Jmenuji se Blaine. Blaine Velsignet. Tohle jméno mi vybrala matka. Je to taky to jediné, co mi po ní zůstalo. Viděl jsem sice její obraz v sídle klanu Campbellů, ale nějak jsem si tu tvář nedokázal přiřadit k živé osobě. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, pořád to byl jen obraz a žádnou vzpomínku mi nezhmotnil.

Nezlobím se na ni za to, že nás všechny opustila. Dřív jsem možná vůči tomu měl nějaké výhrady, ale tehdy jsem nechápal úplně všechno. Když se teď podívám na tátu, na to, jak je šťastný, musím její rozhodnutí schválit. S Leem si skvěle rozumí a já jsem rád, že situace je, jaká je.

Jak člověk dospívá, všechno se mění, někdy jinak, než by si sám přál. Věci už nejsou, co bývaly.

Vyrostl jsem obklopen sourozenci a příbuznými a rozhodně bych si nemohl na nic stěžovat. V sestřence Eleně jsem měl tu nejvěrnější přítelkyni. Spřátelili jsme se pravděpodobně proto, že se naše povahy skvěle doplňovaly. Ona byla vždycky impulzivní a upovídaná a neustále něco organizovala, zatímco já byl její věrný a klidný posluchač, s poměrně stabilně dobrým rozpoložením. Když potřebovala, vždy za mnou přišla a vysypala na mě všechno, co měla v tu chvíli zrovna na srdci. Měl jsem pak vždycky hlavu jako balón. Ale nevadilo mi to. S ní se člověk nemohl nudit.

Luciena jsem hluboce respektoval a vážil jsem si jeho názorů, přestože byl jenom o pouhé dva měsíce starší. Vždycky jsem měl pocit, že ví mnohem víc, než já kdy budu. Příliš jsme se nesblížili, protože veškerou jeho pozornost si pro sebe vždycky nárokoval Wolf, který se z nás tří bratrů uměl nejvíce prosadit.

Můj vztah s Wolfem pak byl založen na vzájemném porozumění. Nepotřebovali jsme spolu příliš mluvit, na řeči jsme si ani jeden nepotrpěli, ale věděli jsme, že se budeme moci na toho druhého spolehnout, kdyby se něco přihodilo.

Cayden, to byl trochu jiný případ. Myslím, že kdyby byl jiný, snad bych na něj žárlil. Aniž by chtěl, vždy na sebe poutal největší pozornost. Ovšem copak můžete žárlit na někoho, kdo je tak bezelstný a laskavý? Na někoho kdo by se rozdal, jen aby se nikdo necítil osamělý?

Narodil jsem se do obrovské rodiny a podle toho taky vypadala moje výchova.

Táta nás už od malička všechny miloval úplně stejně, včetně Luciena. Leckdy nám to bylo na škodu, protože tátovi dělalo problém nás za cokoli potrestat nebo pokárat. Byl nám mnohem více dobrým přítelem než skutečným otcem.

Jeho poněkud přísnějším protějškem byl Leo, náš strýc a tátova životní láska. S ním se dalo probrat úplně všechno, zvlášť v období dospívání jsme za ním chodili pro rady ohledně vztahů a sexu. Nenapomínal nás totiž, že máme ještě spoustu času, a nestalo se, že by někdy špatně poradil. Taky se nám snažil vštípit trochu disciplíny, ale příliš se mu nevedlo, protože táta ho od toho vždycky odradil. Náš poměrně nezávislý a svéhlavý strýc byl ve vztahu s tátou mírný jako beránek.

 

Jak to, že jsme tedy nezvlčeli a nevyrostla z nás rozmazlená princátka?

V naší rodině přece jen byl někdo, kdo se choval jako generál, byl pevný v názorech a nic nám nedal zadarmo. Paradoxně tím generálem byla žena s andělskou tváří i jménem. Říkali jsme jí mami, přestože nás neporodila. Byla nám totiž skutečnou matkou. Nikdy nedávala nikomu z nás čtyř přednost, přestože Lucien byl její jediný pokrevní potomek.

