Kočár zastavil uprostřed ničeho. Končila tam totiž cesta. Gabriel kočímu zaplatil a odeslal ho s kočárem zpět. Teprve poté jsme se vydali dál. Já a Julien jsme šli pěšky, Gabriel jel před námi na svém vraníkovi krokem, aby nám neutekl.

Šli jsme mlčky. Julien se tvářil zamyšleně a za celou dobu mi nevěnoval ani jediný pohled. Ani Gabriel vpředu se neotočil, aby se na nás podíval. Napětí mezi těmi dvěma by se dalo krájet. Netuším, jak dlouho jsme šli, protože se mi celý ten čas neskutečně vlekl, ale nakonec jsme po pár kilometrech přece jen dosáhli cíle. Byl jím poměrně rozlehlý srub z tmavého dřeva, který se skrýval uprostřed lesů.

Já jsem dostal vlastní pokoj, jednoduše zařízený, přesto ale útulný. Kromě prostorné postele jsem měl ještě pracovní stůl se židlí a malou knihovnu. Z ložnice se dalo vstoupit do malého salónku, jehož vybavení tvořily jenom dvě křesla a stolek. Pak tu ještě byly dveře do šatny. Šatna byla plná praktického pánského oblečení, jehož majitel měl velikost jen o něco málo větší než já. Bylo jasné, že ty věci nemohou patřit ani Julienovi, který by v nich plaval, ani Gabrielovi, který by je naopak neoblékl. Totožnost majitele ovšem zůstávala záhadou.

Poslední dveře vedly na chodbu. Tam jsem také vstoupil, když jsem zaslechl Juliena, jak cosi dost hlasitě pronáší. Má přirozená zvědavost mě donutila přijít blíž. Dveře byly mírně pootevřené, takže jsem zpoza nich velmi dobře slyšel.

„Nechápu, jak jsi mi to mohl zatajit,“ zavrčel Gabriel vztekle.

„Jak jsem ti to mohl říct? Nebylo to moje tajemství.“

„Ale zatáhnout mě do toho ti nevadilo, že?“

„Jsi jediný, komu můžu věřit,“ řekl na to Julien tiše.

„Byl bych rád, kdyby to byla pravda. Ale není to tak. Já tě znám Juliene. Ty už dlouho nevěříš nikomu.“

„Co tím chceš říct?“

„Chci tím říct, že Nathan tě změnil. Zničil toho Juliena, kterého jsem znal.“

„Takže takhle to podle tebe je? Já se nedokážu hnout z místa a ten bastard mě pořád ještě ovládá?“

„A můžeš to popřít?“

Neviděl jsem, co se stalo, ale zaslechl jsem kroky. Jen tak tak jsem uskočil ode dveří, než se z nich vyřítil Julien a práskl jimi. Na chvíli se zastavil přede dveřmi a zrychleně dýchal. Pak se otočil a spatřil mě. Nejdřív se zatvářil trochu překvapeně, pak se jenom ušklíbl.

„Poslouchání za dveřmi je nevhodná zábava pro prince, nemyslíš?“ zeptal se pobaveně. Chvíli jsem na něj jen zkoumavě hleděl, aniž bych odpověděl. On reagoval tím, že tázavě pozvedl obočí.

„Neměl jsem žádnou jinou.“

„Nemáš v pokoji knihy? Nebo snad neumíš číst?“

„Já na to sice nevypadám, ale prošel jsem vcelku dlouhým vzdělávacím procesem. Umím číst, psát i počítat, abys věděl,“ odpověděl jsem mu a vyvolal jsem tím na jeho tváři slabý úsměv.

„Tím pádem si vyber nějakou knihu a zalez,“ doporučil mi vzápětí ostře.

„To nebylo zrovna zdvořilé. Já zrovna teď nemám chuť si číst. Ocenil bych společnost,“ řekl jsem a znovu se mi dostalo pozvednutí obočí.

„Když to musí být,“ povzdechl si a vydal se směrem k mému pokoji. Když za sebou nezaslechl mé kroky, otočil se a zeptal se: „Jdeš?“

Já ho následoval s pobaveným úsměvem.

 

Usadili jsme se do křesel a znovu zavládlo ticho. Julien hleděl do země, očividně rozladěný a posmutnělý.

