Přece jen, než jsem odjel, stala se jedna zvláštní věc, která mi dlouho nedala spát. Bylo mi jasné, že se do té chvíle budeme muset taky vrátit.

Tehdy jsem potkal toho nejpůsobivější chlapa, jakého jsem kdy viděl. Nevím, kolik tak mohl měřit, ale jak se tak proplétal davem, všechny převyšoval. Neměl takovou tu typicky pěknou tvář, na to byly jeho rysy příliš ostré. Ve tváři měl vepsánu autoritu. Všechno tohle ještě umocňovaly krátké kaštanové vlasy a opálená pleť. Podoba s Petrem byla zřejmá, ale nikdo si je nemohl splést. Docela dlouho jsem na něj zíral, neschopen odtrhnout oči.

Když se naše pohledy setkaly, on zamyšleně přimhouřil oči a pak se vydal přímo ke mně. Srdce mi bušilo jako o závod.

„Jsi Logan Velsignet?“ zeptal se vážně.

„Ano, to jsem. A vy jste?“

„Král Marcus z Feysteru,“ řekl a napřáhl ke mně ruku. Pevně jsem ji stiskl a pronesl zdvořilostní frázi: „Rád vás poznávám.“

V hlavě mi to mezitím šrotovalo. Kdybych si tak by vzpomněl, jak byl s Petrem spřízněný. Taky jsem byl docela nervózní z toho, co mi bude chtít.

„Tykej mi. Nejsem tu formálně. Je tu jedna věc, kterou bych s tebou rád probral. Nejlépe v soukromí.“

„Následuj mě,“ řekl jsem a odvedl si ho do své kajuty.

Že bylo nerozumné zavírat se někde o samotě s tak obrovským chlapem, o kterém jsem nevěděl nic jiného než to, že je nějak spřízněný s klukem, který mě znásilnil? Jo, to vím, ale já byl tehdy opravdu zvědavý, tak jsem nepoužíval mozek.

„Asi víš, proč jsem tu, ne?“

„Tuším. Má to něco společného s Petrem?“

„Ano, vlastně ano. Přišel jsem, abych ti řekl, že takové chování u svého bratra nestrpím. Bude opravdu přísně potrestán. To, že je princ, neznamená, že se může takhle chovat. A druhá věc, přišel jsem nabídnout odškodnění.“

Tehdy mě dostal. Opravdu jsem nečekal, že mi řekne zrovna tohle. Spíš jsem myslel, že to bude něco jako: „Jestli nepomlčíš o tom, co se stalo, skončíš na dně moře.“

Byl jsem rád, že jsem se ve svém odhadu zmýlil.

„Odškodnění? Co si mám pod tím pojmem představit?“

„Tak za prvé jistý obnos ve zlatě. Je na tobě, abys řekl kolik.“

„Co třeba milion gemských korun?“ zažertoval jsem, ale on přikývl.

„Myslím, že je to adekvátní.“

„Cože?“ vyprskl jsem.

„Zdá se ti to málo?“ zeptal se naprosto vážně, zatímco já na něj zděšeně zíral.

„Ne, to ne. Spíše naopak. Ale hodlám to vzít, pokud jsi ochoten mi tuto částku skutečně zaplatit. Vypadá to, že jsem prodal své poprvé v té nejlepší možné nabídce,“ poznamenal jsem hořce.

„Takhle se na to nedívej. Snažím se jen udělat to, co je správné. Můj bratr je pořád viník. To se nezmění a je jedno, kolik zaplatím. Už rozumíš?“

Teď jsem přikývl zase já.

„Dobře,“ usmál a moje srdce se hlasitě rozbušilo. Byl neuvěřitelně přitažlivý.

„Teď k druhému bodu. Kdybys měl teď nebo kdykoli později nějaké přání či problém, který by nespravily peníze, kdykoli se na mě můžeš obrátit. Využiji všeho svého vlivu, abych pomohl. Přísahám,“ pronesl. Normálně bych někomu, koho znám asi deset minut nevěřil, ale v jeho očích nebyla lež. Něco v celé jeho osobnosti vás nutilo věřit, že je čestný.

Samozřejmě první přání, které mi vytanulo na mysli byl polibek. Chtěl jsem se ocitnou v náručí toho velkého obra a spojit svoje rty s jeho. Nevím, čím to bylo, ale moc jsem po tom toužil.

