Jak to bylo dál?

Nikdy jsem ani nesnil o tom, že by život mohl být takový. Nepřestává mě udivovat, jak moc mě to naplňuje. A přitom, ať se na to dívám z jakého úhlu chci, nevidím ve svém životě to, co jsem za štěstí vždycky považoval.

Mám problémy. Má rodina (počítám do ní bratry, matku a strýčka) to s vřelostí ve vztazích nepřehání. V krátkosti jsme rozdělení na takové skupiny. Já a Quinn trávíme většinu času spolu a snažíme se do toho moc neplést. Matka se upnula na myšlenku mě oženit a už od mých devatenácti s tím otravuje. Za těch šest let neztratila ani minimum ze svého odhodlání. Logan a Douglass se jí vyhýbají, protože je nesnáší. Nikdy jsem to nechápal. Je to přece jejich matka, stejně jako moje a Quinnova. Tak proč je nesnáší, Quinna spíš trpí a mě utiskuje svou vražednou péčí? V tom aby se čert vyznal.

A strýček Tristan, jak bych to jen řekl, po smrti mého otce je z něj spíše hradní duch. Pomáhá nám, jak může, ale moc toho nenamluví a usmívá se jen zřídka. Vždycky když ho vidím, je to pro mě varování. Láska bolí. Proto je od ní lepší dát ruce pryč.

Já žádnou nepotřebuju. Jsem tu šťastný. Dny tu plynou téměř stejně, ale já se nenudím. Trávím je je s Quinnem. Je to můj nejlepší přítel. Taky asi jediný.

Dvě hodiny denně věnujeme tréninku. Trénink se skláda z několika částí, jsou to běh, plavání, jízda na koni, lukostřelba, pěstní souboj a šerm. Trénujeme pět dní v týdnu po celý rok. I v zimě. Abych to trochu osvětlil, tady u nás v Malbenitě nemáme žádný sníh nebo mráz. Zimy jsou tu teplé, jenom tu hodně prší. To už tak u ostrovů bývá.

Jedinou nevýhodou je, že kvůli tréninku musíme stávat v šest ráno. Jo, ranní vstávání není zrovna moje parketa. Ale každý, kdo byl někdy vládcem (že vás tady ale je, co?) ví, že den není natahovací, a aby se dalo stihnout všechno, co je potřeba, je tenhle čas ideální.

Quinn to zvládá mnohem líp než já. Jako ostatně spoustu věcí. Hodně se za ta léta změnil.

Teď už je mu dvacet dva a dávno není dítě. Vyrostl, měří kolem sto osmdesáti centimetrů, ale zároveň mě nepřerostl, z čehož mám pošetilou radost. Pořád jsem tu nejvyšší já. Taky zesílil, býval takový vyzáblý, ale teď je to pořádně mohutný muž. Ženy po něm šílí.

Ale to není jen kvůli tomu. Myslím, že hlavní jsou oči. Tak zvláštní modrá je rarita. A on umí takové ty pohledy, ze kterých máte pocit, že vám vidí až do žaludku. A samozřejmě protože má půvabný oválný obličej a sametové tmavě hnědé vlasy, ženy mu padají k nohám.

Nutno však dodat, že on je tam nechává ležet. Když nad tím tak přemýšlím, nikdy jsem ho s žádnou neviděl. Drží si je od těla. Což je jedině dobře. Ženy znamenají spousty problémů.

A problémy s vládou?

Nějaké drobnosti, ale nic táhlého nebo vážného. Z prodeje koření je spousta peněz, takže Malbenita prospívá. A když země prospívá, odpadá spousta problému jako je hlad, nepokoje, vzpoury a tak dále.

Ano, překvapivě mě s mou výbušnou povahou ještě nikdo nechtěl svrhnout. Mě samotného to udivuje. Asi nejsem dost zajímavý, aby se o mě někdo staral, natož pak, aby se mě pokoušel svrhnout. Nebo je to tím, že díky schopným lidem ve vedení (teď nemyslím sebe) všechno šlape jako hodinky.

Vlastně, když se nad tím zamyslím, menší problém by tu byl.

