Slunce už stálo vysoko na obloze, mohlo být kolem poledne a mě se ještě nechtělo vylézt z pelechu. Tak jsem se tam jen líně rozvaloval a užíval jsem si toho klidu a ticha.

To už mi ale někdo netrpělivě vyklepával na dveře.

„Tady nikdo není!“ ozval jsem se nevrle.

„Koukej vstávat. Právě dorazil dopis s Wolfovou pečetí,“ odpověděl mi André zpoza dveří. To mě donutilo vstát rychlostí blesku. Bylo mi totiž jasné, že by mi Wolf nepsal jen tak. S Marinou jsou určitě nějaké problémy.

Tak jsem se vyřítil na chodbu a i Andrého překvapilo, jakou rychlostí. Pobaveně mi podal dopis, jehož obálku jsem netrpělivě roztrhl, abych se dostal k obsahu.

Milý Blaine,

těžko se mi to píše, ale selhal jsem. Tvá žena Marina v den výročí korunovace strýčka Douglasse zmizela. Nechal jsem prohledat každý kout, ale nikde po ní není ani stopy. Nevzdávám se a pátrám dál, i když se to zdá být beznadějné. Omlouvám se, že jsem tě zklamal.

PS: Matka něco ví, ale odmítá mi to sdělit. Akorát chodí a potutelně se usmívá.

Wolf 

„Tak co?“

„Moje žena zmizela.“

„Takže dobré zprávy. Dole na tebe už čeká oběd,“ řekl mi klidně André a pomalu mě popostrkoval k jídelně. Tam už seděli Quinn s Warrenem, zabráni do společného hovoru.

 

„Hádejte, čí manželka vzala roha,“ pronesl André dřív, než jsem stačil cokoliv. Po jeho prohlášení nastalo překvapené ticho. Quinn spokojeně pokýval hlavou a Warrenovi se rozzářily oči.

„Moc se neradujte. Svoji ženu najdu a přivedu ji zpátky.“

„Jsi až překvapivě odhodlaný vrátit se zpět do pekla. Já ti ale bránit nebudu. Kdy a kde chceš začít?“ zeptal se André stejně klidně, jako by se ptal, jestli si dám spíš čokoládový nebo vanilkový zákusek.

„Vyrazím hned, jak vypravím loď na zpáteční cestu. Kde, to se rozhodnu, až zjistím, jak je na tom Wolf s pátráním. A taky až vyslechnu matku.“

„Takže čarodějka o tom něco ví? Proč mě to nepřekvapuje? Každopádně, rozhodně se teď nemůžeš vypravit na cestu.“

„Proč ne?“

„Warren tu musí zůstat, dokud neodpovím na ten dopis. A já kvůli tobě nevypravím zvláštní loď. Ne, tohle jsem nechtěl říct. Kvůli tobě bych ji vypravil, ale kvůli tvé ženě se nepřetrhnu.“

„Dobře. Jak dlouho to ještě bude trvat?“

„Dokud nedorazí náš speciální host. Když o tom tak přemýšlím, mohl by ti pomoct.“

„Kdo přijede?“

„Beltarzio.“

„Jako vážně?!“

„Smrtelně.“

„O co tady jako bude dělat?“

„Přijede se dohodnout. Chceme nechat zrušit kletbu.“

„Cože?!“ vyhrkli Quinn a Warren současně.

Andrého zasáhlo Quinnovo zděšení, takže hned začal vysvětlovat, jak se věci mají. Zato Warrenův výraz s ním ani nehnul.

„Měl jsem na mysli jenom pro Loganovy syny. S Dougim a Loganem jsme naznali, že jsme s prokletím více než spokojení,“ usmál se na Quinna, kterého svým prohlášením uklidnil. Warren ale zbledl a já toužil vědět, co se mu honí hlavou.

Pak jsem se ale vrátil k tomu, co to znamená pro mě. Zrušení kletby znělo dobře…ale už zdaleka ne tak dobře, jako před Warrenovým polibkem. Jenže nad tím jsem nepřemýšlel dlouho, měl jsem zrovna v hlavě mnohem palčivější otázku.

„Jak mi zrušení kletby pomůže najít Marinu?“

Jakmile jsem to vyslovil, už jsem svých slov litoval. Warren vypadal, jako by mu někdo dal ránu pěstí do břicha.

„Nepomůže. Ale kromě toho, že budeš mít mnohem čistší hlavu, když v ní nebude Weston, což není k zahození, by ti třeba mohl poradit, kde hledat.“

„Jeho pomoc by se mohla hodit…kdy dorazí?“ zeptal jsem se klidně. Narážku na mě a Warrena jsem přešel mlčením.

„Každým dnem.“

„To je dobře,“ řekl jsem a s odhodláním jsem vypálil z místnosti.

„A co jídlo?“ zavolal za mnou André.

