Přišel čas, kdy se vyprávěni příběhu ujímám já, nejmladší syn prince Logana z rodu Velsignetů. Rodiče mě pojmenovali Cayden, což je tradiční jméno v severní oblasti Malbenity, odkud pochází Campbellovi, rodina mé matky.

Nerad opakuji, co už dávno vyprávěli mí bratři, ale myslím, že stojí za to nevynechat malý úvod do příběhu. Nacházíme se totiž v poměrně ošemetné situaci. Naše armáda totiž právě teď obléhá sídlo vévody z Farlane, který drží v zajetí mou sestřenici Elenu. To jsme si tedy alespoň donedávna mysleli. Jenže nyní se ukázalo, že Elena u vévody pobývá dobrovolně a v současnosti odmítá odejít. Vévodův mladší bratr je jí dokonale okouzlen a vytrvale posílá do tábora žádosti o její ruku. Což o to, my bychom mu její ruku klidně dali, poněvadž její původní snoubenec je již ženat, ale vévoda z Farlane odmítá svatbu, dokud nebude mít v rukou smaragdy z malbenitských korunovačních klenotů.

My ovšem nemůže jen tak rozebrat naše korunovační klenoty, protože jsou důležitým symbolem malbenitské královské moci a naše hrdost nám nedovolí je vydat. Samozřejmě vévoda z Farlane na mě má jistý nárok, jelikož původně ten obří šutr patřil jeho rodině, ale to už je skutečně hodně dávno. Taky si mohl vzpomenout dřív.

Každopádně se teď nacházíme v patové situaci, protože pokud zaútočíme, ohrozíme tím Elenin život. Přestože Elena odmítá spolupracovat a v dopisech, které posílá, si vymiňuje, že se nikdy nevdá, čímž celou situaci značně komplikuje, záleží nám na ní. Stáhnout se taky nepřipadá v úvahu, protože nikdo z nás netuší, co vévoda z Farlane Eleně udělá, pokud ho nebudeme držet v šachu. Zatím je Elena jeho jedinou zárukou bezpečí.

A jelikož s celou touhle zapeklitou situací sami nic nezmůžeme, čekáme na příjezd feysterského krále. Ten by z moci panovníka mohl snad mít na vévody nějaký vliv. Ale Bůh ví, zda tento vliv využije v náš prospěch. Po tom fiasku s plánovaným sňatkem ho k nám nevážou žádná spojenectví. No, považte, oba jeho synové i Elena se svatbě zuby nehty brání. Jak jsem již zmínil, princ Romain se oženil, a dokonce už stihl i zplodit potomka a princ Julien je na útěku s mým bratrem Wolfem. O Eleně raději ani nemluvím. Už je nám dobře známo, že má milostný vztah s Richardem z Farlane, mladším bratrem současného vévody, ale o svatbě nechce ani slyšet. Nikdo z nás netuší, co má vlastně v plánu. Strýček André, Quinn i Douglass opakovaně žádali vévodu o možnost promluvit si s ní, ale vévoda ani jednou nesvolil. Dovolil jí pouze napsat nám pár dopisů a každý den ji podle domluvy vodí na hradby, abychom si ověřili, že je v pořádku. Pokud by tak neučinil, spustili by s úderem poledne naše katapulty.

Den za dnem ubíhal a abychom se nezbláznili, podnikali jsme průzkumné výpravy do okolí, pořádali souboje se zbraněmi i beze zbraní a den, co den jsme se radili, co dál. André tvrdil, že nejlepší bude Elenu provdat s královským požehnáním za Richarda, ať se jí to líbí nebo ne a dát jí k věnu navíc ještě plnou truhlu smaragdů místo těch korunovačních. Sám se dokonce nabídl, že ony smaragdy uvolní z vlastního majetku.

