Zbyněk zasténá a pomalu otevře oči. Má pocit, jako by byly z olova, jak jsou těžké. Rozhlédne se po pokoji a překvapeně se nadechne. Tohle není jeho pokoj na hradě. A nejsou to ani Vladimírovy komnaty. Kde to je?

„Díkybohu, probudil ses,“ ozve se ode dveří hlas.

Zbyněk pohlédne ke dveřím a na prahu spatří Vladimíra.

„Co se stalo?“ zeptá se tiše Zbyněk.

„Přehnal jsem to. Nedokázal jsem včas přestat a málem jsem tě zabil,“ sklopí Vladimír provinile hlavu.

„Pojď ke mně,“ natáhne k němu Zbyněk ruku.

Vladimír ke Zbyňkovi pomalu přejde a opatrně se usadí na okraj lůžka.

„Odpusť mi, maličký,“ řekne provinile.

„Není co. Sám jsem ti to navrhnul. A přežil jsem, ne?“ usměje se Zbyněk.

„Ale za jakou cenu,“ namítne Vladimír.

„Na tom už nezáleží. A kde to vůbec jsme?“ snaží se Zbyněk o změnu tématu.

„U jednoho mého přítele. Nevěděl jsem, co s tebou. Neumím léčit nebo zachraňovat. Nikdy jsem to nepotřeboval. Pokaždé když jsem sál z člověka, tak jsem ho vysál do poslední kapičky. Ale můj přítel má s tímhle zkušenosti. Dost lidí už takhle zachránil. Proto jsem tě vzal k němu,“ řekne Vladimír.

„Aha, a jak mě zachránil?“ položí další otázku Zbyněk.

„Dával ti teplé mléko smíchané s bylinkami a medem. A také s mojí krví,“ vysvětlí Vladimír.

„Říkal jsi, že kdybych byl na pokraji smrti a ty mi dal svou krev, takže bych se proměnil. Tak jak je možné, že jsem stále člověk? Tedy jsem stále člověk, že ano?“ zeptá se Zbyněk.

„Ano, jsi. Prý je na vině mléko. Teplé mléko prý neutralizuje upíří krev natolik, že nedojde k přeměně a naopak má léčivé účinky. Sám tomu moc nerozumím,“ řekne Vladimír.

„Hm, nenapadlo by mě, že má mléko takové účinky. Je to zajímavé,“ řekne Zbyněk.

„To ano. Ale teď si ještě odpočiň. Nejsi ještě úplně v pořádku a navíc musíš být ještě unavený,“ povytáhne Vladimír Zbyňkovi peřinu.

„Lehni si za mnou, prosím,“ zažadoní Zbyněk.

Vladimír se lehce pousměje a lehne si vedle Zbyňka. Ten se k němu přitulí, položí si hlavu na Vladimírovu hruď, zavře oči a ponoří se do říše snů. Vladimír ho obejme kolem pasu a jemně ho hladí po zádech.

„Takže se probudil,“ ozve se ode dveří.

„Ano,“ přikývne Vladimír a pohlédne na Jidáše.

„Dobrá. Teď už by měl být v pořádku,“ poznamená Jidáš a otočí se k odchodu.

„Jidáši!“ zavolá za ním Vladimír.

„Ano?“ otočí se Jidáš.

„Moc ti děkuju! Nikdy ti za tohle nepřestanu být vděčný,“ řekne Vladimír.

„Nojonojo, hlavně žádný objímání a líbání, ty citlivko,“ odsekne Jidáš a odejde.

Vladimír se jen usměje, on moc dobře ví, že tohle je jen přetvářka.

Jidáš sejde do sednice a usadí se u ohniště. Zabloudí do vzpomínek.

„Co tam hledáš?“ zeptá se Jidáš dlouhovlasého a kudrnatého bruneta.

„Jsou živí,“ odpoví brunet, stojící na břehu jezera a hledící do dáli.

„Kdo je živý?“ zeptá se Jidáš.

„Ryby ve vodě, mravenci chodící svými cestami, ptáci sedící na tamhletom stromě,“ upře na Jidáše brunet pohled svých modrých očí.

„Ovšemže jsou živí,“ zamračí se nechápavě Jidáš.

„A přesto jednou zemřou,“ poznamená brunet.

„Všichni umírají. Je to koloběh života. Narodíš se, žiješ, zemřeš. Tak je tomu odedávna. Ale to přeci víš, Ježíši,“ řekne Jidáš.

