„Můj milovaný, tví příbuzní se po tobě shánějí. Omamující kouzlo nevydrželo dlouho. Nedokážu je přimět zapomenout. Ale nemusíš se bát, dnes je nepustím dovnitř.“

„Ale takhle tě budou mít ještě míň rádi, než mají teď.“

„Dokud je to pro tvé dobro, snesu cokoli. Takže klidně lež a nech to na mě.“

Jen jsem přikývl, protože jsem stejně neměl sílu jít a řešit s nimi, co se zase děje. Poslední dobou to se mnou šlo z kopce. Neustále jsem se díval zpátky do minulosti a způsoboval jsem si tím spoustu bolesti. S tímhle přístupem jsem se dostal tak daleko, že jsem už téměř nevěděl, kdo vlastně jsem já a co asi tak budu chtít dělat se svým životem. Žil jsem v minulosti a ztrácel jsem spojení se současností. Ta jako by proplouvala kolem mě a já se na ni přesto nemohl napojit. Držela mě Angelika, protože mi svítila na cestu vždy, když jsem tápal.

Teď se prudce dohadovala s Katherine. Byl to střet dvou silných vůlí. Obě mi chtěly pomoct, ale Angeličin způsob byl v tuhle chvíli lepší. Katherine byla má oblíbená (a taky jediná) švagrová a pro její toleranci jsem ji hluboce obdivoval. Nepoznal jsem dosud ženu, která by posvětila svému muži lásku k jinému a ještě mu ho sama přivedla do domu. Možná právě proto jsem nebyl schopen podívat se jí do očí poté, co jsem zjistil, že jsme měli společného milence, který kvůli mým vrtochům zemřel.

 

Nakonec Angelika vyhrála, protože se vrátila s vítězoslavným úsměvem ve tváři.

„Jsi můj anděl.“

„Nevím, proč máš tendenci říkat mi zrovna takhle. Sám moc dobře víš, že k andělu mám daleko.“

„Tak to bych se hádal.“

„To bys neměl, protože bych vyhrála.“

„Tak schválně. Když jsem tě poprvé spatřil, kolem tebe se mihotala nebeská záře, která mě nutila jít za tebou kamkoli.“

„Ty jsi trdlo.“

„Před chvíli jsem byl milovaný.“

„Ale zároveň jsi trdlo. Víš moc dobře, že to nebyla nebeská záře, ale volání sirény. Tehdy jsem tě chtěla zabít.“

„A málem se ti to povedlo. Na tak drobnou ženu házíš nože s překvapivou silou.“

„Taky si myslím. Však jsem to za ta léta pilně trénovala.“

„Třeba se ti to ještě bude hodit. Ale teď k důkazu, že jsi ve skutečnosti anděl. Nakonec jsi mě nezabila.“

„Protože jsi měl v očích tak velký smutek, že se i srdce staré sirény ustrnulo. Tehdy jsem cítila tak silnou potřebu tě chránit jako nikdy nikoho.“

„Tak vidíš, že jsi anděl. Můj strážný anděl.“

„Kdybych jím byla, tak bych trestuhodně zklamala. Tolik bolesti, kolik jsi prožil, to by anděl strážný dovolit neměl.“

„Byl to můj osud. Mohu jenom věřit, že to už bude jenom lepší.“

„Bude. Už se nikdy nebude opakovat to, co jsi zažil. To kvůli Marcusovi jsi tehdy byl tak smutný?“

„Překvapivě ne. Myslím, že jsem Marcuse mohl milovat, kdybych jen dostal trochu víc času. I tak jsem si k němu vytvořil silné pouto. Ale byly horší věci, ty které jsem udělal, i ty které jsem neudělal. Patří k těm, které jsem ti ještě neukázal, ale blížíme se k nim. Po Marcusovi následovala plejáda bezvýznamných milenců a pak má životní chyba. Pořád se k tomu vracím a nějak nemohu zapomenout.“

„Trápí mě, že kvůli tomu, abych ti dokonale porozumněla, ti ubližuji.“

„Mě ne. Neuškodí mi to. To, že cítím bolest, znamená, že ještě pořád žiju. Až ji cítit přestanu, bude to teprve zlé.“

„Když takhle mluvíš, mám o tebe strach.“

„Nemusíš se bát, Nic si neudělám, jestli myslíš tohle. Když jsem to zkoušel naposledy, stejně mi to nevyšlo, tak jsem to vzdal. Nikdy u ničeho dlouho nevydržím,“ uchechtl jsem se a poprvé za celý ten čas, který jsem s Angelikou strávil, její tvář zezelenala.