Spoustu času jsme v paláci taky trávili s Elenou a jejími rodiči. Jejich rodinné uspořádání bylo v několika věcech dost podobné našemu. Strýček Douglass, současný malbenitský král, měl milence Etiena. Jejich vztah schvalovala i teta Katherine, takže se proti němu nikdo z rodiny nebouřil. Ovšem, jak mi Elena vyprávěla, není vždy všechno zlato, co se třpytí. Jako král byl strýc Douglass vystaven kritickému oku společnosti, která s Etienovou pozicí v královské rodině nesouhlasila. Etien to neměl zrovna dvakrát snadné, kromě veřejného opovržení, které ho provázelo téměř na každém koku, byl dvakrát málem otráven. Na jeho tváři byste to ovšem nepoznali. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdy by se tak často usmíval. Podle mě je to tím, že může být s tím, koho miluje.

Součásti rodiny byl i dědeček Tristan. Rád jsem s ním trávil čas, miloval jsem historky z jeho mládí. Taky jsem se od něj dozvěděl spoustu věcí, jako například, jak se choval táta, když dospíval nebo jak se strýček André dostal do vězení.

Každé léto jsme trávili měsíc u Campbellů a měsíc u strýců Andrého a Quinna v Nodir Tosh.

Netvrdím, že to bylo záměrné, ale většina Campbellů dávala přednost Caydenovi, protože jim připomínal naši matku. Ale bylo to tak jenom u některých. Například Travis, hlava rodiny Campbellů, se víc věnoval nám, aby nám tu nerovnováhu v pozornosti vynahradil. Naučil nás rybařit a lovit. Nikdy se nezapomněl zeptat, jak se všem na zámku vede a z jeho spokojeného výrazu, když se dozvěděl, že se Leo má skvěle a pořád se s tátou milují, jsem usoudil, že je opravdu spokojený s vývojem situace.

Do Nodir Tosh jsem ale jezdil nejraději. Strýc André si s pravidly příliš starostí nedělal. Měli jsme spoustu volného pohybu, téměř žádný dozor a nespočet zajímavých oblastí na průzkum. Právě tady jsem se poprvé opil natolik, že mě Wolf musel odnést domů na zádech. V Nodir Tosh se mi dostalo jednoduchého doporučení: „Když piješ, vždycky měj s sebou někoho, kdo tě odvede domů.“ Taky se strýček André vytasil z historkami z mládí, kdy pořádal královské oslavy, na kterých hostil polovinu města. Dozvěděl jsem se taky, že nocovat v sudu není dvakrát příjemně, ale pořád je to lepší než v příkopě.

 

Takhle jsem postupně vyrůstal z dítěte v dospělého muže s vědomím, že to budu právě já, kdo jednoho dne převezme království. Nebylo to tak, že bych se nemohl dočkat, až se stanu vládcem, ale všechno, co mě učili, mě zajímalo a dobře jsem to chápal. Věřil jsem, že budu dobrým králem.

Projevovala se u mě však jedna vlastnost, která nebyla u králů nikdy příliš žádaná. Byl zvyklý jednat samostatně a nesvěřovat se lidem. Celkově jsem nebyl zrovna dvakrát výřečný, i když na druhou stranu mi nedělal problém dlouho mluvit.