„Mohu si přát, co chci? Úplně vše?“

„V rámci reálného života ano. Ale do nějaké magie nebo tak něčeho podobného se plést nebudu, to se na mě nezlob.“

„Nic takového bych nežádal. Jde mi jen o jeden polibek.“

Tehdy jsem nemohl uvěřit, že jsem opravdu sebral odvahu a vyslovil to nahlas. Teď bych to asi neudělal, ale v tu dobu jsem byl mladý a odvážnější než jsem teď.

Pokud byl překvapený, nedal to na sobě znát. Tvářil se zamyšleně a pak podotkl: „Nikdy jsem muže nepolíbil.“

Já to bral jako nesouhlas. „Chápu to. Rozhodně tě k tomu nenutím. I když jsi říkal, že si můžu přát cokoli.“ To rýpnutí jsem si neodpustil.

„Neřekl jsem, že to neudělám. Nikdy jsem neporušil své slovo. Nikdy,“ oznámil a s každým dalším slovem se přibližoval.

První lehký dotek jeho sametově měkkých úst připomínal peříčko, přesto mnou projelo slastné mrazení. Když pak polibek prohloubil, já mu vycházel vstříc. Z vteřiny na vteřinu se lehký dotek změnil ve vášnivé polibky. Ano, polibky, protože jsem nezůstali jen u jednoho.

Nic víc se nestalo, protože do pokoje přišel Chris, který rozhodně nečekal, že mě tam najde s někým a podle toho se taky tvářil.

Já a Marcus jsme tedy museli přestat v příjemné aktivitě a vrátit se do reality. Myslím, že mě to dělalo mnohem menší problém. Podle mě byl Marcus sám svou reakci překvapený.

„Přišel jsem se rozloučit,“ řekl Chris na svou obranu. Bylo mi trochu trapně, že jsem na něj málem zapomněl.

„Počkej na mě na palubě, prosím,“ požádal jsem ho a on bez řečí odešel, i když si Marcuse podezíravě měřil. Kdybych mu ho představil, asi by mě tam s ním nenechal.

„Je čas jít,“ pronesl Marcus nepřítomně.

„Ano. Ale tohle není konec. Rozhodně dám vědět, až si budu zase něco přát.“

„Rád jsem tě poznal a políbil tě. Kdykoli si budeš přát ještě něco, ozvi se,“ nabídl mi a mě bylo jasné, co tím myslí. Pokud budu chtít víc, mám se ozvat. S tím jsme se tedy rozloučili a já vyhledal Chrise.

 

Jeho tvář neměla výraz, což nebylo nic neobvyklého, ale zářivé zelené oči se naplnily vztekem.

„Co to bylo? Sakra, Logane...“ začal, ale ať už chtěl říct cokoli, nakonec nemohl.

„Máš nějaké výhrady?“

„Jasně, že mám výhrady. Tenhle chlap, předtím Patrik, co se děje? Něco si tím dokazuješ?“

„I kdyby to tak bylo, nic ti do toho není.“

„Tak takhle to tedy je. Nic mi do toho není, protože já jsem jenom bodyguard, kterému dneškem končí služba? Chápu to správně?“

„Jak bys mohl chápat? Ty nemáš ponětí...ty nevíš...nemůžeš vědět...“ snažil jsem se říct, ale hlas se mi zadrhával. Už v tu chvíli jsem věděl, že to, co říkám, není správné, ale nemohl jsem si pomoct. Cítil jsem se tak ublíženě, jako bych já sám nesl všechnu bolest světa. Co jiného si taky patnáctileté dítě tak může myslet?

Chris se usmál, ale byl to hořký úsměv.

„Jistě, já přece nemůžu tušit, jak je to strašné. Jak jsi jen naivní. Myslíš, že Petrovi šlo o tebe? Usiloval o mě už skoro rok, když si všiml, že mám pro tebe slabost. Držel mě v šachu a když jsem si jednou dovolil moc mluvit, ukázal mi, kde je moje místo. Znásilnil tě, protože jsem neposlechl. Pořád mi chceš tvrdit, že nechápu? To, co ty sis prožil jednou, já mám každý den. Přemýšlej o tom,“ řekl mi tehdy a opustil mě.

 

„Kde jsi? Potřebuju tě.“ zašeptal jsem do tmy.

