Dříve, než jsem si stihl řádně užít Nodir Tosh a ukázat ho Marině, André se rozhodl, že přišel čas návratu do Malbenity. Sbalil si kufry a společně s Quinnem a Martou se rozhodl vydat do Malbenity.

Kdo je vlastně Marta? Pracuje tu jako kuchařka. André bez ní teď už nikam nejezdí. Bez jejích jídel se nedokáže obejít. Jinak je to malá kulaťoučká osoba, která se často usmívá a vždycky má starost, zda někdo netrpí hlady. Díky ní je André o dost mohutnější, než býval. Ale jelikož to Quinnovi nevadí, André s tím nic nedělá.

Warren cestoval lodí, kterou mu poskytla rada a já s Marinou jsme se nalodili na tu, která ještě donedávna patřila Beltarziovi. Ten ji ovšem zanechal tady a tak jsme toho využili. Nepřivlastnili jsme si ji natrvalo, měli jsme v plánu mu ji vrátit, až se dostaneme domů.

 

Plavba probíhala poměrně dobře. S Marinou jsme spolu trávili hodně času a já se opravdu snažil být jí dobrým manželem. Jelikož i ona upustila od křiku, byl čas, který jsme spolu strávili, opravdu příjemný. Mluvili jsme tak obecně o různých věcech, ale byla tu jedna, o které jsme hovořili téměř pořád, protože Marině nešla z hlavy.

„Jak naše děti pojmenujeme?“ zeptala se mě večer, už asi popáté.

„Nemám tušení. Není na tohle snad času dost?“

„Myslíš?“

„Ano. Vždyť ještě ani nejsi těhotná.“

Marina na mě mrkla a zeptala se: „Myslíš?“

V té chvíli mi zaskočila slina a já se málem udusil. Začal jsem kašlat a to vyvolalo úsměv na Marinině tváři.

„Tos nečekal, co?“

„To tedy opravdu ne. Jak dlouho už to víš?“

„Asi tři týdny.“

„Mohlas mi to říct, než jsem odjel,“ zabrblal jsem.

„Byla jsem na tebe naštvaná. Ze dne na den ses rozhodl odjet bůhví kam a ani jsi mě nevzal s sebou. Tak jsem ti to za trest neřekla.“

„To jsem si mohl myslet.“

„Tak jako tak, zasloužil sis to. A teď k tomu jménu. Jak by se ti líbil Phillip?“

„Mám taky dávat návrhy, nebo už jsi pevně rozhodnutá?“

Marina mi věnovala široký úsměv.

„Pevně rozhodnutá. Ale můžeš vymyslet jméno našemu druhému synovi. Co ty na to?“

„To zní férově. Že jsi to ty…“

„Děkuju!“ vykřikla a vrhla se mi kolem krku. Zatímco jsem ji objímal, přemýšlel jsem nad tím, proč je to pro ni tak důležité. Také jsem se jí na to o pár vteřin později zeptal.

„Měla jsem bratra jménem Phillip. Matka zemřela, když se narodil a on ji přežil jenom o měsíc. Narodil se moc brzy a byl celý takový neduživý. I tak jsem ho měla moc ráda. Když zemřel, slíbila jsem, že svého prvního syna pojmenuju po něm. Nevadí to ti?“ zeptala se mě s obavami.

„Vůbec ne. Podle mě na tom není nic špatného. Ale co když to bude holčička?“

„Nebude. Beltarzio mi řekl, že tu bude chlapec.“

A tak jsem se dozvěděl, že budu otcem syna a také mi bylo prakticky oznámeno jeho jméno. Kdyby Marina vybrala něco, co by se mi nelíbilo, asi bych s ní diskutoval, ale Phillip rozhodně nepatřil ke jménům, proti kterým bych něco měl.

 

V dokonalé harmonii jsme dorazili zpět do Malbenity. Wolf už dostal zprávu o našem návratu a čekal na nás v přístavu. Na Marinu hleděl tak ošklivě, že ji donutilo ustoupit o krok dozadu. Pak si ale vzpomněla kdo je, hrdě se napřímila a zavěsila se do mě.

„Rád tě zase vidím, Wolfe,“ přivítal jsem se s ním, jako by nic a doufal jsem, že tohle dusno za chvíli poleví.