Jaký?

Mám nějakou podivnou úchylku.

Jak jsem na něco takového přišel?

Protože se mé preference dost změnily a stále se to přiostřuje. Začalo to tím, že jsem chtěl do postele dívky či muže, vysoké s modrýma očima. Pak jsem musel mít jenom muže. Postupem času jsem začal trvat na čím dál světlejších očích, tmavších vlasech a větších svalech.

V bordelu jsou ze mě už na prášky. Každého, koho mi pošlou, vrátím s novým požadavkem. Minule to byla výška. Nesmí být vyšší než já. Vyhovuje mi menší tak o deset centimetrů menší. Co je toho příčinou, na to jsem nepřišel. Žádné rozumné vysvětlení mě nenapadá a těmi nerozumnými vás nebudu zatěžovat.

Ale dost tlachání o hloupostech. Já spěchám. Už teď jdu na oběd pozdě.

 

Na oběd jsme s Quinnem dorazili s malým zpožděním. Už na nás čekali mamka a Tristan. Ten tam seděl na křesle, shrbený věkem a jedl nějakou odporně vyhlížející kaši. To já si dám radši kus masa.

Než jsem se však do něj stihl pustit, matka přede mě na stůl položila tlustý svazek a zeptala se: „Už ses díval?“

„Neměl jsem čas.“

„Taková hloupá výmluva je tě nedůstojná, André.“

„Co to je?“ zeptal se Quinn.

Odvrátil jsem pohled od mamky, která usedla naproti mně a rukou jsem pokynul Quinnovi, ať jde blíž. Otevřel jsem tu věc (odmítám to nazvat knihou). Z první strany na nás hleděla menší baculatá dívenka s pohledem uštvané laně. Quinn se na mě díval nechápavě.

„Princezna Danika, dcera krále wadenského. Věno činí deset tisíc zlatých. Už chápeš? Tohle je něco katalog zboží. Vybereš si podle toho, co hledáš. Mocné spojence, peníze nebo krásu. Neví se, kdo to vydává, ale jsou tam přesné informace o každé vhodné manželce pro šlechtice. Jsou tu zaevidovány všechny společensky významné ženy. Najdeš tady jejich koníčky i povahové vlastnosti.“

„Dá se tomu věřit?“

„Ano dá. Ta o nás je docela přesná.“

„O nás? My jsme taky v něčem takovém?“

„Jistě. Jsme dobré partie. Oba máme slušné příjmy, vlastní území, dobře vypadáme a máme vychování. Ideální ženiši.“

„ A už víš, pro kterou tím ideálním ženichem budeš?“ Po téhle otázce se všechny pohledy upřely na mě.

„Ještě ne. Můžeš mi pomoct,“ odpověděl jsem mu a z nějakého podivného důvodu mě naštvalo, že přikývl. Já se už sám v sobě nevyznám. Zato v mamce ano. Celá se rozzářila. Byl to pro ni skoro slib, že se brzy ožením.

 

Na zasedání rady jsem se dnes trochu naštval. Matka jim stihla nakecat, že se brzo budu ženit. A jak to tak u téhle bandy vrtalů bývá, začali se v tom hrabat, páčili ze mě jméno a sami přispívali “podmětnými“ návrhy. Nevezmu si dítě! A je mi fuk, že mu jeho otec dá věno za které bych si mohl koupit ještě jednu Malbenitu.

Quinn byl dnes nezvykle zamlklý. Na to jsem myslel, když jsem večer vcházel do pokoje. Úplně jsem nadskočil, když tam na mě čekal muž. Zapomněl jsem, že jsem si ho na dnešek objednal.

Byl to hezký muž, vysoký, tmavovlasý se světlýma očima. Ale pořád se mi zdály moc tmavé. To je tak těžké najít opravdu ledové modré oči? A je vyšší než jsem chtěl. Požadoval jsem výškový rozdíl deset centimetrů.

Ale vypadá dobře. Tak proč do háje nemám chuť s ním spát? Co to se mnou sakra je? Odkdy jsem tak vybíravý.

