Když jsem se probral, necítil jsem se zrovna nejlíp. Bolelo mě snad úplně všechno, ale nijak zvlášť jsem si nestěžoval. U mého lůžka seděla Angelika a nespokojeně vrtěla hlavou.

„Tys to celé domotal.“

„Co přesně teď myslíš?“ zeptal jsem a pomalu jsem se posadil.

„Samozřejmě tvou svatbu, které už měla dávno proběhnout. Ilsa už je třikrát větší než byla. Tímhle tempem těžko dojde k oltáři. Nebude ve svůj svatební den dokonalá.“

„To jsou starosti. Může být dokonalá kdykoli jindy po porodu, ne?“

„Typicky mužský přístup. Jsou tu ale i závažnější věci.“

„Tak povídej.“

„Obě dvojčata se netrpělivě domáhají slyšení. Travis Campbell tě pravděpodobně zabije a co udělá Leonard, to se neodvažuji domýšlet.“

„Pravděpodobně se rozloučí a půjde svou cestou.“

„To chceš?“

„Ano. Není žádná jiná možnost. Ožením se s Ilsou a budu jí věrným manželem. Neporušuju sliby. Zestárneme spolu a budeme šťastní. Tak to prostě bude a žádný úlet na tom nic nezmění.“

„Zapomínáš, že jsem s tebou propojená. Mě nemůžeš lhát.“

„Aspoň jsem to zkusil. Teď stejně nezáleží na tom, co je pravda.“

„S tím souhlasím. Když už jsi vzhůru, musíš se vzchopit a pomoct mi. Je tu jeden zásadní problém, který je třeba vyřešit.“

„Jako ještě další, kromě těch, o kterých už vím?“

„Ano, přesně tak. Dej mi ruku a já ti ukážu, co se stalo včera.“

Přikývl jsem a splnil její rozkaz.

 

Ocitl jsem se v jednom ze salónků, kde se na sebe znepokojeně mračili mí bratři, Etien a Katherine.

„Nemůžeš pozavírat jedenáct z jejích dvanácti bratrů. Pokud to uděláš, určitě si ho nevezme,“ poznamenal Etien rozumně.

„A co mám jako dělat? To, co se stalo, se nesmí opakovat. Kdyby tu nebyla Angelika, těžko by to přežil,“ odvětil André zachmuřeně.

„Dali mu lekci, tak snad by jim to mohlo stačit, ne?“ uvažovala Katherine.

„Jenže to nikdo nemůže vědět. Pořád je jich dvanáct. To je dost nebezpečný počet. A vzhledem k tomu, že my už brzy odjíždíme, rád bych měl jistotu, že bude Logan v pořádku.“

„My odjíždíme?“ zeptal se v té chvíli Quinn, dokonale konsternovaný. To zase překvapilo Andrého.

„Já myslel, že je to jasné. Chci se vrátit do Nodir Tosh.“

„Jako natrvalo?“

„Ano,“ přitakal André.

„Proč proboha? Celá naše rodina je tady! Nic nám už nebrání tady zůstat. Já chci žít tady.“

„Ale já ne. Chci odjet hned po Loganově svatbě.“

„Fajn. Ty si dělej, co chceš, ale já zůstanu tady!“ naštval se Quinn a vypochodoval z místnosti. Kolem Andrého se vznášela aura vzteku a proto na něj nikdo nepromluvil, když odcházel z místnosti na druhou stranu.

 

Pak jsem se probral a to, co jsem viděl na mě těžce dolehlo Tohle vypadalo vážně. A to jsem do toho neviděl úplně. Andrého postoj mě překvapil, ale z jeho tónu jsem poznal, že se jen tak nevzdá. A Quinn taky vypadal docela odhodlaně.

„To je tedy vážně zlé. Chci s nimi mluvit. Seženeš mi prosím Quinna?“

„Ráda, ale neměl bys nejdřív mluvit s Andrém? To on se bude muset omluvit.“

„No právě. Musím zjistit, jak moc.“

Angelika se usmála a splnila mi mé přání.

 

Quinn se dostavil vzápětí, celý skleslý a usadil se na židli u mého lůžku. Já ještě nevstal z postele, protože jsem byl celý rozlámaný.

„Je ti líp?“

„Jo, docela jo. Asi víš, o čem chci mluvit, že?“

„Tuším. Jde o tu hádku?“

„Ano, přesně tak.“

„Já vím, že chovám jako malej, ale o to stěhování mi ani tolik nejde. Přestěhoval bych se s ním i do pekla, kdyby mi řekl, že tam chce bydlet. Ale poslední dobou se chová jinak. Je nervózní a netrpělivý. Vím, že se chce vrátit do Nodir Tosh, ale netuším proč. Co když...co když je tam někdo, kdo ho zajímá víc než já?“

„Tohle tě trápí? André tě miluje. Vždyť chce, abys jel s ním. Kdyby miloval někoho jiného, už dávno by tu nebyl. Promluvím s ním a všechno se určitě vyjasní. A promluvím s ním hned. Pokud chceš vědět, jak to doopravdy je, zalez si támhle do té skříně.“

„Nebude to vůči Andrému nefér?“

„V lásce a válce je dovoleno vše. Nevím, kdo to řekl, ale určitě se vyznal.“

Quinn se nenechal dlouho pobízet a brzy se schoval do skříně, přesně jak jsem mu doporučil.

