Když Etien vylezl z té chýše, André ho zahrnul otázkami ohledně mého stavu. Dozvěděl jsem se, že jsem byl dva dny mimo. Když přišlo na to, že jsem před chvíli omdlel, André mě nekompromisně odtáhl na loď a nacpal do kajuty, kde jsem si měl odpočinout.

Už tu sedím skoro hodinu a nespím. Jak bych taky mohl? Jediné, co moji bratři udělali bylo, že mě zachránili před dobrým sexem.

To mě tady fakt nechají unudit se k smrti? Tak to teda ne. Já tu nebudu sedět a odpočívat. Hodlám jít ven z tohohle pokoje a...

A co? Co budu dělat? Možná bylo dobře, že v té chvíli přišli. Co když to jednou zkusím a už pak nikdy nebudu mít dost? Už teď je těžké přestat na něj myslet. Co potom?

Přesto jsem nakonec sáhl na kliku, ale u toho jsem taky zůstal. Nevím, jak dlouho jsem tam stál a čekal na nějakou myšlenku, na nápad, jak dál.

 

Stál jsem tam jako trouba, takže se nikdo nemůže divit, že někdo prudce otevřel a pořádně mě bacil. Docela to bolelo, ale úplně jsem na to zapomněl, když se dovnitř vecpal Quinn a tvářil se nanejvýš rozrušeně.

„Stalo se něco?“

„Nic. Můžu se tady schovat?“

To mě překvapilo. Zůstal jsem na něj zírat jako tupec. Quinn si odkašlal, protože chtěl znát mou odpověď.

„Jasně. Ale proč se potřebuješ schovat?“

„Prostě chci dát Andrému čas vychladnout.“

„André zuří? Stalo se snad něco? Quinne, tak už mi něco řekni.“

„Hlavně klid. S tebou to nemá nic společného. Jde o jednoho člena posádky. Vyznal se mi a pokusil se mě políbit. Já ho zadržel, ale André to viděl a chtěl ho hodit přes palubu. Já mu v tom zabránil. Jenže on se rozzuřil a trval na svém. Trochu jsme se chytli a já strategicky opustil palubu lodi. Až budeme oba v klidu, nějak to vyřešíme, teď bychom na sebe jen ječeli jako smyslů zbavení. To by nikomu nepomohlo.“

„Dobře, klidně se tu schovej. Stejně jsem měl v plánu odejít.“

„Kam bys chodil? Neměls náhodou odpočívat?“

„Zkusil jsem to, ale mám pocit, že tudy cesta nevede.“

Jenže mi nebylo dopřáno opustit tuhle místnost v klidu, protože rozraženými dveřmi se mi už dovnitř vecpal André a za ním postával pobavený Etien.

„Co sem sakra všichni lezete?“ utrhl jsem se na ně. Dělají z mé vážné životní situace frašku.

„Jen potřebuju mluvit s Quinnem,“ oznámil André a v jeho hlase jsem neslyšel ani stopu vzteku. I Quinna to překvapilo.

„A ty?“ zeptal jsem se směrem k Etienovi.

„Chodím všude s tvým starším bratrem. Rozhodl se, že na mě bude dohlížet, abych kvůli svému sobeckému potěšení neohrožoval tvé chatrné zdraví.“

„Já už toho mám právě tak dost. Teď hodlám odsud vypadnout a Etien jde se mnou. A i kdybych se rozhodl hned za rohem na něj skočit, vám dvěma do toho nic není. Radši si to vyřešte mezi sebou a mě nechte dýchat. Koneckonců já jsem tady pořád ještě král,“ namíchl jsem se a odtáhl jsem Etiena ven z místnosti, kterou jsem rázně zabouchl.

„Tos myslel vážně?“ zeptal se Etien a ve tváři se mu mihl mlsný výraz.

„Jistě. Do mého života jim nic není.“

„Já myslel tu část, ve které na mě skočíš hned za rohem.“

„Když tak potom. Teď chci slyšet, co říkají,“ umlčel jsem ho a přitiskl ucho na dveře.

Etien se rozhodl to akceptovat, takže se jen opřel a zeď a pobaveně mě sledoval. Já zatím našel správnou polohu, abych slyšel každé slovo.