Quinn a Etien na to namítali, že pokud se nám Elenu nepodaří přesvědčit, žádná svatba nebude, a i kdyby k ní z nějakého důvodu nakonec došlo, Elena se postará o to, aby měl její muž ze života peklo. To by jistě vzájemným vztahům neprospělo. Douglass zase navrhl, že bychom mohli pořídit nové korunovační klenoty a těch starých se zbavit i s těmi zatracenými smaragdy. Logan nesouhlasil a místo toho navrhoval zbavit se současného vévody z Farlane a dohodnout se s jeho mladším bratrem, který by vlivem Eleny mohl od celého nápadu upustit. Když jsem se zeptal, jakým způsobem by se chtěl vévody zbavit, řekl, že to není moje starost. André se na něj pouze zamračil a podotkl, že tohle řešení by mohlo poškodit naše vztahy s Feysterem.

„Já vím,“ povzdechl si Logan, „ale zkusit jsem to musel.“

Trvalo ještě další dva týdny, než dorazil feysterský král Petr se svou družinou, ke které se připojil i Lucien, který do té doby pobýval na královském dvoře. Král Petr se k něm obracel jako ke starému známému. Neodolal jsem a chvíli jsem krále Petr pozoroval. Byl to statný muž s opálenou pletí a zářivým úsměvem, jako by ho nastalá situace ani trochu netížila. Pohled na něj mě zvláštním způsobem uklidňoval, protože jsem z něj cítil vyrovnanost a odhodlání. Ten muž měl určitě nějaký plán. Teď zbývalo jen doufat, že ten plán bude přijatelný i pro nás.

„Fascinován naším okouzlujícím králem?“ ozval se za mnou drsný a hluboký hlas. Leknutím jsem sebou trhnul a prudce jsem se otočil, abych pohledem našel majitele toho hlasu. Překvapilo mě, že tak drsný hlas patřil k tak krásné tváři. Z oválného obličeje na mě hleděl pár temně modrých očí zpoza hustých černých řas. Vše v tom obličeji jako by někdo pečlivě vymodeloval s jemností a vkusem. Od úzké linky černého obočí přes rovný nos až po plná ústa s lišáckých úsměvem v koutku. Krátce střižené tmavé vlasy dokonale kontrastovaly s mléčně bílou pletí a já měl na chvíli pocit, že hledím do tváře pohádkovému princi.

„Tak to není. Jenom jsem ho nikdy předtím neviděl…nečekal jsem, že bude tak…“ zarazil jsem se a marně jsem hledal, jak bych ten pocit popsal.

„Majestátní? Působivý?“ nabídl mi a já přikývl.

„Většinu lidí strýček uchvátí. Ale tedy má značnou konkurenci. André Velsignet se nedá přehlédnout. Slyšel jsem o něm už hodně, ale nenapadlo mě, že bude na pohled vypadat tak nebezpečně. Mám z něj husí kůži,“ přiznal se mladík. Já se zatím marně snažil vzpomenout, zda jsem někdy slyšel o dalších členech feysterské královské rodiny a v duchu sem si nadával, že jsem při státovědě nedával větší pozor.

„On není tak strašný, jak vypadá. Ale když jde o rodinu, tak s ním nejsou žádné žerty,“ poznamenal jsem hrdě, což na jeho tváři vykouzlilo úsměv.

„To ho šlechtí. Troufám si říct, že se strýčkem si budou rozumět. Jen mě trochu překvapilo, že po jeho boku nevidím žádné mladší tváře. Kde jsou královská trojčata?“ vyzvídal a mě došlo, že tohle není jen přátelské povídání.

„Nejsou tu,“ zalhal jsem, „někdo přece musí spravovat zemi v králově nepřítomnosti, ne?“

„Ale jistě,“ potvrdil mi, ale jeho pohled už byl dávno jinde. Dostal od mě, co potřeboval, a v další vteřině už byl na cestě za svým strýcem. Měl jsem z toho špatný pocit, a tak jsem je do velitelského stanu nenásledoval, i když mě samozřejmě jednání nesmírně zajímalo. Co se dělo jsem se dozvěděl až večer od strýce Quinna.