„Takže…co všechno jsi slyšel?“ zeptal se.

„Nic moc…proč? Mluvili jste o nějakých temných tajemstvích? Budeš mě muset zabít, aby se nedostala na světlo?“ zajímalo mě.

„Samozřejmě. Doufám, ale že se kvůli tomu na mě nebudeš zlobit. To bych nesnesl.“

„Nemusíš se bát. Jsem smířen se svým osudem.“

„To jsem rád. Stejně si za to můžeš sám. Neměl jsi poslouchat za dveřmi. Škoda takového mladého a perspektivního prince,“ povzdechl si Julien, načež jsme se oba společně zasmáli.

„Teď ale vážně. Asi se nemůžu ptát na to, co jste probírali, že?“

„To tedy nemůžeš. Jsem rád, že si to uvědomuješ,“ potvrdil a znovu celý ochladl. Překřížil ruce na hrudi a zaujal odmítavý postoj.

„Dobře tedy. Co kdybys mi tedy pověděl něco o princi Romainovi? Vypadá to, že jsem tu kvůli němu a docela rád bych věděl, o co skutečně jde. Přece jen, chceme navázat spojenectví…“

Julien zamyšleně pokrčil čelo a viděl jsem na něm, že přemýšlí, jestli se může do takového rozhovoru se mnou pustit.

„Myslím, že o tom bych snad mohl mluvit. Třeba tím dokážu alespoň částečně omluvit to, co se děje. Přece jen, vůči vám to není fér. Romain utekl, aby se mohl oženit se ženou svého života.“

„Páni, to zní opravdu seriózně. Jak si ale můžeš být tak jistý?“

„Viděl jsem to. Romain byl velmi laskavý a usměvavý, když byl dítě. Jenže pak se dostal do rukou té odborné čarodějnice, která titulovali feysterská královna. Netuším, co mu provedla, ale změnila ho. Ochladl a uzavřel se sám do sebe. Dokud nepřišla Carla. Ona ho vrátila zpátky do života. Viděl jsem ho, jak se směje a jak konečně po tolika letech má o něco skutečný zájem. Kvůli ní se vzepřel královskému nařízení. Nemohl jsem mu nepomoct,“ vyprávěl mi a v očích se mu objevil výraz plný lásky. V té chvíli jsem pochopil. Hodnou chvíli jsem na něj zíral a snažil jsem se utřídit si myšlenky v hlavě. Pořád se mi tomu částečně nechtělo věřit.

„Tak takhle to tedy je. Byl jsem pěkný hlupák, když jsem tvé city k němu považoval za neopětovanou lásku, že Juliene? Nebo mám říct princi Juliene?“ zeptal jsem a sledoval, jak se prudce narovnal a vrhl na mě zděšený pohled.

„Jak…?“ vypadlo z něj.

„Mám dva bratry, a kdyby na to přišlo, zabíjel bych pro ně. Chápu moc dobře význam tohoto druhu lásky a vím, jak vypadá. Nabylo těžké to poznat,“ zazubil jsem se na něj. On jen nevěřícně kroutil hlavou.

„Ale no tak. Nemohl sis přece myslet, že mi to nedojde, ne? Nebo mě opravdu máš za hlupáka, stejně jako ostatní?“ zeptal jsem a v tom samém okamžiku jsem se prudce zvedl z křesla. Rozpřáhl jsem ruce a rozzlobeně jsem dodal: „Podívej se na mě. Mám možná hezkou tvář, ale to přece není všechno, co jsem, ne?“

„Ty opravdu nenávidíš, když se na tebe někdo dívá svrchu, že?“

„Přesně tak. Otec i strýčkové tvrdí, že je to výhoda, protože nepřítel má tendenci tě podceňovat, ale já to nenávidím. Má hrdost tím dostává zabrat,“ vysvětlil jsem a pomalu jsem se usadil zpátky na křeslo