„Můžeš jít,“ zašeptal jsem unaveně. V hlavě mi pořád běhalo jen, jaký jsem to vlastně úchyl, takže na nějaké špásování jsem neměl ani pomyšlení.

„Můj pane?“ zeptal se a nechápavě na mě upřel svoje modré oči. Modré oči. O tolik tmavší než Quinnovi. Těm jeho se žádně nevyrovnají. Myslím já to ale na blbosti.

„Nemám náladu,“ odbyl jsem ho příkře.

„Tak proč jste si mě objednal?“

„Co já vím? Třeba jsem doufal, že splníš má očekávání.“

„Ledově modré oči, sto osmdesát centimetrů, tmavě hnědé vlasy a svalnatý? Proč chcete zrovna to?“

„Jsi moc zvědavý, budeš brzo starý.“

„Nemusíte mi odpovídat, ale sobě byste měl. Koho jsem to tady právě popsal? Vím, že to víte. Nebudete spokojený, dokud tady nebude ta osoba. Do té doby bude každý další prostitut nevyhovující. Něco bude vždycky špatně,“ řekl mi a opustil můj pokoj, přesně jak jsem si přál.

Já jsem osaměl a mělo to fatální následky. Protože já v tu chvíli přesně věděl, co jsem si nechtěl přiznat. Teď je to oficiální. Jsem perverzní úchyl. Prohoba vždyť já chci spát se svým bratrem.

Ano, překvapivě nejsem tak hloupý, abych to z toho nepoznal. Tedy s trochou pomoci. Tohle není normální. Ne, to je slabé slovo. Tohle je prostě šílené.

Slíbil jsem, že ho budu chránit. Je to můj bratr. Bratr. Můj bratr. Tohle bych neměl cítit. Není to přirozené. Není to morální. Co mám dělat, aby to moje tělo pochopilo?

To je nakonec jedno. To, že jsem já úchyl, neznamená, že se o něco pokusím. Je to můj bratr. Jo, jsem si vědom, že to opakuju pořád dokola. Nějak to překlepu, dokud to neodezní. A ono to odezní. Touha přece vždycky nakonec odezní, ne?

 

Od té chvíle už mé dny nebyly tak báječné. Trávil jsem s ním každou volnou chvíli, stejně jako předtím, ale teď to bylo mučení. Bolestně jsem si uvědomoval každý, byť jen letmý, dotek. Pěstní souboje se nedaly vydržet. Nic a nikdo mi nemohl pomoct.

Všichni tušili, že je něco špatně. Neptali se, ale poznal jsem to z jejich pohledů. Chtěli mi pomoct, ale já se nemohl svěřit s tak odpornou touhou. Vždyť já celé noci sním o tom, jak se miluju se svým bratrem. Pro něco takového neexistuje odpuštění.

K tomu všemu se ještě přidala matka s její touhou po vnoučeti, pokračovateli mocného rodu Velsignetů. Kdyby věděla, co se odehrává v mé mysli, pochopila by, že plození malých Velsignetů nejsem schopen. Ale oženit bych se klidně mohl.

 

Když jsem probíral svou volbu s Quinnem (ano, dobrovolně jsem se vystavoval trýzni) překvapil mě.

„Až se oženíš, odejdu odsud.“

„Proč jako?“

„Nechci zabírat místo. Teď trávíme většinu času spolu, až budeš mít ženu, budeš se věnovat jí. Už mě nebudeš potřebovat.“

„Tak to teda prr. To nedovolím. Ty nikam odcházet nebudeš,“ odmítl jsem.

Co? Že by mi to mohlo pomoct s tou odpornou úchylkou? Mohlo by. A taky bych už nemusel každý den tolik trpět. Ale já si nedokážu představit svůj život bez Quinna. Jenom pomyšlení na to, že by něco takového mohlo nastat, mě ničí ještě víc, než ta neustupující touha. Však ona časem povolí.

A do té doby prostě zůstanu silný.

