„Vladimíre!“ vzdychne z polospánku Zbyněk, když ucítí prohnutí postele vedle sebe.

„Vladimír?“ ozve se tichým hlasem.

Hm, ano, zamumlá Zbyněk a přitáhne si k sobě ruku dotyčného.

Drobný blonďáček, který byl zvědavý, kdo to spí v posteli v těchto komnatách, překvapeně zamrká. Očekával, že tu najde Vladimíra a místo toho nalezl tohoto zrzka.

„Vstávej!“ zavrčí a prudce vyškubne svou ruku ze Zbyňkova sevření.

„Co?“ promne si Zbyněk rozespale oči.

„Já ti dám co. Okamžitě vstaň, pokloň se mi a pak mi vysvětli, kdo jsi a co tu pohledáváš,“ vyštěkne blonďáček a založí si ruce na hrudi.

Zbyněk se posadí a zmateně hledí na blonďáčka. Kdo to je? A co tu dělá?

„Kdo jsi?“ zeptá se.

„Kdo si myslíš, že jsi, že se mě opovažuješ na něco vůbec ptát?“ zakřičí blonďáček a zvedne ruku, aby toho drzouna uhodil.

Je ale zadržen. Nechápavě se ohlédne, aby zjistil, kdo mu zabránil v potrestání toho drzouna.

„Vladimíre! Ani nevíš, jak jsi mi chyběl,“ zavrní se smyslným úsměvem.

Vladimír se zamračí. Bylo mu jasné, že je zle hned, jak ucítil jemu známou a tak dlouho postrádanou vůni. Kdyby býval tušil, že se tu objeví, neodešel by a nespustil by ze Zbyňka oči. Odstrčí blonďáčka od sebe a přejde ke Zbyňkovi, který jaksi nechápe co se děje.

„Jsi v pořádku?“ položí Zbyňkovi ruku na tvář a pohladí ho.

„Ano, jsem,“ přisvědčí Zbyněk.

„Dobře. Běž se převléknout a nasnídat. Já si tady zatím musím něco vyřešit,“ řekne Vladimír a ohlédne se na blonďáčka, který je s rukama vbok zlostně sleduje.

Zbyněk nijak neodporuje, zabalí se do přehozu a odejde do svých komnat.

„Tvoje nová hračka? To je jedno. Důležité je, že konečně odešel a nechal nás o samotě. Chyběl jsem ti? Určitě ano. Pojď a ukaž mi, jak moc,“ přitočí se blonďáček k Vladimírovi a poslední slova mu zašeptá do ucha.

„Odejdi,“ zavrčí Vladimír a blonďáčka od sebe odstrčí.

„Cože?“ nemůže blonďáček uvěřit svým uším.

„Řekl jsem abys odešel,“ zopakuje Vladimír.

„Ne. To nemyslíš vážně. Nemůžeš. Miluješ mě a nejenom to. Oba moc dobře víme, že jedině já tě mohu plně uspokojit a udělat tě šťastným. Nikdo jiný to nedokáže,“ začne se vztekat blonďáček.

„Mýlíš se. Ve všem. Nemiluju tě a ani po tobě netoužím. A Zbyněk dokáže vše co jsi tady vyjmenoval. Uspokojí mě tak, jak jsi to ty nikdy nedokázal. Jeden jediný den v jeho přítomnosti mě dělá šťastnějším než sto let s tebou. A miluji ho. Miluji ho víc než jsem kdy miloval tebe, Stefane,“ řekne Vladimír.

„Ne. To nepřipustím. To já tě přivedl sem. To já tě naučil lásce mezi muži. To já ti dal nesmrtelnost,“ vykřikne Stefan.

„Ano. Nebýt tebe prožil bych plný dlouhý život se svou rodinou. Se svou ženou a synem. A nakonec bych zemřel doma obklopen svými dětmi a vnoučaty. Ale ty jsi ze mě udělal monstrum, které nikdy nezemře,“ vykřikne Vladimír.

Stefan se nehezky ušklíbne.

„Pravda. To všechno je pravda. Ale řekni mi jedno. Co hodláš udělat se svojí hračkou, hm? Zestárne a zemře a ty zůstaneš sám. Sám bez kohokoli, kdo by ho miloval, kdo by uspokojil všechny tvé touhy a chtíč. Ale já tady budu. Navždy mladý. Navždy krásný. Nebo ho chceš přeměnit? Udělat z něj stejné monstrum jako jsi ty?“ řekne Stefan.

„Je i třetí možnost,“ poznamená Vladimír.

„Jak o ní víš?“ zmrzne Stefanovi úsměv na rtech.

„Od Jidáše,“ ušklíbne se vítězoslavně Vladimír.

„Dobře. Je-li tomu tak, nebudu tu překážet. Přeji vám hodně štěstí,“ usměje se Stefan.

„Myslíš to vážně?“ zarazí se překvapeně Vladimír.

„Ovšem. Já si tě dostatečně nevážil, opustil jsem tě a ublížil ti. A ty ses teď zamiloval do jiného. Můžu si za to sám,“ nasadí smutný úsměv.

