Otevřel jsem oči a radši jsem je zase urychleně zavřel. Ostré světlo vůbec neprospívalo bodavé bolesti v mé hlavě. Chvíli mi trvalo, než jsem byl schopný se koncentrovat. Teprve poté jsem zjišťoval, kde to vlastně jsem a s kým. Neunikla mi totiž pevná paže omotaná kolem mého nahého hrudníku.

Když jsem to zjistil, bylo mi snad ještě o něco hůř a to jsem do té chvíle nepředpokládal, že by to vůbec šlo. Ta paže omotaná kolem mého nahého těla nepatřila nikomu jinému než Warrenovi. Proč sakra zrovna Warrenovi? Kdokoli by byl lepší než on. Tedy, tak jsem to nemyslel, ale skoro kdokoli. Elena mě zabije. Moje žena mě zabije, pokud to zjistí. Bože můj!

Pokusil jsem se mu vyprostit, ale držel mě pevně. Na chvíli jsem si tedy odpočinul, abych načerpal sílu na další pokus. Když to ani tentokrát nevyšlo, vzdal jsem se myšlenky na nenápadné zmizení. Docela necitlivě jsem ho probudil slovy: „Sundej ze mě ty ruce!“

„Jak si přeješ, nemusí kolem toho být takový cirkus.“

„Ne? Jak jinak bych to tedy mělo být? Jsem ženatý muž, pokud to náhodou nevíš. Tohle není něco, co jsem chtěl.“

„Vážně? Včera v noci se to zdálo být trochu jinak.“

„Co bylo včera v noci?“

„Nevzpomínáš si, jak jsi mě sváděl?“

„To jsem určitě nedělal!“

„Máš pravdu, tak to nebylo. Ale když jsem se tě včera zeptal, jestli tu můžu zůstat, souhlasil jsi.“

„Něco takového si matně vybavuju. A co dál?“

„Vzhledem k tomu, kde jsme se probudili a našemu nedostatečnému oblečení, je to myslím jasné, ne?“

„Takže jsme spolu spali?“

„Skvělá dedukce, ovšem musím ti ji vyvrátit. Nespali jsme spolu.“

„Proč?“

„Nějak jsem se nedokázal přenést přes ten tvůj spánek. Vypadalo to jako bezvědomí a to mě nevzrušuje.“

„Proč jsem tedy nahý?“

„Nemáš nějak moc otázek takhle brzo po ránu?“

„Možná. Já na ně ale mám právo. Takže?“

„Neříkám, že nebylo vůbec nic. Nějaké líbání a svlékání proběhlo. Mohlo toho být víc, kdybys mi prakticky neomdlel v náručí.“

„Díky bohu.“

„To docela zabolelo.“

„Pff...měl bys být nadšený.“

„Proč proboha?“

„Já jsem ženatý a ty zamilovaný...nevzešlo by z toho nic dobrého.“

Po mém prohlášení se Warren začal smát. Radši si schoval obličej do polštáře, ale pořád byl slyšet jeho přidušený smích.

„Co je na tom tak směšného?“

„Myslíš, že kdybych byl zamilovaný do někoho jiného, tak bych tu právě teď byl?“

„Prosím?!“

„Slyšíš dobře. Jsem zamilovaný do tebe.“

„To není pravda!“

„Ujišťuju tě, že je to pravda.“

„Tak to ale nemá být. Měl to být někdo jiný!“

„Podívej se, jsi sice můj budoucí král, ale já se v téhle věci radši budu řídit podle sebe. Proč by to vůbec měl být problém? Říkal jsi, že svou ženu nemiluješ.“

„To nic nemění. Odcházím a ty na mě koukej zapomenout. Nic se nestalo. Nic!“ dostal jsem ze sebe a na pokraji hysterie jsem utekl z pokoje.

Elena mě určitě zabije. A moje žena jí u toho bude s radostí asistovat. A za to všechno může Warren. Jak si mohl dovolit zamilovat se do mě? Nemám nic z toho, co má Elena. Ona je přece krásná, výřečná a společenský obratná. Má všechna plus. Co na mě ten idiot vidí?!

 

Zbytek mého dne, pokud to řeknu jemně, byl naprosto příšerný. Warren se rozhodl, že si se mnou promluví a tak jsem před ním prakticky celý den utíkal a schovával jsem se. Znepokojoval mě. Vybavil se mi včerejší večer a obrazy jeho těla se zdály být až příliš živé. Prokleté prokletí. Tohle se musí stát zrovna mě.

Ovšem ani večer jsem neměl pokoj. Počkal si totiž na mě v mé vlastní komnatě. Drzoun jeden!

Chystal jsem se otočit na podpatku a zmizet, ale něco v jeho pohledu mě zarazilo.