„Víš, že to není znát? Myslím, že jí máš stále ještě dost. Možná až příliš. Je to fascinující. Všiml jsem si toho, už když jsme se setkali poprvé. Na té lodi, já měl v rukou zbraň a ty jsi nemohl tušit, že tě nezabiju a stejně…netroufám si hádat, kdo byl nakonec skutečným pánem situace. Měls povýšený výraz a v očích výzvu. Jako bys říkal: Tak ukaž, co v tobě je a já se rozhodnu, zda jsi hoden dýchat stejný vzduch jako já. Bylo mi v tu chvíli jasné, že od tebe nemám očekávat podrobení.“

„Přesně to jsem ale nakonec udělal, ne snad?“

„Jistě. To ale nešlo o tvůj život.“

Potvrdil jsem jeho tvrzení kývnutím a na malou chvíli jsme oba ztichli. Já uvažoval nad tím, co jsem ještě ochoten prozradit a kam ještě ho můžu pustit.

„Má hrdost končí tam, kde se střetává s blahem mých blízkých,“ řekl jsem nakonec.

„On je ti opravdu drahý, že? V první chvíli jsem si opravdu myslel, že jste milenci. Ale on je tvůj bratr. Jak už jsem řekl, obvykle se takhle moc nemýlím.“

„Pokud mám být upřímný, vlastně ses ani moc nespletl. Situace je dost složitá. Lucien není můj pokrevní bratr a mé city k němu rozhodně nejsou sourozenecké. Někdy mám pocit, že asi musím být zvrácený, když se nedokážu dost dobře obejít bez jeho přítomnosti, přestože mě to zraňuje.“

„Není žádná šance, že by tvé city oplácel?“ zeptal se Julien s očima rozšířenýma zvědavostí. Já jsem cítil, že jsem možná prozradil až příliš, ale překvapivě se mi ulevilo, když jsem o tom poprvé v životě promluvil.

„Ne, že bych se někdy mohl zeptat. Abych to trochu osvětlil, Lucien je syn sirény a muže, který ji znásilnil. Protože jeho matka byla a vždycky bude nejlepší přítelkyní mého otce, on se ho ujal. Vychoval ho spolu s námi a zaopatřil ho. I ten titul vévody mu daroval. Lucien to ví a já jsem si jistý, že se nikdy nepovažoval za nám rovného. Bůhví, jestli by mě z pozice podřízeného odmítl, i kdyby to necítil stejně. Ale takhle to já nechci. Proto hodlám stát po jeho boku do chvíle, kdy mi zlomí srdce,“ vyprávěl jsem mu s pohledem upřeným do dáli. Proto jsem se lekl, když jsem ucítil jeho ruce na své hrudi. Ani jsem si totiž nevšiml, že se zdvihl a přesunul se za mé křeslo. Toho, že mě zezadu objal, jsem si ale nemohl nevšimnout.

On jen položil svou hlavu na mé rameno, pevně mě objal a zašeptal: „Zlomené srce není něco, co by sis měl přát.“

Cítil jsem jeho horký dech na svém rameni. Pomalým pohybem jsem si opřel svou hlavu o jeho.

„Pověz mi víc. Chci znát tvůj příběh,“ dožadoval jsem se. On si povzdechl.

„Když jinak nedáš. Ale není to zrovna dvakrát zajímavý příběh. Jde o to, že jsem byl mladý, naivní a zamilovaný. Příšerná kombinace, jak se později ukázalo. Zamiloval jsem se do kapitána otcovy stráže. Taky jsem mu své city vyjevil a on mě neodmítl. Tak začal náš románek. Byl jsme spolu jeden rok. Jeden jediný rok. Já mu za tu dobu propadl tak, jak jen může poprvé zamilovaný mladík propadnout a věřil jsem, že i on mě miluje stejně. Věřil jsem v něj, a to i ve chvíli, kdy zatoužil přibrat k našim milostným hrátkám dva další muže. Nedokázal jsem si představit, že bych jeho přání odmítl. Jenom pomyšlení na to, že bych ho ztratil mě ochromovalo a zabraňovalo mi používat zdravý rozum. Dříve, než se mohlo něco závažného stát jsme byli objeveni. Vyrušil nás můj otec. Nikdy nezapomenu na znechucení, které jsem si v jeho tváří přečetl. Aniž by se na mě podíval, nechal ty tři odvléct. Druhý den jsem je sledoval, jak opouštějí palác. Nathan se ani neohlédl. Tak má první láska skončila.“

„Jak tě mohl tak jednoduše opustit?“

„Asi jsem pro něj nebyl dost dobrý.“

„To neříkej. Nikdy nepochybuj o své vlastní hodnotě.“

„Ty děláš, jako by to byla snadné,“ povzdechl si tiše.