 

André přišel za malou chvíli, jako by snad čekal, až ho zavolám.

„Jsem vážně rád, že je ti líp. Je ti líp, že?“

„Ano, to je.“

„Slyšel jsi už o tom, co se stalo?“

„Slyšel, ale moc to nechápu. Proč tak moc chceš odjet? Já vím, že je to se mnou i se zbytkem rodiny občas těžké, ale přece to není tak strašné, ne?“

„Tak to není. Sám dobře víš, že ve vás problém není. Já to tady prostě nesnesu. Opravdu už si potřebuju odpočinout. Ale bez Quinna odjet nemůžu. On je ten důvod, proč dýchám.“

„Ale proč ti to tu tak vadí?“

„Já jsem ji zabil. Možná to vypadá, že si z toho nic nedělám, ale tak to není. Já jsem zabil ji, ona zabila otce, tolik strašných věcí se tu stalo a já nějak nemůžu jít dál. Pořád na to musím myslet. A pak taky na ty chvíle ve vězení. Byl jsem si tehdy jistý, že zemřu a málem jsem zešílel. Bylo to zbabělé, já vím, ale nechtěl jsem umřít.“

„To jsem netušil. A nejsem jediný. Budeš to Quinnovi muset vysvětlit. Věřím, že to pochopí.“

„Nevím, jak o tom mluvit. V Malbenitě nemůžu žít, protože pořád musím myslet na to, že všechno se to odehrálo kvůli tomuhle mizernému ostrovu. Jenže je to slabošské a já nechci, aby mě takhle viděl.“

V té chvíli do místnosti vešla Angelika. „Nerada ruším, ale Travis Campbell žádá o chvilku tvého času. Přísahal na život své sestry, že tě teď nezabije, tak jsem souhlasila. Samozřejmě mu mohu říct, aby počkal...“ začala, ale André nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Pokud je to tak, nebudu zdržovat. Můžeme si o tom promluvit později,“ řekl André a z místnosti vystřelil jako namydlený blesk.

 

Quinn vylezl ze skříně a tvářil se dost zdrceně. Pak se zamračil.

„Proč mi to sakra nemůže říct přímo?“ zeptal se rozzlobeně. Přestože to byla spíše řečnická otázka, já se rozhodl na ni odpovědět.

„Znáš ho přece. Nesnáší, když má ukazovat svoje slabé stránky. Zvlášť tobě. Člověk by řekl, že s jeho vzhledem a inteligencí bude mít větší sebevědomí, ale on se strašně bojí toho, že tě ztratí.“

„Toho se bát nemusí. Já ho neopustím. Jenom bych si občas přál, aby všechno tolik nedusil v sobě.“

„To je nemoc z povolání. Dougi to má taky. Proto jsem rád, že po mě nikdo nechce, abych kraloval.“

„Po tobě možná ne, ale po tvých dětech to budou vyžadovat.“

„S mým štěstím to budou holky.“

„Pesimista jako vždy,“ usmál se Quinn.

„Jistě. Však víš, co se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš. Stejně tak ze mě už asi těžko bude optimista.“

„Nikdy nevíš. Logane, je tu jedna vážná věc, o které jsem s tebou chtěl mluvit. Nevím, jak to mají ostatní, jestli si toho taky všimli nebo ne, ale spíš. Jestli je tu někdo odporník na odpírané city, jsem to já. K čemu tím vlastně směřuju? Když jsem pozoroval Lea, nemohlo mi uniknout, že je silně apatický a jiskra zájmu se v jeho očích objeví, jenom když se mluví o tobě. A kdykoli vidí svou sestru, trpí.“

„Cože? Já...tohle jsem nechtěl, Quinne. Nechtěl jsem nikomu ublížit. Ale stalo a já nevím, co dál. Nemůžu si vybrat jeho, ale láme mi to srdce.“

V té chvíli se můj hlas zlomil a po tváři se mi začaly kutálet horké slzy. Zlobil jsem se na sebe za tu slabost, ale nemohl jsem je zastavit. Quin se zatvářil soucitně.

