Ráno přišlo, i když jsem si z celého srdce přál, aby to tak nebylo. Nějak jsem nemohl přijít na to jakou strategii chování mám zvolit. Dělat jako by se nic nestalo nebo ho ignorovat?

No, prostě do snídaně jsem nic nevymyslel, takže jsem vešel do jídelny nepřipraven. Etien už tam seděl a vypadal dost naštvaně. Pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy, takže toho asi taky moc nenaspal. Dobře mu tak.

„Přemýšlel jsem,“ pronesl tiše. Samozřejmě jsem chtěl vědět o čem, ale nehodlal jsem to dát najevo.

„Všechno je jednou poprvé,“ rýpl jsem si.

„Zrovna teď budeš vystrkovat drápky?“

„Někdy začít musím.“

„Podívej se, Dougi, já jsem tě nechtěl znovu potkat. Stejně jako od tebe, moje rodina ode mě očekává výhodný sňatek. Jenže, když jsem tě znovu spatřil, všechny ty pocity, které jsem měl na škole, se vrátily.“

„To je tvoje věc. Já s tebou nehodlám mít nic společného. Stačilo mi to vyloučení kdysi.“

„Pořád se zlobíš? Uvědomuješ si vůbec, že mě tehdy vyloučili taky?“

„Tak proč jsi to udělal?“

Etien se na mě podíval takovým něžně hřejivým pohledem. Nevím, jak jinak bych ten výraz popsal.

„Nebylo to kvůli tobě.“

„Tak kvůli komu?“

„Nevěřil bys mi, kdybych ti to řekl.“

„To máš pravdu. Nemám žádný důvod věřit někomu, kdo se ke mně chová takhle. Nemůžeš si prostě jen tak přijet, dělat jako by nic, pak mě líbat, říct, žes mě vidět nechtěl a ještě tvrdit, že je to vlastně celé kvůli někomu jinému. Nemůžeš se divit, že ti nevěřím. Bůhví, jakou hru tady na mě hraješ,“ vychrlil jsem na něj a nechal ho tam. Nemohl jsem už poslouchat jeho výmluvy. Začínal jsem mu je totiž věřit.

 

Vymlouvá se, protože mě chce dostat do postele. Tak to celé je. Navíc se mi ještě pořád neomluvil. Nezdvořák a hrubián je to.

O tom jsem přemýšlel, když jsem postával na přídi lodi a ze štíhlého elegantního dvojstěžníku hleděl na zelenou vlnící se plochu, jež se přede mnou rozprostírala. Byl to nádherný pohled, přesto jsem cítil hluboký respekt.

V takové chvíli, kdy jsem přemýšlel o křehkosti vlastního života, se ke mně připlížil Etien. Tedy on se asi neplížil, ale já byl tak zamyšlený, že mě jeho příchod vyděsil. Úplně jsem s sebou trhl.

„Nad čím jsi přemýšlel?“ zeptal se zvědavě. Když jsem se na něj zamračil, zvedl před sebe ruce v obranné pozici.

„Vyhlašuji mír.“ řekl a usmíval se.

Nelíbilo se mi, co jeho úsměv dělá s mými pocity. Celé to jenom zamotává. Já ho už přece nemám rád. Nebo je to jinak? Ne, žádný otázník, prostě nemám. Vyznám se snad přeci ještě sám v sobě.

„Ty tu nemáš co vyhlašovat. Zapomněls kdo je tady král?“

„Jak bych mohl? V celém tvém postoji je královská hrdost. V očích máš tu rozkošnou královskou zpupnost. Vidím ji tam pokaždé, když se mi podíváš do očí, přestože víš, co v nich uvidíš a co to s tebou udělá,“ řekl a prakticky mě svým tělem uvěznil u zábradlí.

Se zatajeným dechem jsem čekal, co se bude dít. Etien, ale jenom stál a tak záhadně se usmíval.

„Ani se nesnažíš dostat se ode mě dál. Jak mám tedy věřit, že se mnou nechceš mít nic společného?“

 

Naštvaně jsem ho odstrčil a rázoval si to pryč. Jenže pak se loď zhoupla a se mnou to pořádně smýklo. Poplašeně jsem se otočil a spatřil jsem už jen Etiena přepadajícího přes palubu. Úplně ve mně hrklo. Poslední, co bych chtěl, je, aby se zranil.