 

„Ty se nezlobíš?“

„Ne.“

„Chceš říct, žes hodil Joeho přes palubu?“

„Ne.“

„Tak jsi mu udělal něco jiného?“

„Ne.“

„Na to, že se mnou chceš mluvit, jsi toho zatím moc neřekl.“

„Bojíš se mě, Quinne?“

„Cože?! Jak jsi na tohle přišel?“

„Možná se chovám příliš hrubě. Dokonce se přede mnou i schováváš. Já nechci, aby ses mě bál. Změním se, když mi dáš šanci.“

„Kdo ti co namluvil?“

„Joe něco naznačil.“

„Fajn. Jdeme ho hodit přes palubu.“

„Cože?“

„Je to lhář. Myslíš, že bych si dovolil na tebe ječet přede všemi, kdybych se tě bál? Jenom jsem chtěl dát mě i tobě čas na to, se uklidnit. Nechci, aby ses změnil. Já tě miluju takového, jaký jsi. Chápeš to, ty hlavo skopová?“

„Dokonale.“

 

Pak už jsem neslyšel nic jiného než šustění látky a po chvíli tlumené vzdechy. Samozřejmě jsem odtrhl ucho od dveří a ignoroval Etienův pobavený výraz.

„Tak co, mají to tvůj bratr a jeho milenec už vyřešené?“

Když se takhle zeptal, teprve mi došlo, že nemá ani páru o tom, že Quinn je taky můj bratr.

„Mí bratři to už vyřešené mají.“

Slovo bratři jsem zdůraznil tak, aby ho Etien za žádnou cenu nemohl nezaregistrovat.

„Tví bratři? Teď vtipkuješ, ne?“

„Ne. Quinn je můj nejmladší bratr. Já, netušil jsem, že to nevíš.“

„Ach, tak takhle to je.“

„Nemáš s tím problém, že ne? Nerad bych, abys jim znepříjemňoval život.“

„Je to jejich věc. Já jsem ten poslední, který by se jim do toho motal.“

„To jsem rád.“

„Víš, že bys měl teď splnit to, cos řekl?“

„Co jsem řekl?“

„Že se na mě později vrhneš,“ připomněl mi a zářivě se zazubil.

To jsem vážně řekl? Jo, už si vzpomínám.

„Myslím, že by sis měl dávat pozor na to, co si přeješ.“

„Proč?“

„Mohlo by se ti to splnit,“ řekl jsem mu a aniž bych nad tím, co dělám, nějak víc přemýšlel, jsem se k němu přitiskl a políbil ho. A bylo mi fuk, co to pro mě bude mít za následky. Teď a tady byl jenom můj. Možná už nikdy nebudu mít takovou příležitost.

Jeho jazyk vklouzl do mých úst a mě se podlamovala kolena. Ani nevím, jak se dostal pod mé oblečení a horkými dlaněmi vyhledal má citlivá místa. Já nebyl schopen, ani ochoten, nějak mu odporovat. Jenže pak mi došlo, že pořád stojíme před mým pokojem, v chodbě, kam může kdokoliv přijít a vidět nás. Proto jsem ho taky jemně odstrčil.

Odpovědí na mé jednání byl jeho tázavý výraz.

„Ne tady, ne na chodbě.“

 

Jenom přikývl a odtáhl mě do první místnosti poblíž. S mojí smůlou to ale nebyla něčí prázdná ložnice, ale jenom pracovna. Vybavená byla všeho všudy jenom velkým stolem se spoustou papírů. Etien zasténal a chtěl mě táhnout jinam, ale mě se nechtělo čekat. Tahle místnost se mi zdála v pohodě.

Navíc jsem nechtěl riskovat, že ho při hledání toho správného místa přejde nálada..

„Můžeme zůstat tady.“

„Není tu místo.“

Přešel jsem ke stolu a jedním rychlým pohybem jsem všechny papíry shodil na zem. Sice to ode mě nebylo zrovna dvakrát slušné, ale byla snad moje vina, že mi André s Quinnem zabrali pokoj?

„Určitě to chceš tady? Na stole v pracovně?“

„Nezatěžuj se maličkostmi. Nebo si to snad chceš rozmyslet?“ zeptal jsem se a odhodil jsem tuniku, kterou mi na lodi vnutili.

Etien na mě fascinovaně hleděl. Svlékl jsem se a přistoupil jsem k němu. Nechal mě zbavit ho oblečení, zatímco mě propaloval toužebným pohledem.

Při jeho svlékaní jsem měl příležitost detailně si prohlédnout každou část jeho vypracovaného těla. Bože, je vážně možné, že je až tak moc perfektní?

Na takové hloupé úvahy mi ale moc prostoru nezůstalo, když mě divoce líbal a couval se mnou k tomu stolu. On mě na něj posadil, aniž by přestal v okupaci mých úst. Byla výhoda, že byl o něco vyšší než já, takhle byly naše rty v dokonalé výšce k polibkům, takže se nemusel hrbit.

Ale má ústa nebyla jediné místo, které bylo vystaveno něžnému útoku jeho sametových rtů. Můj krk a snad každý jednotlivý centimetr mého hrudníku, všechno to zulíbal. Měl jsem pocit, že brzo vzplanu.

Pak mě začal tlačit dolů.

