Zastavím auto před hradem, který stojí na okraji Čech. Vystoupím a zahledím se na hrad. Je až s podivem, jak dokonale je zachovalý. Je to jako bych se ocitl ve středověku. Potřesu hlavou a rukou si prohrábnu svoje krátké světle hnědé vlasy. Otočím se a zahledím se z kopce do údolí, kde jsou vidět pozůstatky vesnice, která tu před několika sty lety byla. Zhluboka se nadechnu, otočím se zpět a vykročím směrem k hradu. Dojdu k bráně a zabuším na ni. Nic. Znovu zabuším. Opět nic. Pokrčím rameny a zkusím otevřít. Povolí lehce, vstoupím do hradu a zavřu za sebou.

„Haló, je tu někdo?“ zavolám.

Nikdo se neozve. Je to divné, někdo si mě sem pozve ale teď to vypadá, že na mě nikdo nečeká. Jsem tu snad špatně? Vykročím ke schodům a začnu po nich stoupat vzhůru. Třeba na někoho narazím. Ani nedokončím myšlenku, když proti mně vyjde skupinka lidí.

„Dobrý den!“ pozdravím.

Skupinka se zarazí.

„Dobrý den, pane! Kdo jste a co tu děláte?“ zeptá se mě mladá blondýnka. Ostatní si mě nedůvěřivě prohlíží.

„Jsem Marek Ledný. Byl jsem sem pozván panem Zbyňkem. Ale nějak jsem se ztratil, dá se říct. Nevíte kde bych ho našel?“ mírně se na blondýnku pousměju.

„Je v knihovně. Pojďte, zavedu vás. Mimochodem jsem Jana Lyncká,“ usměje se na mě blondýnka.

„Počkáme na tebe,“ řekne žena nápadně se podobající Janě.

„Jasně, mami,“ přikývne Jana a nenápadně protočí oči.

Poté mi pokyne a společně se vydáme na cestu do knihovny.

„Nečekal jsem tu tolik lidí,“ poznamenám, když se dostaneme z doslechu ostatních.

„Uklízíme tu,“ odpoví Jana.

„Uklízíte? Tolik lidí?“ podivím se.

„Ano, tento hrad je docela velký, takže každý má určitou část. Zametáme, vysáváme, vytíráme, utíráme prach, leštíme. Navíc v celém hradě je jenom jedna koupelna, a tu plus praní má na starosti při každém úklidu někdo jiný. Není to těžká práce ale je dobře placená,“ pokrčí rameny Jana.

„Připadáš mi docela mladá, na to abys pracovala,“ poznamenám.

„Je mi 15. Je to moje brigáda. Přes školní rok sem chodím jen o víkendech. O prázdninách stejně jako ostatní,“ usměje se.

„Ach tak. A ostatní jsou tu na plný pracovní poměr?“ zeptám se.

„Ne. I oni to tu mají jako přivýdělek. Ale zaměstnaní jsou jinde. Např. moje máma je prodavačka v butiku. Vy jste polda?“ pohlédne na mě.

„Ne, jsem spisovatel a něco jako lovec duchů,“ zasměju se.

„Aha, no já jen, že jste se tak vyptával. Jsme tady,“ řekne a ukáže na těžké dřevěné dveře.

„Děkuji za doprovod!“ usměju se.

„Není zač! Mějte se hezky. Nashledanou!“ zasměje se a odejde.

Otevřu dveře a zasténám. Další schody. Vyjdu je a ocitnu se v obrovké kruhové místnosti, která je zaplněná regály s knihami. Nebýt elektrického osvětlení u stropu a také u zdí měl bych za to, že jsem se propadl v čase do středověku.

„Tak jste přišel,“ ozve se hlas.

Pohlédnu tím směrem a všimnu si, že na konci místnosti napravo od vstupu je krb a u něj dvě velká pohodlná křesla se stolkem. V jednom z těch křesel sedí mladý chlapec.

„Dobrý den! Vy jste pan Zbyněk?“ otážu se.

„Ano, jsem,“ přikývne mladík, odloží knihu a postaví se.

Pozorně si ho prohlédnu. Je docela malý. Velmi štíhlý, mléčně zbarvená pokožka, delší zrzavé vlasy po ramena, oválný obličej s jemnými rysy a velkýma zelenýma očima.

„Prosím, posaďte se!“ ukáže ke křeslu.

Oba se posadíme.

„Dáte si něco?“ zeptá se mě.

„Ne, děkuji!“ odmítnu.

„Dobrá. Pak bychom mohli začít. Jistě jste zvědav, proč jsem vás pozval,“ řekne.

„Ano, to jsem,“ přikývnu.

