Rok 1507

Na kopci před hradem jsou shromážděny všichni obyvatelé vesnice. Před davem stojí 4 osoby. Podsaditý muž menšího vzrůstu a s prořídlými vlasy, což je starosta. Těsně za starostou jsou jsou dva vysocí svalnatí muži, kteří mezi sebou přidržují zrzavého mladíka spoutaného řetězy.

„Tak jdeme,“ pokyne starosta, otevře bránu do hrady a všichni 4 vejdou.

Ostatní vesničané zůstanou venku. Starosta a pochopové odvedou mladíka do velké prázdné místnosti se skobami v podlaze uprostřed.

„Připoutejte ho,“ rozkáže starosta a sleduje jak pochopové za pomoci řetězů plní jeho rozkaz.

Jakmile je mladík připoután, starosta se otočí a bez jediného dalšího slova či pohledu na mladíka odejde.

„Prosím, pusťte mě,“ zaprosí mladík a v jeho hlase jsou slyšet potlačované slzy.

„Je mi tě líto, chlapče. Ale pustit tě nemůžeme, to víš sám,“ podívá se jeden z pochopů na chlapce s lítostí v očích.

„Budeme se za tebe modlit. Bůh s tebou!“ sklopí hlavu druhý a oba odejdou.

„Já nechci umřít!“ vzlykne tiše chlapec.

„To nikdo. Ostatně každý živý tvor má strach ze smrti. Ať už jde o lidi nebo o zvířata,“ ozve se mužský hlas z levého rohu u dveří.

Mladík poplašeně vzhlédne.

„Kdo je tam?“ zeptá se.

„Kdo bys řekl?“ zasměje se muž.

„Hradní pán,“ odpoví po chvilce přemýšlení mladík.

„Chytrý kluk,“ vystoupí muž ze stínu.

Mladík zalapá po dechu. Tak přitažlivého muže ještě nepotkal. Vysoký, štíhlý, s polodlouhýma černýma vlasama a černýma očima. Ty oči, tak přitažlivé, tak pohlcující. Mladík od nich nemohl odtrhnout oči. Ty oči ho hypnotizovaly. Hradní pán se přiblížil a pohlédne na mladíkovy spoutané ruce. Mladík, osvobozen od magického pohledu, potřese hlavou.

„Proč vás pořád musí spoutávat?“ zavrčí hradní pán, zatímco zápolí s řetězy na chlapcových rukou.

„Nejspíš proto, abychom neušpinili vaši podlahu,“ odpoví zrzek.

„Neušpinili podlahu?“ pohlédne nechápavě hradní pán na mladíka.

„Ano, moji předchůdci si po dovedení do této místnosti nejspíš nadělali do kalhot. No a kdyby pak utíkali pryč, tak by jim to nohavicemi nejspíš teklo ven. A zašpinili by tak podlahu,“ řekne mladík.

Hradní pán se rozesměje.

„Vypadá to, že s tebou se nudit nebudu,“ řekne se smíchem a sundá z chlapcových rukou řetězy.

„Co se mnou vlastně chcete dělat?“ zeptá se mladík, zatímco si mne zápěstí.

„Řeknu ti to. Teď pojď se mnou,“ řekne hradní pán, otočí se a odchází.

Mladík ho nejistě následuje. Vyjdou do druhého patra a vejdou do jedné místnosti. Mladík vejde za ním a zvědavě se rozhlíží.

„Toto je má pracovna,“ řekne hradní pán a posadí se za velký dubový stůl.

„A proč tu jsme?“ zahledí se na něj mladík.

„Abychom si vyjasnili některé věci. Prosím, posaď se,“ ukáže hradní pán na židli před stolem.

Mladík se posadí na židli a pohlédne na hradního pána.

„Zabijete mě? Tak jako ty ostatní?“ zeptá se.

„Možná. Jak se jmenuješ?“ opře se hradní pán o opěradlo židle.

„Zbyněk,“ odpoví mladík.

„Tak Zbyněk. Vysvětlím ti teď pravidla, která budeš dodržovat. Vždy se ke mně budeš chovat uctivě a s respektem. Jmenuji se Vladimír Modreský ale ty mě vždy budeš oslovovat pane nebo pane Modreský až na jisté okamžiky, při kterých budeš mít povoleno oslovovat mne jménem. Dostaneš vlastní pokoj a budeš mít volný pohyb po celém hradě. Můžeš jít i na nádvoří, když budeš chtít. Jediné místnosti kam nikdy nesmíš vstoupit bez mé přítomnosti nebo mého výslovného souhlasu je tato pracovna a moje ložnice. Také máš zakázáno sejít dolů do vesnice. Porušíš tento zákaz a vmžiku tě připravím o život, rozumíš?“ pohled Vladimíra ztvrdne.

„Ano, rozumím,“ polkne naprázdno Zbyněk.