Věděl jsem, že dělat si legraci z tak vážné věci není vhodné, ale nemohl jsem si pomoct. Navíc jsem si byl vědom, že se to dozví, takže bylo lepší ji nějak připravit na skutečnost, kterou brzy sama spatří. I když, zrovna jemně jsem ji opravdu nepřipravil.

„Co to říkáš?“

Odkryl jsem svá zápěstí a donutil jsem se znovu pohlédnout na hluboké jizvy, jež je hyzdily. Jaké to klišé, pokusit se o sebevraždu podřezáním žil. Jenže když jsem se o to pokoušel, nějak jsem na to nemyslel. Nakonec jsem byl zachráněn a podobnou blbost už jsem znovu nezopakoval. Přece jen má existence byla pro pár lidí až moc důležitá na to, abych si jen tak opustil tenhle svět. A pak tu taky byla moje hrdost. Nechtěl jsem být ten slaboch, který se nedokázal porvat se životem.

Angelika se zmohla jenom na výraz plný překvapení a bezúčelné zírání na mé jizvy. Proto jsem je skryl pod rukávy zdobené tuniky.

„Hlavně klid, není to tak zlé, jak to vypadá.“

„Není to tak zlé? Proboha L...“ začala, ale já jí zacpal ústa.

„Nevyslovuj mé jméno. Nechci, abys mi zmizela.“

„Rozrušilo mě to tak, že jsem na to nepomyslela. Kdybych porušila zákon sirén, musela bych se vrátit. Ale to teď není vůbec důležité. Proč sis něco takového udělal?“

„Nemá cenu o tom mluvit. Podívej se sama,“ pobídl jsem ji a uchopil jsem její ruku do svých dlaní. Posadil jsem se na křeslo a ucítil jsem, jak na mě padá spánek.

 

„Jsi tady,“ zašeptal jsem šokovaně při pohledu do zelených očí. Chris se hodně změnil, už to nebyl chlapec ale dospělý muž, stejně jako já. Uběhlo právě osm let od chvíle, kdy jsme se rozloučili. A teď tu stál, přímo přede mnou.

„Pozval si mě. Jsi můj král a já nemohu odmítnout.“

Bylo to v době, kdy byl Douglass unesen a já se stal králem. Měl jsem toho hodně a jedna z důležitých věcí, které jsem musel řešit bylo zmizení dcery di Morigniho. Původně se tím zabýval André, ještě si před měsícem, ale pak tu byla ta věc s tou čarodějnicí, která dokonce i svou smrtí způsobila problémy. A Douglass se tím ani zabývat nestihl, protože tu bylo zasnoubení a pak jeho zmizení, tudíž to zůstalo na mě. A protože starý di Morigni neustále ječel, že jeho milovanou Agnieszku unesl de Montignac, byla to pro mě příležitost po letech znovu vidět Chrise.

Nerozloučili jsme se zrovna přátelsky, ale já na něj za ta léta hodně myslel. Co asi dělá, jestli na mě vzpomíná a podobné hloupé otázky.

„To bolí. Ale máš pravdu, nic jiného už nás nepojí.“

„Moje chyba to není. A teď k věci. Co tady dělám?“

„Kromě toho, že přecházíš sem a tam?“

„Ha ha. Myslím, co po mě chceš, tak najednou?“

„Myslel jsem, že ti bude jasné. Jde o tu malou zrzku. Agnieszka di Morigni. Víš o ní něco?“

„Takže už i ty věřím těm kecům, že ji strašliví bratři Montignacová unesli a teď ji vězní jako svou sexuální otrokyni v tom děsivém paláci?“

„Ale Chrisi, přece se nebudeš rozčilovat. Je mi jasné, že jste ji unesli. Za prvé, ty bys neunášel malou holku, protože tvoje zájmy vždycky směřovaly jinam a za druhé, bratři Montignacové se svým pověstným kouzlem nepotřebují ženy unášet, protože jim samy padají k nohám. Já se jenom ptám, jestli ta holka u vás je a je mi úplně jedno, jak se tam dostala.“

„Naprosto upřímně, Agnieszka di Morigni u nás pobývá. Dobrovolně. Žije s Arthurem. Ještě něco, můj pane?“

„Tak chladné. Ještě pořád se zlobíš?“

„Proč bych se měl zlobit?“

„Choval jsem se jako hlupák. Myslel jsem si, že nic horšího než to, co se stalo mě, už není. Byl jsem tehdy ještě dítě a neviděl jsem dál, než na špičku vlastního nosu. Omlouvám se.“

Chris na mě zíral jako bych byl sedmihlavá saň. Vypadal dokonale odrovnaný.