Málem bych zapomněl na posledního člověka, který tak trochu dotvářel můj život, přestože o tom ani nevěděl. Šlo o hraběte Warrena Westona. Mladík opravdu prazvláštní, kterého si mezi tisíci jinými prostě nemůžete nevšimnout. Už jako dítě mi připomínal dravce a když dospěl, nijak se to nezměnilo. Pohledem těch hlubokých oranžovo-hnědých očí doslova propaloval lidi pohledem. V jeho očích bylo něco, co vás nenechalo v klidu. Dřímal v nich dravec a každý v jeho přítomnosti dostával pocit, že se uhlazený tmavovlasý hrabě v příští vteřině změní v lítou šelmu. V opravdu obrovskou a mohutnou šelmu, se kterou si nikdo se zdravým rozumem začínat nechtěl. Tahle jeho aura, spojená se zdvořilým vystupováním, titulem a naditým kontem, byla přímo magnetem pro ženy. A právě Elena, jedna z těch, které opravdu výrazně ovlivňovaly můj život, jeho kouzlu propadla. Už odmalička se alespoň jednou za týden řešil Warren. Čím byla starší, tím horší to bylo. V období mezi čtrnáctým a šestnáctým rokem nebyl den, kdy by si nad ním alespoň nepovzdechla.

 

Mohlo mi být asi tak osmnáct, když jsem vyslechl jeden rozhovor, který zásadně ovlivnil můj život.

„Jsi dnes nějaký skleslý. Stalo se něco?“ ptal se táta, když s Leem k večeru seděli na balkóně v jednom z pokojů mohutného hotelového komplexu, který tátovi patřil.

„Jde o Srdcové ostrovy. Konečně jsem zjistil, komu vlastně patří.“

„A to tě tak rozesmutnilo? Čí tedy jsou?“

„Patří vládnoucímu rodu v Angylionu, Angeliům. Kníže Angeli je za žádnou cenu neprodá.“

„To mě mrzí. Ale ty ostrovy ke štěstí nepotřebujeme, to doufám víš.“

„Jistěže vím. Ale doufal jsem, že bych ti je mohl věnovat a alespoň nějaký čas tam s tebou žít. Je to ten nejkrásnější kus země, který jsem kdy spatřil.“

Jak jsem se dostal k tomu, že jsem poslouchal ze sousedního balkonu, to vynecháme. Důležité bylo, že jsem zatoužil dvěma milovaným osobám, které mě vychovávaly, splnit jejich přání. Usmyslel jsem si, že není muže, který by se nedal za určitý finanční obnos zviklat.

A tehdy jsem narazil. Můj informátor totiž zjistil, že Srdcové ostrovy, souostroví složené ze tří částí z čehož dvě měli tvar poloviny srdce a ten poslední žádný zvláštní tvar, zato uprostřed něj se vyjímalo obrovské jezero ve tvaru srdce, dle něhož dostaly ostrovy svůj název, dostane věnem nejmladší dcera knížete angelijského, Marina.

To mě mělo odradit, ale moje srdce zahořelo touhou, ne po manželce, ale po těch ostrovech. Vykonal jsem návštěvu, při níž mě zelené kopce, písčité pláže a hlavně dokonalá modrá plocha jezera uchvátila.

Bez rozmyslu jsem se jako čerstvě osmnáctiletý mladík vydal do Angylionu. Musím poznamenat, že jsem si tam vedl dobře, moje bohatství, postavení a dobrý vzhled mi připsalo hodně bodů k dobru a to, že jsem se nezajímal o starší dcery knížete, ale o tu nejmladší s nejmenším věnem, zato však knížeti nejmilejší, mi pomohlo ještě více.

Králova nejmladší dcera Marina byla ostrovní typem, spíš menšího vzrůstu, plné postavy, opálená s dlouhými černými vlasy, které se jí vlnily až do pasu. Chůzi měla ladnou, téměř taneční. Můj zájem jí lichotil a představa, že se stane královnou ještě více. Možná proto nakonec svolila a stala se mou ženou.

 

Jak vypadá mé manželství teď? To je docela složité... PRÁSK...PRÁSK

Zvuk tříštícího se nádobí se roznesl celým pokojem. Netuším, co zase rozbila, ale jestli to takhle půjde dál, nebudeme mít z čeho jíst.

