Vydali jsme se na cestu, samozřejmě bez koní a já byl po prvním dni tak unavený, že jsem doslova padl na provizorní lůžko a nebyl jsem schopný se pohnout. Prostě i přes všechen tvrdý trénink s mečem jsem nebyl připravený na celodenní pochod s plným batohem. V tomhle duchu proběhlo prvních pár dní.

Pak se to zlepšilo. Já si postupně zvykl a byl jsem večer schopný i normálně fungovat.

„Na princátko máš docela výdrž. Ani jednou sis nepostěžoval a to jsem viděl tvoje nohy. Máš můj respekt.“

„Já nejsem zvyklý si stěžovat.“

„To se ti v manželství bude hodit.“

„To doufám.“

Chvíli bylo ticho.

„Víš, doufám, proč se vlastně plahočíme na tu horu?“

„Šlo o nějakou svatyni? Nevzpomínám si už pořádně, co mi o tom Ilsa povídala.“

„Ale houby. Svatyně už dávno není, jsou to spíš trosky. Jde o to, že já si tě mám proklepnout. Mám zjistit, jestli jsi stejně fajn, když má přes třicet kilometrů v nohách a spíš na tvrdý zemi.“

„Ach tak. Proč mi to ale říkáš? Nebude to pak zbytečné? Kdybych chtěl nějakých čtrnáct dní se klidně můžu přemoct.“

„To je pravda. Ale nepřijdeš mi jako ten typ. Navíc, já rád s lidma jednám na rovinu.“

„Beru na vědomí. Jednat na rovinu spolu ale můžeme i zítra. Pokud se neprospím, bude se mi těžko šplhat. Dobrou noc.“

„Dobrou.“

 

Druhý den jsme opravdu začali lézt na tu zatracenou horu. Celou dobu jsem kopíroval Leovy pohyby, protože já sám s lezením kamkoli moc zkušeností neměl (nutno podotknout, že tohle nebyla příliš vysoká ani strmá hora, což bylo jedině dobře). I když jsem se opravdu snažil, moc jsme nepokročili.

K večeru jsme se utábořili na skalní římse. Leo se spokojeně culil a já si znepokojeně prohlížel odřené ruce. To bude zítra zase legrace.

„Když už jsme tady, je tu pár věcí, který musíme pořešit.“

„Jaké věci?“

„Například tvoje rodina. Neber to špatně, vůbec nic proti královský famílíi nemám, jenom mi jde o to, do jakýho prostředí se Ilsa chce přivdat. Něco mi o nich pověz.“

Přemýšlel jsem a moc dobře jsem věděl, že budu muset říct všechno, protože se to stejně dozví. Drby o královské rodině jsou všude.

„Takže moje rodina. Mám tři bratry, Andrého, Douglasse a Quinna. André je nejstarší. Chvíli byl králem, ale pak utekl ze země, protože zabil naši matku. Nutno dodat, že to udělal až poté, co se dozvěděl, že zabila otce. Na královském dvoře je vítaný a má milenecký vztah s Quinnem, nejmladším bratrem, který je náš bratr jenom z jedné poloviny. Je to syn milence mého otce a naší matky. Jeho taky počítám jako člena rodiny. V současné době zastává funkci biskupa. Dál můj bratr Douglass je ženatý, má inteligentní krásnou ženu Katherine a malou dcerku Elenu. Taky má milence, o kterém jeho žena ví a sama mu ho vlastně přivedla. Je jím Etien Tremaine, gemský šlechtic a diplomat. Další důležitý člen domácnosti je má nejlepší přítelkyně Angelika. Její situace je ti, myslím, známá.“

„Páni a já si myslel bůhví jak to nemám s rodinou složitý. Vážně pěkný. Ty se opravdu nesnažíš prezentovat v nejlepším světle, co?“

„Stejně se to dozvíš. Jsou to všeobecně známé věci a vždy se najde nejde nějaký dobrák s proříznutou pusou. Moje rodina není dokonalá, ale je to rodina. Vždycky podržíme jeden druhého, bez ohledu na to, co si myslí ostatní.“

„To už zní líp. Ale po tak zajímavém výčtu mám ještě jednu otázku. Vypadá, že u vás v rodině je mít milence naprosto běžný. Taky nějakýho máš?“

„Ne, nemám milence.“

„To je jedině dobře. Ilsa nebude tak tolerantní jako manželka tvýho bratra. Vyškrábala by ti oči, kdybys ji podvedl,“ oznámil mi s úsměvem.

