Zbyněk se probudí a zmateně se rozhlédne. Chvíli trvá, než si vzpomene kde je a proč. Zrudne, když si vzpomene, jak se předchozí večer tulil k hradnímu pánovi. Vstane z postele a rozhlédne se po nějakém oblečení. Zrak mu padne na skříň. Otevře ji a zalapá po dechu. Tolik šatů všemožných barev a tvarů. Lehce po nich přejede rukou a zhluboka se nadechne. Hedvábí, samet, královský hermelín, satén a další, o kterých jen slyšel. A teď si má něco takového obléct?

„Všechny jsou tvé,“ ozve se ode dveří.

Zbyněk se otočí a pohlédne ke dveřím.

„Doré ráno, pane,“ pokloní se.

„Dobré ráno,“ usměje se Vladimír.

„Děkuji! Nikdy jsem nic takového neviděl, natož abych to měl oblečené,“ řekne Zbyněk a vytáhne jedny šaty.

„Zvykej si. Odteď už nic jiného nosit nebudeš,“ řekne Vladimír.

Zbyněk nic neřekne. Jen položí vybrané šaty na postel. Vzhlédne k Vladimírovi, který je opřený o zárubně dveří.

„Ehm, pane mohl byste...mohl byste odejít, prosím? Chci se převléct,“ sklopí pohled.

„Mohl, ale neudělám to. Tak šup, převlékni se,“ ušklíbne se Vladimír.

„To se budete dívat?“ zeptá se Zbyněk.

„Ano,“ přikývne Vladimír.

Zbyněk zrudne studem. Vezme kalhoty a v rychlosti je na sebe natáhne. Poté se k Vladimírovi otočí zády a stáhne ze sebe noční košili. Vzápětí nadskočí leknutím, když na své šíji ucítí dotek. Vůbec nepostřehl, že se k němu Vladimír přiblížil.

„Šššš, jen klid,“ šeptne Vladimír a dál přejíždí prsty po obnažené kůži.

„Pane, je mi zima,“ špitne po chvíli Zbyněk.

„Je škoda zahalovat něco tak nádherného. Máš tak jemnou a hebkou kůži. Ale můžeš se obléknout. Nechci, abys mi tu umrznul,“ řekne Vladimír.

„Děkuji, pane,“ špitne Zbyněk a v rychlosti na sebe naháže zbytek oblečení.

„Dobrá, teď pojď. Snídaně čeká,“ řekne Vladimír a vyjde z komnaty.

Zbyněk jde hned za ním. Po chvíli přijdou do velké hodovní síně. Vladimír se usadí do čela stolu.

„Posaď se a dej si co libo,“ pokyne k židli po své pravé ruce.

Zbyněk se posadí a nevěřícně si prohlíží prostřený stůl. Tolik jídla pohromadě v životě neviděl. Čerstvý chléb, sýr, tvaroh, máslo, med, ovoce, zelenina, vařené brambory, sůl a dokonce i pečínka. A mezitím džbány s pivem, vínem, mlékem a vodou. A to vše na stříbrném nádobí.

„Tohle všechno jen pro nás dva?“ pohlédne na Vladimíra.

„Vlastně jen pro tebe. Mě stačí pár pohárů tohohle,“ řekne Vladimír a zatočí pohárem ve své ruce.

„Co je to? Víno?“ zeptá se Zbyněk, když zahlédne sytě rudou tekutinu.

„Ne, je to mnohem chutnější a vzácnější než víno,“ řekne Vladimír a napije se.

„Mohl bych ochutnat?“ pohlédne Zbyněk na skoro plný džbán.

„Můžeš, ale pochybuju, že ti to bude chutnat,“ řekne Vladimír.

„Ale říkal jste...,“ začne Zbyněk.

„Vím, co jsem říkal. Ale jestli to opravdu chceš, tak ochutnej,“ řekne Vladimír a podá Zbyňkovi svůj pohár.

Zbyněk si převezme pohár a váhavě k němu přičichne. Zamračí se. Voní to trochu železitě a sladce zároveň. A je v tom ještě něco co nedokáže určit. Napije se a převaluje tekutinu na jazyku. Ta chuť mu přijde povědomá. Je to stejná chuť, jakou cítil, když si sál ránu, aby přestala krvácet. V tom si uvědomí, co to je a zděsí se. Krev.

„Je to krev,“ vyhrkne ze sebe zděšeně.

„Ano, patřila tvému předchůdci,“ ušklíbne se Vladimír, vezme si zpět pohár a zhluboka se napije.

