vážně pronesla: „Potkala jsem toho pravého. Na první pohled jsem ho poznala, strýčku. Až budu dospělá, vezmu si ho za muže. Jmenuje se Warren Weston.“

Rozhodnost v hlase tehdy osmileté holčičky všechny pobavila. Elena však nemluvila do větru a na své rozhodnutí s léty nezapomněla.