„Pořád jsem tady. Budeme pokračovat, nebo toho už máš pro dnešek dost?“

Rozhodnutí bylo na mě a já chtěl pokračovat. Teď mě čekala o dost veselejší část.

 

Přeskočili jsme celé tři roky, které už dobře znala. Tři roky jsem strávil tím, že jsem se snažil udržet celou rodinu pohromadě v dobrém stavu. Pomáhal jsem, kde se dalo.

Tristana jsem tahal z depresivních stavů, kterými od smrti mého otce trpěl. Trávil jsem s ním spoustu času a leccos jsem se naučil. Tristan, i přes své občasné stavy, stále zůstával jedním z nejlepších mozků celého království.

André měl problémy se zvláštní “úchylkou“ (tak tomu říkal). Bylo mi jasné, co způsobilo tu jeho zvláštní posedlost, ale kdybych mu to řekl, nevěřil by mi. Tak jsem ho aspoň poslouchal, když si stěžoval a bloumal nad vhodným řešením.

Douglass se potácel mezi vztekem a smutkem, přičemž se střídavě snažil na Etiena zapomenout nebo mu odpustit, ale obojí mu šlo jako psovi pastva. Snažil jsem se mu najít někoho jiného, ale on se ani nepodíval. Žádný z těch chlapů, které jsem pro něj tak pečlivě vybíral, se mu nepozdával. Nakonec většina skončila v mé posteli, protože i já měl své potřeby. Žádné city, jenom sex, to jsem chtěl a taky jsem to dostal. Nehodlal jsem se zaplétat do citů, protože všude kolem sebe jsem mohl vidět, jak to se zamilovanými dopadá.

Tím nejzářivějším příkladem byl Quinn. Proč zrovna Quinn? Protože Andrého miloval tak moc, až mi to bralo dech. Každý den si to taky vyčítal a snažil se těch citů nějak zbavit. Například tak, že mučil sám sebe a podrobně se nechával informovat o každém jednotlivém muži, který prošel Andrého postelí, doufajíc, že ho to vyléčí. Nestalo se.

V tu dobu, kdy jsem u nás doma fungoval jako vrba, jsem si z Marcusových peněz stavěl své město. Nebylo daleko od našeho sídla. Tvořil ho palác z bílého kamene v orientálním stylu. Mému paláci nechyběly vysoké věže se zlatými kopulemi a prostorné tesané balkony, na kterých jsem bezpodmínečně trval. Kolem paláce vyrůstaly jako houby po dešti rozlehlé luxusní komplexy budov se všemi službami, které si můžete přát, včetně do nejmenších detailů zařízených pokojů.

Vybudoval jsem si hotel a zakrátko jsem tu měl smetánku ze všech koutů světa. Zaručoval jsem totiž kvalitní služby a diskrétnost, takže si každý bez obav mohl přivést koho jen chtěl. Fungovalo to dobře a mě to těšilo.

Až tehdy jsem si vzpomněl na Marcuse a poslal jsem mu dopis, ve kterém jsem si přál, aby mě navštívil. Do týdne zakotvila jeho loď u našeho pobřeží.

Nečekal jsem, že přijede tak rychle. Ubytoval jsem ho ve svém soukromém paláci a provedl jsem ho hotelem, na který jsem byl po právu pyšný.

 

„Tak jak jde život?“ zeptal jsem se večer, když jsme seděli v salonku, před mým pokojem a popíjeli koktejly.

„Všechno jde dobře. Za měsíc se budu ženit. Má budoucí žena je krásná a opravdu inteligentní dívka. Mám ji rád.“

„Přesto jsi tady.“

„Přál sis to. Slíbil jsem, že udělám cokoli.“

„To je vše? Táhne tě sem povinnost?“

„To jsem neřekl.“

„Ani jsi nemusel. Ale to je teď jedno. Pojď blíž a polib mě“ přikázal jsem mu tiše a on tu udělal. Zvedl se z pohodlného křesla, aby mohl pokleknout před tím mým a vzít můj obličej do dlaní. Přitáhl si mě bliž kvůli polibku, kterým pustošil má ústa.

„Chutnáš po alkoholu. Líbí se mi to.“

„Chceš víc?“ zeptal se s hlavou tak blízko mé.