„Ehm, děkuji. Ale musím přiznat, že jsi mě překvapil,“ řekne Vladimír.

„Rád překvapuju. Ostatně nic netrvá věčně. A teď už radši půjdu. Měj se,“ řekne Stefan a vytratí se.

Vladimír chvíli překvapeně stojí na místě. Pak zakroutí hlavou a vydá se do jídelny.

„Kdo to byl?“ zeptá se Zbyněk, když Vladimír vstoupí.

„Stefan,“ povzdechne si Vladimír a posadí se na židli.

„Počkej, ten Stefan?“ vykulí Zbyněk oči.

„Ano,“ přikývne Vladimír.

„A co tu chtěl?“ zeptá se Zbyněk.

„Ani sám nevím. Nejdřív to vypadalo, že chce být zase můj milenec. Když jsem ho odmítl, tak vyváděl. No a když jsem mu prozradil své plány s tebou, tak nám popřál štěstí a odešel. Jsem z něj pořádně zmatený,“ přizná se Vladimír.

„Nechci být pesimista, ale něco mi na tom nehraje. Že by se jen tak vzdal a nechal nás na pokoji? V tom bude podle mě háček,“ zamračí se Zbyněk a přesune se na Vladimírův klín.

„Víš co? Necháme tomu volný průběh a uvidíme. Tím ovšem nechci říct, že nebudeme mít oči na šťopkách,“ obejme Vladimír Zbyňka kolem pasu a zaboří svůj nos do jeho vlasů.

„Tak dobře,“ vydechne Zbyněk, zavře oči a nechá se objímat.

Mezitím Stefan doběhne k velkému domu uprostřed lesa vzdáleného asi 10 km východně od hradu. Vejde dovnitř a vyjde do patra. Vejde do ložnice a pohlédne na polonahého muže sedícího u postele.

„Vstaň a svlékni se. Potěšíš mě,“ pozvedne muži za bradu hlavu, zadívá se do jeho vyhaslých a jakoby mrtvých očí a usměje se.

Muž beze slova vstane a stáhne si kalhoty, které jako jediné má na sobě. Poté si lehne do postele. Stefan se také svlékne a lehne si vedle muže. Muž se na něj vyhoupne a začne líbat Stefanův krk. Po chvíli se přesune na bradavky a rukou sklouzne do Stefanova klína. Stefan zavzdychá a zavře oči. Ty doteky jsou tak příjemné.

Muž se beze slova svými rty přesune zvolna přes Stefanův hrudník až do jeho klína. Vezme jeho úd do úst a začne ho sát. Prsty pravé ruky se začne dobývat do Stefanovy dírky, aby ho mohl připravit.

„Pojď už!“ zavrčí po chvíli Stefan.

Muž propustí jeho úd ze svých úst. Nalehne na něj a následně vnikne svým údem do Stefanova těla. Stefan zasténá a prohne se slastí. Muž na nic nečeká a začne okamžitě prudce přirážet.

„Oh, ano. Ano, to je ono. Víc!“ sténá Stefan.

Po chvíli to nevydrží, přetočí muže pod sebe a zprudka na něj nasedne. Ihned se začne nazdvedávat a znovu dosedat ve velmi rychlém a prudkém tempu. Muž vztáhne ruce a přejíždí jimi po Stefanově těle.

„Vladimíre!“ vykřikne Stefan a dosáhne vrcholu své slasti.

Jakmile dostříká své semeno, svalí se na muže pod sebou a vydýchává se.

„Užil sis to stejně jako já?“ zeptá se.

„Ano, pane,“ řekne muž bezvýrazně.

„Výborně. A teď mám žízeň,“ prohlásí Stefan.

Muž zakloní hlavu a tím vystaví své hrdlo. Stefan se usměje a přisaje se na mužův krk. Odhalí své tesáky a protne kůži. Zaboří se zubama hlouběji a začne sát krev. Jakmile je nasycený, vytáhne tesáky z mužova krku a olízne ranky, aby zastavil krvácení.

„Jste spokojen, pane?“ zeptá se muž slabým hlasem.

„Ano. A ty teď odpočívej, ať jsi co nejdřív v pořádku,“ řekne Stefan, vstane z postele a oblékne se.

„Ano, pane,“ řekne muž, zavře oči a ponoří se do spánku.

Stefan se protáhne a sejde dolů do sednice. Posadí se do křesla u krbu a zahledí se do plamenů. Hlavou mu běhají myšlenky týkající se Vladimíra a jeho nové zrzavé hračky. Nikdy ho nikdo neodmítl. Tak jak si to Vladimír mohl dovolit? A co víc, jak si mohl dát dovolit přednost obyčejnému člověku před ním? To se prostě nedělá. Jistě nahoře v ložnici má svoji sexuální hračku, se kterou si může pohrát, kdykoli jen chce. Navíc zná hodně upírů, kteří by za noc s ním dali i svůj život. Přesto ho ale Vladimírovo odmítnutí a nezájem štve. Ale co nadělá? Zatřese hlavou a snaží se vyhnat tyhle myšlenky z hlavy.