„Nehodlám ji podvádět. Žádného milence mít nebudu. Ale pár jsem jich už měl. S Ilsou jsme o tom už mluvili a ví, že je to dávno minulost. Říkám to, protože to bude jedna z prvních věcí, kterou ti každý řekne, když se objevíte u dvora.“

„Tam se já určitě neobjevim. Došlo mi, že život na souši už dávno nejni pro mě. Až tě odvedu domů, vrátím se na loď.“

„Ale co tvoje rodina? Přece je hned neopustíš?“

„Je hezký, že se staráš, ale já už tady nemám co opouštět. Kdysi jsem se rozhod a tím jsem to všechno ztratil. Pořád si pamatuju na svoje mrňavý sourozence a i oni mě mají zafixovanýho jako pubertální výrostka. Deset let nemůžem jen tak přejít. Jsme si cizí.“

„Svěřili ti ale přece mě. To znamená, že ti věří, ne?“

„To znamená, že potřebujou čas, aby si rozmysleli, jak mi šetrně naznačit, že už doma nejsem vítanej.“

„To mě mrzí.“

„Nemusí. Je to moje vina. Tak dlouho jsem odkládal návrat, až už nebylo k čemu se vrátit. Samosebou nehodlám přerušit kontakt, jenom prostě budu žít sám jako doteď.“

„Já ti nechci vnucovat rady, přece jen, nejsem odborník, ale podle mě bys tomu měl dát čas.“

„Jsou věci, které ani čas nespraví. Travis mě nenávidí a i když se snaží to skrývat, já to vidím.“

„To mu tolik vadí, že ses neoženil a utekl?“

„Ale vůbec ne. Myslím, že se mu ulevilo. Byli jsme na kordy od smrti rodičů. Ani nevím, proč to vlastně vytahuju. Akorát tě nudím starou historií.“

„Tak to ale není,“ protestoval jsem. Naše pohledy se střetly a mě polilo horko. V záři skomírajícího ohně jeho obličej získal zvláštní nádech, který ho činil snad ještě přitažlivějším než normálně. Chvíli mi trvalo vymanit se z působení jeho přítomnosti.

Dlouho do noci jsme jen tak mluvili o čemkoli, co nám přišlo na jazyk. Od mořeplavby, přes národní pověsti, až po bývalé partnery, všechno jsme zmínili. Z nějakého zvláštního důvodu jsem s ním mohl mluvit otevřeně, aniž bych se bál, že to někde zopakuje. Nevím, kde se vzal ten pocit důvěry. Možná to bylo tím, že pořád vypadal tak nějak uvolněně.

Bylo by to super, kdybych cítil jenom tohle. Mohl bych mít fajn švagra, se kterým bych si skvěle rozuměl. Jenže tohle zdaleka nebylo všechno. Srdce mi divoce bušilo a celý jsem jen hořel ze všech těch fantazií, které se rodily v mé hlavě.

Měl jsem sto chutí si nafackovat. Chtěl jsem ho tak moc, že jsem každou chvíli bojoval s touhou se ho dotknout. Jediné, co mě drželo na uzdě, byla představa Ilsy. Nikdy jsem ji nechtěl zranit. Byla mi drahá a skvěle mi rozuměla. Ale touha, kterou jsem cítil k ní, byla jen slabý vánek v porovnání s prudkým vírem, do kterého mě vtáhl Leo.

 

Pravděpodobně bych to vydržel a nic neřekl, ale náhoda napomohla jinému scénáři. Už se pomalu začalo stmívat a místo, které Leo vybral jako útočiště pro dnešní noc nebylo daleko. Vlastně on už tam byl a čekal, až se tam vyškrábu. Já byl nejen unavený, ale taky hodně frustrovaný, takže jsem si nedával tak dobrý pozor. Zbýval mi už jenom kousek, Leo ke mně dokonce natáhl ruku, aby mi pomohl, když se výstupek, na který jsem položil nohu, odtrhl. Já ztratil rovnováhu a už jsem se viděl dole na zemi, když Leo pevně sevřel mou ruku a snažil se mě vytáhnout nahoru. Marně jsem se snažil najít opěrný bod, moje jen klouzaly po hladkém povrchu. Leo celý zrudl, jak se snažil mě vytáhnout.

„Neopovažuj se pustit,“ procedil skrz zuby.

„Patřilo by mi to.“

„Co to žvaníš?“ zeptal se, když mě tahal nahoru.