Zbyněk vyskočí ze židle a vyběhne z hodovní síně. Podaří se mu vyběhnout na nádvoří. Zhluboka se nadechne čerstvého vzduchu a v tu samou chvíli se mu vzbouří žaludek. Předkloní se a začne zvracet.

„Krev mého předchůdce. Lidská krev. Panebože!“ zašeptá vyděšeně a sesune se podél hradní zdi na zem.

Rozšířenýma očima hledí před sebe, přesto nic nevidí. Silně se třese a žaludek se mu neustále bouří. Přesto už nemá co zvracet. Najednou ucítí, jak ho někdo zvedá na nohy.

„Tak pojď. No tak, to bude dobrý. Nic se neděje. Všechno je v pořádku,“ šeptá mu do ucha.

Zbyněk se prudce otočí.

„Nic se neděje? Všechno je v pořádku? To nemůžete myslet vážně. Vždyť pijete lidskou krev. To je zvrácené a nechutné,“ začne křičet Zbyněk.

„Měl by ses vzpamatovat a uvědomit si, s kým mluvíš,“ zasyčí Vladimír.

„Se zatraceným a zvráceným vrahem,“ vykřikne Zbyněk a začne do Vladimíra bušit pěstmi.

Vladimír okamžitě otočí Zbyňka zády k sobě. Přitiskne se na jeho záda a rukama sevře jeho zápěstí.

„Okamžitě se uklidni,“ zasyčí rozzuřeně.

Zbyněk ovšem neposlechne a dál se zmítá a snaží se Vladimírovi vytrhnout. Vladimír začne Zbyňka táhnout zpět do hradu. Dotáhne ho do jeho komnat a mrskne Zbyňkem na podlahu.

„Budu to brát tak, že jsi byl v šoku a proto jsi nevěděl, co říkáš a děláš. Vrátím se až na oběd a doporučuju ti, aby ses do té doby zklidnil. Jinak se s tebou nebudu vůbec mazlit a poznáš mě z té nejhorší stránky,“ řekne Vladimír rozzuřeně a práskne za sebou dveřma, pro jistotu je i zamkne.

Zbyněk se schoulí do rohu pokoje, kde obejme své třesoucí se tělo. Až teď mu dochází, jak neuctivě a drze se zachoval. Co ho to jen napadlo? Takhle brzy skončí jako jeho předchůdci. Jako mrtvé tělo na pokraji vesnice, zatímco hradní pán si bude pochutnávat na jeho krvi. Už déle nedokáže zadržovat své slzy. V tichu pokoje se rozlehnou tiché vzlyky.

Hradní pán vejde do své pracovny. Popadne pohár s krví a na jeden lok ho vyprázdní.

„ZMETEK JEDEN,“ zařve a mrští prázdným pohárem proti zdi.

Ani to ho však jeho vzteku nezbaví. Začne přecházet sem tam jako zvíře v kleci. Nejradši by se vrátil a toho kluka uškrtil vlastníma rukama. Zatáhne za menší páčku, které si nikdo na první pohled nevšimne a tím spustí mechanismu, který odhalí tajný otvor ve zdi. V tom otvoru je portrét mladého modrookého blonďáčka. Blonďáček na obraze je má vlasy téměř po stehna a působí neuvěřitělně křehce a zranitelně.

„Proč Stefane? Proč jsi ze mě udělal, to co jsi ze mě udělal a pak mě opustil? Já tě miloval, víš, miloval. Ale žádný z těch, kdo mi sem byli posláni, se ti nevyrovnali. Nemohli tě nahradit. Myslel jsem, že ten poslední, Zbyněk, by mohl. Že s jeho pomocí bych mohl zapomenout a znovu milovat. Ale on ve mně vidí jenom vraha, vzráceného vraha. Použiju ho ke svému krátkodobému pobavení a pak ho zabiju,“ řekne Vladimír, přejede prstem po tváři namalovaného blonďáčka.

Nakonec obraz zase skryje, vyjde z pracovny a rychlým krokem vyjde z hradu.

Zbyněk si ani neuvědomí, kolik času již uběhlo, když uslyší zvuk odemykaného zámku. Vzhlédne a uvidí Vladimíra. Pořád vypadá rozzlobeně, ačkoli ne tak rozzuřeně jako předtím. Vstane a se sklopenou hlavou k němu přejde.

„Pane, omlouvám se za své chování,“ špitne.

„Protentokrát ti odpustím. Ale ještě jednou předvedeš něco takového a poneseš následky, rozumíš,“ řekne Vladimír.