„Blaine! Blaine!“ ječela má předrahá manželka z plných plic. Nezvedl jsem oči od stolu ve své pracovně a ani jsem se neobtěžoval zavolat a prozradit tak svou polohu. Po čtyřech letech jsem už věděl, že sem stejně za chvíli přiletí.

Taky se stalo. „Co se děje, drahá?“

„Tak ty nevíš? Příští týden pořádá královna Katherine výroční ples. Proč ses mi o tom nezmínil?“

„Netušil jsem, že by tě to zajímalo. Já sám se nezúčastním.“

Dřív jsem proti plesům nic neměl, ovšem navštěvovat je s Marinou je utrpení. Vždy má připravené večerní oblek a toaletu, abychom spolu ladili, ovšem ve stylu, který si ona zamilovala, si já připadám příšerně, ale vzít si to je lepší, než celý večer poslouchat její stěžování. Z žádného plesu ji nelze dostat před druhou a celou tu dobu mě nutí, abych se usmíval a věnoval jí tolik pozornosti, abychom vypadali jako ten nejšťastnější pár. Každý takový ples je opravdu únavná záležitost a já se jim začal vyhýbat.

„Co jsem komu udělala? Jsem tu vlastně pohřbená za živa jenom s tebou a ty mě ani jednou nemůžeš vzít někam ven?“

„Nechci tam jít a taky tam nepůjdu. Ovšem jestli chceš jít ty, nebráním ti.“

„Jistě. Ty děláš, jako bych se mohla objevit bez tebe. Tím bych všem akorát potvrdila, že nám to skutečně neklape.“

„Co by bylo tak strašného na tom, že budou znát pravdu?“

„Nic nechápeš! Jsi hlupák! Já tě tak moc nenávidím! Nenávidím tě!“ křičela tak nahlas, že jsem bojoval s touhou zacpat si uši. Služebnictvo se rozprchlo a já věděl, že to běží hned za tepla vyzvonit všem, kteří budou poslouchat.

Apaticky jsem jí to odkýval a sklonil jsem hlavu opět ke své práci. Marina se prudce nadechla, aby mě mohla znovu seřvat, ale pak se zarazila. Vzhlédl jsem a spatřil, jak Marina zděšeně ustupuje před tvrdým pohledem Wolfových zelených očí.

„Když ho tolik nenávidíš, neměla sis ho brát. A teď vypadni,“ zabručel mrzutě.

„No dovol,“ začala prudce, ale Wolf chladně dodal: „Hned.“

Přidal k tomu takový pohled, že Marina vyběhla z místnosti, jako by jí za patami hořelo.

„Proč sis ji proboha bral? Je to ta nejpříšernější ženská na celém světě. A zničí ti veškeré nádobí.“

„Tehdy mi to přišlo jako dobrý nápad. Nečekal jsem, že to dopadne takhle.“

„Tím chceš říct, že jsi netušil, jaká je ta malá ostrovanka vlastně štěkna?“

„I tak by se to dalo říct. Není to zlá žena. Jenom se k sobě nehodíme. Potřeboval bych klidnou ženu, které by nevadilo vynechat všechny společenské radovánky a jenom si se mnou užívat rodinné pohody. Ovšem u nás doma se o rodinné pohodě bavit nedá.“

„To tedy ne. Měl bys ji občas pořádně proplesknout.“

„Tys snad někdy uhodil ženu?“

„Ne, ale když vidím tu tvoji, vždycky na to mám velkou chuť.“

„Věř mi, i já ji občas mám.“

„No právě. Měl by sis odpočinout a užívat si života. Co to je za mládí, když sedíš doma připoutaný k hádavé fúrii? Je na tobě vidět, že jsi unavený.“

„Co navrhuješ?“

„Sbal se a odjeď pryč. Nejlépe do Nodir Tosh. Tam jsi to vždycky miloval. Až se budeš cítit líp, tak se můžeš vrátit.“

„To zní krásně, ale co moje žena? Když odjedu, najde si milence a s mou smůlou s ním i otěhotní. Pak budu všem pro smích ještě víc, než jsem teď.“

„Tvou horkokrevnou ženušku ti ohlídám. I kdybych ji měl zavřít do sklepa, nenasadí ti do hnízda kukaččí mládě.“

„To bys opravdu udělal? Stálo by tě to hodně času a sil. Podívej se, co to udělalo se mnou,“ zasmál jsem se hořce.

