Strýček Douglass mě zavedl do přepychového pokoje, který by se těžko dal pokládat za vězení. Samet a mahagon, vyřezávaný nábytek, ozdobné i užitkové předměty v tom nejkvalitnějším provedení, rozhodně nebylo na co si stěžovat. Warren ale ležel na posteli a tvářil se, jako by v opravdovém špinavém, krysami prolezlém vězení skutečně byl.

„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se a posadil se na okraj postele.

„Žádná sláva to tedy není. Ty už víš, z čeho mě obvinila?“

„Ano. A taky vím, žes to neudělal!“

„To je sice pěkné, ale je to mé tvrzení proti jejímu.“

„Ne, to není. Já jsem s tebou byl celou noc. Můžu tvoji nevinu dokázat.“

Warren se okamžitě posadil, jako by ho to představa vyděsila.

„Nemůžeš. Zničíš si pověst i manželství.“

„Na tom přece…“

„Říkám ne. Já to takhle nechci.“

„Takhle ti ale nikdo neuvěří. Můžeš dokonce přijít o místo v radě. Mysli na to, co pro mě chceš obětovat.“

„Poslouchej, to není jenom kvůli tobě. Já nechci, aby se to provalilo. Co si pomyslí můj otec, když zjistí, že mám ženatého milence?“

„Takže takhle to je. Ty se za mě stydíš,“ vmetl jsem mu do obličeje vztekle a sledoval, jak se mu ve tváři objevuje smutek a bolest.

„Přesně tak,“ odpověděl mi na to a ve tváři se mu zračil odpor. Ne odpor ke mně, ale k sobě samému. Ve vteřině jsem ho objímal.

„Ty jsi mizerný lhář. Děláš to jenom kvůli mně,“ šeptal jsem mu a on mě jenom pevně objímal.

„Jsem neschopný. Nedokážu ti lhát, ani když je to ve tvém vlastním zájmu,“ pronesl zklamaně. Vzal jsem proto jeho hlavu do dlaní a zahleděl se mu hluboko do očí.

„Nepotřebuju ochránit před zodpovědností za vlastní volby. Věř mi nebo ne, jsi moje volba a já za to ponesu následky a rád. Už tomu rozumíš?“

„Myslím, že začínám. Ale neměl bys říkat takové věci. Mohl bych z toho vyvodit nesprávné závěry.“

„Například?“

„Například, že mě miluješ.“

„Myslíš, že bych si s tebou začal, kdyby to tak nebylo?“ zeptal jsem se, což ho zanechalo v šoku. Než se stačil vzpamatovat, vstal jsem, vrhl jsem se ke dveřím a vyhrkl: „Promluvím si s Elenou, a když to nepomůže, všechno přiznám strýčkovi Dougimu. Tak jako tak, dostanu tě odsud,“ načež jsem zmizel.

 

Od Warrena jsem si to nakráčel přímo k Eleně, která se zrovna hádala o něčem s tetou Katherine, když jsem přišel, zaslechl jsem jen: „Dost už. Nenapáchala jsi snad už dost škody?“ a pak bouchnutí dveří.

Prudce jsem zaklepal a Elen mi ihned otevřela.

„No konečně. Už mám všeho toho přemlouvání po krk. Představ si, chtějí mě provdat za prince z Feysteru. To já ale nedovolím. Vezmu si jedině Warrena,“ sdělila mi odhodlaně.

„Právě kvůli tomu jsem tady.“

„Posílá tě táta?“

„Ne tak úplně. Poslouchej, Eleno, zeptala ses vůbec Warrena, co si o tom myslí on?“

„Ne. Po tom, co se stalo, už stejně nemá na vybranou.“

„Myslíš po tom, co sis vymyslela, že se stalo?“

„Ani ty mi nevěříš?“ vypadlo z ní šokovaně.