„Ano, pane,“ přikývne Zbyněk.

Vladimír na Zbyňka chvíli hledí.

„Dobrá. Oběd je na stole, pojď se najíst,“ otočí se a zamíří do hodovní síně.

Zbyněk jde za ním. V hodovní síni se posadí stejně jako ráno. Zbyněk si nabere jídlo na talíř a začne jíst. Oči má pevně upřené na talíři. Nechce vzhlédnout a vidět Vladimíra, jak pije krev. Oba hodují v tichosti, ztracení ve svých myšlenkách.

„Dnes večer,“ řekne Vladimír, když uvidí, že Zbyněk dojedl a sám odloží pohár.

„Pane?“ vzhlédne k němu nechápavě Zbyněk.

„Dnes večer přijdeš do mého lože. Je na čase, abych si ověřil tvé kvality,“ řekne Vladimír.

„Jistě, pane,“ přikývne Zbyněk.

„Dobrá,“ řekne Vladimír a odejde.

Zbyněk ještě chvíli sedí u stolu. Nakonec vstane a začne bloumat po hradě. Ostatně do večera ještě daleko. Přesto nedokáže zastavit zachvění, které jím projede pokaždé, když pomyslí na to, co ho večer čeká. Po dvou hodinách bloumání hradem dojde do studovny. Začne se procházet kolem regálů a prohlíží si knihy v nich. Jaká škoda, že neumí číst. Všimne si zastrčené police a na ní jen jediné knihy. Zvědavě k ní přejde. Vezme knihu do rukou a otevře ji na náhodné stránce. Okamžitě zčervená. Kniha se otevřela na ilustraci dvou mužů v intimní poloze. Jeden muž klečí na všech čtyřech a druhý muž klečí za ním a strká svůj vzrušený úd do jeho zadnice. Je u toho nějaký text, ale ten neumí přečíst.

Tak tohle se mnou bude chtít dělat, pomyslí si Zbyněk a otřese se. Přejde ke křeslu u krbu, usadí se a začne si knihu prohlížet. Ty obrázky jsou zajímavé a večer mu mohou v lecčem pomoci. Ale jak má jít do postele s vrahem, který našel zálibu v pití krve svých obětí? Zatřese hlavou a dál si prohlíží obrázky v knize.

Když se setmí, založí knihu zpět a sejde do hodovní síně na večeři. Velmi ho překvapí, že hodovní síň je prázdná, ačkoli stůl je prostřen. Pokrčí rameny a posadí. Hodnou chvíli čeká, jestli se objeví i Vladimír. Když ale nepřichází, nandá si jídlo a začne jíst. Po jídle se odebere do svých komnat. Převlékne se do noční košile, učeše si vlasy a přehodí přes sebe smaragdově zelený plášť s kapucí. Zahledí se do zrcadla. Plášť dá vyniknout jeho očím. Vlasy vyčesané do hladka, září jako oheň. Pokrčí rameny, víc udělat nemůže. Vyjde ze svých komnat a zamíří do komnat Vladimíra.

„Dále,“ zvolá Vladimír, když se ozve nesmělé zaklepání na dveře jeho komnat.

Dveře se otevřou a dovnitř vejde Zbyněk. Vladimír po něm přejede očima a spokojeně se usměje.

„Svlékni se a vlez do kádě,“ ukáže na kádi naplněnou horkou vodou.

Zbyněk překvapeně přejede pohledem na Vladimíra, na kádi a zpět na Vladimíra. S tímhle nepočítal. Myslel si, že se svlékne, lehne si na lože a Vladimír udělá to samé, co bylo na těch obrázcích v knize.

„Budeš tam stát celou noc?“ zeptá se Vladimír, když se Zbyněk k ničemu nemá.

„Omlouvám se, pane. Vaše žádost mě překvapila,“ vzpamatuje se Zbyněk.

Shodí ze sebe plášť a přejde ke kádi. Užuž do ní chce vlézt, když ho Vladimír zastaví.

„Svlékni i tu košili,“ řekne.

Zbyněk zaváhá. Tohle není zvykem. Vždy se koupal v košili, tak jak káží dobré mravy. A nejen on, ale i členové jeho rodiny. Nakonec ale košili sundá a co nejrychleji vleze do kádě.

„Výborně. A teď si tě hezky umyju,“ přistoupí k němu Vladimír.

Vezme do ruky kousek plátna, namydlí a začne drhnout Zbyňkovo tělo. Začne u paží, pokračuje šíjí, zády, hrudníkem.