„Ne, polibek byl vše, o co jsem žádal. Pokud si to budeš přát, zítra už můžeš být zase na lodi na cestě za svou snoubenkou. Nevezmu si víc než polibek, protože nemám povahu na to, tě do něčeho nutit. Dobrou noc.“

 

Celou noc jsem se tehdy převaloval a doufal jsem, že ho ráno ještě alespoň jednou uvidím.

On mě překvapil, protože stále zůstával. Uplynul týden a on stále bydlel ve svém pokoji, který měl balkon naproti mému. Dennodenně jsem vysedával na terase a chytal jsem bronz. Provokoval jsem ho jenom ve spodním prádle. Odmítal jsem ho k něčemu nutit, ale toužil jsem po tom, aby si mě vzal. Celým tím pravidelným vystavováním se jsem se snažil přimět ho, aby po mě vystartoval.

 

Jak jsem tak ležel jedno odpoledne, ucítil jsem na sobě, jako už mnohokrát, jeho pohled. Dostal jsem nápad. Rozhodl jsem se zahrát mu malé představení, abych zacloumal s jeho sebekontrolou.

Rukama jsem jemně kroužil kolem svých bradavek, přesně tak, jak jsem to měl rád. Doufal jsem, že ho to vyprovokuje k činu.

Když jsem přestal cítit jeho pohled, sám pro sebe jsem se usmál. Do pěti minut zuřivě klepal na mé dveře.

„Je otevřeno,“ zavolal jsem a zavřel jsem oči.

Slyšel jsem zvuk otevíraní dveří, spěšně kroky po mém jemném koberci a pak po kamenném povrchu terasy.

„Doháníš mě k šílenství.“

„To je účel.“

„Čekám celý týden na chvíli, kdy mě pozveš k sobě a ty se k ničemu nemáš.“

Otevřel jsem oči a můj pohled se střetl s jeho.

„Tak to si ještě počkáš. Já tě nikam zvát nebudu.“

„Proč?“

„Protože je mi odporná představa, že se mnou spíš kvůli slibu. Já tě nepozvu, ale neřekl jsem, že nemůžeš přijít, když budeš chtít.“

Marcus se zasmál.

„Měli bychom zapracovat na vzájemné komunikaci.“

„To ano,“ řekl jsem a vstal ze svého lehátka. „Ale ne teď. Jsou tu zajímavější věci, na kterých teď můžeme pracovat,“ dodal jsem pro přesnost.

Marcus nepotřeboval další povzbuzení, aby mě uchvátil do náruče a spojil naše ústa v polibku, který mi vzal dech. Trochu mě zatlačil dozadu, takže jsem se opřel o mohutné kamenné zábradlí. Marcus mě uchopil, jako bych nic nevážil a na zábradlí mě vysadil. Díky výšce zábradlí mě mohl líbat a nehrbit se při tom. Já ho objal nohama kolem pasu a rukama jsem se mu přehraboval v hustých vlasech.

„Chci dovnitř,“ přikázal jsem, když se naše ústa rozdělila.

Marcus mě bez odpovědi prostě vzal a odnesl do salonku, kde mě položil na mou bílou medvědí kožešinu. Vůbec se neobtěžoval jít do ložnice.

„Myslel jsem do ložnice.“

„Tvoje chyba, žes to neřekl.“

Tím skončil prostor pro mé protesty. Svým šikovným jazykem objevoval citlivá místa mého těla, ať už to byl můj krk, nebo prohlubeň u klíční kosti. Věnoval spoustu pozornosti mým bradavkám, které střídavě laskal jazykem a hnětl rukama. Čekal jsem, že to s ním bude skvělé, ale samotného mě překvapilo, že až tak moc.

Zanechal dráždění mého těla, aby se mohl svléknout. Mě stačilo jenom dát si dolů spodní prádlo a byl jsem nahý. Posadil jsem se a trpělivě jsem na něj čekal. Opravdu spěchal, takže to netrvalo dlouho. Při dalším vášnivém spojený našich úst jsem ho dostal pod sebe.

„Jsi připravený?“

„Neměl bych se ptát spíš já?“

„Jsi děsně staromódní.“

„S tím mohu jedině souhlasit.“

„Radši už mlč,“ řekl jsem mu a zacpal jsem mu ústa polibkem.