„Nemůžu ti věřit. Ne, když jsem mluvil s Warrenem. Uvědomuješ si, co z něj děláš? Děláš z něj muže, který nemá kapku cti v těle, když připravil o panenství ženu, kterou si nehodlal vzít. A ze sebe děláš hlupačku.“

„Cos to řekl?“

„Slyšelas dobře. Vypadáš jako hlupačka, která naletěla svůdníkovi. Já ale vím, že takhle to nebylo. Warren není svůdce a ty nejsi hloupá.“

„Jak si jím můžeš být tak jistý? Nebo si snad myslíš, že pro něj nejsem dost hezká? Že by mě odmítl?“ zvyšovala hlas a propadala hysterii. Nikdy jsem s ní takhle nemluvil a ona to brala jako zradu. Jenže já v tom viděl mnohem větší zradu od ní.

„Ano, odmítl by tě.“

To pro ni bylo jako facka.

„Jak můžeš být tak krutý?“

„Já jsem krutý? To ty lžeš celému světu a špiníš Warrena falešným obviněním.“

„Jak to víš? Proč jsi si tak zatraceně jistý?“

„Protože jsem tu noc byl s ním!“

„Cože?“

„Byl jsem s ním celou noc. V noci jsme se milovali a usnuli si v náručí.“

„To není možné…“odmítla mé tvrzení slabým hlasem.

„On mě miluje. A já jeho. A jsem připraven říct to celému světu.“

„Ty zrádče! Jak jsi mohl? Věděl jsi, že ho miluju! Já tě nenávidím! Nenávidím!“ ječela a v záchvatu vzteku do mě bušila pěstmi. Nechal jsem ji, protože já sám se cítil mizerně. Nakonec se zastavila a rozplakala se.

„Vypadni,“ přikázala mi ještě a já ji poslechl. Odešel jsem a jasně jsem v tu chvíli cítil bolest. Pevný vztah, který jsme s Elenou měli po celá léta, jako by se otřásl v základech a nám zbyly jenom oči pro pláč.

 

Strýček Dougi čekal přede dveřmi a ve tváři měl vepsané starosti.

„Předpokládám, že jsi neuspěl.“

„Já nevím. Pravděpodobně si nebude chtít vzít feysterského prince, ale Warrena snad nechá na pokoji.“

„Díky bohu. Jeho otec už na mě začíná tlačit a já bych si to s ním nerad rozházel. Je to velmi schopný v nadcházející době se mi budou jeho zkušenosti hodit.“

„Tak jako tak, doporučuji, abys jí dal trochu času, ať si všechno srovná. Kdyby ani to nepomohlo a ona stále trvala na svém, tak mě zavolej.“

„Počkej, Blaine. Opravdu lhala?“

„Ano. A na nic víc už se mě neptej…“ zodpověděl jsem mu jeho otázku a donutil ho tak už na mě nemluvit. Cítil jsem se unavený a znechucený.

 

Jenže mé trápení tímhle neskončilo.

Marina si mě brzy odchytila a tvářila se tak, že jsem netušil, jestli mě chce zabít nebo jenom opustit. Svářel se v ní smutek a neuvěřitelný vztek, to jsem jasně viděl.

„Byl jsi s ním včera v noci!“ obvinila mě tvrdě.

„Ano, byl.“

„A to je všechno, co mi řekneš? Co naše dohoda?“

„Já…porušil jsem ji. Ale jak o tom vlastně víš?“

„Bylo mi to jasné. Weston ani za živa nechtěl přiznat, kde strávil noc. Proč by někdo takhle hloupě zapíral, když čelí tak závažnému obvinění? Jenom kvůli lásce.“

Když domluvila, naše oči se setkaly a my jsme na sebe chvíli hleděli, oba plní bolesti. Četli jsme jeden v druhém a já pocítil vinu. Zranil jsem ji a zranil jsem i Elenu. Dokonce i Warren kvůli mně trpí. Jak se všechno mohlo takhle ošklivě zvrtnout?

„Rozhodla jsem se, že opustíme Malbenitu. A to hned zítra.“

„Co prosím?“

„Nemůžu ti věřit. Miluješ ho mnohem víc, než jsem si myslela. Ohrožuješ tím mě i moje postavení. Dokud tenhle skandál nevyšumí, nevrátíme se.“

„Nemůžeme odjet teď. Co když Elena nepřizná, že lhala? Musím tu být, aby se nestala nějaká nespravedlnost.“

„Tahle rozmazlená princeznička mi už taky pěkně leze na nervy. Vyřídím to s ním hned,“ prohlásila a vydala se chodbou ke královskému křídlu. Zvědavě jsem ji následoval

.