„Ty to nechápeš. Pro všechny budu pořád mít větší vliv já. Bude jí to vadit.“

„Tak se prostě neožením.“

„Nedělej si legraci.“

„Vypadá to, že si ji dělám?“

„Nemůžeš zůstat svobodný.“

„Kdo mi v tom zabrání?“

„Matka.“

„Nemá mi co nařizovat. Já jsem tu král.“

„To je ohraná písnička. Ty jsi tu sice král, ale ona pohne nebem i zemí, jen aby tě dostala do chomoutu.“

„Prostě se neožením. Je tu ještě Douglass, Logan a ty. Rodová linie bude zachována.“

„Ty jsi tvrdohlavý jako mezek. Stejně si myslím, že do měsíce budeš slibovat nehynoucí lásku nějaké wadenské bleduli.“

„To se nestane.“

Věřím tomu, že se to nestane. Navíc, proč bych se měl ženit? Bůh ví, jestli bych se té slečinky dokázal dotknout. Nebylo by to vůči ní fér. Dávalo by se jí za vinu, že nemám dědice. To si žádná žena nezaslouží.

 

Když jsem však tuto svoji myšlenku předestřel matce při obědě, měl jsem pocit, že se mě pokusila zabít pohledem.

„Tvé vrtochy mě nezajímají, André. Ty se oženíš.“

„To těžko.“

„Proč ne? A uveď rozumný argument.“

„Nemusím se ti zpovídat. Já jsem vládce. Prostě se ženit nebudu a tečka.“

„A co bude s Malbenitou bez dědice?“

„Dougi se holt bude muset pořádně snažit. Nebo Logan. Mě je to jedno.“

„Jsi sobec.“

„To už tak někdy králové bývají,“ odpověděl jsem jí a odešel jsem.

 

Quinnovi jsem se snažil vyhýbat. Potřeboval jsem naše denní styky omezit na snesitelné minimum. Nevím tedy, co mě v jednu ráno probudilo a nemám tušení, proč jsem pocítil tak silnou potřebu za ním zajít. Měl jsem zlé tušení.

Zastavil jsem se před jeho pokojem a opřel jsem se o zeď.

Co to dělám? Jestli tam vejdu, je tu možnost, dost pravděpodobná, že se neovládnu.

Chtěl jsem odejít, ale pak jsem zaslechl hlas. Někdo tam byl. A já ztratil kontrolu sám nad sebou. Šílel jsem žárlivostí. Prostě jsem rozrazil ty dveře, připraven zabít Quinnovu milenku či milence.

O to víc mě překvapil pohled na Rogera, který pod sebou věznil zmítajícího se Quinna. Bylo nad slunce jasné, do čeho jsem vstoupil. Před očima se mi zatmělo. Strhl jsem Rogera a démon uvnitř mě se osvobodil. Kopal jsem do něj a do každé rány jsem vkládal všechnu svou sílu. Netrvalo dlouho a už se nehýbal.

„Dost, André. Prosím,“ řekl Quinn a já přestal. Otočil jsem se k němu.

„Proč ho bráníš? Nepřišel jsem snad právě, když chtěl...? Nebo se pletu?“

„Ne, nepleteš. Chráním tebe. Myslíš, že mi bude líp, když ho zabiješ? Nebo tobě? Věř mi, že ne. Prostě to nedělej.“

Nedělej to. Tak málo slov Quinnovi stačí, aby mě zastavil. On jediný to dokáže. Protože ho miluju. Víc než vlastní život. A toužím po něm. Proto ho taky teď nemůžu obejmout a utěšit. Už nemůžu věřit sám sobě, že se dokážu ovládnout. Má vůle slábne s každou další vteřinou v jeho přítomnosti.

 

Kdybych dokázal víc myslet na jeho dobro, byl bych už dávno ženatý a Quinn by byl na svém panství někde na severu. Ale já na něj nemyslím. On je moje posedlost, ještě umocněná bolestným vědomím, že nikdy nebude můj.

Nebo by snad mohl? Bylo by to možné? Je tu aspoň malá naděje, že by mohl cítit to, co já?

Nemožné. Ale naděje umírá poslední.

 

Rogera jsem zavřel do kobky. Když se probral, zašel jsem za ním. Nebyl jsem si jistý, jestli ho nezabiju, ale věděl, že to bude až po tom, co z něj vypáčím, proč to udělal.