„Já vím, že ne. Ale láska si nevybírá,“ řekl Quinn. Já si skryl obličej do dlaní a on mě objal kolem ramen a utěšoval mě. Zůstal se mnou, dokud jsem se neuklidnil. Angelika se vytratila, asi se snažila zabavit Travise, dokud se nedám dohromady.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Potřeboval jsem ze sebe dostat všechen ten smutek, který jsem v sobě nahromadil na naší společné cestě. Když jsem se zmátořil, Quinn mě opustil, aniž by promluvil. Byl jsem mu za to vděčný, protože bych se sebe stejně sotva dostal nějakou rozumnou větu.

 

Brzy se se mnou spojila Angelika, silně vytočená a požadovala, aby směla Travise Campbella uškrtit, nebo alespoň poslat do háje. To druhé jsem jí povolil. Unavený jsem se uložil do postele a chystal jsem se ponořit do říše snů, když někdo rozrazil moje dveře.

„Chci pět minut,“ slyšel Travisův hlas.

Otočil jsem se tedy k němu a s nanejvýš otráveným výrazem jsem řekl: „Tak spusť.“

„Začnu tím, že mě mrzí, co se stalo. Já osobně nesouhlasil s tím, tě zmlátit jako žito, ale bratři by si to nenechali vymluvit. Jsem hlava rodiny a nemůžu ztratit tvář tím, že odpustím něco takového snadno.“

„Chápu. Pokud je to vše, tak prosím odejdi.“

„Ani zdaleka. Přišel jsem z poněkud jiného důvodu. Vím totiž o tobě a Leovi.“

To mě dokonale probralo. Přesto jsem se snažil zachovat kamennou tvář.

„A co s tím hodláš dělat?“

„Vůbec nic,“ odpověděl klidně.

„Prosím?“

„Slyšel jsi dobře. Nebudu dělat nic. Kdyby to byl někdo jiný, pravděpodobně bych ho zabil, ale Leo je můj bratr. Záleží mi na něm. A na Ilse samozřejmě taky. Jediné snesitelné řešení by bylo zabít tebe, ale to by Ilsu zlomilo. Proto já nebudu dělat nic. S Leem už jsem mluvil a ještě dnes v noci odjíždí. Tebe jenom žádám, abys ho v budoucnu nevyhledával. Nebylo by to dobré pro nikoho.“

„Jistě. Teď už prosím odejdi.“

„Jak je ctěné přání. Dobrou noc, švagře,“ pronesl s jistou hořkostí, které se zavrtala hluboko do mých ran. Moc dobře jsem věděl, že je s vývojem situace nespokojený. Bylo to přesně tak, jak řekl, žádná z možní, kterou mohl volit nebyla správná. Nedivil bych se mu, kdyby mě nesnesl.

 

Dlouho jsem ležel v posteli a zíral do zdi. Nemohl jsem usnout a neustále jsem se převaloval. Bolelo mě celé tělo, ale nebylo to nic v porovnání z bolestí, která mi rvala srdce na malé kousíčky. Když už jsem únavou téměř nemohl držet oči otevřené, vrzly dveře.

Dnes byl můj pokoj opravdu frekventované zóna. Nikdy jsem za jeden den neměl tolik návštěv.

„Logane,“ zašeptal Leo do tmy.

Polovina mého srdce na mě křičela, ať se k němu otočím zády a ta druhá, ať se mu vrhnu do náruče a zapomenu na všechno.

Neposlechl jsem ani jednu. Otočil jsem se k němu a zahleděl se do jeho tváře, ozářené měsíčním světlem, které do pokoje pronikalo oknem.

„Přišel jsi,“ poznamenal jsem.

„Ano. Nemohl jsem odjet bez rozloučení.“

„Možná si měl. Bylo by to snažší.“

„Přál by sis, abych to udělal?“

„Ne, to ne. Ale třeba by mi to pomohlo tě nenávidět.“

„Tak je to tedy. Nebudu tě už více obtěžovat.“

Obrátil se ke mně zády a chystal se zmizet z mého života už navždy.

„Kam si myslíš, že jdeš, ty hlupáku? Neopovažuj se pláchnout. Ne dřív, než ti řeknu, že tě miluju.“

Tak bylo to venku. Leo na místě ztuhl a pak se ke mně pomalu otočil.

„Myslíš to vážně?“

„Neptej se tak hloupě,“ pronesl jsem a pomalu jsem se posadil na kraj postele. Bylo to těžké, protože mě bolel každý jednotlivý kus těla, a proto mi neuniklo slabé syknutí. Leo se posadil vedle mě a starostlivě si mě prohlédl.

„Hodně tě zřídili?“

„Rozhodně mě nešetřili,“ zasmál jsem se. Přitom mě píchlo v boku, tak jsem s sebou trochu trhl.

„Kde to bolí?“ zeptal se starostlivě.

„Všude,“ povzdechl jsem si.

