„Můj drahý, konečně jsi tu,“ zavrněla ta nejnádhernější dívka, kterou jsem kdy spatřil. Drobná kráska se zlatými vlasy po pás, a teď myslím opravdu zlatými. Zářily tak mocně, že si je obvykle zakrývala neprůhledným závojem, ale dnes jej odložila. Oděna byla v průhledném kostýmku orientální tanečnice. Tvář jí záviděla každá žena, tak půvabná a dokonale souměrná byla. Dvě modré oči, v jejichž temných hloubkách se ztráceli muži i ženy, jenom na mě hleděly se skutečným zájmem.

Přesto pro mě nebyla tím, čím si všichni mysleli.

„Co potřebuješ, Angeliko?“

„Jsme připraveni. Teď chci poznat úplně všechno.“

„Hned teď?“

„Slíbil jsi to, můj drahý,“ zašeptala mi do ucha. Pak mě prudce objala.

„Vím, že je to po tebe těžké, ale je to pro náš společný život důležité. Nikdy nebudu schopna ti dokonale porozumět, pokud mi neukážeš vše. Je to důležité, zvláště teď, když nás čeká tak závažný úkol. Prosím, můj drahý.“

Pevně jsem ji sevřel, ale jí mé drtivé obětí neublížilo.

„Co konkrétně chceš vidět?“

„To, co jsi mi nikdy neukázal. Nech mě podívat se do tvé mysli a ukaž mi každou jednotlivou drobnost o každém z tvých milenců.“

„Dobře, ale pamatuj, že sis o to sama řekla,“ varoval jsem ji, než jsem ji nechal nahlédnout do mé hlavy.

Probíhalo to tak jako obvykle, ona jemně uchopila mou ruku a já cítil, jak se celým mým tělem rozlézá chlad. Trvalo to jenom několik vteřin.

„Děkuji. Teď odpočívej. Čekají tě těžké chvíle," řekla než opustila nejvyšší komnatu ve věži.

Já se položil na měkkou postel a zavřel jsem oči. Snažil jsem se sám sebe připravit na to, co přijde. Budu nucen znovu prožít všechny ty okamžiky, jako pokaždé, když jí je ukážu.

Brzy jsem upadl do přízračného spánku, z něhož se probudím, až si tím vším znovu projdu.

 

 

A tak, chtě nechtě jsem se znovu ocitl na univerzitě.

Univerzita se mnohým zdála jako velmi zvláštní místo. Spoustu vzdělaných lidí jí nemůže přijít na jméno a já je celkem chápu. Koho by neštvalo, že potenciál tam vůbec nic neznamená a bez modré krve a nadité peněženky nemáte šanci se tam dostat? A to univerzita zaměstnává největší mozky z celého světa. Je docela nespravedlivé, že se chudí lidé bez titulu nemohou dostat k tomu nejlepšímu vzdělání. Ale já tu nejsem proto, abych bojoval za něčí práva...

Univerzita fungovala na principu Naučíme tě, co zvládneš. Podle rozřazovacích zkoušek byli studenti zařazeni do tříd podle svých schopností. Bylo tam naprosto normální že se například na matematice sešlo několik chlapců mezi kterými byl až pětiletý rozdíl. Něco jako třídy tam nefungovalo. Každý individuálně navštěvoval hodiny podle své úrovně, dokud ho neodvolaly povinnosti. Nebudeme si lhát, tohle místo bylo a stále je tak trochu odkladiště těch nejbohatších chlapců světa. Každý z nás je tu z jiného důvodu, ale jedno mají všichni společné. Čekají, stejně jako kdysi já, na okamžik, kdy si je zavolají domů.

Já nastoupil v jedenácti letech a netrvalo mi dlouho zvyknout si na studentský život. Učení mi nevadilo a v kolektivu mladších žáků jsem byl dost oblíbený. Má otevřená veselá povaha mi hodně pomáhala. Bylo mi tam dobře.

Můj poklidný život se změnil, když jsem oslavil patnácté narozeniny. Hodně jsem se vytáhl a celkově dost zmužněl. Tehdy si mě začali všímat starší kluci. Brzy zjistili, že jsem dobrý společník a tak nějak mě přijali do party. Byl jsem dokonalý řadový člen. Nebyl jsem hloupý ani chudý, aby se za mě museli stydět, ale ani zdaleka jsem neměl takové postavení, abych někoho ohrožoval.