„Nebudeme si hrát na schovávanou. Jsme dva dospělí muži. Všechno se dá rozumně vyřešit.“

„Jistě. Prostě na sebe zapomeneme a bude. Jednoduché, rychlé a účinné.“

„Taky docela kruté. Tohle já nedokážu.“

To mě zarazilo. Měl pravdu. Chovám se krutě. Ani na chvíli jsem nemyslel na to, jak se cítí on.

„Co tedy navrhuješ?“ zeptal jsem se měkce. On ke mně překvapeně zdvihl pohled, který rozzářila nová naděje. Tohle konkrétně jsem nechtěl, ale rozhodl jsem se ho zase hned nesrážet.

„Když slíbím, že se o nic nepokusím, mohl bys přede mnou přestat utíkat?“

„Možná...o nic se nepokusíš? Definuj mi to přesněji.“

„Neudělám ti nic, co po mě sám nebudeš chtít.“

„To zní to férově. Dobře tedy, souhlasím. Ale teď už, prosím, jdi. Jsem z toho celodenního pobíhání unavený a chci spát.“

„Dobrou noc.“

„Dobrou.“

 

Mohlo být kolem jedné, když jsem dostal příšernou žízeň. Naneštěstí jsem v pokoji nic k pití neměl, tak jsem se vydal dolů do kuchyně. Překvapilo mě, že se tam ještě svítí. Už zdálky jsem rozeznal hlas strýčka Quinna.

„Co jste vlastně Andrému přivezli? Celý den se na ty papíry mračí a nechce říct, o co vlastně jde.“

„Ta žádost od rady je jen taková banalita. Troufám si tvrdit, že pravá příčina jeho zadumání, je osobní dopis od krále Douglasse.“

„A tušíte o co by se mohlo jednat?“

„Pravděpodobně jde o královská trojčata.“

„Co vás k tomu vede?“

„Bylo mi přikázáno ten dopis neukazovat nikomu z nich pod pohrůžkou přísného trestu.“

„Ach tak. Je to tedy důvod, proč přijel i Blaine? Bude se snad něco řešit i s ním?“

„Neřekl bych. Myslím, že v jeho případě jde o relaxační dovolenou. Však víte, jeho žena...“

„Ano, vím. Blaine je takový plašan. Kdyby se nejdřív poradil, bylo by to mnohem lepší. Logan se trápí, že mu ten nápad s ostrovy nasadil do hlavy. Co jsem tak slyšel, je to prý příšerná fúrie. Jaký je váš názor na ni?“

„Mám pocit, že je zoufalá. Už netuší, co by měla dělat, aby si jí její manžel všiml. Překračuje ve své snaze ho získat všechny hranice.“

„Zajímavé. Vypadá to, že ji chápete.“

„Jistěže ji chápu. Je těžké, když osoba, kterou milujete, nejeví absolutně žádný zájem. To je přesně Blainův styl.“

„Tvrdíte tedy, že si za to může sám?“

„Ne, to ne. Jenom tvrdím, že je prostě trochu jiný a s tím musí každý, kdo mu chce být blíž, počítat. Nátlakem u něj nikdo ničeho nedosáhne.“

„Páni. Jsem mile překvapen. Opravdu ho dobře znáte.“

„To nepopírám.“

„Jste do něj zamilovaný, že?“

„To je to tolik vidět?“

„Já to vidím. Máte s mým synovcem vztah?“

„Je to přeci ženatý muž.“

„Na to jsem se ale neptal.“

„Já také ne, ale stejně mi to bylo řečeno a ještě několikrát zdůrazněno.“

„Pff...manželství. Není hloupější výmluva.“

„Tohle bych od vás zrovna nečekal.“

„Tohle mi lidé říkají překvapivě často, ale já už jsem prostě takový. Nejsem zastánce manželských svazků. Pokud manželství postrádá cit, nemá žádnou hodnotu. Rád používám sebe a Andrého jako příklad. Nepojí nás žádné takové pouto jako je manželství, takže se klidně zítra můžeme oba rozejít. Ale neuděláme to. A proč? Protože máme něco mnohem silnějšího než slib, který ve skutečnosti není myšlen vážně.“

„A co když je myšlen vážně?“

„Na to bych nesázel. Většina slibů není. Jak může někdo v osmnácti letech slíbit, že někoho bude milovat celý život?“

„Bohužel pro mě, mnohem snáz, než se zdá. Nečekal jsem, že se v osmnácti vrátí s manželkou. Je normální, že mě to tak strašně hněte a to i když ji nemiluje?“

„Ano. Kdyby ji miloval, pravděpodobně by vás to vyléčilo. Ale takhle...je to těžké. On je můj synovec a budu ho mít vždycky rád, ale uznávám, že tohle byl velký ošklivý omyl.“

„Nemohu než souhlasit.“

„To jsem rád. To už je ale hodin. Jděte spát, mladý muži. Ráno je moudřejší večera. Stejně dnes své trable nevyřešíte,“ řekl Quinn a odešel. Naštěstí pro mě druhým vchodem. Jinak bych se mu pravděpodobně nestihl vyhnout a byl by z toho velký trapas. Chvíli jsem tam stál a snažil jsem se všechny ty informace vstřebat.