„Taky tě rád vidím. Doufám, že sis užil dovolenou,“ pronesl s úšklebkem. Dokonce i já pochopil, že připomíná Marině mnou nevěru. To mě utvrdilo v tom, že to měl celou dobu v plánu. Nezlobil jsem se na něj, ale přál jsem si, aby měl o něco víc taktu. Na druhou stranu jsem chápal, že se na Marinu zlobí. Přece jen utekla, když ji měl na starost a on strávil spoust času tím, že ji hledal.

„Užil si ji dostatečně. Ovšem ani pevné paže Warrena Westona nás dva nerozdělí.“

„K Blainově škodě,“ zahuhlal Wolf.

„Vzhledem k tomu, že tě Blaine má skutečně rád, budu předstírat, že jsem tohle neslyšela. Chápu, že máš vztek, vzhledem k tomu, že jsem utekla, a omlouvám se za to. Ale ponižovat se kvůli tomu nenechám,“ pronesla Marina hrdě a odkráčela. Oba jsme za ní hleděli a mohli jsme tak sledovat, jak vynadala jednomu nosiči, který nebyl dostatečně šetrný k jejím zavazadlům, a následně zmizela uvnitř kočáru, který na nás čekal.

„Takže se Warren přece jen odhodlal a řekl ti, co k tobě cítí?“

„Ano. Tys to věděl?“

„Každý to věděl. Jeho pohledy byly více než výmluvné.“

„Já si toho ale nikdy nevšiml.“

„To jsem si myslel. Ale to je tím, že ty si vůbec nepřipouštíš to možnost, že by se do tebe někdo mohl zamilovat.“

„To je možné.“

„Tak vidíš. A teď mi o tom něco řekni…jaké to bylo?“ zeptal se mě zvědavě.

„Proč se ptáš?“ řekl jsem na to, rudý až za ušima.

„Zajímá mě, jestli jsem ti vybral dobře.“

Než jsem stačil odpovědět, objevila se Elena a vrhla se mi kolem krku.

„Konečně jsi doma. Mě se tak stýskalo. Už tě nikam nepustím,“ říkala mi nadšeně a já se v tu chvíli cítil opravdu zle, při pomyšlení, že jí budu muset ublížit. Přišlo mi správné, že bych jí o mě a Warrenovi měl říct já. Ale už v tu chvíli se mi příčila představa, že kvůli mně bude plakat. Elena, má nejlepší přítelkyně od…od vždycky.

„I mě se po tobě moc stýskalo. Ale myslím, že bychom si na to měli zvykat. Brzy už na sebe nebudeme mít tolik času, co dřív.“

„Jak to? Neříkej, že mě hodláš upozadit.“

„Já tebe? Nehloupni. To spíš ty mě.“

„Já?“

„No jistě. Chceš se přeci vdát.“

„Ještě ty s tím začínej. Stačí, že mi to máti pořád předhazuje. Podívej se na támhletoho prince a toho vévodu. Jsou všichni stejně nudní a oškliví. Neprovdala bych se za někoho z nich, ani kdyby to byla má poslední možnost.“

„Ty se seznamuješ s potencionálními ženichy? Už jsi upustila od Westona?“ zeptal se Wolf na to, co mě zajímalo nejvíc.

Elen se ale jen záhadně usmála a zavěsila se do mě a Wolfa a odváděla nás ke kočáru.

„Dáma o svém osobním životě na veřejnosti nemluví, tak si nechte své indiskrétní otázky pro sebe. Stejně musíme spěchat. Tatínek pořádá nějakou důležitou schůzi. Jsou tu všichni naši vazalové. A vy dva nesmíte chybět,“ pronesla tajemně.

Elen nás eskortovala až do královského sídla, kde nás vysadila a odjela i s mou ženu kamsi pryč. Netušil jsem, kam, ale v tu chvíli mě to ani nezajímalo. S Wolfem jsme oba spěchali, abychom zjistili, co se děje.

 

Ve velkém sále, kolem poradního stolu, seděla celá má rodina, které v té době čítala Quinna, Andrého, Tristana, Douglasse, Etiena, Katherine, Luciena, Campbellovi (všech dvanáct bratrů) a také Caydena, který seděl vedle otce a vypadal, jako by byl myšlenkami úplně někde jinde. Kromě mé rodiny jsem spatřil ještě několik známých tváří, například světlovlasé bratry de Montignac, zrzavé di Morigni, mohutné Freye, dokonce vážné šelmy Westona mladšího a staršího. To ovšem zdaleka nebylo všechno. V sále se tísnilo tolik lidí a já je všechny neznal.

