Můj poklidný život se ze dne na den změnil, když Angelika přiběhla do mého a s rozzářenou tváří na mě vychrlila: „Tohle je ona, ta by měla být pro tebe perfektní,“ načež mi pod nos vrazila obrázek. Obrázek krásné dívky s vlasy barvy ohně. Nevím, jak to někdo dokázal namalovat, ale opravdu v nich probleskovalo světlo. Kráska světlé pleti s obličejem posetým rozkošnými pihami měla koutky plných růžových rtíků roztažené v půvabném úsměvu. Jiskřičky radosti se usadily v přátelských čokoládových očích. Opravdu nádherná žena.

Netrvalo mi dlouho se sbalit a vydat se do Barou, malého městečka, ve kterém žila. Hodně jsem tam spěchal, aniž bych měl nějaký smysluplný důvod. Prostě mě tam něco silně táhlo.

Jenže situace nebyla tak růžová, jak jsem si myslel. Nádherná Ilsa Campbellová se neustále pohybovala v hloučku. Kdyby to tak byl hlouček nápadníků, těch bych se zbavil, zastrašil je či uplatil. Bohužel pro mě, Ilsu na každém kroku doprovázelo jejích jedenáct bratrů.

Když jsem je spatřil poprvé, byl to pro mě docela šok. Představte si deset velkých chlapů, které bych od sebe nerozeznal. Všichni zrzaví se světlou pletí a pihami. Jenom jeden byl k poznání, protože mu nemohlo být víc než patnáct a tak ještě zdaleka nedosahoval výšky ani mohutnosti svých sourozenců.

V tomhle případě jsem prostě nemohl jen tak přijít a oslovit ji. Což byla komplikace, kterou bych sám asi řešil dlouho. Kde jsou všechny šťastné náhody, když je člověk potřebuje?

 

Mě mou náhodu obstarala Angelika, než se vrátila zpátky do města. Nemít ji, těžko bych se hnul z místa.

Ten večer jsem nedostal přesné instrukce, měl jsem se prostě procházet po náměstí a čekat. Prý poznám, až nastane má chvíle. Čekal jsem opravdu dlouho. Moje prsty už se podobaly kusům ledu, když se ozval pronikavý klapot podpatků po kamenné dlažbě.

„Ne a ještě jednou ne. Rozumíš tomu?“

„Proč mi nedáš aspoň šanci, Ilso. Já tě miluju,“ blábolil nějaký chlapík, značně posílený alkoholem.

„Jsi věčně opilý a máš doma ženu. Vrať se k ní a přestaň dolézat za mnou, Cecile.“

„Ty malá drzá děvko, já ti ukážu...“ dostal ze sebe a popadl ji. Přestože byl opilý, pořád to byl pořádný chlap, který vážil nejméně dvakrát tolik, co křehká Ilsa Campbellová. I když se snažila, nedokázala ho setřást.To znamenalo, že přišla moje chvíle. Vystoupil jsem ze stínu a nekompromisně jsem toho chlápka poslal k zemi jednou dobře mířenou ranou pěstí. Přesně kvůli takovým okamžikům jsem léta trénoval.

Mužské tělo s pořádným zaduněním dopadlo na zem a já nyní hleděl do velkých vyděšených očí Ilsy Campbellové, která mi připomínala laň, schopnou dát se v příští vteřině na útěk.

„Jste v pořádku?“

„Já...ano, jsem. Jenom jsem v šoku. Ne-nečekala jsem to,“ snažila se vysvětlit a do očí se jí draly slzy.

„Chápu. Smím vás doprovodit?“ zeptal jsem a nabídl jsem jí rámě. Zavěsila se do mě a hlavu mi opřela o rameno. Kráčeli jsme městem prakticky beze slova. Ona se pořád ještě vzpamatovávala a já se jí proto raději na nic neptal. Po chvíli se ovšem sebrala a pronesla: „Málem bych vám zapomněla poděkovat. Opravdu jste mě zachránil. Ráda bych věděla, komu za svou záchranu vděčím. Jak se jmenujete?“

„Jmenuji se Logan.“

„A dál?“

„Nejste přespříliš zvědavá?“

„Možná. Je snad vaše příjmení tajemstvím? Jste tu snad inkognito za nějakým důležitým účelem?“