„Nemám hlad!“ zakřičel jsem v odpověď někde na cestě mezi jídelnou a mým pokojem.  

 

Ve svém pokoji jsem se pustil do systematického balení věcí. Dospodu kufru přišlo oblečení, o kterém jsem si byl jistý, že ho nevyužiji. Jediné, co neskončilo v kufru, byla dlouhá zelená tunika vyšívaná zlatými obrazci a k ní hnědočerné kalhoty. V tom jsem hodlal přivítat Beltarzia.

V té chvíli, aniž by klepal, vstoupil Warren do dveří a kysele se ušklíbl.

„Takže už balíš?“

„Ano. Doufám, že jsi mě nepřišel přemlouvat. Já svůj názor nezměním,“ pronesl jsem pevně, i když jsem věděl, že pravda je trochu někde.

Představa, že bych se už nesetkal s Marinou, byla zvláštně lákavá. Možná měl Lucien pravdu a bude opravdu těžké se vrátit zpátky. Přitom to není tak, že bych ji nesnášel. Jenom… chtěl bych mít ženu, která by byla jako Warren. Ne aby vypadala jako muž, to nikdy. Ale Warren mě zná, překvapivě o dost lépe, než jsem si myslel. Ví, jak se mnou jednat. A miluje mě. Mít tak někoho jako on, život by byl snazší.

Není to vůči němu fér. Za pár dní ztratí i tu poslední naději, že bych někdy mohl jeho city opětovat. A já přitom věřím, že bych mohl. Už teď mi nedá spát. Ale za pár dní…

Ne není to jenom nefér…je to přímo kruté.

„Proto jsem nepřišel. Chci ti pomoct.“

„Ale já už mám sbaleno.“

„Tak jsem to nemyslel. Chci ti pomoct s hledáním tvé ženy.“

„Proč?“

„Proč? Já nelhal, když jsem říkal, že tě miluju. A chci ti pomoct se vším, s čím budu moci.“

„Jsi si jistý?“

„To si piš.“

„Ale proč? Já ti nemůžu city opětovat. Ani to, že mi pomůžeš, na tom nic nezmění,“ považoval jsem za nutné ho upozornit. Nechtěl jsem mu zbytečně dávat naději. On se lehce usmál, protože mu bylo jasné, proč mu tahle tvrdá slova říkám.

„O tom ale láska není, ne? Myslím, že bych nemohl mluvit o lásce, kdybych stál při tobě jenom v případě, že bys moje city opětoval.“

Mluvil tiše, ale jeho slova měla o to větší váhu. V té chvíli jsem litoval, že věci jsou, tak jak jsou, protože jsem ho toužil obejmout. Tak moc mě zraňoval ten smutek v jeho hlase. Nechtěl jsem ho takhle vidět. Nechtěl jsem mu tohle dělat.

„Když je to tak…pokud si jsi jistý…budu rád, když mi pomůžeš.“

„Jsem si jistý. Ještě než půjdu, můžu mít jeden dotaz?“

„Sem s ním.“

„Vím, že šanci už mít nebudu, ne když se zruší kletba, ale měl jsem ji někdy? Protože alespoň včera v té kuchyňce jsem měl pocit, že možná ano…“

Těžká odpověď na takovou otázku. Jestli měl šanci? Měl a stále má…a právě proto by to neměl vědět. Vím, že bych ho neodmítl, kdyby mě teď políbil. A kdyby to věděl…byl bych ztracený.

„Na tohle se neptej. Mohl bys dostat odpověď, která by se ti nemusela líbit.“

Warren na tohle neměl odpověď a tak v klidu opustil můj pokoj. Když jsem sledoval, jak se zavírají dveře, toužil jsem ho zavolat zpět.

 

Proto, když se dveře znovu otevřely, srdce mi v hrudi poskočilo. Jenže to nebyl Warren, ale jen nějaký sluha. Vypadal udýchaně, jako by běžel.

„Neumíte klepat?“ zpražil jsem ho. On se zatvářil provinile.

„Omlouvám se pane.“

„Hm. A co tady vůbec chcete?“

„Pan Quinn vás žádá o soukromou rozmluvu. Pokud byste byl tak laskav a následoval mě…“

„To jako hned?“

„Ano, pane.“

„Dobře tedy. Veďte mě.“

 

A tak jsem se nechal vést sídlem, které jsem důvěrně znal až k východnímu křídlu, které se příliš nevyužívalo. Nakonec jsem skončil u dveří, které vedly do takového malého podkroví. Co jsem si tak o té místnosti pamatoval, bylo, že je tam málo místa a spoustu prachu. Přesto jsem se vydal nahoru, teď už bez sluhy, který příhodně zmizel.

Quinn byl uvnitř, seděl nad truhlou a probíral se nějakými listinami.