„Natáhni nohu,“ řekne a čeká až Zbyněk splní jeho rozkaz.

Zbyněk tak učiní a Vladimír vydrhne postupně obě jeho nohy.

„Postav se,“ řekne.

Zbyněk zčervená a se sklopenou hlavou se postaví. Vladimír se usměje a omyje Zbyňkovo břicho. Poté plynule přejede do jeho třísel a neodolá, aby ho trošku nepolaskal. Vezme jeho úd do ruky a honí ho. Netrvá dlouho a Zbyňkův úd ztvrdne a napřímí se. Zbyněk slastně vzdychne, je to tak příjemné. V ten okamžik toho Vladimír nechá a začne se věnovat Zbyňkovu zadečku. Téhle části věnuje opravdu důkladnou péči.

„Tak hotovo, pojď ven,“ řekne, když je Zbyněk plně omytý.

Vladimír vezme čisté suché plátno a když Zbyněk vyleze z kádě, obmotá ho kolem něho a jemnými tahy stírá vodu z jeho těla.

„Lehni si na lože,“ pokyne k širokému lůžku.

Zbyněk si lehne a sleduje, jak se Vladimír zbavuje svých šatů. Hned poté se Vladimír uloží vedle Zbyňka.

„Tak krásný,“ zašeptá a rukou přejede po Zbyňkově trupu.

Zbyněk se zachvěje, pozvedne ruku a taktéž přejede po Vladimírově trupu.

„To je ono. Dotýkej se mě,“ usměje se Vladimír a skloní se ke Zbyňkově krku, který začne laskat.

Saje, olizuje, sem tam kousne a ihned postižené místečko ošetří polibkem. Zbyněk jemně zavzdychá, zavře oči a zakloní hlavu. Přitom poslepu přejíždí po Vladimírově torzu.

Vladimír se po nekonečně dlouhé chvíli odtáhne a nadzvedne Zbyňkovu pravou nohu. Políbí kotník a pomalu se polibky sune po lýtku nahoru. Jazykem poškádlí podkolení jamku a pomalu se přesune ke stehnu. Jemnou kůži na vnitřní straně začne silně sát. Saje tak dlouho, dokud se nevytvoří malý flíček. Poté se spokojeně přesune ke druhé noze a celý proces zopakuje.

Neodolá a jazykem polaská Zbyňkovu uzdičku a se samolibým uspokojení naslouchá rozkošnému vyjeknutí slastí a následným spokojeným vzdychům a stenům. Chvilku si takhle hraje než se přesune k podbřišku, který jemně oždibuje.

Z podbřišku se plynule přesune na ploché bříško, o které se začne tváří otírat a mazlit se s ním. Sem tam vloží polibek. Během toho se sune stále výš až dosáhne hrudníku. Zde se okamžitě vrhne na rozkošná růžová poupátka, která postupně vezme do úst a jemně je saje a kouše. Každé kousnutí ihned mírní pohlazením jazyka. Po zbytku toho lákavého tělíčka přejíždí rukama, hladí ho a laská.

Po chvíli se odtrhne a přivlastní si ta neodolatelná a sladká ústa, která okamžitě zaplní svým jazykem. Jenže to už je na Zbyňka moc, zasténá do Vladimírových úst a v několika kaskádách vystříkne své semeno. Vladimír se odtrhne od jeho úst a sleduje, jak rychle oddychuje. Když se trošku zklidní a znovu popadne dech, namočí Vladimír prst do té lákavé tekutiny a strčí si ho do úst.

„Hm, chutnáš dobře,“ olízne si rty, skloní se a jazykem začne očištovat Zbyňkovo tělo od semene.

„Pane, dovolte mi vás také potěšit,“ posadí se Zbyněk a pohladí Vladimíra po tváři.

„Jistě. Pojď, klekni si mezi mé nohy,“ usměje se Vladimír a pohodlně se zády uvelebí na posteli.

Zbyněk přikývne a udělá, co po něm Vladimír žádá. Ale jak uvidí Vladimírův vzrušený úd, zděsí se, něco tak obrovského se do něj přece nemůže vejít.

„Výborně. Teď se nakloň a vem můj úd do úst. Pozor na zuby, ať mě nepokoušeš,“ řekne Vladimír.

„Ale pane, nechcete, abych vám dělal to co vy mě?“ zeptá se Zbyněk.

„Ne, jsem příliš vydrážděný, možná příště. A oslovuj mě jménem,“ řekne Vladimír.

„Jistě, pa...tedy Vladimíre,“ řekne Zbyněk.

