Opřu se do sedla a pohlédnu na Zbyňka.

„Chcete mi říct, že tohle všechno je pravda? Upíři, nesmrtelnost, Jidáš a všechny ty další věci. Zní to tak neuvěřitelně,“ zamračím se.

„Garantuji vám, že tohle všechno je pravda. A že se to skutečně stalo,“ otočí na mě Zbyněk zrak od ohně v krbu.

„Dobrá. Dejme tomu, že tomu věřím. Kde jsou ostatní?“ ušklíbnu se.

„Tohle není vaše původní otázka, že?“ ušklíbne se Zbyněk.

„Máte pravdu,“ přikývnu.

„Tak abych odpověděl na vaši původní otázku. Žijí. Vladimír, Catan i Jidáš,“ usměje se Zbyněk.

„A stále jste všichni spolu?“ zeptám se.

„Ano, jsme. Já a Vladimír se pořád milujeme. Ačkoliv ne tak jako před staletími. Naše láska se za tu dobu změnila. Je vyzrálejší ale stále stejně silná. A to samé mohu říct i o Catanovi a Jidášovi,“ stočí Zbyněk zrak zpět ke krbu.

„A Catan s Jidášem tu stále žijí s vámi?“ položím další otázku.

„Ano,“ přikývne Zbyněk.

„Jak to vlastně bylo dál?“ zeptám se.

„No jak. Jidáš a Vladimír nás naučili číst, psát i počítat. Catan se naučil česky a já zase vikingsky. A postupem času jsme procestovali svět. Poznávali jiné země. Také jsme sledovali nové vynálezy, výzkumy, objevy. Z každého nového objevu jsme byli nadšení. A také jsme postupně modernizovali hrad. Nová okna, rozvody elektřiny i vody. Samozřejmě jsme vždy všechno modernizovali. Zrovna minulý rok jsme zrekonstruovali koupelnu a také prádelnu,“ řekne Zbyněk.

„To zní zajímavě. A kde jsou ostatní? Rád bych je poznal,“ řeknu.

„Chceme uspořádat večírek pro naše zaměstnance, takže ostatní zařizují, co je třeba. Catan má na starosti pití a občerstvení, takže je v cateringové firmě, která nám to dodá. Jidáš a Vladimír mají na starosti hudbu a elektroniku, takže se to snaží dát do kupy,“ pokrčí rameny Zbyněk.

„Takže jsou dole ve městě,“ poznamenám.

„Ano,“ souhlasí Zbyněk.

„A co vy? Vy nemáte na starosti nic?“ ušklíbnu se.

„Ale ano mám. Mám na starosti téma a výzdobu,“ řekne Zbyněk.

„Hm. Mohu se zeptat, jaké téma jste zvolil?“ zeptám se.

„Zvolil jsem téma podvodní svět. A určil jsem podle toho i výzdobu. Modré, bílé a šedé závěsy a stuhy. Světla, která budou házet modrobílé odlesky a napodobovat vlnivý pohyb vln. A na stěnách a stolech budou mušle, atrapy mořských tvorů a mořských řas. A obsluha bude v převlecích za mořské panny a muže,“ pousměje se Zbyněk.

„To jako že budou mít ploutve?“ zasměju se.

„Napodobeniny ocasů mořských panen. Samozřejmě s otvory pro nohy. Ženy budou mít podprsenky napodobující mušle a muži budou nahoře bez. A vlasy budou mít vyčesané tak, aby vypadaly rozevlátě a budou v nich mít vpletené mušličky a perly. Bude to krásné,“ zasní se Zbyněk.

„Páni, to tedy bude určitě něco,“ zamrkám překvapeně.

„To doufám,“ mrkne na mě Zbyněk.

„Proč jste mi to vlastně všechno vyprávěl?“ zeptám se zvědavě.

„Vlastně ani nevím. Prostě jsem chtěl, aby to někdo věděl a aby to zvěřejnil. Aby lidé věděli, že žili a stále žijí čtyři muži, Zbyněk, Catan, Vladimír a Jidáš. Ačkoliv většina lidí to bude považovat za pouhou fikci a fantasy,“ pokrčí Zbyněk rameny a v tom za námi uslyšíme zvuk otevíraných a zavíraných dveřích.