„Král Petr je na naší straně, ale nechce si znepřátelit vazaly. Zdůrazňoval, že je důležité, aby se vše vyřešilo bez boje. Slíbil, že s vévodou promluví. Na krále by snad mohl dát víc než bratra,“ vysvětloval mi.

„A co bude s Elenou?“

„Té přivezl snoubence. Je to jeho synovec, lord Charles Grey, vévoda z Clarendonu. Pokud vím, je to syn královy mladší sestry a u dvora je velmi oblíbený. Zastává významné funkce v královské radě a je to i králův důvěrník. Někteří tvrdí, že jej král má raději než své dva syny, ale bůh ví, kolik je na tom pravdy.“

„Už jsem měl tu čest a nemám z něj dobrý pocit,“ řekl jsem a vypověděl jsme strýčkovi o našem dnešním setkání.

„Nenapadá mě jiné vysvětlení než obyčejná zvědavost. Je pravda, že o naší rodině se toho hodně povídá, ale málokdo z pevniny se skutečně dostane do Malbenity, aby si informace ověřil. Nevěřil bys, jaká snůška blábolů koluje mezi lidmi,“ povzdechl si Quinn.

Nepřítomně jsem přikývl. Quinnovo vysvětlení bylo logické, ale mě se to nezdálo. V pohledu toho mladíka byl zvláštní hlad, který mě znepokojoval.

„Mě se to nechce líbit. Nemůžeme mu přece Elenu jen tak dát, aniž bychom si ověřili, co je vlastně zač. To byl přece původní plán, než princ utekl.“

„Jenže to bylo ještě v době, kdy měla Elena na manželském trhu tu nejvyšší hodnotu jako ctnostná královská dcera. To už teď ale neplatí. Nakonec můžeme být rádi, že si ji nějaký šlechtic ještě vůbec chce vzít.“

„To ale není moc fér. Vsadím se, že jejímu budoucímu muži už prošla postelí pěkná řádka žen.“

„Ne, není to fér. Ale co můžeme dělat? K té svatbě musí dojít. Už teď se Eleně a princi Romainovi podařilo narušit křehké spojenectví mezi Malbenitou a Feysterem. Jejich zjevné pohrdání sňatkem by mohlo vyústit ve válku. Naše šlechta i feysterští páni začínají být neklidní. Obě strany chtějí smýt urážku v proudech krve, čemuž se my i král Petr snažíme zabránit,“ sdělil mi Quinn ustaraně. Já jsem dost dobře chápal, že situace je závažná, to ale neznamenalo, že jsem od svého plánu prověřit si mladého vévodu upustil.

V noci jsem ze dna se své cestovní truhly vytáhl neviditelný plášť. Byl to dar od matky k mým dvacátým narozeninám. Zatím jsem ho moc nepoužíval, částečně proto, že mě děsilo matčino varování.

„Pokud o něj přijdeš, přivoláš tím smrt.“

Ale dnes v noci jsem se rozhodl, že přišel čas ten strach překonat. Zahalil jsem se do pláště, nasadil jsem si kapuci a neslyšně opustil svůj stan. Vydal jsem se skrz tábor až k feysterským stanům a v duchu jsem uvažoval, který by asi tak mohl být vévodův. Několikrát jsem stany obešel a musel jsem nahlédnout do pěkné řádky stanů, než jsem objevil vévodu.

Jeho sluha spal u vchodu, ale s tím jsem počítal, takže jsem na něj nešlápl. Tiše jako myška jsem přistoupil k vévodovi rozvaleném na provizorním lůžku z kožešin. Hodnou chvíli jsem strávil zíráním na jeho pěknou tvář, než jsem si uvědomil, že jsem přišel kvůli něčemu jinému.

Zběžně jsem prohlížel jeho věci, když jsem objevil něco skutečně zvláštního. U jedné z podpěr stanu byl připevněný velký kovový řetěz i s obojkem. Obojek mi přišel až příliš velký na obyčejného psa, velikostně si to zvíře nezadalo s medvědem. Ať už vévoda choval cokoliv, bylo to pořádně velké a volně se to pohybovalo venku. Naprázdno jsem polknul a v duchu jsem se už viděl rozsápaný na kousky.

