Zbyněk otevře oči a usměje se. Miluje, když se probudí ve Vladimírově náruči.

„Jak se cítíš?“ zeptá se Vladimír.

„Už lépe,“ odpoví Zbyněk.

„Dobře. Měl by ses najíst,“ posadí se Vladimír a natáhne se pro tác na stolku u postele.

Zbyněk se také posadí a převezme od Vladimíra tác s jídlem. Vloží si do úst kousek sýra a zamyšleně přežvykuje.

„Ten tvůj přítel je také upír?“ zeptá se, když polkne sousto.

„Ano, je. A také je starší než já. O hodně starší,“ odpoví Vladimír.

„Jak se jmenuje?“ zeptá se Zbyněk, utrhne kousek chleba a vloží do úst.

„Jidáš,“ odpoví Vladimír.

Zbyněk překvapeně polkne.

„Jidáš? Jako ten Jidáš? Ten který následoval a následně zradil Ježíše Krista?“ zeptá se.

„Ano,“ odpoví Vladimír.

„To je neuvěřitelné,“ řekne Zbyněk.

„Taky jsem tak reagoval, když jsem ho poznal. Nemohl jsem uvěřit, že je to on,“ zasměje se Vladimír.

„On znal Ježíše, že ano? A ostatní apoštoly?“ zeptá se Zbyněk.

„Ano, znal. Ale na apoštoly se ho neptej. A nikdy, vůbec nikdy se ho neptej na Ježíše. Zabil by tě za to,“ řekne Vladimír.

„Ehm, dobře, nezeptám,“ znejistí Zbyněk.

„Jez. Potřebuješ nabrat sílu,“ řekne Vladimír.

Zbyněk nic neřekne. Sklopí zrak k tácu ve svém klíně a věnuje se pouze jídlu. Vladimír také mlčí. Jen hledí do zdi před sebou a utápí se ve svých myšlenkách. Kdyby to Zbyňkovo srdce vzdalo a on by zemřel, dopadl by on, Vladimír, stejně jako Jidáš? Skončil by jako muž, který je nešťastný, zahořklý a plný viny? Uzavřel by své srdce a celou svou existenci před celým světem? Nejspíše ano. Může děkovat osudu, že Zbyněk přežil.

„Nikdy o tebe nechci přijít,“ řekne tiše.

Zbyněk k němu vzhlédne. Odloží tác a jemně vezme Vladimíra za ruku.

„Nepřijdeš o mě. Začnu pít tvoji krev a budeme spolu napořád. Miluju tě!“ řekne tiše.

„Také tě miluju!“ řekne Vladimír a přitáhne si Zbyňka do objetí a jemně ho políbí.

„Až se mi chce brečet dojetím. Miluju tě, bé bé! Nechceš mu rovnou vrazit ptáka do prdele?“ ozve se ode dveří znechuceně.

„Nemusíš být nepříjemný, Jidáši,“ otočí se zamračeně Vladimír ke dveřím, ve kterých stojí Jidáš.

Zbyněk se více schoulí do Vladimírovy náruče a ostražitě Jidáše sleduje. Jidáš jen něco zavrčí. Vladimír si povzdechne.

„Nepřišel jsi sem jen tak. Co chceš?“ zeptá se.

„Máš pravdu. Něco od tebe skutečně chci. Chci s vámi jít na tvůj hrad a pročíst si některé knihy, které se tam nachází. Jsou to knihy, které jinde nenajdu,“ řekne Jidáš.

„To není problém. Jen co se Zbyněk převlékne, vyrazíme,“ pokrčí rameny Vladimír.

„Výborně,“ ušklíbne se Jidáš a zmizí.

„To je ale mrzout a škarohlíd. To je takový vždycky?“ zvedne Zbyněk oči k Vladimírovi.

„Bohužel,“ přikývne Vladimír.

Zbyněk si povzdychne. Nelíbí se mu, že s nimi někdo takový bude na jejich hradě. Ale je to Vladimírův přítel a pokud to nevadí Vladimírovi, tak on nemá právo něco namítat. Navíc mu zachránil život a za to mohl chtít víc, než si jen přečíst nějaké knihy. Vstane a začne se převlékat.

„Jsi nespokojený,“ poznamená Vladimír.

„Nelíbí se mi, že půjde s námi,“ přizná Zbyněk tiše.

„Mě taky ne. Obzvlášť s takovou náladou jakou má, ale dlužím mu to. Navíc to bude jen dočasné,“ řekne Vladimír.

„Já vím,“ řekne Zbyněk a natáhne na sebe kalhoty a čistou košili.

„Můžeme jít?“ zeptá se Vladimír.