Otočím se a spatřím vysokého, svalnatého, černovlasého muže s pronikavým černým pohledem. Zírám na něj s otevřenou pusou, než mi dojde, kdo to je. Vladimír!

„Ech dobrý den!“ pozdravím a vyskočím z křesla.

„Dobrý den,“ odpoví Vladimír a propaluje mě pohledem.

Zachvěju se a naskočí mi husí kůže. Je fascinující a děsivý zároveň.

„Ahoj Vladimíre. Jak jsi pořídil ve městě?“ přejde k němu Zbyněk a lehce ho políbí.

„Všechno je objednáno a domluveno. Neočekávám žádné potíže,“ přesune Vladimír pohled na Zbyňka a jednou rukou ho obejme.

Se zájmem je pozoruji. Ano, ti dva k sobě dokonale pasují a tvoří hezký pár.

„A co ty? Už jste tady skončili?“ zeptá se Vladimír a znovu mě propálí pohledem.

„Myslím, že ano. Nebo se chcete ještě na něco zeptat?“ otočí se ke mně Zbyněk.

„Myslím, že mám vše, co potřebuji. Kdybych mě ještě něco napadlo, tak bych se vám ozval,“ řeknu a začnu si balit věci.

„Dobře. A nezapomeňte mi poslat datum, kdy kniha vyjde. Rád bych si koupil jedno z prvních vydání,“ řekne Zbyněk.

„To nemusíte. První vydání vám samozřejmě pošlu. Klidně i s autogramem, když budete chtít,“ zažertuju.

„To by bylo pěkné,“ řekne Zbyněk.

„No tak já už půjdu. Nashledanou!“ rozloučím se a mám se k odchodu.

„Počkejte. Doprovodím vás,“ řekne Zbyněk.

Oba vyjdeme ze studovny a zamíříme k východu z hradu. Po cestě potkáme další dva muže.

„To jsou Catan a Jidáš,“ řekne Zbyněk a zamává na ně.

Oba nás zpozorují a zamíří k nám. Oba si je pozorně a zvědavě prohlédnu.

„Catane, Jidáši, tohle je Marek Ledný. Je to spisovatel a něco jako lovec duchů. Řekl jsem mu náš příběh a on ho napíše a zveřejní,“ představí mě Zbyněk.

„Moc mě těší,“ usměje se na mě drobný hnědovlásek, což je Catan.

Překvapí mě, že si stále zachoval jemný přízvuk.

„I mě,“ pokývnu hlavou.

Pohlédnu na Jidáše, který si mě zamračeně prohlíží.

„Vy budete nejspíš Jidáš, nemýlím-li se,“ usměju se na něj.

„Ano, to jsem,“ přimouří oči.

„Omlouvám se, ale už musím jít. Takže nashledanou!“ nervózně se usměju.

„Jistě. Nashledanou!“ usměje se na mě Catan.

Jidáš mi pouze pokyne hlavou. Otočím se a společně se Zbyňkem vyjdu z hradu. Přejdu ke svému autu, otevřu kufr a vložím do něj své věci. Zavřu kufr a přejdu ke dveřím u řidiče.

„Díky za příběh a snad se ještě někdy uvidíme,“ usměju se.

„Snad. Nashledanou!“ opětuje mi úsměv Zbyněk.

„Nashledanou!“ rozloučím se a nasednu do auta.

Nastartuju a vydám se na cestu domů. Ve zpětném zrcátku ještě zahlédnu, jak ke Zbyňkovi přejde Vladimír, vtáhne si ho do náruče a společně se vrátí do hradu. Sám pro sebe se usměju. Byl to opravdu zajímavý příběh a vsadím krk, že až ho sepíšu a vydám, že to bude bestseller. A kdo ví, třeba jednou najdu i já takovou lásku, jakou mezi sebou mají Zbyněk a Vladimír nebo Catan a Jidáš.

Zatřesu hlavou a začnu věnovat pozornost vozovce přede mnou. Čeká mě dlouhá cesta.