„Jen se polož a věř mi,“ chtěl po mě a já mu vyhověl.

Jemně mi roztáhl nohy a uchopil mě do ruky. Cítil jsem jeho jazyk, jak přejíždí po mém citlivém penisu. Nehty jsem zaťal do dřeva a kousl jsem se do jazyka, abych tady nevzdychal jako šílený. Etien mě dráždil tak dlouho, že jsem se už málem udělal. Pak toho ale nechal a se svým šikovným jazykem se vydal zkoumat jiné místo, jen o malý kousek níž.

K jeho vlhkému jazyku se posléze přidaly i prsty a já tentokrát nedokázal udržet své vzdechy. Už jen mít v sobě jeho prsty bylo úžasné, ale já si žádal víc. Potřeboval jsem víc, dřív než se udělám. Chtěl jsem být úplně jeho. Jenom tohle mi nestačilo.

Ani jsem to nemusel říkat, Etien rozuměl řeči mého těla.

„Pokusím se být co nejjemnější. Hlavně se uvolni,“ řekl mi, když se špičkou svého penisu otíral a můj zadek. Pomalu ho do mě zasouval a pečlivě kontroloval můj obličej.

„Kdyby se ti to nelíbilo, řekni mi a já přestanu,“ dodal ještě, ale já neměl potřebu něco takového říkat. Byl to zvláštní pocit mít ho v sobě. Žádná bolest nepřišla. Jen se dostavil pocit plnosti. Zajímalo mě jako to bude dál. Chtěl jsem, aby se ve mně pohnul.

„Jsem v pořádku. Prosím, pokračuj,“ ujistil jsem ho, aby pokračoval.

A on to udělal. Zasunul ho hlouběji a pak ven a znovu dovnitř. Ach! Kam se hrabou prsty. Nikdy bych si nemyslel, že je to takové. Ze začátky Etienovy pohyby nebyly moc prudké, ale já jsem křičel, že chci víc a on se přestal tolik ovládat. Chytil mě pod koleny a přitáhl si mě trochu blíž, aby měl lepší přístup. Prudké nárazy se střídaly a dovedly mě až k vrcholu.

Ještě dva či tři přírazy a Etien mě naplnil. Dokonale vyčerpaný jsem tam ležel, rozvalený na stole a vydýchával jsem celý tenhle zážitek. Můj první sex. Skvělý první sex.

Etien ze mě vystoupil a starostlivě si mě prohlížel. Posadil jsem se a zkoumavý pohled mu oplatil.

„Schovej si přihlouplé otázky ohledně mého stavu na jindy. Je mi skvěle. Ale teď by bylo nejlepší vypadnout, než se vrátí někdo, kdo tady bude chtít pracovat a najde nás tady.“

V tichosti jsme se oblékli a chystali se opustit tenhle pokoj. Etien se na mě ale podíval s takovým zvláštním smutkem v očích.

„Já ti musím něco říct,“ začal, ale já ho nenechal domluvit. Nechtěl jsem to slyšet teď, protože už z jeho výrazu jsem poznal, že se mi to nebude líbit.

„Já to teď nechci slyšet. Promiň,“ řekl jsem mu a než mě stihl zadržet, já už pelášil pryč.

 

V jednom z prázdných pokojů jsem se opřelo stěnu a svezl se na zem. Nebylo ode mě statečné mu utéct, ale v tu chvíli jsem nechtěl vědět, co se stalo.

Zhluboka jsem dýchal a v hlavě se mi rodily bláznivé teorie o tom, co chtěl říct a proč se u toho tvářil tak smutně. Nemusel jsem čekat dlouho, abych se to dozvěděl. Etien za mnou šel.

„Zítra odjíždím.“

Bylo to jako by mi dal facku.

„Cože? Proč?“

„Příkaz krále.“

„Proč by něco takového chtěl? Sám tě přece za mnou poslal.“

„Zjišťoval si o tobě informace. Přišel na to, proč tě vyhodili. Poslal mi dopis, ve kterém mě žádá, abych neprodleně odjel do jedné z kolonií, jako nový správce. Technicky vzato mě vyhostil z Gemy na dobu neurčitou.“

„Ale jak? Nemůže přece vědět, že jsi přečkal tu bouři.“

„Poslali ho po mé vlastní lodi. Král ještě ani o žádné bouři neví. Má posádka mě měla najít a taky to udělala. Připojili se k lodi tvých bratrů, když zjistili, že mají stejný cíl.“

„Aha. Díky za informaci. Užij si plavbu,“ řekl jsme a chystal jsem se odejít. Bolelo mě to až podezřele moc, na to že jsem ho léta neviděl. Už ho vlastně neznám. Neměl bych být tak zklamaný. Ale srdci neporučíš, přestože máš v rukávu horu racionálních argumentů.