Zbyněk přikývne. Oba vyjdou z pokoje a sejdou do sednice, kde na ně čeká Jidáš. Ten si oba změří nevrlým pohledem, ale nic neříká.

„Jdeme?“ zeptá se Vladimír.

Jidáš přikývne a vyjde z domu. Vladimír a Zbyněk jdou za ním. Před domem vezme Vladimír Zbyňka do náruče a společně s Jidášem se rozběhne k hradu. Zbyněk zavře oči. Jednak proto, že mu do nich fouká a jednak proto, že se mu z té rychlosti zvedá žaludek. Trvá docela dlouho než zaznamená, že zastavili. Opatrně otevře oči, aby se ujistil, že se mu to nezdá.

„Jsme doma, maličký,“ usměje se na něj Vladimír.

„Díkybohu,“ vydechne úlevně Zbyněk.

„Časem si zvykneš,“ řekne Vladimír.

„To pochybuju,“ zakroutí nesouhlasně Zbyněk hlavou.

Vladimír se zasměje a opatrně postaví Zbyňka na zem. Ten ho s úsměvem vezme za ruku a společně vejdou do hradu. Jidáš to vše jen zamyšleně sleduje. Mohl na tom on a Ježíš být stejně, kdyby ho Ježíš přijal? Zažene neužitečné myšlenky a vydá se za těma dvěma. Všichni po chvíli vejdou do studovny. Zbyněk vezme kus čistého pergamenu a uhel, usadí se do křesla a začne něco kreslit.

„Všechny knihy jsou zde. Vyber si, které chceš,“ pokyne Vladimír Jidášovi.

Jidáš přikývne a zmizí mezi regály. Vladimír si vybere jednu knihu a sedne si do křesla vedle Zbyňka. Chvíli ho pozoruje, jak kreslí a poté se začte do knihy. Co dělá Jidáš ho moc nezajímá. Pokud neusiluje o Zbyňkovo zdraví nebo život, tak si může dělat co chce. Klidně může tento hrad podpálit. Jidáš se po chvíli vynoří zpoza regálů s komínkem knih.

„Budu v jednom z volných pokojů,“ oznámí a odejde ze studovny.

„Jistě,“ přikývne Vladimír.

„Kde je vlastně Cyril?“ ozve se náhle Zbyněk.

„Řekl jsem mu, že jsi chorý a dal dva týdny volno,“ odpoví Vladimír.

Zbyněk přikývne a znovu se ponoří do kresby.

„Nemáš hlad? Je čas večeře,“ řekne po chvíli Vladimír a zahledí se na Zbyňka.

Zbyněk přikývne, odloží pergamen s kresbou i uhel a vstane. Společně s Vladimírem sejde do jídelny. Zde je už připravené jídlo. Zbyněk usedne ke stolu a začne jíst. Vladimír se posadí naproti Zbyňkovi a upřeně ho sleduje. Zbyněk na to nijak nereaguje, už dávno si na Vladimírovy pohledy zvykl.

„Jsem trochu unavený. Půjdu si lehnout,“ protáhne se, když dojí.

„Dobře,“ přikývne Vladimír.

„Dobrou noc!“ popřeje Zbyněk a vtiskne Vladimírovi polibek.

„Dobrou noc!“ odpoví Vladimír.

Zbyněk se usměje a odejde do svých komnat. Svlékne se, uloží do lože a během chvíle usne. Spí klidný a pokojným spánkem, ze kterého je pozdě v noci vytržen neznámým zvukem. Otevře oči a zmateně se rozhlíží. Co způsobilo ten zvuk? Že by Vladimír šel za ním a o něco zakopl? To není možné. Tak možná s Jidášem dělají nějakou hlučnější činnost? Vstane, aby se mohl jít přesvědčit. Z okna uvidí žlutooranžovou záři. Že už by svítalo? To se mu moc nezdá. Přiblíží se k oknu a vyhlédne z něj. Okamžitě se zděsí. To není svítání, to je světlo od pochodní. A k tomu ten hluk. Zbyňkovi dojde o co jde. Vesničané se vzbouřili. Otočí se a vyběhne z pokoje.

„VLADIMÍRE,“ zakřičí a rozběhne se do Vladimírových komnat.

Vrazí do Vladimírových komnat a spatří Vladimíra, jak stojí u okna a hledí ven.

„Vladimíre,“ zopakuje.

„Já vím. Vesničané se vzbouřili. Zaplatí za svou opovážlivost,“ zasyčí Vladimír a planoucíma očima se zahledí na Zbyňka.

Zbyněk ucouvne a vystrašeně se na Vladimíra dívá.

„Jen klid maličký. Ty se mě bát nemusíš. To přeci víš,“ přistoupí Vladimír ke Zbyňkovi a jemně ho pohladí po tváři.