Dokončil jsem prohlídku pokoje, ale nic podezřelého jsem už nenašel. Ve stanu měl vévoda nějaké šatstvo, vyzbroj, zbraně, kalamář, pergamen a své pečetě a tak dále, nic, co bych neočekával. Než jsem opustil stan, zaběhl můj pohled ještě jednou k vévodově tváři a odtud k jeho odhalené hrudi. Je to fešák, to se musí nechat.

Tiše jsem se vplížil zpět do svého stanu a uschoval jsem plášť zpět na dno šatní skříně. Pokoušel jsem se usnout, ale srdce mi bušilo jako splašené a já nemohl dostat z hlavy vévodův obrázek. A pak jsem si vzpomněl na železný obojek a vyschlo mi v krku. Co mělo být v těch řetězech? A kde je to teď?

Další den jsem nebyl schopný se soustředit. Můj pohled neustále bloudil k nedalekému lesu a já přemýšlel, jestli je ta věc tam. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Každý hlasitější zvuk mě vyděsil a celý den jsem se pohyboval s jednou ruku na rukojeti svého meče. Naštěstí si mě nikdo moc nevšímal, protože dnes měl dorazit vévoda z Farlane. Po domluvě s králem Petrem, který mu zaručil bezpečnost, se uvolil navštívit naše ležení a přednést své požadavky. Všichni byli napjatí. Dlouhá nečinnost se nás podepisovala a teď tu byla naděje, že vše dospěje ke zdárnému konci.

Vévoda z Farlane dorazil přesně v poledne a okamžitě byl uveden do poradního stanu. Jednání se účastnilo velké množství lidí, včetně všech mých strýčků a samozřejmě i mě. Já jsem se krčil v pozadí za Andrém a Etienem. Vévoda z Farlane mě ihned zaujal. Byl tak podobný mému otci a strýci Dougimu až mě to děsilo. Když do stanu vešel král Petr, vévoda pouze lehce neznačil úklonu. Jejich pohledy se na chvíli střetli a v očích vévody se mihla výčitka.

„Drahý vévodo, jsem rád, že jste přijal mé pozvání.“

„Nemám už mnoho jiných možností,“ odsekl vévoda a králi na rtech ztuhl úsměv.

„Takže jste ochotný se dohodnout?“

„To záleží na vás. Nejsem to já, kdo před vaším sídlem rozbil vojenský tábor.“

„Nemáme z toho o nic větší radost než vy. Vydejte nám Elenu a už se nikdy nemusíme vidět,“ namítl André.

„Nic bych si nepřál víc než vám ji vydat, to mi věřte. To stvoření mě zničí,“ povzdechl si vévoda a mě se zdálo, že v jeho hlase slyším zvláštní něhu.

„Tak to udělejte. Elena se provdá za lorda Greye a celá tahle záležitost se sňatkem snad již konečně dospěje ke zdárnému konci.“

„Tak lord Grey? Zdá se mi to nebo se princeznini snoubenci mění rychleji než aprílové počasí? Nechtěl jste ji ještě před týdnem provdat za mého bratra?“

„To ale není předmětem našeho jednání, vévodo. Nebo se pletu? Toužíte snad Elenu přivdat do své rodiny?“ zeptal se André. V jeho hlase zazněl žertovný podtón, který ale neodpovídal vážnosti v jeho očích. Pečlivě si vévodu změřil a pak se pro sebe usmál.

„Jistěže ne. Jak mě to mohlo jen napadnout? Vraťme se tedy ke smaragdům.“

„Jistě. O tom jsem chtěl mluvit,“ vysoukal ze sebe vévoda. Neznělo to zrovna přesvědčivě.

„Dobrá. Pokud upustíte od smaragdů z korunovačních klenotů, nabídneme vám výhodnou alternativu,“ začal André.