„Tahle to chceš skončit?“

„Měl bych to snad udělat jinak? Už se neznáme. Jediné, co nás na chvíli spojilo, byl sex.“

A nechal jsem ho tam. Vím, že jsem ho ranil, ale mě není o moc líp. On se otřepe a půjde dál. Já nezapomenu.

 

Bez nálady jsem se rýpal v jídle a André s Quinnem se radši neptali, co mi je. Věděli moc dobře, že Etien odjíždí. Já sám jsem nechápal, co se děje. Vždyť jsem s ním strávil málo času a většinu jsme se akorát dohadovali. Nemám důvod být smutný.

Otravovalo mě, že jsme ještě pořád nevypluli. Chtěl jsem už být pryč, daleko od Etiena.

K večeru jsem se procházel po palubě lodi a ošklivě jsem se mračil. Nikdo se neodvážil mi něco říct. Vypadalo to na klidný večer, ale opak byl pravdou.

První podezřelou věcí bylo, když sebou jeden ze členů posádku z ničeho nic švihl o zem. Všichni, kteří se zrovna nacházeli na palubě se kolem něj shromáždili a snažili se ho probrat, ale nefungovalo to.

Chvíli poté se začali všichni kolem hroutit. Nikdo se nehýbal. Co se to děje? Jediné možné řešení bylo, že je někdo otrávil. Ne, to ne. To není možné. Zoufale jsem se snažil je vzbudit, ale nikdo nereagoval.

Ale dýchali. Sice slabě, ale dýchali. To teď bylo důležité. Chtěl jsem najít Andrého a Quinna, když jsem si všiml mohutné postavy, která se ke mně přibližovala.

Nemohl jsem ho nepoznat. Etien je tady. Díky bohu.

„Něco se stalo. Oni se nehýbou,“ začal jsem mu vysvětlovat, ale Etien nevypadal překvapeně.

„Já vím. Buď v klidu, zítra se probudí.“

„To ty?“

„Ano.“

„Ale proč?“

„Nechci se od tebe odloučit.“

„A jak si to jako představuješ?“

„Pojeď se mnou. Nikdo se nedozví, kde jsi. Prosím, Dougi.“

Byl jsem ve velkém pokušení prostě podlehnout a opravdu s ním odjet, ale v hlavě mi blikalo varovné světlo. Mám zemi a určité povinnosti. Kdybych odjel, všechno by zůstalo na Loganovi. To mu nemůžu udělat.

„Já nemůžu. Snaž se to prosím pochopit.“

Etien přikývl.

„Dobře. Aspoň mě naposledy obejmi,“ přál si tiše a já jeho přání splnil.

Pevně jsem ho objal a snažil jsem se uklidnit své bušící srdce. „Právě se vzdáváš svého štěstí,“ ječelo na mě, ale co jsem mohl dělat?

Etien mě ale překvapil, přehodil si mě přes rameno a i přes moje značné protesty mě odnášel pryč.

„Dej mě dolů. Ty idiote, koukej mě vrátit. Notak, Etiene!“

„Nemůžu, Dougi. Tohle se snaž pochopit zase ty,“ odpověděl mi a pak už mě jen mlčky nesl až na svou loď. 

 

Po cestě jsem to vzdal, protože mě zmátlo, že nevím, jestli být naštvaný nebo být rád, že mě unesl. Přesto, když mě položil v jeho pokoji, dost hlasitě jsem protestoval, že chci zpět.

„Etiene, buď přece rozumný.“

„Jak bych mohl? Nemůžu na tebe přestat myslet. Jsem tebou posedlý.“

Taky ho mám plnou hlavu, ale nesnažím se ho kvůli tomu unést.

„Myslím, že já jsem na tom líp? Ale já nedělám kraviny, jen protože kvůli tobě nemůžu normálně fungovat. Pochop mě, já se musí vrátit. Kdybych si mohl vybrat sám za sebe, odjel bych s tebou. Ale takový luxus si nemůžu dovolit,“ pokoušel jsem se ho přesvědčit.

Možná bych se i nechal přemluvit, kdyby to neznamenalo, že všechno hodím na Logana. Nesmím být tak sobecký.

„Tak nám dej jeden rok. Jeden rok a pak tě nechám jít.“

„Proč zrovna rok?“

Je to tak akorát dlouhá doba, kterou bude tvá snoubenka čekat. A taky doufám, že za rok budu vyléčený z té šílené touhy.“

Znělo to lákavě. A já stejně neměl jinou možnost. Etien by mě nenechal jen tak odejít. Navíc, já si hluboko uvnitř ani nepřál, aby to udělal.

„Souhlasím. Ale neopovažuj se do toho plést nějaké city.“

„Jak si přeješ.“