Nevím, co mě to v tu chvíli napadlo, asi za to mohl ten pocit, že jsem tak blízko pádu, prostě jsem to na něj vyhrkl: „Protože po tobě toužím.“

Ve stejném okamžiku mě vytáhl nahoru. V očích měl vztek. Přitiskl mě ke skalní stěně a pevně sevřel mou hlavu.

„Jsi blázen? Říkat něco takového, když tě se ti snažím zachránit krk? Co kdybych tě pustil? Nezáleží ti snad na životě?“

„Neměl jsem v úmyslu to říkat. Prostě to tak nějak samo...“ rozvíjel jsem úvahu, ale dál už jsem se nedostal, protože se mi to zdálo hloupé.

„Bůh ví, že jsem se doopravdy snažil odolat,“ zašeptal, načež mě políbil. Opětoval jsem ho polibky se vší vášní, které jsem byl schopen. V té chvíli žádné výčitky svědomí neměly v mé hlavě místo.

Uvězněný mezi stěnou a jeho pevným horkým tělem jsem neměl možnost ani chuť uniknout. On nejistě pustil můj obličej a vkradl se pod mou tuniku. Jeho ruce se jen letmo dotýkaly mé kůže, když po ní kroužil svými prsty a já přesto cítil slast.

Jestli někdo čeká, že alespoň jeden z nás dostal rozum a uvědomil si, že podvádíme nám velmi drahou osobu a proto bychom toho měli nechat, je na omylu. Někde v nejzazším koutku mého vědomí snad zůstala nějaká myšlenka na Ilsu, ale nijak se nedrala na povrch.

Neměl jsem v tu chvíli sebemenší výčitky, přestože jsem se tiskl celým svým tělem k svému budoucímu švagrovi. Proč tomu tak bylo? Protože každý jeho dotek sliboval takovou rozkoš, jakou jsem ještě nikdy neochutnal a já nebyl zvyklý držet své chutě na uzdě.

Málem jsem hlasitě zaprotestoval, když se ode mě kousek vzdálil a pohlédl mi do očí. Nechtěl jsem, aby přestal. Viděl ten nesouhlas v mých očích a pobaveně se pousmál.

„To to chceš tady? Garantuju ti, že takovej kámen není příjemnej na holé kůži.“

„Fajn,“ řekl jsem, když jsem si to namířil do jeskyně a tam jsem zavolal za ním: „ale tady je tma jako v pytli.“

Šel hned za mnou a začal prsty přejíždět po kamenné stěně, jako by něco hledal, ale očividně se mu to nedařilo. Pozorně jsem ho sledoval a snažil jsem se přijít na to, o co se asi tak snaží, když zajásal a v okamžiku se celá místnost rozsvítila modrým světlem.

„Co to?“ zeptal jsem a rukou jsem si zakrýval oči, protože jsem si na světlo musel nejdřív trochu přivyknout.

„Svítící krystaly. Tahle hora byla jeden čas docela významné poutní místo a v rámci nějakého vnitřního pohnutí mág Beltarzio nainstaloval ve všech jeskyních systém krystalového osvětlení. Docela se hodí, ne?“

Přikývl jsem na znamení souhlasu a pomohl jsem mu rozložit na zem nějaké přikrývky. Připravené provizorní lůžko bylo nakonec docela pohodlné, takže jsem se na něj natáhl a s napětím jsem čekal. Rozmyslel si to? Neměl bych si to rozmyslet já?

Po chvíli se však tyhle myšlenky vytratily a všechny myšlenku na Ilsu vybledly. Tušil jsem, že nějaké Ilsa existuje a že si ji pravděpodobně chci vzít, ale všechno ostatní jako by se vypařilo. Nejdřív jsem se zděsil, co se to děje, ale uklidnil mě Angeličin hlas: „Jenom na chvíli. Ber to jako svatební dar.“

Pak už mě nic netížilo. Že není správné zbavovat se oprávněné viny za své nemorální činy? To vykládejte někomu jinému, protože já se v sebetrýznění nikdy nevyžíval.

„Doufám, že jsi připraven být ten dole, protože mě tam nikdo nedostane,“ prohlásil pevně, když se přemístil ke mně.

„Mám snad na výběr po tak skálopevném prohlášení?“

„Ne vážně, nevadí to?“

„Ne. Takhle mi to vyhovuje. Tedy v případě, že chystáš v nejbližším desetiletí přejít k nějakým činům.“

„V desetiletí? To mám ještě spoustu času,“ řekl a začal se zvedat. Rychle jsem ho stáhl zase zpátky k sobě.