„Etiene!“ zařval jsem a v mžiku jsem stál u zábradlí a s obavami shlížel dolů. Etien se však poměrně brzy vynořil, a zdál se být v pořádku. Dobře, nevěděl jsem, jak je na tom, ale žil a to mi prozatím stačilo. To už námořníci přiběhli s lanem, které mu hodili. Spojenými silami pak poměrně těžkého Etiena vytáhli na palubu. Musel jsem se smát jeho rozmrzelému výrazu.

„Z hrdého diplomata zmoklá slepice. To je tedy bilance,“ dráždil jsem ho. Pravdou však bylo, že mu to až moc slušelo. Oblečení se mu přilepilo na tělo a poskytlo mi pohled, který jsem jen těžko vydýchával. A ještě k tomu někde v moři ztratil stuhu. Osvobodila se tím hustá záplava hnědých vlasů. Jak asi vypadají suché v celé své kráse?

Musel jsem si v duchu vynadat, abych se vzpamatoval.

„Nestůj tu jako solný sloup. Jdi se usušit a převléct. Nebo snad chceš nastydnout?“

Etien mi chtěl něco odpovědět, když se loď zhoupla a tentokrát to bylo o dost horší. Přes palubu se převalila spousta vody, která mnou smýkla a srazila mě k zemi. Tvrdě jsem se uhodil do hlavy. Když jsem si ohmatával ránu, cítil jsem svou vlastní krev. Hlava mi třeštila a nebyl jsem schopný se postavit. Začínal jsem vidět rozmazaně.

Upřel jsem tedy svou pozornost na Etiena a všechno ostatní ignoroval. Etien klečel u mě a něco říkal, ale já ho přes mohutný hrom neslyšel. Hrom? To znamená blesk. Snad ne někde poblíž.

Bohužel to bylo dost blízko. Když mi Etien pomohl na nohy, stal jsem se svědkem nárazu dalšího blesku do jednoho ze stěžňů. Ten se zlomil vejpůl a dopadl na palubu. Blesk jej zapálil a od něj začala hořet loď. Ani déšť ji nedokázal celou uhasit. Loď se stále více kymácela a já nebyl schopný ničeho jiného, než v hrůze sledovat hru přírodních živlů.

Ani jsem si nevšímal toho, co dělá Etien, proto mě překvapilo, když jsem ucítil utahování provazu kolem mého pasu. S otázkou v očích jsem se na něj podíval.

„Aby ses mi neztratil,“ vysvětlil mi. Pak mě vzal do náruče a vrhl se se mnou přes palubu přímo do ledových vln. Ty s námi pohazovaly sem a tam, přestože se Etien snažil držet nějaký směr. Já ovšem netušil jaký.

Netrvalo dlouho a královská loď se roztříštila o útesy. Ten zvuk se nedal přeslechnout. Netušil jsem, jak Etien věděl, že míříme na útes, ale neměl jsem sílu o tom přemýšlet.

Přesto jsem se mu nějak snažil pomoct, i když jsem se cítil tak strašně slabý. Etien odhodlaně plaval dál a dál a oba nás dopravil až na nějakou pláž. Víc už jsem nevnímal, protože jsem upadl do spánku, který se podobal bezvědomí.

 

Když jsem přišel k sobě, mé oblečení bylo suché já ležel zabalený v nějakém plášti. Hlava už mě tolik nebolela. Opatrně jsem si sáhl na místo, kde jsem se zranil a nahmatal jsem pár pevných stehů. Někdo mě ošetřil? Ale kdo? Mohl to být Etien? Kde by ale vzal nástroje?

Hlava mi zase začínala třeštit. Uklidnil jsem se a radši jsem přestal přemýšlet nad tím, kdo a jak mi vlastně pomohl. Radši jsem opatrně otevřel oči, abych zjistil, že ležím v malé místnosti z palmových kmenů se střechou z palmových listů. Já sám jsem zabíral jediný kus nábytku v místnosti, pokud by se to tak dalo nazvat, a to lůžko z palmových listů.