„To je pravda. A přesto, zemře pouze tělo, duše je věčná, ta zemřít nemůže. Tak se tomu děje u lidí. Ale děje se to i u zvířat? Mají i zvířata svoji nesmrtelnou duši? Co myslíš Jidáši?“ zafylozofuje Ježíš.

„To netuším. Ale určitě se to jednou dozvíme,“ odpoví Jidáš.

„Máš pravdu,“ přikývne Ježíš.

Jidáš se usměje a zezadu Ježíše obejme. Ježíš se o Jidáše opře a nechá se objímat.

„Zdál se mi sen,“ začne Ježíš.

„O čem?“ zeptá se Jidáš a nenápadně přivoní k Ježíšovým vlasům.

„O zradě. Zdálo se mi, že jsi mě zradil a zapříčinil moji smrt. A byl jsi za to potrestán. Tvým trestem byla nesmrtelnost. Tvé srdce nebilo, tvé plíce nedýchaly, krev v tobě přestala proudit a přesto jsi žil. A měl jsi neustálou a neutuchající touhu po krvi. Po krvi nevinných, které jsi vraždil. Stala se z tebe stvůra,“ řekne Ježíš.

„To je nesmysl. Já bych tě nikdy nezradil. Na to tě příliš miluji,“ řekne Jidáš.

„Jistě. Jsem tvůj přítel a zároveň učitel. Stejně jako mým dalším učedníkům. A i přátelství je jistý druh lásky. Stejně tak učedníci pociťují jistou lásku ke svému učiteli,“ zamyslí se Ježíš.

„Takhle jsem to nemyslel. Miluji tě jako člověka a jako muže,“ zašeptá Jidáš.

„Nechápu,“ zamračí se nechápavě Ježíš a otočí se k Jidášovi čelem.

„Miluji tvou vůni, hebkost tvých vlasů, tu modravou hloubku tvých očí, které jsou hlubší než oceán a já bych se v nich nejradši utopil, tvé růžové rty, které přímo vybízejí k polibku, tvé pevné tělo, které slibuje mnoho potěšení, a také tvou povahu. Jsi tak laskavý, soucitný, empatický, obětavý a přemýšlíš nad věcmi, které nikoho jiného nenapadají. Jsi dokonalý,“ vyzná se Jidáš a přitiskne své rty na Ježíšovi.

Ježíš jen nevěřícně vytřeští oči. To není možné.

„Ne,“ odstrčí od sebe Jidáše.

„Ježíši,“ zašeptá Jidáš.

„Ne. Tohle je špatně. Nemůžeš ke mně cítit tento druh lásky. To nejde. Správné by to bylo jen pokud by jeden z nás byla žena, ale tohle, tohle nejde. Takhle to Bůh nezamýšlel,“ kroutí hlavou Ježíš.

„Sám jsi říkal, že máme milovat bližního svého,“ namítne Jidáš.

„Ale ne takhle,“ namítne Ježíš.

„A jak tedy? Ty jsi můj bližní a já tě miluji. Jen se k mé lásce přidala ještě touha, zalíbení a chtíč,“ řekne Jidáš.

„Nepřekrucuj má slova. Nemohu uvěřit, že jsi tak zvrhlý. Matouš mi říkal, že tě viděl obcovat s muži, ale já tomu nevěřil. Jidáš není tak zvrhlý a úchylný, říkal jsem. Teď lituji, že jsem mu nevěřil,“ řekne Ježíš.

„Zvrhlý a úchylný,“ zopakuje Jidáš.

„Ano. Modli se. Modli se k bohu o odpuštění a očištění. To jediné tě může zachránit,“ řekne Ježíš.

„Ne. Na lásce, ať je jakkákoli, není nic špatného,“ namítne Jidáš.

„Je to špatné. A muž obcující s jinými muži, je nechutné a odporné,“ řekne Ježíš a otočí se k odchodu.

„Ne, není. A já ti to dokážu. Dokážu ti, že soulož s mužem může být stejně příjemný a uspokojující jako soulož se ženou, ne-li víc,“ chytí Jidáš Ježíše za paži, přitáhne si ho do náruče a vášnivě ho políbí.

Prostorem se rozlehne pleskavý zvuk, když dá Ježíš Jidášovi facku.

„Tohle už nikdy nedělej,“ zasyčí Ježíš zlobně a odejde.