Tak jsem se ocitl znovu v Elenině pokoji, kde v tu chvíli zrovna prodléval jak strýček Dougi, tak teta Katherine, oba podmračení. Elena se tvářil neústupně a mě bylo hned jasné, že věci nejdou tak, jak by měly.

Marina se zamračila.

„Není ti hanba špinit vlastní čest?“ zeptala se naštvaně.

„Co se staráš? Myslím, že má čest je na tom mnohem lépe, než čest jiných,“ řekla a pohledem přitom ulpěla na mě.

Marina se nerozmýšlela a v okamžení Eleně vlepila pořádnou facku. Elena zavrávorala a chytila se za tvář, na které se rýsoval výrazný rudý otisk.

„Pokud nějak uškodíš mě, mému muži nebo mé zemi, připrav se na pomstu. Nebudu jenom sedět a dívat se, jak ničíš, co tví předci vybudovali, jen na základě hloupého vrtochu. Jsi princezna, tak se podle toho chovej,“ pronesla a její varování mělo na Elenu zvláštní účinek. Snad poprvé v životě jsem u ní viděl strach.

Marina se už znovu nadechovala, aby ještě něco dodala, ale já věděl, že tohle stačí.

„Už dost, Marino. Řekla jsi, cos měla na srdci a myslím, že Elena to chápe. Je čas jít,“ řekl jsem jí a jemně jsem ji dostal z pokoje. Strýček na mě jen překvapeně hleděl a teta Katherine se prazvláštně usmívala. Elena mi zabodla do zad pěkně ošklivý pohled.

 

„Co to mělo být?“ zeptal jsem se, když jsme se dostali do pokojů, které jsme měli na zámku vždy připravené.

„Někdo jí musí ukázat, že ne každý má strach se jí postavit.“

„Ale facka? Nepřeháníš to trochu?“

„Měla prostě smůlu. Zfackovala bych tebe, kdyby to mělo nějaký efekt, ale vím, že by to nebylo o ničem. Vztek jsem vylila alespoň na ní.“

„Trochu tvrdé.“

„Takový je život. A já se nebudu omlouvat za to, že jednám ve svém i ve tvém vlastním zájmu.“

„Dobře tedy. A co ten odjezd. Myslelas to vážně?“

„Smrtelně.“

„A kam to vlastně chceš jet?“

„Někam, kde nás nikdo, dokonce ani Warren Weston, nenajde.“

Dalších odpovědí se mi nedostalo a to jsem se ptal. Pomalu jsem se smířil s tím, že odjedu neznámo kam. Stejně mi bylo mizerně a jakákoli změna ovzduší zněla příjemně.

 

Večer jsem jen tak bezcílně vysedával v malé pracovně, přerovnával jsem listiny, hrál si s perem a čmáral inkoustem na papír. Dopis pro rodinu už jsem měl dávno napsaný, takže jsem mohl tohle místo už dávno opustit, ale z nějakého důvodu jsem to neudělal. Nikam se mi nechtělo, chtěl jsem se tu navždy zavřít a jen tak bezcílně bloumat.

V tom se ale ozvalo slabé zaklepání. Jiného by pravděpodobně vyděsilo, ale mě bylo jasné, odkud přichází. Systém tajných chodeb, který mám už dětství v malíčku, byl velmi rozvětvený a já moc dobře věděl, že jedna z chodeb vede i sem. Také jsem věděl, že tahle chodba se dá otevřít pouze zevnitř, což nebylo obvyklé. Tahle místnost ovšem často sloužila k uchovávání tajných dokumentů, protože tu byl i trezor a tohle byla prevence, aby sem někdo nemohl nepozorovaně proniknout. Královská rodina ovšem vlastnila od těchto dveří klíč. Ten, kdo stál za dveřmi, ho ale jednoznačně nevlastnil.

„Blaine? Jsi tam?“ ozval se Warren zpoza dveří. Srdce mi zaplesalo radostí. Přistoupil jsem ke dveřím a chystal se je otevřít, pak jsem se ale zarazil.