Stále jsem sice trávil čas s Dougim, ale už ho nebylo tolik. Dougi měl svou skupinu, ve které většinu času trávil zíráním na Etiena Tremaina a mě plně zaměstnávaly všechny ty nové pocity, které jsem cítil. Já se totiž tehdy rozhodoval, jakým směrem učinit jeden z nejdůležitějších kroků svého života. Aspoň jsem si to myslel.

Byl jsem na vážkách, kterému z těch dvou, podle mě naprosto úžasných mužů, věnovat své srdce. Oba byli členy naší party a já mezi nimi neustále pendloval, neschopen se rozhodnout, kterému mám vyjevit své city. Na jedné straně stál Christopher de Montignac, blonďatý anděl s dvakrát sytějšíma zelenýma očima než byly to moje a na straně druhé snědý tmavovlasý princ Petr z Feysteru.

Ručičky vah se ale nakonec odklonily od tichého a vážného Chrise a zamířily přímo na bezstarostného a zábavného Petra.

Aby to nikdo nepochopil špatně, tehdy jediné po čem jsem toužil byl polibek. Nic jiného než nádherný první polibek. Osud ale zamíchal kartami a vše se nakonec seběhlo trochu jinak.

 

Ten večer jsem se poprvé dostal na večírek. Pořádal ho Petr a proto se konal v jeho obrovském domě. Jelikož byl Petr princem z Feysteru, nemohl se spokojit jako například já nebo Chris s pokoji na koleji, i když byly zařízeny luxusně.

Když jsem dorazil, bylo už docela pozdě a všichni byli opilí. Dokonce i Chris se motal. To mě naštvalo, protože jsem doufal, že se mi podaří Petra někam odtáhnout a políbit ho, ale teď to bylo vyloučené, protože představa líbat se s ožralým Petrem mě nelákala.

„Logan dorazil. Už jsme ani nedoufali,“ řekl Petr, přičemž povážlivě bojoval se slovy.

„Trochu jsem se zdržel, protože...“ začal jsem, ale pak jsem se zarazil. Jakou má asi tak cenu vysvětlovat něco někomu, kdo je v takovém stavu?

„Hlavně, žes dorazil. Schovával jsem pro tebe jednu prémiovou láhev. Je někde nahoře," vypravil ze sebe a snažil se vystoupat do schodů, přičemž se motal natolik, že jsem měl o něj strach, tak jsem spěchal za ním, abych ho podepřel.

Byl docela těžký, takže nebylo snadné ho dostat do jeho pokoje, který nebyl zas až tak daleko.

Hledal tu láhev, ale nemohl ji najít. Já se zatím posadil na postel a čekal jsem. Petr se nakonec vzdal a zklamaně se posadil vedle mě na postel. Než jsem stačil cokoli říct, skončil jsem pod ním na posteli s jeho jazykem v ústech.

Můj první polibek chutnal alkoholem a mě z něj bylo špatně. Nechtěl jsem to teď, když jsem věděl, že si to zítra nebude pamatovat. Nechtěl mě pustit, i když jsem se mu pokoušel vykroutit, tak jsem ho jednoduše kousl do jazyka.

Odtrhl se ode mě a ve tváři měl vztek. Já byl vyděšený, ale nemohl jsem se z pod něj dostat.

Pak se trochu nadzvedl a roztrhl moji tuniku. V tu chvíli jsem zakřičel: „Ne.“

Za tuhle svou reakci jsem si vysloužil pořádnou fackou, až se mi zatmělo před očima. Jen matně jsem vnímal nějaký hluk, který se ozýval ze zdola. Chris křičel moje jméno. Ale pak utichl.

První hluboké kousnutí mě trochu vzpamatovalo, přesto jsem stále nebyl schopen nějakého výraznějšího pohybu. Všechno jsem měl částečně rozmazané do toho okamžiku, kdy HO do mě narval. Bolelo to jako čert. Nejenže mě to přimělo dostat se z toho polovičního bezvědomí, donutilo mě to brečet a prosit, aby toho nechal. Neposlouchal.

Měl jsem štěstí, že byl opilý a nevydržel to dlouho. Když se udělal, vyklouzl ze mě a prostě na mě usnul. A já neměl sílu odvalit jeho těžké tělo.