„Mě jen tak nepřeválcuje. Ukážu jí, že není radno zahrávat si s Velsignety,“ pronesl s nebezpečným leskem v očích.

„A ty by sis měl rychle sbalit. Zítra odjíždíš.“

„To stihneš vypravit loď tak rychle?“

„Warren dostal královské pověření. Královská rada si žádá rady strýčka Andrého ohledně nějaké banality. Ovšem těm pokrytcům z rady se tam nechce, protože z něj mají strach. Je pro ně děsivá neoficiální hlava rodu Velsignetů.“

„To si opravdu myslí?“

„Co já vím. Rozhodně tak vypadají. No, když tedy vybrali Warrena, napadlo mě, že by se mu hodil doprovod. Přece jen, v Nodir Tosh v životě nebyl. A tobě to taky prospěje. Navrhl jsem to a můj návrh byl vesměs kladně přijat.“

„Vesměs? Takže někdo nesouhlasil?“

„Lucien. Tvrdí, že bys neměl odjíždět, ale spíš pracovat na svém manželství. Tvrdí, že až odjedeš je možné, tvoje žena zjistí, že bez tebe je jí lépe. Prý když si oba zvyknete na svobodu, bude to po návratu ještě těžší.“

„Asi má v lecčem pravdu, ale na druhou stranu, on sám se s tvou ženou ještě příliš nesetkal. Dokud si ji neposlechne pořádně naštvanou, sotva ti může něco doporučovat,“ dodal ještě po chvíli.

„Pokud si to bude přát, poskytnu mu s ní tolik času, kolik jen bude chtít. Divil bych se, kdyby to vydržel dlouho. Tobě opravdu nevadí, že ji budeš hlídat? Jak dlouho vlastně?“

„Dva měsíce. Neboj se o mě, mám plán. Je možné, že až se vrátíš, bude tvoje žena mít lepší způsoby.“

„To zní jako splněný sen. Sice netuším, jak bys to mohl dokázat, ale budiž. Dávám ti volnou ruku,“ řekl jsem a odebral se nahoru, abych si mohl sbalit. Naházel jsem do svých zavazadel bez ladu a skladu vše, co bych asi tak mohl potřebovat a spěšně jsem se rozloučil s rodinou. Elena si při představě dvou měsíců s Warrenem závistivě povzdechla a já dost dobře věděl, že by si to se mnou nejraději vyměnila. Ale nezáviděla mi dlouho a ještě se mi stihla svěřit s jednou informací.

„Už mám plán, jak si Warrena získám. Počítám, že nedlouho po vašem návratu budeme slavit svatbu,“ pronesla sebejistě. Zdálo se, že všichni, kromě mě, mají vždy po ruce nějaký plán.

 

A jaká byla plavba? Příliš jsem si ji neužil, protože jsem jako obvykle dostal mořskou nemoc. Většinu cesty jsem tedy strávil v kajutě s hlavou v kbelíku. I přes tuto nepříjemnost jsem se nikdy nechtěl vzdát cestování. Přetrpěl jsem cestu a zdárně se dostal až do Nodir Tosh, kde mě přivítali s otevřenou náručí. Po otevření dopisu se ovšem strýček André zamračil a zavřel se na celý den v pracovně. A strýček Quinn? Ten bojoval se zahradními škůdci nějakým zvláštním typem roztoku, který ho naučil kdysi vyrábět dědeček, ale příliš se mu nedařilo a mračil se proto u toho jako tisíc čertů.