„Já vím,“ špitne Zbyněk.

„Pojď,“ řekne Vladimír a vyjde ze svých komnat.

Zbyněk jde za ním. Po chvíli dojdou do jídelny, kde už je i Jidáš.

„Zůstaň tady maličký. Tady jsi nejvíce v bezpečí,“ řekne Vladimír a on i Jidáš vyběhnou z místnosti.

Zbyněk začne nervózně chodit z jedné strany místnosti na druhou a mne si u toho ruce. Co bude teď?

„Ach ty chudáčku,“ ozve se ze stínu melodický hlas.

Zbyněk se zaraženě zastaví a pohlédne tím směrem. Nikoho ovšem nevidí. Přesto je mu ten hlas povědomý.

„Stefane?“ vzpomene si, komu ten hlas patří.

„Přesně tak,“ vystoupí Stefan ze stínu se zlým úsměvem.

„Co tady děláš?“ zeptá se Zbyněk.

„Co myslíš? Chci zpátky Vladimíra, samozřejmě. A ty mi v tom překážíš,“ zasyčí Stefan, chytí Zbyňka pod krkem a přitiskne ho ke zdi.

„Ne,“ zasténá Zbyněk, když ucítí stisk na krku.

„Ale ano. Ty zmizíš a Vladimír bude opět můj,“ zajiskří Stefanovi oči a úsměv se rozšíří.

„Ne. VLADIMÍRE!“ najde v sobě Zbyněk sílu k výkřiku.

„Ten už ti nepomůže,“ zasměje se Stefan a přiblíží se svými tesáky ke Zbyňkovu hrdlu.

Zbyněk zavře oči a roztřese se. V duchu se začne s Vladimírem loučit, když v tom ucítí, jak stisk kolem krku povolí. Otevře oči a uvidí Jidáše, který zrovna odhazuje Stefana na druhý konec místnosti a Vladimíra stojícího překvapeně mezi dveřmi. Ještě celý roztřesený sjede podél stěny na zem. V tu chvíli se Vladimír vzpamatuje a přeběhne ke Zbyňkovi.

„Maličký, jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě a vezme jeho tváře do dlaní.

„J-jsem,“ zakoktá Zbyněk.

„Co to má znamenat?“ zeptá se rozzuřeně Jidáš, stojící nad Stefanem.

„Není to jasné. Chci Vladimíra zpátky a ten spratek mi v tom překáží. Ale ušetřím ho. Pokud ho Vladimír pošle tam, odkud přišel a vrátí se ke mně. A nejen to. Budu natolik velkorysý, že přesvědčím vesničany, aby přerušili vzpouru a vrátili se v klidu do svých domovů,“ řekne Stefan.

„Takže to všechno je tvoje práce,“ poznamená Jidáš.

„Nejenom moje. Ale i rodiny toho spratka. Poslali ho sem, aby se ho zbavili a když se pak dozvěděli, že přežil a že se má více než dobře, tak je to rozladilo. Sami tu vzpouru plánovali, já je jen popostrčil,“ ušklíbne se Stefan.

„Tak proto sem Cyril přišel,“ poznamená tiše Zbyněk.

„Nebudu s tebou Stefane. I kdyby Zbyněk zemřel, nevrátil bych se k tobě. Zůstal bych sám,“ řekne Vladimír.

„Ne, ty se ke mně musíš vrátit,“ vřískne Stefan a úšklebek nahradí vztek a zlost.

„Nemusí. A ty uděláš dobře, když odtud jednou provždy zmizíš,“ zavrčí Jidáš a otočí se k oknu, aby zkontroloval situaci.

„Ty do toho nemáš co mluvit,“ zavrčí Stefan, skočí Jidášovi na záda, zaboří tesáky do jeho krku a začne sát.

Jidáš sebou začne škubat a trhat, aby ze sebe Stefana shodil. Vladimír k nim přiskočí, popadne Stefana kolem pasu a snaží se ho strhnout. Moc dobře ví, že jeden z mála způsobů, jak upíra zabít je vysání jiným upírem. Vysávaný upír totiž ztratí veškerou svou sílu a moc, zatímco upír, který saje tuto sílu a moc naopak získá a je o to nebezpečnější.

Jidáš po chvíli spadne a začne se mu zatmívat před očima. Nemá sílu je udržet otevřené a tak je zavře.

Najednou se kolem něj rozzáří světlo. Velmi jasné světlo, které je ale velmi příjemné a teplé. Rozhlédne se kolem sebe. Vše co vidí je pouze ono světlo a chomáčky mlhy převalující se po zemi. Pohlédne na své nohy. I ony jsou schované v mlze. Přesto je cítí. Povrch na kterém stojí je pevný, přesto nedokáže určit z čeho je.