 

Warren mezítím nalil dvě plné sklenice vody.

„Nechceš už vylézt? Musíš mít žízeň,“ řekl a mě se srdce rozbušilo šílenou rychlostí. Pomalu jsem vylezl na světlo a poslušně jsem od něj vzal sklenici vody. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že mám pořád ještě žízeň.

„Jak jsi o mě věděl?“

„Prozradil tě tvůj stín.“

„Aha.“

„To je všechno, co řekneš?“

„Co bych jako měl říkat?“

„Nijak se k našemu rozhovoru nevyjádříš? Přece jen, mluvili jsme převážně o tobě. Nemáš na to vlastní názor?“

„Jistěže ho mám. Vlastně s vámi souhlasím. Moje manželství byla chyba.“

„Pak tedy nechápu, proč se tím pořád oháníš. Můžu ti dát víc než ona. Mnohem víc.“

„A čím jiným se mám tedy ohánět? Chceš znát pravdu? Elena tě miluje. A já prostě nemůžu...“

„Ne.“

„Co ne?“

„Elena mě nemiluje.“

„To si tedy piš, že tě miluje. Pokud tedy jsi Warren Weston.“

„Jsem Warren Weston, ale to nic nemění na tom, že mě nemiluje.“

„Jak to?“

„To ti musím všechno vysvětlovat polopatě?“

„Už to tak vypadá.“

„Dobře no. Elena mě nemůže milovat. Miluje jenom iluzi, kterou si o mě udělala. Časem se na to podívá jinýma očima a všechno jí dojde.“

„Myslíš?“

„To vím. Když jsem ti to tak hezky vysvětlil, doufám, že už chápeš, jak jsou tvé argumenty nesmyslné.“

„Hmm. Čas vymyslet si nové argumenty.“

„Neřekl bych. Co takhle čas zahodit všechny argumenty?“

„Ale co potom bez argumentů?“

„Prostě a jednoduše se vzdát.“

„Vzdát se?“

„Přesně tak,“ řekl a sebral mi skleničku, kterou pak postavil na stůl.

„Není to těžké,“ pošeptal mi do ucha a mě naskočila husí kůže.

„Co mám tedy dělat?“

„Musíš mi říct, co chceš. Mám pocit, že jsem před pár hodinami neuváženě slíbil, že neudělám nic bez tvého svolení.“

„Ach tak, vzpomínám si. Takže uděláš cokoli, co řeknu?“

„Ano.“

„Opravdu si můžu přát cokoli?“

„Jistě.“

„Dobře. Myslím, že jsem na to přišel.“

„Poslouchám.“

„Běž spát.“

„Cože!?“

„Já vím, že slyšíš dobře.“

„To jsem opravdu nečekal,“ pronesl a jeho překvapený tón mi vyloudil na tváři úsměv.

„To věřím. Tak pěkně běž.“

„To není fér.“

„Život není fér.“

„Ale...“ začal, jenže já jeho slova přerušil polibkem. To ho překvapilo snad ještě víc. Ale netrvalo mu dlouho se vzpamatovat. Když říkal, že mi může dát víc, nelhal, tím jsem si byl jistý, ale až tenhle polibek mi to skutečně dokázal. Úplně jsem ztratil pojem o čase i o místě, kde jsem. Nic jiného než on a jeho ústa neexistovalo.

Přesto jsem ten polibek musel ukončit, nebo bych mohl svolit k něčemu víc, než jsem pro ten večer chtěl.

„To tvoje reptání se nedalo poslouchat. A teď už vážně běž.“

„Dobře, protentokrát se podvolím. Ale nemysli si, že to tak bude pořád.“

„Já myslel, že právě tos mi slíbil.“

„To je pravda, ale já mám krátkou paměť a až na ten slib zapomenu...“

„Tak já ti ho zase připomenu.“

„...tak už ti nic nepomůže.“

 

S těmi slovy mě opustil. Zůstal jsem sám se spoustou podmětů k přemýšlení. Nejvíce mi vrtalo hlavou, jestli měl o Eleně a její zamilovanosti pravdu. Může jít opravdu o iluzi? A pokud ano, co to znamená pro mě? Mám právo zničit její iluzi, protože chci Warrena sobecky pro sebe? A má na něj ona vůbec nějaké právo? On ji přece nemiluje.

Kéž bych tak věděl, jak se rozhodnout. Tentokrát bych si chtěl vybrat dobře. Jde to v tomhle případě vůbec?