Mezitím Vladimír vzal Zbyňka na procházku do lesa, kde mu řekl, co se dozvěděl od Jidáše.

„Takže pokud budu každý den pít tvoji krev, tak budu za sto let nesmrtelný a přesto zůstanu člověkem?“ ujasňuje si to Zbyněk.

„Přesně tak. A budeme spolu moci být navždy. Tedy pokud chceš,“ přikývne Vladimír.

„To chci. Představa, že budu moci být napořád s tebou mě naplňuje nevýslovným štěstím,“ vyhrkne Zbyněk se širokým úsměvem.

Vladimír se zasměje.

„Ehm, to znělo asi trochu kýčovitě, co?“ poškrábe se Zbyněk ve vlasech.

„Trošku. Ale já vím, že jsi to myslel upřímně,“ chytí Vladimír Zbyňka kolem pasu.

Oba se znovu rozejdou.

„Víš, když mě před několika dny přivedli do hradu a přivázali řetězy, myslel jsem, že je to můj konec. Myslel jsem, že mě už nic nečeká. Tedy kromě bolesti, strachu a nakonec smrti. Ale teď je všechno jinak. Čeká mě dlouhý ne-li věčný život po boku muže, kterého miluji,“ začervená se Zbyněk a sklopí oči.

„Ano, cesty boží jsou opravdu nevyzpytatelné, přikývne Vladimír.

„A život má zvláštní smysl pro humor,“ řekne Zbyněk.

„Pravda. Nemáš hlad?“ zeptá se Vladimír.

„Mám,“ řekne Zbyněk.

„Tak co kdybychom zašli do hostince?“ ušklíbne se Vladimír.

„Do hostince. Ale vždyť mám zákaz chodit do vesnice,“ zamrká překvapeně Zbyněk.

„Zákaz se ruší,“ řekne Vladimír a zamíří do vesnice.

Zbyněk jen pokrčí rameny, doběhne Vladimíra a jde po jeho boku. Když dorazí do vesnice, najdou hostinec a vejdou dovnitř. Najednou se rozhostí ticho.

„Hradní pán. Co vám mohu nabídnout, vzácný pane?“ ukloní se hostinský div se neporoučí k zemi.

„Co nabídneš k jídlu?“ zeptá se Vladimír.

„Co si jen račte přát, pane. Mám pečínku, pečené kuřátko, jitrnice a jelita, tlačenku, škvarky, oukrop, česnečku, jáhlovou kaši, brambory,“ začne nabízet hostinský.

„Oukrop a kuře a k tomu pivo. A taky jitrnice,“ olízne si mlsně rty Zbyněk.

„Jistě, pane,“ přikývne hostinský a odejde splnit objednávku.

Vladimír a Zbyněk se usadí u stolu.

„Dřív ke mně tak zdvořilý nebyl,“ poznamená Zbyněk.

Vladimír jen povytáhne obočí ale nic neřekne. Hostinský po chvíli začne nosit na stůl talíře a džbány.

„Pošli pro starostu. Chci s ním mluvit,“ řekne Vladimír.

„Jistě, pane,“ ukloní se hostinský.

Zbyněk se zatím pustí do jídla. Vladimír se mezitím rozhlíží okolo. Oba setrvávají v tichu. Po nějaké době přijde do hostince starosta, který se celý klepe nervozitou. Co mu jen hradní pán může chtít? Trošku se zarazí, když spatří mladíka, který s hradním pánem sedí u stolu. Jak je možné, že ještě žije?

„V-volal jste mě, pane?“ ukloní se.

„Ano, posaďte se pane starosto,“ řekne Vladimír.

„Dobrá, děkuji,“ posadí se starosta a otře si zpocené čelo.

„Chci abyste nechal v této vesnici, a i v těch ostatních, rozhlásit, že již nebudu vyžadovat další mladíky jako oběti. Již jsem našel, co jsem hledal,“ řekne Vladimír.

Starosta se překvapením nezmůže na slovo. Rychle zaletí pohledem k mladému zrzečkovi. Co to jen s hradním pánem provedl? Ještě před dvěma týdny byl celou vesnicí nenáviděn a všem pro smích. A teď to vypadá, že ho budou oslavovat jako hrdinu.

„Jak si přejete, pane,“ přikývne a odejde.

„Jestli jsi dojedl, měli bychom se vrátit do hradu,“ řekne Vladimír, nevšímajíc si překvapením ztuhlých lidí.

Zbyněk jen přikývne. Vladimír hodí na stůl pár zlaťáků a společně odejdou.

„Viděli a slyšeli jste to co já?“ zeptá se statný zrzavý muž svých společníků.

Ostatní čtyři muži a tři ženy jen přikývnou.

„Zdá se, že náš bratříček má schopnosti, o kterých jsme neměli ani ponětí,“ poznamená jedna z žen.

„Musíme téhle záhadě přijít na kloub,“ poznamená druhá.

„Jenže jak?“ zeptá se druhý z mužů.

„Možná bych věděl,“ ušklíbne se prohnaně muž v biskupské sutaně.

Ostatní na něj upřou své pohledy.