„Jidáši,“ zvolá někdo jeho jméno.

Jidáš prudce vzhlédne. Ten hlas, to není možné.

„Ježíši,“ vzdychne při pohledu na muže před sebou.

„Ano, jsem to já,“ přikývne Ježíš s úsměvem.

„Jsem mrtvý?“ zeptá se Jidáš.

„Ne, nejsi. Prozatím ještě ne,“ zakroutí Ježíš hlavou.

Jidáš zavře oči, které se začnou plnit slzama a pevně stiskne víčka. Přesto několik slz vyklouzne a tečou po tvářích.

„Neplač,“ uslyší ten tolik milovaný hlas a ucítí jak někdo jemně stírá slzy z jeho tváří.

Otevře oči a zahledí se do Ježíšových očí.

„Odpusť. Odpusť, že jsem tě zradil. Nechtěl jsem, abys zemřel. Nechtěl,“ rozvlyká se Jidáš.

„Šššš, já ti nemám co odpouštět. To ty mi odpusť. Já ti ublížil a zranil tě mnohem víc. Nechal jsem se unést předsudky a odsoudil tě, aniž bych tě alespoň vyslechl. Měl jsem pro tebe mít více pochopení,“ řekne Ježíš.

„Ale nemiloval bys mě,“ povzdechne si Jidáš.

„Miloval, ale ne stejným druhem lásky jako ty mě. Ale mohl jsem tě vyslechnout a odmítnout tě citlivěji než jak jsem to udělal. Řekl jsem ti ošklivé věci,“ sklopí hlavu Ježíš.

„Ale já zapříčinil tvůj konec,“ namítne Jidáš.

„Byl jsi zraněný a nešťastný. Chtěl jsi mi tu bolest vrtátit a já to chápu. Oba jsme tehdy chybovali a oba jsme byli za své chyby potrestáni. Já ztrátou života a ty ztrátou lidskosti,“ povzdechne Ježíš.

„To je pravda,“ přikývne Jidáš a po mnoha staletích se na jeho tváři objeví malý úsměv.

Ježíš jeho úsměv opětuje, ale po chvilce zvážní.

„Teď se musíš vrátit,“ řekne.

„Co? Ne. Já se nechci vrátit, chci zůstat tady,“ vyjekne Jidáš.

„To nejde. Tvůj čas ještě nenadešel,“ zakroutí hlavou Ježíš.

„A to se mám vrátit zpět do té samoty a bolesti? Být opět sám a trpět?“ vyhrkne zoufale Jidáš.

„Nebudeš sám. Už nikdy. Vladimír a Zbyněk ti budou dobrými a věrnými přáteli. A co se týče bolesti, je někdo, kdo tě jí dokáže zbavit. Jen musíš osvobodit své srdce a dovolit mu znovu milovat,“ položí Ježíš ruku na Jidášův hrudník.

„Kdo?“ zašeptá Jidáš.

„Jeho jméno ti neprozradím. Ale on dokáže vyléčit tvé srdce, pomůže ti zapomenout a udělá tě šťastným. Žije na jednom ostrově na severu. Na ostrově věčné zimy, ledu a vulkánů. Buď šťastný Jidáši,“ usměje se Ježíš.

Jidáš si přitáhne Ježíše do objetí a zaboří svou hlavu do ohybu jeho krku. Ježíš jeho objetí mlčky opětuje.

„Děkuji!“ odtáhne se Jidáš a znovu se na Ježíše usměje.

„Tak už běž,“ zasměje se Ježíš.

Jidáš se otočí a jde směrem od Ježíše. Zavře oči a po chvíli má pocit jakoby padal. Když je znovu otevře, naskytne se mu pohled na kamennou podlahu. Na zádech ucítí tíhu jiné osoby a u svého krku slyší zvuky sání.

Najde v sobě novou sílu, zařve a vymrští se na nohy. Sáhne za sebe, popadne Stefana a přehodí ho přes sebe na zem. Zaklekne ho a zaboří své zuby do jeho krku a začne sát. Bere si zpět svou sílu a moc. Stefan jen překvapeně vyhekne. Tohle nečekal. Začne se prudce zmítat a snaží se zpod Jidáše vyprostit. Nepodaří se mu to. Cítí, jak ho opouští jeho síla i energie. Zatmívá se mu před očima. Je vyděšený a zmatený. Takhle to být nemělo. S obtížemi natočí hlavu směrem k Vladimírovi, který drží v náruči Zbyňka a oba vyděšeně sledují, co se před nimi odehrává.

„Pomoz mi,“ zachroptí Stefan.