„Jdete mi ublížit? Čtyři zlomená žebra vám nestačili?“

„Proč?“

„Co čekáte, že vám odpovím? Že je to celé jedno velké spiknutí? Nebo dávná pomsta, kterou jsem plánoval léta? Taková klišé. Pravdou je, že to bylo celé mířené proti vám. Z vašeho chování je jasné, že ho milujete. Když ublížím vám, oklepete se z toho jedna dvě. Když ublížím jemu, nikdy si to neodpustíte. To nemůžete popřít.“

„Ani nechci. Ale proč mi chceš ublížit. Nevzpomínám si, že bych ti něco udělal.“

„Mě jste nic neudělal. Ale ošklivě jste zranil ženu, kterou miluji.“

„To je zase kdo?“ zeptal jsme se naštvaně. Začínal jsem být netrpělivý.

„Královna Isabel. Ublížil jste jí, když jste odmítl poslouchat její rady a oženit se. Což vlastně taky bylo kvůli němu. Vybral jsem správnou oběť pomsty.“

„Zítra budeš popraven.“

„Toho jsem si vědom. Než se tak stane, prokážu vám laskavost. Vyhledejte mága Beltarzia. Řekne vám víc o vašem prokletí.“

„Jaké prokletí? Nechceš se vyjadřovat konkrétněji?“

„Vy to nevíte? Váš rod je prokletý. Dříve či později každý Velsignet zatouží po muži. Jak jsem řekl, Beltarzio vám o tom poví víc.“

Znamená to to, co si myslím? Jestliže je tohle prokletí, dá se toho zbavit. Budu zase normální. Na nic jsem nečekal a vyrazil jsem.

 

Každý malý ví, kdo je Beltarzio. Je to takový podivný, věčně mladý týpek, který bydlí v jeskyni. Nikdy jsem se o něj moc nestaral. Koluje o něm spousta pověstí, ale kdo ví, co z toho je pravda.

Upřímně jsem si ho představoval jinak. V jeskyni mě přivítal takový chlápek odvedle. Malý nevýrazný chlapec. Vypadá na osmnáct, ale podle pověstí je mu už něco málo přes dvě stě. Kdybych já uměl čarovat, tak bych si přičaroval lepší vzhled. To je přeci základ, ne?

„Přišel jsi kvůli prokletí? Doufáš, že to zruším a tobě to pomůže? Pleteš se, chlapče.“ pronesl blahosklonně. Je fakt divný, když vám týpek, co vypadá o tolik mladší než vy, říká chlapče.

„Ale já kvůli tomu mám problémy.“

„Chlapče, chlapče. Myslíš, že bych byl tak krutý a nutil tě prožívat něco takového? Ano, proklel jsem váš rod. Tvůj děd mě odmítl a ještě se mi vysmíval. Ale jediné, co jsem udělal bylo, že jsem trochu poupravil vaše sklony. Není náhoda, že jsi na muže. Ale já a to přísahám, jsem neovlivnil tvou touhu a ani lásku. Na to nemám ani srdce ani prostředky.“

Další zdvořilé klábosení už šlo mimo mě. Naděje se sesypala. Je to mnou. Jenom mnou. Nemůžu to na nikoho svést.

 

Vrátil jsem se domů jako zpráskaný pes.

A to nebylo to nejhorší. Quinn mi chtěl pomoct. Neposlouchal mě, když jsem mu říkal, že o tom nechci mluvit. Lehl jsem si na postel a díval jsem se do stropu. Nic se neděje. Dokážu to.

Quinn se posadil na okraj postele a naklonil se nade mě.

„Tak co se děje?“

Tvářil se tak ustaraně. Jeho světlé rty se zkroutily v lehkém zamračení se. Nedokázal jsem od nich odtrhnout pohled.

Kdybych tak mohl...Ne, nesmím.

Quinn se naklonil ještě o trochu blíž a rukou mi zamával před obličej, abych ho vnímal. Ale já ho vnímal až moc dobře. Cítil jsem jeho blízkost.

Kap kap.

Pohár sebeovládání právě přetekl.