Ráno Zbyňka probudí pocit doteku něčích rukou na jeho pozadí. Ohlédne se a spatří Vladimíra, který rukama hladí ty dvě lákavé polokoule.

„Už ses probudil? V tom případě přeji dobré ráno!“ usměje se Vladimír.

„Dobré ráno!“ řekne Zbyněk a chce vstát.

„Kampak? Jen hezky lež,“ řekne Vladimír a jemně plácne Zbyňka po zadečku.

„Dobře,“ souhlasí Zbyněk a znovu si lehne na břicho.

Vladimír se pro sebe pousměje a dál dlaněma hladí a hněte Zbyňkův zadeček. Sem tam plácne a zmáčkne. Po chvilce se nakloní, jednou rukou odrhne Zbyňkovy vlasy a políbí ho na šíji. Zároveň s tím navede svůj penis ke Zbyňkově dírce a pronikne dovnitř. Zbyněk vyjekne.

„Jen klid,“ zašeptá Vladimír a začne se jemně pohybovat.

Zbyněk zavzdychá a začne vycházet Vladimírovi vstříc. Netrvá dlouho a Vladimír s výkřikem dosáhne vrcholu. Spadne na Zbyňka a odpočívá. Jakmile se vzpamatuje, sáhne rukou pod Zbyňkovo tělo a začne třít jeho penis. Přitom Zbyňka líbá na šíji a ramenou.

„Vladimíre!“ zasténá Zbyněk a vyvrcholí.

Vladimír vytáhne ruku a sesune se ze Zbyňka na postel. Položí se na bok a sleduje jak Zbyněk rychle oddechuje.

„Líbilo?“ zeptá se.

Zbyněk přikývne a usměje se. Vladimír úsměv opětuje a skloní se pro polibek. Jejich polibek je jemný a pomalý, skoro by se dalo říct že i láskyplný.

„Mám na tebe znovu chuť,“ zašeptá Vladimír a položí ruku nad Zbyňkův zadeček.

„Já...vyhověl bych ti...ale...“ ošije se Zbyněk.

„Ale?“ pozvedne Vladimír obočí.

„No...totiž...bolí to,“ vykoktá Zbyněk.

„Bolí? Chceš říct, že tě bolí zadek?“ ušklíbne se Vladimír.

„Ano. A nejen ten. Bolí mě i boky,“ zčervená Zbyněk.

„To je v pořádku. Ta bolest brzy přejde. A po čase, až si tvé tělo zvykne, už se nebude ani objevovat,“ řekne Vladimír.

„To je dobře,“ řekne Zbyněk a přitulí se k Vladimírovi.

Ten jen pozvedne obočí, ale nechá Zbyňka se k sobě tulit. Obejme ho kolem zad a zaboří svou tvář do zrzavých vlasů. Nasaje jejich vůni.

„Krásně voníš,“ poznamená.

„Tak mě nechte žít. Když mě necháte žít, tak budete moct čichat moji vůni,“ zvedne k němu Zbyněk oči.

Vladimír se rozesměje.

„To, že krásně voníš, není důvod pro to, abych tě nechal žít,“ řekne.

„Kéž by byl,“ zamumlá Zbyněk.

Vladimír se ušklíbne a vstane z postele. Přejde ke skříni a začne se oblékat.

„Dneska zůstaň v posteli a odpočívej,“ ohlédne se na Zbyňka.

Ten přikývne a přehodí přes sebe přikrývku, aby unikl chladu. Vladimír se usměje a vyjde z komnaty. Sejde několik schodišť a projde několika chodbami až dojde do kuchyně. Vezme taliře a nandá na ně jídlo, ty poté uloží na tác, na který ještě přidá džbán s mlékem a číši a odnese to zpět do své komnaty.

„Tady máš snídani,“ řekne a položí to před Zbyňka.

Ten na to chvíli udiveně hledí, pak se sykáním poposune po polštářích nahoru. Zůstane napůl sedět, napůl ležet a natáhne se po kousku sýru a chlebu.

„Děkuji!“ řekne a začne jíst.

Vladimír ho s úsměvem sleduje a trpělivě čeká až Zbyněk dosnídá.