Posadil jsem se obkročmo na něj a snadno jsem ho celého dostal dovnitř. Přece jen, byl jsem zvyklý. Rozpohyboval jsem své boky a zároveň jsem si hrál s jeho bradavkami jako on předtím s mými. Místností se neslo dvojí sténání a oba jsem se blížil k vrcholu.

Jenže, aby to nebylo úplně dokonalé, někdo naléhavě zaklepal na mé dveře.

„Logane, jsi tam?“ zeptal se André.

„Ne.“

„Hej, potřebuju s tebou mluvit. Můžu dovnitř?“

Nepřestával jsem v prudkých pohybech a Marcus se musel sakra držet, aby nevydal ani hlásku. Schválně jsem ještě zrychlil a potměšile jsem se na něj zašklebil.

„André, právě to dělám se svým milencem, takže jestli ty dveře otevřeš, nepřej si mě. Vyřešíme to pak, jasné?“

A André jen něco zadrmolil a byl ten tam.

„Ach...ty jsi...můj bože...blázen.“

„Možné to je. Má něco proti tomu? Můžu přestat...“ řekl jsem a výrazně jsem zpomalil.

„Na to se ani neopovažuj pomyslet,“ vypadlo z něj a já se zase dal do pohybu. Přidával jsem na rychlosti, dokud jsem oba současně nevyvrcholili. Pak jsem se zhroutil na jeho mohutný hrudník a zůstal jsem na něm ležet.

 

Chvíli jsme leželi mlčky, ale pak jsem pocítil potřebu se zeptat.

„Kolik máš času?“

„Jak to myslíš?“

„Kdy se vrátíš za svou snoubenkou?“

„To je na tobě.“

„Nežertuj.“

„To bych si nedovolil.“

„Tak tedy za měsíc. Vyhovuje?“

„Ano.“

 

V mé hlavě se ozval ženský smích. „Máš mnohem působivější sbírku mužů než já.“

„A čekala jsi snad něco jiného?“

„Vůbec ne. Pro dnešek asi skončíme. Tvůj bratr se sem řítí,“ řekla a já se probudil z toho podivného spánku ve chvíli, kdy Dougi rozrazil dveře.

„Nejsi zakletá princezna, abys celý den strávil ve věži. Koukej vstát a pojď se dolů najíst.“

„No jo pořád,“ reptal jsem, ale stejně jsem ho poslechl.

Oběda jsem se ani nedotkl. Bylo mi zle, protože jsem musel myslet na to, co následovalo po tom měsíci. Rozloučili jsme se a on odplul.

„Stalo se něco, Logane?“ zeptala se Katherine.

„Vůbec nic,“ odmítl jsem rezolutně, což Katherine jenom utvrdilo v přesvědčení, že mi musí pomoci. Před celou rodinou ze mě začala tahat rozumy. Přiznal jsem, že myslím na starou lásku a doufal, že to nechá být, ale spletl jsem se. Ani nevím, jak jsem se k tomu dostali, ale Katherine začala mluvit o své staré lásce.

„Taky občas vzpomínám na svou starou lásku. Byl to jeden z nejpohlednějších králů, kterého jsem kdy potkala. Vládl ohromné říši, ale neměl v sobě ani jednu pyšnou kůstku. Zemřel za jedné opravdu zlé bouře, když se vracel z diplomatického jednání,“ vyprávěla s očima zahleděnýma do dálky.

Znělo mi to povědomě.

„Jak se jmenoval?“

„Marcus z Feysteru," odpověděla mi okamžitě a mě se podlomila kolena.

Z ničeho nic se v místnosti objevila Angelika a zachytila mě. Pomohla mi a pomalu se se mnou belhala pryč, zatímco mou rodinu očarovala lehkým kouzlem, aby si mého pádu nevšimli.

Odvedla mě pryč a v očích měla otázku.

„Zemřel kvůli mně. Nevracel se z diplomatické cesty. Vracel se ode mě. A ona přitom věří, že byla jediná, po které kdy toužil. Mluví o něm s takovým respektem. Kdyby se to dozvěděla, nenáviděla by mě. Zasloužil bych si to.“

„Takhle nesmíš mluvit, můj milovaný. Ničí mě, když tě takhle vidím. Jsem tu pro tebe, tak nebuď smutný. Miluju tě,“ šeptala mi dlouho noci, dokud jsem neupadl do hlubokého spánku.