„Náhradou můžete obdržet celou truhlu smaragdů,“ navázal Douglass.

„A k ní několik smaragdových šperků z královské pokladnice. Všechny tyto šperky mají bohatou historii a jsou rodovým majetkem Velsignetů již celá staletí,“ zakončil můj otec.

„Snažíte se uplatit?“

„Pouze se snažíme nahradit vaši ztrátu.“

„Nic nemůže nahradit mé rodině způsobenou ztrátu. A já nespokojím s náhražkou.“

„Vy z toho svého dětinského požadavku neslevíte, že? Dobrá, máte to mít. Za sedm dní proběhne výměna. A chraň vás bůh, pokud někdy vstoupíte na malbenitskou půdu. To je naše podmínka. Přijímáte, pane vévodo?“ zeptal se André s krutým úsměvem. Většina přítomných, včetně mě nechápala ten obrat. Jenom trojice bratrů byla naprosto klidná. Ani nevím, jak dlouho trvalo, než se všichni přítomní oklepali z právě prožitého šoku. Jednání nějak dospělo ke konci a já to málem ani nepostřehl. Vévoda se odebral zpět na své sídlo a král Petr požádal Velsignety o soukromé jednání. Mě samozřejmě na mysli neměl.

Já jsem jako ve snách vrátil do svého stanu. V duchu jsem se snažil přijít na to, co má asi André v plánu. Nebylo mi ale dopřáno se nad celou věcí zamyslet. Ve chvíli, kdy jsem vkročil do stanu jsem byl stržen k zemi. Vzhlédl jsem k útočníkovi a naskytl se mi pohled na obrovskou tlamu plnou ostrých zubů. Nečekal jsem, že můj život skončí právě takhle.

Překvapivě mě ale to stvoření neroztrhalo na kousky. Váha těla, která mě držela při zemi se náhle uvolnila. To zvíře se zvedlo a tiše obešlo můj stan jako by snad něco hledalo. Já si to mezitím mohl pořádně prohlédnout. Měl jsem tu čest s obrovským černým psiskem.

Zatímco jsem přemýšlel, jestli bych byl schopný uběhnout alespoň dvacet metrů, než by mě to dostihlo, upřel na mě ten tvor své hluboké oči a já měl pocit jako by v nich byl ukrytý všechen smutek světa. Instinkt mi napovídal, že bych se měl otočit a utíkat, co mi jen nohy stačí, ale nohy mi zdřevěněly. To psisko, jako by četlo mé myšlenky, výhružně zavrčelo, aby mě od mých myšlenek odradilo. Zdvihl jsem ruce před sebe v obranném gestu.

„Hodný kluk. Nechceš mi ublížit, že ne?“ dotázal jsem se jako by mi snad mohl rozumět. Překvapivě ho ale můj hlas uklidnil. Pomalým krokem se vydal zpět ke mně. Na krok ode mě se zastavil a jeho pohled ulpěl na mých rukou. Natáhl jsem k němu ruku a v duchu jsem se modlil, abych si jeho pohled vyložil správně. S tou rukou jsem se přece jen ještě nechtěl rozloučit.

Pes se nejdřív trochu stáhl a pak moji ruku opatrně očichal. Když si ověřil, že mu nehrozí nebezpečí, strčil mi do ruky hlavou na znamení, že ho mám pohladit. Přesně to jsem taky udělal.

„Hodný kluk,“ opakoval jsem, zatímco ze mě opadával děs a s ním i ztuhlost. Strávil jsem drbáním toho stvoření hodnou chvíli, než se rozhodl, že už mě má dost. Pomalým krokem zvíře opustilo můj stan a já na chvíli zůstal v pokušení zalézt si na kavalec a zapomenout na celou tuhle návštěvu. Pak mě ale napadlo, že takové zvíře by v táboře mohlo způsobit zmatek a někdo by klidně mohl přijít k úhoně. Vydal jsem se tedy za ním.