„Prý jste spisovatel a lovec záhad. Proto jsem si vás pozval. Mám pro vás totiž příběh. Příběh, který vás jistě bude zajímat,“ usměje se chlapec.

„Slyšel jsem hodně příběhů. Většinou to smyšlené nesmysly nebo legendy daného místa,“ pohlédnu na chlapce.

„Jenže příběh, který vám budu vyprávět je skutečný a pravdivý,“ řekne chlapec.

„Skutečně?“ pozvednu obočí.

Musím přiznat, že chlapcova slova vě mě vyvolala zvědavost. Skutečně mi chce říct příběh, který se opravdu odehrál nebo se mě jen snaží navnadit? Nemohu se rozhodnout. Chlapec mě s úsměvem pozoruje.

„Můžete odmítnout. V tom případě vás nechám odejít a víckrát se neuvidíme. A já najdu někoho jiného, komu budu ten příběh vyprávět a kdo ho zaznamená,“ řekne chlapec.

Přimhouřím oči. To je jasná provokace. Zvědavost a jistá dávka soutěživosti a egoismu ve mně nakonec vyhraje. Sáhnu do kapsy a vyndám diktafon.

„Vyslechnu si ho. Jistě vám nebude vadit, že pro pozdější sepsání si vaše vyprávění nahraju,“ ušklíbnu se.

„Nebude,“ ušklíbne se chlapec.

„Dobrá, tak můžete začít,“ řeknu a zapnu nahrávání.

„Onen příběh začíná v roce 1491,“ začne Zbyněk.

„To se narodil anglický král Jindřich VIII. Tudorovský,“ poznamenám.

„Ano, ale toho se ten příběh netýká. 31. července 1491 se na jihu Čech, tehdy Uherska, narodil chlapec. Ten chlapec nebyl nijak významný ani bohatý či slavný. Byl to obyčejný chlapec. Byl nejmladší z 9 dětí, měl 5 starších bratrů a 3 starší sestry. Jejich rodiče byli chudí rolníci, přesto se snažili, aby jejich děti měli lepší život. Našetřili tolik peněz, aby své syny mohli poslat do učení. Dívky se snažili provdat do bohatývch rodin. Jejich starší děti byli velmi chytré i ctižádostivé a povedlo se jim dosáhnout cílů jejich rodičů i svých vlastních.

Nejstarší syn se stal obchodníkem. Druhý syn se stal zlatníkem. Nejstarší dcera dostala do chomoutu syna starosty. Druhá dcera zase ovdovělého hraběte. Třetí syn syn se stal hospodským. Čtvrtý syn se stal biskupem. Pátý syn se stal významným umělcem. Třetí dcera dostala do chomoutu bohatého statkáře. Všem se dařilo dobře.

Ale nejmladší syn Zbyněk, jako by se nepovedl. Na rozdíl od svých sourozenců byl laskavý a skromný. Netoužil po bohatsví a moci. Chtěl jen lásku. A na rozdíl od svých bratrů nebyl vysoký a svalnatý s ostrými rysy ve tváři. Spíše byl jako dívka. Drobný s dívčími rysy. Nebýt chlapeckých šatů, lidé by si mysleli, že je to dívka. Pro jeho vzhled a povahu ho ovšem rodiče ani sourozenci nemilovali. Říkali mu, že je hloupý a ošklivý. Často mu i fyzicky ubližovali. Odstrkovali ho. Chlapec byl velmi osamělí, nemilovaný a nechtěný. Neměl ani žádné přátele.

V oblasti kde Zbyněk a jeho rodina žil, bylo ještě 11 dalších vesnic. A ve všech 12 vesnicích byla taková zvláštní tradice. Na začátku každého měsíce byl z jedné vesnice starostou vybrán dospívající mladík, který byl posléze poslán k hradnímu pánu, který žil na hradě nad Zbyňkovou vesnicí. Nikdo nevěděl k čemu je hradní pán chce nebo co s nimi dělá. Ale pokaždé byl onen mladík o týden nebo dva nalezen na okraji své vesnice mrtvý. Když bylo Zbyňkovi 16 let, tak starosta vybral jeho. Od vybraných mladíků se lišil svým vzhledem a proto ho starosta vybral. Celý měsíc před tím než byl odveden na hrad, žil v domě starosty, kde mastičkáři, báby bylinkářky a dokonce i lékaři, pomocí všemožných mastí a olejíčků zjemnili a zhedvábnili jeho kůži. Odstranili mozoly a jeho vlasům dodali jemnost a lesk.

Když přišel první den dalšího měsíce, byl odveden na hrad,“ během vyprávění přejde Zbyněk k oknu a zahledí se z něj.

Zamračím se. Přijde mi jako by nehleděl ven ale do minulosti. Ale to není možné. Nebo ano?