S těmito pravidly problém mít nebude. Ve vesnici není nikdo komu by chyběl, rodiče navíc byli šťastní a nadšení, že byl poslán na smrt. Sourozenci stejně tak. Nemá tedy jediný důvod chtít je navštívit. Pána bude respektovat a náležitě ho oslovovat, tak tomu byl od jakživa veden. Jen nechápe co myslí pán těmi jistými okamžiky.

„Výborně a ještě něco po tobě budu chtít. Každou noc mi budeš dělat společnost,“ ušklíbne se Vladimír.

„Společnost? Tomu nerozumím,“ řekl nechápavě Zbyněk.

„To je jednoduché. Za pomoci svého těla mi budeš poskytovat rozkoš a slast,“ řekne Vladimír.

„Obávám se, že vám stále nerozumím, pane. Chápal bych co mně chcete, kdybych byl žena. Ale já jsem muž, takže nerozumím,“ řekne Zbyněk.

„Ach, není to zas tak těžké. Budu s tebou dělat to samé, co bych dělal se ženou,“ vysvětlí Vladimír.

„Ale to....jste sodomita,“ údivem se Zbyňkovi rozšíří oči.

„Ano, jsem,“ přikývne Vladimír.

„No...já...nevím, jestli...jestli jsem vhodný. Nemám žádné zkušenosti ani se ženou, natož s mužem,“ zrudne Zbyněk a sklopí pohled.

„Budu tvůj první, to mě neskutečně těší. Zasvětím tě do tajů tělesné lásky,“ zavrní tiše Vladimír.

„A nakonec mě zabijete,“ obejme se Zbyněk.

„Dám ti radu, jak přežít. Respektuj pravidla, která jsem stanovil. Buď poslušný a povolný. Přivítej mě ve svém loži s otevřenou náručí a vstřícností. Získej si mě. Přinuť mě zamilovat se do tebe. Podaří-li se ti tohle všechno, pak přežiješ a já si tě ponechám navždy. A teď pojď, ukážu ti tvé komnaty,“ vstane Vladimír a vyjde z pracovny.

Zbyněk jde za ním a tiše přemýšlí. Viděl jaké triky používaly jeho sestry, aby přinutily své manžely zamilovat se do nich a vzít si je. Nenápadně své manžely sváděly a poté jim nedovolily se jich byť jen prstíčkem dotknout. Jenže to on udělat nemůže. Navíc je hloupý a ošklivý. Nemůže se tedy spolehnout na to, že by vymyslel něco nového ani na to, že by Vladimíra okouzlil svým vzhledem.

„Tak toto jsou tvé komnaty,“ zastaví Vladimír u jedněch dveří.

Otevře dveře a nechá Zbyňka vstoupit jako první. Vstoupí hned za ním. Zbyněk se rozhlédne. Komnaty jsou velké a krásné. Ale jak dlouho v nich zůstane? Jak dlouho bude trvat než ho Vladimír zabije? Vzlykne.

„Co se děje? Nelíbí se ti snad?“ otáže se Vladimír zmateně.

„Líbí. Ty komnaty jsou nádherné ale dlouho v nich nepobudu. Chci říct, že si vás nemám jak získat. Jsem hloupý a ošklivý. Takže nebude trvat dlouho a zabijete mě,“ rozvlyká se Zbyněk.

Vladimír zůstane stát jako opařený. Jak, pro všechno na světě, ten kluk na něco takového přišel?

„Jak jsi na to přišel? Nejsi ošklivý. Naopak jsi to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy spatřil. Jestli jsi hloupý, to nevím. Neměl jsem ještě možnost to posoudit,“ přejde ke Zbyňkovi Vladimír a něžně mu za bradu pozvedne obličej.

„Říkali mi to. Všichni. Moji rodiče, bratři i sestry, lidi z vesnice. Dokonce i starosta,“ popotáhne Zbyněk.

„Pak ti lhali. Alespoň co se vzhledu týče. A taky krásně voníš. Tvá vůně. Tak sladká a omamná,“ skloní se ke Zbyňkovu krku a nasaje jeho vůni.

Zbyněk se prudce nadechne. Toto nečekal. Ale není mu to nepříjemné. Pohlédne do obličeje Vladimíra, když se napřímý. Odhodí veškerou opatrnost za hlavu, obtočí své ruce kolem Vladimírova trupu a tvář zaboří do jeho hrudi.

„Co to-?“ ozve se Vladimír.

„Prosím, pane. Jen chviličku,“ špitne Zbyněk.

Vladimír nic dalšího neřekne, jen obtočí své ruce kolem chlapce ve své náruči a začne ho hladit po zádech. Ten chlapec je zvláštní. Bojí se ho, přesto žertuje. Pláče ze strachu, že ho zabije a v další chvíli se k němu tulí a objímá ho. Nejspíš bude chvíli trvat než rozluští jeho chování a myšlení. Vladimír se usměje do Zbyňkových vlasů. Jak řekl už před tím, s tímto chlapcem se nejspíš nudit nebude.