Tak jsme s Warren zůstali sami a nenapadlo nás nic lepšího, než se vydat pít. Jelikož já znal Nodir Tosh i jeho okolí jako svoje boty, zapluli jsme do jedné z nejlepších místních hospod a začali klábosit nad džbánkem místního piva.

„A jak to máš vlastně ty? Existuje nějaká osoba, která by polapila srdce neodolatelného Warrena Westona?“ zeptal jsem se, maje na paměti Eleniny plány. Nějaká ta informace navíc jí nemůže uškodit.

„Je tu jedna osoba, která mě vždycky zajímala. Ona si mě ale nikdy nijak zvlášť nevšímala. Myslel jsem si, že je to její povahou, byla vždycky klidná a rozvážná, což mě přitahovalo. Chtěl jsem na to jít zlehka, abych ji nevyděsil, ale trochu jsem se přepočítal. Jednoho dne se mi doneslo, že už spojila svůj život s někým jiným. Byl jsem zklamaný, protože jsem doufal, že dostanu šanci.“

„To mě mrzí. Ono to ale s těmi sňatky nebývá tak horké. Podívej se třeba na ten můj. Přestože jsme s Marinou spojeni trvalým poutem, sotva bys našel dva lidi, kteří by se milovali méně. Třeba u ní ještě budeš mít nějakou šanci.“

„Naděje umírá poslední. Já se jen tak nevzdám,“ řekl odhodlaně. Byl jsem šťastný, kolik jsem toho z něho dostal, ale na druhou stranu mi dělalo starosti, jak to povím Eleně.

 

Pili jsme hodně a poměrně dlouho. Na Warrenovi se to ovšem ani zdaleka neprojevilo tolik jako na mě. Vlastně vypadal docela v pohodě, když mě podpíral cestou zpátky do Nodir Tosh. Ve druhém patře svítilo jenom jediné světlo, světlo v pokoji zámeckých pánů. Jinak byla celá budova ponořená ve tmě.

Tiše jsme proklouzli až do mého pokoje. Byl jsem mu vděčný, že mě dostal domů, proto jsem se k němu otočil a chystal jsem se mu poděkovat. Pohled, kterým na mě hleděl, mě ale připravil o veškerá slova. Syrová touha se zračila v těch zvláštních očích, které mě hypnotizovaly.

Zdá se mi to, to je jasné. Proč by se jinak Warren, zamilovaný do vdané ženy, díval tímhle pohledem právě na mě?

„Můžu dnes v noci zůstat s tebou?“

Otázka mě překvapila a já se i přes značné otupění snažil rozhodnout. Je to jenom sen. A ve snu můžu dělat hlouposti. Nijak to neovlivní realitu. Právě protože je to jen sen, jsem si nakonec dovolil říct: „Ano.“

Stačil okamžik a Warren už mě pevně svíral v náručí. Sklonil se ke mně a políbil mě, ne jemně, ale prudce a vášnivě. Jazykem plenil má ústa a to mi způsobovalo slastné mrazení. Mají být sny až takhle intenzivní?

 

Mezitím v Malbenitě

 

PRÁSK...PRÁSK....PRÁSK

Bylo sotva šest ráno, když se tyhle rány rozlehly domem. Kdo si ovšem myslí, že šlo o Marinu, ten se mýlí. Ta se totiž právě v tu chvíli s leknutím probudila. Celá rozespalá opustila svou vyhřátou postel, aby se podívala, co se to děje.

Když vešla do salonku, nestačila se divit. Wolf si ze sloupce talířů bral jednotlivé kusy a rozbíjel je o podlahu.