„No, chutnalo?“ zeptá se, když se tak stane.

„Ano, moc,“ přikývne Zbyněk, zatímco odloží pošpiněné nádobí.

„To je dobře. A co dostanu jako poděkování?“ zeptá se Vladimír.

„Ehm, já...nevím,“ znejistí Zbyněk.

„Napovím ti,“ nahne se k němu Vladimír a přitiskne své rty na Zbyňkovy.

Zbyněk zasténá a polibek opětuje. Po chvíli se Vladimír odtáhne.

„Teď odpočívej,“ řekne tiše, vezme nádobí a odnese ho do kuchyně.

Hned nato opustí hrad.

Zbyněk se mezitím znovu uloží do postele a zakutá se do přikrývek. Zahledí se do vyhaslého krbu a nechá myšlenky běhat hlavou. V noci i ráno se mu to líbilo. Líbilo by se mu to takhle i se ženou? Neví a zřejmě ani to ani nikdy nezjistí. A jak dlouho bude trvat než se Vladimírovi jeho tělo omrzí? Zatřese hlavou a snaží se myslet na něco příjemnějšího. Ostatně i když mu zřejmě moc času nezbývá, může si ho užít. Vždyť se tady má lépe než u svých rodičů. Dostal vlastní komnaty, do kterých by se vlezlo celé obydlí jeho rodičů i sourozenců, k tomu nádherné oblečení a velké pohodlné lože. Každý den má co jíst a Vladimír se k němu chová slušně. Neubližuje mu, neuráží, neponižuje. Naopak stará a pečuje o něj. Ačkoliv občas je z jeho chování zmatený. Chvíli se chová chladně a odtažitě, jako by pro něj byl jen dočasné rozptýlení a v další chvíli jako k milovanému milenci. Nakonec zavře oči a ponoří se do říše spánku.

Vladimír se vrátí po pár hodinách. Vejde k sobě do pracovny a usadí se u stolu. Vezme do ruky dokumenty, které je potřeba vyřídit. Po chvilce je ale opět odloží, protože se na ně nedokáže soustředit. Jeho myšlenky se neustále točí kolem zelenookého pokušení, které spí v jeho komnatách. Uvažuje, zda by pro něj nebylo výhodnější nechat ho žít. Je krásný, mladý a zábavný. Nehledě na to, že je to velmi ochotný milenec. Jak je to dlouho, co měl ve svém loži ochotného a vášnivého milence prahnoucího po jeho dotecích? Něco takového naposledy zažil u Stefana, kterého miloval, ačkoli pro něj nic neznamenal.

„Pane?“ ozve se ode dveří.

Vladimír vzhlédne a uvidí Zbyňka.

„Pojď,“ pokyne.

Zbyněk vejde a přejde k Vladimírovi. Vladimír se usměje a stáhne si Zbyňka k sobě na klín. Zbyněk se nebrání, přitulí se k Vladimírovi a nechá se laskat. Vladimír si opře bradu o Zbyňkovo temeno, vdechuje jeho vůni a užívá si tepla jeho těla.

„Přišels sem kvůli tulení?“ zeptá se Vladimír.

„Kvůli tulení a pomazlení. Vadí vám to, pane?“ zčervená Zbyněk.

„Ne, nevadí. Naopak těší mě to. Líbí se mi, že tě mohu mít takhle u sebe,“ pohladí Vladimír Zbyňka po zádech.

„Pane, co kdybychom si zahráli hru?“ narovná se Zbyněk.

„Jakou hru?“ zeptá se Vladimír.

„Na otázky. Na střídačku si budeme pokládat otázky, na které musíme pravdivě odpovědět. Pokud odpovědět odmítne, tak musí splnit úkol, který mu ten druhý dá,“ řekne Zbyněk.

„No, proč ne? Tak začni,“ pokrčí Vladimír rameny.

„Dobře. Kolik je vám ve skutečnosti let?“ položí otázku Zbyněk.

„Je mi 358 let. Proč jsi chtěl hrát tuto hru?“ odvětí Vladimír.

„Nudil jsem se a přišlo mi to jako dobrý nápad, jak jeden druhého poznat. Jak je možné, že je vám tolik, vždyť obyčejný člověk se tolika let nedožije?“ vyvalí Zbyněk překvapeně oči.