„Uhodila jste hřebík na hlavičku. Plním diplomatické poslání a nemohu se představit ani překrásné tajemné dámě, kterou jsem měl tu čest zachránit.“

„A pak, kdo je tu nezdvořilý. Jsem Ilsa Campbellová. A teď mi povězte, jaké povahy je vaše mise?“

„Má mise podléhá přísnému utajení, ale že jste to vy, něco vám prozradím. Mým úkolem je zcela nezištně zachraňovat ozdoby našeho království.“

„Zcela nezištně? Znamená to tedy, že pokud vás budu chtít pozvat na čaj z vděčnosti, odmítnete?“

„Jak bych mohl odmítnout?“

„Dobře tedy, budu vás zítra očekávat o půl třetí v kavárně Katz. Víte kde to je?“

„Nemám tušení, ale nic mi nemůže zabránit v tom, abych se tam zítra o půl třetí dostavil.“

„To je dobře. Hodlám z vás totiž vypáčit, za jakým účelem tu ve skutečnosti jste.“

„A co když je to něco úplně obyčejného?“

„Například?“

„Co když jsem prostě jenom chtěl ne chvíli uniknout povinnostem, které na mě ve městě čekají?“

„Takže jste královský úředník?“

„Kdepak.“

„Někdo výše postavený? Jste šlechtic?“

„Ano, to jsem.“

„Významný? Jste snad členem královské rady?“

„Zase správně. Jak to víte?“

„Jenom hádám. To tedy znamená, že mám před sebou nejméně hraběte?“

„V královské radě jsou i baroni nebo lidé bez titulu.“

„Vy mi opravdu nechcete poskytnout vodítko. Proč? Pojí se s vaším jménem nějaký příšerný skandál? Nebo snad nechcete, aby se vaše žena dozvěděla o tom, že po nocích zachraňujete mladé svobodné dámy?“

„Vy máte tedy fantazii. Ženatý nejsem a žádného skandálu si nejsem vědom. Vaše hypotéza tedy padá.“

„Pokud mi ovšem nelžete, protože nechcete přiznat, že jsem se trefila přímo do černého.“

„Přísahám na svou čest, že nejsem ženatý. Je to pro vás dostačující?“

„Samozřejmě, že není, ale nemohu vás urazit tím, že to prohlásím otevřeně, takže se s vaším ujištěním budu muset spokojit. Stejně ve mně ale bude hlodat zvědavost.“

„S tím dokážu žít,“ odpověděl jsem a věnoval jsem jí široký úsměv. Ona se rozesmála.

„Už jsme tady,“ pronesla při pohledu na průčelí elegantního bílého domu. Ve všech oknech toho domu se svítilo a zpoza dveří se ozývaly vzrušené hlasy. Jako na povel se dveře otevřely a ven se vyhrnuli její bratři, všichni do jednoho vyzbrojení meči, připraveni hledat svou sestřičku celé dny i noci. O to větší bylo jejich překvapení, když stála před brankou.

„Díky bohu, Ilso. Měli jsme příšerný strach,“ pronesl jeden z nich, který se lišil tím, že nosil několikadenní strniště.

„Jsem tady, Travisi. Nic se mi nestalo.“

„To je taky tvé jediné štěstí. Víš vůbec, na kolik podivných existencí můžeš v noci narazit? A to vůbec nemluvím o tom, že kdyby se někdo dozvěděl, že jsi odešla z plesu sama s mužem, tvá pověst by značně utrpěla. Ilso, musíš myslet na svoji budoucnost,“ mluvil a Ilsa jenom protočila oči v sloup. Pak se ale jeho pohled obrátil ke mně.

„A kdo vy si myslíte, že jste? Vylákat mladou svobodnou ženu ven bez doprovodu je hanebné. Pokud zjistím, že jste jí něco udělal, budete synem smrti.“

„Takhle to ale nebylo. Sama jsem se rozhodl odejít, když jsem Trenta nikde nemohla najít a to jsem Logana v té chvíli vůbec neznala. Zachránil mě, když se po mě sápal jeden ožrala. Poté byl tak laskavý a doprovodil mě domů. Za to všechno mu patří můj dík, takže se omluv. Já jdu spát, protože toho na mě bylo pro dnešek až dost. Dobrou noc, Logane,“ usmála se a já ani nestihl nic říct, než zmizela uvnitř domu.