Bylo mi docela teplo, tak jsem se vykulil z pláště. Neměl jsem na sobě svou tuniku a ty krátké šedivé kalhoty jsem nepoznával. Kdo mě takhle oblékl a uložil sem? A co je tohle vlastně za místo? Plánoval jsem se zeptat na všechny tyhle otázky Etiena, když mě napadlo, že nevím kde je a jestli je v pořádku. Zachvátily mě obavy.

Prudce jsem vstal a ignoroval jsem palčivou bolest hlavy. Teď bylo důležité najít Etiena. Chystal jsem se zamířit ke dveřím, které se však samy otevřely a do poměrně stísněného prostoru vešel objekt mého zájmu.

Nejdřív na mě hleděl dost překvapeně, jako by snad ani nevěřil, že jsem to opravdu já. Pak se celá jeho tvář rozzářila v opravdu radostném výrazu. Byl jsem tak zpitomělý tím jeho okouzlujícím úsměvem, že jsem ani nepostřehl okamžik, kdy si mě přitáhl blíž a pevně mě objal.

„Jsem tak rád, že jsi v pořádku. Jsi v pořádku, ne?“

„Ano,“ řekl jsem a vymanil se z jeho objetí, i když mi bylo velmi příjemné.

„Chci ti poděkovat. Zachránil jsi mě. A to i přesto, že jsem nebyl zrovna přátelský.“

„To je v pořádku. To, že ty mě nesnášíš neznamená, že já jsem na tom stejně.“

„Nic takového jsem nikdy neřekl.“

„Co?“ zeptal se a nebylo to proto, že by mě neslyšel. Bylo to odvážně tvrzení, které popíralo to, co jsem tvrdil předtím, ale zachránil mi život. Není přece jen moje zloba malicherná?

„Neřekl jsem, že tě nesnáším,“ podotkl jsem důrazně.

„Tos ani nemusel. Tvoje chování mluvilo za tebe.“

„Není to jenom moje chyba.“

„Takže já můžu za to, že ty jednáš jako bys mě nesnášel, i když to není pravda, chápu to dobře?“ zeptal pobaveně.

„Přesně tak.“

„To mi budeš muset vysvětlit.“

„Nenapadlo tě třeba, že čekám na omluvu? Když už mi vysvětlení odmítáš,“ dodal jsem pro upřesnění situace.

„Aha, tak o tohle tedy jde.“ řekl a naklonil se ke mně blíž. Věděl jsem k čemu se chystá, ale nechal jsem ho. Na omluvu i na polibek jsem se těšil. To jsem ještě netušil, že se situace nevyvine tak, jak bych si přál.

Než přitiskl svá ústa na má zašeptal: „Omluvit se nechystám.“

Než mi došel význam jeho slov, podrobil si má ústa a já ztratil hlavu. Znovu. Začíná se to stávat pravidlem.

I když to šlo poněkud pomaleji, do mého mozku jeho věta doputovala a mě se dokonce podařilo zpracovat její význam. Teprve potom jsem byl schopný ho odstrčit a pohledem požádat o vysvětlení.

„Neomluvím se za něco, čeho nelituji. Nechápej mě špatně, mrzí mě, že jsem tě ranil, ale kdybych měl možnost se vrátit v čase, udělal bych to samé.“

Tak teď mě opravdu naštval. Prý udělal bych úplně to samé. To si teda vypiješ.

„Fajn. Ale pokud je to takhle, můžeš jít.“

„Tohle je moje chýše.“

„Tak půjdu já,“ řekl jsem a pokusil se opustit místnost. Nevím, jestli by mi chtěl Etien zabránit, neměl jsem čas to zjistit, protože se mi zatočila hlava a já ztratil vědomí.

 

Probudil jsem se tam a na malou chvíli se mi to vše po prvním probuzení zdálo spíše jako sen. Jenže nad mým lůžkem se tyčil Etien a starostlivě mě pozoroval.

„Ani se odsud nehneš, dokud nebudeš v pořádku,“ oznámil mi klidně. Tak to ne. Rozhodně nebudu tady v jeho chýši. Chtěl jsem něco namítnout, ale Etien se na mě přísně podíval.