„Ty se mi omlouváš?“ zeptal se a já se musel zasmát.

„Už to tak vypadá. Změnil jsem se, Chrisi. Už nenosím nos nahoře. Dokážu si přiznat, že dělám chyby.“

Jeho výraz změkl a zelené oči na hleděly s úsměvem. To byl výraz, který jsem u Chrise snad nikdy neviděl. Dřív se na mě vždycky díval s takovou bolestí smíšenou se smutkem. Usmívat se nebylo jeho zvykem.

„Asi ses opravdu změnil. Nikdy předtím jsem tě neslyšel omlouvat se.“

„Považoval jsem to za slabost. Říkám, že jsem byl hlupák.“

„A teď už nejsi?“

„Doufám, že už nejsem. I kdybych jím byl, nikdo se mi to neodváží říct.“

„To musí být těžké,“ podotkl a zkoumal můj pohled, jako by snad mohl něco vyčíst z mých očí.

„Jak kdy. Nemusím čelit přímé kritice. Ale na druhou stranu mě vyčerpává, když všichni přikyvují a je jedno, co říkám.“

„Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale tváříš se jako opuštěné štěňátko. Mám chuť tě obejmout a utěšovat tě.“

„To bych si nechal líbit.“

„V tom případě...“

A už mě objímal. Schoulil jsem se v pevné náruči a cítil jsem se v bezpečí. Bylo to na mě hodně. André uprchl, Douglasse unesli a na mě to zůstalo. Zůstával jsem silný, ale by to těžké. V jeho náruči jsem byl v bezpečí a už jsem silný být nemusel. Ten pocit mě fascinoval.

„Dokáže tě pouhé objetí utěšit?“

„Mám to brát tak, že mi nabízíš víc?“

„Nabízím ti všechno. Přišel jsem sem s úmyslem tě zranit chladem, ale copak jsem toho schopen? Okupuješ mé sny až moc dlouho na to, abych to dokázal.“

Jeho slova probudila neznámý pocit v mém srdci. Cítil jsem touhu patřit k němu. Přál jsem si být tím, pro koho bude dýchat.

„Nepotřebuju všechno. Stačíš mi ty,“ zašeptal jsem, protože my přišlo nepatřičné tahle slova vyjadřující vlastnictví vykřikovat.

Odpovědí mi byl polibek. Bylo to poprvé, kdy jsem Chrise políbil. V polibku se skrývalo mnohem více než jen touha. Zvláštní teplo prostupovalo mým tělem a naplňovalo mě bezpečím a pocitem, že patřím právě sem, přesně na tohle místo, ke Chrisovi.

Polibek za polibkem a z mé hlavy unikaly všechny jasné a smysluplné myšlenky. Pak už jediné na co jsem byl schopen myslet, byla Chrisova blízkost, jeho teplo a doteky jeho rtů. Nebyla to šílená touha, obsahovala mnohem více něhy, kterou jsem od něj nečekal.

Současně jsme poklekli na koberec mé pracovny, nevnímaje svět kolem nás. On propletl mé prsty s jeho a jenom je držel, když mě líbal. Nepokoušel se mě svléknout. Celé kouzlo okamžiku tkvělo v právě v tom něžném spojení našich rukou. Cítil jsem se napojený na stejnou vlnu a to se mi líbilo.

„Neřekl bych do tebe, že si potrpíš na takové něžnosti.“

„Obvykle ne. Probouzíš ve mně zvláštní touhu tě chránit a být k tobě něžný, svírat tě v náručí a chránit tě před světem.“

„A nic víc? To bych se měl asi začít víc snažit.“

„A pak je tu samozřejmě ještě jedna touha, která na mě křičí: Hned ho svlékni a přímo tady na tom koberci se s ním pomiluj.“

„Víš, zrovna téhle touze bys měl určitě podlehnout.“

„Když to říkáš ty, tak na tom něco bude,“ řekl a já se usmál. Nemohl jsem nevidět, jaký rozdíl je mezi tím, jak se cítím s Chrisem a tím, jak jsem se cítil s náhodnými milenci. A já hlupák jsem si myslel, že mi to stačí.