„Jelikož jsme všichni, myslím, že sněm může začít,“ prohlásil strýček Douglass pevným hlasem. Celý sál ztichl a všechny pohledy se obrátili k němu.

„Možná se divíte, proč jsem vás všechny svolal, ale jedná se o věc státního významu. Všichni jistě víte, jak vypadají královské klenoty,“ začal a dostalo se mu souhlasného zamručení.

„Také jistě víte, že jsou osázeny smaragdy.“

Další zabručení.

„A všichni víte, že ty smaragdy jsou kradené.“

Sál ztichl. Nikdo se ani nehnul, ale to strýčka nezastavilo.

„Všichni známe tu pověst, jak Michael Velsignet odvezl krásnou Dianu jejímu manželovi vévodovi z Farlane a to i s obrovským smaragdem, který si má prababička vzala s sebou. Právě částmi toho smaragdu byly ozdobeny nově zhotovené korunovační klenoty.“

„Jak tahle stará historie souvisí s naším jednáním?“ zeptal se nějaký šlechtic ve středním věku, celkem hezký až na ten velký nos.

„Kdybyste ho nechal domluvit, Worthingtone, dostal byste na svou otázku odpověď. Ale trpělivost nikdy nepatřila k vašim ctnostem, že?“ zeptal se André a v očích se mu nebezpečně blízko. Muž, kterého jmenoval Worthington, pro jistotu zavřel ústa a už se neozval.

„Hned se dostanu k tomu, co je opravdu důležité. Vévoda z Farlane, který mimochodem stále ještě žije, je blízkým příbuzným feysterských králů. A co čert nechtěl, napadlo ho právě to, že před svou smrtí dostane zpět ten smaragd a požaduje, abychom mu ho navrátili. Jinak prý s námi bude bojovat.“

Sálem zašuměla vlna nevole a šlechtici se jako velká vlna zvedli ze svých židlí a nahlas prohlašovali, že smaragdy nikdy nevydají. Strýček Douglass se pro sebe usmál.

„Uklidněte se pánové. Vévoda z Farlane je mocný muž, ale pokud by se rozhodl na nás zaútočit sám, neměl by velké šance. Ovšem v případě, že by mu na pomoc přišel Feyster, nebudeme mít sebemenší šanci,“ vysvětloval Douglass dál a celý sál zachmuřeně přikyvoval.

„A proto jsem krále Petra kontaktoval. Oznámil mi, že se nebude ve sporu nijak angažovat pouze v případě, že by naše rody navázali spojenectví, jak jinak než sňatkem. Za pár dní dorazí i se svým synem, který se bude ucházet o ruku mé dcery Eleny,“ oznámil Douglass a sálem to znovu zašumělo.

Projednávání podrobností o celé dohodě mi uniklo, protože jsem byl plně zaujat tím, jak si mezi sebou tři k nerozeznání stejní Montignaci vyměňují znepokojené pohledy. Bylo to skoro jako by vedli rozhovor beze slov.

„Ať se naše dohoda uskuteční či nikoli, musíme se připravit na nadcházející válku. Nařizuji vám proto, abyste shromáždili své armády a byli připraveni, až vás povolám.“

V té chvíli jsem pravděpodobně přestal vnímat, co se děje. Litoval jsem Elenu, že stala politickou figurkou, ale na druhou stranu jsem chápal, že je to nejlepší možné řešení. Bude lepší, když Elena bude v dohodnutém manželství, než aby byla mrtvá, což by se jistě stalo, kdyby na nás zaútočil Feyster. Srovnal by totiž Malbenitu se zemí, než bychom se nadáli.

Už si příliš nevzpomínám, na čem dalším se sněm usnesl, protože jsem byl duchem nepřítomný. Když ho po několika hodinách konečně rozpustili, nebyl jsem o moc chytřejší, než na začátku.

 

A jelikož se už stmívalo, já se rozhodl zůstat v paláci a to i přesto, že jsem to měl domů jenom malý kousek. S těžkou hlavou i srdcem jsem se zavřel do pokoje a jen tak bezcílně jsem zíral na obrazy na stěnách.

Na stěně visela zrovna má prababička Diana, jako by snad sám osud chtěl, abych nad ní přemýšlel. Hleděla na mě těma svýma zelenýma očima, které Velsigneti dědili právě po ní a usmívala se. Byla prý stejně chytrá jako krásná. Pradědeček kvůli ní dokonce opustil svého milence a to se v naší rodině nestává. Musela to být výjimečná žena.