„To je tak těžké udělat, co se po tobě žádá, když je to ve tvém zájmu?“

„To si teda piš, že je.“

„Proč?“

„Protože se nehodlám podřizovat tvým nařízením.“

„Co máš pořád za problém? A nezkoušej mi namluvit, že jediný, co tě tolik žere, je to vyloučení.“

„Jasně, že o to tolik nejde. Já do tebe tehdy byl zamilovaný a tys nebyl schopný napsat. Stačilo by pár blbejch řádků. Škola mi byla ukradená a kdybys řekl, klidně bych z ní odešel dobrovolně. Tehdy jsem byl schopný udělat cokoli. Pořád to nechápeš? Nechci se zaplést s někým, kdo mi už jednou zlomil srdce.“

A je to venku. To jsem mu to ale pěkně vykecal. No, aspoň mu to dojde a nechá mě být. Vyčistí se vzduch. Možná.

„Nemohl jsem se ozvat.“

„Další výmluvy?“

„Aspoň jednou mi věř. Když se otec dozvěděl, proč mě vyloučili, otec mě poslal pryč. Já, jel bych za tebou, kdybych mohl.“

„Kam tě poslal?“ zeptal jsem se, ale ne, protože bych nevěřil, spíš jsem měl neblahé tušení. Nečekal jsem na odpověď a prostě jsem mu vyhrnul pravý rukáv, abych se přesvědčil. Zalapal jsem po dechu při pohledu na vypálené T.

Tohle písmeno už jsem viděl. Měnilo tě úplně všechno. Proboha živého, oni ho poslali do Tambalu. Do Tambalu! Jak mohli?

Předpokládám, že se můj děs odrážel ve tváři, protože Etien rozpačitě skryl svůj cejch a řekl: „Nebylo to tak zlé, jak to vypadá.“

„Nebylo? Máš vypálený cejch a snažíš se mi tvrdit, že to byla procházka růžovým sadem? To snad nemyslíš vážně. Pokud to bylo tak snadné, sundej si košili. Dělej!“ přikazoval jsem mu, když neodpovídal.

Abych vše vysvětlil, Tambal je něco výchovný ústav, kde vám pomohou změnit orientaci vašeho syna tím správným směrem. Používají tvrdé tělesné tresty. To jsem aspoň slyšel. Prý je normální, že každý den je někdo zbičován. Chtěl jsem vidět jeho záda. A přál jsem si, aby se mé informace nebyly správné.

„Neměl bys po mě chtít, abych se svlékal. Nikdy nevíš, co mě může napadnout,“ snažil se uvolnit atmosféru, ale já měl tak sevřený žaludek, že mi to nepomohlo. Když jsem nijak nereagoval, Etien si svlékl bílou košili a otočil se ke mně zády. Poskytl mi tím pohled na kůži zvrásněnou desítkami jizev. Jizvy byly velmi výrazné a velmi špatně zhojené, jako by ho bičovali a tím mu znovu otevírali ještě plně nezhojené rány. Nedokázal jsem si představit, jak to muselo bolet.

Prsty jsem přejel po rudých šrámech, jako by je snad můj dotek mohl vymazat. Tolik bych si to přál. Léta jsem se na něj zlobil a on přitom trpěl. A on, tvrdohlavec tvrdohlavá, odmítá říct proč.

Stál jsem tam a hleděl jsem na něj. Neodolal jsem a vtiskl jsem mu polibek na krk. A pak další a další.

„Co to děláš?“ zeptal se a prudce se otočil čelem ke mně.

„Opravdu se musíš ptát?“

„Musím. Před chvíli jsi mi totiž tvrdil, že se se mnou nehodláš zaplétat.“

„Změnil jsem názor.“

„Doufám, že to neděláš ze soucitu.“

„Ze soucitu? Ne, ze soucitu ne. Nezahodil bych své poprvé kvůli soucitu. Máme dvě možnosti. Můžeme se milovat nebo kolem sebe kroužit a snít o tom. Je na tobě, co si vybereš.“

„Je to skutečné? Není to nějaký trik?“

„Ne“ stačil jsem říct, než má ústa překryla jeho.