Když jsem vylezl ze stanu, spatřil jsem, jak se zvíře proplétá mezi stany. Pustil jsem se tedy za ním. Nakonec jsem ho sledoval, jak mizí ve stanu svého pána. To mě mělo uklidnit, ale já se chtěl ujistit, že v tom stanu taky zůstane, a tak jsem vešel dovnitř. Ve stanu jsem ale místo zvířete našel pouze lorda Charlese. Ten byl zrovna ponořen do psaní, ale jakmile jsem vešel, vzhlédl ke mně.

„Přejete si?“

„Kde…kde je to zvíře?“ dostal jsem ze sebe po chvíli.

„Kdo ví…nikdy dlouho nevydrží na jednom místě. Co mu chcete?“

„Já jen…není zrovna bezpečné, aby se tu volně pohybovalo…měl byste zvážit…“ začal jsem, ale nějak jsem nebyl schopný tu větu dokončit. Ne při představě toho ubohého stvoření na řetězu.

„Co bych měl zvážit?“ odsekl mi lord Charles a já měl pocit, že jsem ho urazil.

„Zda by nebylo lepší nechat to zvíře jít,“ dokončil jsem své prohlášení a jeho výraz povolil.

„To jsem už zkoušel. Pokaždé se ale vrátí. Očividně o svobodu nestojí,“ povzdechl si hořce.

„Ach, tak. No, každopádně byste ho měl pořádně hlídat. Mohlo by se mu něco stát,“ řekl jsem a už jsem se chystal k odchodu.

„Počkejte, přece. Když už jste tu, možná byste mi mohl pomoct,“ zadržel mě.

„Ale jistě. S čím potřebujete pomoct?“

„Mám pár otázek, které mi nedají spát. Třeba proč jste mi o sobě lhal, princi Caydene? A co jste v noci hledal v mém pokoji? Ocenil bych vysvětlení,“ pronesl dokonale klidně, zatímco mě vylezly oči navrch hlavy.

„Netuším, o čem to mluvíte,“ vysoukal jsme ze sebe nakonec, ale už bylo moc pozdě. Moje tvář mě prozradila. Toužebně jsem zalétl pohledem k východu, ale to už před ním stál on. Můj mozek dokázal jen těžko pobrat, jak se tam tak rychle dostal.

„Takže?“

„Nemusím vám nic vysvětlovat,“ odsekl jsem statečněji, než jsem se ve skutečnosti cítil.

„To nemusíte, ale brzy z nás bude jedna rodina. Nebylo by vhodné vyjít mi vstříc?“ zeptal se, přičemž se ke mně přiblížil na vzdálenost sotva půl metru.

„Prostě se mi nelíbíte. Máte v pohledu něco znepokojivého, o tom zvířeti nemluvě. To přece není obyčejný pes, že ne?“

„Pokud to není obyčejný pes, co to tedy je?“ zeptal se a jeho tvář se ještě přiblížila.

„Nevím, co to je, ale…“

„Ale?“ zašeptal mi do ucha.

„Ale má lidské oči,“ řekl jsem a s potěšením jsem sledoval, jak se z jeho tváře vytratil úsměv a zůstala pouze hrůza. Ve vteřině se ode mě vzdálil a podezřívavě si mě změřil.

„To, co naznačujete není možné!“ odporoval mi vehementně, ale už bylo příliš pozdě.

„Je to člověk! Co jste mu provedl? Proč ho tu držíte?“ vypálil jsem na něj a on se začal smát. Nebyl to veselý smích, bylo v něco temného, co se s každou další vteřinou dralo na povrch.

„To, co mi tu naznačujete, je směšné. A nikdo vám to neuvěří.“

„V tom se mýlíte. I kdyby nikdo jiný, má rodina mi uvěří.“

Ve vteřině byl zpátky u mě a já pocítil na svém hrdle ostří dýky. Pohledem jsem sklouzl přes ostří ke zlatě zdobené rukojeti a odtud se můj pohled vrátil zpět k jeho tváři sevřené vztekem. Cítil jsem, jak mi dýka protrhla kůži a po krku mi stekl pramínek krve.