„O co jde?“ zeptal jsem se bez obalu, čímž jsem přerušil jeho přehrabování.

„Jsi tu brzo…nestihl jsem si pořádně rozmyslet, na co se vlastně zeptám.“

Odpovědí mu bylo jenom moje nakrčení obočí.

„Chci ti trochu promluvit do duše.“

„Já si nemyslím, že…“

„Ale já ano. Prostě si poslechni, co ti chci říct.“

„Jak si přeješ.“

„Původně jsem se ve tvém vztahu s Warrenem vrtat nechtěl, ale…“

„Co tě přimělo změnit názor?“

„Ty.“

„Já?“

„Ano, ty. Ten pohled, který jsi mu tam v jídelně věnoval. Pro tebe už je pozdě na záchranu.“

„Cože?!“

„Už se ti dostal do hlavy, že?“

„I kdyby…“

„Odložme na chvíli tvůj argument, že jsi ženatý. Tvoje žena utekla, takže jí nedlužíš věrnost. Chceš mi říct, že si ho necháš proklouznout mezi prsty? I když moc dobře víš, že možná, za pár dní, už se ti při pohledu na něj nerozbuší srdce?“

„Jak můžeš vědět…“

„Nejsi jediný, kdo si tímhle prošel. Když jsem se zamiloval já, vypadalo to, že jsem si už nemohl vybrat hůř. Byl jsem pevně rozhodnutý, že to nějak překonám, a kdyby André neudělal první krok, možná bych svému předsevzetí i dostál. A nebyl bych nikdy tak šťastný, jako jsem teď.“

„Co tím vlastně sleduješ?“

„Nic konkrétního. Pokládal jsem za nutné ujistit se, že víš, co vlastně zahazuješ.“

„Ale já mu nechci ublížit.“

„Myslím, že už jsi mu ublížil až dost. Těžko to zhoršíš.“

„Myslíš?“

„Vím. Ale ty asi taky, ne? Mluvil s tebou přece před chvílí…“

„Jak to víš?“

„Stačilo vidět jeho výraz, když vycházel z jídelny.“

„Jaký výraz?“

„Těžko se to popisuje. Ale ty už tu dávno nemáš být. Běž,“ řekl najednou a téměř mě vystrčil ze dveří, ještě zmatenějšího než předtím.

 

Pomalu, trochu jako ve snu, jsem sešel až na nádvoří, kde se mi naskytl pohled na Warrena, který se chystal vyjet si s jedním z Andrého vraníků na chvíli někam ven. A v tu chvíli už jsem věděl, co musím udělat.

„Warrene!“ zastavil jsem ho a pak jsem prakticky vnutil k němu na projížďku s tím, že se tu jinak ztratí a nikdo už ho v lesích Nodir Tosh nikdy nenajde.

Tak jsme mlčky stoupali do jednoho strmého kopce. Kousek za ním ležel cíl mé cesty.

„Opravdu se bojíš, že se ztratím nebo jde o něco jiného?“ zeptal se náhle Warren.

„Prosím?“

„Proč jedeš se mnou?“ formuloval svou otázkou Warren.

„Já, chci se na něco zeptat.“

Warren přikývl na znamení toho, že poslouchá.

„Proč já? Co na mě vidíš?“

„Spoustu věcí, které ty nevidíš. Zamiloval jsem se do tvého lehkého úsměvu, který máš, když mluvíš s někým, na kom ti záleží. A nemůžu spustit pohled z tvých očí. I když příliš nemluvíš, když je kolem tebe hodně lidí, tvoje oči říkají všechno, co si myslíš. Fascinují mě,“ přiznal se Warren.

To už jsme se ale vyšplhali na kopec a odkryl se nám výhled na průzračně modré jezírko, napájené vodou, která v kaskádách prýštila z černé skály.

 

„Nevím, jak ty, ale já si jdu zaplavat,“ řekl jsem, načež jsem seskočil z koně, shodil na břehu oblečení a vlezl do chladivé vody. Byla zrovna druhá polovina července a studená voda v jezeře byla příjemným ochlazením.

Pomalými tempy jsem se přemisťoval k vodopádu. Neohlížel jsem se, ale neměl jsem obavy, že by neplaval za mnou. Zaslechl jsem šplouchnutí vody a zalapání po dechu. Pravděpodobně nečekal, že voda bude tak studená.

Uprostřed jezera mě dohnal. Zastavil jsem se proto a otočil jsem se k němu. V tomhle místě jsem se mohl postavit na nohy a voda mi sahala sotva do pasu. I Warren se zastavil a chvíli na mě jenom překvapeně zíral.

„Nezeptáš se, co tím sleduju?“

„Nevím. Ve snu přece věci nemají žádnou logiku.“

„Tohle není sen.“

„Ale vypadá tak.“

Tohle jeho prohlášení mi vykouzlilo úsměv na tváři a uvolnilo napětí, které jsem cítil.