„Jsem upír. Jak je možné, že se ti nestýská po tvé rodině?“ řekne Vladimír.

„Moje rodina mě nenáviděla a často mi to dávala najevo. Jak jste se stal upírem?“ zajímá se Zbyněk.

„Zalíbil jsem se jinému upírovi, který ze mě udělal svého milence a později i upíra. Co bys chtěl ze všeho nejvíc?“ pozvedne obočí Vladimír.

„Naučit se číst, psát a počítat a stát se umělcem. Miloval jste ho?“ zeptá se Zbyněk.

„Ano, miloval. A teď už dost. Hra je u konce,“ prohlásí Vladimír.

„Tak brzo? Vždyť jsme sotva začali,“ našpulí trucovitě rty Zbyněk.

„Netrucuj. Jestli chceš, tak tě číst, psát a počítat mohu naučit a splnit ti tak tvé přání. A mohu pozvat vyhlášené umělce, aby tě naučili svému řemeslu,“ řekne Vladimír.

„Opravdu? Děkuji. Jste tak laskavý. Nemohu uvěřit, že se mi splní mé sny,“ začne Zbyněk poskakovat na Vladimírově klíně.

„Nemáš zač a teď se trochu zklidni, nebo budu mít brzy problém,“ zasměje se Vladimír.

„A co když chci, abyste měl problém?“ zaculí se Zbyněk a sáhne rukou do Vladimírova rozkroku, který začne přes kalhoty třít.

„Ty jeden nezvedenče,“ zavzdychá Vladimír.

Zbyněk se s úsměvem sesune z Vladimírova klína na zem. Roztáhne Vladimírovy nohy od sebe a začne rozvazovat jeho kalhoty. Z rozvázaných kalhot vytáhne Vladimírův úd a rukou ho začne třít. Nakonec otevře ústa a začne jimi Vladimíra oblažovat.

„Hm, ano. To je ono,“ zavzdychá Vladimír a jednou rukou se začne prohrabovat Zbyňkovi ve vlasech.

Zbyněk potěšen Vladimírovou chválou, zrychlí tempo. Po chvíli Vladimír hlasitě zasténá a vystříkne své semeno do Zbyňkových úst. Tentokrát už je ale Zbyněk připraven a bez problémů semeno spolyká.

„Jak tě to napadlo?“ zeptá se Vladimír, jakmile se vzpamatuje a upraví.

„Ani nevím, prostě jsem vás chtěl potěšit,“ pane, řekne Zbyněk.

„No to se ti povedlo. Potěšil jsi mě a také jsi mě velmi mile překvapil,“ řekne Vladimír, jemně se usměje a pohladí Zbyňka po tváři.

„To jsem rád,“ usměje se Zbyněk a znovu se usadí na Vladimírově klíně.

„Jsem rád, že jsem v tobě objevil tak ochotné a dychtivého milence,“ řekne Vladimír.

„Pane, co kdybyste mi řekl něco o sobě?“ zeptá se Zbyněk po chvíli ticha.

„Proč to chceš?“ zamračí se Vladimír.

„Zajímá mě to. A rád bych se o vás dozvěděl něco víc. Prosím,“ zaprosí Zbyněk.

Vladimír si povzdechne.

„No tak dobře. Narodil jsem se ve stejné vesnici jako ty. Mý rodiče byli statkáři. Byli to velmi milí, hodní a laskaví lidé. Měli dohromady 3 syny. Já z nich byl nejstarší. Rodiče nás velmi milovali. I bratři mě milovali, respektovali a vzhlíželi ke mně. Byli jsme spokojená rodina. Když mi bylo 15 let, oženil jsem se s dívkou z vedlejší vesnice. Měli jsme spolu syna jménem Josef. Byl jsem šťastný.