Během noci jsem oka nezamhouřil. Všechny kousance mě pálily a cítil jsem se celý rozlámaný. Navíc bolest hlavy neustupovala.

 

Kolem sedmé ráno se ten idiot konečně probudil a nechápavě na mě zíral. Pak mu všechno došlo. Ve tváři se mu mihlo zděšení. Ale napadlo ho, konečně ze mě slézt a já se tak mohl posadit, i když mi to šlo těžko. Všechno mě bolelo.

„Poslyš, Logane, já se moc omlouvám. Přehnal jsem to s pitím. Normálně se takhle nechovám. Vždyť mě znáš,“ omlouval se a mě se chtělo zvracet. Mlčel jsem a nechal jsem ho tam stát bez odpovědi.

„Mluv se mnou.“

„Teď mě dobře poslouchej. Nechci, abys na mě ještě někdy mluvil nebo se na mě jenom díval. Drž se ode mě dál.“

„Ale no-tak. Přece se nic zas až tak strašného nestalo.“

„Vypadni!“

„Tohle je můj dům.“

„To je mi fuk. Prostě běž pryč.“

„To nejde, řekl a začal se mě dotýkat. Jeho doteky byly tak jemné, působily jako balzám po včerejší noci. Přesto jsem to nechtěl. Ale neměl jsem žádnou sílu. Po tom odporném zážitku a probdělé noci jsem se nezmohl na vzdor. Nechal jsem ho, ať si se mnou dělá, co chce. Byl něžný a jeho doteky byly příjemné, ale ani to nic nezměnilo na tom, že jsem se cítil ponížený. Nechtěl jsem tyhle pocity sdílet s ním. Teď už ne.

Zkušenýma rukama mě však přivedl k vrcholu. Na malou chvíli jsem dokonce zapomněl, že je to on a opravdu se mi to i líbilo.

„Nakonec to nebylo tak zlé, ne? Mohlo by to takové být pořád. Přemýšlej o tom,“ řekl, než konečně vypadl.

 

Musel jsem sebrat všechnu sílu, která mi zbyla, abych dokázal prohrabat skříně, hodit na sebe nějaké oblečení a dostat se až na svůj pokoj na koleji. Tam jsem se zmohl akorát na padnutí na pohovku. Potřeboval jsem koupel, nutně, protože jsem si připadal pošpiněný, ale neměl jsem sílu.

Dveře se otevřely a dovnitř někdo vešel. Nemohl bych dnes dostat svátek?

„Jak ti je?“ zeptal se Chris. Posadil jsem se na pohovce a byl jsem na sebe opravdu pyšný, že jsem to dokázal.

„Je mi fajn.“

„Vypadáš, jako bys měl každou chvíli vypustit duši. Můžu ti nějak pomoct?“

„Jediné, co potřebuji, je vana horké vody.“

Chris jen přikývl a vyrazil z místnosti. Ani ne za deset minut byl zpět a spolu s ním i chlápci, kteří mi do koupací místnosti nanosili vodu. Chris je hlasitě popoháněl.

Tolik jsem se na tu koupel těšil. Opatrně jsem vstal a povážlivě jsem se zakymácel. Chris, zrovna vycházející z koupací místnosti byl hned u mě, aby mě podepřel. Dovolil jsem mu, aby mě odvedl k vaně.

„Určitě to zvládneš?“ zeptal se pochybovačně.

Chtěl jsem říct, že ano, ale sám jsem cítil, že tohle nepůjde.

„Pomůžu ti,“ řekl mi a začal mě svlékat.

„Co?“

„Neboj se, já ti neublížím,“ ujistil mě.

„Proboha živého,“ vydechl při pohledu na kousance a modřiny.

Brzy se vzpamatoval a opatrně mě položil do vany. Vzal do ruky houbičku pečlivě omyl každou kousek mého těla. Byl jsem vděčný, že mi pomohl zbavit se toho odporného pocitu pošpinění.

Skoro jsem usínal ve vaně, takže mi ani nebylo trapně, když mě vytáhl ven, usušil, oblékl do nočního úboru a položil do postele.

 

Zaslechl jsem její hlas. „Omlouvám se, že tě to nutím prožívat znovu. Promiň mi to. Moc tě miluju.“

Pomohla mi se uklidnit. Moc dobře jsem věděl, že mě teď čeká ještě pár dalších nepříjemných chvil, ale žádná takhle nepříjemná.