Jidáš stojí na místě a sleduje odcházejícího Ježíše. Jeho tvář pálí, ale co je fyzická bolest oproti bolesti srdce? Po chvíli se bolest a smutek promění ve vztek. Jak ho mohl odmítnout? Dal by mu vše o co by si řekl, nosil by ho na rukou, ctil a zbožňoval. Žádný muž na světě by nebyl milovanější. A on ho odmítl. Odmítl jeho lásku. Raději dal přednost té děvce jménem Máří Magdaléna. Ale on to tak nenechá. Ježíš bude hodně litovat, že ho odmítl.

Jidáš si povzdechne a vrátí se do přítomnosti. Je to už tolik let. Tolik let a jeho srdce pořád bolí. Nikdy si neodpustí, že zapříčinil smrt milovaného člověka. Ale byl tak mladý a zraněný. Ačkoliv ho to neomlouvá. Pohlédne směrem ke schodům. Zaplaví ho závist. Tam nahoře v jeho ložnici leží upír, který našel lásku a štěstí v lidském dospívajícím chlapci, který jeho city opětuje. Proč k němu nebyl Bůh stejně milostivý jako k Vladimírovi? Proč on musel být svojí láskou odmítnutý, zatímco Vladimír byl přijat?

„Špatná nálada?“ ozve se.

„Neměl bys být se svou hračkou?“ zeptá se jízlivě Jidáš.

„Zbyněk spí a nabírá síly. A není má hračka,“ řekne Vladimír.

„Jistě,“ odfrkne Jidáš.

„Chtěl jsem ti ještě jednou poděkovat. Nebýt tebe, Zbyněk by zemřel. Žádej po mě cokoli, dám ti to, bude-li to v mých silách,“ řekne Vladimír.

„Chceš se mi odvděčit? Pak mě zabij,“ řekne Jidáš.

„Žádáš po mě smrt?“ zarazí se Vladimír.

„Ano,“ přikývne Jidáš.

„To nemohu. Jsi můj přítel. Nemohu ublížit příteli. Natož ho zabít,“ zakroutí hlavou Vladimír.

„Myslel jsem si to,“ ušklíbne se Jidáš.

„Omlouvám se, že nemohu splnit tvé přání. Přestože chápu, proč to žádáš. Ale není všem dnům konec, třeba jednou najdeš někoho, kdo tě bude milovat tak jako ty jeho,“ řekne Vladimír.

„Jestli tomu věříš, tak jsi neuvěřitelně naivní,“ odsekne Jidáš.

„Nejsem. Pamatuješ si, jak jsem na tom byl po odchodu Stefana? Nešťastný, zlomený, zahořklý, plný vzteku a nenávisti. Ale teď je to všechno pryč. Našel jsem někoho, koho miluji víc než jsem kdy miloval Stefana. Někoho, kdo mé city opětuje a u koho jsem si jist, že mě nikdy neopustí a že s ním navždy budu šťastný. I ty jistě budeš mít to štěstí,“ řekne Vladimír.

„Naivní a hlupák k tomu,“ zavrčí si pro sebe Jidáš.

„Mysli si to, jestli chceš, ale jsem si jistý, že se mýlíš,“ řekne Vladimír a vrátí se ke Zbyňkovi.

Jidáš se za ním dívá. Vladimír nemá pravdu. Kdyby to bylo tak snadné, tak už by si někoho dávno našel. Ale on nemůže a ani nechce. Stále miluje Ježíše a ta láska stále bolí. Bolí stejně jako v den, kdy byl odmítnut. A i kdyby se znovu zamiloval, kde by měl jistotu, že by tu bolest neprožíval znovu? Že by nebyl znovu odmítnut? Ne, už nechce znovu zažít tu samou bolest.

Povzdechne si a zahledí se na obraz na opačném konci místnosti. Na obraz, který sám namaloval. Na obraz Ježíše, který je jiný než jiné obrazy namalované různými malíři a církví. Na tom obrazu je Ježíš takový, jakého si ho Jidáš pamatuje. S veselým úsměvem, rozevlátými vlasy, jiskřičkami v očích a zasněným pohledem.

„Kéž bych mohl vrátit čas. Nikdy bych tě nezradil, naopak odešel bych, abych tě ochránil sám před sebou. Bolelo by to, ale stále by mě uklidňovalo vědomí, že jsi živý a zdravý a že se ti daří dobře. A oba bychom zemřeli jako lidé a došli bychom klidu a blaženosti v ráji. Doufám, že jsi v tom ráji skončil a našel v sobě sílu mi odpustit mé činy, které vedly k tvé záhubě,“ zašeptá Jidáš a po dlouhé době mu z očí skanou slzy.