„Zabít vás by bylo tak snadné,“ zavrčel a já v jeho očích viděl strach a spolu s ním i smutek, který mi nebyl neznámý. Vždyť já už tyhle oči dnes jednou viděl. Náhle mi to vše došlo.

„Je mi to moc líto,“ zašeptal jsem a on upustil svou dýku na zem a zůstal na mě překvapeně zírat. Bez přemýšlení jsem ho objal. Netrvalo dlouho a napětí z jeho tělo se uvolnilo a je ruce se obtočily kolem mého těla.

„Já…nemůžu za to…mám to od narození. Je to kletba…strašná kletba,“ vyrážel ze sebe překotně a mě se sevřelo srdce lítostí. Ani nevím, jak dlouho jsme tam vlastně stáli, než se odtáhl.

„Teď se cítím trochu trapně. Promiňte mi mé chování. Nechal jsem se unést. Když vy jste první člověk, který o tom ví.“

„Vaše tajemství je u mě v bezpečí,“ slíbil jsem neuváženě při pohledu do těch hlubokých modrých očí, které se mém prohlášení rozzářily. Lord Charles už otvíral ústa, aby něco dodal, když se celé jeho náhle zkroutilo a začalo se proměňovat. Netrvalo ani minutu a už přede mnou místo lorda stál mohutný černý pes, který šťastně vrtěl ocasem a dorážel na mou ruku tak dlouho, dokud jsem ho nezačal drbat za ušima. Když mi pak nastavil krk, poklekl jsem k němu a začal jsem ho hladit na krku.

„Hodný kluk…“, začal jsem a až pak mi došlo, že vlastně mluvím s vévodou.

„Já…moc se omlouvám, lorde Charlesi,“ omluvil jsem se, což ale lorda Charlese očividně příliš nezajímalo. Uvažoval jsem, kolik v něm v téhle podobě zůstalo lidskosti, ale ptát se nemělo smysl. V té chvíli se jeho tělo opět zkroutilo a přede mnou byl už zase vévoda…až na to, že tentokrát na sobě neměl vůbec nic. Můj pohled zalétl k hromádce oblečení, která zůstala ležet na místě, kde se prvně proměnil a pak hned k mé ruce, která teď spočívala na jeho odhalené hrudi. Okamžitě jsem tu ruku stáhl a cítil jsem, jak rudnu. Pohled jsem sklopil k zemi a tiše jsem pronesl: „Omlouvám se.“

„To já se omlouvám. Bohužel se to nedá příliš ovládat. Je mi tak trapně…jenže když jsem v psí podobě, nejsem schopný se ovládat. A už je to hodně dlouho, co se mě někdo dotkl. Odpusťte,“ omlouval se, zatímco se oblékal.

„To je v pořádku, nezlobím se. Jen…je to celé tak zvláštní. Máte to jistě těžké, pokud se vám tohle stává často.“

„Překvapivě se mi to tak často nestává. Normálně jsem schopný vydržet v lidské podobě i celé týdny a většinou dokážu proměnu ovládat o něco lépe. Netuším, co se to se mnou děje,“ usmál se omluvně.

Zíral jsem na něj a cítil jsem podivnou touhu ho chránit. Bylo mi ho líto, připadal mi tak ztracený a osamělý. Už odmalička jsem si domů tahal zraněná vyděšená zvířata, abych jim mohl pomoct, takže mě mé sympatie k němu nepřekvapily. Přesto byl tenhle pocit v něčem zvláštnější a složitější. Srdce se mi stáhlo neznámou úzkostí a měl jsem strach, že jeho bušení uslyší i on.

To mě rozrušilo ještě víc. Slyšel jsem už dost příběhu, abych věděl, že bušícím srdcem to začíná. Raději jsem ale nechtěl domýšlet, kde to končí.