 

První z nich přišla hned druhý den ráno, kdy se mě Chris snažil přesvědčit, že bych měl opustit školu.

„Nechápeš, že je to pro tvoje dobro? S Petrem jsem mluvil a jasně mi řekl, že mu jedna noc nestačila. Chápeš to?“

„Jistěže to chápu, ale ty to nechápeš. Já odsud neodejdu. Dougi je tu šťastný. Chápeš to ty?“

„Myslíš, že by tvůj bratr chtěl ,abys pro něj tohle dělal? Ptal ses ho snad co je pro něj důležitější? Jestli jeho chvilkové štěstí nebo tvoje bezpečí?“

„Jistěže ne. A ty se ho taky nezeptáš. Jinak s tebou nepromluvím. Už nikdy.“

„Jak chceš,“ procedil skrz zuby a s pořádným prásknutím dveřmi odešel.

 

Nebyl to jediný nepříjemný rozhovor toho dne. Zavolal si mě totiž sám ředitel školy. Tušil jsem, že se nějak domákl, co se stalo. Myslel jsem si, že mě bude chtít vyloučit, protože jsem věděl, že tohle je proti pravidlům.

Jenže to bylo trochu jinak.

„Princi Logane, budu s vámi jednat přímo, hrubě jste porušil školní pravidla. Moc dobře vím, co se dělo na večírku u pince Petera. Za normálních okolností bych byl nucen vás oba okamžitě vyloučit.“

Trochu mě štval a to hned z několika důvodů. Za prvé, choval se jako by to byla moje vinu, za druhé divně se usmíval a za třetí, Petra si nezavolal.“

„Když víte, co se stalo, musíte taky vědět, že nic z toho nebyla moje vina.“

„To mě vůbec nezajímá, mladý muži. Důležité je, že pokud se dopustíte toho samého přečinu s někým jiným, nebudu již tak shovívavý.“

„Takže tím chcete říct, že já nesu vinu za to, že mě Petr znásilnil a pokud to zkusí někdo jiný, tak mě vyloučíte? Není to trochu nespravedlivé? Neměl byste teď náhodou promlouvat do duše Petrovi?“

„Na prince jste mnoho inteligence nepobral. Feyster je největší známá říše. Prince Petra nemohu pokárat, ani kdybych chtěl. Naprosto upřímně, pokud by vás chtěl znásilnit, klidně bych mu při tom držel svíci, kdyby mě o to požádal. Už to chápete? Tady vaše postavení nic neznamená. Takže si vezměte mou radu k srdci a s nikoho nám tu nesvádějte.“

Naštval jsem se natolik, že jsem vyběhl z místnosti, přičemž jsem málem srazil ředitelova syna Patricka. Takový nesmělý dlouhán, který nedokázal mluvit s lidmi. Nikdy mě moc nezajímal, i když s těmi krátkými rozčepýřenými špinavě blond vlasy mu to docela seklo.

 

Po dobu několika měsíců se Chris nehnul od mého boku a já se celkem úspěšně vyhýbal Petrovým pokusům se mnou zůstat o samotě. Nějak jsem doufal, že to nakonec bude v pořádku.

Jenže ničemu se nemůžete vyhýbat věčně. Jednou mě Petr zastihl samotného a já mu nemohl utéct. Chtěl se mnou však jenom mluvit.

„Už jsi přemýšlel o mé nabídce?“

„Ne.“

„To je škoda. Uvědomuješ si, že jsou tu i jiní, na které mohu zaměřit svoji pozornost?“

„Uvědomuju. Klidně to udělej.“

„Je vidět, že si neuvědomuješ význam mých slov. Já totiž pomýšlím na tvého bratra.“

„Co?“

„Slyšels dobře. Tak si rozmysli, co vlastně děláš.“

Bylo mi zle, takže jsem si ani nevšiml, že prostě odešel. Přemýšlel jsem, co dál. Potřeboval jsem Dougiho ochránit a nejsnadnější cesta byla ho dostat domů. Jenže k tomu jsem potřeboval pádný důvod a v mé hlavě bylo vymeteno. A pravdu jsem říct nemohl, protože jsem nedokázal své ponížení vyslovit nahlas.