„Protože to je snadné. Podívej, když už nic nepomůže, vzpomeň si, že tenhle hrdý, náročný a arogantní princ tě chce. To přece musí znamenat, že máš hodnotu, a to ne jen tak ledajakou,“ upozornil jsem ho, což u něj vyvolalo smích.

 „Sebevědomým patří svět,“ upozornil jsem ho vážně. On se v té chvíli prudce narovnal.

„Nechci svět,“ řekl a já musel vstát z křesla, abych ho spatřil otočeného ke mně zády. Stačilo mi jenom pár kroků s ocitl jsem se přímo za ním. Měl jsem ho na dosah, ale nevztáhl jsem k němu ruku.

„A co tedy chceš?“

„Chci vrátit čas. Nikdy jsi neměl vstoupit na moji loď.“

„Takže teď toho lituješ? Víš co? Já ne. Já jsem rád, že tu jsem.“

„I když bys měl právě teď domlouvat sňatek a budovat vztahy s mým otcem? Nezajímá tě, že tvůj úkol i tvá rodina jsou v ohrožení kvůli mně?“ zeptal se ostře, aniž by se na mě otočil.

„Přeceňuješ můj vliv. Myslíš, že jsem jediná naděje Malbenity? Věř mi, to skutečně nejsem. Kdybych jí byl, nikdy bych tě nenechal dovléct mě až sem. Ale já tě nechal.“

V té chvíli se na mě prudce otočil a ve tvářil se mu zračila směsice emocí, která zahrnovala smutek, vztek ale i lítost a nejen je.

„Proč?“

„Nejdřív jsem musel ochránit Luciena. Když byl z dosahu, zatoužil jsem po pomstě. Napadlo mě, že bych se mohl pokusit získat tvé srdce a pak ti ho jednoduše zlomit.“

Když jsem mu řekl tohle, ve tváři se mu objevilo překvapení následováno hořkostí. Viděl jsem, jak se chystá něco odseknout, ale já byl rychlejší.

„Teď už o to nestojím!“

„A o co tedy stojíš? Víš co, nech si to pro sebe. Já to nechci vědět. Nechci už o tobě vědět nic. Od chvíle, co jsem tě potkal, ze sebe dělám akorát tak idiota. Mám toho dost,“ oznámil mi naštvaně a mě z jeho slov začala vřít krev. Netuším, jak jsem se zatvářil, ale Julien se na chvíli zarazil, pak se ale do jeho výrazu vrátilo odhodlání. To mě přimělo k odpovědi.

„Dovol, abych se zasmál. Ty že toho máš dost? Ty? Vždyť tohle celé je přece jen součást tvého plánu, na jehož konci se tvůj bratr šťastně ožení. Že mě v průběhu zblbneš tak, že už pomalu nevím, co chci, ti očividně nevadí. Soustavně mi děláš v hlavě bordel a já prostě nemám tušení, jestli je to součást tvého geniálního plánu nebo jsi tak natvrdlý, že sis toho ani nevšiml. Ale ať se na to ale podívám z jakékoli strany, rozhodně toho nemám dost,“ prakticky jsem na něj křičel.

„Lhal bych, kdybych řekl, že jsem pochopil, co se mi tu snažíš sdělit,“ pronesl rozvážně.

 „Co na nechápeš na tom, že jsem se do tebe asi zamiloval?“

Prvních pár vteřin na mě zíral s otevřenou pusou a pak…pak ji zavřel. Zformulovat rozumnou větu mu ale chvíli trvalo.

„Asi? A nemiluješ náhodou někoho jiného?“

Natáhl jsem se pro jeho ruku, položil jsem ji na svoji hruď a upřel jsem na něj svůj pohled.