Chris uposlechl svou touhu a přímo na mém měkkém koberci nás oba zbavil oblečení. Všude, kde se jeho horká kůže dotkla jsem cítil oheň. Chris se ani nemusel moc snažit, aby mě dostal do varu. Od jeho polibků jsem měl ústa celá naběhlá. Jeho ruce mě hladily jemně, jako bych byl křehký a on se bál, že by mě rozbít.

Něžné laskaní mi brzy přestalo stačit. Potřeba dostat víc a být Chrisem úplně podmaněn přímo úměrně rostla s každým dotekem. A Chris to poznal, proto dlouho neprodlužoval sladké mučení a začal mě připravovat na jeho vpád, nejdříve jedním prstem, ale u toho nezůstal.

Když byl konečně uvnitř mě, zasténal jsem blahem. Chris nepospíchal a pomalými pohyby mě přiváděl k šílenství. Nezrychlil, dokud jsem nezačal žadonit, aby to udělal. Teprve poté my to dopřál to potěšení. Prudkými pohyby mě přišpendlil k zemi. Když jsem cítil, že je vrchol na dosah, objal jsem ho kolem pasu a přitiskl jsem se k němu, jak nejblíže jsem mohl. Poté, co jsem  to udělal, Chris vyvrcholil do mě a pak si mě přitáhl do náruče.

Ani nevím, jak dlouho jsem si užíval jeho bezpečné objetí.

 

Jako cizinec jsem sledoval všechny ty měsíce, které jsem s Chrisem prožil. Začátky byly téměř dokonalé, ale postupem času se ukázalo, že je tu něco, s čím jsme ani jeden z nás nepočítali. Chris se ode mě začal odtahovat. Nejdřív jsem nechápal proč a spoustu nocí jsem strávil bloumáním nad tím důvodem. Jeden čistě náhodou vyslechnutý rozhovor mi do toho vnesl trochu světla. Ale tohle osvětlení problému bolelo.

Když byl se mnou, nemohl zapomenout na minulost. Vracely se mu noci strávené s Petrem a všechna ta bolest. Přál si zapomenout, ale nedokázal to. Kvůli nočním můrám nemohl spát a mě trhalo srdce ho takhle vidět. Přesto mě nechtěl opustit. A já ho miloval. Nejdřív jsem byl sobecký, protože jsem se ho nedokázal vzdát. Jenom ta představa mi způsobovala utrpení.

Ale postupem času jsem zjistil, že utrpení mi způsobuje i všechna ta bolest, když se na mě dívá a prožívá to všechno znovu a znovu každý den. Nedokázal jsem být tak krutý. Přestože mi bolest rvala vnitřnosti a všechno ve mně se vzpíralo tomu se s ním rozloučit, nebyla jiná správná cesta.

 

A tak když jsem mu jednoho slunečného rána řekl: „Měl bys odjet.“

„Cože?!“

„Slyšel jsi. Doma tě již zajisté postrádají.“

„Vyhazuješ mě?“

„Ano, vlastně ano. Tady už nemáš co pohledávat.“

„Co je tohle za špatný vtip?“

„Mám ti to říct polopatě? Už tady pro tebe není místo. Jako tvůj král ti nařizuji, abys odjel,“ řekl jsem mu a rychle jsem opustil místnost. Přes slzy jsem neviděl, kam jdu. Utíkal jsem pryč, i když Chris mě nehledal. Zranil jsem ho.

Nikdy nedokážu vymazat z hlavy tu bolest. Možná, že mě i miloval, ale zabíjel těm mě i sebe. Byla chyba se s ním dát dohromady. Nemusel jsem se tak šíleně zamilovat, kdybych jenom byl opatrnější.

 

Když jsem se vrátil do svého pokoje, Chris už tam nebyl. Opustil hlavní město, jak jsem mu přikázal. Cítil jsem se jako prázdná schránka bez života. Cítil jsem se osamělý a opuštěný. Jako by se všechny má životní energie rozhodla odjet spolu s Chrisem. Potácel jsem se od místnosti k místnosti, neschopen vydat hlásku.