„Slyším kroky. Jsi to ty, Blaine?“

„Ano. Co tady děláš?“

„Byl jsem očištěn. Přišel jsem ti poděkovat. A taky tě sevřít v náručí.“

Moc jsem ho toužil obejmout a ztratit se v jeho medvědím objetí, ale v hlavě se mi objevila Elen, Marina a pak i Warren a jeho ztrápená tvář, když tak těžce nesl Elenino nečestně obvinění, proti kterému se nebránil. To všechno byla více či méně moje chyba.

„Tak už mi otevři,“ zaprosil tiše.

Opřel jsem se o stěnu a hlavu jsem si položil do dlaní. Nemohl jsem mu otevřít, protože jsem věděl, že zítra zmizím z jeho dosahu. Poznal by to na mě a já bych mu nakonec všechno prozradil. Zranil bych Marinu ještě víc, než už jsem to udělal.

„Nemůžu.“

„Co to povídáš? Vím, že máš klíč.“

„Marina spí jenom pár metrů od nás. Zabila by nás oba, kdyby tě tu našla. Zítra večer za tebou přijdu.“

„Přísaháš?“

„Ano. Hlavně už běž.“

„Dobře. Ale pokud zítra nebudeš u mě, přísahám, že si tě najdu.“

„Neměj strach. Miluju tě.“

„Taky tě miluju,“ řekl a pak jsem už jen slyšel jeho vzdalující se kroky. Sesul jsem se na zem a strávil dobrou hodinu strnule hledíc do prázdna. Warrenovi beze mě bude líp. A já musím myslet na svoji rodinu.

 

Velmi brzo ráno jsme s Marinou opustili hlavní město a zamířili na sever. Ona většinu cesty prospala na mém rameni. Něžně jsem ji hladil po vlasech a přemýšlel jsem o ní. Ve snu se usmívala a já chtěl, aby to tak nebylo jenom ve snu.

Po dlouhých dvou týdnech cesty jsme dorazili do takové malé vesnice, kde nás přivítal šum moře. Bylo zrovna léto a na pláži u moře si hrálo několik dětí, které jejich rodiče zpovzdálí pozorovali. Naše cesta skončila v přímořské vesnici, které mi nepřišla ničím zvláštní. Spousty úhledných bílých domků, všude barevné květiny a slaný mořský vzduch. Jako tisíce jiných vesnic. My sami měli pro sebe malý domek, kde bylo jenom pět pokojů a pouze jednu služebnou na úklid a kuchařku, která žila v domku hned vedle.

Bylo to příjemné místo k žití. Nic a nikdo mi tu nepřipomínal minulost. I přesto prvních pár týdnů bez Warrena bylo těžkých. Neustále jsem přemýšlel, co asi dělá. Ne, že bych časem zapomněl, jenom jsem se naučil tu bolest snášet.

Za nějakých sedm měsíců se narodil Philip. Philip byl typický Velsignet. Narodil se s hustými černými vlásky a sytě zelenýma očima. Byl opravdu zlaté dítě.

Z hlavního města mi často přicházely zprávy, které sdělovaly jediné: Elena se nechce vdávat a jejího ženicha není možné dostat na loď směřující do Malbenity. Na druhé straně, vévoda z Farlane, ať už připravuje cokoli, se k Malbenitě ještě ani zdaleka neblíží. S trochou štěstí stařík zemře dřív, než přesvědčí své feysterské vazaly k účasti. Přece jen svatba je stále na spadnutí a nikdo se nikam moc nežene.

O rok později se nám narodil druhý syn, kterého jsme pojmenovali Vincent. Proč zrovna tak? Bylo to jedno z mála jmen, na kterých jsme se dokázali shodnout. Vincent byl opravdu zvláštní dítě. Po matce zdědil bronzovou pleť a hnědé vlnité vlasy, po mě zase výrazné fialkové oči.

Strávili jsme spolu v izolaci celých pět let. Byly jsme šťastná rodina, nic zásadního nám nechybělo. Tedy, jak se to vezme. Na Warrena jsem nezapomněl, ale tak nějak jsem doufal, že on na mě ano.Nechtěl jsem, aby trpěl.

Někdy nás navštívili příbuzní, hlavně bratři a otec s Leem, ale alespoň jednou za tu dobu vlastně všichni. Za těch pět let se neobjevila jenom Elen.