„Podívej, já nad tím nechci přemýšlet, protože nevím, co skutečně cítím. Co ale vím je, že v téhle chvíli moje srdce bije jako splašené jenom kvůli tobě. To je přeci dobrý začátek, ne? Já víc nabídnout nemůžu.“

„Takže ty a já, teď a tady…chápu to dobře?“

„Ty a já, dnes, zítra, možná i pozítří, třeba i za rok…jednoduše tak dlouho, jak dlouho se dokážeme snést. Nechci slibovat navždy a vyměňovat si prsteny, jenom tě teď nechci nechat jít,“ pokusil jsem se mu vysvětlit a s nadějí jsem hledal v jeho očích porozumění.

On se na mě usmál a lehce pokýval hlavou.

„A já myslel, že to já tady rozhoduji o tom, jestli tě nechám jít nebo ne a ne naopak.“

„To byla jenom iluze,“ řekl jsem a přitáhl jsem ho k sobě, „pod palcem to tady totiž mám já.“

Držel jsem ho v náručí a cítil jsem jeho srdce tlouct stejně splašeně jako to mé. Tiskl se ke mně celým svým štíhlým tělem jako by v něm nebyla ani špetka nedůvěry. Díval jsem se na něj a on byl tím jediným, koho jsem v tu chvíli viděl. Po tolika letech, kdy se mi vždy zjevoval Lucienům obličej jako výstražný maják pokaždé, když jsem objímal své milence, to bylo jiné. Viděl jsem jen jeho, cítil jsem jen jeho a chtěl jsem jen jeho.

On se ale po chvíli odtáhl a ve tváři měl vepsané pochyby.

„Tohle nemůže fungovat. Ty miluješ někoho jiného a já…já mám milence a komplikovanou minulost.“

Stále jsem ho svíral a nemínil jsem ho pustit.

„V tuhle chvíli si jen těžko vybavím jeho tvář.“

„To ale neřeší všechno,“ namítl, ale očividně byl mými slovy potěšen.

„Dobře. Čert vem minulost.“

„A můj milenec?“

„Bůhví, kde teď je.“

„Doslova za dveřmi.“

„Čert ho vem. Co má on a já ne?“

 „Srub, loď, uznání, kontakty…“ začal vyjmenovávat se smíchem. Já se naoko zamračil.

„Srub a loď si můžu pořídit taky. A kontakty i uznání náhodou mám, abys věděl.“

„Dobře tedy. A co tohle…Gabriel opravdu skvěle líbá.“

„Já umím dobře líbat.“

„Jak já to můžu vědět?“ zeptal se mě a mě v tu chvíli došlo, že má vlastně pravdu. A že jsem ho měl opravdu blízko, stačilo mi jenom mírně sklonit hlavu, abych se dostal do těsné blízkosti jeho obličeje. Zahleděl jsem se do jeho tmavých očí a v okamžení jsem ztratil pevnou půdu pod nohama. V další vteřině už se má ústa setkala s jeho horkými rty. Jazykem jsem se dobýval do jeho úst a cítil jsem, jak mi po zádech proběhlo slastné zamrazení.

Když jsem ukončil náš polibek, naskytl se mi pohled na jeho zmatený výraz, jako by si na chvíli nemohl vzpomenout, kde je nebo co vlastně dělá. Brzy se ale vzpamatoval.

„Tady problém určitě nebude. Bože, vím, že je to vůči Gabrielovi nečestné, ale já tě musím mít,“ oznámil a než jsem stihl zareagovat, už se naše ústa spojila v dalším polibku, tentokrát mnohem divočejším. Jako by mé sebeovládání někam zmizelo. Já ale neměl nejmenší zájem ho teď hledat.

V náručí jsem ho přenesl do mé ložnice, která mi ovšem tak úplně nepatřila, a ne zrovna jemně jsem ho hodil na postel. S pousmáním jsem sledoval, jak jeho prsty divoce kmitají ve snaze zbavit ho košile v co nejkratším časovém intervalu. Já si tu svou přetáhl přes hlavu, ignorujíc fakt, že první dva knoflíčky tohle zacházení nevydržely a skončily bůhví kde. Můj opasek, kalhoty i spodní prádlo skončily na zemi. Ve chvíli kdy on bojoval se zapínáním kalhot jsem už byl u něj.

„Mám ti pomoct?“ zašeptal jsem mu do ucha, což jeho snahu přerušilo.