„Nikam nejdeš,“ řekl jsem mu, než jsem mu zacpal ústa svými. Další slova se ztratila někde mezi horkými polibky, které jsme si vyměňovali. Klečeli jsme přitom na dece a jeden druhého jsme podrobovali zkoumavým dotekům.

Byl jsem zvláštně netrpělivý. Z nějakého zvláštního důvodu, který mi zůstal utajen, jsem neměl chuť na dlouho předehru, protože jsem toužil po tom mít ho v sobě a to co nejrychleji. Kde se tahle touha vzala u milovníka delší předehry, to je záhada.

Především kvůli této naléhavé touze jsem přesunul působení svých rukou k jeho opasku, který jsem rozepnul téměř okamžitě a než jsem se stihl dostat pod jeho spodní prádlo, zeptal se: „Kam tak spěcháš?“

„Já jen...jde o to, že...mohli bychom si pospíšit?“ jazyk se mi zamotával, protože mě Leo propaloval žádostivým pohledem.

„Jak si přeješ. Jenom se otoč,“ přikázal mi a já jeho příkaz poněkud neobratně splnil. V mžiku se na mě tiskl a zatímco mě líbal na krku, shrnul mi kalhoty i spodky ke kolenům. Jednou rukou uchopil můj penis a párkrát zlehka přetáhl kůži přes žalud.

V té chvíli se přestal věnovat mému krku, neviděl jsem,co děla, ale brzy jsem pocítil jeho dva nasliněné prsty v sobě. Párkrát jimi pohnul a pak je vytáhl ven.

„Opři se,“ pobídl mě, když mě začal jemně tlačit dolů. Poslechl jsem a na všech čtyřech jsem čekal, až si mě vezme. Nejdřív do mě pronikl jenom špičkou a se stáhl. Mučil mě tak schválně, to mi bylo jasné, ale na žádný protest jsem se nezmohl.

S dalším pohybem pronikl o něco hlouběji, ale pořád to nebylo to, co jsem tolik chtěl, cel jsem třásl, jak jsem po tom toužil.

„Chtěl jsem tě trochu potrápit, ale kdo má tohle vydržet?“ zeptal a ponořil se hluboko do mě. Z úst se mi vydralo slastné zasténání. Rukama jsem se chytil deky a zaťal jsem pěsti. Potřeboval jsme se něčeho držet. Přesto jsem chtěl ještě víc. Taky jsem si o to řekl

„Hlouběji! Chci víc!“ zakřičel jsem mezi dvěma přírazy. Leo přirazil a pronikl do mě až po kořen. Prudkost toho přírazu mě srazila níž a já se musel opřít o lokty. To jsem ale ani pořádně nevnímal, protože napůl omámený jsem se blížil k vrcholu. Snažil jsem se to nějak zadržet, ale stejně jsem nakonec vyvrcholil. Leo vzal můj penis do ruky a jemně ho třel. Byl jsem po vyvrcholení hodně citlivý, takže mi to bylo moc příjemné.

Leo divoce přirážel a když cítil, že se blíží vyvrcholení, uchopil moje boky, přitáhl si je ještě trochu blíž a naposledy do mě pronikl. Cítil jsem, jak mě jeho sperma naplňuje.

Byl jsem tak unavený, že bych mohl mohl klidně usnout, ale na druhou stranu jsem nechtěl usnout takhle. S vypětím všech sil jsme se převlékli a padli vyčerpaní na provizorní lůžko. Usnuli jsme si v náručí.

 

Další den neprobíhal zrovna v družné náladě. Bylo ticho, ale ne protože by nám bylo kvůli včerejšku trapně. Teda aspoň mě nebylo. Spíš jsem přemýšlel nad tím, co jsem způsobil. Proč jsem jen řekl, že ho chci? K čertu s tím, že je to pravda, kdybych si v tu chvíli nepřipadal tak blízký smrti, nikdy bych se nepřiznal. Nad čím přemýšlel Leo mi zůstalo utajeno.

Za dva dny jsem dokázali vystoupat až do nejvyšších míst, kde se nacházely trosky té slavné svatyně a poměrně rozlehlá zeleň se stříbřitým potokem. Během cesty jsme se několikrát milovali a nijak jsme nerozebírali, že je to špatné.