Všechno se zdálo být perfektní, ale naše manželství s Marinou se změnilo spíše v pevné přátelství, než v lásku. To taky vedlo k tomu, že se Marina zakoukala do místního rybáře. Sledoval jsem ji, jak bojuje se silnými city, a necítil jsem žárlivost. Proto jsem jí nakonec řekl, ať si jde za svým srdcem.

„Myslíš to vážně?“ zareagovala na to tehdy.

„To, co jsem od manželství chtěl, už mám. Nechci tě svázat navždy. Pro mě za mě se s ním miluj, seznam ho s našimi dětmi, nebo mu poroď jeho vlastní. Já nejsem proti. Zasloužíš si být šťastná.“

Po mých slovech se rozbrečela a trvalo jí hodnou chvíli, než našla rozvahu.

„Když si pomyslím, že já ti stejnou možnost upřela, je mi zle,“ přiznala upřímně.

„Třeba ještě není pozdě. Pořád ho miluju, takže jenom potřebuju, aby mi odpustil.“

„Tak jako tak, máš mé požehnání.“

To bylo v době, kdy jsme stěhovali zpět do hlavního města. Skandál už byl dávno za námi a má rodina mě potřebovala. Vévoda z Farlane znovu začal vystrkovat drápky.

 

Byl jsem zpátky teprve týden a už jsem potkal Warrena. Měřil si mě chladně a předstíral, že mě nezná. I když mě to zranilo, věnoval jsem mu laskavý úsměv. Nic jiného než opovržení jsem si od něj stejně nezasloužil.

Týdny jsme se míjeli v královském paláci, aniž bychom na sebe promluvili jediné slovo. A já ani přesto nepřestával doufat, že se něco stane. Neměl jsem dost odvahy na něj promluvit a tak jsem kolem něj kroužil, toužíc po jediném jeho úsměvu.

Jednoho dne se hradba mlčení prolomila. Museli jsme spolu mluvit kvůli armádě, kterou všichni mocní muži Malbenity pomáhali shromažďovat. Upřímně už nemám tušení, o čem jsme se to bavili, protože jsem se nedokázal vůbec soustředit. Tahle pracovna vyvolávala vzpomínky na porušený slib, která jsem mu tady dal.

Náhle se Warrenova tvář stáhla ve vzteklé grimase, jako by jeho sebeovládání právě povolilo. V okamžení bylo mé tělo přišpendlené ke stěně a jeho ruce mě jako dvě mohutné závory uvěznily.

„Proč jsi tehdy nepřišel?“ zavrčel temně.

„Nemohl jsem.“

„Proč?“ opakoval svou otázku neoblomně.

„Kdybych to vysvětloval, znělo by to jako výmluvy. Prostě jsem musel odjet s Marinou. V té době nebyla lepší možnost.“

„Takže já jsem nebyl lepší možnost?“

„Nepřekrucuj to, co říkám. Kdybych rozhodoval jen sám za sebe, vybral bych si jinak, ale Marina už tehdy čekala moje dítě. Musel jsem myslet na ni. Ale to už je teď jedno, ne? Stejně mě nenávidíš. Všechno, co řeknu, jenom přileje olej do ohně.“

„Nenávist? Kdepak, něco mnohem silnějšího. Hledal jsem tě jako šílený a ptal se snad každého, ale všichni mlčeli jako zařezaní. Proklínal jsem je a proklínal jsem i tebe.“

„Tak vidíš, že už je pozdě. Radši mě nech být,“ řekl jsem zklamaně a pokusil jsem se mu vykroutit.

„Opovaž se hnout.“

„Proč?“

„Protože já s tebou ještě neskončil.“

„Co tedy chceš? Pomstu? Přeješ si, abych trpěl?“

„To jsem…“

„Já už ale trpěl dost. Myslíš, že pro mě to bylo snadné?! Každý den jsem na tebe myslel a přál si, abych mohl být s tebou, ale nebylo to možné. A teď už je moc pozdě. Tak mě nech jít. Vím, že nejsi dost krutý na to, aby ses kochal mým utrpením,“ říkal jsem ze začátku zoufale, ke konci už s klidem.

On si mě ale přitáhl blíž a pevně objal.

„Nikdy jsem tě nepřestal milovat. Tak už mě znovu neopouštěj.“