Nakloní se a vezme Vladimírův úd do úst. Vladimír zasténá, jak ho obklopí horko a vlhko Zbyňkových úst.

„Dobře. A teď pohybuj hlavou nahoru a dolů, přitom saj a dráždi mě jazykem. Hlavně na špičce,“ zavzdychá.

Zbyněk se řídí Vladimírovými pokyny a snaží se svému pánovi dopřát co největší rozkoš. Vladimír slastně vzdychá a užívá si Zbyňkových služeb. Je to sice nezkušené a neohrabané, ale přesto skvělé.

„Polykej,“ zasténá, když ucítí, že na něj přichází vyvrcholení a rukama si přitiskne Zbyňkovu hlavu ke svému klínu.

Bohužel pro Zbyňka vystříkne ve chvíli, kdy má úd hluboko ve Zbyňkově ústech. Ten se snaží odtáhnout, což se mu ale podaří až ve chvíli, kdy Vladimír dostříká a povolí stisk rukou. Okamžitě se rozkašle. Po chvíli se jeho kašel zklidní a Zbyněk znovu nabere dech.

„Klid, časem si zvykneš,“ usměje se Vladimír a vtáhne si Zbyňka do náruče.

Okamžitě ho začne líbat. Zbyněk Vladimírovy polibky oplácí a oba si navzájem rukama přejíždí po těle a laskají jeden druhého. Netrvá dlouho a oba jsou znovu vzrušení. Vladimír sáhne pod polštář a vyndá zpod něj lahvičku růžového olejíčku. Pár kapek si nakape na prsty a zamíří jimi ke vstupu do Zbyňkova těla. Ukazováčkem začne kroužit kolem prstence svalů. Zbyněk sebou cukne a vystrašeně se na Vladimíra podívá.

„Ššššš, to nic. Jen se uvolni,“ zašeptá Vladimír.

Zbyněk se o to pokusí a Vladimír pomalu vnikne svým ukazováčkem do jeho těla. Okamžitě jím začne pohybovat. Jakmile se mu zdá, že je Zbyněk dost uvolněný, přidá prostředníček. Prstí ho a roztahuje. Když se mu do něj podaří dostat i prsteníček, uzná, že je Zbyněk dostatečně připravený. Vytáhne prsty a začne do Zbyňka zasouvat svůj úd.

„Au, Vladimíre to bolí! Vytáhni ho, prosím!“ vyjekne Zbyněk a z očí se mu vyřinou slzy bolesti.

„Uvolni se a zhluboka dýchej. Za chvíli to bude v pořádku,“ řekne Vladimír a slíbává Zbyňkovy slzy.

A skutečně. Bolest po chvíli odezní a Vladimír se začne pohybovat. Nejdříve přiráží jemně a pomalu, aby si Zbyněk zvykl, ovšem jakmile ze Zbyňkových úst unikne první slastné zavzdychnutí, zrychlí. Začne přirážet rychle a prudce.

„Ach, jsi tak horký a těsný. To snad ani není možné,“ zasténá Vladimír.

„Jestli to není tím, že ty jsi tak obrovský. Co obrovský, přímo obří,“ zavzdychá Zbyněk.

Vladimír ještě zrychlí a doslova začne Zbyňka šukat jako divoké zvíře. Pokojem se rozhléhají slastné steny a vzdychy, vrzání postele a mlaskání soulože.

Po chvíli Vladimír ucítí, že na něj přichází další vrchol, vezme do ruky Zbyňkův úd a tře ho. Zbyněk krátce na to vykřikne a vystříkne své semeno na Vladimírovu ruku a mezi jejich těla. Vladimír hlasitě zasténá, jak silně ho Zbyněk při vyvrcholení stiskne a vystříkne své semeno do Zbyňkova těla. Jakmile ho opustí orgastická křeč, vytáhne svůj úd a svalí se vedle něj. Oba prudce oddechují a snaží se polapit dech.

„Jsi úžasný,“ řekne Vladimír.

„Děkuji,“ špitne Zbyněk, přitulí se k Vladimírovi a položí si hlavu na jeho hruď.

Vladimír ho obejme a prstem kreslí na jeho zpocené kůži všelijaké vzory.

„Líbilo se ti tvé poprvé?“ zeptá se tiše.

„Ano, moc,“ přikývne Zbyněk, zavře oči a pomalu se pohrouží do říše snů.

Vladimír ho pozoruje a poslouchá jeho pravidelné oddechování. Přitom přemýšlí o svém rozhodnutí, které učinil v dopoledne. Možná by ho měl ještě přehodnotit.