„Co to proboha děláš?“

„Ty pro oči nevidíš nebo co?“

„Jistěže vidím. To byla řečnická otázky, ty hlupáku. Proč rozbíjíš moje talíře?“

„Mám vztek. Navíc nejsou tvoje, ale Blainovy a on mi dal na starosti svůj majetek. Takže si můžu rozbíjet, co chci.“

To Marinu rozpálilo doběla. Chystala se vzít ty talíře a hodit mu je na hlavu, ale on jí zase sebral se slovy: „Tyhle jsou moje. Pokud chceš rozbít nějaké nádobí, běž a najdi si svoje.“

„Tss,“ zasyčela a s řádným dusotem se vrátila do postele. Vyčkala, dokud se nepřestalo ozývat tříštění nádobí a pak se zavrtala do peřin a znovu usnula. Ovšem o půl hodiny později se situace opakovala.

Wolf chodil a často zcela bezdůvodně rozbíjel nádobí, jen aby ukázal Marině, jak je to otravné.

 

Tuhle kúru by pravděpodobně Marina přestála bez větší změny, ale tohle nebylo ani zdaleka to poslední, co měl Wolf v rukávu.

Nařídil odstranit všechny Marininy šaty a nechal je nahradit velmi jednoduchými šaty v tmavých barvách, z docela kousavého materiálu.

Když Marina otevřela skříň vykřikla zděšením.

„Co to má znamenat?“

„Netuším, co myslíš, drahá švagrová.“

„Mé šaty. Kde jsou mé šaty?“

„Zkusila jsi otevřít skříň?“

„Ano. Někdo tam dal takové podivně šedivé hábity. Já chci svoje šaty.“

„To bohužel nebude možné. Jedna ze služebných všechny rozstříhala. Prý to neměla v hlavě v pořádku. Stalo se to včera a já tě nechtěl rušit, tak jsem si dovolil ti pořídit novou garderobu.“

„To bylo laskavé, ale já si ji pořídím raději sama.“

„Už ale jednu máš.“

„Koupím si novou, protože tamto se nedá nosit.“

„Pokud je to tak, choď nahá. Ale utrácet Blainovy peníze úplně zbytečně ti nedovolím.“

„Co prosím?“

„Slyšela jsi dobře. A teď už běž.“

Moudří už vědí, co měl Wolf v plánu. Chtěl dát ochutnat Marině její vlastní medicínu a doufal, že si uvědomí, jak se s ní chudákovi Blainovi žije.

 

Ze začátku to bylo opravdu těžké, protože Marina se bránila zuby nehty. Nutil ji v těch šatech, o kterých tvrdila, že jsou odporné, chodit do společnosti a jí to vůbec nebylo příjemné. Když na něj ječela, rozbíjel drahocenné vázy, čajové servisy a spoustu dalších věcí. Když si vzpomněl, vyžadoval její společnost a přál si, aby ho zabavila, stejně jako to ona kdysi požadovala po Blainovi.

Brzy byla Marina z takového života vyčerpaná. Jednoho dne večer, když poslušně dělala Wolfovi společnost se zeptala: „Proč tohle všechno děláš?“

„Myslíš, že jsi připravená slyšet pravdu?“ zeptal se a ona přikývla.

„Chtěl jsem ti dát pocítit na vlastní kůži, jak nepříjemné je tvé chování. Blaina si úplně vyčerpala. Nechtěl jsem se dívat, jak se mi vlastní bratr ztrácí před očima.“

„Máš pravdu, chovala jsem se nesnesitelně, ale já nevěděla, co dělat. Vůbec si mě nevšímal, než jsem se začala vztekat.“

„To už je prostě Blaine. Asi ani nezaregistroval, že ti nedostatek pozornosti vadí, protože byl spokojený. Touží po klidu a pohodě. Asi se od něj nikdy nedočkáš plamenného vyznání, ale pokud budeš schopná mu zajistit klidný domov, bude tě mít rád. A pokud si budeš něco přát, normálně s ním promluv. Blaine je poměrně rozumný člověk a vždy se snaží najít vyhovující řešení. Hlavně už na něj nekřič. Šlo by to?“

„Ano, já myslím, že ano.“