„Podívám se ti na to,“ řekl mi. Naklonil se ke mně blíž a rukama mě zatlačil dolů. Nebránil jsem se a v klidu jsem se položil na postel. On se přesunul k mému nahému břichu, protože já na sobě měl jen spací kalhoty a jemně se dotkl mého boku.

„Tady to bolí?“

„Hmm,“ potvrdil jsem tlumeně.

Leo mi vtiskl na to místo lehký polibek. A nejen tam. Postupoval nahoru, aniž by vynechal jediný kousek kůže. Tělem mi projížděli slabé vlny rozkoše a on to moc dobře věděl. Nečekal jsem, že skončíme v posteli, ale nebyl jsem nerad, že se to stalo.

Když se Leo dostal k cíli své cesty, mým rtům, hladově se k nim přisál. Nedobýval je něžně a já to po něm ani nežádal. Polévaly mě vlny horka a jeho něžné zacházení bych sotva ocenil.

Zatímco jeho ruce laskaly mé tělo, on přesunul svá ústa k mému uchu, aby mi mohl zašeptat: „Chci se s tebou milovat, chci se ti vtisknout do paměti a donutit tě křičet mé jméno v rozkoši, abych si tyhle vzpomínky mohl vzít s sebou na moře. Dovolíš mi to?“

Uchopil jsem jeho tvář do rukou a přitáhl jsem si ho tak, abych mu hleděl do očí. Pak teprve jsem mu odpověděl: „Neříkal jsem ti už, aby ses na tak jasné věci neptal?“

V oříškových očích zajiskřil smích, který se posléze změnil v jiskry touhy. V mrknutí oka ze sebe shodil oblečení a přitiskl své pevné silné tělo na mé. Dychtivě jsem se ovinul kolem něj, abych ho mohl cítit, jak nejvíce to půjde.

Svými polibky mi ukradl veškerou rozvahu, která mi ještě zbývala. Nedovolil mi myslet na to, že mi brzy zmizí, pravděpodobně už navždy. Ani já jsem si to nepřipouštěl, protože to byla myšlenka příliš bolestná.

Ve světle měsíce se k sobě tiskla dvě, teď už nahá těla, a nikdo jiný než právě měsíc nebyl svědkem toho, jak jsme se jeden druhému odevzdali. Přijal jsem ho v sobě celého. Nohy jsem obmotal kolem něj a rukama jsem mu zanechával na opálené kůži stopy svých nehtů.

Pohybovali jsme se v pravidelném rytmu a steny, které nám unikaly, jsme tlumili horkými polibky. Netrvalo nám dlouho dosáhnout vrcholu. Byl jsem celý vyplněný jeho semene a ten pocit jsem si užíval, protože ten pocit měl hořkou příchuť slova naposledy.

Jenom malou chvíli mě pevně držel ve svém náručí. Pak ale musel vstát. Čím déle tu zůstával, tím více jsem ho toužil zastavit a to nebylo dobré. Tiše jako myška se oblékl. Pak se ke mně naposledy sklonil, aby mě políbil. Polibek jsem mu opětoval a překvapeně jsem zaznamenal slané slzy na jeho tváři.

„Miluju tě,“ zašeptal, než vyklouzl z místnosti. Zůstal jsem sám a vše na mě tvrdé dolehlo. Celou noc jsem oka nezamhouřil. Až k ránu mi Angelika pomohla nějakým kouzlem, takže jsem mohl spát.

 

Nevstal jsem z postele celý týden. Nebyl jsem schopný rozumně uvažovat, ruce se mi třásly a byl jsem podivně dezorientovaný. Nemohl jsem se uklidnit, ať jsem se snažil, jak jsem se snažil.

Nakonec jsem zmobilizoval všechny své síly a začal trochu normálně fungovat. Začal jsem se věnovat Ilse a taky našim rodinám. Bratři mi vše odpustili, když byly svědky mého předchozího stavu. Jenom Travis a Quinn doopravdy věděli, co bylo skutečnou příčinou.

Oženil jsem se s Ilsou a jak Angelika předpovídala, ta se opravdu jen těžko přikolébala k oltáři. Lékař nám sdělil, že to budou trojčata. Hodně jsem se o ni bál a skoro všude jsem ji doprovázel. Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo.

Jak dny ubíhaly, Angelika chřadla každým dnem. Její porod se blížil a ona celé noci proplakala. Tolik se bála, že se jí narodí holčička. Ilse nevadilo, že celé noci trávím s Angelikou, protože jsem jí vše řádné vysvětlil.

Jednoho jarního odpoledne jsme seděli na zahradě, bylo nás tam přesně pět, já, Angelika, Ilsa a dva z jejích bratrů, když nastala její hodinka.

Seděl jsem u ní po celou tu dobu a nechal jsem si od ní drtit ruku. Nevnímal jsem bolest. Celou dobu jsem se modlil ke všem bohům, na které jsem přišel, aby se jí narodil chlapeček.