Byl jsem tak zoufalý, že jsem dokonce žádal ředitele, aby něco udělal, ale on mi doporučil, abych se vzdal a prostě Petrovi podlehl. Sama ta představa mi byla odporná. Všechno jsem to vypověděl Chrisovi a pořád mě nenapadalo rozumné řešení.

 

Druhý den si však Dougi balil věci na zpáteční cestu. Udržet si naštvanou tvář mě stálo mnoho sil, ale nemohl jsem před Dougim skákat radosti dva metry do vzduchu. To jsem udělal až na chodbě.

Jen tak bezcílně jsem se toulal chodbami opravdu šťastný vývojem událostí, když jsem narazil na Patricka. Viděl jsem touhu v jeho očích, když mě pozoroval a dostal jsem nápad. Opravdu krutý nápad, ale mě to v tu chvíli bylo jedno. Potřeboval jsem tomu nafoukanému panákovi v ředitelském křesle ublížit.

Moc dobře jsem věděl, že zbývá nějakých deset minut, než se ředitel vrátí z oběda. A tak jsem přistoupil k Patrickovi a pošeptal mu do ucha, jak moc ho chci. Nezáleželo mi na tom, že to byla lež.

Zatáhl jsem Patrika do ředitelny, kde jsem ho políbil. Vážně mě překvapilo, jako příjemný polibek s ním byl.

Nechal jsem ho, aby mě osáhával a líbal mě, a všechno na co jsem přitom myslel byl rozzuřený výraz jeho otce. Taky jsem se dočkal. Když ředitel vkročil dovnitř, nejdřív šokovaně zalapal po dechu a pak zbrunátněl. Pobavilo mě to.

Krutě jsem se usmál. „Jdu si zabalit,“ pronesl jsem a nechal jsem otce se synem, ať si to vyřídí.

Bohužel pro mě jim to netrvalo moc dlouho, protože modrooký Patrik mě u mého pokoje doběhl.

„Tys mě jenom využil. Proč?“

„Šlo mi o pomstu,“ dostal jsem ze sebe, ale byl jsem z toho najednou zdrchaný. Moc jsem to nedomyslel a ublížil jsem mu. To jsem nechtěl.

„Já jsem do tebe zamilovaný a ty mě využiješ pro stupidní pomstu?“

„Já se ti omlouvám. Kdybych to mohl nějak odčinit...“

V té chvíli mě umlčel polibkem. Opětoval jsem mu ho a po těle se mi rozlévalo příjemné teplo. Bylo to úplně jiné než tehdy s Petrem.

Poddal jsem se a nechal pro změnu jeho, aby nás zatáhl do prázdné místnosti, kde mě mohl svléknout. Sám jsem byl překvapený svou reakci na něj, ale na druhé straně mě potěšila. Znamenalo to, že si nenesu nějaké trauma.

I když trochu jsem se samozřejmě bál. Kdo by se taky nebál po takové zkušenosti. Na první pohled bych to do něj neřekl, ale Patrick měl zkušenosti.

Dráždil moje bradavky, zatímco mě líbal a příjemně mě tím uvolnil. V jeho náruči mi bylo dobře.

Nijak jsem se nebránil, když si mě připravoval prsty. Toužil jsem po něžném milování, protože jsem byl zvědavý jaké to je.

Když do mě pronikl, nebolelo mě to. Když jsem objevil tuhle skutečnost, už jsem se mohl zcela oddat prožitku. Snadno jsem se přizpůsobil jeho tempu a nechal se dovést k vrcholu.

Nezůstal jsem tam s ním dlouho. Když jsem skončili, radši jsem odešel. Nebyly v tom žádné city, takže nemělo cenu se nějak loučit. Ani jsme se pořádně neznali. I když tvrdil, že do mě byl zamilovaný, nevěřil jsem. I kdyby ano, mohl to být jenom ten povrchní cit, založený na čistě na mé hezké tváři.

 

„Ty jsi byl teda číslo. To bych do tebe nikdy neřekla,“ řekla mi a v jejím hlase se ozýval škádlivý tón.

„A to toho nevíš ani polovinu,“ pomyslel jsem si a věděl jsem, že to uslyší. Ona se zachichotala a já měl chuť se propadnout do země. Když jsem byl mladý, často jsem jednal nelogicky, mozek jsem moc nepoužíval a radši jsem se nechal unášet tužbami úplně jiných orgánů. A ona to teď všechno uvidí. Achich ouvej.