Catan sedí na kopci za domem a sleduje východ slunce. Má tuhle dobu rád. Je sice trošku zima. Ale krása východu to přebíjí. Nebe se postupně zbarvuje z tmavě modré do rudé a z ní do růžové. Na trávě se leskne rosa. Všude je klid a ticho.

„Krása, co?“ ozve se za ním.

Catan se úlekem prudce otočí. Následně zúží oči, když uvidí toho světlovlasého cizáka.

„Co tu chceš?“ vyštěkne a duchu si povzdechne, má po klidu.

„Co by? Jen si chci vychutnat tu krásu,“ usměje se Jidáš.

„To jistě,“ zaironizuje Catan.

Jidáš Catanovu poznámku ignoruje a usadí se vedle něj.

„Mám tuto dobu rád. Ty taky?“ zahledí se na vycházející slunce.

„Hm,“ zabručí Catan neurčitě a zamračí se.

Nelíbí se mu, že tu ten cizák je.

„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptá se po chvilce.

„Jidáš,“ odpoví Jidáš.

„To je zvláštní jméno. Znamená něco?“ pohlédne Catan na Jidáše.

„Nic. Je to jen jméno,“ pokrčí rameny Jidáš.

„Moje jméno znamená malá kočka,“ řekne Catan.

„To je zajímavé a také pěkné a roztomilé,“ pousměje se Jidáš.

„O tom pochybuju,“ zavrčí Catan.

„Žiješ sám?“ zeptá se Jidáš.

„Ne. S otcem, matkou a bratrem,“ odpoví Catan.

„Máš bratra? Mladší nebo starší?“ povytáhne Jidáš obočí.

„Starší. A je to neuvěřitelný hlupák,“ zamračí se Catan.

„To starší bratři bývají,“ zasměje se Jidáš.

„Ty máš taky staršího bratra?“ pohlédne na něj Catan.

„Ne. Jsem jedináček,“ zakroutí hlavou Jidáš.

„Měl jsi štěstí,“ prohlásí Catan.

„Možná,“ pokrčí rameny Jidáš.

„Měl. Starší bratři jsou akorát na obtíž,“ řekne Catan.

„Asi s bratrem moc nevycházíš, co? Jak se jmenuje?“ zeptá se Jidáš.

„Faleon. Znamená to vlk. A je hroznej. Neustále se mi posmívá a dělá mi naschvály,“ postěžuje si Catan.

„Typický starší bratr,“ uchechtne se Jidáš.

„Proč tu vlastně jsi?“ zeptá se Catan.

„Jak jsem řekl, chci si vychutnat tu krásu,“ odpoví Jidáš.

„To nemyslím. Proč jsi přijel na tento ostrov? Umíš naši řeč, tak jistě znáš i naši kulturu. A víš, že nemáme rádi cizáky,“ objasní Catan.

„Abych někoho našel,“ řekne Jidáš.

„Koho?“ zmateně na něj pohlédne Catan.

„Tebe,“ odpoví Jidáš.

„Co? Proč bys mě měl hledat? Vždyť tě ani neznám. A ty neznáš mě,“ namítne Catan.

Jidáš si povzdechne.

„Je to složitější,“ řekne.

„Tak mi to vysvětli,“ vyštěkne Catan.

Jidáš si znovu povzdechne a otevře ústa, aby Catanovi ukázal své tesáky, které jsou delší než u člověka.

„Co to je?“ vyjekne Catan a kousek se odsune.

„Nejsem člověk, Catane,“ řekne Jidáš

„A co jsi?“ zeptá se Catan.

„U nás nám říkají upíři,“ řekne Jidáš.

„Co je to?“ zamračí se nechápavě Catan.

„Stvoření, které nestárne a je nesmrtelné a živí se krví. Lidskou krví. Upír nemůže zemřít. Nic není rychlejší než upír. Nic není silnější,“ na důkaz svých slov vezme Jidáš do ruky kámen a rozdrtí ho na jemný prášek.

Catan to s otevřenou pusou vyděšeně sleduje. Po chvíli se vzpamatuje. Rychle vstane a začne utíkat. Musí se dostat co nejdál od upíra. Uběhne sotva pár kroků, když se před ním zjeví Jidáš. Catan vylekaně zastaví. To není možné, taková rychlost.

„Už chápeš, Catane?“ zeptá se Jidáš.

„T-to je šílené. Proč bys mě hledal? Chceš mi snad vysát krev? A co ti dva, co jsou tady s tebou? Oni jsou také upíři?“ vyhrkne ze sebe příval otázek.

„Nechci ti vysát krev. To bych nikdy neudělal. Ne tobě. A co se týče mých společníků, Vladimír je upír. Ale Zbyněk ne. To je obyčejný člověk. Stejně jako ty,“ řekne Jidáš.

„Vladimír? Zbyněk? Nevím, který je který,“ řekne Catan.

„Vladimír je ten vysoký a černovlasý. Zbyněk ten drobný zrzek,“ vysvětlí Jidáš.

„Aha, a proč jsi mě hledal?“ položí další otázku Catan.

Jidáš si povzdechne a začne vysvětlovat. Řekne Catanovi vše. To kdo byl kdysi. Jak se nešťastně zamiloval a způsobil své lásce smrt. Pak o staletích lítosti a výčitkách svědomí. Jak potkal Vladimíra a spřátelil se s ním. Jak k Vladimírovi přišel Zbyněk a jak se do sebe zamilovali. Jak na ně zaútočil Stefan, Zbyňkova rodina a vesničané. Jak se on sám ocitl na prahu smrti a setkal se svou láskou, Ježíšem. Jak mu Ježíš řekl, že novou lásku najde zde. A že tou láskou není nikdo jiný než Catan.