A pak se objevil on, Stefan. Tehdy jsme ho považovali za šlechtice. Usadil se na tomto hradě. Mezi lidmi se brzy roznesli zvěsti, že si někoho hledá. Všichni jsme mysleli, že se chce oženit a mít děti. Takže mu rodiny začali předvádět své neprovdané dcery, kdykoli se objevil ve vesnici. Jednou jsem ho potkal, když jsem se vracel z trhu, kde jsem byl nakoupit. Tehdy jsem se mu zalíbil. Druhý den přišel vzkaz, že si mě zve na svůj hrad, kde mi dá práci. Všichni mi záviděli, žena, bratři i rodiče byli pyšní, že jdu sloužit na hrad a vydělám tak hodně zlaťáků. Ze začátku jsem skutečně sloužil. Sloužil jsem jako osobní sluha pana Stefana.

Ale nakonec jsem skončil v jeho loži jako jeho milenec. Zamiloval jsem se a když jsem zjistil, co je zač, přesvědčil jsem ho, aby ze mě udělal to samé. A on to udělal. Udělal ze mě upíra. 5 let jsme žili spolu a má láska k němu jen rostla. Myslel jsem, že i on miluje mě, ale mýlil jsem se. Nic jsem pro něj neznamenal. Jednoho dne jsem se probudil a on byl pryč. Odešel a opustil mě bez jediného slova.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Již jsem nebyl člověk a tak jsem se nemohl vrátit ke své rodině. Nechal jsem tudíž rozhlásit zvěsti, že jsem ochořel a zemřel. Prvních několik desítek let jsem sledoval své potomky, své vnuky, pravnuky, i potomky svých bratrů. Jenže pak se lidé od nás i z okolních vesnic dozvěděli pravdu a zjistili, že jsem upír. Pomocí kronikáře našli a zabili potomky mé i mých bratrů. Poté se vydali sem na hrad s úmyslem zabít mě. Nepodařilo se jim to. Mnoho z nich přišlo o život. Ti ostatní uprchli zpět do svých domovů a prosili boha o ochranu. Ale měli smůlu, já byl příliš rozzlobený a navíc jsem toužil po pomstě za mou rodinu.

A tak jsem uvrhl daň. Na začátku každého měsíce mi jedna z vesnic musela dát dospívajícího mladíka. Nejdříve jsem je okamžitě zabíjel a jejich těla nechával na okrajích vesnic. Ovšem později jsem začal toužit po zaplnění toho prázdna, které ve mně zůstalo po Stefanovi. A tak jsem je začal zneužívat. Bral jsem si je do svého lože. A to i proti jejich vůli. Pokaždé to bylo stejné. Vzpírali se. Většina mi nadávala, vyhrožovala a křičela. Další prosili a plakali a doufali, že jim projevím milost. A ti poslední se snažili mi vyhovět. Leželi v mém loži a nechávali mě dělat si s nimi, co jsem chtěl. Někdy i vzdychali a snažili se mě přesvědčit, že se jim to líbí, doufajíc, že je pak nechám jít a nezabiju je. Neuspěli, ani jeden z nich. A teď jsi tu ty. Jsi jiný než ostatní. Ty nic nepředstíráš. Tobě se skutečně líbí co s tebou dělám. Jsi dychtivý a ochotný mě potěšit a jsi zábavný,“ dovypráví svůj příběh Vladimír.

„A kde je Stefan teď?“ zeptá se Zbyněk.

„To netuším. Od doby, co odešel, jsem o něm neměl zprávy. Tedy kromě té, že jsem zjistil, že jsem nebyl jeho jediný milenec. Ale že měl hned několik dalších,“ povzdechne si Vladimír.

„Pořád ho milujete?“ zeptá se Zbyněk.

„Ne. Je to už několik let co mě láska k němu opustila,“ řekne Vladimír.

„A co kdybyste se znovu zamiloval? Je někdo, kdo by Stefana dokázal nahradit? Třeba já?“ zadoufá Zbyněk.

„Za celé ty roky, jsi jediný, kdo k tomu má nakročeno,“ řekne Vladimír.

Přitáhne si Zbyňka k sobě a jemně ho políbí. Zbyněk polibky opětuje. Nakonec se odtáhne, obejme Vladimíra kolem krku a zaboří svůj obličej do ohybu krku. Vladimír ho pevně obejme kolem trupu a zaboří svou tvář do Zbyňkových vlasů. Oba tiše setrvávají ve vzájemném objetí.