Následoval rozpačitá omluva, provázená pár výhrůžkami, kdybych přece jen zkusil na Ilsu sáhnout a pak se celé to zvláštní seskupení nahrnulo zpátky do domu. Mě zůstala osamělá cesta domů a příslib zítřejší schůzky. Myslím, že to ani nemohlo dopadnout lépe.

 

S Ilsou jsme se začali scházet pravidelně každý den nejen v kavárně. Často jsme se procházeli po okolních polních cestách, kde nehrozilo, že by nás nějaké senzacechtivé ženštiny pozorovali. Navzájem jsme se poznávali. Já jí vyprávěl o bratrech, strýci i o Angelice a ona všemu trpělivě naslouchala. Samozřejmě jsem jí nakonec řekl i svém královském původu.

O její rodině jsem se toho taky dozvěděl hodně. Zjistil jsem, že je jich dohromady třináct sourozenců a Ilsa je z nic jediná dívka. Vyprávěla mi o tom, že její rodiče zemřeli při požáru a ona s bratry se ze dne na den dostali na ulici. Trvalo jim dlouho, než se znovu postavili na nohy.

Hodně jim v tom pomohl Leonard, což, jak mi bylo vysvětleno, je druhý nejstarší bratr, kterému prvenství uteklo o pouhou minutu. Leonard se plavil po moři, obchodoval se zbožím a většinu peněz posílal své rodině. Už ho neviděli šest let, od chvíle, kdy utekl před sňatkem s bohatou, ale hloupou ženou. Když o něm Ilsa mluvila, měla v očích velký smutek. Mluvila i o dopisech, které mu posílala. V každém z nich byla prosba, aby se vrátil domů. Leonard na dopisy odpovídal slovy: „Ještě nenastal ten správný čas.“

V příjemných rozhovorech společně strávený čas neuvěřitelně rychle letěl. Čím více času jsem s ní trávil, tím více jsem si přál se jí dotknout a políbit ji, ale neudělal jsem to. Neměl jsem tušení, kolik času tomu mám dát, abych ji nevyděsil. Až moc mi přirostla k srdci na to, abych to zničil tím, že ji vyděsím.

 

Netušil jsem, jak moc jsem vedle, dokud jsem neseděl v opuštěné lovecké chatě a nedíval se do její zachmuřené tváře.

„Podívej se, Logane, už pomalu čtyři měsíce spolu trávíme každý den. Já, nechci tě nutit k nějakému vyznání, jenom mě prostě trápí skutečnost, že jsi mě ještě ani jednou nepolíbil. Doufám, že ve mně nevidíš jenom dobrou kamarádku, protože já k tobě čistě přátelské city nechovám.“

Zíral jsem na ni hodně překvapeně, protože tohle jsem do ní nečekal. Když se v mé hlavě pospojovaly veškeré skutečnosti, neubránil jsem se úsměvu od ucha k uchu.

„Nemusíš se bát, rozhodně v tobě nevidím kamarádku. Vlastně tě toužím políbit už opravdu dlouho. Jenom jsem nechtěl nic uspěchat.“

„Proč? Nebývá to u mužů spíš obráceně?“

„Možná, ale ty pro mě nejsi jen tak někdo. Přál bych si, aby ses stala mou ženou.“

„To je splnitelné přání. Jenom musíš přežít zkoumání od mých bratrů. A taky mě musíš políbit. Teď hned,“ rozkázala mi s úsměvem. Naše hlavy byly vzdálené jenom pár centimetrů. Lehce jsem ji pohladil po tváři a pomalu přitiskl svá ústa na její. Srdce mi bušilo jako splašené. Přesto jsem se hodně krotil a líbal jsem ji jenom jemně. Pořád jsem bál, že by mi mohla uniknout a to jsem si nepřál.

Ilsa se však ke mně přitiskla celým svým tělem a křehké zbytky mého sebeovládání se zhroutily. Prohloubil jsem náš polibek a přiměl jsem ji otevřít ústa, abych dovnitř mohl vklouznout svým jazykem. Ilsa mi vjela rukama do vlasů a ještě si mě přitáhla o něco blíž k sobě.