V takových úvahách mě vyrušila služebná, která klepala na dveře. Měla mi přinést čaj, o který jsem žádal a já ji tedy pustil dál.

Ve dveřích se skutečně objevil podnos s čajovou konvicí a šálky, ovšem služebná ho nenesla. Do pokoje mi elegantně vplul Warren a zářivě se usmíval.

„Váš čaj, pane,“ pronesl a lehce se uklonil.

„Tak ty jsi nyní součástí místního personálu?“

„Jistě. Co bych neudělal, abych se k tobě dostal blíž.“

„Ale dnes není náš den,“ upozornil jsem ho tiše.

„Já vím, ale když jsi tak blízko, nedokážu se držet zpátky,“ šeptal mi do ucha a já ani nepostřehl, jak se ke mně tak rychle dostal, ale neodstrčil jsem ho. Právě naopak. Přitáhl jsem si ho za kabát blíž a pomalu jsem rozepínal knoflíky. Nebyl to účel, prostě rychleji mi to nešlo. Čím jsem byl nedočkavější, tím více se mé ruce zdály být nešikovnější.

„Mám to brát, že po mě konečně šílíš alespoň z poloviny tolik, co já?“ zněla jeho další průpovídka a mě stoupla hladina krevního tlaku. Použil jsem všechnu svoji sílu k tomu, abych do něj strčil a on tak přistál na posteli. Jelikož to nečekal, tak se mi to podařilo.

Než se stačil zvednout, už jsem ho věznil pod sebou, a i když jsem si byl jistý, že v téhle pozici dlouho nezůstanu, nezabránilo mi to pronést: „Nezahrávej si se mnou, jinak…“

„Jinak co?“ zeptal se pobaveně.

„Jinak budeš litovat,“ byla odpověď, kterou mezi dvěma divokými polibky dostal.

Cítil na sobě jeho ruce, jak mě svlékají z košile a vůbec jsem ho nepodezíral z ničeho jiného, dokud v mi několika vteřinách neuvěznil ruce za zády a nesvázal mi je košilí, kterou před chvilkou tak horlivě sundával.

„Co…“

„Kdo z nás bude litovat?“ zeptal se s provokativním úsměvem.

„Vypadá to, že já. Tebe zajímají tyhle věci?“

„Myslíš jako svazování?“

„Ano.“

„Ne. Zajímáš mě ty. Volný, svázaný, oblečený, nahý, jakýkoli, když jsi to ty.“

„Ty vypadá jako celkem vážné stádium posedlosti,“ smál jsem se mu.

„Už to tak bude,“ potvrdil s úsměvem. Pak ale zvážněl.

„Vadí?“ zeptal se při pohledu na mé svázané ruce.

„Nijak zvlášť. Ale vrtá mi hlavou, kde ses tohle naučil.“

„Jsem voják.“

„A to vás vojáky učí, jak si svázat milence?“

„No jistě. To je přeci základ, ne?“ smál se Warren a já se k němu rád přidal. Všechny negativní pocity jako by odpluly a já se cítil volný, jako by mě vůbec nic netížilo. Tenhle klid mi ale vydržel jenom malou chvilkou.

Zatímco já jsem přemýšlel, Warren nezahálel a obratně mě zbavil veškerého oblečení, aniž bych to nějak zaregistroval. Až ve chvíli, kdy jsem ucítil jeho jazyk na místě, kde bych ho vážně nečekal, mi došlo, co se vlastně děje.

„Ach…tohle jsme si nedomluvili,“ zaprotestoval jsem slabě, zatímco mě Warren svým jazykem přiváděl k šílenství. Pohrával si se mnou a pokaždé, když jsem měl pocit, že už budu, trochu zpomalil a oddálil tak vyvrcholení, po kterém jsem nesmírně toužil.

„Nelíbí se ti to snad?“

„Tak to není, jenom…ach…nemusíš to dělat,“ dostal jsem ze sebe trhaně.

„Chci to dělat. Chci tě přimět, abys po mě šílel tak moc, že beze mě nebudeš moct být.“

V hlavě se mi mihla otázka, co asi bude dělat, až toho dosáhne, ale nemohl jsem ji vyslovit, protože smysluplná věta se v té chvíli zdála být věcí zhola nemožnou.