Přestože byla zima, trochu jsme se v potoku umyli a dohodli se, že dolů začneme slézat až zítra. Ovšem ráno poněkud zhatilo naše plány. Venku zuřila prudká bouře a nám nezbývalo nic jiného, než čekat. Strávili jsme spolu v úkrytu dobrých čtrnáct dní, aniž by se počasí nějak změnilo.

Měl jsem díky tomu příležitost ho lépe poznat. Obdivoval jsem ho jako člověka, který si dokázal všechny své peníze sám vydělat, protože pro někoho jako já, kdo se s horou peněz narodil, to bylo něco nepředstavitelného. Zjistil jsem, že miluje moře a že sní o tom, aby si jednoho dne mohl odkoupit tři k sobě blízké ostrovy poblíž Malbenity, které míjel na svých plavbách už mockrát. Hodně jsme si povídala, však co jiného jsme taky mohli dělat, když jsme nemohli opustit ten malý přístřešek, který jsme sdílení? Samozřejmě se milovali, celé dny a noci, ale občas jsem taky potřebovali popadnout dech. K tomu sloužili naše rozhovory.

 

Dobře jsem ho poznal a čím dál víc jsem se začal bát dne, kdy bouře ustane. Což se taky stalo. Leo šel obhlédnout terén, když mě kontaktovala Angelika.

„Někdo si přeje s tebou mluvit,“ oznámila mi a zprostředkovala i obrazový přenos, takže jsem mohl spatřit trochu pobledlou, ale jinak jako vždy usměvavou Ilsu.

„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku. A kde je Leo?“ začala, než jsem stihl cokoli říct. Jestli mě někdy opravdu silně zasáhla vina, bylo to ve chvíli, kdy jsem hleděl do rozjařených očí své snoubenky a vyprávěl jí, že jsme já i její bratr v pořádku. Ona se o mě bála a já si to mezitím rozdával s jejím bratrem. Nepopiratelná skutečnost se v tomhle světle jevila ještě hůř, než tomu bylo doposud.

„Kdy se konečně vrátíte?“

„Bouře už ustala, tak snad do týdne. Uvidím, co řekne Leo.“

„To je dobře. Je nutné, abys co nejdříve přijel.“

„Děje se něco?“

„Jsem těhotná,“ prozradila mi a mě jako by někdo uhodil do hlavy. Přesto jsem sdílel jej nadšení, jak jen mi to šlo, aby nepojala podezření.

„Je to opravdu skvělé noviny, ale jestli se to dozví mí bratři, tak si tě podají. Musíš se vrátit brzy, protože to začíná být vidět. Těch dětí je prý více, jak mi řekl místní lékař. Dlouho se schovávat v pokoji nevydržím,“ oznámila mi vážně.

Já byl rozpolcený. Jedna moje část se radovala z toho štěstí, které mě potkalo, ale na tu druhou tíživě doléhalo, že končí můj čas strávený s Leem.

Ten, když se vrátil, jenom suše oznámil, že se na cestu můžeme vydat klidně okamžitě, což jsme taky udělali. Atmosféra mezi námi se povážlivě ochladila a sotva jsme se na sebe promluvili. Každý po svém jsme se vyrovnávali s tím, že naše chvilkové štěstí skončilo.

 

Přesně za týden jsme dorazili do hlavního města. Stavil jsem se v jednom místním hostince, abych se řádně vykoupal, oholil a převlékl. Chtěl jsem před Ilsu předstoupit čistý. Taky jsem doufal, že nějakým zázračným způsobem dokážu smýt svůj hřích. Nepovedlo se, přestože jsem si málem sedřel kůži.

Ovšem, první, kdo mě čekal, nebyla moje rodina, ale skvadra zrzavých bratrů, kteří nečekali na žádný pokyn, aby se do mě mohli pustit. Ocitl jsme se ve velkém chumlu o dostával jsem jednu ránu za druhou. Z nádvoří jsem slyšel různé hlasy. André řval vzteky bez, ať toho nechají, Ilsa křičela něco na způsob: „Já jsem ho svedla. Nemůže za to. Prosím, nechte toho,“ a Leo pořád jen opakoval: „Chovejte se jako dospělí. Takhle ho zabijete.“

Jiné hlasy jsem nerozeznával. Utržil jsem hodně ran, takže se mi celý svět začal rozmazávat před očima. Upadl jsem do bezvědomí a proto jsem nemohl slyšet Angeličin bolestivý výkřik, po kterém všichni ztuhli. Taky jsem neviděl, jak Angelika všechny bojující na chvíli zamrazila a nechala mě několika sluhy odnést pryč.