Ilsa vklouzla rukou pod můj kabát a shodila mi ho z ramen. Pak začala rozepínat knoflíky mé košile. Než mi došlo, o co se snaží, byl jsem polonahý.

„Co děláš?“

„Svlékám tě. Chci se s tebou totiž milovat.“

„Teď a tady?“

„Já nepotřebuju slib. Věřím ti. Tak si mě vezmi,“ řekla a já neměl žádnou šanci jí odolat. Vzal jsem ji do náruče a odnesl jsem ji do ložnice, kterou byla tahle lovecká chata vybavená. Pomalu jsem ji položil na postel. Měl jsem trochu strach, protože jsem se v životě s žádnou ženou nemiloval, ale rozhodl jsem se to nechat na instinktech. Nemohl jsem popřít, že po ní toužím.

Trvalo mi opravdu dlouho, než jsem rozšněroval její šaty. Jednu chvíli jsem měl chuť přinést nůž a prostě ty protivné šňůrky přeřezat, ale nakonec jsem to neudělal.

Pod šaty se skrývalo pevné a štíhlé tělo. Oblá měkká ňadra s růžovými bradavkami, úzký pas, plné boky a dlouhé nohy, přesně to z ní dělalo živoucí sen většiny mužů.

Byl jsem k ní něžný, protože se mi zdála jako z porcelánu. Opravdu jsem se bál, že bych jí mohl ublížit. Navíc jsem nechtěl zanechat na alabastrové pleti žádné značky. Proto jsem jenom lehkými polibky objevoval všechna zákoutí jejího těla.

Měl jsem se zastavit a měl jsem počkat až do svatby, ale s hlavou na jejích plných ňadrech jsem nedokázal myslet rozumně. Byl jsem už tak šílený touhou, že jsem se přestával ovládat.

Snažil jsem se do ní proniknout pomalu, protože jak jsem správně předpokládal, byla ještě panna. Stejně přivřela oči a chvíli se vzpamatovávala.

„Jsi v pořádku? Přestanu, pokud si to budeš přát,“ nabídl jsem jí, i když jsem tušil, že s případným provedením mého slova by byl poněkud problém.

Naštěstí Ilsa nic takového nechtěla otevřela oči a povzbudivě se na mě usmála. Pak mě objala kolem krku a řekla: „Můžeme pokračovat.“

Přirážel jsem nejdříve pomalu, ale postupně jsem zrychloval, protože jsem se nedokázal udržet. Ilse to ale nevadilo, soudě podle toho, jak mi vzdychala do ucha a zatínala mi do zad své drobné nehtíky.

Dosáhli jsme vrcholu a já ji ještě dlouho poté držel v náručí. Vím, že v tu chvíli jsem s ní ještě nebyl svázaný poutem manželským, ale pro mě už tohle byl neporušitelný slib. Teď už nebylo možné vycouvat. Z nějakého důvodu mě ta představa naplňovala uspokojením.

 

Druhý den mě Ilsa oficiálně představila svým bratrům, kteří mě zkoumali ze všech světových stran. Bylo mi to opravdu nepříjemné, ale nezbývalo mi, než to vydržet. Dokonce ani to, že jsem princ, mi nijak nepomohlo. Po dlouhém vyptávání se se odebrali do soukromí, aby se poradili. Já tam čekal a klepal jsem se jako ratlík.

Nakonec mi oznámili, že budu muset splnit zkoušku. To už mi oči lezly navrch hlavy. Zkouška ale nebyla nic příšerného. Dostal jsem za úkol navštívit chrám na hoře Cayern, který jejich prapraprapradědeček (nebo tak někdo) stavěl holýma rukama. Vzhledem k tomu, že s sebou dostanu jako doprovod jednoho z bratrů, nezdálo se mi to tak příšerné.

 

Mé plány narušil prudkých záchvat bolesti jednou v noci. Mě nic nebolelo, ale cítil jsem Angeličinu bolest. Něco se dělo a ona, aniž by sama chtěla, vysílal signály ke mně. Proto jsem taky bez prodlení odjel a jediné, co jsem stihl, bylo napsat Ilse krátký vzkaz.