Když skončí, Catan na něj zůstane nevěřícně zírat.

„To není možné,“ vydechne Catan.

„Věř mi, Catane. Je to tak. Už ve chvíli, když jsem tě viděl, jak ti ti chlapci ubližovali, jsem něco cítil. A musel jsem ti pomoct, chránit tě. Jsi to ty, Catane. Vím, že je to na tebe moc informací najednou a že si na tu myšlenku musíš zvyknout, ale prosím. Prosím tě, dej mi šanci. Nám. Slibuji, že tě budu vždy ctít, respektovat, chránit tě a milovat,“ chytí ho Jidáš za ruce a zoufale se ho snaží přesvědčit.

„Ne, ne,“ vykřikne Catan, vytrhne se a utíká pryč.

Doběhne ke svému domovu. Rozrazí dveře, vběhne do světnice, rychle zabouchne a opře se zády o dveře. Zavře oči a vydechne. Naštěstí ho ten tvor nesledoval. Otevře oči a uvidí své rodiče a bratra, jak na něj nechápavě zírají.

„Co to bylo?“ ušklíbne se po chvíli Faleon.

„Nech ho na pokoji. Catane, jsi nějak bledý. A potíš se. Jsi snad nemocný?“ přistoupí k němu matka a přiloží mu ruku na čelo.

„Totiž já...“ začne Catan, ale pak se zarazí.

Co jim řekne? Že se do něj zamiloval upír a přišel si pro něj? Vždyť i jemu samotnému to zní neuvěřitelně a nemožně.

„Opravdu mi není moc dobře,“ dokončí.

„Možná by sis měl jít lehnout. Přinesu ti bylinky a medovinu. To ti udělá dobře,“ řekne matka.

„Dobře,“ přikývne Catan a odejde do svého pokoje, kde sebou praští na postel.

Zahledí se do stropu. Vůbec neví, co si o tom všem má myslet. Ozve se zaklepání na dveře a do pokoje vejde otec.

„Nesu ti tu medovinu a bylinky, tvá matka nemá čas. Přetekl jí hrnec,“ řekne.

„Hm, děkuju. Otče, můžu se tě na něco zeptat?“ sebere Catan odvahu.

„Jistěže můžeš,“ přikývne otec.

„A mohl by ses posadit? Myslím, že to bude na dýl,“ řekne Catan.

„O co jde?“ zeptá se znepokojeně otec.

„Je tu jistá osoba, která mi řekla, že ke mně něco cítí. A že se jí o mě zdálo a hledala mě kvůli tomu,“ řekne Catan.

„Ale to vůbec není špatná zpráva. Řekni, kdo je ta osoba? Znám ji?“ vyzvídá otec.

„O tom bych raději pomlčel. Nevím, co mám dělat. Poradíš mi,“ pohlédne prosebně Catan na otce.

„No, to záleží co k té osobě cítíš. Pokud máš o ní také zájem, tak se tomu nebraň. Pokud ne, řekni jí to a odmítni ji,“ pokrčí otec rameny.

„Když to je právě to. Svým způsobem mě zajímá. Je totiž velmi zajímavá. Ale na druhou stranu mě příšerně štve a byl bych nejradši, kdyby vůbec neexistovala,“ řekne Catan.

„No, sám si to musíš porovnat v hlavě a dojít k závěru. V tom ti pomoct nemůžu,“ řekne otec, pocuchá Catana ve vlasech a zvedne se k odchodu.

„A nezapomeň si vypít tu medovinu,“ upozorní ho než odejde.

Catan vezme do rukou pohár s medovinou a zahledí se na její hladinu. Zamyslí se. Jidáš. Pomohl mu. Vyhledává ho a mluví s ním. Svěřuje se mu. A navíc, už před delší dobou si všiml, že ho dívky nepřitahují a že se raději ohlédne za pěkným mužem. A mohl Jidáš mluvit pravdu? Opravdu by ho miloval? Laskal ho a hýčkal? Staral se o něj a ochraňoval ho? A mohl by odtud odejít? Vždyť tu má rodinu. Matku, otce a bratra. Otec je sice přísný a s bratrem moc nevychází, ale přesto je to jeho krev. Mohl by je opustit?

Catan si povzdechne a napije se medoviny. Co má dělat?

„Jak to šlo?“ zeptá se Vladimír, když se Jidá vrátí do hostince.

„Nic moc,“ odpoví Jidáš.

„Jak to?“ zeptá se Zbyněk.

„Snažil jsem se s ním mluvit. Ze začátku to nebylo špatné. Ale pak se mě zeptal, proč jsem sem přišel a já mu všechno řekl. A ukázal jsem mu, co jsem zač. Vyznal jsem se mu a on pak zakřičel ne, ne a utekl,“ pokrčí rameny Jidáš.

„To podle mě byla chyba. Tyto informace jsi mu měl dávkovat postupně. Takhle jsi ho akorát vyplašil,“ zamračí se Vladimír.

„Díky. To už vím taky,“ zavrčí Jidáš.

„Jen klid. Určitě všechno dobře dopadne,“ řekne Zbyněk.

„Tvůj optimismus a důvěru bych chtěl mít,“ zachmuří se Jidáš.

Zbyněk se jen zasměje.