„Ale ty mi to očividně chceš říct, takže jen do toho.“

Místo odpovědi jsem mu chrstl do obličeje ledovou vodu.

„Jenom, když mě chytíš!“ zavolal jsem na něj a rychlými tempy jsem se mu vzdaloval. Za chvíli už jsem ho ale měl v patách. Zamířil jsem k vodopádu. Měl jsem ten proud vody už na dosah, když jsem byl dopaden.

Ocitl jsem se v zajetí Warrenových paží. On se mi díval do očí a já věděl, že chce tu odpověď. Zároveň jsem viděl, že neví, jestli má věřit, že se tohle skutečně děje.

Ale já nechtěl nic vysvětlovat, ani na nic myslet. Chtěl jsem jenom cítit. Tak jsem se divoce vrhl na jeho ústa, abych znovu ochutnal zakázané ovoce. Tentokrát ale Warren nebyl překvapený jako tam v kuchyni. Jeho horký jazyk dychtivě plenil má ústa.

Nikdy jsem se necítil tak, jako teď. To mi jen potvrdilo, že jsem nezvolil špatně.

Zcela zabráni do polibku jsme si nějak neuvědomili, že couváme, až jsme se ocitli přímo pod prudkým proudem vody. Tam jsme ale nezůstali dlouho. Pomalu jsme v objetí vycouvali až na travnatý břeh, který se kousek za vodopádem skrýval.

První doteky byly spíše nesmělé, ale čím více jsem objevoval jeho tělo, tím odvážnější jsem byl. Fascinovaly mě jeho pevně břišní svaly. Nečekal jsem, že bude až tak vypracovaný.

On konečky prstů obkresloval každou jednotlivou linii mého těla a já měl pocit, že každý kousek kůže, kterého se dotkl, přímo žhne.

Když se naše ústa rozdělila, Warren jazykem sledoval cestu jednotlivých kapek vody na mém těle, od konce nahoru. Několikrát se jeho jazyk octl v těsné blízkosti mých bradavek a ty se kvůli tomu postavily do pozoru. Jenom čekaly na jeho dotek.

A Warren je nenechal čekat dlouho. Nejdřív se jich dotýkal jen zlehka, jako by se bál, že mě vyděsí. Já cítil zvláštní směsici pocitů, ale strach mezi nimi nebyl. Věřil jsem mu.

Tělem mi pulzovalo horko a krev se mi všechna nahrnula do jedné části, která se pevně vypínala vstříc Warrenovi.

V té chvíli už pokrýval polibky moje hrdlo a postupně se vracel zpátky až k mým rtům. Když mě líbal, přitiskl se ke mně ještě blíž a jeho naběhlý penis se otřel můj a mnou projel blesk. Warren je oba uchopil a začal se pomalu pohybovat, čímž třel naše údy o sebe.

Zavzdychal jsem mu do úst a tím jsem ho přiměl trochu zvýšit tempo.

Cítil jsem, že se blíží vrchol. Zaťal jsem nehty do Warrenova ramene, ale on to pravděpodobně vůbec nevnímal. O chvíli později jsme oba vyvrcholili a zkropili semenem moje břicho.

Ani jsem se nemusel Warrena zeptat, proč si nevzal všechno, když jsem mu to nabízel.

„Máme ještě čas,“ řekl mi tiše.

Beze slova jsme se umyli a zamířili zpět k zámku. Nechtělo se nám přerušit to ticho, které nás zvláštním způsobem sbližovalo. Sdíleli jsme spolu tu chvíli a nepotřebovali jsme k tomu slova.

 

Hned po příjezdu, přestože bylo teprve něco málo po poledni, jsme se zavřeli do mého pokoje a po zbytek dne jsme ho neopustili.

Večer jsem, vyčerpaný jako nikdy předtím, spokojeně usnul v jeho náručí a doufal jsem, že se Beltarzio zdrží. Přál jsem mu bezvětří, nebo řádnou bouři, která by jeho loď zanesla někam jinam. Právě teď jsem ho tu nechtěl.

Spal bych asi mnohem déle, kdyby se k ránu před mým pokojem nestrhla nějaká diskuze. Nedokázal jsem z té změti hlasů rozpoznat, kdo se tam s kým hádá. Zůstal jsem v blažené nevědomosti, dokud mě až příliš dobře známý hlas nepronesl:

„Přestaňte blekotat nesmysly. Tohle je pokoj mého muže a já, jako jeho žena, mám právo vstoupit. Nedoporučuji vám, bránit mi v tom.“

Byla to Marina, to jsem poznal, ale už bylo pozdě cokoli udělat. Dveře se rozletěly a ona vstoupila dovnitř.

Proč já si vůbec dělám starosti s Beltarziem? Stejně se jeho příjezdu nedožiju.