„Umím se svléknout sám,“ zabrblal nespokojeně.

„Já vím…ale nemůžeš po mě přece chtít, abych tu jen tak stál a díval se, jak se loudáš. To je nelidské,“ řekl jsem a mé ruce navázaly tam, kde on přestal.

„Už ti někdo řekl, že jsi drzej, až to pěkný nejni,“ řekl mi a mě to připomnělo tu chvíli, kdy jsem ho poprvé potkal. Tehdy si taky hrál na piráta s tímhle slovníkem.

„Miliónkrát, ale nikdy v posteli.“

„Na místě přeci nezáleží,“ pronesl už úplně nahý.

„Ale na okolnostech ano…nezdá se ti trochu pošetilé…říkat mi to právě teď,“ peskoval jsem ho mezi polibky.

„Ani ne…potřebuješ trochu…srazit hřebínek,“ postěžoval si. A vzápětí mi položil ukazováček na ústa.

„Já se tu snažím vést konverzaci, abys věděl.“

„Dobře. Tak konverzuj,“ pobídl jsem ho a nechal jsem své ruce bloudit po jeho těle. Obkreslil jsem každý drobný záhyb jeho hrudi. Mé prsty následovala má ústa. Cestoval jsem po jeho hrudi jako zvědavý objevitel.

„Chci tě a to hned. A rád bych byl nahoře.“

„Takže nakonec přece jen vydáváš rozkazy,“ zasmál jsem se.

„Jsem totiž pánem situace. Lehni si a nech to na mě,“ nařídil mi a já ho poslechl. Fascinovaně jsem sledoval, jak mě pomalu celého pojal do sebe. Dával si na čas a viděl jsem na něm, jak si tuhle hru, kterou mě dováděl až za hranici příčetnosti, užívá.

Nedokázal jsem odtrhnout oči od jeho obličeje, kterému pocit moci nade mnou dodal proklatě vzrušující výraz. To už moje trpělivost nevydržela. Uchopil jsem ho v pase a jedním rychlým pohybem jsem naše pozice změnil.

„Takhle mě připravíš o rozumu,“ sdělil jsem mezi dvěma přírazy. Stále jsem zrychloval, povzbuzován jeho vzdechy prosbami. Postel pod námi úpěla, ale já ji úplně vytěsnil. Jeho tvář stažená rozkoší, způsob, jakým si se kousal do rtu, aby ztlumil své výkřiky a všechny ty vzdechy, které mu unikly, ho činily jediným podmětem v místnosti, který mi stál za pozornost.

Vyvrcholil jsem ve chvíli, kdy ztuhl v orgasmu a obtočil své nohy kolem mě.

Leželi jsme vedle sebe a já si připadal dokonale vyšťavený. Pozitivní ale bylo, že Julien vypadal stejně vyčerpaný. Leželi jsme vedle sebe beze slova. Julien propletl své prsty s mými, což bylo to poslední na co si vzpomínám, než jsme si na chvíli zdřímnul.

 

Probudila mě změť hlasů. Otevřel jsem oči, abych zjistil, že hledím do hlavně pistole. Julien vedle mě pospával, a ještě pořád mě držel za ruku. Kolem postele stálo několik maskovaných mužů a každý z nich držel v ruce zbraň, kterou na nás mířil.

„Co si přejete, pánové?“ zeptal jsem se. V té chvíli se probudil Julien.

„Právě jste byl unesen, princi Thornwolfe,“ oznámil mi nejvyšší z nich. Vzhledem k tomu, jak k němu vzhlíželi ti ostatní, jsem určil, že jim velí.

„Nerad vám kazím zábavu pánové, ale tenhle princ je moje rukojmí. Co takhle si najít svoje?“ ozval se Julien nevzrušeně.

„A ty jsi jako kdo?“ zeptal se jeden z těch chlapíků. Julien se napřímil a změřil si muže pohledem.

„Alespoň jeden z vás idiotů mě snad pozná,“ řekl. Velitel kývl, zatímco jeho muži nevypadali, že by svého prince poznali.

„Jistě, princi Juliene. Vím moc dobře kdo jste. Zrovna teď mi ale stojíte v cestě,“ pronesl velitel a namířil svou pistoli na Juliena.