Když už jsem se blížil k vyvrcholení asi po páté a Warren znovu použil svoji taktiku, téměř bolestně jsem zasténal a vyhrkl: „No tak, Warrene!“

V té chvíli Warren úplně přestal. Udiveně jsem k němu zdvihl zrak a překvapilo mě, že se svléká.

„Chtěl jsem tě ještě trápit, ale už nemám sílu. I tvoje sténání mě dohání k šílenství,“ vysvětlil rychle a než jsem se nadál, měl jsem ho v sobě. Trochu to zabolelo, ale nebylo to nic, co bych na chvíli nepřekousl. Netrvalo dlouho a bolest se změnila v úplně jiný pocit.

Warren přirážel jako zběsilý a já věděl, že nevydržím dlouho. Byl jsem už na pokraji svých sil. A opravdu to tak bylo. Zachvěl jsem při nejsilnějším náporu orgasmu, jaký jsem kdy zažil. Byl jsem tak dokonale uspokojený, ale i vyčerpaný, že jsem Warrenovi a jeho vyvrcholení nevěnoval téměř žádnou pozornost. Znovu jsem ho vzal na vědomí, až když mě držel v náručí.

„Ty mě zničíš,“ pošeptal mi.“

„Já tebe?“

„Jo. Milovat tě je nesmírně vyčerpávající,“ řekl mi a pak už jsem slyšel jenom jeho oddechování. Přitulil jsem se tedy k němu blíž a v jeho náruči jsem se v klidu oddal snění.

 

Ráno jsem se probudil a Warren už byl dávno pryč. S úsměvem jsem se oblékl a chystal jsem se vydat domů, když mi někdo vrazil do pokoje. V duchu jsem si myslel něco o narušování soukromí, ale nahlas jsem to radši neřekl. Ve dveřích totiž stál strýček a tvářil se ustaraně. Vypadal v tu chvíli asi tak o deset let starší, než ve skutečnosti byl.

„Díky bohu, že jsi ještě tady,“ pronesl místo pozdravu.

„Zrovna jsem se chystal odejít. Děje s něco?“

„Je to vážně hrůza.“

„Děsíš mě strýčku. Někdo se snad zranil?“

„Ještě toho trochu. Elena…ona se nechala zneuctít.“

„A kým?“

„Warrenem Westonem.“

Na chvíli jako by se čas zastavil a moje srdce se rozsypalo na tisíc kousků. Jak? Jak mohl?“

Pak se vrátila realita a já si vzpomněl na to, že Elena má být provdána, aby zachránila Malbenitu. V té chvíli jsem jí vůbec nelitoval. Litoval jsem akorát sebe a pro ni mi žádná nezbyla. Měl jsem jí tuhle situaci za zlou a to i přesto, že netušila, jak se věci mají. Nauvažoval jsem úplně logicky, když jsem ji obviňoval.

„To netuším. Elena tvrdí, že s ní spal, a trvá na manželství, jenže Weston to popírá. Rád bych mu věřil, ale několik služebných dosvědčilo, že tuhle noc ve svém pokoji nestrávil. On ale odmítá říct, kde byl. Musíš uznat, že je to podezřelé. Tak jako tak, teď sedí ve vězení,“ oznámil mi. Nejdřív mi spadl kámen ze srdce, protože jsem byl schopný ho obhájit, ale pak jsem se zamyslel nad tím, proč to neřekl sám. A když padla zmínka o vězení, málem jsem omdlel.

„Vězení? Jako vážně? Co když si to Elena vymyslela?“

„Tvrdíš, že je lhářka?“

„Ne. Jenom říkám, že byla odhodlaná Warrena získat za každou cenu. Nevěřím tomu, že by Warren něco takového udělal, aniž by měla na ruce snubní prsten.“

„Bože můj, vždyť já taky ne. Kdyby tak řekl, kde byl, všechno by bylo jednodušší. Musíš s ním promluvit.“

„Proč já?“

„Cestovali jste spolu přeci do Nodir Tosh. Spřátelili jste se, ne?“

Přátelstvím bych náš vztah s Warrenem nenazval, ale to jsem teď nechtěl strýčkovi vysvětlovat.

„A co Elena? S tou nikdo nepromluví?“

„Mluvím s ní, ale odmítá třeba i slyšet něco o tom, že si Warrena nemůže vzít, protože její ženich brzy dorazí. To celou situaci značně komplikuje. Normálně by si ji prostě vzal Warren a bylo by po problému. Takhle je to mnohem složitější. Promluvíš s ním tedy?“

„Zaveď mě k němu.“