Každý den se zdál být bezútěšnější než ten předchozí. Nakonec jednoho večera můj zrak padl na mou ostrou dýku. Má mysl ustoupila do pozadí a zůstalo jenom zoufalé přání utéct před tou prázdnotou.

Dýka protrhla křehkou kůži na zápěstí a přeťala žílu. Ucítil jsem vlastní svou horkou krev, jak stéká po mé ruce. Učinil jsem to samé i na ruce druhé. Jak jsem pomalu ztrácel vědomí, zatmění mysli ustoupilo, ale bylo už pozdě na to něco udělat. Bezvládné tělo dopadlo na postel a já mohl jenom sledovat jak se sněhově bílý povlak barví mou krví.

Měl jsem štěstí, že Tristana ten den napadlo přijít ke mně a pokusit se se mnou probrat můj problém. Kdyby to neudělal, zemřel bych. Ale Tristan přivolal doktora a ten zastavil krvácení. Netrvalo dlouho a já se zotavil.

Tristan neopouštěl místo u mého lůžka a já se mu se vším svěřil. Pomohl mi se pohnout z místa. Dostal mě z nejhoršího, ale se zbytkem jsem si už musel poradit sám. Pro jistotu mi však na krátkou dobu byly zabaveny ostré předměty.

 

A kdo mě dostal do normálního nebo aspoň dlouhodobě udržitelného stavu?

Krásná siréna.

Procházel jsem se po pláži a marně jsem hledal cokoli, co by mě mohlo vytrhnout z letargie. Povedlo se to nenápadnému vchodu do jeskyně. Něco mě na mě přitahovalo. Skákal jsem přes kameny, abych mohl nahlédnout dovnitř.

Spatřil jsem tam tehdy Angeliku sedící na kamenném trůně. Vlnilo se kolem ní zlatavé světlo a v očích měla příslib. Příslib, že v jejím náručí budu šťastný.

Přál jsem si hřát se v jejím světle. Pomalu jsem kráčel směrem k ní. Ani jsem nezaregistroval, že v ruce drží ostrý nůž a chystá se ho po mě hodit. Nevšiml bych si, ani kdyby vedle mě zápasili dva nosorožci. Dokonale mě fascinovala.

Nůž letěl mým směrem a já neměl ani přinejmenším v úmyslu se mu vyhnout. Zachránil mě nějaké kluzké řasy, které v do jeskyně zanesl příliv. Zatímco já padal k zemi, nůž prosvištěl kolem mě, narazil do stěny a s třesknutím dopadl na zem.

Já se uhodil, což mě na chvíli vzpamatovalo. Tehdy siréna spatřila v mých očích bolest, kterou jsem si s sebou neustále nosil. V té chvíli jsem získal její srdce. Přísahala mi tam tehdy, že stane mou ochránkyní. Přijal jsem její slib a dovolil jsem jí sdílet se mnou myšlenky a předal jsem jí většinu svých vzpomínek, kromě těch pár, které jsem jí ukázal až nyní.

Mé srdce si získala snadno, přestože mi nikdy neposkytla své tělo. Jenom její konejšivá přítomnost mi stačila. Chránila mě po celé ty tři roky, jak jen mohla. Vždycky myslela především na mě. Pro mě dýchala. Svým způsobem jsem ji miloval, ale ne romantickou láskou. Byla něco mezi matkou a nejlepším přítelem.

Dokonce se rozhodla pomoct mi při hledání manželky. Proč jsem si tedy nevzal ji? Byla nádherná, inteligentní a dokonale mi rozuměla. Nebylo by to logické?

Ne, když se jedná o sirénu. Navrhl jsem tohle řešení, ale dostalo se mi poučení.

„Kdybych měla jistotu, že se nám narodí syn, neváhala bych. Ale nemám ji a pokud by se nám narodila dcera, nesla by si prokletí sirény stejně jako já. Zabíjela by pro potěchu svého vnitřní démona a možná by nikdy nepotkala svého zachránce. Takový osud nemohu přát ani svému nejhoršímu nepříteli, natož pak vlastní dceři.“

Jistě, byl jsem trochu zklamaný, protože to znamenalo, že se budu muset oženit, ale nebyla to žádná tragédie. Mám Angeliku a s ní dokážu zvládnout vše, dokonce i manželku.