Když jsem dorazil domů, Angelika mi běžela naproti. Málem jsem ji nepoznal. Byla bledá a strhaná, vůbec nepřipomínala nádhernou krásku, kterou jsem kdysi poznal. Pevně jsem ji objal a doufal jsem, že jí tím předám alespoň část své síly.

Nemusela mi vyprávět, stačilo nám sdílet své myšlenky. Viděl jsem odporného chlapíka, jak Angelice neustále nadbíhal a pak jsem ho viděl, jak jí svazuje a znásilňuje. Krev se ve mně jenom vařila.

„Jak se to mohlo stát? Proč jsi neočarovala?“

„To lano. Nevím, co to bylo za kouzelný předmět, ale svázalo i mou moc. Byla jsem bezmocná.“

„Pšš, klid,“ šeptal jsem a držel jsem ji v náručí, jako ona mě už mnohokrát, dokud se její srdce nezklidnilo. Když usnula, vyhledal jsem pana Westona, kapitána královských stráží.

 

„Ano můj pane, okamžitě jsem zahájil pátrání. Nebylo to snadné, ale nakonec se mi podařilo ho najít. Chtěl jsem počkat s jeho potrestáním na vás, ale vyžádaly si ho sirény z jižních moří se slibem, že zažije muka, kterých lidé docílit nedokážou.“

„Dobře jste udělal, kapitáne Westone.“

„Děkuji, pane.“

Pak jsem si nechal vyprávět, jak vlastně zadržení toho zmetka probíhalo. Kapitán Weston se opravdu vyznamenal. Za odměnu jsem ho povýšil do šlechtické stavu. Nový hrabě Weston z Toyes byl přesně mužem, kterého královská rodina ve své blízkosti potřebuje.

 

Přes tři měsíce jsem se od Angeliky nemohl hnout. Byla vyděšená a trvalo, než byla schopná vrátit se do normálního života. Celé to ještě zhoršila jedna opravdu zlá novina. Angelika otěhotněla.

Celé dny se modlila, aby se jí narodil chlapeček. Proplakala celé noci a budila se ze spaní, protože se jí zdálo o tom, že se jí narodí prokletá dceruška. Nemohl jsem dělat vůbec nic, abych jí pomohl a to mě ničilo.

Každý den jsem psal Ilse dopisy, kvůli kterým jsem vysílal speciální posly. Ona mi na oplátku psala, co se děje u ní doma. S radostí mi oznamovala, že se její bratr Leonard vrátil, aby se zúčastnil svatby, o které Ilsa nepochybovala, že se uskuteční brzy.

V dalším dopise stálo, že na tu horu, jejíž jméno jsem už zapomněl, mě doprovodí právě Leonard. Také tam stálo, že si pro mě přijede na královský dvůr. S napětím jsem očekával toho bratra, o kterém jsem tolik slyšel.

Byl jiný než ostatní. Nejenže měl mnohem víc barvy a byl ještě mohutnější než ostatní, celý jeho postoj se zdál jiný. Působil na mě tak nějak uvolněně, jak tam tak stál jenom v rozhalené bílé košili, jednoduchých kalhotách a vysokých botách.

Opravdu se od svých bratrů hodně lišil. Pozorně jsem zkoumal jeho vlasy, které měl zastřižené tak, že dosahovaly kousek pod uši. Nyní je měl zastrkané za nimi a v uchu se mu leskla náušnice. Z nějakého podivného důvodu mě fascinovala. Ale nejen ta náušnice mě tolik brala. Byl to proklatě sexy chlap.

Málem jsem si za takové myšlenky nafackoval.

Už jen představa na deset dní, které jsem s ním měl o samotě strávit mě deptala. Proč se mi tolik líbí Ilsin bratr? Mám přece rád ji. O tom není pochyb. Tak proč usínám s myšlenkami na něj? Ani ho neznám. Takhle by to přeci být nemělo. Život je tak strašně ne-fér.

Odkládal jsem odjezd tak dlouho, až mě sama už trochu kulatější Angelika donutila vypadnout a přestat ji používat jako výmluvu, proč nejet.

Ale já měl pádný důvod nejet. Bál jsem se sám sebe. Nikdy jsem nikoho nechtěl tak silně. Podobalo se to posedlosti.

Jsem nervózní a je mi špatně. Proč jen mám pocit, jako by všechno spělo ke zkáze?