Je to celé zmatené, protože jsem byl rozhodnutý nepodlehnout a teď se sám nabízím, ale překvapivě v tom mám jasno. Ten silný magnetismus mezi námi se nedá přejít jen tak. A než se ožením, chtěl bych poznat ten pocit, po kterém volá mé tělo, pokaždé v jeho náruči.

Divoce jsme se líbali, protože jsme se nemohli nabažit jeden druhého. Zachvátila mě horečka, která se s každý dotekem našich rtů a s každým dalším pohybem jazyků stupňovala. Zažehli jsme oheň, který už nešel uhasit.

Vrýval jsem si do paměti každý okamžik a každý dotek, protože jsem nechtěl zapomenout. Nikdy jsem nechtěl zapomenout na pocit, že mě unášejí vlny čisté touhy někam nesmírně daleko.

Ani jsem nevěděl, kdy nás přesunul na ono provizorní lůžku, na němž jsem se probral. On se posadil a já se uvelebil v jeho klíně.

Jen neochotně se odloučil od mých úst, aby si mohl pohrávat s mým ušním lalůčkem. Nechápal jsem, jak může mít pouhý dotek, navíc zrovna u ucha, takový efekt, ale projelo mnou příjemné mrazení.

Když se věnoval ústy mému uchu a šeptal mi do ucha komplimenty, na něž jsem nebyl schopen odpovídat, rukama našel moje bradavky. Já si vždycky myslel, že jsou úplně zbytečné, ale on s nimi dělal divy. Laskal je, hnětl a dráždil, zatímco z mých úst vycházely neartikulovatelné zvuky, které jsem nebyl schopen zastavit. Ani jsem se o to moc nesnažil.

Žár v mém těle narůstal a já si přál poznat to něco, co mé tělo vyžadovalo. Přál jsem si to teď hned, nebo aspoň co nejdřív. V té chvíli zajel Etien rukou pod tenkou látku kalhot, o kterých dosud nevím, komu vlastně patřily. Etien prsty obemkl mé mužství zlehka přetáhl kůži nahoru a dolů. Bylo to mučivě nádherné.

Jenže, co čert nechtěl, někdo zabušil na dveře a dožadoval se vstupu.

„Etiene, jsi tam?“ zeptal se nějaký hlas.

„Vypadni,“ zaburácel Etien v odpověď. Sám bych to neřekl lépe.

„Ale je tady loď. Přijela vás odvézt. Její majitelé se dožadují setkání.“ vysvětloval někdo, koho od dveří, aspoň podle zvuků někdo odtáhl.

„Dougi, radil bych ti vylézt, než se tady moje lepší polovička rozhodne vyvrátit tyhle dveře, jen aby se ujistil, že jsi v pořádku,“ ozval se dobře známý hlas, který jsem ale opravdu nečekal.

Žertovný tón hlasu ovšem nezmírnil hrozbu. Neochotně jsme se s Etienem rozdělili a on si oblékl košili, abychom zachovali aspoň zdání toho, že se uvnitř vlastně nic nestalo.

Já nedočkavě přiběhl ke dveřím a otevřel dveře domáhajícím se "zachráncům". Nespletl jsem se. Bylo to opravdu oni. To tedy ale byla náhoda.

Quinn se na mě spiklenecky culil a André se mračil s rukama překříženýma na hrudi.

Quinn se chtěl na něco zeptat, ale André se vecpal před něj a pečlivě kontroloval můj stav. Já byl ale v pohodě. Přesto se André nepřestával mračit.

„Něco jsem provedl?“ zeptal jsem se zvědavě.

André jen něco zabručel a Quinn se zasmál. „Měl o tebe příšerný strach. Zaslechl od těch námořníků něco o tom, že se s Tremainem nesnášíte a taky, že je o něco vyšší a mohutnější než ty. Bál se, že by ti mohl ublížit a já mu marně vysvětloval, že svoje záležitosti si dokážeš ukočírovat sám. No nemám pravdu?“ zeptal se při pohledu na Etiena, který opustil malou chýši, aby si prohlédl zachránce, kteří nás zachránili v ne zrovna vhodnou chvíli.

Nic nám nechybělo. Mohli nás klidně zachránit až zítra. Nebo třeba za týden.